Filosofie

Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía,
moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i
toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky
reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická
disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí
(Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.

Rafael Santi: Hérakleitos z Efesu. Detail z fresky „Athénská škola“ ve Vatikánu (1510).

Obsah

1 Filosofové o filosofii

2 Co je filosofie?

3 Co není filosofie?

4 Filosofická metoda

4.1 Citování filosofické literatury

5 Rozdělení filosofie

5.1 Tradiční

5.2 Jiné dělení

5.2.1 Teoretická filosofie

5.2.2 Praktická filosofie

5.2.3 Další disciplíny

6 Západní filosofie

6.1 Antika

6.2 Středověk

6.3 Raný novověk

6.4 Osvícenství
6.5 19. století

6.6 20. století

7 Východní filosofie

8 Hlavní filosofické pozice

9 Odkazy

9.1 Reference

9.2 Literatura

9.2.1 Slovníky a příručky

9.2.2 Literatura k úvodu

9.3 Související články

9.4 Externí odkazy

9.4.1 Slovníky

9.4.2 Dějiny filosofie

9.4.3 Texty ke stažení

Filosofové o filosofii

Myšlenky velkých filosofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filosofii
charakterizovali takto:

„Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“
Platón[1]

„Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a
potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi… A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“
Aristotelés[2]

„Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“ Aristotelés[3]
„Filosofie je péče (starost) o duši.“ Cicero[4]

„Studium filosofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“
Tomáš Akvinský[5]

„Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes[6]

Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu
doufat?“,[7] které lze shrnout do jediné: „Co je člověk?“

„Úkolem filosofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel[8]

„Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filosofie.“ Friedrich Nietzsche[9]

„Velká filosofie není filosofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy[10]

„Filosofie není nauka, nýbrž činnost. Filosofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig
Wittgenstein[11]

Co je filosofie?

Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat,
jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet
experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí).
Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba
děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se
filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí
umět nějak obhájit, tedy vysvětlit, proč říká to, co říká.
Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané
společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe
dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6.
století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani
Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka
vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi
nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost,
nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout
jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání
zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale
také kritizovat a hodnotit.

Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy
náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící
oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se
přenáší i k nám.

Co není filosofie?

Filosofie nejsou definitivní odpovědi, ale přesto se po filosofii někdy vyžaduje, aby se neptala po smyslu
života, ale rovnou jej stanovila. Jiří Michálek o tom píše: „Hovoří se také o filosofickém světovém názoru,
ba dokonce si mnozí myslí, že takové vytvoření světového názoru je nejvyšším úkolem filosofie. Toto
pojetí filosofie je v nefilosofické veřejnosti tak zakořeněno, že, pokud tomuto požadavku filosofie
nedostojí, je považována za zbytečnou. Světový názor vždy nějak pozitivně a definitivně určuje jsoucna
(říká, co jsou) včetně člověka, uspořádává zkušenost zcela určitým směrem a tomu vše podřizuje, a tím
zužuje a uzavírá lidský život a odnímá mu jeho nesamozřejmost. Filosofie je naopak vždy tím, co otvírá,
začátkem a svým tázáním staví člověka do otevřeného pole možností a překonává přitom vždy zároveň
sebe samu.“[12]

Filosofická metoda

Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou
(matematickou, experimentální, historickou apod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi
se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který
by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky.
Tak filosofické myšlení má např.

vytvářet a používat pevné pojmy,

každé cizí tvrzení podrobit kritice,

každé vlastní být schopno racionálně zdůvodnit.

Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu. Filosofie nedělá
experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale
často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické
metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za
soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může
pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš
Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla,
například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří
filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným
jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost.

Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se
jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná
stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés
jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce
napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč
staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a
možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života.

Někdy se rozlišuje mezi historickým a systematickým přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani
dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad
nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často
slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské
zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.

Citování filosofické literatury

Na rozdíl od většiny empirických věd, které kumulují nové poznatky a kde se tedy zpravidla pracuje jen s
nejnovější, většinou časopiseckou literaturou, udržuje filosofie diskusi s celou svou historií. Klasická díla
vycházejí znovu a znovu, v původním jazyce i v překladech, a problém s jejich citováním je tedy
podstatně odlišný. I když se většina filosofické literatury cituje běžným způsobem (např. autor, název,
vydavatel, místo a rok, stránka), u některých nejvýznamnějších autorů se cituje způsobem, který na
vydání nezávisí.

V antice se básně a divadelní hry citovaly např. číslem zpěvu a verše (Homér), podobně se dodnes cituje i
Shakespeare (název, jednání, výstup) nebo Bible (kniha, kapitola, verš). Díla Tomáše Akvinského se také
citují názvem díla, případně svazkem, a u jeho sum se uvádí číslo otázky (q. nebo quaest.), článku v ní (a.
nebo art.), případně i bližší určení místa (např. resp. = odpověď); např. „STh Ia. IIae, q. XV., a. 2“
znamená: Summa theologica, první část druhého dílu, otázka 15, článek 2. Totéž místo lze citovat také
stručněji jako „STh II. I. XV. 2“.

Pro díla Platónova a Aristotelova se za základ bere tzv. editio princeps (hlavní vydání), jeho stránky příp.
sloupce. U Platóna je to vydání pařížského vydavatele H. Étienne (latinsky Stephanus) z roku 1578, jehož
stránkování se u lepších vydání a překladů uvádí na okraji (in margine). Přesnější určení místa umožňují
buď písmena a – e, která zhruba označují pětiny stránky, nebo údaj sloupce a řádku podle oxfordského
vydání J. Burneta. Tak na začátek dialogu Prótagorás se odkáže citací „Prot 309a“ nebo „Prot 309a1“. Pro
dílo Aristotelovo je základem berlínské vydání A. I. Bekkera z let 1816–1823. Na začátek Etiky
Nikomachovy se odkáže jako „Et. Nic. (nebo EN) 1094a1“, což znamená stranu 1094, první sloupec, první
řádek. Starší literatura ovšem cituje číslo knihy, kapitoly a věty.

Podobně je tomu i s dalšími významnými autory. Tak se Descartes cituje podle souborného vydání
Adama a Tanneryho z let 1897–1913 (AT díl, stránka), Kant podle „Akademie-Ausgabe“, Berlín (AA
svazek, stránka), Nietzsche podle kritického vydání díla a dopisů (KGW, KGB) nebo podle příručního
vydání (KSA, KSB), obojí od Colliho a Montinariho. Zvyk uvádět na okraji stránky prvního vydání se
zachovává také u Heideggerova „Bytí a času“ (1927).

Rozdělení filosofie

Tradiční

metafyzika – „první filosofie“, nauka o základech bytí;

logika – nauka o správném myšlení, řeči a argumentování;

etika – nauka o správném jednání.

Jiné dělení
Teoretická filosofie

metafyzika a ontologie – o celku bytí, o jeho počátku, povaze a smyslu;

logika – o správném myšlení, vyvozování a argumentování;

teorie poznání (epistemologie, gnozeologie) – o možnostech a podmínkách poznávání;

filosofie vědy – o podmínkách, metodách a cílech vědy;

filosofie jazyka – o vztahu jazyka k myšlení a skutečnosti, o komunikaci.

filosofie mysli – o vědomí, vnímání a mozku;

Praktická filosofie

etika – o správném jednání a morálce;

metaetika – o zdůvodnění morálky a etiky;

estetika – o vnímání, umění, kráse a vnímání krásy;

axiologie – o hodnotách a hodnocení.

filosofie práva – o spravedlnosti, o smyslu a cílech práva;

politická filosofie – o občanovi a svobodě, o vládě a státu;

sociální filosofie – o povaze, smyslu a funkci společnosti;

Další disciplíny

dějiny filosofie – o filosofech, filosofických školách a směrech minulosti;

filosofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti;

filosofie dějin – o dějinných procesech a tendencích, o jejich smyslu;

filosofie náboženství – o Bohu, o náboženství a mravnosti;

filosofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství;

filosofie matematiky – o předpokladech, základech a důsledcích matematiky;

Západní filosofie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny západní filosofie.

Antika
Podrobnější informace naleznete v článku Antická filosofie.

Předsókratici: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Pythagoras, Hérakleitos, Xenofanés, Parmenidés,

Zénón z Eleje, Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos z Milétu, Démokritos

Vrcholné období: Sókratés, Platón a Aristotelés

Sofisté

Kynismus

Stoicismus

Epikureismus, Skepticismus, Eklekticismus

Novoplatonismus

Středověk

Podrobnější informace naleznete v článku Středověká filosofie.

Patristika: svatý Augustin, Pseudodionysios, Boëthius, Joannes Scotus Eurigena

Raná scholastika: Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Bernard z Clairvaux, Chartreská škola

Islámská filosofie: al-Kindí, Al-Fárábí, Avicenna, Averroes

Maimonides (Moše ben Maimon)

Vrcholná scholastika: Siger Brabantský, Boethius z Dácie, sv. Albert Veliký, sv. Tomáš Akvinský, sv.
Bonaventura, Roger Bacon

Pozdní scholastika: Mistr Eckhart, Jan Duns Scotus, William Ockham, Jan Buridan, Mikuláš Oresme,
Tomáš Bradwardine, Vilém Heytesbury, Petr z Ailly

Raný novověk

Renesanční filosofie

Mikuláš Kusánský, Erasmus Rotterdamský, Mikuláš Koperník, Giordano Bruno

Reformace: Jan Hus, Martin Luther, Philipp Melanchthon, Ulrich Zwingli, Jan Kalvín

René Descartes, Baruch Spinoza, Blaise Pascal, Gottfried Leibniz

Thomas Hobbes, John Locke, George Berkeley

Isaac Newton

Osvícenství
Charles Louis Montesquieu, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau, David Hume, Immanuel Kant

19. století

Podrobnější informace naleznete v článku Filosofie 19. století.

Německý idealismus: Johann Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling, Georg Wilhelm
Friedrich Hegel

Jeremy Bentham, Auguste Comte, Herbert Spencer, John Stuart Mill, Ludwig Feuerbach

Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Søren Kierkegaard

Dialektický materialismus: Karl Marx, Friedrich Engels

Tomáš Garrigue Masaryk

20. století

Podrobnější informace naleznete v článku Filosofie 20. století.

Vitalismus: Henri Bergson, Wilhelm Dilthey, Hans Driesch, Oswald Spengler

Pragmatismus: William James, John Dewey

Fenomenologie: Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer, Maurice Merleau-Ponty,

Paul Ricoeur, Jan Patočka, Eugen Fink

Existencialismus: Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Karl Jaspers

Pierre Teilhard de Chardin

Filosofie jazyka: Ferdinand de Saussure, Ludwig Wittgenstein, Noam Chomsky, Umberto Eco

Analytická filosofie: George Edward Moore, Bertrand Russell, Rudolf Carnap

Filosofie vědy: Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Thomas Kuhn

Východní filosofie

Indická filosofie: Védy, Upanišady, Bhagavadgíta, Buddha (Siddhártha Gautama), Mahávíra (Džina),
Pataňdžali, Bódhidharma, Ánanda

Čínská filosofie: Konfucius (Kchung-fu-c', Kongfuzi), Lao-c' (Laozi), Čuang-c' (Zhuangzi), Mo-c' (Mozi)

Japonská filosofie: Zen, Kúkai, Dógen

Korejská filosofie : Son

Hlavní filosofické pozice

atomismus vs. holismus

monismus vs. dualismus a pluralismus

materialismus vs. idealismus

empirismus vs. racionalismus vs. iracionalismus

nominalismus vs. realismus

antropocentrismus vs. biocentrismus

hédonismus

historicismus

humanismus

naturalismus

perspektivismus

pozitivismus a novopozitivismus

pragmatismus

psychologismus

Odkazy

Reference

Platón,Theaitétos, 155d

Aristotelés, Metafysika, 982b

Aristotelés, Politika, 1267a

Cicero, Disp. Tusculanae II. 5. 13.

Thomas de Akvino: De coelo et mundo, commentarius. I, 22. Opuscula 41, in: Opera omnia, Parma
1865, tom. 19, p. 36.

Descartes, Les Principes de la philosophie, předmluva.

Kant, Kritika čistého rozumu, A 509

Hegel, Základy filosofie práva. Praha 1992, str. 31

F. Nietzsche, Antikrist, § 55
Charles Péguy, Cahiers de la Quinzaine (1914)

L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, 4.112

J. Michálek, Topologie výchovy, Praha 1995, s. 17

Literatura

Slovníky a příručky

Durozoi – Roussel: Filozofický slovník. Praha 1994. ISBN 80-85764-07-5.

Filosofický slovník. FIN Olomouc 1998. ISBN 80-7182-064-4.

Brugger, W.: Filosofický slovník. Praha 1994. ISBN 80-206-0409-X.

Störig, H.-J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995. ISBN 80-7113-175-X.

Nicola, Ubaldo: Obrazové dějiny filozofie. Praha 2006. ISBN 80-242-1578-0.

Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0.

Literatura k úvodu

(od nejpřístupnější k náročnější)

Encyklopedický atlas filosofie. NLN Praha 2001. ISBN 80-7106-339-8.

Law, S.: Filozofická gymnastika. Praha 2007. ISBN 978-80-7203-882-4

Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha 2004. ISBN 80-7021-713-8.

Petříček, M.: Úvod do (současné) filosofie. Praha 1997.

Anzenbacher, A: Úvod do filosofie. Praha 2004. ISBN 80-7178-804-X.

Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Filosofia, Praha 2005. ISBN 80-7007-207-5.

Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1996. ISBN 80-86005-05-4.

Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001. ISBN 80-7298-030-0.

Fiala, J.: Analytická filosofie 1 – Úvod. Plzeň 2005. ISBN 80-239-7106-9

Související články

Seznam filosofů
Seznam politických filosofů

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu filosofie ve Wikimedia Commons

Slovníkové heslo filozofie ve Wikislovníku

Téma Filosofie ve Wikicitátech

Téma Filosof ve Wikicitátech

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Filosofie

Slovníky

Stanford Encyclopedia of Philosophy – en

Internet Encyclopedia of Philosophy – en

Rudolf Eisler: Wörterbuch der philosophischen Begriffe (1904)

F. Kirchner: Wörterbuch philosophischer Grundbegriffe – de

Filosofické encyklopedie a jiné zdroje – sk

Dějiny filosofie

Karl Vorländer, Geschichte der Philosophie (1902) – de

Texty ke stažení

Project Gutenberg: Klasická literatura – en

Gallica, knihovna el. textů – fr

Perseus Antická literatura (Tufts University) – en, gr, la

Antika, patristika, středověk (Georgetown University)– en, la

Latinské texty – la

Tomáš Akvinský, Summa theologiae – cs, en, la

Immanuel Kant – de

Politická filosofie – en

Ladislav Hejdánek - cs
Portály: Filosofie

Autoritní data: AUT: ph114540 | GND: 4045791-6 | PSH: 2596 | LCCN: sh85100849 | WorldcatID: lccn-
sh85100849

Kategorie: Filosofie