P. 1
mstitel

mstitel

|Views: 17|Likes:
Publicado porAneta Novotná

More info:

Published by: Aneta Novotná on Jul 28, 2011
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

07/28/2011

pdf

text

original

Sections

  • I Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA.
  • SHERLOCK HOLMES
  • DEDUKČNÍ VĚDA
  • TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKVCH
  • CO VYPRAVUJE JAN RANCE
  • NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA
  • TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE, CO DOVEDE
  • SVĚTLO V TEMNOTĚ
  • NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ
  • KVĚT Z UTAHU
  • JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM
  • ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA
  • ANDĚLÉ MSTITELÉ
  • III DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. WATSONA.
  • ZÁVĚREK

Sir Arthur Conan Doyle

Mstitel (Studie v šarlatové)

Znění tohoto textu vychází z díla Mstitel tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Vilímek v roce 1907 (DOYLE, Artur Conan. Mstitel. Z angl. přeložil Jos. Pachmayer. Praha: Vilímek, 1907. 253 s.). Další příběhy Sherlocka Holmese naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/sherlockholmes. Elektronické publikování příběhů Sherlocka Holmese je společným projektem Městské knihovny v Praze a www.digiBooks.cz.

OBSAH
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA........................................................4 SHERLOCK HOLMES............................................................................................4 DEDUKČNÍ VĚDA. ..............................................................................................12 TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKVCH..........................................................22 CO VYPRAVUJE JAN RANCE............................................................................33 NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA........................................................40 TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE, CO DOVEDE................................................48 SVĚTLO V TEMNOTĚ.........................................................................................57 KRAJ SVATÝCH. ...............................................................................................66 NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ. .......................................................................66
KVĚT Z UTAHU. .......................................................................................................76

JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM. ............................................................83
ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA.........................................................................................88

ANDĚLÉ MSTITELÉ............................................................................................97 DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. WATSONA. .........................................107 VĚZEŇ.................................................................................................................107 ZÁVĚREK. ..........................................................................................................118

3

Když jsem přibyl do Bombaye. SHERLOCK HOLMES. kdyby nebylo bývalo oddanosti a odvahy. kteří byli v podobném postavení jako já. zvěděl jsem. mně však pouze pohromy a neštěstí. Byl jsem raněn na rameni kulí.I. Následoval jsem jej však s mnohými jinými důstojníky. Roku 4 . 1887 nabyl jsem hodnosti doktora lékařství na universitě londýnské a odebral jsem se do Netley. byl jsem jak obvykle přidělen jako výpomocný lékař pátému pluku Northumberlandských střelců. kde shledal jsem se se svým sborem a ihned ujal jsem se nových svých povinností. kterýž hodil mne na koně používaného jako soumara a unikl se mnou šťastně opět k řadám britským. nežli jsem jej mohl dostihnouti. Byl bych padl jistě do rukou krvelačných Ghaziů. WATSONA. Doplniv tam svoje studie. projevených mou ordonancí. která roztříštila kost a zavadila lehce o cévu pod klíční kostí. Pluk byl té doby posádkou v Indii a dříve. Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. vypukla druhá afganská válka. Byl jsem od své brigády oddělen a přesazen k pluku Berkshirskému. u něhož konal jsem službu v osudné bitvě maiwandské. abych účasten byl kursu pro vojenské lékaře. I. že můj sbor pronikl již soutěskami a že vnikl již hluboko do země nepřátelské. Murrayem. Toto vojenské tažení přineslo čest a povýšení mnohým. Podařilo se mi dostihnouti nerušeně Kandaharu.

5 . Tam jsem zůstal po nějaký čas v soukromém hotelu na Strandu. že jsem brzy se přesvědčil. V týž den. Zvoliv poslední. zda by se mně zdraví snad přece jen nevrátilo. že buď musím opustiti hlavní město a zapadnouti někam na venkov. že lékařská rada vojenská rozhodla. anebo že musím změniti úplně svůj způsob života. kteréž přitahuje neodolatelně všechny povalovače a lenochy z celé říše. poznal jsem mladého Stamforda. a když konečně jsem se opět vzpamatoval a počal se uzdravovati. Obrátiv se. Po celé měsíce život můj visel na nitce. ale s dovolením otcovské naší vlády ztráviti příštích devět měsíců pokusy. když tu někdo zaklepal na mé rámě. a vydávaje peněz tolik. byl jsem tak sesláblý a tak zmořený. že nesmí se odkládati již ani den s mým návratem do Anglie. kdy jsem dospěl k rozhodnutí tomu. nepochybně více ještě. kolik jsem jich měl.Mučen bolestí a sesláblý dlouhými útrapami. žije na zdař bůh. touto kletbou našich držav indických. Zde jsem se zotavil a podařilo se mně nabyti alespoň tolik sil. Byl jsem tedy odeslán nazpět po vojenské lodi „Orontes“ i přistal jsem za měsíc na přístavní hrázi portsmouthské se zdravím nenapravitelně zničeným. Za takových okolností toužil jsem ovšem po Londýně. bez účelu. – když tu byl jsem zachvácen zimnicí. jak mi to dovoloval denní příjem jedenácti shillingů a šesti pencí denně. stál jsem v pivnici „Criterion“. byl jsem dopraven s velikým trainem trpících do nemocnice pestawrirské. že jsem opustil hotel. zdůraznil jsem rozhodnutí své ihned tím. Finance mé ocitly se v tak ubohém stavu. který sloužíval pode mnou. nežli jsem jich měl. Neměl jsem příbuzných ani známých v Anglii. a byl jsem proto volný jako pták – čili tak volný. bez pohodlí. a že jsem si vyhledal obydlí méně okázalé a méně nápadné. že jsem mohl se procházeti po hradbách a vyhřívati se na verandě. velkém tomto ohnisku.

“ „Proč? Co máte proti němu?“ „Ó nepravím. jest jenom poněkud podivínským ve svých názorech – nadšencem pro jistý vědecký směr.“ odtušil jsem. aby byl stálým společníkem vaším. jenž pracuje v lučební laboratoři v nemocnici. že mne vidí. V dobách minulých Stamford nebýval nikdy mým zvláštním miláčkem. by posvačil se mnou v Holbornu. a sotva jsem dokončil. Jinak však. je-li možno dostati slušný byt za rozumnou cenu. když jsme drkotali oživenými ulicemi londýnskými. když byl vyslechl neštěstí má. „Jste hubený jako tyčka a opálený jako mouřenín. už jsme byli u svého cíle. Po té pravil: „Neznáte Sherlocka Holmesa. že nemůže najiti nikoho. jest vždycky milou věcí. i odjížděli jsme tam společně v drožce. Snad byste nestál o to. hodím se mu já nejlépe. jste dnes již druhý muž. jenž užil výrazu toho vůči mně. Watsone?“ děl Stamford v nelíčeném údivu.“ Prohodil jsem: 6 . ale nyní uvítal jsem ho s nadšením a on rovněž zdál se býti potěšen. nežli býti sám. kdo by si najal s ním na polo pěkný byt. kdo by sdílel s ním byt i nájemné.“ Soudruh můj podotkl: „Toť podivná věc. „Přeje-li si skutečně někoho. že by bylo něco proti němu. pokud ho znám. zvláště pro muže osamělého. jest dosti slušným mužem.“ Vylíčil jsem mu stručně dobrodružství svá. Ve své radosti převeliké Dožádal jsem ho. „A co chcete teď činiti?“ „Ohlédnouti se po bytu.“ Tázal jsem se: „A kdo byl prvním mužem tím?“ „Člověk. „Co jste to činil. Stěžoval si dnes ráno.Viděti přátelskou tvář v nesmírné divočině Londýna.“ Mladý Stamford pohlédl na mne udiven přes sklenku vína. kterýž nalezl. „Nebožátko!“ pravil soucitně. A i já budu raději míti společníka. „Zkouším luštiti problém. ale kterýž jest příliš drahým pro jeho měšec.“ „Pro Bůh!“ zvolal jsem.

anebo pracuje tam od rána do večera. že jest dosti honěn v anatomu. jimiž byl by překvapil i samé professory. „Nikoliv. čemu se chce věnovati. podívav se ostře na soudruha: „Zdá se mi.“ „A netázal jste se ho nikdy. z něhož by snadno dalo se něco vyzvěděti.“ A dodal jsem. jaké má záměry?“ tázal jsem se. Myslím. ale pokud vím. napadne-li jej taký rozmar. Opustivše Holborn. nežli jsem zvěděl. abych snesl mnoho hluku nebo rozčilení. Libo-li vám. Pravil: „Nesmíte mne však kárati. Studium jeho bylo vůbec nestálé a výstředního rázu. Jak mohl bych se s tímto vaším přítelem setkati?“ Společník můj odpověděl: „Jsem jist. Ačkoliv dovede býti velice sdílným. zajedeme si tam po svačině!“ „Pojedeme. bude snadno se rozloučiti. za to však nashromáždil si množství vědomostí mimořádných. Jest povaha chlapíka toho tak strašlivá. není mužem. setkav se s ním tu a tam v laboratoři. nesnesete-li se s ním. zamířili jsme k nemocnici.“ svolil jsem a hovor zabočil k jiným předmětům. myslím. Stamford sdělil se mnou několik dalších podrobností o muži.“ „Nikoliv – nemám ostatně ani potuchy o tom. Buď tam nebývá třeba po celý týden. Nejsem ještě dosti silný.‘ Já odpověděl: „Nesneseme-li se.„Posluchačem lékařství. anebo co vlastně? Jen nebuďte nesmělým. Vy sám jste navrhl takové spolubydlení. dám přednost muži klidných zvyků a zabranému do studií. Měl jsem dost obojího v Afganistanu. i nesmíte činiti zodpovědná mne. odvětil: 7 . ven s tím!“ Společník zasmáv se. jejž jsem chtěl míti za spolubydlitele. neposlouchal lékařství soustavně. než abych nechtěl si pohověti pro zbytek svého života.“ Nevím o něm nic více. že máte nějakou zvláštní příčinu.“ Odtušil jsem: „Přál bych si setkati se s ním. v lučbě má vědomosti prvního řádu. Mám-li bydleti s někým. myti si ruce. že jest ve své laboratoři.

běže k nám se zkoumavkou v ruce. Při zvuku kroků našich otočil se a vyskočil s výkřikem skutečné radosti. jaké mělo by to přesné účinky. zamířil se mnou do úzké uličky. nízké stolky byly rozestaveny kolem. že by byl schopen dáti třeba i příteli špetku nejnovějšího vegetabilního alkoloidu.“ „Ne. i musíte si sám o něm utvořiti úsudek. Viděl jsem ‚to na vlastní oči. Abych byl však spravedliv. kterýž skláněl se nad vzdálenějším stolem. pohroužen jsa zcela ve svou práci. Ale. že má přímou vášeň pro přesné a naprosté. aby se přesvědčil. a na nich ježily se zkoumavky a překapovadla i malé Bunsenovy lampy s modrými plápolavými plaménky.“ „Ano.„Není snadno vysloviti nevyslovitelné. jsme malým vchodem.“ „A přece tvrdíte. Skorém na jejím konci odbočoval od ní nízký klenutý průchod a vedl k lučební laboratoři. vroubená a celá vyplněná bezčetnými lahvemi. příliš vědecky založen. do níž otvíraly se tmavohnědé dvéře. toť se ví. jen když to však není přeháněno. myslím. že on by byl hotov. Prošli. když jsme vystupovali po bílých kamenných schodech a kráčeli chodbou s obílenými stěnami. není! Bůh ví. „Objevil jsem zkoumadlo. Lze říci: do krajnosti chladnokrevným. že v pitevně bije do těl holí. než aby se mi líbil. že není posluchačem lékařství. Byla to komnata vysoká. nýbrž jen z dychtivosti zvěděti. Široké. nikoli ze zlého úmyslu. Byla to známá místa pro mne. V jizbě byl jen jeden student. jsme již zde. jak silně se ozývá bušení do mrtvého těla. sám dávku tu vzíti. Zdá se. Chtěl bych věřiti.“ „Že bije do těl?“ „Ano. Holmes jest.“ „Toť zcela dobře. které se sráží hoemoglobinem a ničím jiným!“ 8 . i nepotřeboval jsem nijakého vůdce. nač vlastně studuje. „Konečně jsem to objevil! Konečně objevil!‘ zvolal na mého společníka. jímž se vstupovalo do křídla nemocnice. zdá se to býti přece jen poněkud podivným.“ Řka to. Přehání-li se to však tak. určité poznávání.

„Opatřme si trochu čerstvé krve. Zajisté pochopujete sám důležitost tohoto objevu.Kdyby byl objevil zlatý důl. „A nyní přileju k této trošce krve litr vody. muži. Ale prakticky . Totéž platí o mikroskopickém zkoumání krvinek. „Jak to u kozla víte?“ tázal jsem se.“ pravil Stamford. stisknuv ruku mou silou. že skýtá nám neomylné zkoumadlo pro krvavé skvrny? Jen se podívejte!“ Chytil mne v horlivosti své za rukáv a přivedl ke stolu. Nicméně nepochybuji. zvolal Holmes: „Ejhle. 9 . že směs ta má vzhled čisté vody. a na dně nádobky utvořila se zahnědlá sraženina. Jest bezcenným.. co vy o tom soudíte?“ a díval se sám radostně jako dítě. ať krev jest stará či nová. jsou-li skvrny několik hodin staré. Toto zkoumadlo však zdá se účinkovati stejně dobře. Watson – pan Sherlock Holmes. sta lidí. Vidíte.“ Odtušil jsem: „Pro lučebníky jest zajisté velmi důležitým. Ihned obsah nabyl kalné. jež dostalo novou hračku.“ „Cože. u něhož byl pracoval. Zatleskav rukama. „Dr. představuje nás.“ pravil.000. že obdržíme charakteristickou reakci.“ Řka to. jak vidím. Holmes odtušil: „O to teď neběží! Teď běží o hoemoglobin. vždyť jest to nejpraktičtější objev – za celá léta! Nevidíte-liž.000. I vbodl dlouhé sídlo do svého prstu a vymačkal krůpěj krve do chemické zkoumavky. jakoby pro sebe. zvláště. velkolepé! Staré zkoumadlo kvajakové bylo proti tomu velmi neurčité a nespolehlivé. užasnuv. ejhle. „Jak je vám?“ pravil srdečně. kterou bych u něho nikdy nebyl tušil.. Podotkl jsem: „Zdá se to býti velmi choulostivé zkoumadlo.“ „Velkolepé. Kdyby bylo bývalo dříve objeveno. Poměr krve k vodě může býti jen jako 1:1. mahagonové barvy. Směje se. nemohla zářiti větší radost z jeho rysů. „Byl jste v Afganistanu.“ pravil Holmes. vhodil do nádoby několik bílých krystalů a potom ulil několik kapek průhledné tekutiny.

A což Mason z Bradfordu. a hnědé skvrny objeveny na nich. Povšiml jsem si. jsa velice překvapen jeho nadšením. že máte celý kalendář zločinů v malíčku. od bláta. Člověk bývá podezříván ze zločinu často celé měsíce po jeho spáchání. postrčil druhou nohu ke mně a děl Holmesovi: „Přišli jsme sem k vůli určité záležitosti. ukázal mi ruku. Prádlo neb šaty jeho bývají prozkoumány. Nyní máme zkoumadlo Sherlockovo. kteráž pomátla mnohého znalce.“ prohodil jsem. a proč? Poněvadž nebylo spolehlivého zkoumadla.“ 10 . aneb od čehokoliv? To jest otázka. neboť párám se neustále v samých jedech. Holmes odtušil: „Bylo by to jistě zajímavé čtení!“ Při tom dal si na jakousi spáleninu na prstu náplast.“ Oči jeho zazářily krásným leskem. Jsou-li to skvrny od krve. od plísně. bylo by již pykalo za zločin svůj. v nichž by zkoumadlo to mohlo býti rozhodující. a vy jste si stěžoval. že nemůžete najiti nikoho. Bischoff byl by býval jistě pověšen. kdyby bylo existovalo toto zkoumadlo.“ Řka to. pověstný Müller a Lefevre z Montpelieru a Samson z New Orleansu? Mohl bych jmenovati ještě celou řadu případů.svobodně se procházejících teď po zemi. Soudil jsem tedy. že bude dobře. a pokračoval. vás oba dohromady svésti. obrátiv se ke mně s úsměvem: „Musím být dbalejší. když tak mluvil i položil ruku na srdce a uklonil se. Mohl byste vydávati noviny o věcech těch. Tento můj přítel přeje si vyhledati nějaké doupě. kdož by chtěl s vámi spolubydliti.“ Stamford zasmáv se pravil: „Zdá se. že jest celá pokryta podobnými náplastmi a popálena silnými žíravinami. a mohl byste je nazvati „Policejní noviny minulosti“. i nebude nadále již nesnází v příčině jeho. jakoby zástupům tleskajícím. kteréž snad již v duchu viděl.“ Zamumlal jsem pouze: „Opravdu?“ „Zločinné případy jsou napořád hlavně od toho odvislé. „Vzpomeňme jen na případ von Bischoffův ve Frankfurtě minulého roku. Stamford usedl zatím na vysokou trojnožku. „Musím vám gratulovati.

“ pravil jsem. tedy odpoledne. a stiskl jsem mu ruku na rozloučenou. že jsem nějaký bručoun. „Ach. Zaberu se někdy do hloubání a neotevru ústa po celé dny. Vstávám velice pozdě a jsem do krajnost líný. Nebude vám však vaditi vůně silného tabáku?“ „Já sám kouřím silný lodní tabák. Nebude vám to vaditi?“ „Nikterak. že můžeme věc pokládati za vyřízenu. Nemusíte však z toho souditi.Holmes zdál se býti potěšen myšlenkou. Pěkná hra na housle jest darem božím – špatná hra jest. jak zvěděl on.“ odvětil Holmes.. tázal jsem se: „Mimochodem řečeno.“ odtušil jsem. směje se vesele. Totiž.“ „Kdy si jej prohlédneme?“ „Zastavte se zítra pro mne odpoledne. který by se nám oběma jistě dobře hodil. že jsem přibyl z Afganistanu?“ Soudruh můj usmál se záhadně.“ Zasmál jsem se tomuto křížovému výslechu. „Myslím. „Chovám si štěně buldočí. Zanechali jsme ho u práce mezi lučebninami a zamířili jsme oba k mému hotelu.. že bude moci byt sdíleti se mnou. „Dobrá. toť dobře! Obyčejně mívám plno lučebnin v bytě a leckdy experimentuji. neboť mé nervy jsou otřeseny.“ „Počítáte hru na housle také mezi hluk?“ Odpověděl jsem: „To závisí od houslisty.“ „Slyšte však ještě o jiných mých vadách. „a nemohu snésti žádného hluku. Mám ještě celou řadu neřestí.“ „Toť vše v pořádku!“ zvolal Holmes. u ďábla. bude-li se vám byt zdáti příjemný. 11 . Prohodil: „Padl mi do oka jistý byt v Bakerské ulici. A z čeho máte vy se mně vyznati? Jest dobře. ale tyto jsou hlavní. Zastaviv se náhle a obrátiv se k Stamfordovi. nežli počnou spolu žiti. když dva muži vědí to nejhorší o sobě dříve.“ děl jsem. Jest třeba nechati mne v době takové jen v klidu a jsem potom zase hodný. půjdeme pospolu a vše vyřídíme.

Ještě téhož večera dal jsem tam odnésti své věci z hotelu a druhého dne ráno Holmes následoval mne s několika vaky a tlumoky. o němž byl on mluvil při naší schůzce.“ „Ach. že jest velmi složitým problémem. „Toť skutečně velezajímavé! Jsem vám velmi povděčen. zaujat jsa velice svou novou známostí. toť právě jest jeho zvláštnost. že studovat člověka dělá muže. a činže. S Bohem!“ „S Bohem!“ odpověděl jsem. Byl klidný a zvyků pravidelných. DEDUKČNÍ VĚDA. S Holmesem nebylo nepříjemno žiti. Setkali jsme se druhého dne. a loudal jsem se k svému hotelu. a prohlédli jsme byt v Bakerské ulici. byla tak mírná. jak on přijde všemu na kloub. Zůstával po desáté zřídka kdy vzhůru a obyčejně když jsem se probudil. mna si ruce. Chtěl bych se vsaditi. Shledáte však. že se říká. Den neb dva byli jsme z plna zaměstnáni vykládáním svých předmětů a co možno nejvhodnějším jich rozestavením. osvětlovaného dvěma širokými okny. I. býval již po snídaní. B. jak jsme se umluvili. že nevyzvíte o něm mnohem více. 22. Přemnozí lidé přáli by si věděti. odvětil: „Musíte jej tedy studovat. ano i z domu.. Víte. Byt byl vhodným v každém směru. 12 . nežli jiní vyzvěděli. byla-li na dvě osoby rozdělena.„Toť. II. že jsme uzavřeli nájem hned na místě a že jsme byt ihned převzali. jest v tom tedy tajemství?“ zvolal jsem. Potom teprve počali jsme se v bytu řádně usazovati a pozvolna se přizpůsobovati novému okolí. že jste nás spolu svedl.“ Stamford louče se. Byt ten sestával ze dvojí pohodlné ložnice a z jednoho velikého vzdušného salonu pěkně zařízeného.

Za takých dob vídal jsem v očích jeho taký snivý prázdný výraz. přírodozpyteckými svými nástroji. jaký jest vlastně cíl jeho života. že jest oddán narkotickým prostředkům. Týdny míjely. že zdál se býti ještě vyšším. o nichž jsem se byl právě zmínil. jak jsem často mohl pozorovati. jak bývá u lidí odhodlaných.Někdy strávil svůj den v lučební laboratoři. Nikdo nedovedl ho předstihnouti v energii. kteří by mne byli navštěvovali a rušili jednotvárnost mého denního života. když zacházel s křehkými. leda že by bylo počasí neobyčejně příznivé. jež mohly buditi moji pozornost. jež zaváděly ho do nejnižších čtvrtí města. kdyby mírnost a prostota celého jeho života nebyly vylučovaly takové mínění. Čtenář pokládá mne snad za nenapravitelného povalovače. že byl bych ho podezříval. 13 . Dříve však. budiž připomenuto. a jeho ostrý. Co do výšky přesahoval šest stop a byl tak neobyčejně vyzáblý. jak velice muž ten vzbudil zvědavost moji a jak často snažil jsem se prolomiti mlčelivost. ale zájem můj pro něj a zvědavost moje. aby vzbudily pozornost i zcela nahodilého pozorovatele. Avšak tu a tam propadl reakci a po celé dny lehal na pohovce v saloně. Zdraví moje zakazovalo mi toulky. kromě oněch mezidobí ztrnulosti. pronášeje sotva tu a tam slovo a nepohnuv ani svalem od rána do večera. kterou zachovával ve všem. než pronese o mně soud. jak bezúčelným byl můj život. Jeho skutečná osobnost a zjev byly dle toho. a neměl jsem přátel. postupně vzrůstaly a se prohlubovaly. co se ho týkalo. ale hmat jeho byl neobyčejně jemný. Ruce jeho byly neustále poskvrněny inkoustem neb lučebninami. když zmocnila se ho chuť po práci. jestřábí nos dodával celému jeho výrazu ráznosti a rozhodnosti. Čelisti jeho byly hranaté a silně vyčnívající. a jak málo bylo věcí. někdy v pitevně a někdy tu a tam na dlouhých procházkách. doznávám-li. Oči jeho byly ostré a pronikavé.

který by nevěděl. kdo to byl. A nezdá se také. že jest mozek lidský jako podstřeší. tak že by stěží měl co prospěšno vždy pohotově. a ztrávil jsem mnoho času pokusy. Že by tehdy v devatenáctém století – vyskytnuti se mohl člověk. když jsem náhodou zvěděl. zdálo se mi tak neobyčejným. učiním vše možné. když to vím. Holmes děl.Za těchto okolností uvítal jsem živě tajemství. Ze současné literatury. jež byly by mu mohly zjednati nějaký vědecký stupeň. s úsměvem: „Zdá se mi. Pošetilec nabral by tam všeliké chamradí. že sledování jich přímo naplnilo mne obdivem. jaké se vám hodí. chytrý pracovník jest velmi bedliv 14 . potvrdil Stamfordovo mínění v této věci. aneb jež byly by mu otevřely bránu do učeného světa. Na lékaře nestudoval. Ti. že nemohl jsem tomu ani uvěřili. Nevědomosti Holmesovy byly stejně zvláštní. Jistě žádný rnuž nepracoval by tak krušně a nehleděl by docíliti tak přesných vědomostí. jak by se mu po ruce ocitlo. jak se zdá. že se tomu divíte.“ „Byste to zapomněl!“ Jal se vysvětlovati: „Vidíte. aby tak činil. abych je rozluštil. kdo čtou pro kratochvíli. Nuže. A žádný člověk neobtěžuje mysl svou podrobnostmi. tázal se přímo naivně. co by mu bylo prospěšno. Nyní však. vida moje překvapení. neznal ničeho. Když citoval jsem mu jednou Tomáše Carlyla. zřídka kdy vyniknou přesností svých vědomostí. jako jeho vědomosti. že země točí se kol slunce. a co vykonal. Překvapení moje dosáhlo však vrcholu. bych to opět zapomněl. On sám odpovídaje k otázce mé. vytlačeno bylo aneb aspoň promícháno s množstvím jiných věcí. že nezná Koperníkovy teorie a nic o sluneční soustavě. i musíte je vyplňovati takovými zásobami. nemá-li dobrého důvodu. kdyby neměl určitého cíle na zřeteli. myslívám si vždy. tak že by. Avšak horlivost jeho pro jistá studia byla pozoruhodná a v mezích mimořádných byly znalosti jeho tak neobyčejně plné a zevrubné. že byl by poslouchal nějaké přednášky. filosofie a politiky. kteréž vznášelo se kol mého soudruha.

toho.“ „Ale sluneční systém. Zná dobře belladonnu. Jest tedy nanejvýše důležito. opium a vůbec jedové rostliny a jich výtažky. pro něž by prospěšné byly vystrnaděny. 4. z filosofie – žádné. avšak cosi v jeho chování povědělo mi. jichž nabyl. že jest neobyčejně dobře do nich zapracován. Bylť mi řekl. 2. Vzal jsem tužku a zaznamenal jsem je. těch ovšem má potom bohatý výběr a má je i v dokonalém pořádku. „Vy pravíte. když jsem byl s ním hotov.“ Chtěl jsem se ho již optati. jež mu pomáhají v jeho díle.) 15 . co jste znal dříve. „Co u ďábla ten pro mne znamená?“ přerušil mne Holmes netrpělivě. nečinilo by to ani za groš většího rozdíl pro mne ni pro účely moje. Vědomosti z literatury – žádné. jaké to účely jsou. že malý ten prostor má pružné stěny a že lze je roztáhnouti libovolně. Musil jsem se bezděčně usmáti tomuto dokumentu svému. (Z praktického zahradnictví nezná ničeho. „ z p o l i t i k y – malé. „ z hvězdářství – žádné. že by otázka moje byla mu nevítána. Jest chybou mysliti. jež by nesouvisely s účely jeho. Musily tedy všechny vědomosti. kdy za každý přírůstek vědomostí zapomenete něco. že obíháme kol slunce.“ zaprotestoval jsem. co si uchystá ve svém podstřeší mozkovém. 3. . 5. Přemítal jsem však o krátkém našem hovoru a snažil jsem se vyvoditi z něho svoje „důsledky“. Nechce tam míti nic kromě svých nástrojů. Vypočítal jsem ve vlastní mysli své všechny ty různé obory. býti jemu prospěšný. že nechce získati nijakých vědomostí. Kdybychom obíhali kol měsíce.. Zde jest: Sherlock Holmes – jeho meze duševní 1. o nichž mně již dokázal. V důsledku toho všeho nadejde jednou čas. byste nenahromadil neužitečných věcí. „ z botaniky– rozličné.

Opíraje se večer nazpět o křeslo. jež si na kolena položil. jak vím dobře. Zdá se. Po vycházkách ukázal mi blátivé skvrnky na spodkách svých a řekl mi dle barvy a stavu jich. Jest velmi zkušeným v zápase na hole. jež se ho zmocňovaly. Má dobrou. 11. a zřídka kdy pokusil se zahráti známou nějakou arii. Hraje dobře na housle. Byl bych se bouřil proti těmto sólům.. . 10. kdyby nebyla bývala obyčejně zakončena tím. jak vidím. Vědomosti z geologie – některé praktické. „Budu-li moci jen zvěděti jinak.“ Zmínil jsem se svrchu. 8. že zahrál 16 . ale nesoustavné. ale výstředního rázu. Znalost sensační literatury – nesmírná. v které části Londýna kterých nabyl. Dovedl hráti skladby. kam míří chlapík ten tím. 7. 9. Hra ta byla velmi pozoruhodná. 12. přihodivší se v tomto století. v boxerství i v šermu. Někdy byly fantastické a veselé. hodil jsem jej zoufale do ohně. praktickou znalost britských zákonů. také o Holmesových schopnostech ve hře na housle. Odrážely zajisté jasně myšlenky. aneb zdaliž hra byla prostě výsledkem rozmaru neb fantasie. zřídka kdy oddal se hudbě v pravém slova toho smyslu. ale obmezené. že zná každou podrobnost z každé hrozné události. neboť na žádost moji zahrál i některé Mendelssohnovy písně i jiné oblíbené skladby. přivíral oči a pohrával smyčcem na zdař bůh po strunách houslí. že hledí spojití veškeré dokonalé ty vědomosti a objeviti povolání. nemohl jsem rozhodnouti. Vědomosti z lučby – hluboké. Někdy zvuky byly souzvučné a melancholické. Když dospěl jsem tak daleko ve svém seznamu. bych se pokoušel takto se toho dověděti. pro něž jich potřebuje“ – děl jsem sobě sám – „nebudu potřebovati již. Avšak když byl zanechán sám sobě samému. z anatomie – přesné. avšak zdaliž hudba napomáhala těmto myšlenkám. i nesnadné skladby. Rozezná na první pohled různé druhy půdy od sebe.6. jež vháněla mne do zoufalství. jako jiné Holmesovy výkony.

Holmes vyprosil si obyčejně. že můj soudruh neměl přátel právě tak. Jednou z rána navštívila jej mladá dívka. i shledal jsem. bych mu přenechal samotnému salon. a po druhé zase železniční zřízenec ve své aksamitové uniformě. že měl mnohé známosti. že nebyl pro mne přichystán ještě ani příbor. že čekám. abych se ho otázal z príma. a byla u něho hodinu nebo ještě více. zapamatovali si datum to.“ Opět naskytla se mi příležitost. zazvonil jsem a dal jsem úsečně najevo. Jindy měl stařičký gentleman s bílými vlasy rozhovor s mým soudruhem. jenž zdál se býti velice rozčilen.“ říkal. elegantně oblečená. celý sežloutlý mužík s očima tmavýma a s tváří jak krysa. že má nějakou zvláštní příčinu. vypadající jak židovský vetešník. mám dobrou příčinu. a hned po něm následovala starší žena se sešlapanými střevíci. kteréhož představil mně jakožto pana Lestrada. nežli obvykle. 17 . a abych se uchýlil do ložnice. Totéž odpoledne přišel ošumělý návštěvník se šedým vlasem. Hospodyně byla tak uvyklá mému pozdnímu vstávání. Objevilo-li se některé takové individuum. Byl tu zvláště malý. a opět jemnocit můj zabránil mi bych nutil cizího muže. „Potřebuji pro své záležitosti dnes této komnaty. Nerozumně jsa pohněván. ale on sám brzy rozptýlil myšlenku tu tím. Omlouval se obyčejně. že Sherlock Holmes nebyl hotov ještě se svou snídaní. jako malou náhradu za onu zkoušku mé trpělivosti. aby se mně svěřil. Po první týden neměli jsme návštěvníků. jako já. i počal jsem již souditi. a který k němu přicházel třikrát neb čtyřikrát za týden. že zpříma bez zvláštního podnětu rozhovořil se o tomto předmětu. „neboť tito lidé jsou mými klienty. a to v nejrůznějších třídách společnosti. března. že mně způsobuje tuto nepříjemnost. Domníval jsem se v té době. aby se o věci nezmiňoval. Vstal jsem poněkud dříve. Bylo 4. Potom však záhy shledal jsem. ani káva připravena.rychle vždy na to celou řadu oblíbených mých arií.

Klam. a jeho povahu lze již poznati. Dříve. by smrtelník dosáhl v nich nejvyšší dokonalosti. ukázati. 18 . kteréž skýtají největších nesnází. Název jeho. Pisatel pravil: „Z krůpěje vody může logicky usouditi člověk. zatím co soudruh můj pojídal hltavě. že osvojí si jednodušší problémy. nechť setká-li se s některým jiným smrtelníkem. jako mnohá tvrzení Euclidova. naučí se jediným pohledem poznávati život člověka toho. známe-li jeden článek jeho. nežli obrátí se zpytatel k morálním a duševním stránkám úkolu. poněkud přepiatý. Tak jest život velikým řetězem. Pisatel troufal si poznati z okamžitého výrazu. jeho zaměstnání neb povolání. aneb z jediného pohledu oka nejvnitřnější myšlenky člověka. Závěry jeho byly tak neomylný. aneb aniž je slyšel. Článek vzbudil mou pozornost pozoruhodnou směsicí přemoudřelosti i nesmyslnosti. ale život není dlouhým dost. Jako jiná umění. skrývání byly podle něho nemožný před tím. a já přirozeně přelétl jsem jej svým zrakem. že nežli naučili se postupu. Z nehtů člověka. Úsudky článku zdály se mi míti podklad dosti silný. a naučí kam se dívati a na co se dívati. aniž je viděl. zněl: „Kniha života“. jak mnohému bystrý pozorovatel mohl by se naučiti přesným a soustavným zkoumáním všeho. z rukávu jeho kabátu. běží-li o Atlantický oceán neb o Niagaru. Tak překvapujícími zdály se býti závěry tyto nezasvěceným. Hlavička jednoho z článků byla zaškrtnuta tužkou. jakýmž on dospěl k závěrům těm. Třeba zdál se býti výcvik takový chlapeckým. co mu do cesty přijde. ale mlčky obložený svůj chléb. z jediného škubnutí svalů. musili ho pokládati za čaroděje. on zostřuje pozorovací schopnosti. nechť počne tím. a byly dosti souvislý.Potom zvedl jsem svůj časopis se stolu a pokoušel jsem se ukrátiti si jím čas. kdo byl vycvičen v pozorování a v analyse. v článku děl se pokus. vědu dedukční analysy lze si osvojiti jedině dlouhým a trpělivým studiem. avšak konečné závěry zdály se mi za vlasy přitaženy a přepiaty.

hodiv časopisem na stůl. Zde v Londýně máme množství státních detektivů a množství soukromých detektivů. Jest veliká podobnost mezi zločiny. jež jsem tuto vyslovil. míním tento článek. z jeho výrazu. Přednesou mi veškeré okolnosti případu. „Nečetl jsem jakživ v životě takových duševních odpadků!“ „Co jest?“ tázal se Sherlock Holmes. spojil-li je všechny v jeden řetěz.“ „Jaký to nevýslovný žvast!“ zvolal jsem. z kolenou jeho spodků.“ „Jak to?“ tázal jsem se bezděčně. rozumíte-li dobře tomu. co tomu říká. Jsem dobrovolným poradním detektivem. že jest psán svižně. a já obyčejně jsem s to. „Ach. bych s pomocí své znalosti historie zločinu případ jim vyjasnil. usednuv ke snídaní a ukázav lžičkou na časopis.“ děl jsem. mám vlastní svoje povolání. přicházejí ke mně. 2e by pak povolaný pozorovatel. Praktického není v tom však za mák. Vsadil bych tisíc proti jedné. a já snažím se uvésti je na pravou stopu. tak praktické. an jste ho zaškrtl. bylo by zvláštní. jest naprosto neuvěřitelno. třídy na podzemní naší dráze. Jest to zřejmě pouhé theoretisování nějakého lenocha. „Vidím. že jsem v něm ve světě samojediným toho druhu. Myslím. Zlobí mne však přece.“ 19 . Lestrade jest detektivem. Článek ten psal jsem ostatně já sám.z jeho bot. Theorie. jsou v pravdě do krajnosti praktické. že jste jej již četl. z límečku jeho košile – z každé z těchto věcí jasně lze objeviti povolání člověka. Když tito nevědí kudy kam. Mám smysl pro pozorování i pro odvozování. abyste nemohl rozluštiti tisíc a jeden z nich. nějakého povaleče. a slyšeti. aby pověděl povolání všech svých spolucestujících. a to přivedlo ho ke mně. „Nuže. A přece při posledním padělatelském případu ocitl se v úplné temnotě. Nepopírám.“ „Vy?“ „Ano. chvalně známým.“ Holmes odtušil klidně: „Prohrál byste. chybil v úsudku svém. z mozolů na jeho ukazováčku a palci. a kteréž zdají se vám býti tak chimérické. kdyby byl žádán. jenž pohodlně sedí ve svém křesle a káže všechna hezká tato paradoxní učení v odloučenosti svojí pracovny. Viděl bych ho rád vstrčeného do vozu III. že od nich závisí příští můj chléb. že by toho nedovedl. a znáte-li všechny podrobnosti tisíce z nich.

že jste přišel z Afganistanu a vy jste nad tím užasl. Přišel zajisté z krajů tropických.“ Děl jsem usmívaje se: „Jest to zcela jednoduché. oni naslouchají mým poznámkám a já potom seberu do kapsy svou odměnu. Podotkl jsem tedy. Jsou to vesměs lide. kterýž vzbudil vaši nelibost. lékařského typu a zároveň vzhledu vojenského. neboť vyzáblá tvář jeho jasně to praví. 20 . Zdál jste se býti překvapen při prvním našem setkání. Dlouhým zvykem a cvikem myšlenky mé tak rychle letěly mou hlavou. neboť tvář jeho jest temna.“ „Nikterak! Já poznal. Potom musím vyraziti ven a podívali se na věci vlastníma očima. Tu a tam naskytne se případ složitější. Naslouchám jejich vyprávění. že takové osobnosti existují i mimo novelly. jsou v praxi pro mne neocenitelná. Nemyslil jsem. neboť zápěstí jeho jest bělostné. Prodělal mnoho útrap i nemoc. kdež mohla býti ruka jeho zraněna? Zřejmě v Afganistanu. Jestiť tato jeho ruka jako dřevěná – drží ji nepřirozeným způsobem. aniž byl jsem si vědom článků mezi tím. Levé rámě jeho bylo zraněno. Ona pravidla dedukční vyjádřená v onom článku. Ale takové články myšlenkového řetězu existovaly. ale není to přirozená pleť jeho. když jsem vám řekl. Postup úsudků mých byl tento: „Zde jest pán.„A ostatní návštěvy?“ „Nejvíce jich bylo ke mně posláno soukromými detektivními agenturami. že dospěl jsem k závěrku.“ „Někdo vám to nepochybně řekl. Kdež – v krajinách tropických – mohl anglický. a kteréž obdivuhodně usnadňují můj úkol. vojenský lékař prodělati mnoho útrap. Vidíte. ačkoliv oni znali každou podrobnost?“ „Tak jest! Mám jaksi často pravé tušení o klíči záhady. kterou nedovedli rozluštiti jiní lidé. jichž užívám při luštění problému. že jste z Afganistanu přišel. Celý pochod myšlenkový netrval ani vteřinu. že můžete vy rozluštiti záhadu. jak to vysvětlujete vy.“ Odtušil jsem: „Míníte tím.“ Sherlock Holmes povstal a zapálil si dýmku. že přicházíte z Afganistanu. Připomínáte mi Dupina z novell Edgara Allana Poea. že mám celou zásobu vlastních vědomostí. Pozorovatelská schopnost jest mně přímo vrozena. kteří se ocitli v nějaké tísni a přejí si nějakého vyjasněni.

Po té podotkl: „Myslíte zajisté, že mi lichotíte, když mne porovnáte s Dupinem. Avšak v mínění mém byl Dupin schopností mnohem nižších. Onen trik, vpadati po čtvrthodinném mlčení do myšlenek přítele poznámkou úžasně případnou jest příliš okázalý, ale i povrchní. Dupin měl jakési analytické nadšení, zajisté; ale nebyl nikterak takový zvláštní zjev, jak jej Poe mínil podati.“ „Četl jste díla Gaboriauova?“ tázal jsem se. „Hoví Lecoq vaší idei o detektivu?“ Sherlock Holmes pokrčil posměšně nosem a děl hlasem skoro hněvivým: „Lecoq byl mizerný hudlař. Jediná vlastnost jeho vyžadovala uznání: jeho energie. Ale mně bylo při četbě Gaboriauovy knihy až nevolno. Běželo o to, zjistiti totožnost neznámého vězně. Byl bych tak učinil ve čtyřiadvaceti hodinách. Lecoq potřeboval na to šest měsíců či více. Člověk aby napsal zvláštní knihu pro detektivy, by naučil je, čemu mají se vyhýbati.“ Byl jsem skorém rozhořčen tím, že mluvil tak velkopanským tónem o dvou postavách, jež mně byly milý. Přikročil jsem k oknu a díval jsem se do živé ulice. V duchu jsem si děl: „Člověk tento snad jest velmi chytrým, ale jest jistě i velmi domýšlivým.“ Holmes však pokračoval rozmrzele: „V našich dobách není věru již ani zločinů ani zločincův. Co jest to plátno, přinese-li si člověk mozek pro naše povolání? Vím, že mám cosi v sobě, co by mohlo učiniti jméno mé slavným. Nebylo ještě muže, který byl by k odhalování zločinů přinesl takovou zásobu vědomostí a takové nadání vrozené jako já. A výsledek? Není vlastně ani zločinů, jež by se odhalovati musily, nanejvýše běží o několik hudlařských lotrovin s pohnutkami tak průhlednými, že prohlédnou je dokonce i na ředitelství policejním.“ Byl jsem napořád ještě rozmrzen přepiatým slohem tohoto rozhovoru. Myslil jsem proto, že jest nejlépe změniti rozhovor.

21

Věděl bych věru rád, co chce tento člověk,“ tázal jsem se, ukázav na statného, všedně oblečeného muže, kterýž přecházel pomalu po druhé straně ulice, dívaje se dychtivě po číslech. Měl velikou modrou obálku v ruce, a nesl zřejmě nějaký dopis. Holmes prohodil: „Míníte zajisté onoho pensionovaného námořnického sergeanta?“ „Toť opět chlubivost a chvástání,“ pomyslil jsem si v duchu. „Holmes ví dobře, že nemohu kontrolovati jeho tvrzení.“ Sotva myšlenka ta probleskla mou hlavou, muž, na nějž jsme se dívali, zahlédl číslo našich dveří a již kvapil napříč přes ulici. Slyšeli jsme silné zabušení na dveře, dutý hlas dole a těžké kroky po schodech. „Pro pana Sherlocka Holmesa,“ pravil, vkročiv do pokoje a doručiv dopis mému příteli. Tuto byla příležitost vyvésti mého přítele z domýšlivosti. Tázal jsem se příchozího nejroztomilejším hlasem: „Smím se vás, můj milý, tázati, jaké jest vaše zaměstnání?“ Odtušil nevrle: „Posluha, pane! Uniformy nenosím, protože jest ve správce.“ „A býval jste?“ tázal jsem se s lehkým, zlomyslným pohledem na mého soudruha. „Sergeantem v královské námořní pěchotě, pane!“ Srazil paty dohromady, zvedl ruku na pozdrav a odešel. III. TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKVCH.

Doznávám, že jsem byl značně překvapen tímto novým důkazem praktické stránky soudruhových theorií. Vážnost moje pro jeho analytické schopnosti značně vzrostla. Zůstalo však v mé mysli ještě skryto podezření, že celá věc byla episodou předem nastrojenou, abych byl uveden v úžas, ačkoliv vymykalo se mému pochopení, jaký po čertech byl by účel toho, mne oklamati.
22

Když jsem se podíval na Holmesa, dočetl právě dopis a oči jeho nabyly onoho prázdného bezlesklého výrazu, kterýž svědčil o jeho duševním zahloubání. „Jak u ďábla jste to odvodil?“ tázal jsem se. „Odvodil? Co?“ odtušil Holmes, jakoby nechtěl rozuměti. „Že muž ten jest námořním sergeantem na pensi.“ „Nemám čas k žertům,“ odvětil soudruh prudce. Potom dodal však s úsměvem: „Promiňte mé nevlídnosti. Přerušil jste nit mých myšlenek, ale snad jest tomu tak dobře. Nejste skutečně schopen poznati, že muž ten jest námořním sergeantem?“ „Ne, opravdu ne!“ „Bylo snáze poznati to, nežli vysvětliti, jak jsem to poznal. Kdybyste byl požádán, abyste dokázal, že dva a dva jsou čtyři, bylo by to pro vás snad dost nesnadno, a přece jste si tím jist. I přes ulici mohl jsem viděti, velikou modrou kotvu vtetovanou na hřbetu jeho ruky. To ukazovalo na moře. Měl při tom vojenské držení těla a licousy přímo podle předpisu. To svědčilo o námořnictvu. Jevil jisté sebevědomí, a jistý velitelský ráz. Musil jste pozorovati sám způsob, jakým držel svou hlavu, a jakým mával svou holí. Usedlý, ctihodný to muž, prostředního věku – podle tváře, vesměs to fakta, kteráž musila vzbuditi ve mně mínění, že byl sergeantem.“ „Toť podivuhodné!“ zvolal jsem. „Toť zcela všední,“ děl Holmes, ačkoliv soudil jsem z jeho výrazu, že mu můj obdiv a moje překvapení lichotí. „Řekl jsem vám před chvílí, že není již nijakých zločinců, ale zdá se, že jsem se mýlil – podívejte se na toto.“ Hodil mi list, kterýž posluha přinesl. „Jakže?“ zvolal jsem, když jsem na list pohlédl, „toť strašlivé!“ „Zdá se skutečně, že se to vymyká všedním případům. Nechtěl byste mi list ten ještě jednou přečísti nahlas?“ Dopis zněl takto: „Drahý můj Sherlocku Holmese! „Zlá věc přihodila se dnes v čísle 3. v Lauristonských sadech na Brixtanské třídě. Dnes v noci o 2. hodině jeden z našich mužů, nalézaje se na obhlídce, viděl tam světlo, a jelikož dům byl prázdný, 23

Ohio. Avšak raději dal by si uříznouti jazyk. dobře oblečeného. zdaliž mám vůbec jeti. V komnatě jsou stopy krvavé. Nebude-li Vám možno přijíti. Nalezl dveře otevřeny a v průčelní síni. po jakéž jste toužil. aniž zřejmo bylo vůbec. A každý z nich má své koníčky. Vysměji se jim alespoň. Celá afféra jest vůbec způsobilá vyvolati v mysli jen zmatek. Jsou oba čiperní a energičtí. jak muž ten dostal se do prázdného domu. Váš oddaný Tobiáš Gregson. Nevíme též. Zanechal jsem všechno v statu quo. když nic jiného.“ „Můžete-li přijíti před dvanáctou hodinou.“ Divil jsem se klidu.“ „Můj milý. než aby to přiznal třetí osobě. a přiznává mi to. „Sejdu dolů a objednám pro vás povoz. dokud Vy se nerozhodnete. Jsem nenapravitelný lenoch. Jsou žárliví na sebe.“ Neudala se žádná loupež. i budu pokládati za velikou ochotu od Vás. jakýž kdy chodil po této zemi – to jest. Budu jednati na vlastní vrub. Lestrade a společník osvojí si všechnu zásluhu. nelze ztráceti ani okamžiku!“ zvolal jsem. jako dvě krásky. „Jistě. že já jsem osoba neúřední. že jsem schopnější než on. kde není nábytku. neboť někdy dovedu býti i dosti čilým. jakým způsobem smrt muže toho stihla. napíši Vám zevrubněji podrobnosti. To jest tím. že se tam děje něco nepravého. On ví. Cleveland. s jakým on zprávu tu přijal. naleznete mne tam. můžete býti jist.“ „Ale vždyť on vás požádal. Drebber.“ „Vždyť jest to přece příležitost.“ „Gregson jest z nejčilejších detektivů z policejního ředitelství.“ „Nejsem si jist. V jeho kapse shledal lístek se jménem: „Enoch J. Pojďme!“ 24 . On a Lestrade jsou metlou všech zlosynů. Nicméně podívejme se tam. je-li svěřeno oběma vyšetřování onoho případu. nalezl tělo jakéhosi muže.soudil hned. když mne lenošení zachvátí. Spojené Státy Severoamerické. ale na těle muže není ran. Bude to švanda. co však mám z toho? Když i rozluštím záhadu. že Gregson. abyste mu pomohl?“ „Ano. ale přece jen prostředků všedních – až hanba všedních. vyslovíte-li mi svoje mínění.

a z nichž dva byly obydleny. nežli veškeré okolnosti jsou známy. Mate to úsudek. zastavte!“ Byli jsme ještě asi sto yardů neb více vzdáleni od domu. aby již byl venku – důkaz to. avšak Holmes naléhal na to. Tyto poslední dva zely před námi s trojí řadou prázdných. abych šel s vámi?“ „Ano. neboť po celou noc bylo pršelo. abychom vystoupili. Zastavte. Všude bylo mokro. Soudruh můj byl v nejlepší náladě a klábosil o houslích kremonských a o různosti mezi stradivárkami a amatkami. ano hrozivý vzhled. dva byly prázdny. Bylo mlhavé. vypadaje jako odraz blátivého roucha ulic dole pod ním. „Vezměte klobouk!“ pravil. Jest hlavní chybou. „Přejete si. Tamo jest Brixtonská třída. uvažovali dříve. 25 . a byla rozdělena úzkou stezkou zažloutlé barvy. Byl to jeden ze čtyř domů. Malá zahrada. zamračené jitro a tmavohnědý závoj zdál se vznášeti se nad vrcholy domů. jež sestávala zřejmě ze směsice bláta a oblázků. neboť počasí chmurné a trudný případ. jež byly pusty a bez ozdob. ukazuje prstem do předu. že tu a tam lístek „k pronajmutí“ zasvítil jako bělmo na zakalené ploše. Číslo 3 v Lauristonské zahradě skýtalo zlověstný.“ Odtušil: „Nevím o něm ještě nic určitého. onen dům jest to. a nemýlím-li se. porostlá rozptýlenými výhonky uschlých rostlin. smutných oken. krom toho. kteréž stály poněkud do zadu do ulice. nemáte-li nic lepšího na práci. Na konec pravil jsem. přerušiv Holmesovy muzikální rozbory: „Nezdá se. dělila každý z obou domů od ulice.“ Minutku na to seděli jsme oba v drožce a ujížděli o překot k Brixtonské třídě.“ „Tak jest. Já sám byl tichý. do něhož jsme byli zapleteni. drožkáři. že náhlý záchvat energie vymanil jej z jeho apatie. i dokončili jsme tudíž pěšky svou cestu. že byste příliš přemýšlel o případu vám svěřeném.“ pravil jsem. tísnil mou mysl.Přehodil si svrchník a pospíchal.“ „Brzy budete známi všechny okolnosti.

“ odpověděl můj přítel. na oblohu. i na řadu latěk. Ale zdálo se. vkročil na pruh trávy. „Jest to opravdu hezké od vás. O zídku tu opíral se statný policejní strážník. drže zápisník v ruce. aby zahlédli něco z toho. vysokou tři stopy. U dveří domu setkali jsme se s mužem vysoké postavy. rychle vše postihovati byla očividná. jak vykřikl uspokojením. nebyla by půda více rozšlapána. Kolega můj. že dá on zde pozor. Bylo mnoho stop na mokré jílové půdě. avšak. špičatými latěmi. „Kdyby stádo buvolů bylo přeběhlo tudy. co mně zůstává skryto. jako toho. kteráž chvílemi zdála se mi hraničiti na affektovanost. a zakončenou nahoře dřevěnými. kterýž. Myslil jsem si. nežli jste to dovolil?“ Detektiv odtušil vyhýbavě: „Měl jsem co činiti přespříliš uvnitř domu. na protější domy. že jste přišel. že není ničeho tak dalek. bělostné tváře a s vlasem jak len. Pravil však: 26 . kteří napínali šíje a namáhali oči v marné naději. aneb lépe. kvapil nám vstříc a stiskl vroucně ruku mému soudruhovi. až přijdete. Když končil tuto na pohled ledabylou obhlídku. co se děje uvnitř. ukázav na stezku. jest zde. jelikož strážníci dříve přecházeli sem a tam. Gregsone. a okamžitě se vášnivě zabere do zkoumání tajemství. že Holmes vrazí ihned do domu. jak by soudruh můj chtěl něco z nich zvěděti. Avšak jeho schopnost. obklopený malým hloučkem zevlounů. Dvakrát stanul.Zahrada byla vroubena zídkou z cihel. „Nechal jsem všechno nedotknuto. že jste učinil si vlastní své závěrky dříve. vroubící stezku tu a upíraje oči své k zemi.“ Holmes podíval se na mne a pozvedl úsměšně své obrví. S výrazem lhostejnosti.“ „Kromě tohoto. takže nemohl jsem pochybovati již. že vidí mnoho. Není pochyby. a jednou viděl jsem ho usmívati se a slyšel jsem. dal se pomalu na stezku. ploužil se soudruh můj po chodníku ulice a díval se jakoby bezúčelně na zemi. nebylo možno pochopiti.“ pravil. pan Lestrade. Spoléhal jsem se na něj.

jakou zálibu máte pro takové případy. ve kteréž se právě tajuplná afféra udála. kteráž pokrývala celý byt. „Jest to však případ zcela neobyčejný. čtverhranná komnata.“ S touto na pohled nesouvisící poznámkou Holmes vešel do domu sledován Gregsonem. nevidoucíma ke stropu vybledlých barev. kteráž zdála se býti tím větší při nedostatku všeho nábytku. Lesklý.“ „Nepřijeli jste sem v drožce?“ tázal se Sherlock Holmes. kteráž ležela natažena na podlaze. co jsme vykonati mohli. 27 . Všechny tyto podrobnosti zpozorovali jsme až později. že jsme vykonali. „Nikoliv. kteréž vyvolává přítomnost smrti. kterýž byl sesilován ještě více silnou vrstvou prachu. V jednom koutě tkvěl zbytek svíčky z červeného vosku. Dvojí dveře otvíraly se na právo a na levo. pane!“ „Ani Lestrade?“ „Pojďme tedy a podívejme se na dokumenty. Krátká chodba s podlahou z holých prken a zaprášená vedla do kuchyně a do vedlejších místností. dodávajíc všemu kalného odstínu. Naproti dveřím byl krásný krb se římsou z napodobeného bílého mramoru. a tu a tam veliké jeho pruhy odlouply se a visely dolů.“ odpověděl.„Jdou-li po stopách dva tací muži jako vy a Lestrade. že světlo vnikalo dovnitř jenom matně a nejisté. Jediné okno bylo tak zašpiněno. Jedny z nich byly zřejmě uzavřeny již po mnoho týdnů. odkrývajíce žlutou za nimi omítku. jehož tvář jasně jevila údiv jeho. a vím. Druhé vedly do jídelny. Té chvíle moje pozornost byla upoutána na jedinou chmurnou nepohnutou postavu. Sherlock Holmes vešel do vnitř s oním mocným rozechvěním. Byla to široká. nezbývá zde pro třetího mnoho již hledati. jevil však místy skvrny od plísně. zírajíc s očima prázdnýma. „Myslím. ale hrubý čaloun zdobil stěny.“ Gregson mnul si ruce sebevědomě.

a pokleknuv. Holmes přikročil k tělu. Je vám znám případ ten. kteréž sesíleno bylo ještě zkroucenou. pane. Vše už bylo někdy dříve. že není opravdu žádné rány na něm?“ tázal se.“ souhlasil Lestrade. jak jsem to nevídal nikdy na lidské tváři.“ Gregson se ozval: „A není nijakého klíče k záhadě. ač-li byla tu spáchána vražda. Nic nového není pod sluncem. kteréž vedlo na jednu z hlavních tepen předměstských částí Londýna. Prohodil ihned: „Tento případ způsobí hodně hluku. A já věru nejsem včerejší. vyzáblý jako vždy.“ 28 . zkoumal je bedlivě. a jak se mi zdálo. nepřirozenou jeho polohou. překonává všechno. ve světlé spodky a límec i manžety beze skvrny. Oblečen byl v těžký.“ „Nijakého. dodávalo muži tomu jakéhosi opičího vzezření. chmurném obydlí. paže“ jeho od těla odtaženy a nohy skrčeny.Byl to muž asi třiačtyřicetiletý neb čtyřiačtyřicetiletý. ukazuje k četným skvrnám a kalužím krve kolem dokola. širokých ramen. pane.“ „Měl byste si o něm něco přečísti. i záště v té míře. Cylindr pěkný a leskle vykartáčovaný ležel na zemi vedle něho. Viděl jsem smrt v mnohých tvarech. a jako nitka stál ve dveřích. sdružené s nízkým čelem s tupým nosem a vyčnívající čelistí. soukenný kabát a vestu. Gregsone?“ „Ne. s kadeřavým. „Naprosto jisti!“ zvolali oba detektivové. tak jakoby jeho smrtelný zápas byl býval velmi krutý. 1834. strašlivé zkřivení tváře. co jsem kdy viděl. Na stuhlé tváři jeho tkvěl výraz hrůzy. Připomíná mi to okolnosti. černým vlasem a s krátkým. prostřední postavy. Lestrade. Zlé. avšak nezjevila se mi nikdy v strašlivějším vzhledu nežli v tomto tmavém. ježatým vousem. „Jste jisti. souvisící se skonem Van Jausenovým v Utrechtu r. ruce jeho byly zaťaty. skutečně byste měl. „Potom ovšem krev tato náleží druhé osobě – nepochybně vrahu. a pozdravil mého soudruha i mne.

tisknouce. šat rozepínajíce a bádajíce.“ řekl Holmes. hmatajíce.An mluvil. jakoby kamsi do daleka se upírajícího. co by se mohlo z těla jeho ještě poznati. prsty jeho hbitě sunuly se po mrtvém těle rychle sem a tam. nežli bylo nutno. a zakutálel se po podlaze. Co jste nalezli v kapsách?“ „Máme to všechno zde.“ Řka to. že to věc spíše zjednodušuje? Z pouhého dívání se na prsten nezvíme nic. byla komplikována již dost před tím!“ Holmes namítl: „Nemyslíte. držel jej na dlani. „Nic víc. „Nebylo s ním opravdu hnuto?“ otázal se. Na jeho zavolání vstoupili do komnaty. Lestrade zvedl jej a zadíval se naň tajuplným pohledem. že tento kroužek z ryzího zlata zdobíval někdy prst nevěstin. abychom ho my prohlédnouti mohli. velmi těžký a solidné pracovaný. „Zlaté hodinky č. jakýsi prstýnek padnuv na zemi.“ Gregson měl truhlu a čtyři muže po ruce. zlatý řetěz Albertova vzorku. zazvonil. Zlatá jehlice – buldočí hlava s rubíny místo očí. Nemohlo býti pochyby. Když jej zvedali.“ což souhlasí 29 . A zvolal: „Byla tu žena! Jest to ženský snubní prsten. Pouzdro z ruské kůže na navštívenky. Seskupili jsme se všichni kolem něho a dívali jsme se na něj. kdežto zrak jeho nabyl opět onoho výrazu. navštívenky se jménem „Enoch J. Drebber z Clevelandu. „nevím. Zlatý prsten s odznakem zednářským. Posléze přičichl ke rtům mrtvého muže a potom podíval se na podešve jeho kožených botek. Muž byl zvednut a vynesen. 97163 od Barranda v Londýně.“ „Můžete ho nyní odnésti do umrlčí komory. jejž jsem byl už u něho pozoroval. že sotva kdo byl by mohl stopovati přesnost a zevrubnost. Tak rychle byla prohlídka tato vykonána. s jakou byla prováděna. A Bůh ví. Gregson se ozval: „To komplikuje věc. ukázav na malou hromádku předmětů na jednom dolním stupínku schodů.“ pravil Gregson.

který zdál by se vám býti neobyčejným?“ „Žádal jsem za zprávy o Stangersonovi vůbec. a jeden z mých lidí odebral se do Americké Banky. kdybych nebyl býval stěny bedlivě prohlédl. jenž zůstal v síni.“ „Nic více? Nevidíte žádné okolnosti.“ odtušil Gregson uraženým hlasem.s monogramem E. když tu Lestrade. mna si ruce spokojeně a okázale. J. ale ještě se nevrátil.“ „Jak jste stylisoval svůj dotaz?“ „Vypočetli jsme všechny okolnosti a dodali. že chce pronésti nějakou poznámku. učinil jsem právě objev nanejvýše důležitý a který byl by býval přehlédnut.“ 30 .“ „Nevyžádal jste si zpráv o určitém bodu. Oba jsou od plavební společnosti Guionovy.“ „A na jakou adressu?“ „Na Americkou Banku na Strandu. Poslal jsem návěští do všech listů.“ „Pátral jste po onom muži Stangersonu?“ Gregson děl: „Ovšem jsem tak ihned učinil. Žádná tobolka. a týkají se plavby jejich lodí z Liverpoolu. dnes ráno. objevil se opět na scéně. J. jež by nám mohla prospěti. D. co jsem měl říci. kdež měly zůstati ležeti. až by byly vyzvednuty. Drebbera. avšak peníze volně v kapsách obnosem sedmi liber třinácti shillingů. zatím co my na chodbě vedli tento rozhovor. Jest jisto. jsem všechno. Pravil: „Pane Gregsone. Holmes usmál se sám pro sebe. Dva listy – jeden s adressou na E. na prádle. Kapesní vydání Boccacciova „Dekamerona“ se jménem Josef Stangerson na prvním listu. od níž zdá se celý případ záviseti? Budete opět telegrafovati?“ „Řekl. že nešťastný muž ten chystal se vrátiti se do New Yorku. a jeden na Josefa Stangersona. že bychom byli povděčni za každou informaci.“ „Telegrafoval jste do Clevelandu?“ „Ano. ale zdálo se.

že objevil nějaký vroubek proti svému kolegovi. avšak že byl vyrušen dříve. i bylo zřejmo. kterýž. To vylučuje myšlenku na sebevraždu. takže bylo tu viděti hrubou omítku.“ děl můj soudruh. nežli mohl to dokončiti. Není tu nic k smíchu. když jste nápis nalezl?“ tázal se Gregson pohrdlivě. „Podívejte se sem. V tomto pak koutě komnaty odloupla se ho zvláště veliká čtverhranná část. Podotkl jsem již. Podívejte se na tuto svíčku na římse krbu. 31 . že papír byl místy se stěn odpadalý. Podívejte se. poněvadž nápis se nalézal v nejtemnějším koutě komnaty a nikoho nenapadlo se tam podívati. „A teď postavte se sem!“ Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně.“ „Prosím o prominutí. a když byla rozsvícena.Oči mužíčka toho zajiskřily se. Byla rozsvícena v oné době. Vrah. Na holém místě tom načmárnuto bylo krvavými písmeny jediné slovo: RACHE Detektiv zvolal hlasem vyvolavače. Vzpomeňte si na má slova. že jest zachvácen nejvyšším. an mluvil. kdež ovzduší zdálo se býti příjemnější od té doby. ale když jeden cestu razí. aneb vražedkyně napsala to vlastní krví. shledáte. mužíka pobouřil. „Co to znamená? To znamená. že žena jménem Rachel měla s případem tím co činiti.“ pravil vítězoslavně. druhému se jde už snáze za ním.“ Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně … „A co znamená věc ta t e ď. kdy příšerný její obyvatel byl odešel. A proč byl tento kout vyvolen pro onen nápis? Povím vám i to. Jste jistě čiperným a moudrým. bylo zde nejsvětlejší místo stěny. až případ bude vyjasněn. zde jest ještě stopa krve.“ pravil. ač tlumeným radostným rozčilením nad tím. stojícího před boudou s všelikými divy světa: „Co o tom soudíte? Bylo to přehlédnuto. odkvapiv do komnaty. „Pojďte sem. propuknuv ve smích. jak kapala po zdi. že pisatel chtěl napsati ženské jméno „Rachel“. pane Sherlocku Holmese.

„Máte zajisté zásluhu, že jste první objevil tuto věc, a jak jste řekl, všechno nasvědčuje tomu, že nápis napsán byl druhým účastníkem tajuplné noční afféry. Neměl jsem však ještě čas, prozkoumati tuto komnatu, avšak učiním tak nyní s dovolením vaším.“ Řka to, vytáhl rychle z kapsy měřítko a na stuze veliké, okrouhlé, znamenité zvětšovací sklo. S dvěma těmito nástroji přecházel komnatou, někdy se stavě, jindy poklekaje, a jednou položil se i na břich s tváří k zemi. Byl tak zcela zaujat svým úkolem, že se zdálo, že zapomněl zcela na moji přítomnost, neboť řehtal se a hovořil sám k sobě po celou tu dobu neustále, pronášeje výkřiky, vzdychaje a hvízdaje a mluvě k sobě slova povzbuzení a naděje. Tak, jak jsem se díval na něj, podoben byl rozhodně čistokrevnému, dobře vycvičenému jezevčíku, když pobíhá v před a v zad houštinou, kňuče v dychtivosti své, až objeví opět ztracenou stopu. Po dvacet minut či déle pokračoval v pátrání svém, měře co nejbedlivěji vzdálenost mezi stopami, kteréž zůstávaly pro mne naprosto neviditelny, a někdy přikládal měřítko své ke stěnám způsobem pro mne stejně nepochopitelným. „Říká se, že duch má nevyčerpatelnou způsobilost pro práci, na níž mu záleží,“ prohodil s úsměvem. „Jest to smělá definice, ale na detektivní dílo se hodí.“ Gregson a Lestrade sledovali výkony svého soudruha amateura se značnou zvědavostí a trochu i s pohrdlivostí. Nepochybně nedovedli oceniti fakt, kterýž já počal jsem si již uvědomovati, že nejmenší výkony Holmesovy byly namířeny k určitému praktickému cíli. Oba otázali se: „Co soudíte o všem, pane?“ „Připravil bych vás o zásluhu rozluštění záhady, kdybych si troufal vám k němu dopomoci,“ odtušil přítel můj. „Konáte úkol svůj tak dobře, že bylo by škoda, kdyby se vám někdo měl do věci míchati.“ Hlas jeho zněl při tom sarkasticky. Po té dodal: „Povíte mi, jak vaše pátrání postupuje. Bude mne potom těšiti, kdybych vám mohl 32

něčím prospěti. Zatím přál bych si promluviti se strážníkem, kterýž nalezl tělo. Můžete mi pověděti jeho jméno i adressu?“ Lestrade podíval se do svého zápisníku a pravil: „Jmenuje se Jan Rance. Není teď ve službě. Najdete ho v čísle 46 ve dvoře Audleyově, Kennington Park Cate.“ Holmes zaznamenal si adressu. „Pojďte, doktore,“ pravil potom. „Půjdeme a podíváme se k němu.“ Po té pokračoval, obrátiv se k oběma detektivům: „Stala se zde vražda, a vrahem byl muž. Byl vyšší nežli šest stop, byl v květu života, měl na svoji výšku poměrně malé nohy, na nohou boty hrubého tvaru, nikoli špičaté, a kouřil trichinopolský doutník. Přijel sem s obětí svou v drožce, do které byl zapražen jeden kůň, jenž měl tři staré podkovy a jednu novou na přední noze. Nepochybně vrah byl kvetoucí tváře a nehty na prstech pravé jeho ruky byly velmi dlouhé. Jest to nemnoho známek o jeho osobnosti, ale snad vám prospějí.“ Lestrade a Gregson podívali se navzájem na sebe s nedůvěřivým úsměvem. První se tázal: „Byl-li muž zavražděn, jak se to stalo?“ „Jedeme,“ odtušil Holmes úsečně, a zamířil ke dveřím. Obrátiv se však v nich, dodal: „Jednu ještě věc, Lestrade: Rache jest německý výraz pro „pomstu“, neztrácejte tedy času sháněním se po nějaké Rachelce.“ Vystřeliv si takto, opustil své soudruhy, kteří zůstali v komnatě s otevřenými ústy. IV. CO VYPRAVUJE JAN RANCE.

Byla

jedna hodina, když jsme opustili dům č. 3 v sadech Laurestonských. Holmes dovedl mne k nejbližšímu telegrafnímu úřadu, odkudž odeslal dlouhý telegram.

33

Potom najmul drožku a nařídil, aby nás dovezla na adressu, kterouž nám dal Lestrade. Potom prohodil: „Nic není nad to, jako když člověk shlédne okolnosti případu z první ruky. V duchu jest mně případ již v pravdě jasným, avšak, nevadí, zvíme-li, co lze ještě vyzvěti. „Naplňujete mne úžasem, Holmese,“ děl jsem. „Nejste si jistě bezpečen všemi podrobnostmi, jak jste je byl uvedl.“ Holmes odtušil: „Naopak, mýlka není tu možná. První věc, kterou jsem pozoroval při svém příchodu, byla, že drožka zanechala dvoje koleje různého rázu. Nuže, po celý týden až do minulé noci nepršelo, a kola, kteráž zanechala tak hluboké koleje, musila sem přijeti tudíž minulé noci. Byly tam i stopy podkov, a jelikož zářez jedné podkovy byl jasnější nežli ostatních tří, bylo jasno, že jedna podkova byla nová. Jelikož drožka byla zde na to teprv, když déšť počal a nikoliv teprve v hodinách ranních – v poslední příčině mám údaj Gregsonův, sleduje z toho, že musila zde býti v noci a tudíž že přivezla obě osoby tyto do domu.“ „To zdá se býti dosti jednoduché,“ pravil jsem. „Avšak jak jste zvěděl mužovu výšku?“ „Výška muže v devíti případech z desíti závisí od délky jeho stopy. Jest to dost jednoduchý výpočet, avšak bylo by zbytečno, abych vás trápil v tomto případě čísly. Znal jsem délku stopy muže toho z jílu z věnčí i z prachu uvnitř síně. Avšak nemusil jsem se ani počítati s tím. Píše-li totiž nějaký muž na stěnu, vede jej pouhý pud k tomu, aby psal nad úrovní očí svých. Nuže, nápis byl právě šest stop nad podlahou. To vše tedy bylo pravou hříčkou, pravou dětskou hříčkou.“ „A jeho věk?“ tázal jsem se. „Nuže, může-li muž některý rozkročiti se čtyři a půl stopy bez nejmenší námahy, nemůže zajisté býti vyžilým, svadlým a sežloutlým člověkem. Takovou však byla šířka kaluže na zahradní cestě, kterou zřejmě on překročil. Kožené botky obešly kaluž a boty se širokými špičkami ji překročily. V tom všem přece není žádného tajemství. Užívám prostě při zjevech obyčejného života několik oněch pokynů pro pozorování a dedukci, za něž přimlouval jsem se 34

ačkoliv nepochybuji. skutečný Němec píše nyní skoro veskrze latinkou. smočeným do krve. švabachem. „Ach. aby uvedena byla policie na nepravou stopu. Slovo napsáno bylo. rozsypaného na zemi – byl temné barvy a pýrnatý – a takový popel pochází od doutníků. Vražda nebyla vykonána Němcem. který je vezl? Jak mohl jeden muž donutiti druhého. že nápis nebyl psán Němcem. a dokonce napsal jsem i monografii o předmětu tom. Lichotím si. že nevidím nijaké možnosti. Konal jsem zvláštní studia o popelu doutníkovém. byl to jen pouhý uskok. aby vyšetřování 35 . ačkoliv jádro její jest mi již jasné. Jest mnoho ještě temného v afféře té. i aby bylo podezření uvaleno na socialism a tajné společnosti. aby fakta ta uvedena byla v souhlas. povšiml-li jste si. kdyby nehet muže toho byl ostříhán. kterýž udělal více než třeba. že na omítce bylo při tom rychle škrábnuto. Jak přišli tito dva mužové – ač-li to byli dva mužové – do prázdného domu? Co se stalo s drožkářem. aby požil jedu? Odkud byla krev? Jaký byl účel vraha. nýbrž neobratným napodobitelem jeho.“ „A což kvetoucí tvář?“ tázal jsem se.“ odtušil jsem. tím tajuplnější jeví se mi věc. Lupou svojí zpozoroval jsem. robených v Trichinopolli.“ Soudruh usmál se a přisvědčil. Ale nesmíte se mne tázati na to v nynějším stavu afféry. takže můžeme říci. „Nápis na stěně napsán byl ukazováčkem mužským. což by jistě nebylo se stalo. že dovedu rozeznati na ráz popel každého známého druhu doutníku neb tabáku. proč druhý muž napsal německé slovo „Rache“ dříve. „Shrnujete úsečně.v onom článku. ale dobře nesnáze situace. Sebral jsem trochu popela. Nuže. nežli se vzdálil? Přiznávám. Byla to pouhá lest. co se vám v tvrzeních mých ještě jevilo podivným?“ „Dlouhé nehty a trichinopollský doutník. když neběželo o loupež? Jak dostal se tam prsten ženin? A především. Čím více myslím na to. to bylo více jen tak troufale vystřeleno. Jest něco. že trefil jsem i tu na pravé. Pokud se týče objevu nebohého Lestrada.“ Přejel jsem si rukou čelo a prohodil jsem: „V hlavě mé přímo to víří. A právě znalostí takových podrobností rozeznává se obratný detektiv od typu Gregsonova a Lestradova.

“ Odpověděl jsem: „Tak nikdy souditi nebudu.“ – Hovor tento veden byl zatím. „Musím vám pověděti ještě jinou věc. Kožené boty a boty se širokými špičkami přijely v téže drožce a kráčely pospolu po stezce tak přátelsky. ukázav k úzké mezeře. Podle všeho oba lidé šli ruku v ruce. co vím sám. Nemohu vám však nyní více o případu říci. co drožka naše ujížděla dlouhou řadou špinavých ulic a hrozných uliček příčních. jako dívka bývá citlivou. zalichotilo-li se její kráse. 36 . Musíme si však pospíšiti. že byl velmi citlivým. Podotkl jsem již. botky se širokými špičkami přecházely sem a tam. že jsem vlastně jen zcela obyčejným člověkem. mezi dlouhou řadou všedních.“ Audleyův dvůr nebyl vábivým místem. jakmile vyložil své triky. V nejšpinavější a v nejhroznější z nich drožkář náš náhle zastavil. základ. a vmlouval se do stále větší zuřivosti. To dokazuje stále širší jeho rozkročení. doktore! Víte. že kouzelník nebudí již pozornosti. stával se stále rozčilenějším.“ pravil. cihlových stěn. a kdybych pověděl vám více o methodě své práce. Mluvil napořád. a mohl jsem čisti také. až se vrátíte. neboť přeju si jiti na koncert. jak jen možno. abych slyšel proslulého Normana. Řekl jsem vám nyní všechno. jak jen vůbec blízko jí přivedeno býti mohlo. přecházeli sem a tam. dlážděného dlaždicemi. „Najdete mne zde. jakým byla pronesena. „Tamhle jest Audleyův dvůr. dospěl byste na konec k názorům. Máme však dobrý základ pro další práci.“ Můj soudruh zarděl se radostí při mých slovech a při vážném způsobu. neboť ostatek jest pouhý předpoklad a domněnka. patentní kožené botky stály. kol něhož rozkládaly se špinavé byty. že když on přecházel.svedeno bylo do nepravých kolejí. neboť přiblížil jste detektivní umění tak blízko k vědě exaktní. aneb lépe řečeno. Když ocitli se uvnitř. Potom tragedie nadešla.“ „Mohl jsem čisti vše to z prachu. z něhož můžeme vyjiti. zalichotilo-li se jeho umění. Uzká chodba vedla nás do čtverhranu.

že dva domy při Lauristonském sadu byly prázdny. na němž vryto bylo jméno „Rance“. uslyšíme-li vše z vašich úst. Přišel rychle. kteréž ozdobeny byly úzkým pruhem mosaze. Pravil: „Povím vám všechno od počátku. Věděl jsem. a mezi řadami vybledlého. ke dveřím. i byli jsme uvedeni do malé přední jizby. vinou samotného jich majitele. Holmes vyňal půl souvereignu z kapsy a pohrával si jím zamyšleně.“ pravil. a já setkal jsem se s Jindřichem Murcherem. „Podal jsem zprávu svou už na ředitelství. Tak jsem se ploužil. že bych se měl podívati. že strážník jest v posteli. že bude lépe. ačkoliv poslední obyvatel. Na dotaz svůj zvěděli jsme. budu-li vám moci pověděti všechno. Upíraje oči na malý zlatý kotouček. Náhle – byly asi dvě hodiny neb něco přes – když napadlo mne. a svraštil své obočí jakoby byl odhodlán neopominout ničeho ve svém vyprávění.“ Rance usedl na žíněnkovou pohovku. i stáli jsme pospolu na rohu ulice Henriettiny.“ „Vyprávějte jenom. mysle si v duchu. kterýž nechtěl v nich nechat založiti řádnou stoku. zemřel na tyfus. jak vhod byla by čtvrtinka horké jalovcové.. jak sám umíte. 37 . Nepotkal jsem dušičky po celou cestu. když tu náhle záblesk světla padl mi do oka. Služba má sahá od desíti v noci do šesti hodin ráno. ale kromě toho byl při mé obhlídce klid. bychom na něj počkali. V jedenáct hodin byla rvačka „u bílého jelena“. V jednu hodinu počalo pršeti. pouze jedna neb dvě drožky mne předjely. a to z okna onoho domu.Prodrali jsme se mezi skupinou rovněž špinavých dětí. ale zdál se býti potud pohněván. Odtušil: „Budu velmi potěšen. rozvěšeného prádla. Odpověděl: „Myslili jsme. že byl vyrušen ze spánku. který bydlil v nich. co jen mohu. až jsme přibyli k číslu 46. kterýž měl obhlídku na čtvrti Hollandského sadu. je-li vše v pořádku v Brixtonské třídě. co a jak se přihodilo. hovoříce. Bylo tam pusto a jen spousty bláta.

a pomyslil jsem si ihned. že nebylo by zle.“ „Zastavil jste se. Když jsem přišel ke dveřím –. avšak nebylo památky ani po něm ani po jiném. I pravil: „Ano. že by to mohl býti duch onoho člověka. a potom vrátil jste se zpět k zahradním dvířkům. jak jste to mohl vyzvěděti. Ba ani psa ne. Rozkřikl se: „Kde jste byl skryt. nespatřím-li někde ještě Murcherovu svítilnu. svíce z červeného vosku. kdyby někdo šel se mnou. a potom –“ Rance vyskočil s tváří vytřeštěnou a s podezřením ve svých očích.“ přerušil soudruh můj strážníka.“ 38 .Byl jsem tudíž sám zaražen. I vzmužil jsem se. anebo pan Lestrade za to ručí. Nebojím se ničeho na tomto světě. když jsem přišel ke dveřím. jenž zemřel na tyfus. kde hořelo světlo. Přešel jste několikrát síní. Blikala tam svíce. když jsem spatřil světlo v jednom okně. že víte více. že jsem myslil. „Nezatknete mne snad přece pro vraždu!“ řekl. „Vrátil jsem se k vrátkům a zapískal jsem na píšťalku. potom prošel jste domem a pokusil jste se otevříti dvéře kuchyně.–. a při světle jejím jsem viděl –“ „Vím vše. toť pravda. a nejsem vlkem! Pan Gregson. pane. ačkoliv sám Bůh ví. prohlížeje stoky. co jste viděl. Pokračujte. bych se poohlédl. stojící na římse krbu. Ani živé dušičky. tak pusto. vrátil se a otevřel jsem dvéře. aniž pozbyl svého tajuplného výrazu. pokračujte jen! Co jste učinil potom?“ Rance usedl opět. „Jsem jenom jeden ze psů. Nu. než byste věděti měl!“ Holmes zasmál se a hodil svou navštívenku přes stůl strážníkovi. Uvnitř bylo vše ticho. Přivolal jsem tím Murchera a ještě dva. „Proč jste tak učinil?“ Rance škubl prudce sebou a podíval se na Holmesa s krajním údivem ve svých rysech. ale pomyslil jsem si.–. i vstoupil jsem do komnaty. poklekl jste u těla. bylo v domě tak ticho. že se tam děje něco nepravého. Nebylo nikoho na ulici. Při myšlence té obrátil jsem se zpět ke vrátkům zahradním. že jste vše to viděl? Zdá se mi.

“ „Musil ho tedy nechati někde. pravím vám. Pokud běží o podezřelé. že nikdy se v povolání svém nepovznesete. červené tváře. nikoliv. jeho obleku?“ přerušil jej Holmes netrpělivě. Rance zdál se býti poněkud pozloben tímto odbočením. „Byl bych si jich jistě povšiml.„Byla ulice prázdná?“ „Ano. a zpíval z plných plic americkou hymnu národní nebo něco takového.„ „To se na vlas hodí!“ zvolal Holmes.“ „Všiml jste si dobře. Rance. člověk opilý nad míru. Nemělo by účelu. „Vsadil bych se ostatně. doktore!“ 39 . „ale nikdy tak pod obraz boží zpitého.“ zamumlal soudruh můj. že jest tomu tak. že ho já a Murcher musíme vzíti mezi sebe. že domů přece dobře trefil.“ „Nepovšiml jste si jeho tváře. Mohl jste si dneska v noci zjednati povýšení na seržanta.“ „Co tím míníte?“ Tvář strážníkova rozšklebila se k úsměvu. Lituji. kdybych nebyl býval zaujat zcela jinými věcmi. „Byl to. „Neslyšel jste neb neviděl jste drožku po této scéně?“ „Nikoli. kdybych byl viděl. který má klíč k tajemství tomu v rukou. Nemohl však skorém ani stati na nohou..“ odtušil strážník rozmrzele. teď se s vámi o tom příti. Pojďte. jak byl oblečen?“ „Měl hnědý svrchník. „Co se stalo s ním?“ „Měli jsme co dělati bez něho.. kterého jste měl téměř v rukou svých. Hlava vaše hodila by se spíše tak jen za ornament. byl mužem. Byl u vrátek. opíraje se o latě. Byl bych ho dopravil jistě na strážnici. když jsem se vrátil. „Viděl jsem mnohé opilce za svého života.“ pravil. Muž.“ Soudruh můj povstav a bera klobouk svůj pravil: „Tuto jest půl souvereignu pro vás. Pravím vám.“ „Jaký to byl muž?“ tázal se Holmes. Byl to chlap postavy velmi vytáhlé. za to vám ručím. jako tohoto chlapa. dolní část měl zahalenou –.“ „Měl bič v ruce?“ „Ne. a jehož hledáme.

A nyní k svačině! A potom poslechneme si koncertistku Normanovou. osamotiti ji a odhaliti každý její kousek. viděl jsem před sebou křečovitě zkřivený. jenž přivedl ho zpět. že popis muže toho hodí se na představu. zanechavše svého informátora. NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA. opičí zjev zavražděného muže. když jej byl opustil? Toho zločinci obyčejně nečinívají. vsadil bych dva proti jedné. nebýti tedy vás. že mi do rukou padne. a povinností naší jest. kterouž hraje tak výtečně? Tra-la-la-lira-lira-lay. doktore. když jsme jeli zpět k svému bytu. prsten to byl.“ Opřev se nazpět v drožce. objeviti ji. Ranní naše výprava byla přespříliš pro moje slabé zdraví. Nemáme-li jiného prostředku lapiti ho. Marná však snaha! Mysl má byla příliš rozčilena onou příhodou. Ale proč by se vrátil do domu. Jest pravda. Šel jsem hlavně k vůli vám. „Pomyslí-li člověk. a nejpodivnější domysly a výmysly v ní klíčily.“ „Prsten. Šarlatová nitka vraždy táhne se celým bezbarvým předivem života. můj milý. Pokaždé. kdykoliv jsem zavřel oči.Odešli jsme spolu ke své drožce. ale přece zřejmě sklíčeného. byl bych přišel o nejlepší studii. a já ulehl na pohovku a snažil jsem se usnouti na několik hodin. jakáž se mi kdy naskytla: o studii o šarlatových barvách. i byl jsem odpoledne velmi unaven. tento chrt spletitých affér. Holmes odebral se sám na koncert. že měl takové kromobyčejné čáky a že nedovedl jich využiti!“ „Mně je vše napořád temno. zatím co já přemítal a hloubal o mnohostrannosti povahy lidské. Mně padne do rukou. nevěřivého. viďte. prozpěvoval si jako skřivánek. Jest velkolepá ve všem. Děkuji vám za to vše. 40 . V. „Toho hlupáka a nešiky!“ zvolal Holmes hořce. Jakže zní ta pěkná skladba Chopinova. aspoň tento prsten může nám býti dobrou nástrahou. kterouž jste si učinil o druhém účastníku afféry.

ni stop po rdoušení? A na druhé straně čí krev to byla. kdo muže toho odklidil se světa. co vedlo jej k jeho myšlence. co by to mohlo býti. cítil jsem.“ odpověděl Holmes. mají-li býti v pravdě výkladem přírody. že hudba působí na nás tak hluboce. když se vrátil – takže jsem pochopil. „Myšlenky naše musí býti tak smělé. že onen muž byl otráven. sebevědomé chování přesvědčovalo mne však. jako příroda. Krom toho. tím neobyčejnější se mi zdála. Pamatujete se.Tak pochmurný byl dojem. jak přičichl k jeho rtům i nepochyboval jsem. Pokud veškeré otázky tyto byly nerozřešeny. kterou byla podlaha tak hustě zbrocena? Nebylo známek zápasu. Jeho klidné. že spánek nepřimkne se tak snadno k našim vičkám. jíž byla by mohla odpůrce svého zraniti. ani k Holmesovým. že utvořil si již výklad. že objevil něco. že spravedlnosti musí se státi zadost. ačkoliv já nemohl se ani na okamžik domysliti. a že nízkost a nemravnost oběti není omluvou v očích zákona. Pamatuji se. kterýž vysvětloval všechna fakta. bych cítil něco jiného. jenž způsobil smrt muže toho. pravil: „Bylo to přímo velkolepé. Jsou to neurčité upomínky v našich duších na ona mlhavá století. Bylo velmi pozdě. než vděčnost k tomu. co Darwin řekl o hudbě? Tvrdí. nebyl-li to jed. A dodal: 41 .“ „Toť trochu smělá myšlenka. Když usedl. co mohlo to být. Snad jest to právě tím. Drebbera z Clevelandu. když nebylo na něm ran. Jídlo bylo již dávno na stole. Čím více myslil jsem na domněnku svého soudruha. že koncert nemohl ho zadržeti tak dlouho. aniž oběť měla nějakou zbraň při sobě. Nicméně uznával jsem. kterým tvář ta na mne působila. že jsem shledával nesnadným.“ podotkl jsem. ani k mým. než přišel. kdy svět byl ještě ve svém dětství. Jestliže tedy lidské rysy prozrazovaly neřesti nejhoršího druhu. že schopnost hudbu produkovati i oceňovati byla v lidstvu dávno již před schopností mluvy. byly to jistě rysy Enocha J.

a to mezi osmou a devátou hodinou večerní. že jsem užil vašeho jména. a botami se širokými špičkami? Nepřijde-li on sám. ženský snubní prsten padl na zem. přítel náš s kvetoucí tváří. že jsem otužilejším po své afganistanské výpravě.“ „Pochopuji to. Brixtonská afféra vás asi velice rozrušila. Byl bych myslil. Možno si jej vyžádati u doktora Watsona v Bakerské ulici č. oč jde. Viděl jste večerní noviny?“ „Neviděl. než muž v hnědém kabátě. že když muž byl zvedán.“ Odtušil jsem: „Toť správné. B. Nezmiňují se o faktu.„Co však vám jest? Nevypadáte dobře. V rubrice „Nálezy“ byl insert ten na prvním místě. Tento prokáže mi stejnou službu.“ „A kdo myslíte. Viděl jsem vlastní své soudruhy v bitvě Maiwaudské rozsekané na kusy.“ Děl jsem: „Abych pravdu řekl. Jest tajemství v této afféře. aniž to otřáslo mými nervy.“ 42 . že noviny tak nečiní. že přijde na základě vašeho insertu?“ „Kdo jiný.“ „Podávají pěkný obraz o afféře. pravil: „Ó ano. a přál by si býti přibrán do záležitosti té. jest věrně napodoben. 221. není hrůzy. Poslal jsem dnes ráno po afféře do každých novin toto návěští. a zněl takto: NALEZEN byl na Brixtonské třídě dnes ráno mezi pivnicí „u bílého jelena“ a mezi Hollandskými sady snubní prsten z ryzího zlata. Ale jest dobře. pošle jistě svého spoluvinníka. Kde není obrazotvornosti.“ „Proč?“ Holmes odpověděl: „Podívejte se na toto návěští. kteréž rozněcuje obrazotvornost.“ Hodil mi noviny a já se podíval na označené místo. já prstenu nemám. Avšak přijde-li někdo na základě tohoto insertu.“ Holmes dodal: „Odpusťte mi. některý z oněch hlupáků poznal by. ano. Kdybych byl užil jména svého. máte.“ Soudruh podávaje mi prsten.

podívav se na hodinky. když byl opustil dům. stůl byl již poklizen a Holmes zabýval se již zamilovaným svým pobrnkáváním na housle. proč by prsten měl být uváděn v souvislost s vraždou. „Housle moje budou hráti tím lépe. avšak shledal. díky vlastní jeho chybě – že totiž nechal svíci rozsvícenou. Oko jeho jistě padne na insert. Učinil byste lépe. Co potom učiní? Podívá se zajisté dychtivě do večerních listů. můžete mně ponechati. Ostatek ponechte mně. „Osnova se zauzluje. než aby ztratil onen prsten. ale nepostrádal ho v době té.“ „A potom?“ tázal jsem se. „Obdržel jsem právě odpověď na svůj americký telegram. Musil se tudíž tvářiti opilým. že policie dům už obsadila.“ Šel jsem do své ložnice. „Ó. Máte nějaké zbraně?“ „Mám svůj starý vojenský revolver a několik patron. Když jsem se vrátil s pistolí. bych si to vyřídil s ním. a řídil jsem se podle rady jeho.“ „Muž ten bude zajisté všeho zoufalství schopen. Ačkoliv já chopím se člověka toho zcela nenadále. že se objevil u vrátek osudného domu. Podle mého názoru ztratil jej. neshledá-li svůj prsten mezi věcmi nalezenými. 43 . jest dobře býti na všecko připraven.“ pravil.“ „A jaký to byl názor?“ tázal jsem se dychtivě. muž ten odváží se raději všeho. zajisté mu napadlo.“ podotkl Holmes.„Nebude to pokládati příliš za nebezpečné?“ „Nikterak. když překročil Drebberovo tělo. Proč by se obával léčky? V jeho očích nebude důvodu. Muž ten přijde jistě. objevil ztrátu a kvapil nazpět. Bude celý rozradostněn. „Vložte si svou zbraň do kapsy. aby odvrátil podezření. Přijde-li chlapík ten. Přemýšlel-li o věci. vyvolané tím. kdybyste zbraň vyčistil a nabil. když jsem vstoupil. Nepolekejte ho pohledem příliš ostrým. že tomu tak. Když opustil dům.“ „Jest teď osm hodin. mluvte naň jako obyčejně. Názor můj na věc byl správný. že mohl ztratiti prsten také na cestě. budou-li mít nové struny. Uvidíte ho za hodinu. Vmyslete se nyní do postavení muže toho. Je-li můj názor na případ ten správný.“ děl jsem. a mám všechnu příčinu věřiti.

Na moje vyzvání „Dále“. místo vášnivého muže. a nalezl ji 44 . Otevřte dveře lehounce. a když se nám poklonila. mžikajíc na nás kalnýma očima a hledajíc v kapse své nervosními. Tuto však. Výraz překvapení mihl se tváří mého soudruha. třesoucími se prsty. pravila potom: „Toto mne sem přivedlo. ať už to byl kdokoli. kdo byl tento Vilém Whyte. Jeho písmo má takový ráz.“ „Kdo byl tiskařem?“ „Filip de Croy. když otvírala dvéře domovní. avšak dveře se uzavřely a někdo počal vystupovati po schodech. když naslouchal krokům těm. patří mé dceři Sáře. že musil jsem se všemožně přemoci. myslím. Kroky blížily se zvolna chodbou a někdo zaklepal slabě na dvéře. Uklonivši se znovu. Soudruh můj povstal zlehounka. a postrčil stolici svou směrem ke dveřím. an Holmes mluvil. stanula. Zdála se býti oslepena náhlou září světla. Nezaslechli jsme odpovědi služčiny. Přál bych si věděti. Manžel její jest stewardem na lodi Spojených Států. Na prvním listu napsáno jest inkoustem hodně vybledlým „Ex libris Guliolmi Whyte“. dobří pánové! Zlatý snubní prsten. tak stojí v knize. kdyby přišel domů. stařičká. Tak to bude dobře! Vstrčte klíč zevnitř! Děkuji vám! Zde jest neobyčejně stará kniha. Co by řekl on. Bába vytáhla večerní list a ukázala na insert. Nepochybně nějaký právník XVII. 1642. před ní se zakmitnuvší. ale tvář jeho obestřela se výrazem tak uboze zklamaným. století.„Ano. „Bydlí zde doktor Watson?“ tázal se hlas jasný. nalezený v Brixtonské třídě. kterou jsem nalezl na jedné přihrádce včera – ‚De Jure inter Gentes‘ – kteráž uveřejněna byla v Lutychu v Nizozemí r. Slyšeli jsme služku přejíti chodbou i ostré zaskřípnutí závory. ale skorém ostrý. bude tu nepochybně v několika minutách. Šárka provdána jest teprve dvanáct měsíců. když tento malý svazek s hnědým hřbetem vyšel. přichází už náš muž!“ Někdo totiž prudce zazvonil. Karel měl hlavu ještě na ramenou. vrásčitá žena přibelhala se do komnaty. abych zachoval svoji vážnost. Kroky byly nejisté a potácivé. kterého jsme čekali. Podíval jsem se na svého soudruha.

Stařena vykřikla: „Bohu budiž děkováno! To bude mít Sára dnes v noci radost. Stará žena otočila se a podívala se bystře na Holmesa svýma zarudlýma očima. Holmes byl již se schodů. kdežto pronásledovatel její stopoval ji v nevelké dálce.“ přerušil jsem stařenu na pokyn svého soudruha. ona šla dnes v noci do cirkusu s– – – “ „Jest to tento prsten?“ tázal jsem se. otázal jsem se: „Jakou máte adressu?“ „Číslo 13 v Dunkanově ulici. střízlivého hocha.“ „A vaše jméno?. „Jest jasno. ve čtvrti Houndsditch. oblečen jsa v ulstr a ve vysoký nákrčník. Sherlock Holmes vyskočil a vběhl do své komnaty. když jest v nejlepší náladě. „Pán tázal se mne na moji adressu. „Jest nepochybně jeho spoluvinnicí. Jest prudký dost.bez prstenu. neboť provdala se za Tomáše Dennisa.“ „Brixtonská třída neleží mezi Houndsditchem a cirkusem. že jej mohu vrátiti pravé majitelce.“ Mumlajíc mnohý dík. čilého. „Půjdu za ní. viděl jsem ji kráčeti pomalu po druhé straně. Vrátil se v několika vteřinách. což teprv. kdyby byl mnoho pil! Prosím. Jest to hezký kousek cesty odtud. toť její prsten!“ Vzav tužku.“ „Moje jméno jest Sawyerova – její jméno Dennisova. stařena vsunula prsten do kapsy a šoupala se opět se schodů dolů. Sotva odešla. pánové. sám Pán Bůh ví. Podívav se oknem. Pomyslil jsem si: 45 . a ujišťujíc svou vděčností. pokud je na moři. Ano. Sára bydlí v čísle 3 na Mayfieldově náměstí v Peckhamu. paní Sawyerova. Ale je-li na břehu a naskytnou-li se mu ženy a pálenka –“ „Zde jest prsten. Počkejte na mne. a dovede mne k němu. a žádný steward ve společnosti nevyrovná se jemu.“ Sotva dvéře domovní zapadly. že prsten patří dceři vaší...“ pravil Holmes ostře.“ pravil. a jsem rád.

když odešel. 46 . a nikde jsme se nezastavili. neboť jsem cítil. v kterém se každý detektiv musí vyznati. Duncanova ulice. Nadrobil jsem jim toho tak. jak dlouho asi bude pryč. avšak zůstal jsem seděti umíněně. aby ji bylo slyšeti až na druhém konci ulice: „Jeďte k číslu 13. Okamžik na to vstoupil. směřující k témuž cíli. že bylo by mi nemožno usnouti. Náhle zastavila se a zavolala si drožku. abych čekal na něj.“ „Co se stalo?“ tázal jsem se. i vypukl v srdečný smích. dokud bych nezvěděl výsledek jeho dobrodružství. ubírající se do své ložnice. že neměl úspěchu. Deset hodin minulo. aneb bude teď doveden do samotného středu tajemství. abych zaslechl její adressu. když zaslechl jsem silnější kroky hospodyně. Ostatně veselý rozmar a rozmrzelost zdály se mezi sebou zápasiti o převahu. poznal jsem ihned podle tváře jeho. Bylo skorém devět hodin. ale nemusil jsem býti ani tak starostliv. „Ó. Bylo skorém již dvanáct. že má nohy rozbolavěné. pokuřuje z dýmky a listuje ve stránkách Murgerova „Života Bohémů“. že musím pověděti sám něco proti sobě. Jedenáct odbíjelo. Ona babizna nešla dlouho. neboť křičela ji dost hlasitě. čtvrt Houndsditch!“ „To začíná jíti do opravdy. když slyšel jsem kroky služčiny. že až se konec s koncem sejde. Neměl jsem ani potuchy o tom. Odjeli jsme. Toť umění.„Buď celý jeho výklad byl nesprávný. zvolal: „Nechtěl bych za celý svět. Mohu si však dovoliti smáti se.“ pomyslil jsem si a zachytl jsem se vzadu drožky. když tu počala kulhati a jeviti každým hnutím. Hleděl jsem dostati se k ní na blízko. že by mne nenechali nikdy ani vyslechnouti konec. jež jela právě kolem. neboť vím. Sklesnuv do stolice.“ Nepotřeboval ani mne žádati. bude to s nimi stejně dopadati. nedělám si z toho nic.. když jsem uslyšel ostrý zvuk Holmesova klíče. aby na policejním ředitelství o tom zvěděli. až jsme dojeli do zmíněné ulice. až první náhle zvítězilo.

an hloubal stále ještě nad neobyčejným problémem. nežli dostane své cestovné! Přeptavše se v čísle 13. když jsme se tak dali tahati za nos. ale bojím se. a že ani jméno Sawyerova ani Dennisova jaktěživ tam nikdo neslyšel. jak drožka zastavila. jak jsem si myslil. shledali jsme. vyskočiti z vozu. není tak osamocen. ulicí. a dlouho ještě za svého bdění v noci slyšel jsem stlumené. že dům patří poctivému čalouníku. jakéž jsem kdy slyšel. nežli jsme dojeli ke dveřím domu. kteří jsou hotovi. Kočí seskočil. jděte spát. kterýž si umínil rozřešiti. když se pohyboval. „Baby byli jsme my.“ Cítil jsem se skutečně nanejvýš unaven. a ploužil jsem se ledabyle pomalu. Nikdo nevylezl! Když jsem ho dostihl. melancholické steny jeho houslí. vypadáte hodně ztrmáceně. slabá baba byla s to. doktore. i poslechl jsem výzvy jeho.Seskočil jsem dříve. To dokazuje. užasnuv: „Nemyslíte snad přece. Keswickovi. a jak stojí tam pln očekávání. Viděl zajisté.“ Zvolal jsem. že byl sledován i užil onoho prostředku. 47 . Byl to zajisté mladý muž. hmatal jako divý uvnitř po sedátku v drožce a ulevoval si nejjemnějším výběrem klení. a jak čilý. A nyní. a jaký nevyrovnatelný herec! Byl přímo nedostižitelný ve svém vystoupení. jak otevřel dvířka. Radím vám. aby nám vypálil rybník. že muž. že bude to trvati hezkou ještě dobu. viděl jsem. za nímž se honíme. Viděl jsem. aniž jste to viděl vy nebo kočí?“ „Čert vem babu!“ zvolal Holmes rozlícen. Nebylo ani stopy po jeho pasažéru. něco pro něj riskovati. Zanechal jsem Holmesa sedícího před dohořívajícím ohněm. že ona potácivá. nýbrž že má přátele.

Noviny 48 . jak ji přezvaly. že v historii zločinu zřídka kdy naskytla se tragedie. a odjeli na eustonskou stanici. Oba rozloučili se s majitelkou pensionátu ve čtvrtek. na markýzku de Brinvilliers. panem Josefem Stangersonem.VI. na učení Malthusovo a na Ratcliff-Highwayské vraždy. která by jevila podivnější okolnosti. Usmrcený byl americký gentleman. kterýž bydlil po několik týdnů ve hlavním městě. aby lépe bděla nad cizinci v Anglii. CO DOVEDE. že výstřelky a přehmaty proti zákonu dějí se hlavně za liberální vlády. na karbonáře. Německé jméno oběti. a muž ubitý nepochybně porušil jich nepsané zákony a byl jimi stopován a skolen. Byli viděni potom pospolu na perronu. a některé dokonce i celé úvodní články. aby zastihli rychlík liverpoolský. vše to ukazovalo prý k tomu. Když ještě časopis učinil narážky na Vehmgericht. Podávám zde tresť z nich: „Day1y Telegraph“ poznamenal. Ubytován byl v pensionátu paní Charpentierové na terase Torquayské ve čtvrti Camberwellské. Všechny měly dlouhé zprávy o ní. druhého dne byly plny zpráv o „Tajuplné afféře Brixtonské“. nedostatek všeliké jiné pohnutky a příšerný nápis na stěně. Standart přičinil poznámky o faktu. Mám ještě ve svém portefeuillu četné výstřižky a výňatky o případu tom. TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE. na theorii Darwinovu. zakončil článek důtklivým napomenutím vlády. Některé informace v nich byly pro mne nové. dne 4. Doprovázen byl na cestách svých sekretářem svým. Socialisté mají mnohá odvětví v Americe. na aqua tofanu. že zločin spáchán byl politickými uprchlíky a revolucionáři.

Bude-li muž polapen. neboť v okamžiku tom bylo slyšeti mnoho kroků v chodbě a na schodech. aby zjistily se některé zvláštnosti ve zvycích a v životě zesnulého. kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkou na vše. kteří byli by bývali výbornými občany. jak se věc ještě obrátí.“ „Co po čertech se to děje?“ zvolal jsem. Cokoliv se stane – oni budou míti vždy své stoupence. Mezi muži těmito jest velmi přísný zákonník cti. Jak Drebber dostal se tam a jak dokonal. „Těší nás. že tito chvalně známí policejní úředníci rychle zjednají světlo v této záležitosti.“ psal list dále. že není pochybnosti o tom. cokoliv se stane. že to bude připočteno za zásluhu Lestradovi a Gregsonovi. zahalené prý v úplné tajemství. to jsou otázky. měly za následek. jež provázeny byly hlasitými výrazy nevole.Nic více neví se o nich. jehož každé porušení trestáno jest smrtí. kde Stangerson prodlévá. 49 . že objeven byl dům.“ „Ó. Veliký krok byl učiněn. v prázdném domě na Brixtonské ulici. „Un sot trouve toujours un plus sot qui l’admit“. Despotism i nenávist vůči všem svobodám. od toho to nijak nezávisí. jimiž prodchnuty jsou vlády na kontinentu. praví francouzské přísloví. bude to na vzdor jich výkonům. aby vypátrán byl tajemník Stangerson. ve kterém Drebber bydlil – a objev ten děkovati sluší zcela ostrovtipu a energii pana Gregsona z policejního ředitelství. Unikne-li. pronášenými naší hospodyní.“ „Daily News“ podotkly. „že pan Lestrade a Gregson z policejního ředitelství jsou pověřeni vyšetřováním případu toho i lze očekávati s důvěrou. že zapudily na břehy naše značný počet mužů. jak vzpomenuto. Holmes i já četli jsme při snídani tyto zprávy. co musili podstoupiti. bude to přičteno za zásluhu jich výkonů.“ „To závisí na tom. několik mil od Eustonu. vy naivní. až tělo Drebberovo nalezeno bylo. že zločin byl politického rázu. Děje se vše. Není pranic známo o tom. jež jej pobavily. „Řekl jsem vám již.

a v několika vteřinách detektiv s krásným vlasem stoupal již po schodech. kterou chci zjistiti. „Pozor!“ zvolal Holmes ostrým tonem.“ Tázal jsem se: „Používáte jich v Brixtonském případě?“ „Ano. „Nečekal jsem. Nalezl jste. to vím. tiskna lhostejnou ruku Holmesovu. Jsou jako jehly. a v nejbližším okamžiku slyšeli jsme již hlasy jejich na ulici. že byste tak brzy nalezli.“ děl můj soudruh vážně.“ Zvonec prudce zazvonil. jest jasný jako den. a co jim schází. stanul už před domem. a přijďte brzy s lepší zprávou. mihl se výraznou tváří mého soudruha.“ Podal každému shilling. že jste na pravé stopě?“ „Na pravé stopě! Máme muže už pod závorou!“ „A jeho jméno?“ 50 . Ano.“ Kynul rukou. běží o jednu věc.“ podotkl Holmes. Tito kluci vniknou však všude a slyší všechno. „Pouhý pohled na úřední osobu zavírá lidem ústa. A vešel již dovnitř!. teď uslyšíme něco nového s přídavkem ukojené pomstychtivosti. „gratulujte mi! Objasnil jsem celý případ. „Jediný takový chuďas vykoná více. a vrazil do našeho pokoje. jaké kdy jsem v životě zahlédl. „Nyní jděte. nic jsme nenalezli. „Příště pošlete ke mně jedině Wigginsa se zprávou a ostatní nechť čekají na ulici.“ děl jeden z hochů. Zde vaše odměna. špinavých lotříků postavilo se do jedné řady jako šest umazaných soch. a oni odběhli po schodech již jako stádo krys. Tamhle přichází Gregson s výrazem škodolibé blaženosti v každém rysu své tváře. a šest malých. jest jenom organisace. Musíte déle vytrvati. vrazilo do pokoje půl tuctu nejšpinavějších a nejotrhanějších uličníkův. „Můj drahý. pane. jak se mi zdálo. Wigginsi?“ „Ne. a sotva to dořekl. A jistě pro nás.“ Stín úzkosti. nežli tucet skutečných policistů. bera tři schody najednou. Jest to pouhá otázka času.“ volal.„Toť bakerská divise detektivní moci policejní. Holmes se tázal: „Myslíte. Haló.

div že se smíchy nekuckal. Nepochybuji ostatně. Leckdo byl by snad čekal. „A jak vy jste objevil klíč záhady?“ „Ó. mna si ruce. poddůstojník v loďstvu Jejího Veličenstva. Honí se za tajemníkem Stangersonem. Byl jste tam?“ „Nikoliv. doktore Watsone. První nesnáze byla. ležící podle mrtvoly?“ Holmes odtušil: „Ano. povím vám to vše.“ 51 .“ Detektiv usedl do křesla a jal se s rozkoší kouřiti doutník. Zároveň zvolal: „Šprým největší jest v tom.“ zvolal Gregson slavnostně. Sherlock Holmes si oddechl. že Lestrade. že smál se. 129 v třídě Combewellské.“ Gregson podíval se na Holmesa. „Rádi bychom věděli. pane Sherlocku Holmese. „Rozčilující zkoušky za minulých dvou dnů znavily mne úplně.„Artur Charpentier. že jste si to poznamenal. a nadýmaje tváře. kterýž však nemá se zločinem nic více činiti. kterýž pokládá se vždy za tak bystrého. aneb až by též účastníci afféry sami vystoupili vpřed a informace dobrovolně poskytli. jak jste toho docílil. jak jste dospěl k tomuto převzácnému výsledku. Děl: „Neměl jsem ani potuchy. že ho již polapil.“ „Prokazujete mně příliš mnoho cti. Po té pleskl se náhle do stehna v krajním rozradostnění.“ děl Holmes vážně.“ odvětil detektiv. Oceníte to zajisté. „Usedněte a okuste jeden z těchto doutníkův. jakoby byl spadl s nebe. Ovšem. jest to jen mezi námi. Chcete whisky a vodu?“ „Jak vám libo. nýbrž – rozumíte zajisté – napětí duševní.“ pravil. hnal se pořád ještě za falešnou stopou.“ Pomýšlení toto lehtalo Gregsona tak. a napětí jeho ulevilo si úsměvem. až by dotazy a návěští byla zodpověděna. „Povězte mi však především. Ne tak ani tělesná námaha. Pamatujete se na klobouk. To však není způsob Tobiáše Gregsona. jak zjistili předchozí život onoho Američana. nežli narozené robě. byl koupený od Johna Unterwooda a synů v č. neboť pracujeme oba mozkem.

Znáte ten pocit. a bylo viděti. pana Drebbera z Clevelandu?‘ tázal jsem se paní. Trvalo to několik vteřin.“ „Velikému duchu není nikdy nic maličkým. dříve než mohla pronésti jediné slovo: ‚Ano‘. prodal-li klobouk takové velikosti a podoby. šel jsem k Unterwoodu a tázal jsem se ho. ale hlas dusil se jí v hrdle rozčilením: ‚V osm hodin. pane Holmese. byť zdála se býti sebe podřízenější. 15 min. velmi čiperné!“ Detektiv pokračoval: „Navštívil jsem paní Charpentierovou. Dcera její byla v komnatě – neobyčejně hezké to děvčátko.“ odtušil Holmes zamyšleně. a potom promluvila dcera klidným. Tak jsem zvěděl jeho adresu. když jsem vyslovil tuto otázku. slovo to znělo chraplavě a nepřirozeně. když jsem s ní mluvil. že tu něco vázne. Obličej její zesinal úplně. Ptal jsem se dále: ‚V kolik hodin odjel pan Drebber z vašeho domu ke vlaku?‘ Odpověděla. matičko. Když tak učinila. bydlícímu v pensionátu paní Charpentierové na Torquayské terase. Tajemník jeho pan Stangerson pravil.“ vykřikl Gregson. přijde-li člověk na pravou stopu – jakési ono chvěni v nervech?“ ‚Slyšela jste o tajuplné smrti vašeho posledního hosta. „Nuže. Cítil jsem nyní více ještě než dříve. zdála se býti neschopna slova. že tito lidé vědí něco o věci té. On chtěl stihnouti vlak první. Matka přikývla.‘ 52 . Počal jsem cítiti. jeden v 9 hod. že se mu ihned ulevilo. Shledal jsem ji velmi bledou a zarmoucenou. Neuniklo mi to. Dceři vytryskly slzy z očí. že odjíždějí dva vlaky. nemůže z nepravdy vzejiti nic dobrého. a druhý vil hodin.‘ ‚A tehdy viděly jste ho naposled?‘ Strašlivá změna udála se se ženinou tváří. měla zarudlé oči a rty její se chvěly.“ Holmes zamumlal: „To bylo čiperné. „nemáte nikdy opomenouti žádné příležitosti. Poslal klobouk panu Drebberovi. jasným hlasem: ‚Nikdy. Nastalo na okamžik ticho.„Aj. Našel to ihned v knihách.

říci vám vše.‘ děla matka. Strach můj plyne z toho. co všechno již víme. Nejhorší jsou věci zpola napovězené.‘ Prohlásil jsem na to: ‚Učiníte nyní nejlépe. pane. že ve vašich očích. ale jeho zaměstnavatel – smutno dost – byl zcela jiného chování. že rozčilení mé plyne ze strachu.‘ Odpověděl jsem: ‚Ulevte srdci svému vyznáním všech okolností. jeho povolání.‘ děl jsem. Když jsem se však rozhodla mluviti.‘ Paní Charpentierova vzkřikla: ‚Odpusť ti milosrdný Bůh!‘ Zalomila rukama nad hlavou. ‚Pan Drebber byl u nás skorém tři týdny. Nemyslete si. že oba tam dleli naposled. Stangerson byl klidný.‘ Matka zvolala poznovu: ‚Zodpovědnost padne na hlavu vaši.Děla: ‚Buďme upřímný k pánu tomu. Nevíte. řeknu vše a ničeho neopomenu. pane. v úmyslu. Matka pokračovala: ‚Neměla jsem. povíte-li mi všecko. řekneme-li pravdu. Byl 53 . nestane se mu nic zlého. avšak. jež dokazovaly. neb jiných mohlo by se zdáti. zdrželivý člověk. Jeho ušlechtilá povaha. a sklesla nazpět na stolici.‘ ‚Snad Alice učinila bys lépe. Alice!‘ Obrátivši se pak ke mně. nezbývá mi nic jiného. kdybys nás nechala o samotě. dodala: .Řeknu vám všechno. On a jeho tajemník pan Stangerson cestovali po kontinentu. Dcera se vzdálila.‘ ‚Jest to nejmoudřejší od vás. když nebohá moje dcera to prozradila. a je-li syn váš nevinen. jeho předchozí život – vše to vylučuje takovou domněnku. To jest však jistě nemožné. Jest naprosto nevinen. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou. že by syn můj skutečně měl vinu ve strašlivé té afféře. Od toho závisí vše. Povšimla jsem si nápisu „Kodaň“ na lístcích nalepených na jejich vacích. že jest kompromitován. A dodala: ‚Zabila jsi svého bratra!‘ Dívka odtušila pevně: ‚Artur sám bude raději.

kde jsem seděla se svou dcerou. ‚Kéž bych ho byla odbyla hned v den. že břímě spadlo s mé mysli. aby uprchla s ním. Nejhorší bylo. Byl velice rozčilen a zřejmé až běda zpit. a hoch můj při námořnictvu stál mne mnoho. Co se stalo potom. ale prchněte ihned se mnou. Bohužel dříve. zacinkal zvonec a pan Drebber se vrátil.‘ Paní Charpentierová zarděla se při mé zcela pochopitelné otázce. kterémuž na štěstí nevinnost její bránila rozuměti. Obrátil se potom k Alici a přede mnou jí navrhl. Slyšela jsem klení a neurčitou vřavu 54 .‘ Tázal ‚jsem se: ‚Proč jste však to vše trpěla? Myslím. ‚Bylo to však silné pokušení. nevím již dobře. Hned v noci po svém příjezdu.‘ ‚A dále?‘ ‚Srdci mému se ulevilo. že jste se mohla zbaviti svých hostů. Proto také se vzdálil. Jsem vdova. a učinil jakousi zmatenou poznámku o tom. a v okamžiku tom Artur vešel do pokoje. že brzy osvojil si stejné chování i k mé dceři Alici a mluvil s ní nejednou způsobem.‘ ‚Jeho chování k služkám bylo až příliš volné a důvěrné. Můj syn jest nyní právě na dovolené. bych neztratila oněch peněz. Poslední jeho čin byl však přespřílišný i dala jsem mu následkem toho pokyn. Když jsem uzavřela dveře za Drebberem. když viděla jsem ho odjížděti. ‚a žádný zákon nemůže vám v tom zabrániti. opil se až běda a opravdu nelze říci. Mám peněz dost a jsem štědrý. kdy přišel. Platili po libře každý den – čtrnáct liber v týdnu. a toto jest nejhorší sezona. že by po dvanácté hodině ve dne byl kdy střízliv.‘ pravil. Tu a tam chytl ji a objal – urážlivé to chování.‘ ‚Vykřikla jsem. kdybyste chtěla. zdálo se mi. ale on chytil ji za ruku a snažil se táhnouti ji ke dveřím. Bála jsem se. než hodina minula.‘ ‚Jste plnoletá. neboť povaha jeho jest vášnivá a jest neobyčejně oddán své sestře. avšak neřekla jsem mu nic z toho všeho. Nedbejte zde této staré ženy. Jednala jsem dle nejlepší své vůle.‘ ‚Vnikl do komnaty. kteréž vlastní tajemník jeho vytkl mu jakožto nedůstojné.hrubých mravů a divý po svém způsobu. aby nás opustil. že zmeškal vlak.‘ pravila.‘ ‚Nebohá Alice byla tak polekána. Budete živa jako princezna. že odskočila od něho.

aby šel klidně s námi. než abych byla pozdvihla hlavu. „Co se stalo potom?“ Detektiv pokračoval: „Když paní Charpentierová zmlkla. Byl to silný dubový klacek. když následoval Drebbera.“ děl Holmes a zívl. kde jest poručík Charpentier.“ „Jest to skutečně rozechvívající. Měl vlastní klíč. Utkvěv na ni pronikavě očima. aby nebylo možné žádné nedorozumění.“ dodal Gregson. vzal jsem s sebou dva policejní úředníky a zatkl jsem ho. kterouž měl dle tvrzení matky své. „vyprávěla vše to. pochopil jsem.rvačky. že také čtyři nebo pět?‘ ‚Ano. tázal jsem se jí.‘ ‚Syn váš byl tedy venku aspoň dvě hodiny?‘ ‚Ano.‘ ‚Je možno.‘ pravil.‘ Neřekl jsem mu o tom ani slova. Někdy mluvila tak tiše. směje se. a otevřel si tedy sám. Byla jsem příliš poděšena. že celý případ závisí na jediném bodu.‘ odpověděla.‘ ‚Jakže. ‚Půjdu za ním a uvidím. že jsem sotva porozuměl jejím slovům. stál Artur ve dveřích. a držel hůl v ruce. čímž já dociluji vždycky u žen náležitého účinku.“ „Opravdu?“ pravil Holmes. odvětil nestoudně: ‚Jsem si jist. Zaznamenal jsem si krátce vše.‘ ‚Kdy jste šly spát?‘ ‚Kol jedenácti hodin. ale zbledla jako stěna. Vyzvěděl jsem. mnohdy vzdychajíc. Když jsem se dotkl ramene jeho a radil mu.‘ ‚Co dělal po celou tu dobu?‘ ‚Nevím. Po tomto přiznání matčině nebylo třeba mnoho už vykonati. že mne zatýkáte k vůli skonu ničemy Drebbera.“ 55 . nevíte?‘ ‚Nikoliv.‘ ‚S těmi slovy vzal klobouk a kvapil ulicí dolů.‘ ‚Už jste spaly?‘ ‚Ano. takže jeho prohlášení jest co nejpodezřelejší. v kterou hodinu syn její se vrátil.‘ Paní Charpentierová. co řekla.‘ ‚Druhého dne slyšeli jsme o tajuplné smrti Drebberově. mnohdy umlkajíc. co dělá dále. Odpověděla: ‚Nevím. Když konečně jsem vzhlédla. „Poručík měl u sebe ještě těžkou hůl.‘ ‚Chlap ten jistě nás už nebude znepokojovati.

pomyslím-li na Lestrada. kteréž jevívaly se jindy v jeho zjevu. Musíme z vás něco udělati. že dospějete i vy k tomu názoru. Spatřiv však svého kollegu. že když sledoval Drebbera nějaký čas. pane Lestrade!“ zvolal Gregson vítězoslavně. že jsem to dobře provedl. a kterýž vstoupil nyní do komnaty. „Skutečně. „Jest to zcela neobyčejný případ.“ „Ach. stoupáte stále víc a více. „Myslil jsem. Pokud se týče svíčky. nebyl s to. můj úsudek jest. co má činiti.“ odpověděl detektiv hrdě. nervosně pohrávaje svým kloboukem a nevěda. zdál se býti na rozpacích a zamračil se. došlo mezi nimi k nové hádce. Podařilo se vám vypátrati tajemníka Stangersona?“ 56 . jsou to všechno nepochybně léčky. kterýž honí se po nepravé cestě. Za své cesty domů setkal prý se s jedním soudruhem z lodi a dlouho se s ním procházel. Byv tázán. „Mladý muž chtěl se pokusiti o prokázání své neviny řka. Jistota a křepkost. Stál uprostřed komnaty. aniž zanechala stop.“ pravil posléze. vždyť přichází on sám. Tvář jeho jevila vzrušení a nepokoj a šat jeho byl v nepořádku a poblácen. a tu poručík zatáhl tělo své oběti do prázdného domu. kde soudruh ten bydlí. krve.„Jaký jest závěr váš z toho všeho?“ „Nuže.“ „Musím sám sobě dáti chválu. nápisu na stěně a prstenu. uznáváte to konečně. aby mu unikl. Pršelo v noci tolik.“ Byl to skutečně Lestrade. že nikdo nebyl na ulici. a rána ta usmrtila jej. snad do části těla.“ „Výborně!“ děl Holmes povzbuzujícím hlasem. Gregsone. aby policie byla uvedena na nepravou stopu. Div mne nepopadne smích. zatím co jsme spolu mluvili. by se poradil s Holmesem. že mnoho nepořídí. který stoupal po schodech. za níž Drebber udeřen byl holí. vymizely. když ocitl se tam. kde se nalézá žaludek. Pro Boha. Bojím se. že poručík Artur sledoval Drebbera až do Brixtonské třídy. že všechny okolnosti případu výborně se k sobě hodí. Přišel zřejmě nakvap. „jest to afféra zcela nepochopitelná. tento si ho povšiml a najal si drožku. Soudím. by dal uspokojivou odpověď.

„Tajemník. soudil jsem. Já první objevil.“ „Slyšeli jsme Gregsonův názor na věc tu. Lestrade odtušil: „Přicházím právě z jeho pokoje. ohlížeje se po stolici. kterou nám Lestrade přednesl na uvítanou. SVĚTLO V TEMNOTĚ. Tento nový obrat dokázal mi. jehož rty byly stisknuty a víčka přivřena.“ podotkl Holmes. co jste viděl a vykonal?“ „Nemám nic proti tomu. „Chtěl byste nám pověděti i vy. že jsem přišel k jakési válečné poradě. I jal jsem se hledati po všech hotelech a bytech. Avšak jsa zcela zaujat myšlenkou onou. přirozeným činem posledního bude. aby měli na mušce lidi.“ zamumlal. t.“ zahučel Lestrade.“ odvětil vážně Lestrade. co dělal Stangerson mezi půl devátou hodinou až do vraždy.“ odtušil Lestrade. „Avšak zdá se mi. „Osnova zapřádá se více a více. že Stangerson byl zapředen do smrti Drebberovy. a co se stalo s ním potom. Oba viděni byli pospolu na stanici eustonské po půl deváté večer. co se stalo s tajemníkem. že když Debber a společník jeho se odloučili. vstupující do americké lodi. dne 3. ráno.“ 57 .“ VII. hledati nocleh někde v okolí a zajeti na stanici zase hned příštího jitra. byla tak náhlá a tak neočekávaná. „Také Stangerson. „Přiznávám se upřímně. v níž byl zbytek whisky s vodou. Zpráva. usedaje. Hlavní otázkou pro mne bylo. a žádal jsem.“ „Byla dost zapředena a zapletena již dříve. Ve dvě hodiny ráno Drebber nalezen byl mrtev v Brixtonské třídě. Jak vidíte.“ „Jste si jist touto zprávou?“ zamumlal Gregson. co se stalo. že jsme jí byli všichni tři ohromeni. „byl v Hallidayově soukromém hotelu dnes ráno kol šesté hodiny zavražděn. Díval jsem se mlčky na Holmesa. že jsem soudil. Telegrafoval jsem do Liverpoolu popis člověka toho. Josef Stangerson. pronajímaných v okolí Eustonu. Gregson vyskočil ze své stolice a porazil skleničku. umínil jsem si vypátrati. že jsem se úplně zmýlil. m.

Vykřikl jsem a podomek se vrátil. ale bez úspěchu. a pod ním. Podomek nabídl se. Ceká nějakého pána už po dva dny. Zpod dveří vytékal malý. 58 . „Nahoře ve své posteli. abychom ho vzbudili až v devět hodin. nežli Holmes odpověděl. že mi ukáže jeho komnatu. Strávil jsem celý včerejší večer hledáním. neboť údy jeho byly ztuhlé a studené. totéž slovo. „Tak tomu také bylo. A nyní vyskytují se okolnosti nejpodivnější. rudý pramének krve. co zachvělo mnou přes dvacetileté mé zkušenosti policejní.„Nepochybně dohodli se předem již o nějakém místě. bydlí-li tam pan Stangerson. Okno v komnatě bylo otevřeno. Příčinou smrti byla dlouhá dýka.“ podotkl Holmes. jak mně zamrazilo po těle v jakési předtuše nastávající hrůzy a to ještě dříve. a to již delší dobu. avšak opřeli jsme se rameny a vyrazili jsme je. když tu spatřil jsem něco. Byla v druhém poschodí a vedla k ní úzká chodba. Podomek ukázal mi dvéře a již sestupoval dolů. Když jsme tělo jeho obrátili.“ děl Lestrade hlasem. jehož čeká. že napsáno bylo nad zavražděným mužem?“ Cítil jsem. Div neomdlel. v ulici Little George. kterýž vinul se chodbou a utvořil na druhé straně na kraji chodby malou kaluž. Myslil jsem. která vězela v levé straně těla a pronikla nepochybně srdce. podomek poznal v něm muže. přisvědčili mně ihned. napsané písmeny krvavými.“ „Půjdu nahoru a vyhledám ho. a že svede ho k nějakému neprozřetelnému výroku. když krev spatřil. Dnes ráno počal jsem časně znovu a v osm hodin dojel jsem k hotelu Hallidayově. kde se setkají. Řekli: „Jste nepochybně onen pán. „Ano. který najal komnatu pode jménem Josef Stangerson. spočívalo tělo muže v nočním oděvu. Dveře byly zavřeny na vnitřní straně.“ řekl jsem. který chvěl se děsem. „Slovo ‚Rache‘. celé skroucené. Byl mrtev nadobro. Na můj dotaz. že náhlé mé objevení otřese jím.“ pravil.“ „Kde jest teď?“ tázal jsem se. Chtěl. Co myslíte.

kde otíral nepochybně svůj nůž neb dýku. když jsem na to pomyslil. ležel na stolici a dýmka ležela vedle něho. hnědý kabát. Nechť jakékoliv byly pohnutky těchto neobyčejných zločinů. nepochopitelného ve skutcích neznámého vraha a to dodávalo nové příšernosti jeho zločinu. jelikož on obyčejně všechno platíval. že to bylo obvyklo mezi nimi. přistaven byl k jistému dokořán otevřenému oknu v poschodí. vrah byl vysoké postavy. chvěly se. „Nic. loupež to jistě nebyla. kteráž vede od chlévů na zadní straně hotelu. Nebylo však ani známky rozradostnění neb uspokojení na jeho tváři. měl zarudlou tvář. a byl oblečen v dlouhý. Nervy mé. neboť nalezli jsme krvavou vodu v umyvadle a stopy na ručníku. jejž on sám byl podal.Na chvíli jsme všichni zmlkli. Roznašeč mléka ubíraje se tudy za úsvitu k mlékárně. ale zdá se. zaslaného před měsícem a obsahující slova: ‚J.“ Podíval jsem se na Holmesa slyše popis vraha. Lestrade pokračoval: „Vrah byl viděn. H.‘ Žádné jméno nebylo připojeno k telegramu. že roznašeč pomyslil si. že žebřík. V kapse zavražděného muže nebylo žádných papírů ni zápisníků. že člověk ten trochu časně dal se do práce. Na stolku stála sklenice 59 . Bylo v ní osmdesát liber. který souhlasil tak přesně s popisem. Pokud se člověk ten pamatuje. Román. který muž ten četl před spaním. že jest to nějaký tesař neb truhlář. který obyčejně tam ležíval. Zůstal v komnatě kratinkou dobu. zaměstnaný v hotelu. ač dosti otužilé na poli válečném. musil kráčeti uličkou. ohlédl se a viděl nějakého muže sestupovati po žebříku. jest v Evropě. ale ničeho nebylo vzato. „Když mlékař dále popošel. Nepovšiml si ho valně. kromě jednoho telegramu z Clevelandu. „Nenalezli jste nic v pokoji. Povšiml si. Sestupoval tak klidně a tak beze všeho skrývání. Bylo cosi tak methodického. Stangerson měl Drebberovu tobolku u sebe v kapse. nýbrž v prosté své mysli pomyslil si. co by mohlo vésti na stopu vraha?“ otázal se.“ Holmes se tázal: „A nebylo tam již ničeho jiného?“ „Nikoliv. nic důležitého.

i tobolku i telegram. Byly šedé perleťové barvy. a na římse okna malá škatulka od masti.vody. abyste učinil konec jeho utrpení. že není dalek svého konce. Víte. ale jsem si jist všemi hlavními okolnostmi od té doby. až po nalezení mrtvoly Stangersonovy. bílý již jako sníh. jsou toto obyčejné pilulky?“ Zajisté že nebyly. kulaté. obsahující několik pilulek. kdy Drebber odloučil se od Stangersona na stanici. odtušil: „Mám je s sebou. Těžký jeho dech a skleněné jeho oči dokazovaly. „A nyní.“ Holmes podotkl: „Zajisté jsou. Čenich jeho. Mám v úmyslu. „Případ můj jest úplný!“ Oba detektivové pohlédli naň s úžasem.“ děl Holmes. Vzal jste ony pilulky?“ Lestrade vyňav malou. že včera naše hospodyně vás žádala. Jest třeba jen doplniti ještě několik podrobností. kterýž tak dlouho již jest nemocen. Soudruh můj děl potom důvěrně: „Mám nyní v rukou svých všechny nitky. kteréž tvořily osnovu tu.“ Holmes vyskočil se stolice s radostným výkřikem. a proti světlu průhledné. neboť musím říci. Prohodil jsem: „Z jejich světlosti a průhlednosti měl bych souditi. svědčil ostatně. doktore. Vzal jsem je.“ „Dejte je sem.“ Zašel jsem dolů a přinesl jsem psa nahoru v náručí. že pilulkám těm nepřikládám nijaké důležitosti. že jsou rozpustitelny ve vodě. jako bych je byl viděl sám na vlastní oči. 60 . Položil jsem psa na polštářek na koberec. uložiti je bezpečně na policejní stanici Vzal jsem je zcela nahodile. Dojděte nyní laskavě dolů. a přineste malého jezevčíka. „Poslední článek mého řetězu objeven!“ zvolal nadšeně. že už dávno minul obvyklou lhůtu věku psího. Podám vám důkaz těchto svých vědomostí o případu. bílou škatulku. malé.

Holmesovo vážné počínání přesvědčilo nás tak dalece. Avšak.“ pravil Lestrade uraženým tonem muže. který ji rychle požil.“ „Jen trpělivost. Holmes spěchal ke škatulce. že to má něco s ní činiti. a že se rozpouští okamžitě. v níž jest vody na kávovou lžičku. Toť nemožno! A přece nebohému psu není hůře.“ děl Holmes. „Nevidím však. nejsouce nijak rozmrzelí nad nezdarem mého přítele. konečně!“ Vykřiknuv radostí.“ Řka to. rozřízl ji na dvé. jednu polovici dal do vody. zatím co oba detektivové posměšně se usmívali. žádný se nedostavoval. Tak veliké bylo jeho pohnutí. a přecházeje pokojem sem a tam. Pes ležel dále natažen na polštáři. příteli. dýchaje namáhavě. Hryzl své rty. avšak po svém napití patrně ne lépe a ne hůře. kterýž pochopuje. 61 . sledujíce napínavě psa a očekávajíce nějaký ohromující účinek. Jest nemožno. Posléze vyskočiv prudce se stolice. „To může býti velmi zajímavo. již postavil před jezevčíka. vyňal jinou pilulku. a vytáhnuv nožík. Ah. Holmes. Přidám nyní trochu mléka. Druhou polovici chci dáti do této sklenice. proti nimž obracelo se moje podezření v případě Drebberově. Co to znamená? Celý řetěz mých úsudků nemůže býti klamným. že jsem měl upřímně starost o něj. aby to byla pouhá náhoda! Pilulky. aby míchanice byla chutnější. byly nalezeny skutečně po smrti Stangersonově. jevil ve tváři své nejhroznější rozmrzelost a zklamání. jak se zdálo. konečně jsem na to připadl. poznáme. a podáme-li toho psu. že jsme všichni mlčky tu seděli. učinil tak. „Jednu polovičku dáme opět do schránky pro budoucí účely. Holmes zvolal: „Nemůže to býti nijak pouhá náhoda. že náš přítel doktor má pravdu. Vidíte. A přece neúčinkují. že to požije ihned. co to má činiti se smrtí Stangersonovou. bubnoval prsty o stůl a jevil všechny známky nejkrajnější netrpělivosti.„Rozříznu nyní pilulku na dvé. přidal mléka a podal to jezevčíku. nalil tekutinu ze sklenice na mističku. když minuta za minutou následovaly. že mu kyne výsměch. jen trpělivost! Uvidíte včas.

Mladý 62 . Já šel cestou svou. i počal jsem nabývati byť ještě matného a nejasného názoru o pravdě. usnadnily spíše jeho řešení. z něhož by dedukce mohly býti učiněny. Avšak tuto spočíval mrtvý pes.Sotva že jazyk nešťastného zvířete smočil se v tekutině. jakoby bylo usmrceno bleskem. Běží o to. že jest Holmes střízliv. Zdálo se mi.“ Toto tvrzení bylo tak překvapující. Holmes oddechl si z hluboká a otřel si pot s čela. jestliže fakt nějaký zdá se příčiti dlouhé řadě vývodů. a druhá zcela nezávadná. Ze dvou pilulek v této škatulce jedna byla jedem krajně smrtícím. Neobyčejné ony podrobnosti daleky toho. zmocniťit se pachatele. kdyby tělo oběti bylo spočívalo prostě na cestě bez oněch nezvyklých a sensačních okolností. „To vše zdá se vám býti podivné. pane Holmese. a již spočívalo zde ztuhlé a bez života. „Slyšte.“ Pan Gregson. nemohl se déle přemoci. důkaz to. že domněnka Holmesova byla správnou. „Měl jsem věděti. dokazuje jen.“ pravil. kterýž naslouchal proslovu tomu se značnou netrpělivostí. než pouhé theorie a pouhých výkladů a rozkladů. aby učinily případ nesnadnějším. že jindy byl bych nevěřil. kteréž se vám naskytlo. že jste čiperný muž a že máte své vlastní methody. „jsme hotovi přiznati vám. nežli jsem škatulku spatřil. že mlha ve vlastní mysli mé zvolna se rozptyluje. „Měl jsem míti více víry. poněvadž neskýtá žádných nových známek. Jest to klam. že. a zdá se nepravou. mně rozjasňovaly mysl víc a více a upevňovaly mé záměry.“ pravil. kteréž ji učinily pozoruhodnou. celé tělo psa zachvělo se křečovitě. Nejobyčejnější zločin jest často nejtajemnějším. že jsem jej postihl. Měl jsem to věděti dříve ještě. Mně přálo štěstí. poněvadž jste opomenuli při počátku vyšetřování případu postihnouti důležitost jediného. Vraždu tuto bylo by neskonale nesnadněji rozřešiti. jenž by pevnému řetězu dedukcí odporoval. že třeba hledati pro něj jiný výklad nežli ten. Od té chvíle věci. skutečného klíče tajemství. které vás překvapovaly a případ pro vás tím více zatemňovaly. a všechno co se událo od té doby potvrdilo moji původní domněnku a bylo v pravdě logickým jejím důsledkem. zaměňovati neobyčejnost s tajemstvím. Ale nyní jest nám třeba více.

Můžete nám pověděti jméno pachatele?“ Lestrade dodal: „I já musím říci. a zmizí okamžitě mezi čtyřmi milliony obyvatelův velikého tohoto města. znám-li jméno vraha. neboř máme co činiti s mužem velmi zchytralým a troufalým. stejně chytrým.“ 63 . jest možno zmocniti se ho. pane. jiným. Přecházel dále po pokoji s hlavou svěšenou a s víčky polopřivřenými. Podotkl jste nejednou již od té doby. a proto nežádal jsem vás za podporu. Avšak jakmile nabude nejmenšího podezření. byl-li zabrán do myšlenek. Náhle stanuv a podívav se na nás. máme právo již tázati se vás přímo. Aniž bych se chtěl dotknouti vašich citů. avšak jest to věc. Pokud muž ten nemá potuchy. dělal jste narážky tam. kdy budu vám moci učiniti sdělení. že Gregson má pravdu. co o afféře té víte. kterýž podporován jest. kteráž vyžaduje velmi opatrného postupu. aniž bych ohrozil svoje kombinace. Věc tu můžete pokládati za vyloučenou. že jest podezření proti němu. znám. že nyní známy jsou vám všechny okolnosti. že víte více nežli my. an Holmes jevil známky nerozhodnosti. Nyní jsem však hotov slíbiti vám. kdy jsem nalezl druhého zavražděného. padne ovšem za to všechna hana na mne. kdy. že v tom okamžiku. by spáchal nějaký nový zločin. musím říci. pravil: „Vrahů není několik. jak cítíme. Mám dobrou naději. My oba se snažili. jak bývalo zvykem jeho. že dosáhnu toho vlastními opatřeními. Nebudu-li míti úspěch. učiním tak. Dělal jste narážky zde. Tázali jste se mne. avšak nadešel čas. Doufám učiniti tak velmi záhy. jak jsem měl příležitost se přesvědčiti.Charpentier nemohl býti zapředen do druhé této afféry. změní svoje jméno.“ I já poznamenal: „Odkládati ještě déle zatčení vraha znamenalo by umožniti mu. Pouhé jméno jest však málo u porovnání s možností vztáhnouti ruku na něj. Ale na to jsem připraven. Ano. a oba bez úspěchu. A zdá se. že pokládám muže toho za cíl vymykající se moci úřední policie. Nebudete nám jich tedy zajisté již zamlčovati. také neprávem.“ Tak doléhali jsme všichni. Lestrade honil se za svým mužem – a jak se zdá.

a sklonil své ruce. obrátil se k detektivům a dodal: „Proč nezavedete tento vzorek u vás na policii? Podívejte se. vraha Enocha Drebbera a Josefa Stangersona!“ Celá věc přihodila se v okamžiku a tak rychle. a Sherlock Holmes vztyčil se opět na ráz. dovolte mně. zařinčení kovu. Jdi pro něj. A bera pár ocelových pout z jedné zásuvky. „mám dole povoz. pane. výborně. Ale neměli času promluviti. když drožkář vstoupil do komnaty. usmívaje se. Téměř v jediném okamžiku!“ – Lestrade odtušil: „Starý vzorek jest dosti dobrý.“ děl Holmes. jak krásně se zavírají. ačkoliv mi neřekl ani slova o tom. kterémuž bychom pouta mohli nasaditi!“ „Výborně.“ děl Holmes. drožkáři. neboť kdosi zaklepal na dvéře a mluvčí mladých uličníkův. vsunul do pokoje bezvýznamnou a nečistou postavu svou. Muž přistoupil s výrazem poněkud nedůvěřivým a potměšilým. kleče na zavazadlech svazovaných a neobraceje ani hlavy. Zároveň zvolal se zářícíma očima: „Pánové. „Libo-li. Jen kdybychom měli muže. na drožkářovu užaslou. Wigginse!“ Překvapilo mne. aby pomohl. Byl horlivě tím zaměstnán. že soudruh můj mluvil. na vítězoslavný pohled Holmesův. Wiggins. bych vám představil pana Jeffersona Hopea. kdežto oči druhého zasvítily zvědavostí i pomstychtivostí. Pamatuji se podnes dobře na scénu tu. tím méně pohrdlivou narážkou o policejních detektivech.Gregson a Lestrade nebyli ani za mák uspokojeni tímto prohlášením. 64 .“ pravil Holmes lichotivě. V pokoji byl veliký vak i vytáhl jej a počal svazovati jej řemeny. „Nechť drožkář pomůže mi snésti zavazadla. že neměl jsem ani času dobře si ji uvědomiti.“ pravil. vjev si rukou do vlasů nad čelem. „Pomozte mi. První začervenal se až po kořínky svých lněných vlasů.“ „Jsi dobrý hoch. na znění povýšeného jeho hlasu. V okamžiku tom ozvalo se ostré třesknutí. jakoby se chystal na cestu. stáhnouti tyto řemínky.

„kdy dospěli jsme tajemství na kloub. Zdál se míti křečovitou sílu muže v epileptickém záchvatu. avšak dříve. že všechen zápas jest marný. i nemusíte se obávati. jež jako kouzlem objevily se na jeho rukou. budete-li mi klásti jakékoliv otázky. pánové. Dřevěné pažení i sklo povolilo. avšak necítili jsme se bezpečnými. Učinivše tak. Tvář a ruce jeho byly strašlivě rozdrásány střepinami skla. když podařilo se Lestradovi. bude mi jen vítáno.“ pokračoval s roztomilým úsměvem. Teprve. Tak silný a zuřivý byl muž ten.“ „A nyní. abychom ho dovezli na policejní ředitelství. a nyní počal strašlivý zápas. dokud jsme nespoutali i nohy jeho stejně pevně jako jeho ruce. ale ztráta krve nezmenšila jeho odpor. nežli mohl proskočiti oknem. povstali jsme celí zmořeni a udýcháni. jímž měl krk ovázán.divokou tvář. a zpola jej zardousiti. nečlánkovaným rykem vězeň vyškubl se z pevné ruky Holmesovy a vrhl se do okna. Lestrade i Holmes vrhli se naň jako chrti. poslouží nám. dostati se mu rukou pod šátek. Vteřinu neb dvě tvořili jsme skupinu nehybných soch. že bych odpíral na ně odpověď. když se díval na lesklé okovy. že opět a opět setřásl nás všechny čtyři se sebe. přesvědčili jsme jej. Sherlock Holmes děl: „Máme jeho povoz po ruce.“ 65 . Gregson. Strhli jej zpět do komnaty. Potom se zuřivým.

V pochmurném obvodu tom nemá však příroda jednotného rázu. To jsou jediní osamělí obyvatelé těchto divočin. rozkládá se veliká. V celém světě není snad smutnějšího pohledu. a ocitnou-li se opět na svých prériích. i temná a zasmušilá údolí. Není obyvatelův v této zemi zoufalství. avšak i nejsmělejší ze statečných jsou rádi. a neohrabaný šedý medvěd plíží se temnými roklemi a shání se po potravě. hledíc dosíci jiných míst pro lov svůj. kteráž po mnohá léta sloužila za hrázi proti postupu civilisace. jakoby skvrnitými vrcholy. plochá pláň. sněhem na vrcholcích pokryté. alkalickým prachem. nevlídná poušť. nežli pohled se severního svahu Sierry Blancy. V kraji tom jsou vysoké hory. vyprahlých k rovin. kteréž v zimě pokryty jsou sněhem a v létě slaným. 66 Ve . Na samém kraji obzoru zvedá se dlouhý řetěz vrchů s rozeklanými. Pokud oko jen dohlédne. jež řítí se rozeklanými roklemi. Vlk skrývá se mezi keři. Celý kraj ten však podržuje svůj společný ráz neplodnosti. mají-li strašlivé pláně ty s očí. těžce ve vzduchu. nehostinnosti a bídy. středu veliké severoamerické pevniny nalézá se vyprahlá. Četa některého kmene tu a tam prorazí krajem tím. jakouž vůbec jen mezi skalinami těmi může nalézti. třepotaje křídly. rozkládají se tu též obrovské pláně. celá pokrytá velkými skvrnami alkalickými a porostlá místy pouze skupinami zakrslých.II. Bystré tu plynou řeky. I. NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ. KRAJ SVATÝCH. luňák vznáší se. Od Sierry Nevady až k Nebrasce a od řeky Yellowstonské až na sever Kolorada na jihu rozkládá se jediný kraj smutku a ticha. sněhem pokrytými.

jež lesknou se ve slunci. rozhlížeje se po kraji vylíčeném. proraženou pouští. a odrážejí se od temnějších vrstev alkalických. Napínej sluch jak můžeš. Dlouhý. Díváme-li se ze Sierry Blancy. ani památky po zvuku neuslyšíš v celé širé té divočině. Stoje tak. Avšak doslova to přece pravda není. Muž ten umíral – umíral hladem a žízní. že mohl býti nazván geniem anebo démonem kraje toho. Pozorovatel byl by jistě nesnadno rozhodl. měla sotva více masa nežli pouhá kostra. co by život připomínalo. nic než ticho.V celé veliké rozloze onoho kraje není života. Řekli jsme. ba ani ničeho. není pohybu na kalné. že nalezne vody. jiné menší a jemnější. proč muž ten měl zjev tak zestárlý a zchátralý. jež visely tak volně se seschlých jeho údů. úplné. lze ji sledovati již dle ostatků po těch. Avšak jeho vyzáblá tvář a jeho šaty. karavanní cestu. První náležely volům. Není ptáka v obloze kovově modré. naprosté ticho. druhé lidem. Sestoupil lopotně do rokle a znovu vzhůru v marné naději. a ztrácející se v mlhavém obzoru. oči muže toho byly hluboce zapadlé a svítily nepřirozeným leskem. stezku. jak pergamen tuhá kůže jeho napjata byla těsně přes jeho vyčnívající kosti. Tvář jeho byla vyzáblá a divého rázu. svírající pušku. Tu a tam rozptýleny jsou bílé předměty. kteří padli zde na své výpravě. snědá. Čtvrtého května 1847 stál tam. že není na širé pláni ničeho. hnědý jeho vlas a vous byly místy probělalé. opíral se muž ten o svou zbraň a přece silná jeho postava a hranaté jeho kosti svědčily o mužné a silné konstrukci. Zjev jeho byl takovým. Přibližte se jen a zkoumejte. 67 . osamělý cestující. svědčily. srdce překonávající ticho. zatím co ruka jeho. vinoucí se do dáli. co by život připomínalo. Jest rozjeta kolejemi a rozšlapána nohami mnohých dobrodruhů. šedé zemi – nade vším jest ticho. vidíme stezku. Jsou to kosti: některé veliké a hrubé. Na patnáct set anglických mil lze sledovati tuto příšernou. je-li bližší čtyřicítce neb šedesátce.

„Tak to dělávala i mamička. Zdál se býti poněkud těžkým na jeho sílu. i když šla k tetičce. jehož něžné střevíčky a hezká růžová sukénka s malou plátěnou zástěrkou svědčily o péči matčině. „Proč ne zde – právě tak dobře jako v měkkém loži před dvaceti lety. když nedala ani ‚s Bohem‘ – vždycky to říkala. na jih i na západ divým. že konec jest jeho pouti. neboť děvčátko mnulo si dosud rozcuchané zlaté kadeře.“ zamumlal. které pokrývaly zadní část hlavy jeho. „Opravdu?“ odvětil muž lítostivě. nežli jeho druh.“ „Odešla!“ hněvalo se děvčátko. a nyní jest už pryč tři dny. ale zdravé jeho paže a nožky svědčily. záhy opět. Kde jest mamička?“ „Mamička odešla! Ale spatříš ji.“ pravilo s dokonalou vážností. Dříve nežli se položil na zemi. a potom uvědomil si. „Jak jest ti nyní?“ tázal se muž úzkostlivě. V celém širokém kraji tom nebylo ani záblesku naděje. balík dopadl trochu prudce na zem. svázaný šedým šátkem. na východ. nesl zavěšený přes pravé své rameno. neboř když jej spouštěl. ukazujíc mu na místo. myslím. a že zde.A nyní veliká solná pláň rozkládala se před očima jeho. ať se to zahojí. Ale to jest strašné sucho v ústech! Není vám také tak? Co pak tu není ani vody. muž rozbalil hnědý shawl a vytáhl z něho děvčátko asi pětileté. hnědýma očima a s dvěma malýma ručkama. jest mu zemříti.“ pravil dětský hlas vyčítavě. Díval se na sever. „Uhodil jste mne. zpytavým svým zrakem. kde bylo udeřeno. a za ní daleké pásmo pustých hor bez jedinké rostliny neb stromu. odložil zbytečnou pušku i veliký ranec. když usedal na balvany. ani ničeho k snědku?“ 68 . na této výspě vyprahlé.“ Řka to. Ihned ozvalo se ze šedého balíku lehounké zaúpění a prodrala se z něho drobná bytost s jasnýma. kteréž by nasvědčovaly vlhkosti země. že trpělo méně. kterýž. Dítě bylo bledé a utrmácené. „Polibte mne sem. „Jistě však nerad. „To jest pěkné.

zvedajíc dva lesklé úlomky osinku. Chtěl jsem ti vyprávěti ještě – pamatuješ se. spoléhali jsme. Nezdá se. „Tolik jste mne polekal. není. dám je bratru Bobešovi. že jest lépe pověděti. „Myslím. „Až se vrátíme domů. ano. zdrževši vzlyk svůj a pozvedajíc zaslzenou tvář. Vsadila bych se. A pan Bender byl nejprve schvácen a nemohl dále. i tvoje mamička. Není snadno mluviti. když rty jsou vyprahlé jako kůže. a skrylo tváře ve své zástěrce.“ „Myslíte. a budeš se cítiti silnější.“ pravil muž s výrazem důvěry. všichni odešli na onen svět. a já pomyslil potom. že dojedeme záhy k jiné řece. i zvedl jsem tě na rameno a klusali jsme sem pospolu. „Ano. že umřeme taky?“ tázalo se dítě. a potom pan Mack Gregor. drahoušku. anebo voda odtekla.“ přerušila hovořícího vážně družka jeho. že by se naděje ta splnila. takhle.“ „Mamička mně tedy také zemřela!“ vzkřiklo děvčátko. drahoušku! Buď jen trpělivá ještě chvilenku a potom bude vše dobře. jak jsme opustili řeku?“ „Oh. zírajíc na zachmuřený jeho obličej. že by mohla býti voda v tomto směru. Zbývá pro nás sotva jaká naděje. hezoučké věci!“ zvolalo děvče nadšeně. a vy nemohl jste se ani umýti. „Počkej jen chvilenku. drahoušku. a potom klesl Indián Pete.“ „Proč jste to neřekl dříve?“ pravilo dítě smějíc se vesele. všechna odtekla. avšak byla nějaká chyba buď v kompase buď v mapě. budeme zase s mamičkou pospolu. a potom Johny Hones. opečených po obou 69 . plačíc usedavě. jak se věci mají. ano!“ „Nuže. „Ano. ale myslím. jak jste byl ke mně tuze dobrým. že bude čekati na nás u brány nebes s velikým džbánem vody a s hromádkou pohankových koláčů. aneb Bůh ví v čem. a potom. Opři si hlavu o mne. Co jsi to sebrala s sebou?“ „Krásné věci. budeš!“ „A vy také! Povím jí. Řeka se neobjevuje.“ „Budeš. které zůstaly jen k vůli tobě a – a – –“ „Ano. Ale nyní když zemřeme. ani napíti.„Není. že nám nic jiného nekyne. kromě pár krůpějí pro tebe.“ „Uvidíš záhy krásnější věci.

že je vám blaze při tom. žvatlavé dítě a bezstarostný. Byli to luňáci. že na modlitbu není nikdy pozdě. Ale myslím.“ odtušilo děvčátko. „To nevadí. aby se zvedli. Muž odtušil: „Zapomněl jsem ji. Není to pravidelné. kdy jsem byl jen zpola tak velký jako jest tato ručnice. Pocítíte. jakou jsi se modlívala každé noci ve voze. „Myslila bych. kdyby tam byl býval někdo jiný přítomen nežli jen luňáci. Není udělán nikterak tak pěkně. Na modré klenbě nebes objevily se tři skvrny. dravci západu. těsně vedle sebe na úzkém shawlu klečeli dva poutníci: malé. „Musíte ruce takhle sepnouti.“ děl průvodce její překvapen poněkud její neočekávanou otázkou.“ „Proč neříkáte sám nějakou modlitbičku?“ tázalo se dítě s udivenýma očima.“ pravilo děvčátko. zatleskavši rukama. otužilý dobrodruh.“ pokračovalo děvčátko. Zapomněli na vodu a stromy. já budu s tebou se modliti a budu tě doprovázeti. že udělal kraj tento někdo jiný. „Vždyť není noc. kteréž vzrůstaly co do velikosti každým okamžikem tím více.“ Oči muže upřeny byly na severní obzor. i položilo k účelu tomu shawl na zemi. a já taky. „Udělal Pán Bůh i tuto krajinu?“ „Ovšem.“ „Kleknete si tedy i vy. že udělal. abys se pomodlila?“ tázal se muž ostýchavě. když jsme byli na pláni. Ty budeš ji předříkávati. jak Bobeš i já rádi jsme je jídávali. „Kohoutkové a slepičky!“ zvolala mladá dívka vesele. čím více se blížily. Brzy nabyly tvaru tří velikých hnědých ptáků. jichž let jest předzvěstí smrti.“ „Co bys řekla tomu. Budeš říkati modlitbičku. kteří kroužili nad hlavami obou poutníků a potom posadili se na skalisko nad nimi.stranách a ještě teplých. 70 . Neříkal jsem modlitbičky od té doby.“ Byl by to býval zvláštní pohled. „Pán Bůh udělal kraj tam dole v Illinois a udělal i Missouri. kdybych ti řekl. ukazujíc na zlověstné ptáky. jakobys se chystala na lože. Jak dlouho to ještě bude trvat?“ „Nevím – opravdu nevím. avšak Pán nebude na to hleděti. A bude to.

Zvolna víčka zavřela se nad znavenýma očima. družky. Daleko na krajním pruhu pláně alkalické zvedl se jakoby malý kotouč prachu. jež potácely se pod břemeny. až nabyl tvaru určitě ohraničeného mraku. On bděl nad ní. jeden tenký a jasný. Když vír prachu přihnal se blíže k osamělé výspě. 71 .Buclatá tvářička a jeho divoký. hlava klesala níže a níže na prsa. v prosbě k oné bytosti uctívané a obávané. že blíží se jedno z oněch velikých stád bisonů. jíž stáli teď oba tváří v tvář. zvláštní pohled byl by se naskytl jeho očím. Přímo přes nesmírnou pláň táhla se bludná řada vozů a kar. pojily se v modlitbě za milost a odpuštění. Kdyby byl poutník bděl jen půl hodiny ještě. ale přírodní zákon zvítězil i nad ním. že mohl býti způsoben toliko velkým množstvím pohybujících se tvorů. druhý hluboký a drsný. Mrak ten rostl stále. Modlitba jejich byla ukončena. a děti. šířil se. až šedý vous mužův smísil se se zlatými kadeřemi. Po tři dny a po tři noci nebyl si dopřál klidu ani odpočinku. To bylo však zřejmě nemožno v této neplodné divočině. hranatý obličej obrátily se společně k nebi bez mráčku v prosbě ze srdce vycházející. konec její nebylo viděti ještě na obzoru. na níž oba ztracenci odpočívali. zatím co oba hlasy jejich. vozy pokryté plátnem a postavy ozbrojených mužů počínaly vystupovati z mlhy a celý zjev ukázal se býti velikou karavanou. jezdců i pěšáků. ustlavši hlavince své na širokých prsou svého ochránce. kteří pasou se na prériích. a oba spali týž spánek hluboký a beze snů. nad spánkem jejím po nějaký čas. Ale jakou karavanou! Když předek její dostihl úpatí hor. avšak pomalu zvedaje se výš a výše. ubírající se k západu. V úrodnějších místech byl by pozorovatel soudil. velmi lehounký nejprve a sotva rozeznatelný od mlh vzdálených. i usedli opět ve stínu balvanu a dítě usnulo. až bylo zřejmo. Nesčetné byly ženy. jež cupaly podél vozů aneb vyhlížely zpod bílé krytby jejich.

“ pravil jeden muž se zaječím pyskem. když nejmladší z nich. Jasným vzduchem ozýval se neurčitý hukot a šumot z veliké této massy lidí.To zřejmě nebyla žádná tlupa přistěhovalců. Ač hlasitý byl hukot ten. kterýž byl puzen tísní okolností. stanuli ke krátké úradě.“ odpověděl starší muž. S vrcholu zasvítil jim vstříc malý růžový šat. a není kmenů jiných zde. dokud nepřekročíme velehor. bratře Stangersone?“ „A já. „Nechte svých koní dole a my počkáme zde. „V právo od Sierry Blancy dostihneme tedy brzy Rio Grande. amen. vykřikl a ukázal k rozeklané výspě nad nimi. „Prameny jsou jistě v právo.“ odpověděli všichni. kdežto záloha jezdců přikvačila. neopustí svůj vyvolený národ!“ „Amen. nahoře odpočívající. nýbrž spíše nějaký kočovný kmen. skřípot kol a řehot koní. nestačil probuditi dva znavené poutníky. aby si vyhledal novou zemi. Při pohledu tom všichni seskakovali s koní a chápali se pušek. Slovo „rudokožci“ bylo na všech rtech. bratří. „Minuli jsme sídla kmene Pavího Oka. a se zrakem nejbystřejším. Když dostihli úpatí výspy. aby posílila před voj. Ten.“ pravil druhý muž. který zdál se veleti předvoji. Chystali se nastoupiti znovu cestu svou. jenž vytrysknouti kázal vodě ze skály. V čele karavany jelo asi dvacet neb více vážných mužův.“ Jeden z čety se tázal: „Mám se podívati ku předu. odrážeje se jasně a určitě od šedých skal za nimi. tváře jakoby kovové. a já?“ křičelo tucet jiných hlasů. „Zde nemůže býti valný počet Indiánů. hladce oholený a se šedým vlasem. 72 . Třetí zvolal: „Nebojte se o vodu. oděných ve hrubý šat a ozbrojených puškami.“ pravil obstárlý muž.

a zlatovlasá hlavinka opírala se o sametový kabátec na jeho prsou. který se jim naskytl. když se tak díval. Náhle sledovatelé jeho viděli jej prudce zvednouti ruce. že pevně spí. a dostihnuvše ho. Stráže na pláni dole mohly je viděti spěchati od skály ke skále. kterýž nejprve byl způsobil poplach. čemu říkají delirium!“ 73 . jakoby byl překonán úžasem. byl osamělý obrovský balvan a pod ním spočíval muž vysoké postavy. nad zvláštní touto dvojicí stáli pořád ještě tři luňáci ve slavnostním očekávání své oběti. Neohrabané malé nožky její. a roztomilý úsměv pohrával jejími dětskými rysy. Zamumlal: „Toť asi to. objímající bílými.V okamžiku mladší muži sestoupili. Na malé prostoře. kteří zírali v úžasu kol sebe. ale při pohledu na příchozí vznesli se náhle do vzduchu za pronikavého skřeku zklamání. dlouhého vousu. Kráčeli rychle a tiše s důvěrou a prozřetelností vycvičených hlídek. vyzáblým údům jejího společníka. Tvář jeho nabyla výrazu nedůvěry. Klidná jeho tvář a pravidelný dech dokazovaly. Růžové rty děcka byly pootevřeny. Muž zapotácel se na nohou a podívali se dolů na pláň. kterýž vedl k cíli. Křik dravců těch vzbudil oba spáče. Na kraji skály. jenž vzbudil jejich zvědavost. buclatými ručkami pevnou šíji mužovu. a jemné střevíčky s lesklými přeskami skýtaly zvláštní kontrast oproti dlouhým. až jejich postavy jasně proti obloze se objevily. Vedle něho spočívalo děcko. i přetřel si oči kostnatou rukou. byli dojati stejně pohledem. Vedl je mladý muž. uvázali své koně a vystupovali po srázném svahu. rysů otužilých. kteráž byla tak bezútěšná. a kterouž nyní procházela obrovská skupina lidí a zvířat. která zakončovala neplodný pahrbek. ale neobyčejně vyzáblý. když spánek ho přemohl. skryté v bílých punčoškách. odhalujíce řadu zoubků jak sníh bílých.

“ Někteří se tázali: „Jest to vaše dítě?“ „To si myslím. Jsme z těch. Přišli jsme z Nauvoa ve státu Illinois. Kdo jste vy. protože jsem ji zachránil. že vyvolil si vás pěknou hromadu. Pravil: „Vidím. kteréž byly vydány v Palmyře Josefu Smithovi. kteří věří v ono svaté poselství. sluncem ožehlé zachránce.“ Jeden muž ozva! se vážně: „Nežertujte o tom. ale dívalo se kolkolem udivenýma očima. Jest ode dneška Lucií Ferrierovou. Poutník vysvětloval: „Moje jméno jest Jan Ferrier. držíc se lemu jeho kabátu a neříkajíc ničeho. Jeden z mužů zvedl malou dívku na svá ramena kdežto druzí dva podpírali vyzáblého jejího sou druha. co jest svato.“ Jméno Nauvoo vzbudilo zřejmě určité vzpomínky ve Fernierovi. jež psáno bylo egyptským písmem na desky tepaného zlata.“ děl poutník. Žádný muž mi ji neodejme.“ „O něm jsem nikdy neslyšel. Hledáme útulek před násilnými muži a před bezbožností. „jeť vás tak mnoho!“ Jeden z mladíků děl: „Skorem deset tisíc.Dítě stálo vedle něho. „Jest mou.“ pokračoval. jsme Mormoni.“ Soudruzi odpověděli jako jediným hlasem: „Ano. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam na jihu. Jsme pronásledované děti boží – vyvolenci anděla Meroni. aby mohl sestoupiti k vozům. že jste Mormoni. třeba v samém srdci pouště. Četa vysvoboditelův přesvědčila záhy oba zbloudilé.“ „A kam jdete?“ 74 . dívaje se zvědavě na své statné. že jest teď mou!“ zvolal tázaný rozhodně. Já a maličká zbyli jsme jediní z jedenadvaceti cestovatelů. že objevení její nebylo žádnou illusí. „Zdá se. kde jsme založili svůj chrám.

avšak když se zástup blížil. naučiti jej všem článkům naší víry. že ani vážní. na Sión. a celá karavana vinula se opět ku předu. Dejte mu jísti a píti. Potom obrátil se k oběma zbloudilým. který vynikal svou velikostí. Šest koní bylo k němu připřaženo.“ Pouze vůdce zachoval svůj přísný. Zdrželi jsme se však dost dlouho již! Ku předu. jemuž nemohlo býti více. než abyste stali se malou skvrnou hnilobnou. Za praskotu bičů a za skřípotu kol veliké vozy hnuly se. smějícími se dětmi a starostlivě. 75 . vážný výraz. Musíte k němu. a slova ta nesla se podél celé karavany. Úkolem vaším budiž. Pravil jim tonem slavnostním: „Můžeme vás vzíti s sebou jen tenkráte. vážně hledícími muži. Lépe by bylo.“ děl Ferrier s takovým zanícením. až dosáhli vozu. přijmete-li vyznáni naše za své. Ruka boží vede nás v osobě našeho Proroka. přecházejíce z úst do úst. než třicet let. kteráž časem zkazí celé ovoce. kdyby vaše kosti bělely se v této divočině. Nechceme míti vlků ve svém stádu. vázané v hnědém hřbetu. odložil ji stranou a naslouchal pozorně líčení episody. nádherou i úpravností svého vzhledu. Chcete s námi za těchto podmínek?“ „Půjdu s vámi za každých podmínek. až odumírala s temným hukotem ve veliké dálavě. starší lidé nemohli potlačiti úsměvu. Pravil: „Vezměte jej k sobě. Mnohý ozval se mezi těmito výkřik úžasu i soucitu když viděli útlé mládí cizinky a schátralé tělo cizincovo. nýbrž ubíral se dále v před. co se má stati s vámi. Četl v tlusté knize. kdežto k druhým pouze dva neb čtyři koně. na Sión!“ volal zástup Mormonů. bratře Stangersone. Průvod obou nestanul však. následován velikým zástupem Mormonů.„Nevíme. Vedle kočího seděl muž.“ Došli zatím k úpatí hory a byli obklopeni celým zástupem poutníků – bledými ženami měkkého výrazu – silnými. Řekne. na Sión!“ „Na Sión. ale jejž mohutná hlava a rozhodný výraz označoval jako vůdce. a dítěti rovněž.

Divoši a dravá zvěř. jakou příroda jim klásti dovedla – vše to překonáváno bylo s anglosaskou vytrvalostí. zalité sluneční září. Brigham Young tak pravil. když konečně spatřili pod sebou široké údolí Utahské.“ II. Mapy nakresleny. tak že celý kraj v příštím létě zazářil zlatem pšeničných klasův. A nade vším veliký chrám. rozdělován mezníky. který by nebyl klesl na kolena u vroucí modlitbě. jemuž oba „poběhlíci“ byli svěřeni. že toto jest země zaslíbená. Zatím pamatujte si. Nebylo jednoho. „V několika dnech vzpamatujete se ze svých únav. Avšak dlouhá cesta a hrůzy se hromadící otřásly srdcem i nejsilnějších mužů z nich. KVĚT Z UTAHU. že jest obratným správcem i zároveň rázným náčelníkem. kdež bylo jídlo pro ně připravenou „Zůstanete zde.“ pravil. Všechny farmy kolem byly vyměřeny a přikázány v poměru ke stavu a schopnostem každého jednotlivce. vymýťovány lesy. 76 . než dospěli ke konečnému svému cíli. Kraj kolem odvodňován. Od břehů Mississippi k západním svahům Skalních hor probíjeli se s houževnatostí. Není tuto na místě zaznamenávati zkoušky a strádání. dovedl je k svému vozu. zvedal se vysoko a široko. a on mluvil hlasem Josefa Smitha. který zřídili ve středu města. hlad. jež nemá rovna v dějinách. jimiž načrtnuto příští město. únava a nemoc – překážka každá. a když zvěděli ze rtů svého vůdce. že nyní a na vždycky náležíte našemu náboženství.Starší. i připraveny nárysy. kterýž mluví hlasem božím. Ulice a náměstí města vyvstávaly jako kouzlem. Obchodník uveden ve svůj obchod a umělec ve své povolání. zaséváno obilí. jež snášeti musili vystěhovalí Mormonové. Dařilo se všem v podivné této osadě. Young záhy ukázal. a že tato panenská půda na vždy má býti jejich. žízeň.

kteří byli čtyřmi hlavními staršími. Johnstona a Drebbera. Malá Lucie byla vezena dost příjemně ve voze staršího Stangersona. Jan Ferrier a malé děvčátko. 77 . plátnem pokrytém domově.Od prvního úsvitu až po konec soumraku klepot kladiv a skřípot pily neustaly nikdy ozývati se kol velebné budovy. tvrdošíjným dvanáctiletým hochem. k němuž přistavoval léty tolik. provázeli Mormony až na konec veliké pouti jejich. že změnilo se časem v prostorný letohrad. a kromě Stangersona. a v dvanácti letech nebylo ani půl tuctu mužů v celém Solném Jezerním Městě. kteří by se byli mohli mu vyrovnati. Mezitím Ferrier. Byl mužem praktickým. nežli jeho sousedům. Kemballa. Tak nabyl rychle vážnosti svých nových soudruhů. že když dosáhli konce své pouti. Železná konstituce jeho dovolovala mu od rána do večera orati a obdělávati pozemky. jenž zdrávy je provedl mnohým nebezpečím. kterouž vystěhovalci zřídili Tomu. jež sdílelo s ním osud jeho a přijato bylo za dceru jeho. stala se brzy miláčkem žen a smířila se s novým životem ve svém pohyblivém. Vzpamatovavši se s lehkostí dětství z rány. prudké mysli. Od velikého vnitrozemního jezera až ku vzdáleným horám Wahsatchským nebylo jména známějšího nad jméno jeho. v šesti letech byl zámožným. Jedna jediná věc však byla. kromě Younga sama. že má býti opatřen kusem země nanejméně stejně velikým a stejně úrodným jako každý jiný osadník. Oba ztracenci. bystrých činů a obratných rukou. kterýž sdílela se třemi ženami onoho Mormona a s jeho synem. Na pozemku takto nabytém Ferrier vystavěl si veliké stavení. kterouž dráždil nedůtklivost svých souvěrců. způsobené jí smrtí matčinou. v útulku to. vynikl jako užitečný vůdce a neúnavný lovec. Po třech letech vedlo se mu lépe. zotaviv se z útrap svých. v devíti letech bohatým. bylo jednohlasně uznáno. Takto farma a všechen jeho majetek rostly neobyčejně.

Někteří vinili ho proto z vlažnosti k přijatému náboženství. kdy otec její stal se nejbohatším z farmářů. tváře její růžověly víc a více a krok stával se pružnějším. Málo jest těch. aby si zřídil ženskou domácnost po způsobu svých soudruhů. nýbrž spokojil se rozhodným a neoblomným trváním při svém předsevzetí. a podporovala adoptivního otce svého ve všech jeho podnicích. V každém jiném ohledu podřizoval se náboženství nové osady. když viděli štíhlou dívčí postavu její cupati pšeničnými poli. jež táhla se podél farmy Ferrierovy. rozkvetla i ona jako krásný vzor ženství amerického. a získal si jména pravověrného a přímého muže. jaký s těží bylo lze nalézti na celém tichomořském svahu. A na nejméně dívka sama ví o ní. nehledě i k dalšímu vlivu na její osud a na osud mnohých jiných. a jiní z chtivosti nahromaditi jmění a z odporu proti výdajům. Ferrier zůstal přísným mládencem. Svěží vzduch horský a blahodějná vůně smrkův nahradily děvčátku chůvu i matku. Mnozí poutníci na cestě. kterýž zvěstoval jim zoru nového života. cítili ožívati v mysli své mnohé myšlenky zapomenuté. až zvuk hlasu nějakého neb dotyk něčí ruky zachvěje srdcem jejím a až pozná ve směsi hrdosti a bázně. Tajuplná změna ta jest příliš jemná a příliš postupná. žádné přesvědčování nepohnuly jej. Neuváděl nikdy důvodův pro trvalý ten odpor. Bývá tak zřídka v takových případech. Nebyl to však otec. aneb když potkali ji sedící na otcově divokém koni. že dítě rozvinulo se v ženu. kterýž poprvé objevil. a počínající si při tom všem s lehkostí a půvabem pravého děvčete Západu. že probuzena jest v ní nová a bohatší povaha. Rok za rokem vyrůstala a sílila. které nemohou si připomínati taký den a drobný taký příběh. Tak poupě rozkvetlo v květ a toho roku. než aby mohla býti měřena určitými daty. tak krásný. kteráž prý utrápila se na březích Atlantického oceánu.Žádný důvod. 78 . Jiní opět mluvili o nějaké bývalé lásce a o dívce krásných kadeří. Lucie vyrůstala v domě jeho. V případu Lucie Ferrierovy okamžik ten byl vážný dost. Ať byl důvod jakýkoliv.

Každým sklesnutím zpět rozčilené zvíře dopadalo na rohy. Sotva však tak učinila. Dostihla již vnějších částí města. Ve své netrpělivosti snažila se překonati překážku tím. a ona byla tak uzavřena úplně v pohyblivý proud divokých volů s dlouhými rohy. přicházející s okolních pastvin a ubírala se proudy přistěhovalců na nekonečné jich cestě. Vzepjal se okamžitě na zadních nohou. a ty pobádaly ho k novému šílenému zmítání. a na to. neboť zlatá horečka byla vypukla v Kalifornii a cesta tam po souši vedla městem „Vyvolených“. myslíc pouze na úkol svůj. když shledala cestu uzavřenu velkým stádem skotu. Po zaprášené silnici defilovala dlouhá řada mezků s těžkými břemeny. že vehnala koně do zdánlivé mezery mezi stádem. hnaným s pastvin as půl tuctem divoce vyhlížejících pastýřů. tvář její zarděla se jízdou a dlouhý kaštanový vlas vlál za ní. jak jej vykoná. zvířata semknula opět za ní svůj kruh. s celou nebojácností mládí. V polích a na ulicích ozýval se týž ruch lidského přičinění. slevili ve svém obvyklém stoicismu. vzpínaje se a kopaje. že byl by shodil i cvičeného jezdce. Tu a tam hnána stáda ovcí i volů. jež znavila stejně lidi i koně.Bylo teplé červnové jitro a „Svatí posledního soudu“ byli čile při práci jako včely. Měla od svého otce nějaké poslání v městě. 79 . nýbrž užila každé příležitosti popohnati koně v naději. jichž oul byli přijali za svůj odznak. Na neštěstí rohy jednoho ze zvířat zavadily ať náhodou či úmyslně prudce o bok koně. Dobrodruhové cestou zašpinění dívali se na ni s údivem. směřujíc veskrz k západu. Veškerým pestrým tímto davem projížděla tryskem a s obratností dokonalého jezdce Lucie Ferrierova. Situace byla nanejvýše nebezpečná. cestující se svými kožešinami. zařičev zuřivě. ano i necitní Indiánové. aby se obdivovali kráse bledé dívky. Uvyklá zacházeti se skotem. že prorazí přece stádem. i kvapila tam jako mnohdy již před tím. nebyla polekána. a poplašily jej až k potrhlosti.

kdybyste přišel otázat se ho sám?“ pravila dívka rozmarně. slečno.Děvče snažilo se jen. plavém koni. a vynutivši si cestu stádem. jak jsme. držící uzdu.“ Dívka odtušila: „Má všechnu příčinu býti vám vděčen. Pravil: „Učiním tak. že jste dcera Jana Ferriera. V tomtéž okamžiku pevná. a zasmála se vesele. Oslepena i mrakem prachu a množstvím zmítajících se zvířat byla by snad již zoufale zanechala všech dalších pokusů o záchranu. Kdo by si byl pomyslil. ale byli jsme dva měsíce v horách.“ 80 . Byl to jinoch vysoké postavy vzhledu dost divokého. když tu vlídný hlas po boku jejím ohlásil jí pomoc. otec můj a on bývali spolu velmi za dobře!“ „Neučinil byste lépe. Pravila však nevinně: „Jsem strašlivě polekána. Nebyl by toho nikdy přežil. Viděl jsem vás vyjížděti z jeho domu. kdyby byla zvířata mne udupala. snědou jeho tvář.“ Soudruh její děl: „Ani já bych to nebyl snad přežil. seděl na silném. vyvedla záhy dívku z něho ven. Jinoch zdál se býti potěšen výzvou tou a tmavé oči jeho zazářily radostí. doufám?“ pravil uctivě její ochránce. že jste se udržela v sedle. počala pociťovati závrať a ruka její. Musí nás tedy přijmouti tak.“ pravil muž vážně. Jsouc nezvyklá náhlým nehodám. aby udrželo se aspoň v sedle. Je-li to týž Ferrier. neboť sesmeknutí bylo by znamenalo strašlivou smrt pod kopyty těžkopádných a polekaných zvířat. „Neublížila jste si. pamatuje-li se na Jeffersona Hopea ze Saint Louis. Až ho uvidíte. a nejsme nikterak vystrojeni na návštěvy. Potom pokračoval: „Myslím. zvláště když mne má tolik rád. a přes rámě měl přehozenou dlouhou pušku. počala ochabovati. snědá ruka zachytla koně za uzdu. Podívala se na tmavou. otažte se. i oblečen byl v hrubý oděv lovce. že Poncho tolik se poplaší pouhým stádem volů?“ „Děkujte Bohu.

Musíte nás navštíviti. Vždyť nejste ani naším přítelem!“ Mladá tvář mladého lovce zasmušila se tak nad slovy těmi. Jefferson dovedl mu povídati o něm. 81 . až náhlý onen případ přivedl myšlenky jeho do zcela jiných kolejí. i vrátili se do Solného města v naději. Pohled na krásnou. nezkrotné jeho srdce až do jeho hloubi. uvědomil si. jako toto nové kouzlo v životě. nebyla náhlým. mladou dívku. a prudkou vášní muže silné vůle a nezkrotné povahy. Ferrier. ač-li lidská vůle a lidská vytrvalost může tu míti úspěchu. jak by se to mohlo vás dotknouti. Nyní však musím odjeti rychle. nýbrž divokou. zajímající všechnu jeho mysl. a že ani spekulace se stříbrem ani cokoliv jiného nebude pro něj tak důležito. upřímnou. nadzvednuv svůj klobouk a skloniv se nad malou její ručkou. Mladý Jefferson Hope jel dále se svými soudruhy – zasmušilý a mlčelivý. mizivým rozmarem chlapeckým. S Bohem!“ „S Bohem!“ odtušil jinoch. že Lucie dala se hlasitě do smíchu.„Vy? Nevidím. nemohl zvěděti mnoho o světě okolním za posledních dvanáct let. rozechvěl výbušné. která objevili. mizejíc ve zvednuvším se prachu. co podnikal. Nyní ovšem jste již naším přítelem. Byl uvyklým míti úspěch ve všem. až byla tvář jeho na farmě nejznámější. Byl jako ostatní zcela zaujat věcí tou. jež vzklíčila v jeho srdci. Dívka otočila koně a šlehnuvši ho bičíkem. aby těžiti mohli z ložisek. že nepovolí v této věci. a to způsobem. nebo by mně otec nesvěřil již žádnou záležitost. že opatří si dosti kapitálu. hledajíce stříbro. cele svěží jako vánky ze Sierry vanoucí. Navštívil Ferriera ještě večer a potom opět a opět. Když zmizela z jeho dohledu. odcválala po široké silnici. uzavíraje se ve svém údolí a zaujat zcela prací. že nastala krise v jeho životě. On a druzi jeho dleli v horách Nevadských. Láska. Dívka děla: „Nemyslila jsem to tak. Přísahal si v duchu. kterýž zajímal Lucii stejně jako jejího otce.

Býval zlatokopem v Kalifornii a mohl vyprávěti mnoho podivných historií, o bohatství získaném i ztraceném v oněch divokých, a přece jen blahých dnech. Býval i zálesákem, harcovníkem, dolovatelem stříbra i obdělavatelem půdy; kdekoliv bouřná dobrodružství kynula, Jefferson honil se za nimi. Brzy stal se miláčkem starého farmáře, kterýž dovedl výmluvně hovořiti o jeho ctnostech. Za takových příležitostí Lucie mlčívala, avšak zardělá její tvář a její jasný, blažený zrak ukazoval jasně, že není již vládkyní svého srdce. Počestný její otec snad nepozoroval příznaků těch, avšak nezůstaly jistě nepovšimnuty mužem, který si získal její lásky. Jednou letního večera cválal Hope cestou a stanul u vrátek. Lucie stála ve dveřích a vyšla jemu vstříc. Jinoch přehodil uzdu přes plot a vstoupil na stezku. Pojav obě její ruce do svých a dívaje se něžně do jejích očí, pravil: „Musím pryč, Lucie; nepožádám vás nyní, abyste šla se mnou, avšak budete ochotna jiti se mnou až se vrátím?“ „A kdy to bude?“ tázala se rdíc se a smějíc se. „Za dva měsíce nejdéle. Přijdu a požádám o ruku tvou, drahoušku. Nikdo nemůže se již postaviti mezi nás.“ „A otec?“ tázala se. „Otec již svolil s podmínkou, že se nám v dolech dobře dařiti bude. V této příčině však nemám nejmenších obav.“ „Ach, ovšem, když otec a vy vše jste ujednali, netřeba nic již říci,“ zašeptala Lucie, a skryla tvář svou na širokých jeho prsou. „Buď s Bohem, díky, jest tedy rozhodnuto!“ pravil drsně, skloniv se a políbil ji. „Čím déle bych zůstal, tím krutější bylo by loučení. Čekají na mne v roklině. S Bohem, drahoušku můj, s Bohem. Ve dvou měsících mne uvidíš!“ Promluviv to, odtrhl se od ní, a vyšvihnuv se na koně, odcválal rychle, neohlížeje se ani zpět, jakoby se bál, že by ochabl ve svém rozhodnutí, kdyby se ohlédl po té, již opouštěl. Lucie stála u vrátek, dívajíc se za ním, až zmizel jí z dohleda. Potom vracela se zpět do domu, jsouc té chvíle nejšťastnější dívkou v celém Utahu. 82

III. JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM.

Tři týdny minuly od té doby, kdy Hope a soudruzi jeho odjeli ze
Solného města. Ferrierovo srdce zasmušilo se vždy, kdykoliv pomyslil na návrat jinochův a na hrozící ztrátu adoptovaného dítěte. Jasná a šťastná její tvář smiřovala ho však s tím více, nežli by mohl to učiniti jakýkoliv důvod. Již dříve se rozhodl celým svým odhodlaným srdcem, že nic by ho nepřimělo, aby svolil, by dcera jeho provdala se za některého Mormona. Sňatek takový nepokládal za sňatek, nýbrž za hanbu a klesnutí. Nechť soudil cokoliv o učení mormonském, v této věci byl neoblomným. Musil si však dáti pozor na ústa, neboť vysloviti nepravověrný názor bylo v oněch dnech v zemi Svatých nebezpečno. Ano, nebezpečno. Tak nebezpečno, že i nejsvětější troufali si náboženské názory své pouze šeptati s dechem zatajeným, bojíce se, aby něco, co vyklouzlo rtům jejich, nebylo křivě vykládáno, a aby neuvalilo na ně náhlé tresty. Pronásledovaní stali se nyní sami pronásledovateli, a to pronásledovateli nejstrašnějšími. Ani inkvisice v Seville, ani německý „wehmgericht“ ani tajné společnosti italské nebyly s to, by uvedly v pohyb tak mocný stroj, jakýž vrhal stín na stát Utahský. Jeho neviditelnost a tajuplnost, s jakou byl spojen, činila organisaci tu dvojnásob strašlivou. Zdála se býti vševědoucí a všemohoucí a přece nic nebylo viděti ani slyšeti. Člověk, kterýž vystoupil proti církvi, zmizel, a nikdo nevěděl již, zdaž se někam odebral, aneb co ho stihlo. Žena jeho a děti čekaly ho doma, avšak otec nevrátil se již nikdy, aby jim pověděl, jak pochodil v rukou tajných svých soudců. Ukvapené slovo, ukvapený čin následovány byly zničením a přece nikdo nevěděl, jaké povahy byla strašlivá moc, jež se vznášela nad nimi.

83

Jaký div, že muži odcházeli v samém strachu a úzkosti a že v samém středu poušti neodvážili se zašeptati pochybnosti, jež je tísnily. Nejprve neznámá, strašlivá ta moc obrátila se proti vzdorujícím, kteří, přijavše mormonskou víru, přáli si potom zvrátiti ji. Počet dospělých žen řidl a mnohoženství bez ženských osadnic, jež by se mohly přivábiti, bylo skutečně planou doktrinou. Podivné pověsti počaly kolovati, pověsti o zavražděných přistěhovalcích a o přepadených, oloupených táborech v krajích, kdež Indiánů nebylo nikdy viděti. Nové ženy objevily se v harémech Starších, ženy, které chřadly a plakávaly, a v jichž tvářích tkvěly stopy nesmazatelných hrůz. Opoždění poutníci na horách mluvili o četách ozbrojených mužů, maskovaných, tajuplných, mlčenlivých, kteří míhali se kol nich v temnotách. Tyto slechy a pověsti nabývaly podstaty a určitých tvarů, a byly potvrzovány a znovu potvrzovány, až vyhranily se v určité jméno. Podnes v dalekých zákoutích Západu i jméno „Danite Band“ čili „Andělů Mstitelů“ jest jménem příšerného, zlověstného zvuku. Lepší poznání organisace, kteráž měla tak strašlivé důsledky, zvýšilo spíše, nežli zmírnilo hrůzy, kteréž budila v myslích lidu. Nikdo nevěděl, kdo náležel k této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelův těchto skutkův krvavých a násilných, vykonaných jménem náboženství, udržována byla v hlubokém tajemství. Dávný přítel, jemuž jste projevili své pochybnosti o proroku a jeho poslání, byl jedním z těch, kteří přišli v noci ohněm a mečem vykonati trest. Bál se proto každý i svého souseda, a nikdo nemluvil o těchto věcech, třeba je měl na srdci. Jednoho krásného jitra Ferrier chystal se vybrati se na svá pšeničná pole, když tu slyšel cvaknouti kliku ve vrátkách, a podívav se oknem, spatřil otylého muže prostředního věku a s vlasem ryšavým, přicházejícího po stezce. Srdce jeho div nezastavilo svůj tlukot, neboť nebyl to nikdo jiný, nežli veliký Brigham Young sám. 84

„Vypravují se historie o ní.“ „Jakže toho nedbám?“ tázal se Ferrier.“ pravil usedaje..“ Ferrier v duchu zahořekoval. poskytli jsme vám pěknou část půdy. Jest tomu tak?“ Ferrier odtušil: „Jest tomu tak. nežli já. ale toho. byste bohatl pod ochranou naší. „věrní naši věřící osvědčili vám skutečné přátelství. že návštěva taká věští pro něj málo dobrého – Ferrier kvapil ke dveřím pozdraviti mormonského náčelníka. sdíleli jsme potraviny s vámi. že jest zasnoubena jakémusi pohanu. Jak zní třinácté přikázání v zákonníku Josefa Smitha?“ „Provdej každou dívku pravé víry za jednoho z vyvolených. nepracoval jsem. To jest nepochybně jen klep zlých jazykův. nechodil jsem do chrámu. Ujali jsme se vás. jak praví všeobecná zvěst.“ „Za to vše kladli jsme vám jen jednu podmínku: abyste přijal pravou víru. která mně obstarávala moje potřeby. a hledě ostře na farmáře z pod svých světlých řas. když jste hynul v poušti. jakoby se chtěl hádati. kteří mají na ně větší nárok. a jsou mnozí.. Vyrostla ve skutečný květ Utahu a nalezla zalíbení v očích mnohého.?“ Ohlédnuv se kol sebe. který stojí vysoko v naší zemi. nedbáte. dovedli jsme vás zdráva do Vyvoleného Údolí. a umožnili jsme vám. neboť. „Bratře Fernere. kterým bych nechtěl raději ani věřiti – historie. „Nepřispíval jsem k společnému fondu. spáchala by těžký hřích. Avšak žen jest málo. že jsem se neoženil.Chvěje se – neboť věděl.“ 85 . Nežil jsem však osaměle. měl jsem dceru. a abyste se podřídil v každém směru úkonům jejím! To jste slíbil učiniti. zvednuv ruce své. Young se tázal: „A kde jsou vaše ženy? Zavolejte je. rád bych je pozdravil!“ Ferrier odtušil: „Jest pravda. kdyby provdána byla za pohana.“ Vůdce Mormonů odvětil: „O vaší dceři chci právě mluviti. Tento přijal však chladně jeho pozdrav a následoval ho s přísnou tváří do pokoje pro hosty.

dovolil své dceři. Nechť volí mezi nimi. způsobilého k oddavkám. Ach. co máme učiniti?“ 86 . Odpovídajíc na pohled jeho. Jediný pohled na bledou. aniž ji zbaviti chceme veškeré volby. jest nemožno. Co tomu říkáte?“ Ferrier mlčel chvíli s obočím svraštěným. Vzhlédnuv. než abyste stavěli slabou vůli svoji proti rozkazům Svaté rady Čtyř!“ S hrozivým posunkem své ruky vyšel ze dveří a Ferrier slyšel těžké kroky jeho skřípati po kamennité stezce. avšak musí býti postaráno také o naše děti. Moje dcera jest velmi mladá – dosáhla teprve sotva věku. že byla slyšela vše. přemýšleje. Po lhůtě té nechť nám odpoví. bohatí a pravé víry.“ Young povstávaje zvolal: „Mějž si tedy měsíc na rozmyšlenou. abyste vy. Jsou mladí. kterýž vyznáváte svatou víru. „Tato jediná věc. Johne Ferriere. by ji porušila. ale pohrával si nervosně s jízdeckým svým bičíkem. i pro ni. aby se provdala za šedivce. Při tom zahřměl: „Bylo by lépe pro vás. když se náhle obrátil s tváří zardělou a s očima blýskajícíma. My Starší máme mnohé heifer. Hlas jeho zazníval celým domem. jak by měl věc tu vyjeviti své dceři. děla: „Nemohu za to. Posléze pravil: „Dopřejte nám času.“ Ferrier neodpověděl. Dívka jest mladá i nechceme. když tu jemná ruka položila se na ruku jeho. postrašenou tvář její přesvědčil jej. aby kostry vaše bělaly se nyní na Sierře Blance. Stangerson má syna a Drebber má syna a každý z nich by rád uvítal dceru vaši ve svém domě. otče.“ Procházel již dveřmi. otče.„Tomu-li tak. Farmář seděl ještě s hlavou opřenou o loket. musí býti zkouškou celé vaší víry – tak bylo rozhodnuto ve Svaté radě Čtyř. viděl Lucii státi vedle sebe.

hrubou rukou svou po kaštanových vlasech Ferrier děl: „Nelekej se sama přespříliš. Zatím netrap se. Bojím se jen o vás. otče drahý. kdybys řekla. dá nám sám nejlepší radu. ustupující v opačném směru. co na to myslím. nalezne cestující. a nechoď s očima uplakanýma. až tak učiníme. Jest slyšeti – jest slyšeti takové strašlivé historky o osudu těch. Ku konci jeho.Přitáhnuv ji k sobě a pohladiv ji těžkou. Nehodlám plaziti se před žádným člověkem. uvidíme.“ Ferrier pronesl útěšná slova ta tonem plným důvěry. že necítíš. uvidí-li to. Nějak se již rozhodneme. Jsem tuze starý. a tohle vše jest pro mne něco nového. že věnoval nezvyklou péči pevnému 87 . A nebyl bych ani rád slyšel. ani jakéhokoliv nebezpečí. Musil bych znáti špatně muže toho. není to poprvé. myslím. Jest to hoch k pomilování a křesťan. v jaké svízeli jsme se ocitli. „Ovšem. kdyby nebyl zde s rychlostí blesku. i pošlu mu obratně zprávu. že ano. bude nejlépe. když zmizíme z Utahu. kteří se opřeli proroku. jako činí tito lidé před svým nadutým prorokem. Není tu čeho se báti. jak to zařídíme.“ Otec odpověděl: „Avšak my jsme se mu neopřeli.“ „Počkej. Pravila: „Přijde-li. Zítra ubírá se jedna výprava do Nevady. Abych pravdu řekl. Necítíš. miláčku. nebo bude Young více naléhati na mne. Přijde-li zuřiti proti této farmě. že by oslábla tvá náklonnost pro onoho mladíka?“ Vzlykot a stisk ruky byly jedinou její odpovědí.“ „Avšak nedovolí nám odejiti. než abych se učil něčemu jinému. kterýž víc platí. Budeme hledět zpeněžiti z farmy co nejvíce a ostatní necháme býti. Stihlo je vždy něco hrozného. Bude dost času chystati se na bouři.“ Lucie zasmála se přes slzy své otcově výrazu. až Hope přijde.“ „Opustiti Utah?“ „Jiného nic nezbude. Máme měsíc před sebou. Lucie. než tito lidé přes veškeré jich kázání a modlení. aby zvěděl. Jsem Američanem svobodným. nicméně dívka povšimla si toho.

Ferrier odebral se do Solného Města a naleznuv tam známou osobu. muž s býčí šíjí. a muž. IV.zavírání dveří v noci. sedící v křesle. Když se blížil k své farmě. kteréž jim hrozilo a jak nutno jest. s rukama v kapsách. a bratr Drebber má jich sedm. svěřil jí dopis pro Hopea. že nás ještě neznáte. když. na pozdrav. a já jsem Josef Stangerson. Oba kynuli Ferrierovi. zdá se mi. až uzná za dobré. Pravil: „Možná.“ „Jako učiní se všemi národy. Ještě více překvapen byl. že nárok můj jest silnější. Jelikož já mám pouze čtyři ženy.“ 88 . cítil. s hrubou.“ pokračoval Stangerson. když Pán vztáhl ruku svoji a přibral vás k věrnému stádu. Jeden dlouhé. ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA. „na pokyn svých otců žádati za ruku dcery vaší. a hvízdal si nějakou lidovou píseň. nohy maje položené na stole. bledé tváře. seděl v křesle. počal hovor. nalezl dva mladíky v pokoji pro hosty. Tušil již. kteráž chystala se do Nevady.“ pravil druhý mladík hlasem huhňavým. Druhý. byl překvapen. vstoupiv. kterýž cestoval jako hoch s vámi pouští. Totoť jest syn Staršího Drebbera. kdo oba návštěvníci jeho jsou. aby se brzy vrátil. „Přemílá pomalu. Učiniv tak. stál v okně. když vstoupil. „Přišli jsme. Psal v něm mladému muži o nebezpečí. ale přemílá neobyčejně dobře. že se mu v mysli ulevilo.“ Ferrier uklonil se chladně. vida dva koně přivázané ke sloupům vrátek. nadmutou tváří. kteráž visela na stěně jeho ložnice. Ráno po tomto hovoru s mormonským prorokem. neboť každý z nás jistě jest dobrým dost pro vás i pro ni. a že pečlivě vyčistil a nabil starou pušku. a vrátil se se srdcem lehčím.

Budete toho litovati až do konce života. ale dříve ať vás již nespatřím!“ Oba mladí Mormonové podívali se na něj s úžasem v očích.“ zvolal Ferrier zuřivě a byl by vyběhl nahoru pro pušku.“ Ferrier stál při hovoru tom pokuřuje ve dveřích a stěží se přemáhaje. dostane se mi jeho továrny na zpracování koží – potom budu já vaším Starším a budu vyšším v církvi. že návštěvníci jeho vyskočili a rozhodli se pro rychlý ústup.“ Mladý Drebber zazubil se na svůj obraz v zrcadle a namítl: „Bude na dívce. Čeho z nich hodláte použití?“ Snědá jeho tvář vypadala tak divoce a hubená jeho ruka tak hrozivě. aby nezkusil svého jezdeckého biče na zádech obou návštěvníků. Stangerson rozkřikl se zuřivě: „Budete pykati za to. Otec můj předal mně nyní své mlýny a já jsem bohatší. „Až moje dcera vás pozve. Opřel jste se proroku a Radě Čtyř.“ Mladý Drebber volal: „Ruka Páně těžce dopadne na vás. Ferrier vzkřikl: „Tuhle jsou dvě cesty z pokoje: dveře a okno. můžete přijít opět. nýbrž o to. neběží teď o to.“ „Počnu tedy raději já s ranami. Až Pán odvolá otce mého.Druhý vzkřikl: „Ne. „Vzkažte mi. kdyby ho Lucie nebyla zachytla za ruku a zadržela ho. On vyvstane a zasáhne vás ranou svou. až se dohodnete. 89 . „Slyšte. Ponechme všechno její volbě.“ Druhý pravil žlivě: „Avšak vyhlídky moje jsou lepší. bratře Stangersone. Starý farmář následoval je ke dveřím. aby sama rozhodla.“ pravil posléze. ne. který z vás má to býti. Zápas jejich o dívku byl nejvyšší ctí pro něj a pro jeho dceru. přistoupiv k nim. kolik jich může každý míti.“ volal za nimi posměšně. kolik žen máme.

Byly-li menší chyby trestány tak přísně. V celé historii osady nebylo takového příkladu přímé neposlušnosti vůči autoritě Starších. avšak tato neurčitost jej rozechvívala. jakoby si z věci té nic nedělal. Nebude to již dlouho trvati. kdož by k nim způsobilým byl – aby přispěchal na pomoc mužnému starému farmáři i adoptované dceři jeho.“ Pomlčky měly význam strašlivější.“ „Ano. Jak výstraha ta dostala se do jeho pokoje. 90 . On byl mužem statečným. Čím dříve. že dostane nějaké výčitky neb pokárání od Younga pro své chování. že jest mu nevolno. okázalými písmeny: „29 dnů jest dáno vám k pokání a potom.. jednomu z nich. avšak ona bystrým okem lásky viděla jasně. Každému známému nebezpečí byl by dovedl hleděti pevně do očí. nežli mohl se jí vyvinouti. Příštího rána nalezl k svému překvapení malý. to naplňovalo Ferriera zmatkem i strachem. nežli abych tě dal.. neboť nevíme. „ostatně Jefferson bude zde již záhy. bylo slyšeti dupot kopyt koňských: oba mužové ocitli se mimo jeho dosah.“ Byl skutečně nejvyšší čas. tím lépe. čtverhranný lístek.“ „Také já bych se raději ve hrobě viděla. Očekával. neboť služebnictvo spalo ve vedlejším domku a dveře i okna byly dobře uzavřeny. připíchnutý k přikrývce ložní přímo nad svými prsy. nežli přijde. a tvářil se. „Viděl bych tebe raději ve hrobě. Jiní. Na něm bylo napsáno smělými. mé dítě. temnými hrůzami. ale chvěl se před neurčitými. jaký bude nejbližší jejich krok. nežli jakákoli přímá hrozba. aby přispěchal někdo na radu i ku pomoci.“ odvětila dívka odhodlaně. a nemýlil se. jež vznášely se nad ním. a statky jejich svěřeny církvi. stejně známí a stejně bohatí jako on byli odstraněni před ním. ačkoliv přišlo neočekávaným způsobem. „Těch mladých fňukavých lotrů!“ pravil. že jeho jmění a postavení nebude ho nijak chrániti. jaký teprve byl by osud takového arcibuřiče! Ferrier věděl. Skrýval však obavy své před dcerou. stíraje si pot s čela.Dříve.

‚Posléze. Ještě více byl poděšen příštího dne. Kdykoliv ozval se na silnici klusot koně. V noci té posadil se s puškou na stráž a bděl. a posud nebylo o mladíku památky. jindy na podlaze. a to byl příchod mladého lovce a pastýře z Nevady. Těch 29 dní bylo zřejmě na účet měsíce. neb kdykoliv honec volal na stádo svoje. srdce jeho pozbylo vší naděje na útěk. a že na některém nápadném místě bude označeno. a nebyl by věděl ani. Den po dni míjel. odkud denní výstrahy ty pocházejí. kterýž mu Young slíbil. kolik dnů ještě zbývá mu z měsíce milosti. avšak věc otřásla celým jeho srdcem. Někdy osudné číslo objevilo se na stěnách. Ve středu stropu napsáno bylo.Smáčkl papír a neřekl nic dceři. někdy na malých lístcích. neslyšel nic. a přece ráno veliká 27 vymalována byla na vnější straně dveří. mohla mu probodnouti srdce. Jaká síla či odvaha mohla ho chrániti proti nepříteli. který byl přímo pověrečného rázu. mohl býti jist. avšak nebylo zpráv o nepřítomném. Měl ještě jen jednu naději pro život. když Lucie s výkřikem překvapení ukázala vzhůru. že ohlásí se nepřátelé jeho. Strach. a ze 4 zbyly 3. připevněných na zahradních dvířkách neb na plotu. zachvátil jej při pohledu na ně. vyzbrojenému mocí tak tajuplnou? Ruka. 91 . Seděli u snídaně. kteráž připíchla lístek ten. 20 dní skleslo na 15. že pomoc konečně přichází. Tak den následoval po dnu. nepochybně ohořelou holí. Byl neustále celý vyděšen a nepokojný. kdo ho usmrtil. oči jeho měly výraz štvané zvěře. Při veškeré své bdělosti Ferrier nemohl objeviti. a když jitro přišlo. mysle. starý farmář spěchal k vrátkům. číslo 28. když z 5 dnů zbyly 4. Dceři jeho bylo to nesrozumitelno a on jí toho neobjasnil. Neviděl. 15 na 10.

že okamžitá smrt byla by lepší. Kdosi zřejmě klepal zlehounka. aby ohlásil. v čem viděl zneuctění své dcery. Ráno dne toho bylo se objevilo číslo 2 na stěně domu. Ferrier připlížil se do chodby a naslouchal napjatě. kteráž se kol něho stahovala? Klesl hlavou na stůl a zaplakal při myšlence na vlastní svou malomocnost. nežli nejistota věčná. nežli by svolil k tomu. Seděl sám jednoho večera zahloubán nad svými starostmi a hledaje marně východiště z nich. příští den měl být poslední z povolené lhůty. velmi tiché. Noc byla krásná a hvězdy zářily jasně nad jeho hlavou. že nadešel poslední den milosti? Ferrier cítil. kterýž přišel provésti vražedné příkazy tajného soudce? Aneb byl to agent nějaký. Co se stane? Všeliké neurčité a strašlivé domysly naplňovaly jeho mysl. Přicházelo ode dveří domu. kterou by unikl hrozící ráně. Venku bylo vše ticho a pokojno. neviděl cesty. která drásala jeho nervy i jeho srdce. Byl to půlnoční vrah. kteréž obklopovaly osadu. věděl. na jednu z desek dveří. 92 . ale přece jasně rozeznatelné v tiché noci. až on odejde na onen svět? Což nebylo nijakého východu z neviditelné osnovy. pykati raději životem. že jest bezmocným. Co to bylo? V tichu noci slyšel lehounké škrábání. Vyskočiv v před. Na několik okamžiků bylo ticho. Ať se obracel kam chtěl. Avšak starý muž neochabl ani na okamžik ve svém rozhodnutí. A dcera jeho – co se stane s ní.Sám a s obmezenou svojí znalostí hor. a potom opatrný zvuk se opakoval. Nejčastěji navštěvované silnice byly přísně střeženy a chráněny. otočil závoru a otevřel dveře. a nikdo nemohl projiti jimi bez rozkazu od Rady Čtyř.

viděl.“ zvolal Ferrier.“ pravil druhý chraplavě. avšak. ona neví ničeho o bezprostředním nebezpečí. Byť byli sebe bystřejší. Jakmile se však ocitl v domě. ležícího na zemi s nohama a rukama úplně roztaženýma. „Můj ty Bože. Vede mne k tomu osud Lucie. a že chytl se rukou za hrdlo.“ Ferrier cítil se býti jiným mužem.“ Vrhl se na studené maso a na chléb. „Ano. i viděl k úžasu svému muže. „Mám úctu k vám. Ferrier podíval se v bravo v levo. „Daří se Lucii dobře?“ tázal se. avšak ani tam ani na cestě nebylo viděti lidské bytosti. vyskočil. kteří by přišli sdíleti s námi nebezpečí a úzkosti naše. kteréž ležely ještě od večeře na stole.“ odtušil mladý muž. Není jich mnoho. „Neměl jsem po osmačtyřicet hodin času jediného sousta pojísti. až když náhodou zrak jeho padl k nohám. Oddechnuv si. když ukojil svůj hlad.Malá zahrádka rozkládala se před očima farmářovýma. že ležící muž jest nějaký zraněný neb zmírající člověk. a snědl je hltavě. Proto jsem k němu pouze plazil. zavřel dveře. a dříve. když se podíval lépe. aby potlačil výkřik. nežli jí by někdo ublížil. myslím. nežli bych vstrčil hlavu do takového vosího hnízda. „Jste člověk. Chopil se ruky mladého muže. zahrazená plotem a vrátky. že má oddaného spojence. který již již dral se mu z něho. nejsou bystří dost. První myšlenkou jeho bylo. „Jak jste mne poděsil! Proč přicházíte takým způsobem?“ „Dejte mi potravy. a stiskl ji srdčeně. že se tento plazí dál. že bych si to dvakrát rozmyslil dříve. Dům jest střežen na všech stranách. aby přistihli lovce washoeského. odhodlaný výraz Jeffersona Hopea. když uvědomil si.“ „Co učiníme tedy?“ 93 . Byl tak rozčilen pohledem tím. po zemi do chodby s rychlostí a tichostí hada. musilo by býti o jednoho Hopea v Utahu méně. ale kdybyste byl sám zapleten do věci té. na nějž možno býti hrdým.“ „Toť dobře. že opřel se rychle o stěnu. ruky osmahlé do hnědá. i ukázal užaslému farmáři smělou tvář.“ „Dobře jste to řekl.

budeme-li zadrženi?“ tázal se Ferrier.“ „To stačí. i stromy tiše ševelící i široký.“ „A což. mlčelivý pruh obilí. Čelní a zadní východ jsou střeženy.“ pravil s příšerným úsměvem. Vše vypadalo tak klidně a blaze. Shasli všechna světla uvnitř domu. ale rozhodně jako někdo. ale má srdce z ocele. Vzbuďte raději ihned Lucii. Jak mnoho peněz máte?“ „Dva tisíce tolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách. Pravil: „Musíme vyraziti ihned. a nebudete-li jednati ještě dnes v noci.„Zítra jest poslední váš den. do malého vaku a naplnil kamenný džbánek vodou. Hope mluvil klidně. ale pomyšlení na čest a štěstí dcery jeho vyvážilo všelikou lítost nad zničeným jměním. neboť věděl dobře z vlastní zkušenosti. již úplně oblečenou a připravenou na cestu. 94 . vrátil se farmář s dcerou. a že jsou daleko od sebe vzdáleny. že sluhové v domě nespí. kteráž vyčnívala v předu z jeho šatů. než se probojoval k této oběti. Mezek a dva koně moji čekají v Orlí roklině. Jest dobře. Hope klepl na pažbu revolveru. Musíme proraziti do města Carson horami. jste ztraceni. Milenci pozdravili se vřele ale krátce. Mám také tolik. ale při náležité opatrnosti dovedeme uniknouti postranním oknem přes pole. že duch vraždy vznáší se kolem. vezmeme dva neb tři s sebou. neboť minutky byly drahé. Za úsvitu budeme míti již polovici pohoří za sebou. a z okna setmělého Ferrier díval se přes pole. i bylo nesnadno uvěří ti. kdo jest si vědom velikosti nebezpečí. „Bude-li jich mnoho proti nám. že pramenů v horách jest nemnoho. Hope sebral veškerá jídla. aby dovedl jim čelit. Sotva že byl hotov s přípravami. jež mohl nalézti. jež mu náležela kdysi a kteráž měl opustiti nyní na vždy.“ Zatím co Ferrier se vzdálil a připravoval dceru svou na cestu. a mnoho musilo se ještě vykonati. Dlouho trvalo to.

chvějíce se. Závěrečná slova jich byla zřejmě nějakým signálem a odpovědí na něj. rychle. „Rychle. a obě postavy odkvapily různým směrem. jenž otvíral se na žitné pole. pomohl soudruhům otvorem. podpíraje dívku a zpola ji i nesa. vedl je poli kvapem co největším. Dobře bylo. který zdál se býti velitelem. jen několik yardů od sebe cosi jakoby melancholické houknutí horské sovy. na kterýž druhý muž vystoupil rovněž z temnoty. „Procházíme právě řadou stráží. „Mám to říci bratru Drebberovo?“ „Pověz to jemu a po něm jiným. až dostihli stínu plotu. postupovali rychle. kdežto Lucie nesla malý raneček. kdež zůstali ležeti. že za svého příchodu k domu viděl dosti. Rychle v před!“ Jakmile ocitli se na silnici. Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami. Všechno závisí od spěchu. děl druhému: „Zítra o půlnoci. až tmavý mrak zatemní ještě více noc. a pronesla opětně žalostné houknutí. V okamžiku. Hope vyskočil. mladý muž chopil oba soudruhy a stáhl je opět do stínu. signál to. a potom druh po druhu vstoupili do zahrádky. nač bezprostředně z veliké blízkosti odpověděla jiná sova. kdykoliv síla její zdála se ochabovati. Sotva dostihli místa toho. S dechem ztajeným a schouleni ploužili se na příč.“ vyrazil chvílemi ze sebe. až Whippor-Will zavolá třikrát. 95 . V tomtéž okamžiku temná postava neurčitých rysů vynořila se z otvoru. První. kterým plížili se až k otvoru plotu. obsahující několik vlastních jejích maličkostí. ač odhodlaná tvář mladého lovce dokazovala.Avšak bledá. sotva se schoulili. do něhož chtěli vstoupiti. Pootevřevše okno velmi lehounce a bedlivě. Hope skrovnou zásobu potravin a vody. On i přátelé jeho zaslechli. aby byl o tom přesvědčen. Devět k sedmi!“ „Sedm k pěti!“ opakoval druhý.“ „Dobrá!“ odtušil druhý. čekali. že stálý cvik očí na prérii dodal Hopeovým očím bystrosti rysí. kdy kročeje jich v dálce dozněly.

s dlouhými čedičovými sloupy na svém rozeklaném povrchu. jako oni spatřili ji. a starý Ferrier se svým peněžním vakem na jednoho z koní. kdežto Hope vedl druhého koně po srázné a nebezpečné stezce. až došli k odlehlému zákoutí. že nalézali se ještě v pravomoci Svatých. zakrytému skalami.“ děl Hope s rukou svou na pušce. Nicméně přes všechna nebezpečí a nesnáze srdcím uprchlíků bylo volněji v nich. a proto vklouzli naschvál do pole. Na druhé straně znemožňovala divoká směsice balvanů a trosek skalních všechen postup. kdo to?“ houkla tichou roklinou. lovec odbočil na špatnou a úzkou stezku. kdež čekali na ně koně. mezi oběma táhla se nepravidelná stezka. místy tak úzká. že jenom jezdci vycvičení mohli po ní proniknouti. před nímž prchali. Na jedné straně veliký hřeben horský. kdož nebyli zvyklí viděti přírodu v nejdivočejších útvarech jejích. černý. Brzy měli však zvěděti. kteráž vedla k horám. když tu dívka vzkřikla zděšena a ukázala vzhůru. příšerný a hrozivý. Dívka posazena na mezka. podobajícím se žebrům nějaké zkamenělé příšery. kdež věrná zvířata byla uvázána. jež visela na jeho sedle. Na to rozevřela se před nimi cesta. že musili postupovati po indiánském způsobu jeden za druhým. aby vyhnuli se poznání. neboť každým krokem vzrůstala vzdálenost mezi nimi a mezi strašlivým despotismem. vystupující věžovitě nad nimi 1000 neb více stop. přezvána byla Orlím Kanónem. a její vojenská výzva „Stůj. Spatřila je ihned. Dostihli nejdivočejší a nejsmutnější části soutěsky. osamělá stráž. odrážejíc se tmavě a jasně od nebe. 96 . děsivá pro ty. Dříve než dostihli města.Jen jednou potkali někoho. stezka tak bídná. Dva temné a rozeklané vrcholy leskly se nad nimi v temnotě a soutěska. Na skále visící nad stezkou stála. „Cestující do Nevady. S neomylným pudem Hope razil si cestu mezi velikými balvany a řečištěm vyschlé bystřiny. která táhla se mezi nimi.

Za stráží stezka se rozšířila. kteréž byly do něho spadaly. ač divoké krásy rozkládal se před nimi. a že svoboda ležela před nimi. Právě když údolím se ubírali. „Jdětež dále a Pán buď s vámi!“ odpověděl hlas s hořejška. Nejednou zbloudili. ale Hopeova dokonalá znalost hor umožnila jim nalézti opět pravý směr. „S čím dovolením cestujete?“ Ferrier odpověděl: „S dovolením svaté čtyřky. kterou byl zaslechl v zahradě. Na všech stranách obklopovaly je vysoké vrcholy pokryté sněhem. a vyzírající druh druhu přes rámě do. spatřili osamělou stráž opírající se o pušku.Viděli. skalnatých stezkách. na niž se může odvolati. nespokojena jich odpovědí. že jest to nejvyšší autorita. Když ráno zasvitlo. a že zdálo se. jakoby jediné zavanutí větru musilo je dolů na ně sraziti. „Devět k sedmi!“ zvolala stráž. že přešli krajní mez vyvoleného národa. sjel balvan jak hrom po skalách dolů s třeskem. dalekých obzorů. 97 Celou . obraz neobyčejné. a koně mohli cválati tu klusem. jak vzdálená stráž přikládá prst ke spouštce pušky své. Tak příkry byly skalní útesy po každé straně jich. neboť neplodné údolí bylo hustě pokryto stromy. A strach ten nebyl úplně jen illusí. Když se uprchlíci ohlédli zpět. a poznali. vzpomenuv si na signálovou odpověď. a jak dívá se pronikavě dolů. noc cesta jejich vedla spletitými soutěskami po klikatých. kterýž odrážel se ozvěnou v tichých roklích a poděsil znavené koně k novému cvalu. že modřín i smrk zdály se býti zavěšeny nad hlavami jejich. „Sedm k pěti!“ odpověděl Hope rychle. balvany. V.“ Mormonské zkušenosti jeho naučily jej. ANDĚLÉ MSTITELÉ.

Velkolepé divadlo vzpružilo srdce uprchlíků a dodalo jim nové energie. i jal se hledati. 98 . až všechny rděly se a hořely. zastavili a napojili konej sami pak na rychlo posnídali. aby se zahřáli. Přivázav koně. schoulivše se k sobě. a tam. zatím co tré zvířat stálo bez hnutí v pozadí. Nespatřili nijaké stopy pronásledovatelův. a Hope počal mysliti. Vyvoliv si krytý kout. jak brzy dopadne na ně. Lovec netrápil se však tím příliš. schoulené nad plápolajícím ohněm. jak daleko železná pěst ta zasahuje. kteráž vytékala z temné rokle. aby se soudruzi jeho zahřáli. přehodil pušku přes rámě. Potom vystupující skála zakryla mu pohled na ně. neboť byli nyní skorém pět tisíc stop nad mořem a vzduch byl ostrý. nežli den zasvitl. kdež skály skýtaly poněkud ochrany před ostrým větrem. Všechno závisí od našeho spěchu. Pravil: „Jsou této chvíle jistě již na naší stopě. aby je zdrtila. osvěžili se několikahodinným spánkem. že byli přes 30 mil vzdáleni od svých nepřátel. Dříve však. že vyvázli již úplně z dosahu strašlivé organisace. Ohlédnuv se ještě zpět. co by mu padlo do rány. vstali a vydali se opět na pouť. Za noci zvolili úpatí přečnívajícího útesu. Znal však špatně. spatřil starého muže a mladou dívku. ano mrazivý. neboť mohl loviti zvěř v horách. avšak Hope byl neúprosný. V polovici druhého dne jejich útěku skromná zásoba potravin chýlila se jim ke konci. a často již před tím v příčině svých potřeb životních závisel od své pušky. Po celý ten den prodírali se soutěskami a z večera vypočítali. U divoké bystřiny.Když slunce vyšlo zvolna nad obzor. Lucie a otec její byli by rádi déle odpočinuli. východní sněhové vrcholky velikých hor rozžehly se postupně za sebou jako lampy při slavnosti. kterouž si byli proti sobě popudili. a dav Lucii s Bohem. sebral několik uschlých větví a rozdělal oheň.

i spokojil se tím. když pohlédnuv vzhůru. zoufaje si již. nežli spoušť stiskl. Konečně po dvou neb třech hodinách marného hledání pomyslil. ale ozbrojené párem ohromných rohů. že dal se nepravou cestou. o níž byl jist. Kořist byla příliš těžká. že bylo nemožno rozeznati je od sebe. 99 . kteréž byly tolik navzájem si podobny. spatřil něco. neboť večer se již blížil. neviditelné lovci. v kterém se nalézal. než aby ji mohl nésti. Zvíře se vzepjalo. ačkoliv podle stop na kůře stromů a podle jiných známek soudil. S touto trofejí na rameni lovec pospíchal aby se vrátil po svých stopách. Jsa přesvědčen. 300 neb 400 stop nad ním. že uřízl jedno stehno a část boku. již uvědomil si novou.Kráčel několik mil (anglických) roklí za roklí bez úspěchu. s puškou o skalisko opřenou. a byla již skorém tma. Ani tu nebylo snadno držeti se na pravé stopě. že jsou četní medvědi v okolí. kterou se byl bral. podobné poněkud ovci. ale s tímtéž výsledkem. zapotácelo se na kraji propasti a shroutilo se do údolí. stálo zvíře. Noc blížila se rychle. neboť měsíc nevyšel ještě a vysoké útesy na každé straně zatemňovaly rokle víc a více. dělilo se a opět dělilo v mnohé rokliny. co radostně mu srdce rozechvělo. Kozorožec (blig-horn) – tak se zove zvíře to – stál nepochybně na stráži za stádo ostatní. i nebylo snadno vypátrati znovu cestu. na návrat. které mu byly známy. Údolí. avšak na štěstí obrácen byl hlavou v opačný směr a neviděl ho. Na vyčnívajícím cimbuří skalním. když ocitl se v soutěsce mu povědomé. že jí neviděl nikdy před tím. až přišel k horské bystřině. Šel údolím celou míli neb více. V dychtivosti své minul daleko rokliny. pokusil se jiti jinudy. velikou nesnáz. Hope mířil dlouho a bedlivě. Sotva že však vydal se na cestu. Leže obličejem k zemi.

že každý krok přivádí ho blíž k Lucii. i kvapil vpřed jako šílený. jenž měnil se v skutečnou hrůzu.Tížen břemenem a znaven námahou. Ve své radosti přiložil ruce k ústům a znaje hojné ozvěny údolí. Zbyla tam nyní již jen doutnající hromádka popelu. Hope cítil. kdež byl oheň rozdělán. upustiv vzácnou kořist ve svém rozechvění. tichých roklin. I v temnotě mohl rozeznati krajní obrysy útesův. a nenechalo za sebou nijaké stopy. letěl Hope vpřed. neboť byl nepřítomen již skoro pět hodin. Neurčitý. Totéž mrtvé ticho vládlo ještě kolem dokola. Bylo až příliš jasno. Vzav poloshořelý kus dřeva z doutnajícího ohně. a vzpamatoval se rychle z dočasné své malomocnosti. Vykřikl opět hlasitěji nežli dříve. neštěstí. ploužil se. jež byl opustil před tak krátkým časem. avšak vzpružovalo jej pomyšlení. Zmlkl potom a čekal odpověď. jak se mu hlava točí a opřel se o pušku. rozdmýchal jej v plamen a jal se obhlížeti malý tábor. tak si pomyslil. Přátelé. kterýž odrážel se od chmurných. a že přináší s sebou dosti. Přišel nyní k ústí soutěsky. Ohromen ranou tou a téměř jsa beze smyslů. které ji obkličovaly. Neozvala se žádná mimo vlastní jeho výkřik. Se strachem. Byl však mužem činu. jež stihlo je všechny. zvířata. očekávají jej asi úzkostlivě. 100 . že přihodilo se nějaké náhlé a strašlivé neštěstí za jeho nepřítomnosti. dívka – vše zmizelo. aby zabezpečil pro ni potraviny na zbytek jejich cesty. ve kteréž je byl zanechal. jež zřejmě od jeho odchodu nebyla rozdmychována. a donášen byl zpět k jeho sluchu v bezčetném opakování. nevýslovný strach zmocnil se ho. zavolal hlasité „haló“ jako signál. muž. že přichází. Nebylo živého tvora kolem zbytků ohně. aby nepadl. a opět ani šepot nedošel zpět od přátel. spatřil zplna místo. Když se zahnul za skálu.

na níž připevněn byl kus papíru. jež plyne ze zoufalství. mohl aspoň zasvětiti život svůj pomstě. Avšak i tu jeho duch činný a živý vybavil se z omrzelosti života. zasazený do vidlicovitého jejího rozštěpení. Nápis na papíru byl krátký. pojal přání. zjednaná vlastní rukou 101 . avšak statný muž. Jefferson Hope rozhlédl se divoce kolem. srpna 1860. jejž byl viděl ještě krátce před tím. není-liž tam i druhého hrobu. Starý. mezi nimiž byl žil. pocítil. že žal jeho ukojiti by mohla jen úplná a stejná odveta. že tak učinili. že vražena byla do hromádky tyč. S nezkrotnou trpělivostí a vytrvalostí Hope měl i houževnatou pomstychtivost. aby také on odpočíval se starým farmářem na jeho posledním. aby uvězněna byla v harému syna některého staršího. Nezbylo-li mu nic jiného. Když stál u ohně smutně dohořívajícího. a směr stop jejich dokazoval. Odvezli s sebou oba jeho přátele? Hope byl skorém již přesvědčen. Když mladý lovec se přiblížil. spatřil. ale pověděl vše: JAN FERRIER dříve osadník Solného Jezerního Města. když tu oko jeho padlo na jistý předmět. Poněkud stranou od tábora byla malá hromádka zarudlé země. že vrátili se po té opět k Solnému Městu. Když jinoch nabyl jistoty o jejím osudu a o vlastní malomoci zabrániti mu. která jistě nebyla tam dříve. Lucie byla unesena zpět těmito strašlivými pronásledovateli. a každý nerv zachvěl se v něm při pohledu tom. odešel tudíž na věčnost. veliká četa jezdců zřejmě dostihla uprchlíků.Půda kolkolem byla rozšlapána kopyty koní. ale neviděl ničeho. kterouž snad si osvojil od Indiánův. zemřel 4. aby naplnila osud jí určený. věčném lůžku. a toto byl celý jeho náhrobní nápis.

rozcuchaném poutníku s tváří příšerně bledou a s divokýma. aby stačilo mu to na několik dní. aby zvěděl. že silnou svou vůli a svou neúnavnou energii věnuje tomuto účelu. Po pět dnů trmácel se pěšky a znaven soutěskami. uvidí-li mne někdo hovořiti s vámi. „I mne může to státi život. Když se však přesvědčil o jeho totožnosti. Vydán byl zatykač proti vám. a to Radou Čtyř. že jste přišel sem. hněvivýma očima švarného. a přes svou únavu rozhodl se. překvapení muže změnilo se v úžas. oslovil ho tudíž za účelem. Když se přiblížil. Avšak před úsvitem byl opět na nohou. široce pod ním rozloženému.na jeho nepřátelích. kteréž byl projel již na koni. „Pamatujete se na mne přece?“ Mormon podíval se naň s netajeným překvapením – byloť skutečně nesnadno poznati v tomto roztrhaném. jménem Coupera. když tu zaslechl klusot koně a viděl jezdce. ubírati se horami nazpět po stopách Andělů Mstitelů. V noci ukryl se vždy ve skalách a dopřál si jen několik hodin spánku. Zachmuřen a bled vrátil se k místu. a rozdmychav doutnající oheň. k němu se blížícího. „Jste šíleným. kde upustil kořist. upekl si z ní dosti. Šestého dne dostihl Orlího Kaňonu. Rozhodl se. Když jezdec dojel k němu. z něhož počala neblahá pouť jejich. mladého lovce z dřívějších dnů. Když se tak díval. Odtud mohl viděti sídlo Svatých. co se stalo s Lucií.“ pravil. Přemýšlel ještě. Svázal krmi tu do ranečku.“ 102 . protože jste podporoval Ferriera v jeho útěku.“ pravil. že vlají tam prapory v hlavních ulicích. jemuž byl prokázal různé služby. poznal v něm Mormona. „Jsem Jefferson Hope. povšiml si. co by to mohlo býti. Znaven a skorém vysílen opíral se o pušku a směle pohrozil vyzáblou rukou tichému městu. a viděl i jiné známky slavnostní.

a ne jako žena. Neměl by ji však nikdo dlouho. což.“ „Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“ „Byla provdána včera za mladého Drebbera.„Nebojím se jich. Zbledl jako stěna a sklesl podél kamene. aneb účinek sňatku s nenáviděným. tak ostrý a tvrdý byl výraz jeho. Její otupělý manžel. myslilo se.“ pravil Hope vážně. zašel zpět do rokliny a dále do nitra hor.“ děl Hope. neboť četl jsem včera smrt z její tváře. Není ve vás života. Zdaliž byla to strašlivá smrt otce jejího. Drebberova strana byla tam silnější. Coupere. Opřete se muži rychle. neodpírejte mi odpověď!“ „Oč běží?“ tázal se Mormon. zjednává mu větší nárok na ni. abyste mně odpověděl na některé otázky. odjedu. „Provdána. Zapřísahám vás vším. „Mluvte však rychle. „Vy jistě něco víte o věcech těch.“ „Nedbejte toho. Tvář jeho byla jakoby vytesána z mramoru. kteráž je pronásledovala. nýbrž chřadla a zemřela do měsíce. Vypadá spíše jako duch. a Prorok odevzdal dívku jemu. co jest vám drahé. a Stangerson zastřelil jejího otce. Předpověď Mormonova naplnila se až příliš. Pro Bůh. kdo ji má dostati. o nějž se byl opíral. nejevil velikého žalu nad svou ztrátou. k němuž byla donucena – slovem Lucie nepovznesla již hlavy. „Kam pojedete?“ Hope odtušil: „Na tom nesejde. Oba byli v četě. který oženil se s ní hlavně. Byla hádka mezi mladým Drebberem a Stangersonem. k doupatům dravců. Nebylo mezi nimi od nynějška dravce tak nebezpečného jako byl on. A nyní odjedete?“ „Ano. kdežto oči jeho svítily neblahým ohněm. Avšak když přednesli spor před radu. I skály mají uši a stromy mají oči.“ děl Hope slabým hlasem. ale nebylo mu valně volno. pravíte?“ „Provdána včera – to znamenají prapory na svatebním domě. opřete se. Byli jsme vždy dobrými přáteli. aby nabyl majetku Ferrierova. ani jejich zatykače. avšak ostatní jeho 103 .“ A přehodiv zbraň přes rámě. zvedaje se svého sedátka.

i doufali. že zajmou aneb usmrtí svého nepřítele – avšak vždycky bez úspěchu. veda podivný. I rozhodli se potom z opatrnosti nevycházeti nikdy sami aneb po soumraku. Byly seskupeny kol mar v prvních hodinách ranních. seběhl se schodů a zmizel. že sehnul se rychle k zemi. takže balvan přes něj přeletěl. Při jiné příležitosti. neboť nic nebylo již viděti. Oba mladí Mormonové posléze objevili příčinu stálých těch útoků na svůj život a vedli opětné výpravy do hor v naději. ani slyšeti o jejich nepříteli. že strážcové sami nebyli by ji skorém ani uvěřili. Bez jedinkého slova neb pohledu na sedící ženy přikročil k němé. Celé historie vyprávěly se v městě o muži. Kdysi prolétla kule oknem Stangersonovým. kdyby nebyla bývala zbyla nepopiratelná skutečnost.ženy oplakávaly ji a dlely u mrtvoly její v noci před pohřbem. kterým byla označena za nevěstu. když Drebber ubíral se pod jakýmsi skalním útesem. sňal snubní prsten s jejího prstu. a kterýž byl postrachem i odlehlých horských roklí. že zlatý kroužek. ani jiné o ní přesvědčili. a on unikl strašlivé smrti jen tím. Skloniv se nad ní. 104 . který potuluje se za loupeží v okolí města. zmizel! Po několik měsíců Hope toulal se mezi horami. jak jest u Mormonů zvykem. že čas ochladil jeho pomstychtivost. Tak neobyčejná a tak rychlá byla episoda ta. chopiv se její ruky. a dávali stříci své domy. divoký život a rozplameňuje svou vášnivou touhu po pomstě. „Nesmí býti pohřbena s ním!“ zvolal s hněvivým rykem a dříve. veliký balvan shroutil se mu nad hlavou. když tu k nevýslovnému zděšení a úžasu dveře se náhle otevřely – a muž divokého vzhledu a do sněda ožehlý. v roztrhaných šatech vrazil do komnaty. kteráž halila kdysi čistotnou duši Lucie Ferrierovy. přitiskl rty své s pietou na chladné její čelo a potom. bělostné postavě. Po nějaké době mohli zanechati těchto opatření. a roztřeskla se o zeď jen asi stopu od něho. než ženy mohly učiniti poplach.

Ale tomu nebylo tak. a pátraje. Mezi nimi byl i Drebber a Stangerson. Avšak nebylo nic známo o jejich pobytu. Tvrdilo se. zda by mohl dosíci toho. byl mužem poměrně chudým. Povaha lovcova byla tuhá a nepovolná. co hrozí vlastnímu jeho životu. zanechal by vší myšlenky na pomstu vůči takým nesnázím. kam se odebrali. Ve „vyvoleném národě“ několik měsíců před tím udála se roztržka. ač mstivý. Tam ho čekaly zlé zprávy. že Drebber zpeněžil velikou část svého majetku a že odjel jako zámožný muž. Sterá nebezpečí a nedostatek vydatné potravy jej oslabovaly. Stangerson. Úmyslem jeho bylo žiti tak nejdéle rok. kdežto soudruh jeho. naopak čas ji ještě rozdmýchal. co by bylo z jeho pomsty? A přece smrt taká jistě by ho stihla. ač nerad. ale nikdo nevěděl. aby posílil své zdraví a aby nashromáždil dosti peněz. když stál u hrobu Ferrierova. a nade vším vítězící myšlenka pomsty ovládla ji tak. Lovec však byl především rozvážným. vrátil se do starých dolů Nevadských. Přestrojen a pod cizím jménem vrátil se do Solného Města. ale kombinace nepředvídaných okolností zabránila mu opustiti doly skorém po pět let. neboť někteří mladší členové církve vzbouřili se proti autoritě Starších. Kdyby zemřel jako pes někde v horách. Mnohý muž. A výsledkem bylo odtržení se jistého počtu nespokojenců. kdyby žil takto dále. ale Jefferson neochabl ani na okamžik. 105 . jako za oné památné noci. kteréž by dovolily mu sledovati cíl jeho bez všelikého odříkání. že by tak hnal vodu na mlýn svých nepřátel. Na konec doby té však vzpomínka na křivdy a touha po pomstě byly v mysli jeho stejně živy. Uvědomil si brzy. že nebylo v ní místa pro jiné city. nedbaje. že i železná konstituce jeho nemohla by odolati neustálému napínání sil. a protož. kteří opustili Utah a stali se pohany. Cítil. co pokládal za spravedlivé.

by složil záruky. jimž za tolik již děkujeme. aby život obhájil. odejel do Evropy a stopoval nepřátele své od města k městu. jež měl. Byl to jen jeden pohled na jednu tvář v okně. avšak on putoval ještě zemí jako lidský chrt. co se tam stalo. cestoval od města k městu po Unii. hledaje svých nepřátel. shledal dům Drebberův prázdným: Drebber a tajemník jeho odejeli do Evropy. Ještě téhož večera byl Hope uvězněn. s myslí upřenou na jediný cíl. byl vězněn po několik týdnů. Vrátil se do svého bídného obydlí s dopodrobna promyšleným plánem na provedení pomsty. 106 . a nejsa s to. a dovodil tam. jakéž jen mohl najíti. umožňuje cestu svou všemi možnými prostředky. i musil se po nějakou dobu vrátiti do práce. Rok za rokem míjel. ale jediný ten pohled pověděl mu. Na konec nastřádav dosti. Když konečně byl osvobozen.S malým jměním. a jež rozmnožoval všemožným zaměstnáním. Do dánského hlavního města přibyl opět o několik dní později. aby pokračoval v pronásledování. jemuž zasvětil život. Nebylo však peněz. černý vlas jeho prošedivěl. a když dojel tam za nimi. provázen Stangersonem. O tom. zvěděl. že se vydali právě do Kodaně. Ale náhodou Drebber dívaje se z okna. kdež konečně jich dostihl ve své štvanici. Když dojel Petrohradu. neboť odebrali se již do Londýna. ale uprchlíků nikde nedostihl. střádaje každý dollar na příští cestu. Opět byla pomsta zmařena a opět nahromaděná nenávist podněcovala Hopea. Konečně jeho vytrvalost byla odměněna. vyčetl vraždu z jeho očí. že Cleveland v Ohiu přechovává muže. kteréž pronásledoval. bude nejlépe citovati vlastní vyprávění starého lovce. že životu jejich hrozí nebezpečí ze žárlivosti a zášti starého soupeře. věcně zaznamenané v zápiscích doktora Watsona. který byl se stal jeho soukromým tajemníkem. oni odjeli do Paříže. Kvapil k soudci.

“ „Já mohu povoz říditi. s nelíčeným obdivem vězeň pravil: „Je-li uprázdněno místo pro policejního náčelníka. sejdu dolů sám. A vy též. že v zápase nikomu z náš neublížil. i můžete se k nám připojiti. neboť když shledal se přemoženým. půjdete-li se mnou. Podotkl k Holmesovi: „Myslím. Vězeň povstav natáhl nohy. Zuřivý odpor našeho vězně zřejmě neznamenal jeho nenávist k nám. usmál se na nás přívětivě a projevil naději. Podívav se na mého spolubydlícího. kterýmž byl mu svázal nohy kol kotníků.III. jakým jste mne stopoval. že mne chcete dovézti na policejní stanici. byl by nejlepším doporučením. I.“ Holmes děl oběma detektivům: „Bude dobře.“ „Dobrá a Gregson může se posaditi se mnou dovnitř. ale Holmes dal na slovo vězně a rozvázal utěrák. tmavá. že jsem zřídka kdy viděl silnějšího muže. Způsob. sluncem ožehlá tvář jeho měla výraz odhodlanosti a energie. napadla mne myšlenka. doktore. VĚZEŇ. jak tomu bývalo druhdy. jakoby se chtěl přesvědčiti. Uvolníte-li mé nohy. DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. Povoz můj jest přede dveřmi. jež zdály se býti stejně mohutný jako síla jeho osobní. že když jsem se naň díval. že vy jste pro ně způsobilým. Nemohuť se tak snadno nadzvednouti. Vzpomínám si.“ Gregson a Lestrade vyměnili pohledy.“ 107 . WATSONA. Zajímal jste se o případ. že jsou skutečně volny. jakoby poznámku tu pokládali přímo za drzou. uznávám.

jsem!“ „Položte tedy ruku svou sem!“ pravil. již před tím něco říci? Musím vás však upozorniti. Stěny prsou zdály se chvěti a třásti jako chatrná budova. Nepomýšlím na sebevraždu. mužem. Pravil: „Tento vězeň bude postaven před soudce během tohoto téhodne. Zvolal jsem: „Jakže. jež zdálo se vycházeti z téhož zdroje. Byl jsem minulého týdne u doktora a on řekl mi. z jichž zavraždění byl obviněn. „Netřeba vám dívati se tak udiveně. usmáv se a ukazuje spoutanýma rukama k prsoum. V tichu komnaty mohl jsem slyšeti mocné bušení a hučení.“ Inspektor tázal se: „Neponechal byste si to raději pro líčení?“ „Nedojde na líčení se mnou!“ odtušil vězeň. že praskne to v několika dnech.Souhlasil jsem rád. Odvětil jsem: „Ano. šlehl koně bičem a dovezl nás velmi rychle k cíli. kdež policejní inspektor zaznamenal jméno našeho vězně a jména mužův. Přejete si. Úředník ten byl mužem již bílých vlasů. pane Jeffersone Hope. Po létu prý se to horšilo. a my vstoupili za ním. Učinil jsem tak a ucítil jsem ihned neobyčejně silné bušení a hnutí uvnitř. neschopen pohnutí. jenž býval jeho. Vězeň neučinil pokusu o útěk. Vstoupili jsme do malé komnaty.“ „Mám toho dosti na srdci. jenž konal své povinnosti mechanicky a otupěle.“ „Jste doktorem?“ obrátil tmavé své oči s tímto dotazem ke mně. Zjednal 108 . Lestrade vyskočil na kozlík. nýbrž vstoupil klidně do povozu. „Přeji si pánům všechno pověděti. vždyť máte výduť cévní!“ Klidně děl vězeň: „Tak tomu říkají. i sestoupili jsme všichni pospolu. pracujeli uvnitř mocný stroj.“ odtušil vězeň zvolna. že vaše slova budou zaznamenána a že jich bude po případě užito proti vám.

i 109 . jeli vhodno muži tomu dovoliti. Dívka. vás obelhávati. když zemřela. a kdybyste byli na mém místě. pane.“ Inspektor a oba detektivové měli mezi sebou trapný rozhovor. co jsem vykonal.jsem si to prý přílišnou námahou a nedostatečnou výživou v horách Solného jezera. Vy byste tak sami učinili. že bude protokolováno. o níž jsem se zmínil. že kyne bezprostřední nebezpečí?“ Odvětil jsem: „Zajisté!“ Inspektor děl: „V tomto případě jest jasnou naší povinností. kdyby bylo jen trochu mužnosti ve vás. porotcem i popravčím – vším zároveň. a nebude pro mne míti již žádných následků. jež vypravuje. Sňal jsem snubní prsten s jejího prstu. jak byla pronášena.“ děl vězeň. Já však věděl o vině jejich. Vykonal jsem dílo své. proč jsem nenáviděl ony dva muže. a uskutečnil hned slovo své. Po čase.“ Řka to. jakoby soudil. „Stačí. ale musím upozorniti vás znovu. jsou zcela všední. doktore. „Ona tělesná vada znavuje mne velmi. kdy odejdu na onen svět. neboť byl mi přístupen Lestradův zápisník. jak použijete mých slov. Mohu ručiti za přesnost níže uvedeného vyprávění. Prvý se tázal: „Soudíte.“ pravil. by nebylo mne vzpomínáno jako sprostého vraha. Každé mé slovo bude pravdou naprostou. „Nezáleží vám jistě na tom. kterýž uplynul od jejich zločinu. že zavinili smrt dvou lidských bytostí – otce a dcery – a že tím propadli vlastním svým životem. ale zanechal bych rád nějakou zprávu o tom. bychom přijali jeho výpovědi. Mluvil klidně a methodicky. měla se provdati za mne již před 20 lety. i rozhodl jsem se. i nezáleží mi na tom. Jest vám libo. Jsem na pokraji hrobu a tudíž nejsem v náladě. bylo nemožno docíliti potrestání jejich před kterýmkoliv soudem. podati nám sdělení své. Byla nucena provdati se za téhož Drebbera. býti soudcem. že události. by vyprávěl svou historii. Hope opřel se o stolici a počal následující zajímavé vyprávění. a půtka před půl hodinou zhoršila můj stav. a srdce její nad tím puklo.“ „Usednu si s vaším dovolením. do něhož slova vězňova byla zanášena přesně tak.

Nejlepším úkolem pro mne bylo vyznati se v městě. v co bych doufal. až jsem je dostihl. a vše. že mne znaví. až by se mi naskytla vhodná příležitost k činu. Myslili. byl jsem si ovšem jist.přisahal jsem si. Ale nechť zamířili kamkoliv. Odváděl jsem majiteli povozu každý týden určitý obnos. Měl jsem však mapu s sebou. Takto však mohl jsem něco si vydělati jen pouze časně ráno nebo pozdě večer. za nějž byl potrestán. jen když jsem mohl ruku vztáhnouti na ony muže. byl jsem jim vždy v patách. Přes to však měli opět tento úmysl. Nosil jsem prsten s sebou a stopoval jsem Drebbera i jeho spoluvinníka dvěma kontinenty. 110 . Byl jsem odhodlán. že ze všech bludišť. jež kdy byla vymyšlena. že jsou mně vydáni na milost a nemilost. vyznal jsem se už dobře. Zahynuli mou rukou. Nezbývá mi již nic. i obdržel jsem v brzku místo. Někdy sledoval jsem je v povoze svém. zemru u vědomí. po čem bych toužil. Zemru-li však zítra. Když jsem je nalezl. kapsa moje byla skoro prázdna. Avšak nedbal jsem toho. Byli bohati a já chud. že se musím něčím živiti. že zmírající oči jeho musí utkvěti na prstenu tom. co bylo přes. nežli jsem zvěděl. jak jest pravděpodobno. ale pátral jsem a pátral. i nebylo pro mne snadno stopovati je. a že poslední jeho myšlenky musí platiti zločinu. mohl jsem podržeti pro sebe. kde bydlí oba muži. Jezditi a říditi koně jest pro mne tak zcela přirozeným jako choditi – a proto obrátil jsem se na sprostředkovatele povozníků. neboť uznávám. Doznal jsem si. neboť – tak nemohli mně aspoň zmizeti z dohledu. ale nedocílili toho. že dílo moje jest vykonáno. a to dobře vykonáno. by člověka zmátlo. že by mne poznali. Bývalo zřídka kdy něco přes. a nic. po čemž jsem tolik dychtil. Bydlili v pensionátu Cambervillu na druhém břehu řeky. a když jsem jednou zjistil místa hlavních hotelů a nádraží. toto město jest nejvíce s to. Trvalo to nějakou dobu. i nebylo obavy. někdy pěšky – ale první způsob byl nejlepší. Chtěl jsem je stopovati a sledovati. takže jsem počal zůstávati dlužen svému pánu. až jsem je konečně dopadl. Nechal jsem si narůsti vous. ale dovedl jsem vždy něco uspořiti. Když jsem dojel do Londýna. nenechati jich už uniknouti.

a že jiný pojede až za několik hodin. konečně nadešel! Měl jsem nepřátele své ve své moci. soukromou záležitost a – že chce-li soudruh jeho naň čekati. ale Stangersona nebylo možno uspati v jistotu. dlíti vždy pospolu. Šlehl jsem koně svého a udržoval jsem je v dohledu svém. co Stangerson řekl. a po chvilce vstoupili do ní Drebber a Stangerson a odejeli. Stangerson zdál se býti tím velice rozčilen. ale nikdy nenaskytl se mi ani stín příležitosti. načež Drebber odpověděl. neboť nevycházeli nikdy sami a nikdy v noci. vrátný odpověděl. musil by ho vyhledati v Holydeově pensionátu. a vyjednal si s ním pouze. Drebber odpověděl. jak táží se na liverpoolský vlak. Drebber pravil.Byli však dosti zchytralí. Drebber sám byl vždy půl dne opilým. že kdyby zmeškal poslední vlak. Nepozbyl jsem však odvahy. Okamžik. když viděl jsem přijeti drožku k jejich dveřím. že není ničím víc. 111 . Dostal jsem se ve směsici lidu tak blízko k nim. a že nesmí si dovoliti něco mu diktovati. I požádal jsem jistého hocha. Nejspíše měli nějaké tušení. neboť cosi mi pravilo. že mohl jsem slyšeti každé slovo mezi nimi. a následoval jsem je na perron. Rychle byla do ní snesena zavazadla. jsa rozmrzelý. nežli placeným sluhou. Na eustonské stanici vylezli. Soudruh jeho činil mu výčitky a připomenul mu. na kterýž čekal jsem tak dlouho. Po dva týdny jezdil jsem za nimi a nikdy jsem neviděl od sebe odloučené. že bude na perroně opět před jedenáctou. ale Drebbera zdálo se to spíše těšiti. že má vyříditi jakousi maličkou. Posléze jistého večera projížděl jsem se před Taparskou terasou. a že by dílo mé zůstalo nevykonáno. by mi koně podržel. záhy zase k němu se vrátí. Tajemník nechal tedy věci té. že jeden právě odjel. že ta žilka v mých prsou mohla by prasknouti dříve. neboť bál jsem se. Střehl jsem je časně i pozdě. že změní svoje obydlí. Bál jsem se pouze. kdež bydlili. že běží o věc delikátní. a že musí při ní býti sám. Nezaslechl jsem. že jsou stopováni. i vyšel ze stanice. že hodina pro ně již udeřila. ale druhý propukl v klení a připomenul soudruhovi. že si slíbili. Slyšel jsem.

ale stanul jsem rovněž asi 100 yardů od domu. i najmul ji. že starý hřích jeho vydal mně ho v ruce. Tento držel Drebbera za límec. čekal jsem asi čtvrt hodiny neb déle. a cele míle ulic. kterýž prohlížel si několik domů v Brixtonské třídě.Pospolu mohli se navzájem. kdež bydlíval. a drožka jeho odejela. a v poslední z nich déle prodlel. Jak dostati Drebbera do domu toho. Klíč ten byl požadován nazpět ještě téhož večera. Když vyšel z ní. kdo jest. jenž ho skolil. že několik dní před tím jistý pán. když tu uvnitř ozval se lomoz. jakoby tam lidé spolu zápasili. Projeli jsme po Waterlooském mostě. Zařídil jsem si plány svoje tak. hroze mu ještě holí. Následoval jsem ho pak v patách. strčil jím a kopl ho tak. nemá-li ubližovatel času uvědomiti si. bylo však nesnadným problémem. Jeden byl Drebber a druhý byl mladík. Přímo proti mně stála drožka. Podejte mi sklenici vody. S klíčem tím měl jsem přístup alespoň na jedno místo ve velkém tom městě. a také byl vrácen.“ Podal jsem mu vodu a on ji vypil. – až k mému údivu ocitli jsme se opět před pensionátem. a proč ho stihla odveta. urážeti poctivé děvče!“ 112 . který mně ublížil. kterýž měl jsem nyní rozřešiti. že nebudu vyrušen. libo-li. za kterým účelem se vrací. a když se ocitli na prahu. Plán můj byl již hotov. Nuže. avšak jednotlivě byli mi dáni na pospas. že odletěl do středu ulice. abych měl příležitost vyrozuměti muže. Náhle otevřely se dvéře a objevili se dva mužové. jehož neviděl jsem nikdy před tím. Avšak zatím zjednal jsem si otisk jeho a dal jsem si zhotoviti duplikát. I pravil: „Teď jest mi lépe. „Já vás naučím. kde jsem mohl si býti jist. „Pse!“ volal. Rty moje hovorem vyschly. potácel se. On vešel dovnitř. brániti. Není žádného ukojení pomsty. Nemohl jsem se domysliti. ztratil klíč od jednoho z nich v mém voze. Náhoda chtěla tomu. Přes to nejednal jsem ukvapeně. On kráčel ulicí a vešel do dvou nebo tří prodejen pálenky. a byl zřejmě velice zpit. takže hlava mého koně byla po celou cestu jenom na yard od jeho koně.

Drebber pospíchal až k nároží. že zbije Drebbera i svým kyjem. a tak alkaloid ten vtělil jsem do malých rozpustitelných pilulek. jak jen nohy mu stačily. každý musí si vzíti jednu pilulku ze škatulek těch. vzal jsem si trochu z něho. byl jsem jednou vrátným a poklizečem v laboratoři v kolleji v Yorku. a který byl tak silný. 113 . když on rozřešil sám problém ten. Bylo by i tak stalo se spravedlnosti zadost. Vešel dovnitř řka mně. spatřiv můj vůz. že jsem myslil. že mně chorá céva praskne. až zavírali. i nařídil mně. přemýšleje. že nejmenší dávka jeho okamžitě usmrtila. že mám ho úplně ve své moci. a potom na opuštěné některé cestě si s ním vše vyříditi. Nemyslete si. avšak šibal potácel se a vrávoral ulicí tak rychle. a když se vrátil. každou pilulku vložil jsem do škatulky s podobnou pilulku ze škatulek těch. Jednoho dne professor přednášel o jedech. ale nedovedl jsem se tak dalece překonati. že jsem ho mínil zabiti chladnokrevně. co by bylo nejlépe učiniti. Když jsem ho měl tak hezky ve svém kočáře. že jsem věděl. a když všichni odešli. kdežto já požil bych zbý-kdy přistihnu své chlapíky. které jsem měl na potulném svém životě v Americe. takže jsem se obával. Mezi četnými povoláními. ale veliká část méně škodlivá. Jel jsem pomalu. Touha po pití zachvátila ho opět. Tak musila býti přípravka má smrtonosná. byl zpit již tak nadobro. nežli střelba skrze šátek. abych čekal na něj. kterýž vyloučil z jistého jihoamerického jedu šípového. Zůstal tam. srdce mi poskočilo radostí.Byl tak rozlícen. „Dovezte mne k Holydeově pensionátu!“ pravil. Byl jsem dosti dobrý lučebník. kdežto já snědl bych zbývající. Mohl jsem ho zavézti daleko za město. Byl jsem o tom skorém už rozhodnut. v níž byla tato přípravka uzavřena. Ukládal jsem láhev. abych zastavil před prodejnou gina. najal jej a vsedl dovnitř. a ukazoval studentům jakýsi alkaloid. a potom. jak ho on nazval.

neboť vystoupil bez dalšího slova a následoval mne zahrádkou. kdy jsem jich měl užíti. „A nyní. Když jsme přišli ke dveřím. jen potom pochopíte mé city. Jako bylo chmurno venku. Jestliže někdo z vás. každý po jedné straně koně. Musil jsem kráčeti vedle něho a podpírati ho chvílemi. Dávám své slovo. drožkáři. kterou jsem s sebou přinesl. otevřel jsem je a uviděl jsem ho do přední síně. že se domníval. „Jest tu pekelná tma. a usmívati se na mne. a v spáncích bouřila mi krev rozčilením. tak veselo bylo mně v nitru. avšak ruce mé se chvěly. viděl jsem starého Ferriera a rozkošnou Lucii dívati se na mne z temnoty.“ pravil. ano tak veselo. potom. neboť byl ještě trochu opilý. vítr vál prudce a lilo se v proudech. toužil a trápil se něčím po dlouhých dvacet let. Zatřásl jsem jím za rameno. tápaje kol sebe. Byla skorem jedna hodina. a teď nadešel čas. Myslím.“ odvětil. Po celou jízdu tkvěli mi před očima. viděl jsem Drebbera. až jsem zastavil u domu v Brixtonské třídě. a potom náhle toho dosáhl. abych posílil své nervy. celého schouleného a spícího spánkem opilých. pánové. „kdo jsem já?“ 114 . Enochu Drebbere. že bych byl vykřikl samou radostí. „Bude hned světlo. Nebylo viděti človíčka a neslyšeti jediného zvuku. Zapálil jsem si doutník a kouřil.Od toho dne měl jsem svoje pilulky vždycky u sebe.“ pravil jsem. rozžehnuv sirku a s ní i svíčku voskovou. že jsme dojeli k pensionátu. obrátiv se k němu. a to tak jasně. že po celou cestu otec a dcera kráčeli před námi. smutná noc. a přidržev světlo k vlastní tváři své. Když jsem se podíval do kočáru. Když jsem tak jel. a bouřlivá. jako vidím vše v tomto pokoji. jakž si přál. kromě šelestění deště. abyste vystoupil.“ pokračoval jsem.“ „Dobrá. Pravil jsem: „Jest čas.

Byl by jistě škemral o svůj život. když jste ji odvlékli od ubitého otce a zavlékl ji do svého nestoudného a kletého harému?“ „Já nezabil jejího otce!“ vykřikl on. i myslím. že pot vystoupil na jeho čele. a prose o milost. uzavřev dveře. „Nechť Nejvyšší soudí mezi námi! Volte a jezte! Smrt jest v pilulce jedné a život v druhé. že pomsta je sladká. a smál jsem se dlouze a hlasitě. je-li spravedlnost na zemi. viděl jsem. „Vy pse. jak rty jeho chvějí se zbaběle při mých slovech. i četl jsem s jeho tváře. kdyby mně nebyla vytryskla z nosu krev. že jsem šílený. A snad byl jsem jím na okamžik.“ pravil jsem mu. Zapotácel se zpět s tváří zesinalou.“ odpověděl jsem. že jest to marné.“ Poděsil se ještě více. a jak zkřivilo ocelovou jeho tvář – důkaz to. vzteklý pse? Měl jste smilování s miláčkem mým. „Kdo mluví o vraždě. že myslí.‘ neboť buď vy a nebo já nespatříme zítra slunce vycházeti. „Dlouho čekal na vás trest. jak v nich kmitlo se zděšení. či vládne-li námi pouhá náhoda. „Chcete mne zavražditi?“ vykoktal.Podíval se na mne na okamžik kalnýma očima opilce. zatím co zuby jeho cvakaly. jaká se mne nyní zmocnila.“ Choulil se a uhýbal se. až poslechl. ale konečně vás stihl. „Tuto neběží o vraždu. že byl by mne stihl nějaký záchvat. „honil jsem vás od Solného Města až do Petrohradu a vždycky jste mi unikl. ale nevěřil jsem nikdy v takovou rozkoš duše. 115 . Při pohledu tom opřel jsem se o dveře. který jste zlomil její nevinné srdce!“ zvolal jsem. čímž se mi ulevilo. vsunuv mu krabičku před oči. avšak vytáhl jsem svůj nůž a přidržel jsem mu ho k hrdlu. že mne poznal. kterou vy necháte. a mávaje mu klíčem před tváří. křiče divoce. ale věděl dobře. Uvidíme. „Co myslíte nyní o Lucii Ferrierové?“ tázal jsem se.“ Viděl jsem. „Byl jste to však vy. Tepny ve spáncích mých bily jak perlíky. Nyní bude aspoň vašemu putování konec. Slýchal jsem vždycky. Vezmu tu. a potom viděl jsem. když jsem tak mluvil.

padl jsem přímo do náruče policejního strážníka. zapotácel se a potom se skřekem svalil se celou tíhou na zemi. i smočil jsem prst ve vlastní krvi své a napsal jsem slovo ono na vhodném místě na stěně. zajel jsem zpátky. že v New Yorku nalezen byl jakýsi Němec mrtev s nápisem „Rache“ nad sebou. když první bolesti prozradily mu. Nehýbalo se. že noc jest ještě velmi bouřlivou. že jed jest v jeho útrobách? Zasmál jsem se. šel jsem směrem k domu. byl mrtev. kde obyčejně jsem nosíval Luciin prstýnek. a stáli jsme pak mlčky minutu či více tváří v tvář. Popojel jsem kousek dále. neboť byl jsem té chvíle veselé a rozmarné mysli. Jen na okamžik však. čím to bylo. Krev řinula se mi z nosu. i shledal jsem. Potom vrátil jsem se k vozu. neboť účinek alkaloidu jest velmi rychlý. Vzpomněl jsem si. že jsem jej ztratil. abych uvedl policii na nepravou stopu. kterou jsem měl po ní. i pohřešil jsem jej. Převrátil jsem ho svou nohou a položil jsem mu ruku na srdce. a že noviny soudily tehdy. Snad to byla nějaká škodolibá myšlenka.Potom spolkl jsem pilulku druhou. a zanechav svůj vůz v příční ulici. Nevím. Když jsem přibyl tam. který z domu vyšel. Chtěl jsem se raději odvážiti všeho. který rozestřel se tváří jeho. bychom viděli. když vsunul jsem ruku do kapsy. nežli ztratiti prstýnek. že vraždu spáchaly asi tajné společnosti. Pomysliv si. Myslil jsem si: co zmátlo New Yorčany. který má žíti a který zemříti. neboť byla to jediná památka. Tak dokonal Enoch Drebber. 116 . zmate i Londýňany. když jsem to viděl a přidržel jsem mu Luciin snubní prsten před očima. že jsem se tvářil býti úplně zpitým. abych psal krví tou na zeď. a zhostil jsem se podezření jeho jen tím. Křečovitá bolest zkřivila jeho rysy i vzepjal ruce prudce před svou hlavou. Byl jsem tím ohromen. Zapomenu-liž někdy pohledu. že mne najednou napadlo. když jsem se shýbal nad tělem Drebberovým. avšak nevšímal jsem si toho.

Věděl jsem. jak Drebber zemřel a ponechal jsem mu tutéž volbu mezi otrávenou a nezávadnou pilulkou. Brzy jsem vypátral. abych splatil celý dluh. jako žádné jiné. která mu tu byla dána. avšak já soudím. netuše nic zlého. ale on nevycházel. Stál jsem na dvoře. hodlaje se přidržeti jíž povolání toho. Jezdil jsem s drožkou nějaký den. by zločinecká jeho ruka vyvolila něco jiného.Vše. co mám ještě říci. musil jsem ještě učiniti se Stangersonem. kterýž odejmul tak dlouho před tím.“ „To jest celá moje historie. když tu jakýsi otrhaný chlapec ptal se. bylo. a jest to dobře. že jsem jen vykonavatelem spravedlnosti zrovna tak. Myslil-li však. že mne tak odvrátí od číhání u dveří. byltě Stangerson zchytralý a stále na stráži. je-li tam drožkář jménem Jefferson Hope. že udeřila hodina. jež se tak rychle zavřely. V sebeobraně probodl jsem mu srdce. neboť Prozřetelnost nebyla by jistě dovolila. které bylo okno jeho ložnice. jako vy. Bylo by to bývalo v každém případě stejné.“ 117 . než jed. Můžete pokládati mne za vraha. Myslím. a pravil. abych se mohl vrátiti do Ameriky. kdy se má zodpovídati za život. a časně z rána využil jsem toho. mýlil se velice. že bydlí v Hollydeyském pensionátu. neboť chystám se již k odchodu. seskočil s lože a chytl mne za hrdlo. Zbývá mi již málo. a první. i číhal jsem naň celý den. že jakýsi pán v Bakerské ulici přeje si jeho drožky. co jsem zvěděl. že mi tento mladý muž nasadil na ráz na ruce náramky. když se mu Drebber neobjevoval. dokud bych neuhospodařil si tolik. Místo aby použil možnosti záchrany. co jsem s ním učinil. pánové. Vylíčil jsem mu. i řekl jsem mu. že tušil něco. že složeny byly žebříky v uličce za hotelem a vnikl jsem tak před Vzbudil jsem ho. Šel jsem k němu.

po kterém jsem toužil. nebylo již nijaké příležitosti ke svědectví. kteréž bylo rušeno jenom škrábáním tužky Lestradovy. Dokonce i detektivové z povolání. zazvonil a Jefferson Hope byl odveden dvěma strážníky. Myslím. ale nemohu strhnouti jiné lidi do neštěstí. II. pánové. seděli jsme po několik minut pohříženi v mlčení a ticho. Zatím budu já za něj zodpovídati. ač otupělí již vůči všem detailům zločinu. i budete požádáni za svědectví. kdež mělo se mu dostati naprosté spravedlnosti. abychom se ve čtvrtek dostavili před soud. ZÁVĚREK.“ Řka to. „formě zákona musí býti vyhověno. kdežto můj přítel a já vyšli jsme z policejní stanice a odejeli jsme drožkou do Bakerské ulice. i pomyslil jsem si. Byli 118 . Sherlock Holmes posléze pravil: „Jen v jedné věci přál bych si ještě vysvětlení. že vykonal to velmi čiperně. anebo že to bude skutečně prsten. jsme všichni vyzváni. bud že to bude léčka. “ prohlásil inspektor vážně. Četl jsem insert váš. jenž dokončoval poslední těsnopisné věty onoho líčení. Pravil: „Mohu prozraditi vlastní svá tajemství. Přítel můj odvážil se dobrovolně přesvědčiti se. Kdo byla vaše spoluvinnice.“ děl Holmes upřímně. Nejvyšší soudce přejal onu věc. Když skončil.“ „O tom není pochyby. Ve čtvrtek bude vězeň postaven před soud. ale když čtvrtek nadešel. že zůstali jsme seděti mlčky a pohrouženi v myšlenky. zdáli se zajímati se živě o historii člověka toho. kteráž přišla si pro prsten inserovaný?“ Vězeň kývl na mého přítele se žertovným úsměvem. a Jefferson Hope povolán byl před soud.Tak rozechvívající bylo vyprávění mužovo a počínání jeho činilo takový dojem. „A nyní.

„Vysvětlil jsem vám již jednou. Bylo v něm několik nanejvýš zajímavých okolností.“ „Jednoduchý!“ zvolal jsem.“ „Toť pravda. ale lidé obyčejně to nedělají.“ pravil Holmes. aby člověk dovedl zpětně odvozovati. že jsem mohl vztáhnouti ruku na zločince ve třech dnech bez všeliké jiné pomoci. hlavní věcí při tom jest.“ Děl jsem: „Přiznávám se. vylíčíte-li jí řetěz událostí.“ děl Holmes. „Ano. ač byl jinak jednoduchý. Má-li se luštiti nějaký problém druhu toho. Soudruh můj opáčil hořce: „Co činíte na tomto světě. řekne vám. Tato schopnost to byla. kterou 119 . kterýž odvozuje analyticky. dovedu-li ji vyjasniti. Dovedou události ty uspořádati si ve své mysli.V noci po jeho polapení praskla výduť cévní. a tu obyčejně zanedbává se ono zpětné odvozování. „Důkazem vnitřní jednoduchosti jeho jest. když byli vám pověděli výsledek. Ve všedních afferách života jest obvyklejším vyvozovati směrem ku předu. kteří vyvozují syntheticky. V mém souboru nebylo dosud případu lepšího.“ děl jsem. lze ho stěží jinak označiti.“ odpověděl jsem. Těch. co dovedete namluviti světu. jaké kroky vedly k výsledku tomu. usmívaje se mému údivu. Hlavní jest. jest padesát na jednoho. Většina lidí. že by se byli přičinili příliš o jeho zatčení.“ „Očekával jsem to. Toť velmi užitečno. Jest však málo lidí. jakoby ve chvíli svého umírání byl se mohl dívati nazpět na život užitečný a na dobře vykonané dílo. Nebyl bych chtěl postrádati za nic případu toho. že co jest neobyčejné. „Nevidím. jaký bude asi následek. neznamená mnoho. byli by schopni vyvolati z vlastního vnitřního uvědomění. že jste vykonal. „Gregson a Lestrade budou celí zoufalí nad jeho smrtí. kteří. i byl nalezen ráno na posteli své cely s tichým úsměvem na tváři.“ A po chvíli pokračoval veseleji: „Ale na tom nesejde. že něco se musí státi. bývá spíše vodítkem nežli překážkou. Pokusím se. když jsme hovořili příštího rána o věci té. že nedovedu dobře sledovati vaši myšlenku. a usouditi z nich.

120 . když jsem mluvil o zpětném čili analytickém odvozování. Vraždu. jeden pozoruhodný výškou svou (jak jsem usoudil podle délky kroků) a druhý elegantně oděn.jsem mínil. toto byl případ. To bylo mně první oporou. a viděl jsem také stopy dvou lidí. Viděl jsem stopy těžkých nohou strážníků. „Nuže. musil tam přijeti za noci. Na štěstí kladl jsem vždycky velkou váhu na to. jak jsem mohl souditi podle malého. elegantního otisku. kterýž mně pověděl. a častým cvikem jsem si umění. Když jsem vstoupil do domu. „ale pro moje vycvičené oko každá stopa na jejím povrchu něco znamenala. Potom kráčel jsem pomalu zahradní stezkou. Na mrtvole nebylo rány. zanechaného jeho botkami. Vám jistě jevila se pouhou rozšlapanou směsicí mokrého bláta. Tam. že noční návštěvníci byli dva co do počtu. Není žádného odvětví detektivní vědy. kterýž. Počal jsem přirozeně prohlížením cesty. nežli tento ho zdrtil. ač-li spáchána byla vražda. jak jsem vám již vyložil. ale výraz rozčilení v její tváři přesvědčil mne. Obyčejná londýnská drožka jest mnohem méně prostorná nežli brougham gentlemanův. Muž s pěknými botkami ležel přede mnou. Přiblížil jsem se. Bylo snadno říci. viděl jsem jasně koleje vozu. kteráž na štěstí byla z jílové půdy. to úplně osvojil. kteří prošli první zahradou. Přesvědčil jsem se podle nepatrné šíře kol. že muž ten předvídal svůj osud dříve. neboť místy jejich stopy byly úplně smazány kroky jiných lidí. Pak podán byl druhý článek mého řetězu.“ „Rozumím. Počnu od počátku. Dovoltež mi ukázati nyní různé stupně v mém vyvozování. že oni byli první. hodící se zvláště pro otisk stop. že to byla drožka a nikoliv soukromý povoz. jak víte k domu pěšky a s myslí úplně prostou všech dojmů. jak jsem zjistil dalším vyšetřováním.“ děl jsem. vykonal tedy muž vysoké postavy. kteréž bylo by tak důležito a zanedbáváno jako umění vykládati stopy. v němž vám byl dán výsledek a v němž vše ostatní musil jste hledati sám. po nich kráčejích. poslední tento můj úsudek byl potvrzen.

jak se pamatujete. Tato vražda vykonána byla naopak s velkým rozmyslem a přípravami a pachatel zanechal stopy po celé komnatě. zakyslou vůni na nich a připadl jsem na myšlenku. že mu byl vnucen jed. Odpověděl. Běželo tedy o politiku nebo o ženu? Otázka ta se mi naskytla. po nějaké zvláštní události v dřívějším životě Drebbérově. že byl tam dosti dlouho. objevil jsem lehkou. že jest to myšlenka neslýchaná. A nyní přišla na řadu veliká otázka pohnutek. záporně. Že mu byl vnucen. že by člověk počal takto rozčilením 121 . byl jsem utvrzen ještě více ve svém mínění. Vnucení jedu není nijak novinkou v letopisech zločinů. otázka byla rozhodnuta. přeptal-li se ve svém telegramu. Methodou výlučnou dospěl jsem k tomuto výsledku. neboť jiná hypothesa nebyla by dovedla vysvětliti fakta. Věc ta byla zřejmě léčkou. při čemž dodatečně zvěděl jsem i podrobnosti o trichinopolském doutníku a o délce vrahových nehtů. Političtí útočníci jsou zpravidla rádi. Každý toxikolog ví dobře o případech Dolského v Oděse a Leturiera v Montpelieru. zaslaném do Clevelandu. Dospěl jsem také již k závěru. jelikož nebylo žádných stop zápasu. Bývá zřídka. usoudil jsem opět z nenávistného a polekaného výrazu jeho tváře. Povšiml jsem si. Chýlil jsem se od první k druhé.Muži. Nemyslete si. Vrah užil ho zřejmě. Loupež nebyla účelem vraždy. Přičichnuv ke rtům mrtvého muže. kteří mrou srdeční vadou neb náhlou. Proto tázal jsem se pana Gregsona. aby připomněl své oběti ženu mrtvou nebo nepřítomnou. že krvavé stopy souhlasily se stopami jeho noh. Potom prohlédl jsem pokoj velmi bedlivě. Byla to zajisté zášť soukromá a nikoliv politická. že krev na podlaze nepochybně se vyřinula z vrahova nosu při jeho rozčilení. což dokazovalo. přirozenou příčinou. neboť nic nebylo odneseno. Když byl nalezen prsten. kteráž dala podnět k pomstě tak methodicky vykonané. že dílo vykonali na ráz a prchají. i byl jsem utvrzen tím ve svém mínění ohledně výšky vrahovy. nejeví nikterak rozčilení ve své tváři. Když objeven na stěně nápis.

i troufal jsem si z toho souditi. jest ještě v živé vaší paměti. že Drebber dovolal se jíž jedenkráte ochrany zákona proti svému starému soupeři v lásce. nežli aby stal se drožkářským kočím. že nemůže voliti k účelu tomu lepšího prostředku. Byl by nepochybně ještě aspoň po nějaký čas vykonával dále svoji službu. kterýž byl by býval nemožným. přikročil jsem k tomu. a že týž Hope jest nyní v Evropě. Jak se jim to zdařilo a jak jsem toho rychle vykořistil. a vysílal jsem jej soustavně ke každému majiteli drožek v Londýně. že muž. Naopak. že by si byl osvojil cizí jméno. 122 . Byl-li jím. kterýž vešel do domu s Drebberem. že člověk zdravých smyslů byl by mohl provésti zločin dobře rozvážený před očima třetí osoby. Pověděla mi. Věděl jsem nyní. s jeho stanoviska soudě. po němž jsem dychtil. Události ukázaly. kteráž byla by ho jistě zradila. že kůň zajel k domu způsobem. Stopy na ulici mně dokazovaly. kvetoucí tváří. nebylo příčiny souditi. že jistý člověk chtěl druhého stopovali Londýnem. Telegrafoval jsem policejnímu náčelníku v Clevelandu. je-li příliš krevnatým. byl zároveň mužem. kde nikdo neznal jeho předchozí život? Organisoval jsem tudíž svůj detektivní sbor pouličních hochův. Nad to. náhlá změna zajisté by upoutala naň pozornost. Byl jsem si již dříve jist. jménem Jeffersonovi Hopeovi. a zbýval jen úkol. Odpověď byla rozhodující. bylo na snadě. že přestal jím býti. který řídil drožku. Všechny tyto úvahy dovedly mne k nezdolnému přesvědčení. polapiti vraha. že mám klíč k tajemství ve své ruce. nežli uvnitř domu? A bylo také nesmyslno předpokládali. co Gregson zanedbal. až vyslídili muže. Kde mohl tedy býti kočí. leda.krváceli. že zločinec byl nepochybné mužem silným s krevnatou. Opustiv dům. Proč byl by tudíž změnil své jméno v zemi. kdyby někdo byl ho měl na starosti. že jsem soudil správně. jež by se snad byly pojily k sňatku Enocha Drebbera. když musil jsem přepokládati. že Jeffersona Hopea nutno hledati mezi kočími metropole. omezuje dotazy své na okolnosti. Nebylo také příčiny souditi.

v němž láska a mormonism měly úlohu. Vraždou tou nabyl jsem pilulek. že časem dosáhne i jistého stupně jejich dovednosti. na kterouž mi ukázal. pocházel taktéž ze Solného jezerního města. a Hope. maje takové učitele.“ „Toť podivuhodné. Měl byste uveřejniti zprávu o případu tom. že zásluha za čiperné toto zatčení náleží zúplna chvalně známým úředníkům policejního ředitelství. romantického sporu. jejichž existenci jsem již dříve předpokládal. o nějž nám běželo. co vám libo. Jest veřejným tajemstvím. Doufáme. byla věnována případu.“ Sherlock Holmes zvolal.“ zvolal jsem. že oběma úředníkům dostane se nějakého vyznamenání jakožto zaslouženého uznání jejich služeb. ukázal nám aspoň způsobem velmi jasným obratnost našeho policejního sboru detektivního. a kterýž. a nebudou jich přenášeti na britskou půdu. Neměl-li však případ jiných výsledkův. celá věc jest řetězem logických důsledkův bez přerušení a bez závady. v bytu jistého pana Sherlocka Holmesa. Muž polapen byl. Nechcete-li. kterýž byl v podezření.“ A podal mi noviny. může doufati. I pokračoval: „Podívejte se sem. že zavraždil pány Enocha Drebbera a Josefa Stangersona. pánům Lestradovi a Gregsonovi. Podrobnosti o případu tom nepochybně nebudou nikdy známy. a bude poučením cizincům. učiním tak já „Učiňte. Zněla: „Obecenstvo ztratilo sensační látku náhlou smrti muže. doktore. že učiní lépe. že zločin byl výsledkem dávného. Zdá se. „Zásluhy vaše měly by býti veřejně uznány. jménem Hopea. Jak vidíte. že obě oběti náležely ke „Svatým posledního dne“. ačkoliv jsme informováni z pramene velmi dobrého. Bylo to „Echo“ z téhož dne.Zavraždění Stangersona byl případ zcela neočekávaný.“ pravil Holmes. jemuž však stěží bylo by se dalo zabrániti. budou-li vyřizovati spory svoje doma. zemřelý vězeň. kterýž sám jako amateur projevil jistý talent pro umění detektivní. a zpráva v něm. směje se: 123 . jak se proslýchá.

jako onen římský skrblík: „Populus me sibilat.„Neřekl-li jsem vám to ihned. když jsme počali případ vyšetřovati? Toť výsledek celé naší studie o barvách šarlatových: abychom zjednali lidem vyznamenání.“ odpověděl jsem. at mihi plaudo Ipse domi simul ac mimmos contemplar in arca.“ 124 .“ „Nic nedělá. „Já zaznamenal všecka fakta ve svých zápiscích a obecenstvo se o nich doví. Zatím musíte se spokojiti s vědomím úspěchu.

You're Reading a Free Preview

Descarga
scribd
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->