Sir Arthur Conan Doyle

Mstitel (Studie v šarlatové)

Znění tohoto textu vychází z díla Mstitel tak, jak bylo vydáno v nakladatelství Vilímek v roce 1907 (DOYLE, Artur Conan. Mstitel. Z angl. přeložil Jos. Pachmayer. Praha: Vilímek, 1907. 253 s.). Další příběhy Sherlocka Holmese naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/sherlockholmes. Elektronické publikování příběhů Sherlocka Holmese je společným projektem Městské knihovny v Praze a www.digiBooks.cz.

OBSAH
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA........................................................4 SHERLOCK HOLMES............................................................................................4 DEDUKČNÍ VĚDA. ..............................................................................................12 TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKVCH..........................................................22 CO VYPRAVUJE JAN RANCE............................................................................33 NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA........................................................40 TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE, CO DOVEDE................................................48 SVĚTLO V TEMNOTĚ.........................................................................................57 KRAJ SVATÝCH. ...............................................................................................66 NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ. .......................................................................66
KVĚT Z UTAHU. .......................................................................................................76

JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM. ............................................................83
ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA.........................................................................................88

ANDĚLÉ MSTITELÉ............................................................................................97 DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. WATSONA. .........................................107 VĚZEŇ.................................................................................................................107 ZÁVĚREK. ..........................................................................................................118

3

Pluk byl té doby posádkou v Indii a dříve. kdyby nebylo bývalo oddanosti a odvahy. kde shledal jsem se se svým sborem a ihned ujal jsem se nových svých povinností. I. u něhož konal jsem službu v osudné bitvě maiwandské. Byl jsem raněn na rameni kulí. Roku 4 . byl jsem jak obvykle přidělen jako výpomocný lékař pátému pluku Northumberlandských střelců. Murrayem. WATSONA. Byl bych padl jistě do rukou krvelačných Ghaziů. že můj sbor pronikl již soutěskami a že vnikl již hluboko do země nepřátelské. mně však pouze pohromy a neštěstí. která roztříštila kost a zavadila lehce o cévu pod klíční kostí. vypukla druhá afganská válka. Byl jsem od své brigády oddělen a přesazen k pluku Berkshirskému. Doplniv tam svoje studie. 1887 nabyl jsem hodnosti doktora lékařství na universitě londýnské a odebral jsem se do Netley. kteří byli v podobném postavení jako já. zvěděl jsem. Následoval jsem jej však s mnohými jinými důstojníky. Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. Když jsem přibyl do Bombaye. projevených mou ordonancí.I. SHERLOCK HOLMES. abych účasten byl kursu pro vojenské lékaře. Toto vojenské tažení přineslo čest a povýšení mnohým. kterýž hodil mne na koně používaného jako soumara a unikl se mnou šťastně opět k řadám britským. Podařilo se mi dostihnouti nerušeně Kandaharu. nežli jsem jej mohl dostihnouti.

nepochybně více ještě. touto kletbou našich držav indických. poznal jsem mladého Stamforda. byl jsem dopraven s velikým trainem trpících do nemocnice pestawrirské. že jsem brzy se přesvědčil. Za takových okolností toužil jsem ovšem po Londýně. který sloužíval pode mnou. bez účelu. a byl jsem proto volný jako pták – čili tak volný. že buď musím opustiti hlavní město a zapadnouti někam na venkov. Zvoliv poslední. že jsem mohl se procházeti po hradbách a vyhřívati se na verandě. jak mi to dovoloval denní příjem jedenácti shillingů a šesti pencí denně. žije na zdař bůh. Zde jsem se zotavil a podařilo se mně nabyti alespoň tolik sil. zdůraznil jsem rozhodnutí své ihned tím. – když tu byl jsem zachvácen zimnicí. že nesmí se odkládati již ani den s mým návratem do Anglie. kolik jsem jich měl. Po celé měsíce život můj visel na nitce. anebo že musím změniti úplně svůj způsob života. a když konečně jsem se opět vzpamatoval a počal se uzdravovati. velkém tomto ohnisku. když tu někdo zaklepal na mé rámě. a vydávaje peněz tolik. Byl jsem tedy odeslán nazpět po vojenské lodi „Orontes“ i přistal jsem za měsíc na přístavní hrázi portsmouthské se zdravím nenapravitelně zničeným. byl jsem tak sesláblý a tak zmořený. kdy jsem dospěl k rozhodnutí tomu. stál jsem v pivnici „Criterion“. Tam jsem zůstal po nějaký čas v soukromém hotelu na Strandu. že lékařská rada vojenská rozhodla. kteréž přitahuje neodolatelně všechny povalovače a lenochy z celé říše. Neměl jsem příbuzných ani známých v Anglii. zda by se mně zdraví snad přece jen nevrátilo.Mučen bolestí a sesláblý dlouhými útrapami. Obrátiv se. nežli jsem jich měl. V týž den. 5 . ale s dovolením otcovské naší vlády ztráviti příštích devět měsíců pokusy. bez pohodlí. Finance mé ocitly se v tak ubohém stavu. a že jsem si vyhledal obydlí méně okázalé a méně nápadné. že jsem opustil hotel.

a sotva jsem dokončil. jest jenom poněkud podivínským ve svých názorech – nadšencem pro jistý vědecký směr.“ Vylíčil jsem mu stručně dobrodružství svá. ale nyní uvítal jsem ho s nadšením a on rovněž zdál se býti potěšen. když byl vyslechl neštěstí má. Watsone?“ děl Stamford v nelíčeném údivu. že mne vidí.Viděti přátelskou tvář v nesmírné divočině Londýna. „Nebožátko!“ pravil soucitně.“ „Proč? Co máte proti němu?“ „Ó nepravím. A i já budu raději míti společníka. „Zkouším luštiti problém. i odjížděli jsme tam společně v drožce. Ve své radosti převeliké Dožádal jsem ho. zvláště pro muže osamělého. Snad byste nestál o to. je-li možno dostati slušný byt za rozumnou cenu. jste dnes již druhý muž. Stěžoval si dnes ráno. „Jste hubený jako tyčka a opálený jako mouřenín.“ Soudruh můj podotkl: „Toť podivná věc. by posvačil se mnou v Holbornu. jenž užil výrazu toho vůči mně. „Přeje-li si skutečně někoho. už jsme byli u svého cíle. aby byl stálým společníkem vaším. kdo by si najal s ním na polo pěkný byt. že by bylo něco proti němu. pokud ho znám. hodím se mu já nejlépe. nežli býti sám. jest vždycky milou věcí. „Co jste to činil. V dobách minulých Stamford nebýval nikdy mým zvláštním miláčkem. jenž pracuje v lučební laboratoři v nemocnici.“ „Pro Bůh!“ zvolal jsem. Jinak však. „A co chcete teď činiti?“ „Ohlédnouti se po bytu. jest dosti slušným mužem. že nemůže najiti nikoho.“ Mladý Stamford pohlédl na mne udiven přes sklenku vína.“ Prohodil jsem: 6 . když jsme drkotali oživenými ulicemi londýnskými.“ Tázal jsem se: „A kdo byl prvním mužem tím?“ „Člověk.“ odtušil jsem. kterýž nalezl. kdo by sdílel s ním byt i nájemné. ale kterýž jest příliš drahým pro jeho měšec. Po té pravil: „Neznáte Sherlocka Holmesa.

Měl jsem dost obojího v Afganistanu. „Nikoliv. jejž jsem chtěl míti za spolubydlitele. Nejsem ještě dosti silný. Vy sám jste navrhl takové spolubydlení. není mužem. Jest povaha chlapíka toho tak strašlivá. ale pokud vím. Myslím.“ „A netázal jste se ho nikdy. Ačkoliv dovede býti velice sdílným. za to však nashromáždil si množství vědomostí mimořádných. abych snesl mnoho hluku nebo rozčilení. Buď tam nebývá třeba po celý týden. nežli jsem zvěděl.“ Odtušil jsem: „Přál bych si setkati se s ním. čemu se chce věnovati. Studium jeho bylo vůbec nestálé a výstředního rázu. anebo pracuje tam od rána do večera. nesnesete-li se s ním. že jest dosti honěn v anatomu.“ svolil jsem a hovor zabočil k jiným předmětům. Mám-li bydleti s někým. Jak mohl bych se s tímto vaším přítelem setkati?“ Společník můj odpověděl: „Jsem jist. Pravil: „Nesmíte mne však kárati.“ Nevím o něm nic více. anebo co vlastně? Jen nebuďte nesmělým. že máte nějakou zvláštní příčinu. Libo-li vám. z něhož by snadno dalo se něco vyzvěděti. podívav se ostře na soudruha: „Zdá se mi. že jest ve své laboratoři. než abych nechtěl si pohověti pro zbytek svého života.„Posluchačem lékařství.“ A dodal jsem. v lučbě má vědomosti prvního řádu. zamířili jsme k nemocnici. jaké má záměry?“ tázal jsem se. Stamford sdělil se mnou několik dalších podrobností o muži. Opustivše Holborn. i nesmíte činiti zodpovědná mne. napadne-li jej taký rozmar. zajedeme si tam po svačině!“ „Pojedeme. bude snadno se rozloučiti. jimiž byl by překvapil i samé professory. myslím. myti si ruce. setkav se s ním tu a tam v laboratoři. ven s tím!“ Společník zasmáv se. odvětil: 7 . neposlouchal lékařství soustavně.“ „Nikoliv – nemám ostatně ani potuchy o tom. dám přednost muži klidných zvyků a zabranému do studií.‘ Já odpověděl: „Nesneseme-li se.

jen když to však není přeháněno. Abych byl však spravedliv. příliš vědecky založen. i musíte si sám o něm utvořiti úsudek. zdá se to býti přece jen poněkud podivným. a na nich ježily se zkoumavky a překapovadla i malé Bunsenovy lampy s modrými plápolavými plaménky. Byla to známá místa pro mne. toť se ví. Viděl jsem ‚to na vlastní oči. Ale. Skorém na jejím konci odbočoval od ní nízký klenutý průchod a vedl k lučební laboratoři. „Objevil jsem zkoumadlo. V jizbě byl jen jeden student. než aby se mi líbil. že má přímou vášeň pro přesné a naprosté. nízké stolky byly rozestaveny kolem. zamířil se mnou do úzké uličky. kterýž skláněl se nad vzdálenějším stolem. když jsme vystupovali po bílých kamenných schodech a kráčeli chodbou s obílenými stěnami. Byla to komnata vysoká. Holmes jest. nač vlastně studuje. jak silně se ozývá bušení do mrtvého těla. že by byl schopen dáti třeba i příteli špetku nejnovějšího vegetabilního alkoloidu. jsme malým vchodem.“ „Ano.„Není snadno vysloviti nevyslovitelné. Lze říci: do krajnosti chladnokrevným. které se sráží hoemoglobinem a ničím jiným!“ 8 . i nepotřeboval jsem nijakého vůdce.“ „A přece tvrdíte. že v pitevně bije do těl holí.“ „Ne.“ Řka to.“ „Toť zcela dobře. že on by byl hotov. Chtěl bych věřiti. aby se přesvědčil. Přehání-li se to však tak. Široké. do níž otvíraly se tmavohnědé dvéře. Zdá se.“ „Že bije do těl?“ „Ano. běže k nám se zkoumavkou v ruce. sám dávku tu vzíti. nýbrž jen z dychtivosti zvěděti. určité poznávání. jímž se vstupovalo do křídla nemocnice. jsme již zde. že není posluchačem lékařství. jaké mělo by to přesné účinky. „Konečně jsem to objevil! Konečně objevil!‘ zvolal na mého společníka. Prošli. nikoli ze zlého úmyslu. vroubená a celá vyplněná bezčetnými lahvemi. Při zvuku kroků našich otočil se a vyskočil s výkřikem skutečné radosti. myslím. není! Bůh ví. pohroužen jsa zcela ve svou práci.

vhodil do nádoby několik bílých krystalů a potom ulil několik kapek průhledné tekutiny. Watson – pan Sherlock Holmes.Kdyby byl objevil zlatý důl. Zajisté pochopujete sám důležitost tohoto objevu. „Jak je vám?“ pravil srdečně. Nicméně nepochybuji. mahagonové barvy.“ pravil Stamford. „Dr. ejhle. zvolal Holmes: „Ejhle. Totéž platí o mikroskopickém zkoumání krvinek. „Byl jste v Afganistanu.. Vidíte. nemohla zářiti větší radost z jeho rysů. zvláště. jakoby pro sebe. Směje se.“ Řka to. jež dostalo novou hračku. ať krev jest stará či nová. užasnuv. Jest bezcenným. stisknuv ruku mou silou.000. Zatleskav rukama. Ale prakticky . představuje nás. a na dně nádobky utvořila se zahnědlá sraženina.. sta lidí. kterou bych u něho nikdy nebyl tušil. Podotkl jsem: „Zdá se to býti velmi choulostivé zkoumadlo. vždyť jest to nejpraktičtější objev – za celá léta! Nevidíte-liž. „Opatřme si trochu čerstvé krve. co vy o tom soudíte?“ a díval se sám radostně jako dítě. Ihned obsah nabyl kalné.000. Poměr krve k vodě může býti jen jako 1:1. že skýtá nám neomylné zkoumadlo pro krvavé skvrny? Jen se podívejte!“ Chytil mne v horlivosti své za rukáv a přivedl ke stolu. „A nyní přileju k této trošce krve litr vody. jak vidím. že obdržíme charakteristickou reakci.“ pravil Holmes. „Jak to u kozla víte?“ tázal jsem se. muži. 9 . I vbodl dlouhé sídlo do svého prstu a vymačkal krůpěj krve do chemické zkoumavky.“ pravil. Kdyby bylo bývalo dříve objeveno. u něhož byl pracoval. Holmes odtušil: „O to teď neběží! Teď běží o hoemoglobin. velkolepé! Staré zkoumadlo kvajakové bylo proti tomu velmi neurčité a nespolehlivé. Toto zkoumadlo však zdá se účinkovati stejně dobře. že směs ta má vzhled čisté vody.“ „Cože.“ „Velkolepé.“ Odtušil jsem: „Pro lučebníky jest zajisté velmi důležitým. jsou-li skvrny několik hodin staré.

ukázal mi ruku. pověstný Müller a Lefevre z Montpelieru a Samson z New Orleansu? Mohl bych jmenovati ještě celou řadu případů. jakoby zástupům tleskajícím. Tento můj přítel přeje si vyhledati nějaké doupě. i nebude nadále již nesnází v příčině jeho. jsa velice překvapen jeho nadšením. kteráž pomátla mnohého znalce.“ 10 . Jsou-li to skvrny od krve. Stamford usedl zatím na vysokou trojnožku. od bláta. Člověk bývá podezříván ze zločinu často celé měsíce po jeho spáchání. že bude dobře. obrátiv se ke mně s úsměvem: „Musím být dbalejší. Soudil jsem tedy. „Musím vám gratulovati. že nemůžete najiti nikoho.“ Stamford zasmáv se pravil: „Zdá se. postrčil druhou nohu ke mně a děl Holmesovi: „Přišli jsme sem k vůli určité záležitosti. Povšiml jsem si. Prádlo neb šaty jeho bývají prozkoumány. vás oba dohromady svésti. že jest celá pokryta podobnými náplastmi a popálena silnými žíravinami. „Vzpomeňme jen na případ von Bischoffův ve Frankfurtě minulého roku. neboť párám se neustále v samých jedech. A což Mason z Bradfordu.“ Řka to.“ Zamumlal jsem pouze: „Opravdu?“ „Zločinné případy jsou napořád hlavně od toho odvislé. Bischoff byl by býval jistě pověšen. aneb od čehokoliv? To jest otázka.“ Oči jeho zazářily krásným leskem. Holmes odtušil: „Bylo by to jistě zajímavé čtení!“ Při tom dal si na jakousi spáleninu na prstu náplast. když tak mluvil i položil ruku na srdce a uklonil se. a vy jste si stěžoval. a mohl byste je nazvati „Policejní noviny minulosti“. bylo by již pykalo za zločin svůj. v nichž by zkoumadlo to mohlo býti rozhodující.“ prohodil jsem. a pokračoval.svobodně se procházejících teď po zemi. a hnědé skvrny objeveny na nich. že máte celý kalendář zločinů v malíčku. kdož by chtěl s vámi spolubydliti. a proč? Poněvadž nebylo spolehlivého zkoumadla. kteréž snad již v duchu viděl. Mohl byste vydávati noviny o věcech těch. kdyby bylo existovalo toto zkoumadlo. od plísně. Nyní máme zkoumadlo Sherlockovo.

Pěkná hra na housle jest darem božím – špatná hra jest.“ „Slyšte však ještě o jiných mých vadách. A z čeho máte vy se mně vyznati? Jest dobře. Mám ještě celou řadu neřestí.“ „Kdy si jej prohlédneme?“ „Zastavte se zítra pro mne odpoledne. Vstávám velice pozdě a jsem do krajnost líný. že jsem přibyl z Afganistanu?“ Soudruh můj usmál se záhadně. že jsem nějaký bručoun.. když dva muži vědí to nejhorší o sobě dříve. tedy odpoledne. „a nemohu snésti žádného hluku. „Dobrá. Prohodil: „Padl mi do oka jistý byt v Bakerské ulici. tázal jsem se: „Mimochodem řečeno. u ďábla. „Chovám si štěně buldočí.. neboť mé nervy jsou otřeseny. že bude moci byt sdíleti se mnou. půjdeme pospolu a vše vyřídíme. Jest třeba nechati mne v době takové jen v klidu a jsem potom zase hodný.“ Zasmál jsem se tomuto křížovému výslechu.“ děl jsem.“ pravil jsem.Holmes zdál se býti potěšen myšlenkou. který by se nám oběma jistě dobře hodil. bude-li se vám byt zdáti příjemný. nežli počnou spolu žiti. Nebude vám to vaditi?“ „Nikterak. Zanechali jsme ho u práce mezi lučebninami a zamířili jsme oba k mému hotelu. Nemusíte však z toho souditi. a stiskl jsem mu ruku na rozloučenou.“ „Toť vše v pořádku!“ zvolal Holmes. „Ach. jak zvěděl on. ale tyto jsou hlavní. „Myslím.“ „Počítáte hru na housle také mezi hluk?“ Odpověděl jsem: „To závisí od houslisty. Nebude vám však vaditi vůně silného tabáku?“ „Já sám kouřím silný lodní tabák.“ odvětil Holmes. Totiž. Zaberu se někdy do hloubání a neotevru ústa po celé dny. Zastaviv se náhle a obrátiv se k Stamfordovi. že můžeme věc pokládati za vyřízenu.“ odtušil jsem. toť dobře! Obyčejně mívám plno lučebnin v bytě a leckdy experimentuji. směje se vesele. 11 .

„Toť skutečně velezajímavé! Jsem vám velmi povděčen. Byt ten sestával ze dvojí pohodlné ložnice a z jednoho velikého vzdušného salonu pěkně zařízeného. B. jak on přijde všemu na kloub. a loudal jsem se k svému hotelu. mna si ruce. Byt byl vhodným v každém směru. Chtěl bych se vsaditi. odvětil: „Musíte jej tedy studovat. býval již po snídaní.“ „Ach. že jest velmi složitým problémem. ano i z domu. a činže. byla tak mírná. 12 . Potom teprve počali jsme se v bytu řádně usazovati a pozvolna se přizpůsobovati novému okolí. S Holmesem nebylo nepříjemno žiti. byla-li na dvě osoby rozdělena. Shledáte však. S Bohem!“ „S Bohem!“ odpověděl jsem. Ještě téhož večera dal jsem tam odnésti své věci z hotelu a druhého dne ráno Holmes následoval mne s několika vaky a tlumoky. I. DEDUKČNÍ VĚDA. že se říká. zaujat jsa velice svou novou známostí.. toť právě jest jeho zvláštnost. že studovat člověka dělá muže. jest v tom tedy tajemství?“ zvolal jsem.“ Stamford louče se. že jste nás spolu svedl. Setkali jsme se druhého dne. 22. a prohlédli jsme byt v Bakerské ulici. Den neb dva byli jsme z plna zaměstnáni vykládáním svých předmětů a co možno nejvhodnějším jich rozestavením. Zůstával po desáté zřídka kdy vzhůru a obyčejně když jsem se probudil. nežli jiní vyzvěděli. že nevyzvíte o něm mnohem více. o němž byl on mluvil při naší schůzce. Víte. Byl klidný a zvyků pravidelných. II. jak jsme se umluvili. Přemnozí lidé přáli by si věděti. osvětlovaného dvěma širokými okny. že jsme uzavřeli nájem hned na místě a že jsme byt ihned převzali.„Toť.

že zdál se býti ještě vyšším. než pronese o mně soud. Nikdo nedovedl ho předstihnouti v energii. Avšak tu a tam propadl reakci a po celé dny lehal na pohovce v saloně. jež mohly buditi moji pozornost. že jest oddán narkotickým prostředkům. doznávám-li.Někdy strávil svůj den v lučební laboratoři. Zdraví moje zakazovalo mi toulky. ale hmat jeho byl neobyčejně jemný. o nichž jsem se byl právě zmínil. Čtenář pokládá mne snad za nenapravitelného povalovače. jak bezúčelným byl můj život. kdyby mírnost a prostota celého jeho života nebyly vylučovaly takové mínění. přírodozpyteckými svými nástroji. někdy v pitevně a někdy tu a tam na dlouhých procházkách. budiž připomenuto. jak bývá u lidí odhodlaných. jak jsem často mohl pozorovati. kromě oněch mezidobí ztrnulosti. leda že by bylo počasí neobyčejně příznivé. Dříve však. postupně vzrůstaly a se prohlubovaly. že byl bych ho podezříval. jež zaváděly ho do nejnižších čtvrtí města. aby vzbudily pozornost i zcela nahodilého pozorovatele. Co do výšky přesahoval šest stop a byl tak neobyčejně vyzáblý. a neměl jsem přátel. Jeho skutečná osobnost a zjev byly dle toho. kteří by mne byli navštěvovali a rušili jednotvárnost mého denního života. jaký jest vlastně cíl jeho života. Ruce jeho byly neustále poskvrněny inkoustem neb lučebninami. 13 . a jeho ostrý. a jak málo bylo věcí. co se ho týkalo. když zmocnila se ho chuť po práci. kterou zachovával ve všem. když zacházel s křehkými. Čelisti jeho byly hranaté a silně vyčnívající. Týdny míjely. jak velice muž ten vzbudil zvědavost moji a jak často snažil jsem se prolomiti mlčelivost. pronášeje sotva tu a tam slovo a nepohnuv ani svalem od rána do večera. ale zájem můj pro něj a zvědavost moje. Za takých dob vídal jsem v očích jeho taký snivý prázdný výraz. Oči jeho byly ostré a pronikavé. jestřábí nos dodával celému jeho výrazu ráznosti a rozhodnosti.

a ztrávil jsem mnoho času pokusy. Ti. zřídka kdy vyniknou přesností svých vědomostí. potvrdil Stamfordovo mínění v této věci. myslívám si vždy. abych je rozluštil. když to vím. Když citoval jsem mu jednou Tomáše Carlyla. Nuže. tázal se přímo naivně. Pošetilec nabral by tam všeliké chamradí. že byl by poslouchal nějaké přednášky. nemá-li dobrého důvodu. kdo čtou pro kratochvíli. že sledování jich přímo naplnilo mne obdivem. jež byly by mu mohly zjednati nějaký vědecký stupeň. A žádný člověk neobtěžuje mysl svou podrobnostmi. aby tak činil. i musíte je vyplňovati takovými zásobami. Na lékaře nestudoval. On sám odpovídaje k otázce mé. Nevědomosti Holmesovy byly stejně zvláštní. vytlačeno bylo aneb aspoň promícháno s množstvím jiných věcí. že nemohl jsem tomu ani uvěřili. zdálo se mi tak neobyčejným. tak že by stěží měl co prospěšno vždy pohotově. Že by tehdy v devatenáctém století – vyskytnuti se mohl člověk. bych to opět zapomněl. vida moje překvapení. že jest mozek lidský jako podstřeší. jako jeho vědomosti. neznal ničeho. aneb jež byly by mu otevřely bránu do učeného světa. že země točí se kol slunce. kteréž vznášelo se kol mého soudruha. Avšak horlivost jeho pro jistá studia byla pozoruhodná a v mezích mimořádných byly znalosti jeho tak neobyčejně plné a zevrubné. Jistě žádný rnuž nepracoval by tak krušně a nehleděl by docíliti tak přesných vědomostí. když jsem náhodou zvěděl. učiním vše možné. A nezdá se také. co by mu bylo prospěšno. že se tomu divíte. který by nevěděl. Nyní však. jaké se vám hodí. Ze současné literatury. tak že by. a co vykonal. Překvapení moje dosáhlo však vrcholu. filosofie a politiky. chytrý pracovník jest velmi bedliv 14 . že nezná Koperníkovy teorie a nic o sluneční soustavě.Za těchto okolností uvítal jsem živě tajemství. jak se zdá.“ „Byste to zapomněl!“ Jal se vysvětlovati: „Vidíte. kdyby neměl určitého cíle na zřeteli. kdo to byl. Holmes děl. jak by se mu po ruce ocitlo. s úsměvem: „Zdá se mi.

V důsledku toho všeho nadejde jednou čas. Bylť mi řekl.“ Chtěl jsem se ho již optati. 5. pro něž by prospěšné byly vystrnaděny. „Co u ďábla ten pro mne znamená?“ přerušil mne Holmes netrpělivě. 2. o nichž mně již dokázal. (Z praktického zahradnictví nezná ničeho.toho. že by otázka moje byla mu nevítána. že jest neobyčejně dobře do nich zapracován. Jest tedy nanejvýše důležito. „ z hvězdářství – žádné. Přemítal jsem však o krátkém našem hovoru a snažil jsem se vyvoditi z něho svoje „důsledky“. Musil jsem se bezděčně usmáti tomuto dokumentu svému. 4. z filosofie – žádné. Vypočítal jsem ve vlastní mysli své všechny ty různé obory. nečinilo by to ani za groš většího rozdíl pro mne ni pro účely moje. kdy za každý přírůstek vědomostí zapomenete něco. 3. jež by nesouvisely s účely jeho. jaké to účely jsou. „ z botaniky– rozličné. Vzal jsem tužku a zaznamenal jsem je. Zná dobře belladonnu. avšak cosi v jeho chování povědělo mi. jichž nabyl.) 15 . že malý ten prostor má pružné stěny a že lze je roztáhnouti libovolně. býti jemu prospěšný.“ „Ale sluneční systém. Musily tedy všechny vědomosti. co si uchystá ve svém podstřeší mozkovém. Jest chybou mysliti. „Vy pravíte. co jste znal dříve. Nechce tam míti nic kromě svých nástrojů. těch ovšem má potom bohatý výběr a má je i v dokonalém pořádku. Kdybychom obíhali kol měsíce. Vědomosti z literatury – žádné. Zde jest: Sherlock Holmes – jeho meze duševní 1. byste nenahromadil neužitečných věcí. že obíháme kol slunce. že nechce získati nijakých vědomostí. když jsem byl s ním hotov.“ zaprotestoval jsem. jež mu pomáhají v jeho díle. opium a vůbec jedové rostliny a jich výtažky.. . „ z p o l i t i k y – malé.

Avšak když byl zanechán sám sobě samému. Jest velmi zkušeným v zápase na hole. že zahrál 16 . a zřídka kdy pokusil se zahráti známou nějakou arii. Rozezná na první pohled různé druhy půdy od sebe. ale výstředního rázu. Někdy zvuky byly souzvučné a melancholické. Má dobrou. že hledí spojití veškeré dokonalé ty vědomosti a objeviti povolání. jež vháněla mne do zoufalství. pro něž jich potřebuje“ – děl jsem sobě sám – „nebudu potřebovati již. hodil jsem jej zoufale do ohně. jež si na kolena položil. jak vidím. Opíraje se večer nazpět o křeslo. ale obmezené.. Někdy byly fantastické a veselé. neboť na žádost moji zahrál i některé Mendelssohnovy písně i jiné oblíbené skladby. že zná každou podrobnost z každé hrozné události. avšak zdaliž hudba napomáhala těmto myšlenkám. jako jiné Holmesovy výkony. zřídka kdy oddal se hudbě v pravém slova toho smyslu. ale nesoustavné. 7. Hra ta byla velmi pozoruhodná.6. 8. nemohl jsem rozhodnouti. 10. jež se ho zmocňovaly. Znalost sensační literatury – nesmírná. Po vycházkách ukázal mi blátivé skvrnky na spodkách svých a řekl mi dle barvy a stavu jich. přihodivší se v tomto století. Zdá se. Vědomosti z geologie – některé praktické. Dovedl hráti skladby. jak vím dobře. bych se pokoušel takto se toho dověděti. v které části Londýna kterých nabyl. Když dospěl jsem tak daleko ve svém seznamu.“ Zmínil jsem se svrchu. v boxerství i v šermu. kdyby nebyla bývala obyčejně zakončena tím. „Budu-li moci jen zvěděti jinak. také o Holmesových schopnostech ve hře na housle. kam míří chlapík ten tím. . Odrážely zajisté jasně myšlenky. 9. aneb zdaliž hra byla prostě výsledkem rozmaru neb fantasie. Byl bych se bouřil proti těmto sólům. 11. 12. přivíral oči a pohrával smyčcem na zdař bůh po strunách houslí. Hraje dobře na housle. praktickou znalost britských zákonů. z anatomie – přesné. Vědomosti z lučby – hluboké. i nesnadné skladby.

Holmes vyprosil si obyčejně. Nerozumně jsa pohněván. Bylo 4. že Sherlock Holmes nebyl hotov ještě se svou snídaní. nežli obvykle. že nebyl pro mne přichystán ještě ani příbor. „neboť tito lidé jsou mými klienty. jako já. jako malou náhradu za onu zkoušku mé trpělivosti. března. že čekám. Jindy měl stařičký gentleman s bílými vlasy rozhovor s mým soudruhem. že má nějakou zvláštní příčinu. zapamatovali si datum to. kteréhož představil mně jakožto pana Lestrada. i počal jsem již souditi. Potom však záhy shledal jsem. celý sežloutlý mužík s očima tmavýma a s tváří jak krysa. abych se ho otázal z príma. Byl tu zvláště malý. že zpříma bez zvláštního podnětu rozhovořil se o tomto předmětu. že měl mnohé známosti. Objevilo-li se některé takové individuum.“ Opět naskytla se mi příležitost. ale on sám brzy rozptýlil myšlenku tu tím. Jednou z rána navštívila jej mladá dívka. „Potřebuji pro své záležitosti dnes této komnaty. a abych se uchýlil do ložnice. a byla u něho hodinu nebo ještě více. aby se o věci nezmiňoval. 17 .rychle vždy na to celou řadu oblíbených mých arií. a opět jemnocit můj zabránil mi bych nutil cizího muže. bych mu přenechal samotnému salon.“ říkal. že můj soudruh neměl přátel právě tak. jenž zdál se býti velice rozčilen. zazvonil jsem a dal jsem úsečně najevo. že mně způsobuje tuto nepříjemnost. mám dobrou příčinu. a který k němu přicházel třikrát neb čtyřikrát za týden. Vstal jsem poněkud dříve. vypadající jak židovský vetešník. elegantně oblečená. a hned po něm následovala starší žena se sešlapanými střevíci. a to v nejrůznějších třídách společnosti. Po první týden neměli jsme návštěvníků. Totéž odpoledne přišel ošumělý návštěvník se šedým vlasem. Omlouval se obyčejně. ani káva připravena. Hospodyně byla tak uvyklá mému pozdnímu vstávání. i shledal jsem. a po druhé zase železniční zřízenec ve své aksamitové uniformě. aby se mně svěřil. Domníval jsem se v té době.

by smrtelník dosáhl v nich nejvyšší dokonalosti. jakýmž on dospěl k závěrům těm. Třeba zdál se býti výcvik takový chlapeckým. kdo byl vycvičen v pozorování a v analyse. a já přirozeně přelétl jsem jej svým zrakem. on zostřuje pozorovací schopnosti. ukázati. že nežli naučili se postupu. nechť setká-li se s některým jiným smrtelníkem. nechť počne tím. ale život není dlouhým dost. a naučí kam se dívati a na co se dívati. musili ho pokládati za čaroděje. zněl: „Kniha života“. 18 . Název jeho. Dříve. nežli obrátí se zpytatel k morálním a duševním stránkám úkolu. co mu do cesty přijde. Hlavička jednoho z článků byla zaškrtnuta tužkou. Úsudky článku zdály se mi míti podklad dosti silný. známe-li jeden článek jeho. avšak konečné závěry zdály se mi za vlasy přitaženy a přepiaty. z rukávu jeho kabátu. Tak jest život velikým řetězem. ale mlčky obložený svůj chléb. z jediného škubnutí svalů. Jako jiná umění. jako mnohá tvrzení Euclidova. běží-li o Atlantický oceán neb o Niagaru. poněkud přepiatý. a jeho povahu lze již poznati. vědu dedukční analysy lze si osvojiti jedině dlouhým a trpělivým studiem. jeho zaměstnání neb povolání. Závěry jeho byly tak neomylný. zatím co soudruh můj pojídal hltavě. Z nehtů člověka. a byly dosti souvislý. Tak překvapujícími zdály se býti závěry tyto nezasvěceným. aniž je viděl. naučí se jediným pohledem poznávati život člověka toho. že osvojí si jednodušší problémy. Klam. Pisatel pravil: „Z krůpěje vody může logicky usouditi člověk. v článku děl se pokus. aneb z jediného pohledu oka nejvnitřnější myšlenky člověka. Článek vzbudil mou pozornost pozoruhodnou směsicí přemoudřelosti i nesmyslnosti.Potom zvedl jsem svůj časopis se stolu a pokoušel jsem se ukrátiti si jím čas. kteréž skýtají největších nesnází. skrývání byly podle něho nemožný před tím. Pisatel troufal si poznati z okamžitého výrazu. aneb aniž je slyšel. jak mnohému bystrý pozorovatel mohl by se naučiti přesným a soustavným zkoumáním všeho.

a já obyčejně jsem s to. a znáte-li všechny podrobnosti tisíce z nich. Jest veliká podobnost mezi zločiny. z mozolů na jeho ukazováčku a palci. A přece při posledním padělatelském případu ocitl se v úplné temnotě. Zde v Londýně máme množství státních detektivů a množství soukromých detektivů. Zlobí mne však přece. „Ach. třídy na podzemní naší dráze. Theorie. „Vidím.“ 19 . nějakého povaleče. Jest to zřejmě pouhé theoretisování nějakého lenocha. míním tento článek.z jeho bot. jest naprosto neuvěřitelno. Článek ten psal jsem ostatně já sám. rozumíte-li dobře tomu. bylo by zvláštní.“ „Jak to?“ tázal jsem se bezděčně. že by toho nedovedl. a kteréž zdají se vám býti tak chimérické. Viděl bych ho rád vstrčeného do vozu III. jenž pohodlně sedí ve svém křesle a káže všechna hezká tato paradoxní učení v odloučenosti svojí pracovny. Vsadil bych tisíc proti jedné. že jest psán svižně. a slyšeti. z kolenou jeho spodků. 2e by pak povolaný pozorovatel. Myslím. tak praktické. chybil v úsudku svém. z límečku jeho košile – z každé z těchto věcí jasně lze objeviti povolání člověka. mám vlastní svoje povolání. že jsem v něm ve světě samojediným toho druhu. z jeho výrazu. Mám smysl pro pozorování i pro odvozování. co tomu říká. an jste ho zaškrtl. Nepopírám. Lestrade jest detektivem. že od nich závisí příští můj chléb. „Nečetl jsem jakživ v životě takových duševních odpadků!“ „Co jest?“ tázal se Sherlock Holmes. přicházejí ke mně. chvalně známým. abyste nemohl rozluštiti tisíc a jeden z nich.“ „Vy?“ „Ano. bych s pomocí své znalosti historie zločinu případ jim vyjasnil. usednuv ke snídaní a ukázav lžičkou na časopis. a to přivedlo ho ke mně. a já snažím se uvésti je na pravou stopu. jsou v pravdě do krajnosti praktické. spojil-li je všechny v jeden řetěz. aby pověděl povolání všech svých spolucestujících.“ „Jaký to nevýslovný žvast!“ zvolal jsem. že jste jej již četl. Praktického není v tom však za mák. jež jsem tuto vyslovil.“ děl jsem. Přednesou mi veškeré okolnosti případu. Když tito nevědí kudy kam.“ Holmes odtušil klidně: „Prohrál byste. Jsem dobrovolným poradním detektivem. kdyby byl žádán. „Nuže. hodiv časopisem na stůl.

že jste z Afganistanu přišel.„A ostatní návštěvy?“ „Nejvíce jich bylo ke mně posláno soukromými detektivními agenturami. ačkoliv oni znali každou podrobnost?“ „Tak jest! Mám jaksi často pravé tušení o klíči záhady. Podotkl jsem tedy. neboť vyzáblá tvář jeho jasně to praví. Nemyslil jsem. Jestiť tato jeho ruka jako dřevěná – drží ji nepřirozeným způsobem. že jste přišel z Afganistanu a vy jste nad tím užasl. že můžete vy rozluštiti záhadu. kterýž vzbudil vaši nelibost. Kdež – v krajinách tropických – mohl anglický.“ „Nikterak! Já poznal. Tu a tam naskytne se případ složitější. Ona pravidla dedukční vyjádřená v onom článku. Vidíte. a kteréž obdivuhodně usnadňují můj úkol. jsou v praxi pro mne neocenitelná. aniž byl jsem si vědom článků mezi tím. že dospěl jsem k závěrku. ale není to přirozená pleť jeho. Pozorovatelská schopnost jest mně přímo vrozena. kteří se ocitli v nějaké tísni a přejí si nějakého vyjasněni. Celý pochod myšlenkový netrval ani vteřinu. neboť tvář jeho jest temna. Ale takové články myšlenkového řetězu existovaly. Potom musím vyraziti ven a podívali se na věci vlastníma očima. Levé rámě jeho bylo zraněno. Postup úsudků mých byl tento: „Zde jest pán. Zdál jste se býti překvapen při prvním našem setkání. Jsou to vesměs lide. že takové osobnosti existují i mimo novelly. 20 . Prodělal mnoho útrap i nemoc.“ Odtušil jsem: „Míníte tím. Dlouhým zvykem a cvikem myšlenky mé tak rychle letěly mou hlavou. jichž užívám při luštění problému. že mám celou zásobu vlastních vědomostí. kdež mohla býti ruka jeho zraněna? Zřejmě v Afganistanu.“ „Někdo vám to nepochybně řekl. že přicházíte z Afganistanu. jak to vysvětlujete vy. když jsem vám řekl. vojenský lékař prodělati mnoho útrap. lékařského typu a zároveň vzhledu vojenského. neboť zápěstí jeho jest bělostné. Naslouchám jejich vyprávění. kterou nedovedli rozluštiti jiní lidé.“ Děl jsem usmívaje se: „Jest to zcela jednoduché.“ Sherlock Holmes povstal a zapálil si dýmku. Přišel zajisté z krajů tropických. oni naslouchají mým poznámkám a já potom seberu do kapsy svou odměnu. Připomínáte mi Dupina z novell Edgara Allana Poea.

Po té podotkl: „Myslíte zajisté, že mi lichotíte, když mne porovnáte s Dupinem. Avšak v mínění mém byl Dupin schopností mnohem nižších. Onen trik, vpadati po čtvrthodinném mlčení do myšlenek přítele poznámkou úžasně případnou jest příliš okázalý, ale i povrchní. Dupin měl jakési analytické nadšení, zajisté; ale nebyl nikterak takový zvláštní zjev, jak jej Poe mínil podati.“ „Četl jste díla Gaboriauova?“ tázal jsem se. „Hoví Lecoq vaší idei o detektivu?“ Sherlock Holmes pokrčil posměšně nosem a děl hlasem skoro hněvivým: „Lecoq byl mizerný hudlař. Jediná vlastnost jeho vyžadovala uznání: jeho energie. Ale mně bylo při četbě Gaboriauovy knihy až nevolno. Běželo o to, zjistiti totožnost neznámého vězně. Byl bych tak učinil ve čtyřiadvaceti hodinách. Lecoq potřeboval na to šest měsíců či více. Člověk aby napsal zvláštní knihu pro detektivy, by naučil je, čemu mají se vyhýbati.“ Byl jsem skorém rozhořčen tím, že mluvil tak velkopanským tónem o dvou postavách, jež mně byly milý. Přikročil jsem k oknu a díval jsem se do živé ulice. V duchu jsem si děl: „Člověk tento snad jest velmi chytrým, ale jest jistě i velmi domýšlivým.“ Holmes však pokračoval rozmrzele: „V našich dobách není věru již ani zločinů ani zločincův. Co jest to plátno, přinese-li si člověk mozek pro naše povolání? Vím, že mám cosi v sobě, co by mohlo učiniti jméno mé slavným. Nebylo ještě muže, který byl by k odhalování zločinů přinesl takovou zásobu vědomostí a takové nadání vrozené jako já. A výsledek? Není vlastně ani zločinů, jež by se odhalovati musily, nanejvýše běží o několik hudlařských lotrovin s pohnutkami tak průhlednými, že prohlédnou je dokonce i na ředitelství policejním.“ Byl jsem napořád ještě rozmrzen přepiatým slohem tohoto rozhovoru. Myslil jsem proto, že jest nejlépe změniti rozhovor.

21

Věděl bych věru rád, co chce tento člověk,“ tázal jsem se, ukázav na statného, všedně oblečeného muže, kterýž přecházel pomalu po druhé straně ulice, dívaje se dychtivě po číslech. Měl velikou modrou obálku v ruce, a nesl zřejmě nějaký dopis. Holmes prohodil: „Míníte zajisté onoho pensionovaného námořnického sergeanta?“ „Toť opět chlubivost a chvástání,“ pomyslil jsem si v duchu. „Holmes ví dobře, že nemohu kontrolovati jeho tvrzení.“ Sotva myšlenka ta probleskla mou hlavou, muž, na nějž jsme se dívali, zahlédl číslo našich dveří a již kvapil napříč přes ulici. Slyšeli jsme silné zabušení na dveře, dutý hlas dole a těžké kroky po schodech. „Pro pana Sherlocka Holmesa,“ pravil, vkročiv do pokoje a doručiv dopis mému příteli. Tuto byla příležitost vyvésti mého přítele z domýšlivosti. Tázal jsem se příchozího nejroztomilejším hlasem: „Smím se vás, můj milý, tázati, jaké jest vaše zaměstnání?“ Odtušil nevrle: „Posluha, pane! Uniformy nenosím, protože jest ve správce.“ „A býval jste?“ tázal jsem se s lehkým, zlomyslným pohledem na mého soudruha. „Sergeantem v královské námořní pěchotě, pane!“ Srazil paty dohromady, zvedl ruku na pozdrav a odešel. III. TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKVCH.

Doznávám, že jsem byl značně překvapen tímto novým důkazem praktické stránky soudruhových theorií. Vážnost moje pro jeho analytické schopnosti značně vzrostla. Zůstalo však v mé mysli ještě skryto podezření, že celá věc byla episodou předem nastrojenou, abych byl uveden v úžas, ačkoliv vymykalo se mému pochopení, jaký po čertech byl by účel toho, mne oklamati.
22

Když jsem se podíval na Holmesa, dočetl právě dopis a oči jeho nabyly onoho prázdného bezlesklého výrazu, kterýž svědčil o jeho duševním zahloubání. „Jak u ďábla jste to odvodil?“ tázal jsem se. „Odvodil? Co?“ odtušil Holmes, jakoby nechtěl rozuměti. „Že muž ten jest námořním sergeantem na pensi.“ „Nemám čas k žertům,“ odvětil soudruh prudce. Potom dodal však s úsměvem: „Promiňte mé nevlídnosti. Přerušil jste nit mých myšlenek, ale snad jest tomu tak dobře. Nejste skutečně schopen poznati, že muž ten jest námořním sergeantem?“ „Ne, opravdu ne!“ „Bylo snáze poznati to, nežli vysvětliti, jak jsem to poznal. Kdybyste byl požádán, abyste dokázal, že dva a dva jsou čtyři, bylo by to pro vás snad dost nesnadno, a přece jste si tím jist. I přes ulici mohl jsem viděti, velikou modrou kotvu vtetovanou na hřbetu jeho ruky. To ukazovalo na moře. Měl při tom vojenské držení těla a licousy přímo podle předpisu. To svědčilo o námořnictvu. Jevil jisté sebevědomí, a jistý velitelský ráz. Musil jste pozorovati sám způsob, jakým držel svou hlavu, a jakým mával svou holí. Usedlý, ctihodný to muž, prostředního věku – podle tváře, vesměs to fakta, kteráž musila vzbuditi ve mně mínění, že byl sergeantem.“ „Toť podivuhodné!“ zvolal jsem. „Toť zcela všední,“ děl Holmes, ačkoliv soudil jsem z jeho výrazu, že mu můj obdiv a moje překvapení lichotí. „Řekl jsem vám před chvílí, že není již nijakých zločinců, ale zdá se, že jsem se mýlil – podívejte se na toto.“ Hodil mi list, kterýž posluha přinesl. „Jakže?“ zvolal jsem, když jsem na list pohlédl, „toť strašlivé!“ „Zdá se skutečně, že se to vymyká všedním případům. Nechtěl byste mi list ten ještě jednou přečísti nahlas?“ Dopis zněl takto: „Drahý můj Sherlocku Holmese! „Zlá věc přihodila se dnes v čísle 3. v Lauristonských sadech na Brixtanské třídě. Dnes v noci o 2. hodině jeden z našich mužů, nalézaje se na obhlídce, viděl tam světlo, a jelikož dům byl prázdný, 23

Vysměji se jim alespoň.“ „Ale vždyť on vás požádal. co však mám z toho? Když i rozluštím záhadu. Zanechal jsem všechno v statu quo.“ „Můj milý. že jsem schopnější než on. aniž zřejmo bylo vůbec. že se tam děje něco nepravého. jak muž ten dostal se do prázdného domu. napíši Vám zevrubněji podrobnosti. Lestrade a společník osvojí si všechnu zásluhu. ale na těle muže není ran. Nebude-li Vám možno přijíti. Pojďme!“ 24 . ale přece jen prostředků všedních – až hanba všedních. po jakéž jste toužil. dobře oblečeného.“ „Gregson jest z nejčilejších detektivů z policejního ředitelství. Jsou žárliví na sebe. že Gregson. jakýž kdy chodil po této zemi – to jest. jako dvě krásky. On ví. že já jsem osoba neúřední.“ „Nejsem si jist. Ohio. nalezl tělo jakéhosi muže. Celá afféra jest vůbec způsobilá vyvolati v mysli jen zmatek.“ Neudala se žádná loupež. s jakým on zprávu tu přijal. dokud Vy se nerozhodnete. Budu jednati na vlastní vrub. zdaliž mám vůbec jeti. Bude to švanda. Jsem nenapravitelný lenoch. Nevíme též. nelze ztráceti ani okamžiku!“ zvolal jsem. „Sejdu dolů a objednám pro vás povoz. abyste mu pomohl?“ „Ano.soudil hned. a přiznává mi to. „Jistě. i budu pokládati za velikou ochotu od Vás. je-li svěřeno oběma vyšetřování onoho případu. V komnatě jsou stopy krvavé. neboť někdy dovedu býti i dosti čilým. Cleveland. kde není nábytku. naleznete mne tam. A každý z nich má své koníčky. V jeho kapse shledal lístek se jménem: „Enoch J. když nic jiného. Nalezl dveře otevřeny a v průčelní síni. jakým způsobem smrt muže toho stihla. Avšak raději dal by si uříznouti jazyk. Drebber. než aby to přiznal třetí osobě.“ „Vždyť jest to přece příležitost. Váš oddaný Tobiáš Gregson. můžete býti jist. To jest tím. vyslovíte-li mi svoje mínění. Jsou oba čiperní a energičtí. Spojené Státy Severoamerické.“ „Můžete-li přijíti před dvanáctou hodinou.“ Divil jsem se klidu. když mne lenošení zachvátí. Nicméně podívejme se tam. On a Lestrade jsou metlou všech zlosynů.

Malá zahrada. nežli veškeré okolnosti jsou známy. abychom vystoupili. Bylo mlhavé. Na konec pravil jsem. že náhlý záchvat energie vymanil jej z jeho apatie. jež sestávala zřejmě ze směsice bláta a oblázků. uvažovali dříve. „Přejete si. do něhož jsme byli zapleteni. drožkáři. kteréž stály poněkud do zadu do ulice. že tu a tam lístek „k pronajmutí“ zasvítil jako bělmo na zakalené ploše. zastavte!“ Byli jsme ještě asi sto yardů neb více vzdáleni od domu. Číslo 3 v Lauristonské zahradě skýtalo zlověstný. a z nichž dva byly obydleny. i dokončili jsme tudíž pěšky svou cestu. nemáte-li nic lepšího na práci. neboť po celou noc bylo pršelo. jež byly pusty a bez ozdob. zamračené jitro a tmavohnědý závoj zdál se vznášeti se nad vrcholy domů. Já sám byl tichý. a byla rozdělena úzkou stezkou zažloutlé barvy.“ Minutku na to seděli jsme oba v drožce a ujížděli o překot k Brixtonské třídě. onen dům jest to. tísnil mou mysl. přerušiv Holmesovy muzikální rozbory: „Nezdá se. Všude bylo mokro. ukazuje prstem do předu. dělila každý z obou domů od ulice. smutných oken. porostlá rozptýlenými výhonky uschlých rostlin. Jest hlavní chybou. krom toho.“ Odtušil: „Nevím o něm ještě nic určitého. Zastavte. Soudruh můj byl v nejlepší náladě a klábosil o houslích kremonských a o různosti mezi stradivárkami a amatkami. Tamo jest Brixtonská třída. Byl to jeden ze čtyř domů. avšak Holmes naléhal na to. dva byly prázdny. „Vezměte klobouk!“ pravil.Přehodil si svrchník a pospíchal. ano hrozivý vzhled. Tyto poslední dva zely před námi s trojí řadou prázdných. Mate to úsudek. vypadaje jako odraz blátivého roucha ulic dole pod ním.“ pravil jsem.“ „Tak jest.“ „Brzy budete známi všechny okolnosti. a nemýlím-li se. abych šel s vámi?“ „Ano. neboť počasí chmurné a trudný případ. že byste příliš přemýšlel o případu vám svěřeném. aby již byl venku – důkaz to. 25 .

že dá on zde pozor. Avšak jeho schopnost. jest zde. jelikož strážníci dříve přecházeli sem a tam. že jste přišel. „Nechal jsem všechno nedotknuto. O zídku tu opíral se statný policejní strážník.“ „Kromě tohoto. nebylo možno pochopiti. že vidí mnoho. až přijdete. co mně zůstává skryto. a jednou viděl jsem ho usmívati se a slyšel jsem. Není pochyby. ukázav na stezku.“ Holmes podíval se na mne a pozvedl úsměšně své obrví. drže zápisník v ruce. U dveří domu setkali jsme se s mužem vysoké postavy. nebyla by půda více rozšlapána. „Kdyby stádo buvolů bylo přeběhlo tudy. na oblohu. avšak. takže nemohl jsem pochybovati již. S výrazem lhostejnosti. obklopený malým hloučkem zevlounů.“ odpověděl můj přítel. že není ničeho tak dalek.“ pravil. kteří napínali šíje a namáhali oči v marné naději. že Holmes vrazí ihned do domu. Myslil jsem si. že jste učinil si vlastní své závěrky dříve. Gregsone. Pravil však: 26 . Spoléhal jsem se na něj. Dvakrát stanul. vroubící stezku tu a upíraje oči své k zemi. jako toho. ploužil se soudruh můj po chodníku ulice a díval se jakoby bezúčelně na zemi. i na řadu latěk. aby zahlédli něco z toho. rychle vše postihovati byla očividná. pan Lestrade. Když končil tuto na pohled ledabylou obhlídku. kvapil nám vstříc a stiskl vroucně ruku mému soudruhovi. vkročil na pruh trávy. bělostné tváře a s vlasem jak len. „Jest to opravdu hezké od vás. jak by soudruh můj chtěl něco z nich zvěděti. vysokou tři stopy. a zakončenou nahoře dřevěnými. dal se pomalu na stezku. špičatými latěmi. co se děje uvnitř. a okamžitě se vášnivě zabere do zkoumání tajemství. Ale zdálo se. kteráž chvílemi zdála se mi hraničiti na affektovanost. nežli jste to dovolil?“ Detektiv odtušil vyhýbavě: „Měl jsem co činiti přespříliš uvnitř domu. Bylo mnoho stop na mokré jílové půdě. kterýž. jak vykřikl uspokojením. Kolega můj. na protější domy. aneb lépe.Zahrada byla vroubena zídkou z cihel.

Krátká chodba s podlahou z holých prken a zaprášená vedla do kuchyně a do vedlejších místností. Jedny z nich byly zřejmě uzavřeny již po mnoho týdnů. že světlo vnikalo dovnitř jenom matně a nejisté. Dvojí dveře otvíraly se na právo a na levo. nevidoucíma ke stropu vybledlých barev. kteráž zdála se býti tím větší při nedostatku všeho nábytku. kteráž pokrývala celý byt.“ S touto na pohled nesouvisící poznámkou Holmes vešel do domu sledován Gregsonem. Sherlock Holmes vešel do vnitř s oním mocným rozechvěním. co jsme vykonati mohli. ale hrubý čaloun zdobil stěny. kteréž vyvolává přítomnost smrti. zírajíc s očima prázdnýma. jehož tvář jasně jevila údiv jeho. „Jest to však případ zcela neobyčejný.“ „Nepřijeli jste sem v drožce?“ tázal se Sherlock Holmes. V jednom koutě tkvěl zbytek svíčky z červeného vosku. čtverhranná komnata. odkrývajíce žlutou za nimi omítku. Té chvíle moje pozornost byla upoutána na jedinou chmurnou nepohnutou postavu. Naproti dveřím byl krásný krb se římsou z napodobeného bílého mramoru. dodávajíc všemu kalného odstínu. jakou zálibu máte pro takové případy. „Nikoliv.“ odpověděl. kteráž ležela natažena na podlaze. ve kteréž se právě tajuplná afféra udála.„Jdou-li po stopách dva tací muži jako vy a Lestrade. jevil však místy skvrny od plísně. Všechny tyto podrobnosti zpozorovali jsme až později. a tu a tam veliké jeho pruhy odlouply se a visely dolů. „Myslím. 27 . Jediné okno bylo tak zašpiněno. a vím. nezbývá zde pro třetího mnoho již hledati. že jsme vykonali. kterýž byl sesilován ještě více silnou vrstvou prachu. Lesklý. pane!“ „Ani Lestrade?“ „Pojďme tedy a podívejme se na dokumenty. Druhé vedly do jídelny.“ Gregson mnul si ruce sebevědomě. Byla to široká.

a jak se mi zdálo. Vše už bylo někdy dříve. kteréž vedlo na jednu z hlavních tepen předměstských částí Londýna. pane.“ „Nijakého. A já věru nejsem včerejší. 1834. Cylindr pěkný a leskle vykartáčovaný ležel na zemi vedle něho. Viděl jsem smrt v mnohých tvarech. chmurném obydlí. ukazuje k četným skvrnám a kalužím krve kolem dokola. jak jsem to nevídal nikdy na lidské tváři. „Jste jisti. Zlé. soukenný kabát a vestu.“ „Měl byste si o něm něco přečísti.“ 28 . ruce jeho byly zaťaty. Je vám znám případ ten. skutečně byste měl. avšak nezjevila se mi nikdy v strašlivějším vzhledu nežli v tomto tmavém. dodávalo muži tomu jakéhosi opičího vzezření. s kadeřavým. tak jakoby jeho smrtelný zápas byl býval velmi krutý. „Naprosto jisti!“ zvolali oba detektivové. souvisící se skonem Van Jausenovým v Utrechtu r. „Potom ovšem krev tato náleží druhé osobě – nepochybně vrahu. ježatým vousem. a pozdravil mého soudruha i mne. i záště v té míře.Byl to muž asi třiačtyřicetiletý neb čtyřiačtyřicetiletý. Lestrade. Gregsone?“ „Ne. Oblečen byl v těžký. paže“ jeho od těla odtaženy a nohy skrčeny. Na stuhlé tváři jeho tkvěl výraz hrůzy. sdružené s nízkým čelem s tupým nosem a vyčnívající čelistí. pane.“ souhlasil Lestrade. kteréž sesíleno bylo ještě zkroucenou. a jako nitka stál ve dveřích. prostřední postavy. černým vlasem a s krátkým. že není opravdu žádné rány na něm?“ tázal se. překonává všechno. a pokleknuv. strašlivé zkřivení tváře. ve světlé spodky a límec i manžety beze skvrny. Nic nového není pod sluncem. nepřirozenou jeho polohou.“ Gregson se ozval: „A není nijakého klíče k záhadě. vyzáblý jako vždy. Prohodil ihned: „Tento případ způsobí hodně hluku. Připomíná mi to okolnosti. širokých ramen. zkoumal je bedlivě. ač-li byla tu spáchána vražda. co jsem kdy viděl. Holmes přikročil k tělu.

šat rozepínajíce a bádajíce. jakýsi prstýnek padnuv na zemi. nežli bylo nutno. Muž byl zvednut a vynesen. Když jej zvedali. tisknouce. 97163 od Barranda v Londýně. Co jste nalezli v kapsách?“ „Máme to všechno zde.“ což souhlasí 29 . Posléze přičichl ke rtům mrtvého muže a potom podíval se na podešve jeho kožených botek.An mluvil. hmatajíce. že to věc spíše zjednodušuje? Z pouhého dívání se na prsten nezvíme nic.“ Řka to. Gregson se ozval: „To komplikuje věc. že sotva kdo byl by mohl stopovati přesnost a zevrubnost. jakoby kamsi do daleka se upírajícího. Drebber z Clevelandu. Zlatá jehlice – buldočí hlava s rubíny místo očí. navštívenky se jménem „Enoch J. A Bůh ví. ukázav na malou hromádku předmětů na jednom dolním stupínku schodů. Na jeho zavolání vstoupili do komnaty. zlatý řetěz Albertova vzorku. „Zlaté hodinky č. A zvolal: „Byla tu žena! Jest to ženský snubní prsten. „Nic víc. že tento kroužek z ryzího zlata zdobíval někdy prst nevěstin. Pouzdro z ruské kůže na navštívenky. Zlatý prsten s odznakem zednářským. abychom ho my prohlédnouti mohli. Tak rychle byla prohlídka tato vykonána. kdežto zrak jeho nabyl opět onoho výrazu. velmi těžký a solidné pracovaný. „Nebylo s ním opravdu hnuto?“ otázal se. zazvonil.“ pravil Gregson. prsty jeho hbitě sunuly se po mrtvém těle rychle sem a tam. co by se mohlo z těla jeho ještě poznati.“ řekl Holmes. jejž jsem byl už u něho pozoroval. držel jej na dlani. byla komplikována již dost před tím!“ Holmes namítl: „Nemyslíte. a zakutálel se po podlaze. s jakou byla prováděna. Seskupili jsme se všichni kolem něho a dívali jsme se na něj. Nemohlo býti pochyby.“ „Můžete ho nyní odnésti do umrlčí komory.“ Gregson měl truhlu a čtyři muže po ruce. Lestrade zvedl jej a zadíval se naň tajuplným pohledem. „nevím.

Drebbera.“ „Nevyžádal jste si zpráv o určitém bodu. a týkají se plavby jejich lodí z Liverpoolu. že chce pronésti nějakou poznámku.“ „A na jakou adressu?“ „Na Americkou Banku na Strandu. dnes ráno. kdybych nebyl býval stěny bedlivě prohlédl.s monogramem E.“ „Telegrafoval jste do Clevelandu?“ „Ano. Poslal jsem návěští do všech listů. ale ještě se nevrátil. a jeden z mých lidí odebral se do Americké Banky. učinil jsem právě objev nanejvýše důležitý a který byl by býval přehlédnut. J.“ odtušil Gregson uraženým hlasem. Žádná tobolka.“ „Jak jste stylisoval svůj dotaz?“ „Vypočetli jsme všechny okolnosti a dodali. od níž zdá se celý případ záviseti? Budete opět telegrafovati?“ „Řekl. až by byly vyzvednuty. jsem všechno. že nešťastný muž ten chystal se vrátiti se do New Yorku. Dva listy – jeden s adressou na E. jež by nám mohla prospěti. objevil se opět na scéně. Oba jsou od plavební společnosti Guionovy. ale zdálo se. který zdál by se vám býti neobyčejným?“ „Žádal jsem za zprávy o Stangersonovi vůbec. Jest jisto.“ 30 . avšak peníze volně v kapsách obnosem sedmi liber třinácti shillingů. mna si ruce spokojeně a okázale. Kapesní vydání Boccacciova „Dekamerona“ se jménem Josef Stangerson na prvním listu.“ „Nic více? Nevidíte žádné okolnosti. J. že bychom byli povděčni za každou informaci. co jsem měl říci. zatím co my na chodbě vedli tento rozhovor. na prádle. kdež měly zůstati ležeti. Pravil: „Pane Gregsone. jenž zůstal v síni. D. Holmes usmál se sám pro sebe. a jeden na Josefa Stangersona.“ „Pátral jste po onom muži Stangersonu?“ Gregson děl: „Ovšem jsem tak ihned učinil. když tu Lestrade.

mužíka pobouřil. až případ bude vyjasněn. zde jest ještě stopa krve. A proč byl tento kout vyvolen pro onen nápis? Povím vám i to. Byla rozsvícena v oné době. bylo zde nejsvětlejší místo stěny. jak kapala po zdi. 31 . V tomto pak koutě komnaty odloupla se ho zvláště veliká čtverhranná část. an mluvil. Podívejte se na tuto svíčku na římse krbu.“ Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně … „A co znamená věc ta t e ď. propuknuv ve smích. poněvadž nápis se nalézal v nejtemnějším koutě komnaty a nikoho nenapadlo se tam podívati. To vylučuje myšlenku na sebevraždu. že žena jménem Rachel měla s případem tím co činiti. že papír byl místy se stěn odpadalý.“ pravil.Oči mužíčka toho zajiskřily se.“ pravil vítězoslavně. shledáte. „A teď postavte se sem!“ Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně. Vrah. kdy příšerný její obyvatel byl odešel. kdež ovzduší zdálo se býti příjemnější od té doby. „Co to znamená? To znamená. Podívejte se. Vzpomeňte si na má slova. stojícího před boudou s všelikými divy světa: „Co o tom soudíte? Bylo to přehlédnuto. aneb vražedkyně napsala to vlastní krví. „Pojďte sem.“ „Prosím o prominutí. Jste jistě čiperným a moudrým. avšak že byl vyrušen dříve. pane Sherlocku Holmese. takže bylo tu viděti hrubou omítku. Na holém místě tom načmárnuto bylo krvavými písmeny jediné slovo: RACHE Detektiv zvolal hlasem vyvolavače. druhému se jde už snáze za ním. nežli mohl to dokončiti. „Podívejte se sem. i bylo zřejmo. že objevil nějaký vroubek proti svému kolegovi. kterýž. že jest zachvácen nejvyšším. odkvapiv do komnaty. Není tu nic k smíchu. ač tlumeným radostným rozčilením nad tím. Podotkl jsem již. že pisatel chtěl napsati ženské jméno „Rachel“.“ děl můj soudruh. když jste nápis nalezl?“ tázal se Gregson pohrdlivě. ale když jeden cestu razí. a když byla rozsvícena.

„Máte zajisté zásluhu, že jste první objevil tuto věc, a jak jste řekl, všechno nasvědčuje tomu, že nápis napsán byl druhým účastníkem tajuplné noční afféry. Neměl jsem však ještě čas, prozkoumati tuto komnatu, avšak učiním tak nyní s dovolením vaším.“ Řka to, vytáhl rychle z kapsy měřítko a na stuze veliké, okrouhlé, znamenité zvětšovací sklo. S dvěma těmito nástroji přecházel komnatou, někdy se stavě, jindy poklekaje, a jednou položil se i na břich s tváří k zemi. Byl tak zcela zaujat svým úkolem, že se zdálo, že zapomněl zcela na moji přítomnost, neboť řehtal se a hovořil sám k sobě po celou tu dobu neustále, pronášeje výkřiky, vzdychaje a hvízdaje a mluvě k sobě slova povzbuzení a naděje. Tak, jak jsem se díval na něj, podoben byl rozhodně čistokrevnému, dobře vycvičenému jezevčíku, když pobíhá v před a v zad houštinou, kňuče v dychtivosti své, až objeví opět ztracenou stopu. Po dvacet minut či déle pokračoval v pátrání svém, měře co nejbedlivěji vzdálenost mezi stopami, kteréž zůstávaly pro mne naprosto neviditelny, a někdy přikládal měřítko své ke stěnám způsobem pro mne stejně nepochopitelným. „Říká se, že duch má nevyčerpatelnou způsobilost pro práci, na níž mu záleží,“ prohodil s úsměvem. „Jest to smělá definice, ale na detektivní dílo se hodí.“ Gregson a Lestrade sledovali výkony svého soudruha amateura se značnou zvědavostí a trochu i s pohrdlivostí. Nepochybně nedovedli oceniti fakt, kterýž já počal jsem si již uvědomovati, že nejmenší výkony Holmesovy byly namířeny k určitému praktickému cíli. Oba otázali se: „Co soudíte o všem, pane?“ „Připravil bych vás o zásluhu rozluštění záhady, kdybych si troufal vám k němu dopomoci,“ odtušil přítel můj. „Konáte úkol svůj tak dobře, že bylo by škoda, kdyby se vám někdo měl do věci míchati.“ Hlas jeho zněl při tom sarkasticky. Po té dodal: „Povíte mi, jak vaše pátrání postupuje. Bude mne potom těšiti, kdybych vám mohl 32

něčím prospěti. Zatím přál bych si promluviti se strážníkem, kterýž nalezl tělo. Můžete mi pověděti jeho jméno i adressu?“ Lestrade podíval se do svého zápisníku a pravil: „Jmenuje se Jan Rance. Není teď ve službě. Najdete ho v čísle 46 ve dvoře Audleyově, Kennington Park Cate.“ Holmes zaznamenal si adressu. „Pojďte, doktore,“ pravil potom. „Půjdeme a podíváme se k němu.“ Po té pokračoval, obrátiv se k oběma detektivům: „Stala se zde vražda, a vrahem byl muž. Byl vyšší nežli šest stop, byl v květu života, měl na svoji výšku poměrně malé nohy, na nohou boty hrubého tvaru, nikoli špičaté, a kouřil trichinopolský doutník. Přijel sem s obětí svou v drožce, do které byl zapražen jeden kůň, jenž měl tři staré podkovy a jednu novou na přední noze. Nepochybně vrah byl kvetoucí tváře a nehty na prstech pravé jeho ruky byly velmi dlouhé. Jest to nemnoho známek o jeho osobnosti, ale snad vám prospějí.“ Lestrade a Gregson podívali se navzájem na sebe s nedůvěřivým úsměvem. První se tázal: „Byl-li muž zavražděn, jak se to stalo?“ „Jedeme,“ odtušil Holmes úsečně, a zamířil ke dveřím. Obrátiv se však v nich, dodal: „Jednu ještě věc, Lestrade: Rache jest německý výraz pro „pomstu“, neztrácejte tedy času sháněním se po nějaké Rachelce.“ Vystřeliv si takto, opustil své soudruhy, kteří zůstali v komnatě s otevřenými ústy. IV. CO VYPRAVUJE JAN RANCE.

Byla

jedna hodina, když jsme opustili dům č. 3 v sadech Laurestonských. Holmes dovedl mne k nejbližšímu telegrafnímu úřadu, odkudž odeslal dlouhý telegram.

33

Potom najmul drožku a nařídil, aby nás dovezla na adressu, kterouž nám dal Lestrade. Potom prohodil: „Nic není nad to, jako když člověk shlédne okolnosti případu z první ruky. V duchu jest mně případ již v pravdě jasným, avšak, nevadí, zvíme-li, co lze ještě vyzvěti. „Naplňujete mne úžasem, Holmese,“ děl jsem. „Nejste si jistě bezpečen všemi podrobnostmi, jak jste je byl uvedl.“ Holmes odtušil: „Naopak, mýlka není tu možná. První věc, kterou jsem pozoroval při svém příchodu, byla, že drožka zanechala dvoje koleje různého rázu. Nuže, po celý týden až do minulé noci nepršelo, a kola, kteráž zanechala tak hluboké koleje, musila sem přijeti tudíž minulé noci. Byly tam i stopy podkov, a jelikož zářez jedné podkovy byl jasnější nežli ostatních tří, bylo jasno, že jedna podkova byla nová. Jelikož drožka byla zde na to teprv, když déšť počal a nikoliv teprve v hodinách ranních – v poslední příčině mám údaj Gregsonův, sleduje z toho, že musila zde býti v noci a tudíž že přivezla obě osoby tyto do domu.“ „To zdá se býti dosti jednoduché,“ pravil jsem. „Avšak jak jste zvěděl mužovu výšku?“ „Výška muže v devíti případech z desíti závisí od délky jeho stopy. Jest to dost jednoduchý výpočet, avšak bylo by zbytečno, abych vás trápil v tomto případě čísly. Znal jsem délku stopy muže toho z jílu z věnčí i z prachu uvnitř síně. Avšak nemusil jsem se ani počítati s tím. Píše-li totiž nějaký muž na stěnu, vede jej pouhý pud k tomu, aby psal nad úrovní očí svých. Nuže, nápis byl právě šest stop nad podlahou. To vše tedy bylo pravou hříčkou, pravou dětskou hříčkou.“ „A jeho věk?“ tázal jsem se. „Nuže, může-li muž některý rozkročiti se čtyři a půl stopy bez nejmenší námahy, nemůže zajisté býti vyžilým, svadlým a sežloutlým člověkem. Takovou však byla šířka kaluže na zahradní cestě, kterou zřejmě on překročil. Kožené botky obešly kaluž a boty se širokými špičkami ji překročily. V tom všem přece není žádného tajemství. Užívám prostě při zjevech obyčejného života několik oněch pokynů pro pozorování a dedukci, za něž přimlouval jsem se 34

aby vyšetřování 35 . smočeným do krve. to bylo více jen tak troufale vystřeleno. robených v Trichinopolli. Sebral jsem trochu popela. a dokonce napsal jsem i monografii o předmětu tom. Čím více myslím na to. aby fakta ta uvedena byla v souhlas. nýbrž neobratným napodobitelem jeho. proč druhý muž napsal německé slovo „Rache“ dříve. povšiml-li jste si. byl to jen pouhý uskok.“ „A což kvetoucí tvář?“ tázal jsem se. „Ach. který je vezl? Jak mohl jeden muž donutiti druhého. Nuže. tím tajuplnější jeví se mi věc. aby uvedena byla policie na nepravou stopu. Byla to pouhá lest. nežli se vzdálil? Přiznávám.“ Soudruh usmál se a přisvědčil. Pokud se týče objevu nebohého Lestrada. Konal jsem zvláštní studia o popelu doutníkovém. Slovo napsáno bylo. co se vám v tvrzeních mých ještě jevilo podivným?“ „Dlouhé nehty a trichinopollský doutník. i aby bylo podezření uvaleno na socialism a tajné společnosti. Jest něco. ačkoliv jádro její jest mi již jasné. což by jistě nebylo se stalo. kterýž udělal více než třeba. kdyby nehet muže toho byl ostříhán. Lichotím si. švabachem.“ Přejel jsem si rukou čelo a prohodil jsem: „V hlavě mé přímo to víří. Vražda nebyla vykonána Němcem. ale dobře nesnáze situace.“ odtušil jsem. aby požil jedu? Odkud byla krev? Jaký byl účel vraha. takže můžeme říci. A právě znalostí takových podrobností rozeznává se obratný detektiv od typu Gregsonova a Lestradova. Jest mnoho ještě temného v afféře té. „Shrnujete úsečně. ačkoliv nepochybuji. že na omítce bylo při tom rychle škrábnuto. Ale nesmíte se mne tázati na to v nynějším stavu afféry. rozsypaného na zemi – byl temné barvy a pýrnatý – a takový popel pochází od doutníků. že nevidím nijaké možnosti. že nápis nebyl psán Němcem. Lupou svojí zpozoroval jsem. když neběželo o loupež? Jak dostal se tam prsten ženin? A především. Jak přišli tito dva mužové – ač-li to byli dva mužové – do prázdného domu? Co se stalo s drožkářem. že dovedu rozeznati na ráz popel každého známého druhu doutníku neb tabáku. že trefil jsem i tu na pravé.v onom článku. „Nápis na stěně napsán byl ukazováčkem mužským. skutečný Němec píše nyní skoro veskrze latinkou.

jakým byla pronesena.“ Audleyův dvůr nebyl vábivým místem. jak jen možno. botky se širokými špičkami přecházely sem a tam. Potom tragedie nadešla. a mohl jsem čisti také. Máme však dobrý základ pro další práci. abych slyšel proslulého Normana. neboť ostatek jest pouhý předpoklad a domněnka. neboť přiblížil jste detektivní umění tak blízko k vědě exaktní. co vím sám. Podotkl jsem již. až se vrátíte. 36 . že kouzelník nebudí již pozornosti. „Tamhle jest Audleyův dvůr.svedeno bylo do nepravých kolejí. „Najdete mne zde. zalichotilo-li se jeho umění.“ „Mohl jsem čisti vše to z prachu. jakmile vyložil své triky. Uzká chodba vedla nás do čtverhranu. zalichotilo-li se její kráse. Mluvil napořád. mezi dlouhou řadou všedních.“ pravil. „Musím vám pověděti ještě jinou věc. stával se stále rozčilenějším. Musíme si však pospíšiti. V nejšpinavější a v nejhroznější z nich drožkář náš náhle zastavil. a kdybych pověděl vám více o methodě své práce.“ Můj soudruh zarděl se radostí při mých slovech a při vážném způsobu. Kožené boty a boty se širokými špičkami přijely v téže drožce a kráčely pospolu po stezce tak přátelsky. Řekl jsem vám nyní všechno. z něhož můžeme vyjiti. ukázav k úzké mezeře.“ Odpověděl jsem: „Tak nikdy souditi nebudu. jako dívka bývá citlivou. přecházeli sem a tam. cihlových stěn. co drožka naše ujížděla dlouhou řadou špinavých ulic a hrozných uliček příčních.“ – Hovor tento veden byl zatím. aneb lépe řečeno. patentní kožené botky stály. Když ocitli se uvnitř. neboť přeju si jiti na koncert. doktore! Víte. Podle všeho oba lidé šli ruku v ruce. kol něhož rozkládaly se špinavé byty. že jsem vlastně jen zcela obyčejným člověkem. základ. Nemohu vám však nyní více o případu říci. a vmlouval se do stále větší zuřivosti. jak jen vůbec blízko jí přivedeno býti mohlo. dospěl byste na konec k názorům. To dokazuje stále širší jeho rozkročení. že když on přecházel. dlážděného dlaždicemi. že byl velmi citlivým.

“ pravil. až jsme přibyli k číslu 46. pouze jedna neb dvě drožky mne předjely. 37 . zemřel na tyfus. Náhle – byly asi dvě hodiny neb něco přes – když napadlo mne. bychom na něj počkali. když tu náhle záblesk světla padl mi do oka. kteréž ozdobeny byly úzkým pruhem mosaze. V jednu hodinu počalo pršeti. uslyšíme-li vše z vašich úst. „Podal jsem zprávu svou už na ředitelství. že dva domy při Lauristonském sadu byly prázdny. ale kromě toho byl při mé obhlídce klid. jak vhod byla by čtvrtinka horké jalovcové. Upíraje oči na malý zlatý kotouček. rozvěšeného prádla. který bydlil v nich. Pravil: „Povím vám všechno od počátku. že bude lépe. i byli jsme uvedeni do malé přední jizby. ke dveřím. ale zdál se býti potud pohněván. hovoříce.. Nepotkal jsem dušičky po celou cestu. Odpověděl: „Myslili jsme. vinou samotného jich majitele. na němž vryto bylo jméno „Rance“. i stáli jsme pospolu na rohu ulice Henriettiny. Služba má sahá od desíti v noci do šesti hodin ráno. Bylo tam pusto a jen spousty bláta. že strážník jest v posteli. co jen mohu. ačkoliv poslední obyvatel. Věděl jsem. a svraštil své obočí jakoby byl odhodlán neopominout ničeho ve svém vyprávění.Prodrali jsme se mezi skupinou rovněž špinavých dětí. budu-li vám moci pověděti všechno. V jedenáct hodin byla rvačka „u bílého jelena“. Odtušil: „Budu velmi potěšen. a to z okna onoho domu. co a jak se přihodilo. kterýž nechtěl v nich nechat založiti řádnou stoku.“ „Vyprávějte jenom. že bych se měl podívati.“ Rance usedl na žíněnkovou pohovku. Na dotaz svůj zvěděli jsme. a já setkal jsem se s Jindřichem Murcherem. že byl vyrušen ze spánku. je-li vše v pořádku v Brixtonské třídě. kterýž měl obhlídku na čtvrti Hollandského sadu. Holmes vyňal půl souvereignu z kapsy a pohrával si jím zamyšleně. Tak jsem se ploužil. Přišel rychle. a mezi řadami vybledlého. mysle si v duchu. jak sám umíte.

poklekl jste u těla. Blikala tam svíce. Nu. a potom –“ Rance vyskočil s tváří vytřeštěnou a s podezřením ve svých očích.Byl jsem tudíž sám zaražen. že se tam děje něco nepravého. Ani živé dušičky. Nebylo nikoho na ulici. „Nezatknete mne snad přece pro vraždu!“ řekl. že jste vše to viděl? Zdá se mi. kde hořelo světlo.–. bylo v domě tak ticho. i vstoupil jsem do komnaty. když jsem přišel ke dveřím. než byste věděti měl!“ Holmes zasmál se a hodil svou navštívenku přes stůl strážníkovi. aniž pozbyl svého tajuplného výrazu. Rozkřikl se: „Kde jste byl skryt. Přešel jste několikrát síní. jak jste to mohl vyzvěděti. že by to mohl býti duch onoho člověka.“ „Zastavil jste se. Při myšlence té obrátil jsem se zpět ke vrátkům zahradním. a potom vrátil jste se zpět k zahradním dvířkům. stojící na římse krbu. I pravil: „Ano. že jsem myslil. anebo pan Lestrade za to ručí. svíce z červeného vosku. kdyby někdo šel se mnou. tak pusto. Přivolal jsem tím Murchera a ještě dva. Pokračujte. že víte více. co jste viděl. Ba ani psa ne.“ 38 . ale pomyslil jsem si. Nebojím se ničeho na tomto světě. bych se poohlédl. když jsem spatřil světlo v jednom okně. nespatřím-li někde ještě Murcherovu svítilnu. potom prošel jste domem a pokusil jste se otevříti dvéře kuchyně.–. toť pravda. „Jsem jenom jeden ze psů. pokračujte jen! Co jste učinil potom?“ Rance usedl opět. a nejsem vlkem! Pan Gregson. Když jsem přišel ke dveřím –. a pomyslil jsem si ihned.“ přerušil soudruh můj strážníka. jenž zemřel na tyfus. a při světle jejím jsem viděl –“ „Vím vše. „Vrátil jsem se k vrátkům a zapískal jsem na píšťalku. ačkoliv sám Bůh ví. Uvnitř bylo vše ticho. že nebylo by zle. I vzmužil jsem se. pane. „Proč jste tak učinil?“ Rance škubl prudce sebou a podíval se na Holmesa s krajním údivem ve svých rysech. vrátil se a otevřel jsem dvéře. prohlížeje stoky. avšak nebylo památky ani po něm ani po jiném.

“ „Musil ho tedy nechati někde. Nemohl však skorém ani stati na nohou. „Byl to. „Co se stalo s ním?“ „Měli jsme co dělati bez něho.“ „Jaký to byl muž?“ tázal se Holmes. Muž.“ „Co tím míníte?“ Tvář strážníkova rozšklebila se k úsměvu. jeho obleku?“ přerušil jej Holmes netrpělivě. kdybych byl viděl. kdybych nebyl býval zaujat zcela jinými věcmi.“ „Všiml jste si dobře. nikoliv. člověk opilý nad míru. opíraje se o latě. Pokud běží o podezřelé. „Byl bych si jich jistě povšiml.“ odtušil strážník rozmrzele. dolní část měl zahalenou –. Hlava vaše hodila by se spíše tak jen za ornament.“ pravil.„Byla ulice prázdná?“ „Ano. za to vám ručím. „ale nikdy tak pod obraz boží zpitého. „Vsadil bych se ostatně.“ „Nepovšiml jste si jeho tváře. byl mužem..“ Soudruh můj povstav a bera klobouk svůj pravil: „Tuto jest půl souvereignu pro vás. doktore!“ 39 . že ho já a Murcher musíme vzíti mezi sebe. že nikdy se v povolání svém nepovznesete. že domů přece dobře trefil. teď se s vámi o tom příti. jak byl oblečen?“ „Měl hnědý svrchník. Nemělo by účelu. a zpíval z plných plic americkou hymnu národní nebo něco takového.“ zamumlal soudruh můj.„ „To se na vlas hodí!“ zvolal Holmes. kterého jste měl téměř v rukou svých.. Lituji. „Neslyšel jste neb neviděl jste drožku po této scéně?“ „Nikoli.“ „Měl bič v ruce?“ „Ne. Byl u vrátek. červené tváře. když jsem se vrátil. Pojďte. Rance zdál se býti poněkud pozloben tímto odbočením. který má klíč k tajemství tomu v rukou. Byl to chlap postavy velmi vytáhlé. a jehož hledáme. jako tohoto chlapa. pravím vám. Mohl jste si dneska v noci zjednati povýšení na seržanta. „Viděl jsem mnohé opilce za svého života. Rance. Pravím vám. že jest tomu tak. Byl bych ho dopravil jistě na strážnici.

Ale proč by se vrátil do domu. a povinností naší jest. 40 . aspoň tento prsten může nám býti dobrou nástrahou. viděl jsem před sebou křečovitě zkřivený. Pokaždé. Šel jsem hlavně k vůli vám. když jsme jeli zpět k svému bytu. Holmes odebral se sám na koncert. prsten to byl. nevěřivého. ale přece zřejmě sklíčeného. Jakže zní ta pěkná skladba Chopinova. vsadil bych dva proti jedné. zatím co já přemítal a hloubal o mnohostrannosti povahy lidské. že popis muže toho hodí se na představu. NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA.“ „Prsten. Jest velkolepá ve všem. kterouž hraje tak výtečně? Tra-la-la-lira-lira-lay. že mi do rukou padne. A nyní k svačině! A potom poslechneme si koncertistku Normanovou. jakáž se mi kdy naskytla: o studii o šarlatových barvách. kterouž jste si učinil o druhém účastníku afféry. i byl jsem odpoledne velmi unaven. byl bych přišel o nejlepší studii. tento chrt spletitých affér. V. Marná však snaha! Mysl má byla příliš rozčilena onou příhodou. doktore.“ Opřev se nazpět v drožce. Děkuji vám za to vše. můj milý. Jest pravda. opičí zjev zavražděného muže. osamotiti ji a odhaliti každý její kousek. jenž přivedl ho zpět. „Pomyslí-li člověk. kdykoliv jsem zavřel oči. a já ulehl na pohovku a snažil jsem se usnouti na několik hodin. Ranní naše výprava byla přespříliš pro moje slabé zdraví. objeviti ji. když jej byl opustil? Toho zločinci obyčejně nečinívají. viďte. Mně padne do rukou. že měl takové kromobyčejné čáky a že nedovedl jich využiti!“ „Mně je vše napořád temno. nebýti tedy vás. Šarlatová nitka vraždy táhne se celým bezbarvým předivem života. a nejpodivnější domysly a výmysly v ní klíčily. zanechavše svého informátora. „Toho hlupáka a nešiky!“ zvolal Holmes hořce.Odešli jsme spolu ke své drožce. prozpěvoval si jako skřivánek. Nemáme-li jiného prostředku lapiti ho.

Když usedl. byly to jistě rysy Enocha J. a že nízkost a nemravnost oběti není omluvou v očích zákona. Bylo velmi pozdě. jenž způsobil smrt muže toho. Drebbera z Clevelandu. bych cítil něco jiného. co vedlo jej k jeho myšlence. Pamatuji se. kdy svět byl ještě ve svém dětství. Jsou to neurčité upomínky v našich duších na ona mlhavá století.“ „Toť trochu smělá myšlenka. kterýž vysvětloval všechna fakta. Snad jest to právě tím. jíž byla by mohla odpůrce svého zraniti. co mohlo to být. že onen muž byl otráven. že objevil něco. aniž oběť měla nějakou zbraň při sobě.Tak pochmurný byl dojem. Čím více myslil jsem na domněnku svého soudruha. že jsem shledával nesnadným. než vděčnost k tomu. Jestliže tedy lidské rysy prozrazovaly neřesti nejhoršího druhu. „Myšlenky naše musí býti tak smělé. jak přičichl k jeho rtům i nepochyboval jsem. A dodal: 41 . ani k Holmesovým. co by to mohlo býti. že spánek nepřimkne se tak snadno k našim vičkám. Nicméně uznával jsem. ni stop po rdoušení? A na druhé straně čí krev to byla. Pamatujete se. že utvořil si již výklad. sebevědomé chování přesvědčovalo mne však. že hudba působí na nás tak hluboce. když nebylo na něm ran. cítil jsem. že koncert nemohl ho zadržeti tak dlouho.“ podotkl jsem. než přišel. Jídlo bylo již dávno na stole. nebyl-li to jed. Pokud veškeré otázky tyto byly nerozřešeny. co Darwin řekl o hudbě? Tvrdí. kterou byla podlaha tak hustě zbrocena? Nebylo známek zápasu. mají-li býti v pravdě výkladem přírody. že spravedlnosti musí se státi zadost. ani k mým.“ odpověděl Holmes. Krom toho. že schopnost hudbu produkovati i oceňovati byla v lidstvu dávno již před schopností mluvy. jako příroda. kterým tvář ta na mne působila. pravil: „Bylo to přímo velkolepé. Jeho klidné. ačkoliv já nemohl se ani na okamžik domysliti. tím neobyčejnější se mi zdála. kdo muže toho odklidil se světa. když se vrátil – takže jsem pochopil.

Viděl jsem vlastní své soudruhy v bitvě Maiwaudské rozsekané na kusy. pravil: „Ó ano. a botami se širokými špičkami? Nepřijde-li on sám. že noviny tak nečiní. kteréž rozněcuje obrazotvornost. Avšak přijde-li někdo na základě tohoto insertu.„Co však vám jest? Nevypadáte dobře. některý z oněch hlupáků poznal by. Kdybych byl užil jména svého. Tento prokáže mi stejnou službu.“ „Pochopuji to. B.“ Holmes dodal: „Odpusťte mi.“ „Proč?“ Holmes odpověděl: „Podívejte se na toto návěští.“ Odtušil jsem: „Toť správné. ano. 221.“ „Podávají pěkný obraz o afféře. já prstenu nemám. přítel náš s kvetoucí tváří. jest věrně napodoben.“ Soudruh podávaje mi prsten.“ Děl jsem: „Abych pravdu řekl. Poslal jsem dnes ráno po afféře do každých novin toto návěští. Jest tajemství v této afféře. V rubrice „Nálezy“ byl insert ten na prvním místě. Nezmiňují se o faktu. a zněl takto: NALEZEN byl na Brixtonské třídě dnes ráno mezi pivnicí „u bílého jelena“ a mezi Hollandskými sady snubní prsten z ryzího zlata.“ Hodil mi noviny a já se podíval na označené místo. Brixtonská afféra vás asi velice rozrušila. Viděl jste večerní noviny?“ „Neviděl.“ „A kdo myslíte. a přál by si býti přibrán do záležitosti té. Byl bych myslil. pošle jistě svého spoluvinníka. že jsem užil vašeho jména. a to mezi osmou a devátou hodinou večerní. že když muž byl zvedán. oč jde. Ale jest dobře.“ 42 . že přijde na základě vašeho insertu?“ „Kdo jiný. že jsem otužilejším po své afganistanské výpravě. není hrůzy. než muž v hnědém kabátě. aniž to otřáslo mými nervy. máte. Kde není obrazotvornosti. Možno si jej vyžádati u doktora Watsona v Bakerské ulici č. ženský snubní prsten padl na zem.

43 .“ „A jaký to byl názor?“ tázal jsem se dychtivě. „Ó.“ pravil. můžete mně ponechati. ale nepostrádal ho v době té. stůl byl již poklizen a Holmes zabýval se již zamilovaným svým pobrnkáváním na housle. Proč by se obával léčky? V jeho očích nebude důvodu. Nepolekejte ho pohledem příliš ostrým. že mohl ztratiti prsten také na cestě.“ „Muž ten bude zajisté všeho zoufalství schopen. a mám všechnu příčinu věřiti. proč by prsten měl být uváděn v souvislost s vraždou.“ podotkl Holmes. Přijde-li chlapík ten. když byl opustil dům. díky vlastní jeho chybě – že totiž nechal svíci rozsvícenou. „Obdržel jsem právě odpověď na svůj americký telegram. že tomu tak. Ostatek ponechte mně.“ „A potom?“ tázal jsem se. Když jsem se vrátil s pistolí. když jsem vstoupil. „Vložte si svou zbraň do kapsy. vyvolané tím. Je-li můj názor na případ ten správný. mluvte naň jako obyčejně. neshledá-li svůj prsten mezi věcmi nalezenými. budou-li mít nové struny. že policie dům už obsadila. Musil se tudíž tvářiti opilým. Když opustil dům. Podle mého názoru ztratil jej. Oko jeho jistě padne na insert. Bude celý rozradostněn. kdybyste zbraň vyčistil a nabil. když překročil Drebberovo tělo. Učinil byste lépe. podívav se na hodinky. že se objevil u vrátek osudného domu. Muž ten přijde jistě. muž ten odváží se raději všeho. Uvidíte ho za hodinu. Co potom učiní? Podívá se zajisté dychtivě do večerních listů. objevil ztrátu a kvapil nazpět. „Housle moje budou hráti tím lépe. zajisté mu napadlo. jest dobře býti na všecko připraven. aby odvrátil podezření. Máte nějaké zbraně?“ „Mám svůj starý vojenský revolver a několik patron. „Osnova se zauzluje. Přemýšlel-li o věci.“ děl jsem.“ Šel jsem do své ložnice. než aby ztratil onen prsten. Vmyslete se nyní do postavení muže toho. Ačkoliv já chopím se člověka toho zcela nenadále. Názor můj na věc byl správný. bych si to vyřídil s ním. avšak shledal.“ „Jest teď osm hodin. a řídil jsem se podle rady jeho.„Nebude to pokládati příliš za nebezpečné?“ „Nikterak.

Nezaslechli jsme odpovědi služčiny. Manžel její jest stewardem na lodi Spojených Států. Šárka provdána jest teprve dvanáct měsíců. vrásčitá žena přibelhala se do komnaty. bude tu nepochybně v několika minutách. Jeho písmo má takový ráz. abych zachoval svoji vážnost. mžikajíc na nás kalnýma očima a hledajíc v kapse své nervosními. an Holmes mluvil. Nepochybně nějaký právník XVII. Přál bych si věděti. ať už to byl kdokoli. a nalezl ji 44 . přichází už náš muž!“ Někdo totiž prudce zazvonil. ale skorém ostrý. nalezený v Brixtonské třídě. stanula. Slyšeli jsme služku přejíti chodbou i ostré zaskřípnutí závory. Na moje vyzvání „Dále“. že musil jsem se všemožně přemoci.„Ano. „Bydlí zde doktor Watson?“ tázal se hlas jasný. stařičká. místo vášnivého muže. století. ale tvář jeho obestřela se výrazem tak uboze zklamaným. Kroky byly nejisté a potácivé. 1642. kdyby přišel domů. Karel měl hlavu ještě na ramenou. Podíval jsem se na svého soudruha. a když se nám poklonila. kdo byl tento Vilém Whyte. když tento malý svazek s hnědým hřbetem vyšel.“ „Kdo byl tiskařem?“ „Filip de Croy. Na prvním listu napsáno jest inkoustem hodně vybledlým „Ex libris Guliolmi Whyte“. když naslouchal krokům těm. a postrčil stolici svou směrem ke dveřím. avšak dveře se uzavřely a někdo počal vystupovati po schodech. pravila potom: „Toto mne sem přivedlo. kterého jsme čekali. Otevřte dveře lehounce. patří mé dceři Sáře. myslím. před ní se zakmitnuvší. Zdála se býti oslepena náhlou září světla. třesoucími se prsty. Uklonivši se znovu. Bába vytáhla večerní list a ukázala na insert. Soudruh můj povstal zlehounka. tak stojí v knize. Tuto však. Co by řekl on. Kroky blížily se zvolna chodbou a někdo zaklepal slabě na dvéře. když otvírala dvéře domovní. Výraz překvapení mihl se tváří mého soudruha. dobří pánové! Zlatý snubní prsten. Tak to bude dobře! Vstrčte klíč zevnitř! Děkuji vám! Zde jest neobyčejně stará kniha. kterou jsem nalezl na jedné přihrádce včera – ‚De Jure inter Gentes‘ – kteráž uveřejněna byla v Lutychu v Nizozemí r.

“ „Brixtonská třída neleží mezi Houndsditchem a cirkusem. když jest v nejlepší náladě. Sotva odešla. Stařena vykřikla: „Bohu budiž děkováno! To bude mít Sára dnes v noci radost. že prsten patří dceři vaší. pánové. „Jest jasno. viděl jsem ji kráčeti pomalu po druhé straně. Podívav se oknem. ve čtvrti Houndsditch.“ „A vaše jméno?.bez prstenu.“ Sotva dvéře domovní zapadly. „Pán tázal se mne na moji adressu. Stará žena otočila se a podívala se bystře na Holmesa svýma zarudlýma očima. a žádný steward ve společnosti nevyrovná se jemu. ona šla dnes v noci do cirkusu s– – – “ „Jest to tento prsten?“ tázal jsem se. kdežto pronásledovatel její stopoval ji v nevelké dálce. neboť provdala se za Tomáše Dennisa. že jej mohu vrátiti pravé majitelce. a dovede mne k němu. Holmes byl již se schodů. střízlivého hocha. kdyby byl mnoho pil! Prosím. Počkejte na mne.. Vrátil se v několika vteřinách. a ujišťujíc svou vděčností. Sherlock Holmes vyskočil a vběhl do své komnaty. stařena vsunula prsten do kapsy a šoupala se opět se schodů dolů. což teprv. Ano.“ pravil. Jest to hezký kousek cesty odtud. pokud je na moři. čilého. Sára bydlí v čísle 3 na Mayfieldově náměstí v Peckhamu. paní Sawyerova. „Jest nepochybně jeho spoluvinnicí. Ale je-li na břehu a naskytnou-li se mu ženy a pálenka –“ „Zde jest prsten. Pomyslil jsem si: 45 . toť její prsten!“ Vzav tužku. sám Pán Bůh ví.“ pravil Holmes ostře. a jsem rád. oblečen jsa v ulstr a ve vysoký nákrčník. Jest prudký dost.“ Mumlajíc mnohý dík. „Půjdu za ní. otázal jsem se: „Jakou máte adressu?“ „Číslo 13 v Dunkanově ulici.“ přerušil jsem stařenu na pokyn svého soudruha..“ „Moje jméno jest Sawyerova – její jméno Dennisova.

aneb bude teď doveden do samotného středu tajemství. neboť vím. když tu počala kulhati a jeviti každým hnutím. Neměl jsem ani potuchy o tom. že by mne nenechali nikdy ani vyslechnouti konec. že musím pověděti sám něco proti sobě. Ostatně veselý rozmar a rozmrzelost zdály se mezi sebou zápasiti o převahu. nedělám si z toho nic. jež jela právě kolem. že bylo by mi nemožno usnouti. Sklesnuv do stolice.“ Nepotřeboval ani mne žádati. jak dlouho asi bude pryč. zvolal: „Nechtěl bych za celý svět. abych zaslechl její adressu. Jedenáct odbíjelo. Nadrobil jsem jim toho tak. i vypukl v srdečný smích.„Buď celý jeho výklad byl nesprávný. když jsem uslyšel ostrý zvuk Holmesova klíče. Deset hodin minulo. že má nohy rozbolavěné. neboť jsem cítil. pokuřuje z dýmky a listuje ve stránkách Murgerova „Života Bohémů“. Bylo skorém devět hodin.“ pomyslil jsem si a zachytl jsem se vzadu drožky. „Ó. až první náhle zvítězilo. neboť křičela ji dost hlasitě.. poznal jsem ihned podle tváře jeho. Okamžik na to vstoupil. ubírající se do své ložnice. avšak zůstal jsem seděti umíněně. Bylo skorém již dvanáct. aby ji bylo slyšeti až na druhém konci ulice: „Jeďte k číslu 13. Náhle zastavila se a zavolala si drožku. Duncanova ulice. aby na policejním ředitelství o tom zvěděli. čtvrt Houndsditch!“ „To začíná jíti do opravdy. ale nemusil jsem býti ani tak starostliv. Mohu si však dovoliti smáti se. že neměl úspěchu. 46 . že až se konec s koncem sejde. když zaslechl jsem silnější kroky hospodyně. až jsme dojeli do zmíněné ulice. Ona babizna nešla dlouho. směřující k témuž cíli. bude to s nimi stejně dopadati. dokud bych nezvěděl výsledek jeho dobrodružství. když slyšel jsem kroky služčiny. Hleděl jsem dostati se k ní na blízko. Odjeli jsme.“ „Co se stalo?“ tázal jsem se. a nikde jsme se nezastavili. abych čekal na něj. v kterém se každý detektiv musí vyznati. Toť umění. když odešel.

vyskočiti z vozu. že bude to trvati hezkou ještě dobu. a dlouho ještě za svého bdění v noci slyšel jsem stlumené. že byl sledován i užil onoho prostředku. an hloubal stále ještě nad neobyčejným problémem. že muž. To dokazuje. i poslechl jsem výzvy jeho. a jak stojí tam pln očekávání. a jak čilý. jak drožka zastavila. a ploužil jsem se ledabyle pomalu. vypadáte hodně ztrmáceně. Viděl zajisté. doktore. jak jsem si myslil. něco pro něj riskovati. aniž jste to viděl vy nebo kočí?“ „Čert vem babu!“ zvolal Holmes rozlícen. že dům patří poctivému čalouníku. aby nám vypálil rybník. Zanechal jsem Holmesa sedícího před dohořívajícím ohněm. jak otevřel dvířka. že ona potácivá. A nyní. Radím vám. „Baby byli jsme my. když jsme se tak dali tahati za nos. za nímž se honíme.“ Zvolal jsem. shledali jsme. kterýž si umínil rozřešiti. Viděl jsem. hmatal jako divý uvnitř po sedátku v drožce a ulevoval si nejjemnějším výběrem klení.Seskočil jsem dříve. slabá baba byla s to. ulicí. jděte spát. Nebylo ani stopy po jeho pasažéru. ale bojím se. a jaký nevyrovnatelný herec! Byl přímo nedostižitelný ve svém vystoupení. melancholické steny jeho houslí. není tak osamocen. nežli jsme dojeli ke dveřím domu. kteří jsou hotovi. Kočí seskočil. nežli dostane své cestovné! Přeptavše se v čísle 13. viděl jsem.“ Cítil jsem se skutečně nanejvýš unaven. Byl to zajisté mladý muž. jakéž jsem kdy slyšel. když se pohyboval. užasnuv: „Nemyslíte snad přece. a že ani jméno Sawyerova ani Dennisova jaktěživ tam nikdo neslyšel. 47 . nýbrž že má přátele. Keswickovi. Nikdo nevylezl! Když jsem ho dostihl.

VI. která by jevila podivnější okolnosti. TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE. Oba rozloučili se s majitelkou pensionátu ve čtvrtek. Všechny měly dlouhé zprávy o ní. a odjeli na eustonskou stanici. Ubytován byl v pensionátu paní Charpentierové na terase Torquayské ve čtvrti Camberwellské. na theorii Darwinovu. Standart přičinil poznámky o faktu. a některé dokonce i celé úvodní články. dne 4. a muž ubitý nepochybně porušil jich nepsané zákony a byl jimi stopován a skolen. Německé jméno oběti. na markýzku de Brinvilliers. Noviny 48 . aby lépe bděla nad cizinci v Anglii. Usmrcený byl americký gentleman. na karbonáře. panem Josefem Stangersonem. zakončil článek důtklivým napomenutím vlády. kterýž bydlil po několik týdnů ve hlavním městě. jak ji přezvaly. na aqua tofanu. Když ještě časopis učinil narážky na Vehmgericht. CO DOVEDE. že v historii zločinu zřídka kdy naskytla se tragedie. že výstřelky a přehmaty proti zákonu dějí se hlavně za liberální vlády. druhého dne byly plny zpráv o „Tajuplné afféře Brixtonské“. Mám ještě ve svém portefeuillu četné výstřižky a výňatky o případu tom. aby zastihli rychlík liverpoolský. Některé informace v nich byly pro mne nové. Byli viděni potom pospolu na perronu. Socialisté mají mnohá odvětví v Americe. Doprovázen byl na cestách svých sekretářem svým. že zločin spáchán byl politickými uprchlíky a revolucionáři. Podávám zde tresť z nich: „Day1y Telegraph“ poznamenal. nedostatek všeliké jiné pohnutky a příšerný nápis na stěně. na učení Malthusovo a na Ratcliff-Highwayské vraždy. vše to ukazovalo prý k tomu.

bude to přičteno za zásluhu jich výkonů. aby zjistily se některé zvláštnosti ve zvycích a v životě zesnulého. Despotism i nenávist vůči všem svobodám.“ „To závisí na tom. aby vypátrán byl tajemník Stangerson. „Un sot trouve toujours un plus sot qui l’admit“. „že pan Lestrade a Gregson z policejního ředitelství jsou pověřeni vyšetřováním případu toho i lze očekávati s důvěrou. že objeven byl dům. neboť v okamžiku tom bylo slyšeti mnoho kroků v chodbě a na schodech. že tito chvalně známí policejní úředníci rychle zjednají světlo v této záležitosti. několik mil od Eustonu. že zločin byl politického rázu. Jak Drebber dostal se tam a jak dokonal. jež jej pobavily. cokoliv se stane. měly za následek. kde Stangerson prodlévá.“ „Ó. 49 . jak vzpomenuto. to jsou otázky. bude to na vzdor jich výkonům. Cokoliv se stane – oni budou míti vždy své stoupence. jak se věc ještě obrátí. co musili podstoupiti. Holmes i já četli jsme při snídani tyto zprávy. Děje se vše. zahalené prý v úplné tajemství. Veliký krok byl učiněn. že zapudily na břehy naše značný počet mužů. Mezi muži těmito jest velmi přísný zákonník cti. „Řekl jsem vám již. kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkou na vše. až tělo Drebberovo nalezeno bylo. jimiž prodchnuty jsou vlády na kontinentu. že to bude připočteno za zásluhu Lestradovi a Gregsonovi. kteří byli by bývali výbornými občany. „Těší nás.“ psal list dále. Unikne-li. pronášenými naší hospodyní. ve kterém Drebber bydlil – a objev ten děkovati sluší zcela ostrovtipu a energii pana Gregsona z policejního ředitelství.“ „Daily News“ podotkly. od toho to nijak nezávisí. Bude-li muž polapen. Není pranic známo o tom. vy naivní.“ „Co po čertech se to děje?“ zvolal jsem. jež provázeny byly hlasitými výrazy nevole.Nic více neví se o nich. v prázdném domě na Brixtonské ulici. že není pochybnosti o tom. jehož každé porušení trestáno jest smrtí. praví francouzské přísloví.

„Můj drahý. a co jim schází. „Pouhý pohled na úřední osobu zavírá lidem ústa. „Jediný takový chuďas vykoná více. bera tři schody najednou. Wigginsi?“ „Ne.“ Podal každému shilling. nežli tucet skutečných policistů.“ podotkl Holmes. špinavých lotříků postavilo se do jedné řady jako šest umazaných soch. jaké kdy jsem v životě zahlédl.„Toť bakerská divise detektivní moci policejní. a vrazil do našeho pokoje. a přijďte brzy s lepší zprávou. nic jsme nenalezli. „gratulujte mi! Objasnil jsem celý případ. kterou chci zjistiti. Tamhle přichází Gregson s výrazem škodolibé blaženosti v každém rysu své tváře. že jste na pravé stopě?“ „Na pravé stopě! Máme muže už pod závorou!“ „A jeho jméno?“ 50 . a v několika vteřinách detektiv s krásným vlasem stoupal již po schodech. A jistě pro nás. Holmes se tázal: „Myslíte. „Nečekal jsem. vrazilo do pokoje půl tuctu nejšpinavějších a nejotrhanějších uličníkův. a oni odběhli po schodech již jako stádo krys.“ Zvonec prudce zazvonil. Jest to pouhá otázka času. pane.“ děl můj soudruh vážně. „Pozor!“ zvolal Holmes ostrým tonem. že byste tak brzy nalezli. a šest malých.“ Tázal jsem se: „Používáte jich v Brixtonském případě?“ „Ano. jak se mi zdálo. A vešel již dovnitř!. a sotva to dořekl. Tito kluci vniknou však všude a slyší všechno. Ano.“ Stín úzkosti. Zde vaše odměna. stanul už před domem. tiskna lhostejnou ruku Holmesovu. běží o jednu věc.“ Kynul rukou.“ děl jeden z hochů. mihl se výraznou tváří mého soudruha. Jsou jako jehly.“ volal. a v nejbližším okamžiku slyšeli jsme již hlasy jejich na ulici. to vím. Nalezl jste. jest jasný jako den. teď uslyšíme něco nového s přídavkem ukojené pomstychtivosti. „Příště pošlete ke mně jedině Wigginsa se zprávou a ostatní nechť čekají na ulici. jest jenom organisace. „Nyní jděte. Haló. Musíte déle vytrvati.

První nesnáze byla. jest to jen mezi námi.“ „Prokazujete mně příliš mnoho cti. Po té pleskl se náhle do stehna v krajním rozradostnění. jak jste dospěl k tomuto převzácnému výsledku. až by dotazy a návěští byla zodpověděna.“ Pomýšlení toto lehtalo Gregsona tak. mna si ruce. jak zjistili předchozí život onoho Američana.“ Detektiv usedl do křesla a jal se s rozkoší kouřiti doutník. nežli narozené robě. „Usedněte a okuste jeden z těchto doutníkův. kterýž však nemá se zločinem nic více činiti. „A jak vy jste objevil klíč záhady?“ „Ó. že jste si to poznamenal. že ho již polapil. nýbrž – rozumíte zajisté – napětí duševní. neboť pracujeme oba mozkem. aneb až by též účastníci afféry sami vystoupili vpřed a informace dobrovolně poskytli. Chcete whisky a vodu?“ „Jak vám libo.“ zvolal Gregson slavnostně. Oceníte to zajisté. a nadýmaje tváře. Honí se za tajemníkem Stangersonem. doktore Watsone. pane Sherlocku Holmese. jakoby byl spadl s nebe.“ odvětil detektiv. div že se smíchy nekuckal. „Rádi bychom věděli. „Rozčilující zkoušky za minulých dvou dnů znavily mne úplně.“ děl Holmes vážně.“ 51 .“ pravil. ležící podle mrtvoly?“ Holmes odtušil: „Ano. Zároveň zvolal: „Šprým největší jest v tom. Sherlock Holmes si oddechl. Ovšem. kterýž pokládá se vždy za tak bystrého. Děl: „Neměl jsem ani potuchy. byl koupený od Johna Unterwooda a synů v č. jak jste toho docílil. poddůstojník v loďstvu Jejího Veličenstva. Ne tak ani tělesná námaha. a napětí jeho ulevilo si úsměvem.“ Gregson podíval se na Holmesa. 129 v třídě Combewellské. Leckdo byl by snad čekal. že Lestrade. Byl jste tam?“ „Nikoliv. To však není způsob Tobiáše Gregsona. povím vám to vše.„Artur Charpentier. „Povězte mi však především. hnal se pořád ještě za falešnou stopou. Pamatujete se na klobouk. že smál se. Nepochybuji ostatně.

zdála se býti neschopna slova. Počal jsem cítiti. a bylo viděti. Dceři vytryskly slzy z očí. měla zarudlé oči a rty její se chvěly. dříve než mohla pronésti jediné slovo: ‚Ano‘.“ „Velikému duchu není nikdy nic maličkým. „nemáte nikdy opomenouti žádné příležitosti. že se mu ihned ulevilo. Cítil jsem nyní více ještě než dříve. „Nuže.“ Holmes zamumlal: „To bylo čiperné. že tito lidé vědí něco o věci té. velmi čiperné!“ Detektiv pokračoval: „Navštívil jsem paní Charpentierovou.‘ 52 . Tajemník jeho pan Stangerson pravil. že tu něco vázne. Když tak učinila. 15 min. Trvalo to několik vteřin. když jsem vyslovil tuto otázku. a potom promluvila dcera klidným. slovo to znělo chraplavě a nepřirozeně. že odjíždějí dva vlaky. jeden v 9 hod. pane Holmese.„Aj. Ptal jsem se dále: ‚V kolik hodin odjel pan Drebber z vašeho domu ke vlaku?‘ Odpověděla. přijde-li člověk na pravou stopu – jakési ono chvěni v nervech?“ ‚Slyšela jste o tajuplné smrti vašeho posledního hosta. nemůže z nepravdy vzejiti nic dobrého. byť zdála se býti sebe podřízenější. On chtěl stihnouti vlak první. Poslal klobouk panu Drebberovi.“ vykřikl Gregson. bydlícímu v pensionátu paní Charpentierové na Torquayské terase. Tak jsem zvěděl jeho adresu. pana Drebbera z Clevelandu?‘ tázal jsem se paní. Dcera její byla v komnatě – neobyčejně hezké to děvčátko.‘ ‚A tehdy viděly jste ho naposled?‘ Strašlivá změna udála se se ženinou tváří. Neuniklo mi to. ale hlas dusil se jí v hrdle rozčilením: ‚V osm hodin. Našel to ihned v knihách. matičko. Obličej její zesinal úplně. šel jsem k Unterwoodu a tázal jsem se ho. Znáte ten pocit. prodal-li klobouk takové velikosti a podoby. Nastalo na okamžik ticho. jasným hlasem: ‚Nikdy. a druhý vil hodin.“ odtušil Holmes zamyšleně. Shledal jsem ji velmi bledou a zarmoucenou. Matka přikývla. když jsem s ní mluvil.

Jeho ušlechtilá povaha. A dodala: ‚Zabila jsi svého bratra!‘ Dívka odtušila pevně: ‚Artur sám bude raději.‘ děla matka.‘ Matka zvolala poznovu: ‚Zodpovědnost padne na hlavu vaši. Alice!‘ Obrátivši se pak ke mně. On a jeho tajemník pan Stangerson cestovali po kontinentu. Nemyslete si. a sklesla nazpět na stolici. v úmyslu. že rozčilení mé plyne ze strachu. Povšimla jsem si nápisu „Kodaň“ na lístcích nalepených na jejich vacích. kdybys nás nechala o samotě. nezbývá mi nic jiného. že by syn můj skutečně měl vinu ve strašlivé té afféře. co všechno již víme. Když jsem se však rozhodla mluviti. Od toho závisí vše. Jest naprosto nevinen. Stangerson byl klidný.‘ děl jsem. Matka pokračovala: ‚Neměla jsem. řekneme-li pravdu.‘ ‚Snad Alice učinila bys lépe.Řeknu vám všechno. říci vám vše. dodala: . pane. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou. když nebohá moje dcera to prozradila. jež dokazovaly. neb jiných mohlo by se zdáti.Děla: ‚Buďme upřímný k pánu tomu. Nevíte. jeho předchozí život – vše to vylučuje takovou domněnku. že ve vašich očích. Dcera se vzdálila. ale jeho zaměstnavatel – smutno dost – byl zcela jiného chování.‘ ‚Jest to nejmoudřejší od vás. zdrželivý člověk. povíte-li mi všecko. ‚Pan Drebber byl u nás skorém tři týdny. Byl 53 . že oba tam dleli naposled. avšak.‘ Paní Charpentierova vzkřikla: ‚Odpusť ti milosrdný Bůh!‘ Zalomila rukama nad hlavou. řeknu vše a ničeho neopomenu. To jest však jistě nemožné. Nejhorší jsou věci zpola napovězené.‘ Odpověděl jsem: ‚Ulevte srdci svému vyznáním všech okolností. a je-li syn váš nevinen.‘ Prohlásil jsem na to: ‚Učiníte nyní nejlépe. Strach můj plyne z toho. pane. jeho povolání. že jest kompromitován. nestane se mu nic zlého.

kteréž vlastní tajemník jeho vytkl mu jakožto nedůstojné. ale prchněte ihned se mnou. když viděla jsem ho odjížděti. ale on chytil ji za ruku a snažil se táhnouti ji ke dveřím. Nejhorší bylo. a učinil jakousi zmatenou poznámku o tom. zacinkal zvonec a pan Drebber se vrátil. nevím již dobře. Bohužel dříve. ‚Kéž bych ho byla odbyla hned v den. Proto také se vzdálil. aby uprchla s ním. Obrátil se potom k Alici a přede mnou jí navrhl. Tu a tam chytl ji a objal – urážlivé to chování. Můj syn jest nyní právě na dovolené.‘ pravil.‘ ‚A dále?‘ ‚Srdci mému se ulevilo. Jednala jsem dle nejlepší své vůle. Mám peněz dost a jsem štědrý. aby nás opustil. že by po dvanácté hodině ve dne byl kdy střízliv. kdy přišel.‘ ‚Jeho chování k služkám bylo až příliš volné a důvěrné. Slyšela jsem klení a neurčitou vřavu 54 . Nedbejte zde této staré ženy. ‚Bylo to však silné pokušení.‘ ‚Nebohá Alice byla tak polekána. kterémuž na štěstí nevinnost její bránila rozuměti. avšak neřekla jsem mu nic z toho všeho. a hoch můj při námořnictvu stál mne mnoho. neboť povaha jeho jest vášnivá a jest neobyčejně oddán své sestře. Platili po libře každý den – čtrnáct liber v týdnu. Poslední jeho čin byl však přespřílišný i dala jsem mu následkem toho pokyn. bych neztratila oněch peněz. Když jsem uzavřela dveře za Drebberem.‘ Tázal ‚jsem se: ‚Proč jste však to vše trpěla? Myslím. že brzy osvojil si stejné chování i k mé dceři Alici a mluvil s ní nejednou způsobem. než hodina minula. Hned v noci po svém příjezdu. Budete živa jako princezna. Byl velice rozčilen a zřejmé až běda zpit. Bála jsem se.hrubých mravů a divý po svém způsobu. kdybyste chtěla. Jsem vdova. zdálo se mi.‘ ‚Vnikl do komnaty. že břímě spadlo s mé mysli. že odskočila od něho.‘ ‚Jste plnoletá.‘ pravila. a toto jest nejhorší sezona.‘ ‚Vykřikla jsem. ‚a žádný zákon nemůže vám v tom zabrániti.‘ Paní Charpentierová zarděla se při mé zcela pochopitelné otázce. kde jsem seděla se svou dcerou. že jste se mohla zbaviti svých hostů. opil se až běda a opravdu nelze říci. že zmeškal vlak. Co se stalo potom. a v okamžiku tom Artur vešel do pokoje.

že mne zatýkáte k vůli skonu ničemy Drebbera. že také čtyři nebo pět?‘ ‚Ano. co řekla. „Co se stalo potom?“ Detektiv pokračoval: „Když paní Charpentierová zmlkla.‘ ‚Druhého dne slyšeli jsme o tajuplné smrti Drebberově. čímž já dociluji vždycky u žen náležitého účinku. mnohdy umlkajíc.‘ odpověděla. „Poručík měl u sebe ještě těžkou hůl. ‚Půjdu za ním a uvidím.‘ ‚Kdy jste šly spát?‘ ‚Kol jedenácti hodin. Někdy mluvila tak tiše. když následoval Drebbera. Odpověděla: ‚Nevím. kterouž měl dle tvrzení matky své. odvětil nestoudně: ‚Jsem si jist. aby nebylo možné žádné nedorozumění. Utkvěv na ni pronikavě očima.‘ ‚Co dělal po celou tu dobu?‘ ‚Nevím.‘ ‚Jakže. vzal jsem s sebou dva policejní úředníky a zatkl jsem ho. co dělá dále.“ děl Holmes a zívl. a držel hůl v ruce. Když konečně jsem vzhlédla.“ „Opravdu?“ pravil Holmes. že jsem sotva porozuměl jejím slovům.‘ Neřekl jsem mu o tom ani slova. Byl to silný dubový klacek. Byla jsem příliš poděšena. ale zbledla jako stěna. tázal jsem se jí. „vyprávěla vše to.“ dodal Gregson.rvačky. kde jest poručík Charpentier. než abych byla pozdvihla hlavu.‘ ‚Syn váš byl tedy venku aspoň dvě hodiny?‘ ‚Ano.‘ ‚Je možno.“ 55 .“ „Jest to skutečně rozechvívající. že celý případ závisí na jediném bodu. takže jeho prohlášení jest co nejpodezřelejší. a otevřel si tedy sám. Vyzvěděl jsem. směje se. v kterou hodinu syn její se vrátil.‘ ‚Chlap ten jistě nás už nebude znepokojovati.‘ ‚S těmi slovy vzal klobouk a kvapil ulicí dolů.‘ pravil. pochopil jsem. mnohdy vzdychajíc. stál Artur ve dveřích. Když jsem se dotkl ramene jeho a radil mu.‘ ‚Už jste spaly?‘ ‚Ano.‘ Paní Charpentierová. Zaznamenal jsem si krátce vše. aby šel klidně s námi. Měl vlastní klíč. Po tomto přiznání matčině nebylo třeba mnoho už vykonati. nevíte?‘ ‚Nikoliv.

a tu poručík zatáhl tělo své oběti do prázdného domu. Pokud se týče svíčky. a kterýž vstoupil nyní do komnaty. nápisu na stěně a prstenu. snad do části těla.„Jaký jest závěr váš z toho všeho?“ „Nuže.“ „Musím sám sobě dáti chválu. že když sledoval Drebbera nějaký čas. vždyť přichází on sám.“ Byl to skutečně Lestrade. došlo mezi nimi k nové hádce. stoupáte stále víc a více.“ pravil posléze. kteréž jevívaly se jindy v jeho zjevu. vymizely. Stál uprostřed komnaty.“ „Výborně!“ děl Holmes povzbuzujícím hlasem. krve. Spatřiv však svého kollegu. když ocitl se tam. jsou to všechno nepochybně léčky. aniž zanechala stop. zdál se býti na rozpacích a zamračil se. a rána ta usmrtila jej. „jest to afféra zcela nepochopitelná. že všechny okolnosti případu výborně se k sobě hodí. nebyl s to. Pršelo v noci tolik. Tvář jeho jevila vzrušení a nepokoj a šat jeho byl v nepořádku a poblácen.“ „Ach. „Skutečně. kde soudruh ten bydlí. by se poradil s Holmesem. by dal uspokojivou odpověď. Div mne nepopadne smích. Soudím. Podařilo se vám vypátrati tajemníka Stangersona?“ 56 .“ odpověděl detektiv hrdě. pane Lestrade!“ zvolal Gregson vítězoslavně. Musíme z vás něco udělati. že jsem to dobře provedl. nervosně pohrávaje svým kloboukem a nevěda. Byv tázán. „Jest to zcela neobyčejný případ. Přišel zřejmě nakvap. že mnoho nepořídí. „Myslil jsem. můj úsudek jest. pomyslím-li na Lestrada. který stoupal po schodech. Pro Boha. kterýž honí se po nepravé cestě. Bojím se. Jistota a křepkost. aby mu unikl. že nikdo nebyl na ulici. „Mladý muž chtěl se pokusiti o prokázání své neviny řka. Gregsone. aby policie byla uvedena na nepravou stopu. že dospějete i vy k tomu názoru. že poručík Artur sledoval Drebbera až do Brixtonské třídy. uznáváte to konečně. Za své cesty domů setkal prý se s jedním soudruhem z lodi a dlouho se s ním procházel. zatím co jsme spolu mluvili. tento si ho povšiml a najal si drožku. co má činiti. za níž Drebber udeřen byl holí. kde se nalézá žaludek.

t. Telegrafoval jsem do Liverpoolu popis člověka toho. „Avšak zdá se mi. Díval jsem se mlčky na Holmesa. „byl v Hallidayově soukromém hotelu dnes ráno kol šesté hodiny zavražděn. kterou nám Lestrade přednesl na uvítanou. soudil jsem. co dělal Stangerson mezi půl devátou hodinou až do vraždy. Gregson vyskočil ze své stolice a porazil skleničku. že když Debber a společník jeho se odloučili. Hlavní otázkou pro mne bylo. že jsem přišel k jakési válečné poradě. jehož rty byly stisknuty a víčka přivřena.“ „Slyšeli jsme Gregsonův názor na věc tu.“ odtušil Lestrade. a co se stalo s ním potom. Avšak jsa zcela zaujat myšlenkou onou. „Chtěl byste nám pověděti i vy. hledati nocleh někde v okolí a zajeti na stanici zase hned příštího jitra. m.“ odvětil vážně Lestrade.“ „Byla dost zapředena a zapletena již dříve. Ve dvě hodiny ráno Drebber nalezen byl mrtev v Brixtonské třídě.„Tajemník. Oba viděni byli pospolu na stanici eustonské po půl deváté večer.“ 57 . umínil jsem si vypátrati. přirozeným činem posledního bude. „Osnova zapřádá se více a více. dne 3.“ zahučel Lestrade. ráno. vstupující do americké lodi. že jsem se úplně zmýlil. byla tak náhlá a tak neočekávaná. co se stalo. Já první objevil.“ VII. SVĚTLO V TEMNOTĚ. Lestrade odtušil: „Přicházím právě z jeho pokoje. usedaje. Jak vidíte. v níž byl zbytek whisky s vodou. I jal jsem se hledati po všech hotelech a bytech.“ „Jste si jist touto zprávou?“ zamumlal Gregson. ohlížeje se po stolici. Tento nový obrat dokázal mi. že Stangerson byl zapředen do smrti Drebberovy.“ zamumlal. Zpráva. co jste viděl a vykonal?“ „Nemám nic proti tomu. „Přiznávám se upřímně. „Také Stangerson. pronajímaných v okolí Eustonu. a žádal jsem.“ podotkl Holmes. Josef Stangerson. aby měli na mušce lidi. co se stalo s tajemníkem. že jsem soudil. že jsme jí byli všichni tři ohromeni.

nežli Holmes odpověděl. že mi ukáže jeho komnatu.“ „Půjdu nahoru a vyhledám ho. když tu spatřil jsem něco. jehož čeká. Příčinou smrti byla dlouhá dýka. Podomek ukázal mi dvéře a již sestupoval dolů. totéž slovo. Div neomdlel. Chtěl. a to již delší dobu. rudý pramének krve. kde se setkají. Ceká nějakého pána už po dva dny. a pod ním.“ podotkl Holmes. podomek poznal v něm muže. co zachvělo mnou přes dvacetileté mé zkušenosti policejní. Myslil jsem.“ pravil. když krev spatřil. přisvědčili mně ihned. 58 . ale bez úspěchu. kterýž vinul se chodbou a utvořil na druhé straně na kraji chodby malou kaluž. Řekli: „Jste nepochybně onen pán. v ulici Little George. že náhlé mé objevení otřese jím. Byla v druhém poschodí a vedla k ní úzká chodba. Okno v komnatě bylo otevřeno. A nyní vyskytují se okolnosti nejpodivnější. Vykřikl jsem a podomek se vrátil. spočívalo tělo muže v nočním oděvu. který najal komnatu pode jménem Josef Stangerson. Zpod dveří vytékal malý. napsané písmeny krvavými. celé skroucené. že napsáno bylo nad zavražděným mužem?“ Cítil jsem. abychom ho vzbudili až v devět hodin. bydlí-li tam pan Stangerson. avšak opřeli jsme se rameny a vyrazili jsme je. jak mně zamrazilo po těle v jakési předtuše nastávající hrůzy a to ještě dříve. „Nahoře ve své posteli. „Tak tomu také bylo. která vězela v levé straně těla a pronikla nepochybně srdce.“ „Kde jest teď?“ tázal jsem se. neboť údy jeho byly ztuhlé a studené. Strávil jsem celý včerejší večer hledáním. Dnes ráno počal jsem časně znovu a v osm hodin dojel jsem k hotelu Hallidayově. Když jsme tělo jeho obrátili. a že svede ho k nějakému neprozřetelnému výroku. „Slovo ‚Rache‘. Co myslíte.„Nepochybně dohodli se předem již o nějakém místě.“ řekl jsem. Dveře byly zavřeny na vnitřní straně. Byl mrtev nadobro. který chvěl se děsem. „Ano.“ děl Lestrade hlasem. Podomek nabídl se. Na můj dotaz.

“ Holmes se tázal: „A nebylo tam již ničeho jiného?“ „Nikoliv. chvěly se. Nebylo však ani známky rozradostnění neb uspokojení na jeho tváři. Povšiml si. vrah byl vysoké postavy. ohlédl se a viděl nějakého muže sestupovati po žebříku. Stangerson měl Drebberovu tobolku u sebe v kapse. že to bylo obvyklo mezi nimi. jest v Evropě. H. V kapse zavražděného muže nebylo žádných papírů ni zápisníků. „Nic. Román. Pokud se člověk ten pamatuje. Nervy mé. nepochopitelného ve skutcích neznámého vraha a to dodávalo nové příšernosti jeho zločinu. Bylo cosi tak methodického. který souhlasil tak přesně s popisem.Na chvíli jsme všichni zmlkli. kromě jednoho telegramu z Clevelandu. Roznašeč mléka ubíraje se tudy za úsvitu k mlékárně. Sestupoval tak klidně a tak beze všeho skrývání. kteráž vede od chlévů na zadní straně hotelu. Bylo v ní osmdesát liber. že člověk ten trochu časně dal se do práce. loupež to jistě nebyla. Nechť jakékoliv byly pohnutky těchto neobyčejných zločinů. kde otíral nepochybně svůj nůž neb dýku. co by mohlo vésti na stopu vraha?“ otázal se. jelikož on obyčejně všechno platíval. nic důležitého. musil kráčeti uličkou. který obyčejně tam ležíval. že jest to nějaký tesař neb truhlář. jejž on sám byl podal. nýbrž v prosté své mysli pomyslil si.‘ Žádné jméno nebylo připojeno k telegramu. že žebřík. Zůstal v komnatě kratinkou dobu. a byl oblečen v dlouhý. Lestrade pokračoval: „Vrah byl viděn. když jsem na to pomyslil. „Nenalezli jste nic v pokoji. ač dosti otužilé na poli válečném. měl zarudlou tvář. ale zdá se. že roznašeč pomyslil si. zaměstnaný v hotelu. Na stolku stála sklenice 59 . který muž ten četl před spaním. ležel na stolici a dýmka ležela vedle něho. hnědý kabát. Nepovšiml si ho valně. neboť nalezli jsme krvavou vodu v umyvadle a stopy na ručníku.“ Podíval jsem se na Holmesa slyše popis vraha. ale ničeho nebylo vzato. „Když mlékař dále popošel. zaslaného před měsícem a obsahující slova: ‚J. přistaven byl k jistému dokořán otevřenému oknu v poschodí.

odtušil: „Mám je s sebou. kdy Drebber odloučil se od Stangersona na stanici. Vzal jste ony pilulky?“ Lestrade vyňav malou.“ děl Holmes. Těžký jeho dech a skleněné jeho oči dokazovaly. že není dalek svého konce. bílý již jako sníh. malé. že už dávno minul obvyklou lhůtu věku psího. až po nalezení mrtvoly Stangersonovy. „Poslední článek mého řetězu objeven!“ zvolal nadšeně.“ Holmes vyskočil se stolice s radostným výkřikem. 60 . Podám vám důkaz těchto svých vědomostí o případu. „A nyní. kteréž tvořily osnovu tu. i tobolku i telegram.vody. uložiti je bezpečně na policejní stanici Vzal jsem je zcela nahodile. že jsou rozpustitelny ve vodě. bílou škatulku. Byly šedé perleťové barvy. kulaté. jako bych je byl viděl sám na vlastní oči. svědčil ostatně. že pilulkám těm nepřikládám nijaké důležitosti. Jest třeba jen doplniti ještě několik podrobností. že včera naše hospodyně vás žádala. Mám v úmyslu. abyste učinil konec jeho utrpení. „Případ můj jest úplný!“ Oba detektivové pohlédli naň s úžasem. neboť musím říci. Víte. doktore. Položil jsem psa na polštářek na koberec. Dojděte nyní laskavě dolů. Čenich jeho. jsou toto obyčejné pilulky?“ Zajisté že nebyly.“ Zašel jsem dolů a přinesl jsem psa nahoru v náručí. obsahující několik pilulek. Soudruh můj děl potom důvěrně: „Mám nyní v rukou svých všechny nitky. a proti světlu průhledné. a na římse okna malá škatulka od masti. ale jsem si jist všemi hlavními okolnostmi od té doby. Prohodil jsem: „Z jejich světlosti a průhlednosti měl bych souditi.“ „Dejte je sem. kterýž tak dlouho již jest nemocen. a přineste malého jezevčíka. Vzal jsem je.“ Holmes podotkl: „Zajisté jsou.

nalil tekutinu ze sklenice na mističku. jen trpělivost! Uvidíte včas. poznáme. Toť nemožno! A přece nebohému psu není hůře. konečně jsem na to připadl. Vidíte. Holmes spěchal ke škatulce. 61 . žádný se nedostavoval. Holmes. Posléze vyskočiv prudce se stolice. a přecházeje pokojem sem a tam. když minuta za minutou následovaly. zatím co oba detektivové posměšně se usmívali. že to požije ihned. Co to znamená? Celý řetěz mých úsudků nemůže býti klamným. již postavil před jezevčíka. příteli. a vytáhnuv nožík.“ děl Holmes. Přidám nyní trochu mléka.“ Řka to. učinil tak. dýchaje namáhavě. jak se zdálo. co to má činiti se smrtí Stangersonovou.“ pravil Lestrade uraženým tonem muže. Druhou polovici chci dáti do této sklenice. Holmesovo vážné počínání přesvědčilo nás tak dalece. Tak veliké bylo jeho pohnutí. rozřízl ji na dvé. „Nevidím však. vyňal jinou pilulku. který ji rychle požil. jednu polovici dal do vody. že mu kyne výsměch. a podáme-li toho psu. Avšak. byly nalezeny skutečně po smrti Stangersonově. bubnoval prsty o stůl a jevil všechny známky nejkrajnější netrpělivosti. „Jednu polovičku dáme opět do schránky pro budoucí účely. že jsem měl upřímně starost o něj. A přece neúčinkují. konečně!“ Vykřiknuv radostí. jevil ve tváři své nejhroznější rozmrzelost a zklamání. nejsouce nijak rozmrzelí nad nezdarem mého přítele. Holmes zvolal: „Nemůže to býti nijak pouhá náhoda. a že se rozpouští okamžitě. Pes ležel dále natažen na polštáři.„Rozříznu nyní pilulku na dvé. že jsme všichni mlčky tu seděli. avšak po svém napití patrně ne lépe a ne hůře. že náš přítel doktor má pravdu. Hryzl své rty. sledujíce napínavě psa a očekávajíce nějaký ohromující účinek. přidal mléka a podal to jezevčíku. proti nimž obracelo se moje podezření v případě Drebberově. Ah. Jest nemožno. aby to byla pouhá náhoda! Pilulky. aby míchanice byla chutnější. „To může býti velmi zajímavo. v níž jest vody na kávovou lžičku.“ „Jen trpělivost. kterýž pochopuje. že to má něco s ní činiti.

že jest Holmes střízliv. Nejobyčejnější zločin jest často nejtajemnějším. skutečného klíče tajemství. usnadnily spíše jeho řešení. Avšak tuto spočíval mrtvý pes. Neobyčejné ony podrobnosti daleky toho. nežli jsem škatulku spatřil. Od té chvíle věci.Sotva že jazyk nešťastného zvířete smočil se v tekutině.“ pravil. Zdálo se mi. že jsem jej postihl. kteréž ji učinily pozoruhodnou. a již spočívalo zde ztuhlé a bez života.“ Toto tvrzení bylo tak překvapující. jestliže fakt nějaký zdá se příčiti dlouhé řadě vývodů. „jsme hotovi přiznati vám. Vraždu tuto bylo by neskonale nesnadněji rozřešiti. že třeba hledati pro něj jiný výklad nežli ten. Ale nyní jest nám třeba více. než pouhé theorie a pouhých výkladů a rozkladů. zaměňovati neobyčejnost s tajemstvím. a všechno co se událo od té doby potvrdilo moji původní domněnku a bylo v pravdě logickým jejím důsledkem. důkaz to. Ze dvou pilulek v této škatulce jedna byla jedem krajně smrtícím. Mladý 62 . dokazuje jen. Holmes oddechl si z hluboká a otřel si pot s čela. jakoby bylo usmrceno bleskem. Já šel cestou svou. Měl jsem to věděti dříve ještě. Mně přálo štěstí. „Měl jsem věděti. celé tělo psa zachvělo se křečovitě. nemohl se déle přemoci. a zdá se nepravou.“ Pan Gregson. z něhož by dedukce mohly býti učiněny. že jste čiperný muž a že máte své vlastní methody.“ pravil. aby učinily případ nesnadnějším. že. „Slyšte. Běží o to. že domněnka Holmesova byla správnou. „Měl jsem míti více víry. kteréž se vám naskytlo. i počal jsem nabývati byť ještě matného a nejasného názoru o pravdě. zmocniťit se pachatele. že mlha ve vlastní mysli mé zvolna se rozptyluje. „To vše zdá se vám býti podivné. že jindy byl bych nevěřil. Jest to klam. pane Holmese. kterýž naslouchal proslovu tomu se značnou netrpělivostí. a druhá zcela nezávadná. kdyby tělo oběti bylo spočívalo prostě na cestě bez oněch nezvyklých a sensačních okolností. mně rozjasňovaly mysl víc a více a upevňovaly mé záměry. poněvadž jste opomenuli při počátku vyšetřování případu postihnouti důležitost jediného. které vás překvapovaly a případ pro vás tím více zatemňovaly. jenž by pevnému řetězu dedukcí odporoval. poněvadž neskýtá žádných nových známek.

Nebudu-li míti úspěch. že víte více nežli my. jiným. by spáchal nějaký nový zločin. stejně chytrým. znám-li jméno vraha. změní svoje jméno. Pokud muž ten nemá potuchy. Nebudete nám jich tedy zajisté již zamlčovati. kdy budu vám moci učiniti sdělení. znám.Charpentier nemohl býti zapředen do druhé této afféry. Mám dobrou naději. také neprávem. My oba se snažili. aniž bych ohrozil svoje kombinace. an Holmes jevil známky nerozhodnosti. a zmizí okamžitě mezi čtyřmi milliony obyvatelův velikého tohoto města. Doufám učiniti tak velmi záhy. že v tom okamžiku. že pokládám muže toho za cíl vymykající se moci úřední policie. A zdá se. avšak jest to věc. pravil: „Vrahů není několik. Přecházel dále po pokoji s hlavou svěšenou a s víčky polopřivřenými. kdy. Dělal jste narážky zde. dělal jste narážky tam. Aniž bych se chtěl dotknouti vašich citů. že Gregson má pravdu. že nyní známy jsou vám všechny okolnosti. padne ovšem za to všechna hana na mne. byl-li zabrán do myšlenek. avšak nadešel čas. Tázali jste se mne. Nyní jsem však hotov slíbiti vám. Lestrade honil se za svým mužem – a jak se zdá.“ 63 . neboř máme co činiti s mužem velmi zchytralým a troufalým. učiním tak.“ Tak doléhali jsme všichni. máme právo již tázati se vás přímo. Podotkl jste nejednou již od té doby. kdy jsem nalezl druhého zavražděného.“ I já poznamenal: „Odkládati ještě déle zatčení vraha znamenalo by umožniti mu. a proto nežádal jsem vás za podporu. jest možno zmocniti se ho. co o afféře té víte. Můžete nám pověděti jméno pachatele?“ Lestrade dodal: „I já musím říci. kterýž podporován jest. jak bývalo zvykem jeho. Ano. kteráž vyžaduje velmi opatrného postupu. že dosáhnu toho vlastními opatřeními. pane. jak jsem měl příležitost se přesvědčiti. Pouhé jméno jest však málo u porovnání s možností vztáhnouti ruku na něj. Věc tu můžete pokládati za vyloučenou. že jest podezření proti němu. musím říci. Avšak jakmile nabude nejmenšího podezření. Náhle stanuv a podívav se na nás. jak cítíme. a oba bez úspěchu. Ale na to jsem připraven.

usmívaje se. „Libo-li. a Sherlock Holmes vztyčil se opět na ráz. V okamžiku tom ozvalo se ostré třesknutí. tím méně pohrdlivou narážkou o policejních detektivech. kleče na zavazadlech svazovaných a neobraceje ani hlavy. vraha Enocha Drebbera a Josefa Stangersona!“ Celá věc přihodila se v okamžiku a tak rychle. výborně. a sklonil své ruce. V pokoji byl veliký vak i vytáhl jej a počal svazovati jej řemeny. neboť kdosi zaklepal na dvéře a mluvčí mladých uličníkův. že neměl jsem ani času dobře si ji uvědomiti. kdežto oči druhého zasvítily zvědavostí i pomstychtivostí. na vítězoslavný pohled Holmesův. kterémuž bychom pouta mohli nasaditi!“ „Výborně. První začervenal se až po kořínky svých lněných vlasů. jakoby se chystal na cestu. „Nechť drožkář pomůže mi snésti zavazadla. na drožkářovu užaslou. vjev si rukou do vlasů nad čelem. stáhnouti tyto řemínky. Wiggins. Wigginse!“ Překvapilo mne. aby pomohl. Jdi pro něj.“ „Jsi dobrý hoch. Zároveň zvolal se zářícíma očima: „Pánové.“ děl Holmes. A bera pár ocelových pout z jedné zásuvky. „Pomozte mi.“ pravil Holmes lichotivě. na znění povýšeného jeho hlasu. pane. zařinčení kovu. Jen kdybychom měli muže. obrátil se k detektivům a dodal: „Proč nezavedete tento vzorek u vás na policii? Podívejte se. Byl horlivě tím zaměstnán.“ pravil. Pamatuji se podnes dobře na scénu tu.Gregson a Lestrade nebyli ani za mák uspokojeni tímto prohlášením. bych vám představil pana Jeffersona Hopea. jak krásně se zavírají. že soudruh můj mluvil. vsunul do pokoje bezvýznamnou a nečistou postavu svou. když drožkář vstoupil do komnaty. dovolte mně. 64 . Ale neměli času promluviti. drožkáři. ačkoliv mi neřekl ani slova o tom. „mám dole povoz. Téměř v jediném okamžiku!“ – Lestrade odtušil: „Starý vzorek jest dosti dobrý.“ děl Holmes. Muž přistoupil s výrazem poněkud nedůvěřivým a potměšilým.

i nemusíte se obávati. poslouží nám.divokou tvář.“ „A nyní. Strhli jej zpět do komnaty. abychom ho dovezli na policejní ředitelství.“ 65 . Vteřinu neb dvě tvořili jsme skupinu nehybných soch. Gregson. dokud jsme nespoutali i nohy jeho stejně pevně jako jeho ruce. ale ztráta krve nezmenšila jeho odpor. „kdy dospěli jsme tajemství na kloub. jež jako kouzlem objevily se na jeho rukou. jímž měl krk ovázán. Učinivše tak. bude mi jen vítáno. když se díval na lesklé okovy.“ pokračoval s roztomilým úsměvem. avšak necítili jsme se bezpečnými. že opět a opět setřásl nás všechny čtyři se sebe. Tak silný a zuřivý byl muž ten. nežli mohl proskočiti oknem. Potom se zuřivým. že bych odpíral na ně odpověď. když podařilo se Lestradovi. Sherlock Holmes děl: „Máme jeho povoz po ruce. Zdál se míti křečovitou sílu muže v epileptickém záchvatu. avšak dříve. a nyní počal strašlivý zápas. Teprve. Tvář a ruce jeho byly strašlivě rozdrásány střepinami skla. dostati se mu rukou pod šátek. že všechen zápas jest marný. Lestrade i Holmes vrhli se naň jako chrti. Dřevěné pažení i sklo povolilo. budete-li mi klásti jakékoliv otázky. povstali jsme celí zmořeni a udýcháni. pánové. nečlánkovaným rykem vězeň vyškubl se z pevné ruky Holmesovy a vrhl se do okna. přesvědčili jsme jej. a zpola jej zardousiti.

nežli pohled se severního svahu Sierry Blancy. jež řítí se rozeklanými roklemi. jakoby skvrnitými vrcholy. 66 Ve . rozkládá se veliká. Četa některého kmene tu a tam prorazí krajem tím. luňák vznáší se. sněhem na vrcholcích pokryté. Vlk skrývá se mezi keři. kteréž v zimě pokryty jsou sněhem a v létě slaným. alkalickým prachem. rozkládají se tu též obrovské pláně. Bystré tu plynou řeky. vyprahlých k rovin. nehostinnosti a bídy. NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ. avšak i nejsmělejší ze statečných jsou rádi. hledíc dosíci jiných míst pro lov svůj. plochá pláň. a ocitnou-li se opět na svých prériích. Celý kraj ten však podržuje svůj společný ráz neplodnosti. a neohrabaný šedý medvěd plíží se temnými roklemi a shání se po potravě. středu veliké severoamerické pevniny nalézá se vyprahlá. kteráž po mnohá léta sloužila za hrázi proti postupu civilisace. nevlídná poušť. jakouž vůbec jen mezi skalinami těmi může nalézti. mají-li strašlivé pláně ty s očí. Od Sierry Nevady až k Nebrasce a od řeky Yellowstonské až na sever Kolorada na jihu rozkládá se jediný kraj smutku a ticha. I. V celém světě není snad smutnějšího pohledu. Na samém kraji obzoru zvedá se dlouhý řetěz vrchů s rozeklanými.II. KRAJ SVATÝCH. těžce ve vzduchu. i temná a zasmušilá údolí. sněhem pokrytými. V kraji tom jsou vysoké hory. V pochmurném obvodu tom nemá však příroda jednotného rázu. To jsou jediní osamělí obyvatelé těchto divočin. celá pokrytá velkými skvrnami alkalickými a porostlá místy pouze skupinami zakrslých. Pokud oko jen dohlédne. třepotaje křídly. Není obyvatelův v této zemi zoufalství.

a odrážejí se od temnějších vrstev alkalických. že není na širé pláni ničeho. srdce překonávající ticho. Muž ten umíral – umíral hladem a žízní. vidíme stezku. úplné. není pohybu na kalné. Díváme-li se ze Sierry Blancy. Tu a tam rozptýleny jsou bílé předměty. snědá. Stoje tak. osamělý cestující. Není ptáka v obloze kovově modré. ani památky po zvuku neuslyšíš v celé širé té divočině. Na patnáct set anglických mil lze sledovati tuto příšernou. jak pergamen tuhá kůže jeho napjata byla těsně přes jeho vyčnívající kosti. Přibližte se jen a zkoumejte. nic než ticho. Sestoupil lopotně do rokle a znovu vzhůru v marné naději. svědčily. lze ji sledovati již dle ostatků po těch. 67 . měla sotva více masa nežli pouhá kostra. Zjev jeho byl takovým. oči muže toho byly hluboce zapadlé a svítily nepřirozeným leskem. Pozorovatel byl by jistě nesnadno rozhodl. První náležely volům. a ztrácející se v mlhavém obzoru. proč muž ten měl zjev tak zestárlý a zchátralý. Řekli jsme. kteří padli zde na své výpravě. svírající pušku. Čtvrtého května 1847 stál tam. vinoucí se do dáli. jiné menší a jemnější. rozhlížeje se po kraji vylíčeném. Dlouhý. Jsou to kosti: některé veliké a hrubé. hnědý jeho vlas a vous byly místy probělalé. Avšak jeho vyzáblá tvář a jeho šaty. jež visely tak volně se seschlých jeho údů. co by život připomínalo. stezku. Tvář jeho byla vyzáblá a divého rázu. že nalezne vody. šedé zemi – nade vším jest ticho. Avšak doslova to přece pravda není. jež lesknou se ve slunci. zatím co ruka jeho. je-li bližší čtyřicítce neb šedesátce. ba ani ničeho. druhé lidem. že mohl býti nazván geniem anebo démonem kraje toho.V celé veliké rozloze onoho kraje není života. naprosté ticho. co by život připomínalo. Napínej sluch jak můžeš. Jest rozjeta kolejemi a rozšlapána nohami mnohých dobrodruhů. karavanní cestu. opíral se muž ten o svou zbraň a přece silná jeho postava a hranaté jeho kosti svědčily o mužné a silné konstrukci. proraženou pouští.

odložil zbytečnou pušku i veliký ranec. Dříve nežli se položil na zemi. Ihned ozvalo se ze šedého balíku lehounké zaúpění a prodrala se z něho drobná bytost s jasnýma. „Jistě však nerad. kteréž by nasvědčovaly vlhkosti země. Ale to jest strašné sucho v ústech! Není vám také tak? Co pak tu není ani vody. nesl zavěšený přes pravé své rameno. jehož něžné střevíčky a hezká růžová sukénka s malou plátěnou zástěrkou svědčily o péči matčině. V celém širokém kraji tom nebylo ani záblesku naděje. záhy opět. ale zdravé jeho paže a nožky svědčily. a že zde. že trpělo méně. „Tak to dělávala i mamička.“ pravil dětský hlas vyčítavě. Díval se na sever. a potom uvědomil si. zpytavým svým zrakem. na východ.“ pravilo s dokonalou vážností. „To jest pěkné. muž rozbalil hnědý shawl a vytáhl z něho děvčátko asi pětileté. myslím. „Jak jest ti nyní?“ tázal se muž úzkostlivě. na jih i na západ divým. Dítě bylo bledé a utrmácené. neboť děvčátko mnulo si dosud rozcuchané zlaté kadeře. na této výspě vyprahlé.“ „Odešla!“ hněvalo se děvčátko. kde bylo udeřeno. „Polibte mne sem. „Opravdu?“ odvětil muž lítostivě. „Uhodil jste mne. kterýž. i když šla k tetičce. Zdál se býti poněkud těžkým na jeho sílu. ať se to zahojí. a nyní jest už pryč tři dny. a za ní daleké pásmo pustých hor bez jedinké rostliny neb stromu. že konec jest jeho pouti. které pokrývaly zadní část hlavy jeho.“ Řka to. neboř když jej spouštěl. ukazujíc mu na místo.“ zamumlal.A nyní veliká solná pláň rozkládala se před očima jeho. hnědýma očima a s dvěma malýma ručkama. jest mu zemříti. nežli jeho druh. „Proč ne zde – právě tak dobře jako v měkkém loži před dvaceti lety. svázaný šedým šátkem. ani ničeho k snědku?“ 68 . Kde jest mamička?“ „Mamička odešla! Ale spatříš ji. když nedala ani ‚s Bohem‘ – vždycky to říkala. balík dopadl trochu prudce na zem. když usedal na balvany.

avšak byla nějaká chyba buď v kompase buď v mapě. „Tolik jste mne polekal.“ „Uvidíš záhy krásnější věci. „Ano. ale myslím. Není snadno mluviti. plačíc usedavě. Chtěl jsem ti vyprávěti ještě – pamatuješ se.“ „Myslíte. zdrževši vzlyk svůj a pozvedajíc zaslzenou tvář. takhle. a potom klesl Indián Pete. že by mohla býti voda v tomto směru. a potom pan Mack Gregor. a potom Johny Hones. hezoučké věci!“ zvolalo děvče nadšeně. všichni odešli na onen svět.“ „Proč jste to neřekl dříve?“ pravilo dítě smějíc se vesele. a potom.“ pravil muž s výrazem důvěry. a já pomyslil potom. aneb Bůh ví v čem. Vsadila bych se.“ „Budeš. a budeš se cítiti silnější. budeme zase s mamičkou pospolu. ano. zírajíc na zachmuřený jeho obličej. i tvoje mamička. které zůstaly jen k vůli tobě a – a – –“ „Ano. kromě pár krůpějí pro tebe. ani napíti.“ „Mamička mně tedy také zemřela!“ vzkřiklo děvčátko. drahoušku. opečených po obou 69 . dám je bratru Bobešovi. jak jste byl ke mně tuze dobrým. i zvedl jsem tě na rameno a klusali jsme sem pospolu. Co jsi to sebrala s sebou?“ „Krásné věci. že nám nic jiného nekyne. a skrylo tváře ve své zástěrce.„Není. jak se věci mají. že dojedeme záhy k jiné řece. „Až se vrátíme domů. drahoušku! Buď jen trpělivá ještě chvilenku a potom bude vše dobře. „Počkej jen chvilenku. všechna odtekla. Zbývá pro nás sotva jaká naděje. „Ano. Opři si hlavu o mne. a vy nemohl jste se ani umýti. když rty jsou vyprahlé jako kůže. ano!“ „Nuže. není. A pan Bender byl nejprve schvácen a nemohl dále. že bude čekati na nás u brány nebes s velikým džbánem vody a s hromádkou pohankových koláčů. Ale nyní když zemřeme. „Myslím. jak jsme opustili řeku?“ „Oh.“ přerušila hovořícího vážně družka jeho. zvedajíc dva lesklé úlomky osinku. že umřeme taky?“ tázalo se dítě. budeš!“ „A vy také! Povím jí. Řeka se neobjevuje. Nezdá se. anebo voda odtekla. drahoušku. že jest lépe pověděti. že by se naděje ta splnila. spoléhali jsme.

a já taky. žvatlavé dítě a bezstarostný. kdyby tam byl býval někdo jiný přítomen nežli jen luňáci. „Pán Bůh udělal kraj tam dole v Illinois a udělal i Missouri. kteréž vzrůstaly co do velikosti každým okamžikem tím více. Muž odtušil: „Zapomněl jsem ji. dravci západu.“ pravilo děvčátko. kteří kroužili nad hlavami obou poutníků a potom posadili se na skalisko nad nimi. že na modlitbu není nikdy pozdě. „Musíte ruce takhle sepnouti. „Udělal Pán Bůh i tuto krajinu?“ „Ovšem. já budu s tebou se modliti a budu tě doprovázeti. avšak Pán nebude na to hleděti. 70 .“ „Kleknete si tedy i vy. Není udělán nikterak tak pěkně.stranách a ještě teplých. když jsme byli na pláni. abys se pomodlila?“ tázal se muž ostýchavě.“ „Proč neříkáte sám nějakou modlitbičku?“ tázalo se dítě s udivenýma očima. že udělal kraj tento někdo jiný. otužilý dobrodruh. Byli to luňáci. jak Bobeš i já rádi jsme je jídávali. aby se zvedli.“ pokračovalo děvčátko.“ odtušilo děvčátko. Není to pravidelné. těsně vedle sebe na úzkém shawlu klečeli dva poutníci: malé.“ „Co bys řekla tomu. Ty budeš ji předříkávati. že je vám blaze při tom. Neříkal jsem modlitbičky od té doby. ukazujíc na zlověstné ptáky. Zapomněli na vodu a stromy. čím více se blížily. Ale myslím. „Kohoutkové a slepičky!“ zvolala mladá dívka vesele. jakou jsi se modlívala každé noci ve voze. jichž let jest předzvěstí smrti. i položilo k účelu tomu shawl na zemi. „Myslila bych.“ Oči muže upřeny byly na severní obzor. Pocítíte. A bude to.“ Byl by to býval zvláštní pohled. Jak dlouho to ještě bude trvat?“ „Nevím – opravdu nevím. zatleskavši rukama.“ děl průvodce její překvapen poněkud její neočekávanou otázkou. že udělal. kdy jsem byl jen zpola tak velký jako jest tato ručnice. Budeš říkati modlitbičku. Na modré klenbě nebes objevily se tři skvrny. kdybych ti řekl. „Vždyť není noc. Brzy nabyly tvaru tří velikých hnědých ptáků. jakobys se chystala na lože. „To nevadí.

Přímo přes nesmírnou pláň táhla se bludná řada vozů a kar. hranatý obličej obrátily se společně k nebi bez mráčku v prosbě ze srdce vycházející. pojily se v modlitbě za milost a odpuštění. až nabyl tvaru určitě ohraničeného mraku. zatím co oba hlasy jejich. zvláštní pohled byl by se naskytl jeho očím. druhý hluboký a drsný. družky. On bděl nad ní.Buclatá tvářička a jeho divoký. avšak pomalu zvedaje se výš a výše. a děti. velmi lehounký nejprve a sotva rozeznatelný od mlh vzdálených. až šedý vous mužův smísil se se zlatými kadeřemi. Po tři dny a po tři noci nebyl si dopřál klidu ani odpočinku. Kdyby byl poutník bděl jen půl hodiny ještě. ale přírodní zákon zvítězil i nad ním. konec její nebylo viděti ještě na obzoru. i usedli opět ve stínu balvanu a dítě usnulo. Modlitba jejich byla ukončena. že mohl býti způsoben toliko velkým množstvím pohybujících se tvorů. Daleko na krajním pruhu pláně alkalické zvedl se jakoby malý kotouč prachu. Když vír prachu přihnal se blíže k osamělé výspě. že blíží se jedno z oněch velikých stád bisonů. kteří pasou se na prériích. a oba spali týž spánek hluboký a beze snů. Nesčetné byly ženy. Mrak ten rostl stále. 71 . na níž oba ztracenci odpočívali. hlava klesala níže a níže na prsa. ustlavši hlavince své na širokých prsou svého ochránce. jíž stáli teď oba tváří v tvář. šířil se. jeden tenký a jasný. ubírající se k západu. jež cupaly podél vozů aneb vyhlížely zpod bílé krytby jejich. To bylo však zřejmě nemožno v této neplodné divočině. jezdců i pěšáků. V úrodnějších místech byl by pozorovatel soudil. nad spánkem jejím po nějaký čas. vozy pokryté plátnem a postavy ozbrojených mužů počínaly vystupovati z mlhy a celý zjev ukázal se býti velikou karavanou. Zvolna víčka zavřela se nad znavenýma očima. až bylo zřejmo. v prosbě k oné bytosti uctívané a obávané. Ale jakou karavanou! Když předek její dostihl úpatí hor. jež potácely se pod břemeny.

72 . když nejmladší z nich. nahoře odpočívající. Chystali se nastoupiti znovu cestu svou. Slovo „rudokožci“ bylo na všech rtech. „Zde nemůže býti valný počet Indiánů. skřípot kol a řehot koní. Ten. dokud nepřekročíme velehor. bratří. Když dostihli úpatí výspy. bratře Stangersone?“ „A já. nestačil probuditi dva znavené poutníky. a se zrakem nejbystřejším. „Minuli jsme sídla kmene Pavího Oka. aby si vyhledal novou zemi. „V právo od Sierry Blancy dostihneme tedy brzy Rio Grande. neopustí svůj vyvolený národ!“ „Amen. a já?“ křičelo tucet jiných hlasů. hladce oholený a se šedým vlasem. „Prameny jsou jistě v právo. vykřikl a ukázal k rozeklané výspě nad nimi. S vrcholu zasvítil jim vstříc malý růžový šat. Při pohledu tom všichni seskakovali s koní a chápali se pušek.To zřejmě nebyla žádná tlupa přistěhovalců. Třetí zvolal: „Nebojte se o vodu. „Nechte svých koní dole a my počkáme zde.“ odpověděli všichni. V čele karavany jelo asi dvacet neb více vážných mužův.“ odpověděl starší muž. tváře jakoby kovové. kdežto záloha jezdců přikvačila. odrážeje se jasně a určitě od šedých skal za nimi.“ Jeden z čety se tázal: „Mám se podívati ku předu.“ pravil druhý muž. kterýž byl puzen tísní okolností.“ pravil obstárlý muž. stanuli ke krátké úradě. jenž vytrysknouti kázal vodě ze skály. a není kmenů jiných zde. Ač hlasitý byl hukot ten. nýbrž spíše nějaký kočovný kmen. Jasným vzduchem ozýval se neurčitý hukot a šumot z veliké této massy lidí. aby posílila před voj. oděných ve hrubý šat a ozbrojených puškami. který zdál se veleti předvoji.“ pravil jeden muž se zaječím pyskem. amen.

a dostihnuvše ho. nad zvláštní touto dvojicí stáli pořád ještě tři luňáci ve slavnostním očekávání své oběti. kterýž vedl k cíli. že pevně spí. dlouhého vousu. který se jim naskytl. byl osamělý obrovský balvan a pod ním spočíval muž vysoké postavy. Růžové rty děcka byly pootevřeny. a zlatovlasá hlavinka opírala se o sametový kabátec na jeho prsou. kteráž byla tak bezútěšná.V okamžiku mladší muži sestoupili. ale neobyčejně vyzáblý. odhalujíce řadu zoubků jak sníh bílých. i přetřel si oči kostnatou rukou. Náhle sledovatelé jeho viděli jej prudce zvednouti ruce. a roztomilý úsměv pohrával jejími dětskými rysy. Vedl je mladý muž. Klidná jeho tvář a pravidelný dech dokazovaly. až jejich postavy jasně proti obloze se objevily. čemu říkají delirium!“ 73 . Na malé prostoře. objímající bílými. Stráže na pláni dole mohly je viděti spěchati od skály ke skále. Křik dravců těch vzbudil oba spáče. Kráčeli rychle a tiše s důvěrou a prozřetelností vycvičených hlídek. kterýž nejprve byl způsobil poplach. Muž zapotácel se na nohou a podívali se dolů na pláň. ale při pohledu na příchozí vznesli se náhle do vzduchu za pronikavého skřeku zklamání. Na kraji skály. a jemné střevíčky s lesklými přeskami skýtaly zvláštní kontrast oproti dlouhým. jenž vzbudil jejich zvědavost. uvázali své koně a vystupovali po srázném svahu. Neohrabané malé nožky její. Tvář jeho nabyla výrazu nedůvěry. vyzáblým údům jejího společníka. skryté v bílých punčoškách. když spánek ho přemohl. která zakončovala neplodný pahrbek. byli dojati stejně pohledem. Vedle něho spočívalo děcko. jakoby byl překonán úžasem. rysů otužilých. když se tak díval. buclatými ručkami pevnou šíji mužovu. Zamumlal: „Toť asi to. a kterouž nyní procházela obrovská skupina lidí a zvířat. kteří zírali v úžasu kol sebe.

Žádný muž mi ji neodejme. že vyvolil si vás pěknou hromadu. Jsme pronásledované děti boží – vyvolenci anděla Meroni. „Zdá se.“ děl poutník. aby mohl sestoupiti k vozům. Jeden z mužů zvedl malou dívku na svá ramena kdežto druzí dva podpírali vyzáblého jejího sou druha. ale dívalo se kolkolem udivenýma očima. „jeť vás tak mnoho!“ Jeden z mladíků děl: „Skorem deset tisíc. protože jsem ji zachránil. Poutník vysvětloval: „Moje jméno jest Jan Ferrier. jež psáno bylo egyptským písmem na desky tepaného zlata. Přišli jsme z Nauvoa ve státu Illinois. Jsme z těch.“ Jméno Nauvoo vzbudilo zřejmě určité vzpomínky ve Fernierovi. kde jsme založili svůj chrám. že objevení její nebylo žádnou illusí. co jest svato.“ pokračoval.“ Někteří se tázali: „Jest to vaše dítě?“ „To si myslím. Hledáme útulek před násilnými muži a před bezbožností. „Jest mou.“ „O něm jsem nikdy neslyšel.Dítě stálo vedle něho. že jste Mormoni.“ „A kam jdete?“ 74 . Jest ode dneška Lucií Ferrierovou.“ Jeden muž ozva! se vážně: „Nežertujte o tom.“ Soudruzi odpověděli jako jediným hlasem: „Ano. jsme Mormoni. Četa vysvoboditelův přesvědčila záhy oba zbloudilé. Kdo jste vy. kteří věří v ono svaté poselství. sluncem ožehlé zachránce. držíc se lemu jeho kabátu a neříkajíc ničeho. že jest teď mou!“ zvolal tázaný rozhodně. dívaje se zvědavě na své statné. Já a maličká zbyli jsme jediní z jedenadvaceti cestovatelů. kteréž byly vydány v Palmyře Josefu Smithovi. Pravil: „Vidím. třeba v samém srdci pouště. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam na jihu.

starší lidé nemohli potlačiti úsměvu. Nechceme míti vlků ve svém stádu. co se má stati s vámi.„Nevíme. Pravil: „Vezměte jej k sobě. kteráž časem zkazí celé ovoce. Chcete s námi za těchto podmínek?“ „Půjdu s vámi za každých podmínek. Za praskotu bičů a za skřípotu kol veliké vozy hnuly se.“ Došli zatím k úpatí hory a byli obklopeni celým zástupem poutníků – bledými ženami měkkého výrazu – silnými. Dejte mu jísti a píti. 75 . Průvod obou nestanul však. než abyste stali se malou skvrnou hnilobnou. smějícími se dětmi a starostlivě. vázané v hnědém hřbetu. a dítěti rovněž. Vedle kočího seděl muž. Úkolem vaším budiž.“ Pouze vůdce zachoval svůj přísný. na Sión. přijmete-li vyznáni naše za své. vážný výraz. přecházejíce z úst do úst. kdyby vaše kosti bělely se v této divočině. následován velikým zástupem Mormonů. jemuž nemohlo býti více. který vynikal svou velikostí. že ani vážní. Pravil jim tonem slavnostním: „Můžeme vás vzíti s sebou jen tenkráte. avšak když se zástup blížil. Ruka boží vede nás v osobě našeho Proroka.“ děl Ferrier s takovým zanícením. Lépe by bylo. a celá karavana vinula se opět ku předu. Musíte k němu. kdežto k druhým pouze dva neb čtyři koně. až dosáhli vozu. Řekne. Mnohý ozval se mezi těmito výkřik úžasu i soucitu když viděli útlé mládí cizinky a schátralé tělo cizincovo. naučiti jej všem článkům naší víry. bratře Stangersone. odložil ji stranou a naslouchal pozorně líčení episody. a slova ta nesla se podél celé karavany. Šest koní bylo k němu připřaženo. než třicet let. nýbrž ubíral se dále v před. ale jejž mohutná hlava a rozhodný výraz označoval jako vůdce. na Sión!“ volal zástup Mormonů. nádherou i úpravností svého vzhledu. až odumírala s temným hukotem ve veliké dálavě. Četl v tlusté knize. Zdrželi jsme se však dost dlouho již! Ku předu. Potom obrátil se k oběma zbloudilým. na Sión!“ „Na Sión. vážně hledícími muži.

jemuž oba „poběhlíci“ byli svěřeni. který zřídili ve středu města. jimiž načrtnuto příští město. že nyní a na vždycky náležíte našemu náboženství. Brigham Young tak pravil. Kraj kolem odvodňován. Zatím pamatujte si. KVĚT Z UTAHU. zvedal se vysoko a široko. únava a nemoc – překážka každá. dovedl je k svému vozu. Divoši a dravá zvěř. Avšak dlouhá cesta a hrůzy se hromadící otřásly srdcem i nejsilnějších mužů z nich. a když zvěděli ze rtů svého vůdce. než dospěli ke konečnému svému cíli. a že tato panenská půda na vždy má býti jejich.“ pravil. jakou příroda jim klásti dovedla – vše to překonáváno bylo s anglosaskou vytrvalostí. rozdělován mezníky. zaséváno obilí. Mapy nakresleny. jež snášeti musili vystěhovalí Mormonové. že jest obratným správcem i zároveň rázným náčelníkem. Nebylo jednoho. když konečně spatřili pod sebou široké údolí Utahské. vymýťovány lesy. Dařilo se všem v podivné této osadě. Ulice a náměstí města vyvstávaly jako kouzlem. kterýž mluví hlasem božím. A nade vším veliký chrám. který by nebyl klesl na kolena u vroucí modlitbě. Obchodník uveden ve svůj obchod a umělec ve své povolání. Všechny farmy kolem byly vyměřeny a přikázány v poměru ke stavu a schopnostem každého jednotlivce. Od břehů Mississippi k západním svahům Skalních hor probíjeli se s houževnatostí. a on mluvil hlasem Josefa Smitha.“ II. i připraveny nárysy. jež nemá rovna v dějinách. Young záhy ukázal. tak že celý kraj v příštím létě zazářil zlatem pšeničných klasův. zalité sluneční září. kdež bylo jídlo pro ně připravenou „Zůstanete zde. „V několika dnech vzpamatujete se ze svých únav. Není tuto na místě zaznamenávati zkoušky a strádání. 76 . žízeň. že toto jest země zaslíbená. hlad.Starší.

Tak nabyl rychle vážnosti svých nových soudruhů. k němuž přistavoval léty tolik. kteří by se byli mohli mu vyrovnati. že když dosáhli konce své pouti. Od velikého vnitrozemního jezera až ku vzdáleným horám Wahsatchským nebylo jména známějšího nad jméno jeho. zotaviv se z útrap svých. bylo jednohlasně uznáno. kromě Younga sama. tvrdošíjným dvanáctiletým hochem. jež sdílelo s ním osud jeho a přijato bylo za dceru jeho. Byl mužem praktickým. že má býti opatřen kusem země nanejméně stejně velikým a stejně úrodným jako každý jiný osadník. Johnstona a Drebbera. plátnem pokrytém domově. jenž zdrávy je provedl mnohým nebezpečím. způsobené jí smrtí matčinou. a v dvanácti letech nebylo ani půl tuctu mužů v celém Solném Jezerním Městě. Vzpamatovavši se s lehkostí dětství z rány. Po třech letech vedlo se mu lépe. Jan Ferrier a malé děvčátko. kteří byli čtyřmi hlavními staršími. v útulku to. stala se brzy miláčkem žen a smířila se s novým životem ve svém pohyblivém. vynikl jako užitečný vůdce a neúnavný lovec. v devíti letech bohatým. Jedna jediná věc však byla. v šesti letech byl zámožným. kterouž dráždil nedůtklivost svých souvěrců. že změnilo se časem v prostorný letohrad. bystrých činů a obratných rukou. nežli jeho sousedům. 77 . Oba ztracenci. Mezitím Ferrier. kterouž vystěhovalci zřídili Tomu.Od prvního úsvitu až po konec soumraku klepot kladiv a skřípot pily neustaly nikdy ozývati se kol velebné budovy. Takto farma a všechen jeho majetek rostly neobyčejně. Na pozemku takto nabytém Ferrier vystavěl si veliké stavení. a kromě Stangersona. Malá Lucie byla vezena dost příjemně ve voze staršího Stangersona. provázeli Mormony až na konec veliké pouti jejich. Kemballa. Železná konstituce jeho dovolovala mu od rána do večera orati a obdělávati pozemky. kterýž sdílela se třemi ženami onoho Mormona a s jeho synem. prudké mysli.

až zvuk hlasu nějakého neb dotyk něčí ruky zachvěje srdcem jejím a až pozná ve směsi hrdosti a bázně. Ať byl důvod jakýkoliv. Bývá tak zřídka v takových případech. A na nejméně dívka sama ví o ní. V každém jiném ohledu podřizoval se náboženství nové osady. Tak poupě rozkvetlo v květ a toho roku. tak krásný. tváře její růžověly víc a více a krok stával se pružnějším. kterýž zvěstoval jim zoru nového života. kteráž prý utrápila se na březích Atlantického oceánu. Neuváděl nikdy důvodův pro trvalý ten odpor. jež táhla se podél farmy Ferrierovy. aby si zřídil ženskou domácnost po způsobu svých soudruhů. aneb když potkali ji sedící na otcově divokém koni. nýbrž spokojil se rozhodným a neoblomným trváním při svém předsevzetí. Ferrier zůstal přísným mládencem. a podporovala adoptivního otce svého ve všech jeho podnicích. jaký s těží bylo lze nalézti na celém tichomořském svahu. cítili ožívati v mysli své mnohé myšlenky zapomenuté.Žádný důvod. rozkvetla i ona jako krásný vzor ženství amerického. Málo jest těch. Lucie vyrůstala v domě jeho. že dítě rozvinulo se v ženu. Mnozí poutníci na cestě. V případu Lucie Ferrierovy okamžik ten byl vážný dost. Nebyl to však otec. když viděli štíhlou dívčí postavu její cupati pšeničnými poli. a získal si jména pravověrného a přímého muže. že probuzena jest v ní nová a bohatší povaha. kterýž poprvé objevil. Někteří vinili ho proto z vlažnosti k přijatému náboženství. a počínající si při tom všem s lehkostí a půvabem pravého děvčete Západu. Tajuplná změna ta jest příliš jemná a příliš postupná. nehledě i k dalšímu vlivu na její osud a na osud mnohých jiných. Jiní opět mluvili o nějaké bývalé lásce a o dívce krásných kadeří. než aby mohla býti měřena určitými daty. žádné přesvědčování nepohnuly jej. Rok za rokem vyrůstala a sílila. kdy otec její stal se nejbohatším z farmářů. a jiní z chtivosti nahromaditi jmění a z odporu proti výdajům. 78 . Svěží vzduch horský a blahodějná vůně smrkův nahradily děvčátku chůvu i matku. které nemohou si připomínati taký den a drobný taký příběh.

směřujíc veskrz k západu. Dobrodruhové cestou zašpinění dívali se na ni s údivem. 79 . a na to. jež znavila stejně lidi i koně. Veškerým pestrým tímto davem projížděla tryskem a s obratností dokonalého jezdce Lucie Ferrierova. V polích a na ulicích ozýval se týž ruch lidského přičinění. přicházející s okolních pastvin a ubírala se proudy přistěhovalců na nekonečné jich cestě. jichž oul byli přijali za svůj odznak. vzpínaje se a kopaje. cestující se svými kožešinami. Ve své netrpělivosti snažila se překonati překážku tím. a poplašily jej až k potrhlosti. že prorazí přece stádem. aby se obdivovali kráse bledé dívky.Bylo teplé červnové jitro a „Svatí posledního soudu“ byli čile při práci jako včely. Měla od svého otce nějaké poslání v městě. a ty pobádaly ho k novému šílenému zmítání. Po zaprášené silnici defilovala dlouhá řada mezků s těžkými břemeny. ano i necitní Indiánové. Sotva však tak učinila. a ona byla tak uzavřena úplně v pohyblivý proud divokých volů s dlouhými rohy. neboť zlatá horečka byla vypukla v Kalifornii a cesta tam po souši vedla městem „Vyvolených“. hnaným s pastvin as půl tuctem divoce vyhlížejících pastýřů. Dostihla již vnějších částí města. nýbrž užila každé příležitosti popohnati koně v naději. Uvyklá zacházeti se skotem. zařičev zuřivě. slevili ve svém obvyklém stoicismu. Na neštěstí rohy jednoho ze zvířat zavadily ať náhodou či úmyslně prudce o bok koně. Každým sklesnutím zpět rozčilené zvíře dopadalo na rohy. i kvapila tam jako mnohdy již před tím. Vzepjal se okamžitě na zadních nohou. s celou nebojácností mládí. nebyla polekána. že vehnala koně do zdánlivé mezery mezi stádem. myslíc pouze na úkol svůj. tvář její zarděla se jízdou a dlouhý kaštanový vlas vlál za ní. zvířata semknula opět za ní svůj kruh. že byl by shodil i cvičeného jezdce. Tu a tam hnána stáda ovcí i volů. Situace byla nanejvýše nebezpečná. jak jej vykoná. když shledala cestu uzavřenu velkým stádem skotu.

V tomtéž okamžiku pevná. i oblečen byl v hrubý oděv lovce.“ Soudruh její děl: „Ani já bych to nebyl snad přežil. kdyby byla zvířata mne udupala. že Poncho tolik se poplaší pouhým stádem volů?“ „Děkujte Bohu. Podívala se na tmavou. pamatuje-li se na Jeffersona Hopea ze Saint Louis. snědá ruka zachytla koně za uzdu. doufám?“ pravil uctivě její ochránce. aby udrželo se aspoň v sedle. Pravil: „Učiním tak. že jste dcera Jana Ferriera. a zasmála se vesele. počala pociťovati závrať a ruka její. počala ochabovati. jak jsme. plavém koni. ale byli jsme dva měsíce v horách. Byl to jinoch vysoké postavy vzhledu dost divokého. Nebyl by toho nikdy přežil. Potom pokračoval: „Myslím. a přes rámě měl přehozenou dlouhou pušku. že jste se udržela v sedle. Kdo by si byl pomyslil. neboť sesmeknutí bylo by znamenalo strašlivou smrt pod kopyty těžkopádných a polekaných zvířat.“ 80 . kdybyste přišel otázat se ho sám?“ pravila dívka rozmarně. snědou jeho tvář. Oslepena i mrakem prachu a množstvím zmítajících se zvířat byla by snad již zoufale zanechala všech dalších pokusů o záchranu. vyvedla záhy dívku z něho ven. a nejsme nikterak vystrojeni na návštěvy. otažte se.“ Dívka odtušila: „Má všechnu příčinu býti vám vděčen. Je-li to týž Ferrier. Viděl jsem vás vyjížděti z jeho domu. Jinoch zdál se býti potěšen výzvou tou a tmavé oči jeho zazářily radostí. Až ho uvidíte. zvláště když mne má tolik rád.Děvče snažilo se jen. seděl na silném.“ pravil muž vážně. slečno. držící uzdu. Pravila však nevinně: „Jsem strašlivě polekána. otec můj a on bývali spolu velmi za dobře!“ „Neučinil byste lépe. Jsouc nezvyklá náhlým nehodám. Musí nás tedy přijmouti tak. když tu vlídný hlas po boku jejím ohlásil jí pomoc. „Neublížila jste si. a vynutivši si cestu stádem.

nadzvednuv svůj klobouk a skloniv se nad malou její ručkou. a že ani spekulace se stříbrem ani cokoliv jiného nebude pro něj tak důležito. že nastala krise v jeho životě. Jefferson dovedl mu povídati o něm. Dívka děla: „Nemyslila jsem to tak. až byla tvář jeho na farmě nejznámější. nezkrotné jeho srdce až do jeho hloubi. Navštívil Ferriera ještě večer a potom opět a opět. jak by se to mohlo vás dotknouti. Nyní ovšem jste již naším přítelem. Mladý Jefferson Hope jel dále se svými soudruhy – zasmušilý a mlčelivý. Musíte nás navštíviti. mizivým rozmarem chlapeckým. a prudkou vášní muže silné vůle a nezkrotné povahy. nýbrž divokou. Dívka otočila koně a šlehnuvši ho bičíkem. hledajíce stříbro. odcválala po široké silnici. uvědomil si. zajímající všechnu jeho mysl. Byl uvyklým míti úspěch ve všem. On a druzi jeho dleli v horách Nevadských. až náhlý onen případ přivedl myšlenky jeho do zcela jiných kolejí.„Vy? Nevidím. Když zmizela z jeho dohledu. ač-li lidská vůle a lidská vytrvalost může tu míti úspěchu. že nepovolí v této věci. a to způsobem. nemohl zvěděti mnoho o světě okolním za posledních dvanáct let. že Lucie dala se hlasitě do smíchu. mladou dívku. upřímnou. uzavíraje se ve svém údolí a zaujat zcela prací. 81 . mizejíc ve zvednuvším se prachu. která objevili. kterýž zajímal Lucii stejně jako jejího otce. jež vzklíčila v jeho srdci. cele svěží jako vánky ze Sierry vanoucí. Láska. Ferrier. S Bohem!“ „S Bohem!“ odtušil jinoch. že opatří si dosti kapitálu. co podnikal. Přísahal si v duchu. nebo by mně otec nesvěřil již žádnou záležitost. jako toto nové kouzlo v životě. Vždyť nejste ani naším přítelem!“ Mladá tvář mladého lovce zasmušila se tak nad slovy těmi. aby těžiti mohli z ložisek. nebyla náhlým. rozechvěl výbušné. Pohled na krásnou. i vrátili se do Solného města v naději. Byl jako ostatní zcela zaujat věcí tou. Nyní však musím odjeti rychle.

Býval zlatokopem v Kalifornii a mohl vyprávěti mnoho podivných historií, o bohatství získaném i ztraceném v oněch divokých, a přece jen blahých dnech. Býval i zálesákem, harcovníkem, dolovatelem stříbra i obdělavatelem půdy; kdekoliv bouřná dobrodružství kynula, Jefferson honil se za nimi. Brzy stal se miláčkem starého farmáře, kterýž dovedl výmluvně hovořiti o jeho ctnostech. Za takových příležitostí Lucie mlčívala, avšak zardělá její tvář a její jasný, blažený zrak ukazoval jasně, že není již vládkyní svého srdce. Počestný její otec snad nepozoroval příznaků těch, avšak nezůstaly jistě nepovšimnuty mužem, který si získal její lásky. Jednou letního večera cválal Hope cestou a stanul u vrátek. Lucie stála ve dveřích a vyšla jemu vstříc. Jinoch přehodil uzdu přes plot a vstoupil na stezku. Pojav obě její ruce do svých a dívaje se něžně do jejích očí, pravil: „Musím pryč, Lucie; nepožádám vás nyní, abyste šla se mnou, avšak budete ochotna jiti se mnou až se vrátím?“ „A kdy to bude?“ tázala se rdíc se a smějíc se. „Za dva měsíce nejdéle. Přijdu a požádám o ruku tvou, drahoušku. Nikdo nemůže se již postaviti mezi nás.“ „A otec?“ tázala se. „Otec již svolil s podmínkou, že se nám v dolech dobře dařiti bude. V této příčině však nemám nejmenších obav.“ „Ach, ovšem, když otec a vy vše jste ujednali, netřeba nic již říci,“ zašeptala Lucie, a skryla tvář svou na širokých jeho prsou. „Buď s Bohem, díky, jest tedy rozhodnuto!“ pravil drsně, skloniv se a políbil ji. „Čím déle bych zůstal, tím krutější bylo by loučení. Čekají na mne v roklině. S Bohem, drahoušku můj, s Bohem. Ve dvou měsících mne uvidíš!“ Promluviv to, odtrhl se od ní, a vyšvihnuv se na koně, odcválal rychle, neohlížeje se ani zpět, jakoby se bál, že by ochabl ve svém rozhodnutí, kdyby se ohlédl po té, již opouštěl. Lucie stála u vrátek, dívajíc se za ním, až zmizel jí z dohleda. Potom vracela se zpět do domu, jsouc té chvíle nejšťastnější dívkou v celém Utahu. 82

III. JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM.

Tři týdny minuly od té doby, kdy Hope a soudruzi jeho odjeli ze
Solného města. Ferrierovo srdce zasmušilo se vždy, kdykoliv pomyslil na návrat jinochův a na hrozící ztrátu adoptovaného dítěte. Jasná a šťastná její tvář smiřovala ho však s tím více, nežli by mohl to učiniti jakýkoliv důvod. Již dříve se rozhodl celým svým odhodlaným srdcem, že nic by ho nepřimělo, aby svolil, by dcera jeho provdala se za některého Mormona. Sňatek takový nepokládal za sňatek, nýbrž za hanbu a klesnutí. Nechť soudil cokoliv o učení mormonském, v této věci byl neoblomným. Musil si však dáti pozor na ústa, neboť vysloviti nepravověrný názor bylo v oněch dnech v zemi Svatých nebezpečno. Ano, nebezpečno. Tak nebezpečno, že i nejsvětější troufali si náboženské názory své pouze šeptati s dechem zatajeným, bojíce se, aby něco, co vyklouzlo rtům jejich, nebylo křivě vykládáno, a aby neuvalilo na ně náhlé tresty. Pronásledovaní stali se nyní sami pronásledovateli, a to pronásledovateli nejstrašnějšími. Ani inkvisice v Seville, ani německý „wehmgericht“ ani tajné společnosti italské nebyly s to, by uvedly v pohyb tak mocný stroj, jakýž vrhal stín na stát Utahský. Jeho neviditelnost a tajuplnost, s jakou byl spojen, činila organisaci tu dvojnásob strašlivou. Zdála se býti vševědoucí a všemohoucí a přece nic nebylo viděti ani slyšeti. Člověk, kterýž vystoupil proti církvi, zmizel, a nikdo nevěděl již, zdaž se někam odebral, aneb co ho stihlo. Žena jeho a děti čekaly ho doma, avšak otec nevrátil se již nikdy, aby jim pověděl, jak pochodil v rukou tajných svých soudců. Ukvapené slovo, ukvapený čin následovány byly zničením a přece nikdo nevěděl, jaké povahy byla strašlivá moc, jež se vznášela nad nimi.

83

Jaký div, že muži odcházeli v samém strachu a úzkosti a že v samém středu poušti neodvážili se zašeptati pochybnosti, jež je tísnily. Nejprve neznámá, strašlivá ta moc obrátila se proti vzdorujícím, kteří, přijavše mormonskou víru, přáli si potom zvrátiti ji. Počet dospělých žen řidl a mnohoženství bez ženských osadnic, jež by se mohly přivábiti, bylo skutečně planou doktrinou. Podivné pověsti počaly kolovati, pověsti o zavražděných přistěhovalcích a o přepadených, oloupených táborech v krajích, kdež Indiánů nebylo nikdy viděti. Nové ženy objevily se v harémech Starších, ženy, které chřadly a plakávaly, a v jichž tvářích tkvěly stopy nesmazatelných hrůz. Opoždění poutníci na horách mluvili o četách ozbrojených mužů, maskovaných, tajuplných, mlčenlivých, kteří míhali se kol nich v temnotách. Tyto slechy a pověsti nabývaly podstaty a určitých tvarů, a byly potvrzovány a znovu potvrzovány, až vyhranily se v určité jméno. Podnes v dalekých zákoutích Západu i jméno „Danite Band“ čili „Andělů Mstitelů“ jest jménem příšerného, zlověstného zvuku. Lepší poznání organisace, kteráž měla tak strašlivé důsledky, zvýšilo spíše, nežli zmírnilo hrůzy, kteréž budila v myslích lidu. Nikdo nevěděl, kdo náležel k této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelův těchto skutkův krvavých a násilných, vykonaných jménem náboženství, udržována byla v hlubokém tajemství. Dávný přítel, jemuž jste projevili své pochybnosti o proroku a jeho poslání, byl jedním z těch, kteří přišli v noci ohněm a mečem vykonati trest. Bál se proto každý i svého souseda, a nikdo nemluvil o těchto věcech, třeba je měl na srdci. Jednoho krásného jitra Ferrier chystal se vybrati se na svá pšeničná pole, když tu slyšel cvaknouti kliku ve vrátkách, a podívav se oknem, spatřil otylého muže prostředního věku a s vlasem ryšavým, přicházejícího po stezce. Srdce jeho div nezastavilo svůj tlukot, neboť nebyl to nikdo jiný, nežli veliký Brigham Young sám. 84

která mně obstarávala moje potřeby. který stojí vysoko v naší zemi. Vyrostla ve skutečný květ Utahu a nalezla zalíbení v očích mnohého.“ pravil usedaje. Tento přijal však chladně jeho pozdrav a následoval ho s přísnou tváří do pokoje pro hosty. To jest nepochybně jen klep zlých jazykův. kteří mají na ně větší nárok. nepracoval jsem.“ Ferrier v duchu zahořekoval. Avšak žen jest málo. „Bratře Fernere.Chvěje se – neboť věděl. že návštěva taká věští pro něj málo dobrého – Ferrier kvapil ke dveřím pozdraviti mormonského náčelníka. ale toho.?“ Ohlédnuv se kol sebe. Ujali jsme se vás. „věrní naši věřící osvědčili vám skutečné přátelství. nechodil jsem do chrámu. „Vypravují se historie o ní. kdyby provdána byla za pohana. jak praví všeobecná zvěst. kterým bych nechtěl raději ani věřiti – historie. nežli já. a jsou mnozí. sdíleli jsme potraviny s vámi. byste bohatl pod ochranou naší.“ 85 . Jest tomu tak?“ Ferrier odtušil: „Jest tomu tak. neboť. měl jsem dceru. nedbáte. Jak zní třinácté přikázání v zákonníku Josefa Smitha?“ „Provdej každou dívku pravé víry za jednoho z vyvolených. Young se tázal: „A kde jsou vaše ženy? Zavolejte je.“ Vůdce Mormonů odvětil: „O vaší dceři chci právě mluviti. rád bych je pozdravil!“ Ferrier odtušil: „Jest pravda.“ „Jakže toho nedbám?“ tázal se Ferrier. dovedli jsme vás zdráva do Vyvoleného Údolí. „Nepřispíval jsem k společnému fondu. jakoby se chtěl hádati. a umožnili jsme vám. spáchala by těžký hřích... že jest zasnoubena jakémusi pohanu. a hledě ostře na farmáře z pod svých světlých řas. že jsem se neoženil. Nežil jsem však osaměle.“ „Za to vše kladli jsme vám jen jednu podmínku: abyste přijal pravou víru. zvednuv ruce své. poskytli jsme vám pěknou část půdy. když jste hynul v poušti. a abyste se podřídil v každém směru úkonům jejím! To jste slíbil učiniti.

Po lhůtě té nechť nám odpoví. abyste vy. aniž ji zbaviti chceme veškeré volby. jest nemožno. avšak musí býti postaráno také o naše děti. Johne Ferriere. My Starší máme mnohé heifer. by ji porušila. Posléze pravil: „Dopřejte nám času.“ Young povstávaje zvolal: „Mějž si tedy měsíc na rozmyšlenou.“ Procházel již dveřmi. otče. Jsou mladí. Farmář seděl ještě s hlavou opřenou o loket. Odpovídajíc na pohled jeho. otče. než abyste stavěli slabou vůli svoji proti rozkazům Svaté rady Čtyř!“ S hrozivým posunkem své ruky vyšel ze dveří a Ferrier slyšel těžké kroky jeho skřípati po kamennité stezce. že byla slyšela vše. když tu jemná ruka položila se na ruku jeho. viděl Lucii státi vedle sebe. Při tom zahřměl: „Bylo by lépe pro vás. Hlas jeho zazníval celým domem.“ Ferrier neodpověděl. bohatí a pravé víry. postrašenou tvář její přesvědčil jej. Jediný pohled na bledou. způsobilého k oddavkám. přemýšleje. ale pohrával si nervosně s jízdeckým svým bičíkem. Vzhlédnuv. Co tomu říkáte?“ Ferrier mlčel chvíli s obočím svraštěným. když se náhle obrátil s tváří zardělou a s očima blýskajícíma. „Tato jediná věc. Dívka jest mladá i nechceme. co máme učiniti?“ 86 . jak by měl věc tu vyjeviti své dceři. Nechť volí mezi nimi. kterýž vyznáváte svatou víru. musí býti zkouškou celé vaší víry – tak bylo rozhodnuto ve Svaté radě Čtyř. i pro ni. aby se provdala za šedivce. děla: „Nemohu za to.„Tomu-li tak. Ach. dovolil své dceři. Moje dcera jest velmi mladá – dosáhla teprve sotva věku. Stangerson má syna a Drebber má syna a každý z nich by rád uvítal dceru vaši ve svém domě. aby kostry vaše bělaly se nyní na Sierře Blance.

kterýž víc platí. a tohle vše jest pro mne něco nového. Bude dost času chystati se na bouři. jako činí tito lidé před svým nadutým prorokem. Zítra ubírá se jedna výprava do Nevady. až Hope přijde.“ „Avšak nedovolí nám odejiti.“ Lucie zasmála se přes slzy své otcově výrazu. dá nám sám nejlepší radu. Lucie. A nebyl bych ani rád slyšel. kdybys řekla.“ „Opustiti Utah?“ „Jiného nic nezbude. co na to myslím. ustupující v opačném směru. Přijde-li zuřiti proti této farmě. až tak učiníme. hrubou rukou svou po kaštanových vlasech Ferrier děl: „Nelekej se sama přespříliš. kdyby nebyl zde s rychlostí blesku. že věnoval nezvyklou péči pevnému 87 . uvidíme. myslím. není to poprvé. když zmizíme z Utahu. Jsem Američanem svobodným. Nehodlám plaziti se před žádným člověkem. že by oslábla tvá náklonnost pro onoho mladíka?“ Vzlykot a stisk ruky byly jedinou její odpovědí. Ku konci jeho. Jest slyšeti – jest slyšeti takové strašlivé historky o osudu těch. Jsem tuze starý. a nechoď s očima uplakanýma. Bojím se jen o vás. nebo bude Young více naléhati na mne. než tito lidé přes veškeré jich kázání a modlení. kteří se opřeli proroku. že ano. Není tu čeho se báti.Přitáhnuv ji k sobě a pohladiv ji těžkou. že necítíš. jak to zařídíme.“ „Počkej. i pošlu mu obratně zprávu. Nějak se již rozhodneme. Abych pravdu řekl.“ Otec odpověděl: „Avšak my jsme se mu neopřeli. Musil bych znáti špatně muže toho. „Ovšem. bude nejlépe. Zatím netrap se. Stihlo je vždy něco hrozného. otče drahý. Máme měsíc před sebou. v jaké svízeli jsme se ocitli. miláčku.“ Ferrier pronesl útěšná slova ta tonem plným důvěry. než abych se učil něčemu jinému. Budeme hledět zpeněžiti z farmy co nejvíce a ostatní necháme býti. nalezne cestující. nicméně dívka povšimla si toho. uvidí-li to. aby zvěděl. Jest to hoch k pomilování a křesťan. ani jakéhokoliv nebezpečí. Necítíš. Pravila: „Přijde-li.

Ještě více překvapen byl. že nás ještě neznáte. kteréž jim hrozilo a jak nutno jest. sedící v křesle. Ferrier odebral se do Solného Města a naleznuv tam známou osobu. Totoť jest syn Staršího Drebbera. a muž. cítil. a já jsem Josef Stangerson. kteráž chystala se do Nevady. že nárok můj jest silnější.zavírání dveří v noci. na pozdrav. vstoupiv. nohy maje položené na stole. bledé tváře. když Pán vztáhl ruku svoji a přibral vás k věrnému stádu. že se mu v mysli ulevilo. Druhý. Jeden dlouhé. stál v okně. Učiniv tak. aby se brzy vrátil. Když se blížil k své farmě. vida dva koně přivázané ke sloupům vrátek. až uzná za dobré. seděl v křesle. a bratr Drebber má jich sedm. IV. Ráno po tomto hovoru s mormonským prorokem. a že pečlivě vyčistil a nabil starou pušku. s hrubou.“ pokračoval Stangerson. a vrátil se se srdcem lehčím. a hvízdal si nějakou lidovou píseň. s rukama v kapsách. Jelikož já mám pouze čtyři ženy. muž s býčí šíjí. Pravil: „Možná.“ „Jako učiní se všemi národy. „Přišli jsme. počal hovor. kteráž visela na stěně jeho ložnice. zdá se mi. „na pokyn svých otců žádati za ruku dcery vaší. nadmutou tváří. byl překvapen. neboť každý z nás jistě jest dobrým dost pro vás i pro ni. kdo oba návštěvníci jeho jsou. ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA. když. „Přemílá pomalu. Psal v něm mladému muži o nebezpečí.“ 88 . Tušil již.“ pravil druhý mladík hlasem huhňavým.“ Ferrier uklonil se chladně. kterýž cestoval jako hoch s vámi pouští. Oba kynuli Ferrierovi. ale přemílá neobyčejně dobře. když vstoupil. nalezl dva mladíky v pokoji pro hosty. svěřil jí dopis pro Hopea.

Druhý vzkřikl: „Ne. Čeho z nich hodláte použití?“ Snědá jeho tvář vypadala tak divoce a hubená jeho ruka tak hrozivě. aby sama rozhodla. On vyvstane a zasáhne vás ranou svou. Otec můj předal mně nyní své mlýny a já jsem bohatší. „Vzkažte mi. dostane se mi jeho továrny na zpracování koží – potom budu já vaším Starším a budu vyšším v církvi.“ Ferrier stál při hovoru tom pokuřuje ve dveřích a stěží se přemáhaje. Ferrier vzkřikl: „Tuhle jsou dvě cesty z pokoje: dveře a okno. Stangerson rozkřikl se zuřivě: „Budete pykati za to.“ zvolal Ferrier zuřivě a byl by vyběhl nahoru pro pušku. že návštěvníci jeho vyskočili a rozhodli se pro rychlý ústup. Až Pán odvolá otce mého. ale dříve ať vás již nespatřím!“ Oba mladí Mormonové podívali se na něj s úžasem v očích. bratře Stangersone. nýbrž o to.“ pravil posléze. aby nezkusil svého jezdeckého biče na zádech obou návštěvníků. 89 . Zápas jejich o dívku byl nejvyšší ctí pro něj a pro jeho dceru. Opřel jste se proroku a Radě Čtyř. kolik jich může každý míti. ne. přistoupiv k nim.“ „Počnu tedy raději já s ranami.“ Mladý Drebber zazubil se na svůj obraz v zrcadle a namítl: „Bude na dívce.“ Mladý Drebber volal: „Ruka Páně těžce dopadne na vás. kdyby ho Lucie nebyla zachytla za ruku a zadržela ho.“ volal za nimi posměšně. můžete přijít opět. Budete toho litovati až do konce života. Starý farmář následoval je ke dveřím. „Až moje dcera vás pozve. kolik žen máme. Ponechme všechno její volbě. který z vás má to býti.“ Druhý pravil žlivě: „Avšak vyhlídky moje jsou lepší. až se dohodnete. neběží teď o to. „Slyšte.

neboť nevíme. „ostatně Jefferson bude zde již záhy.“ „Ano. nežli mohl se jí vyvinouti.“ Pomlčky měly význam strašlivější. aby přispěchal někdo na radu i ku pomoci. ačkoliv přišlo neočekávaným způsobem. připíchnutý k přikrývce ložní přímo nad svými prsy. Na něm bylo napsáno smělými. stíraje si pot s čela..“ odvětila dívka odhodlaně. a tvářil se. nežli abych tě dal. „Těch mladých fňukavých lotrů!“ pravil. mé dítě. Příštího rána nalezl k svému překvapení malý. ale chvěl se před neurčitými. že jest mu nevolno. že jeho jmění a postavení nebude ho nijak chrániti. Čím dříve. Skrýval však obavy své před dcerou. Byly-li menší chyby trestány tak přísně. jaký teprve byl by osud takového arcibuřiče! Ferrier věděl. okázalými písmeny: „29 dnů jest dáno vám k pokání a potom.“ „Také já bych se raději ve hrobě viděla. 90 . a statky jejich svěřeny církvi. avšak tato neurčitost jej rozechvívala. avšak ona bystrým okem lásky viděla jasně. Jiní. tím lépe. temnými hrůzami. a nemýlil se. nežli jakákoli přímá hrozba. On byl mužem statečným.. jakoby si z věci té nic nedělal. bylo slyšeti dupot kopyt koňských: oba mužové ocitli se mimo jeho dosah.Dříve. Každému známému nebezpečí byl by dovedl hleděti pevně do očí. kdož by k nim způsobilým byl – aby přispěchal na pomoc mužnému starému farmáři i adoptované dceři jeho. stejně známí a stejně bohatí jako on byli odstraněni před ním. to naplňovalo Ferriera zmatkem i strachem. Nebude to již dlouho trvati. „Viděl bych tebe raději ve hrobě. Jak výstraha ta dostala se do jeho pokoje. neboť služebnictvo spalo ve vedlejším domku a dveře i okna byly dobře uzavřeny. V celé historii osady nebylo takového příkladu přímé neposlušnosti vůči autoritě Starších.“ Byl skutečně nejvyšší čas. jaký bude nejbližší jejich krok. jednomu z nich. nežli přijde. jež vznášely se nad ním. že dostane nějaké výčitky neb pokárání od Younga pro své chování. Očekával. čtverhranný lístek.

‚Posléze. když z 5 dnů zbyly 4. Byl neustále celý vyděšen a nepokojný. a posud nebylo o mladíku památky. Měl ještě jen jednu naději pro život. vyzbrojenému mocí tak tajuplnou? Ruka. kteráž připíchla lístek ten. kdo ho usmrtil. a to byl příchod mladého lovce a pastýře z Nevady. avšak věc otřásla celým jeho srdcem. a když jitro přišlo. V noci té posadil se s puškou na stráž a bděl. Ve středu stropu napsáno bylo. Den po dni míjel. odkud denní výstrahy ty pocházejí. Těch 29 dní bylo zřejmě na účet měsíce. neslyšel nic. který byl přímo pověrečného rázu. zachvátil jej při pohledu na ně. mohla mu probodnouti srdce. Tak den následoval po dnu. Někdy osudné číslo objevilo se na stěnách. nepochybně ohořelou holí. když Lucie s výkřikem překvapení ukázala vzhůru. Seděli u snídaně. starý farmář spěchal k vrátkům. Dceři jeho bylo to nesrozumitelno a on jí toho neobjasnil. Jaká síla či odvaha mohla ho chrániti proti nepříteli. Při veškeré své bdělosti Ferrier nemohl objeviti. někdy na malých lístcích. a že na některém nápadném místě bude označeno. jindy na podlaze. oči jeho měly výraz štvané zvěře. Ještě více byl poděšen příštího dne.Smáčkl papír a neřekl nic dceři. 15 na 10. mohl býti jist. 91 . a ze 4 zbyly 3. Neviděl. že pomoc konečně přichází. avšak nebylo zpráv o nepřítomném. Kdykoliv ozval se na silnici klusot koně. a nebyl by věděl ani. číslo 28. připevněných na zahradních dvířkách neb na plotu. 20 dní skleslo na 15. kolik dnů ještě zbývá mu z měsíce milosti. mysle. že ohlásí se nepřátelé jeho. srdce jeho pozbylo vší naděje na útěk. neb kdykoliv honec volal na stádo svoje. kterýž mu Young slíbil. Strach. a přece ráno veliká 27 vymalována byla na vnější straně dveří.

otočil závoru a otevřel dveře. Ferrier připlížil se do chodby a naslouchal napjatě. Byl to půlnoční vrah. Přicházelo ode dveří domu. na jednu z desek dveří. která drásala jeho nervy i jeho srdce. Co se stane? Všeliké neurčité a strašlivé domysly naplňovaly jeho mysl. kteráž se kol něho stahovala? Klesl hlavou na stůl a zaplakal při myšlence na vlastní svou malomocnost. Avšak starý muž neochabl ani na okamžik ve svém rozhodnutí. pykati raději životem. a potom opatrný zvuk se opakoval. neviděl cesty. Nejčastěji navštěvované silnice byly přísně střeženy a chráněny. Ráno dne toho bylo se objevilo číslo 2 na stěně domu. věděl. 92 . až on odejde na onen svět? Což nebylo nijakého východu z neviditelné osnovy. v čem viděl zneuctění své dcery. nežli by svolil k tomu. že jest bezmocným. Seděl sám jednoho večera zahloubán nad svými starostmi a hledaje marně východiště z nich. velmi tiché. kterou by unikl hrozící ráně. příští den měl být poslední z povolené lhůty. Ať se obracel kam chtěl. ale přece jasně rozeznatelné v tiché noci. Co to bylo? V tichu noci slyšel lehounké škrábání. kteréž obklopovaly osadu. A dcera jeho – co se stane s ní. kterýž přišel provésti vražedné příkazy tajného soudce? Aneb byl to agent nějaký. Venku bylo vše ticho a pokojno. Vyskočiv v před. že okamžitá smrt byla by lepší. nežli nejistota věčná. že nadešel poslední den milosti? Ferrier cítil. Noc byla krásná a hvězdy zářily jasně nad jeho hlavou. a nikdo nemohl projiti jimi bez rozkazu od Rady Čtyř.Sám a s obmezenou svojí znalostí hor. Na několik okamžiků bylo ticho. aby ohlásil. Kdosi zřejmě klepal zlehounka.

„Daří se Lucii dobře?“ tázal se. když uvědomil si. aby potlačil výkřik. ruky osmahlé do hnědá.“ odtušil mladý muž.“ pravil druhý chraplavě.“ Ferrier cítil se býti jiným mužem. ale kdybyste byl sám zapleten do věci té. když se podíval lépe.“ „Dobře jste to řekl.“ zvolal Ferrier. po zemi do chodby s rychlostí a tichostí hada. kteréž ležely ještě od večeře na stole. a že chytl se rukou za hrdlo. když ukojil svůj hlad. kteří by přišli sdíleti s námi nebezpečí a úzkosti naše. i ukázal užaslému farmáři smělou tvář. že bych si to dvakrát rozmyslil dříve. avšak ani tam ani na cestě nebylo viděti lidské bytosti. a dříve. Jakmile se však ocitl v domě.Malá zahrádka rozkládala se před očima farmářovýma.“ „Co učiníme tedy?“ 93 . na nějž možno býti hrdým. viděl. že má oddaného spojence. že ležící muž jest nějaký zraněný neb zmírající člověk. „Mám úctu k vám. Dům jest střežen na všech stranách. až když náhodou zrak jeho padl k nohám. Oddechnuv si. „Jste člověk.“ Vrhl se na studené maso a na chléb. musilo by býti o jednoho Hopea v Utahu méně. nežli bych vstrčil hlavu do takového vosího hnízda. Vede mne k tomu osud Lucie. odhodlaný výraz Jeffersona Hopea. který již již dral se mu z něho. aby přistihli lovce washoeského. Ferrier podíval se v bravo v levo. že opřel se rychle o stěnu. „Ano. nežli jí by někdo ublížil. První myšlenkou jeho bylo. Proto jsem k němu pouze plazil. zavřel dveře. „Neměl jsem po osmačtyřicet hodin času jediného sousta pojísti. nejsou bystří dost. Není jich mnoho. vyskočil. že se tento plazí dál. Byl tak rozčilen pohledem tím. „Můj ty Bože. a snědl je hltavě. a stiskl ji srdčeně.“ „Toť dobře. myslím. „Jak jste mne poděsil! Proč přicházíte takým způsobem?“ „Dejte mi potravy. Byť byli sebe bystřejší. avšak. Chopil se ruky mladého muže. ona neví ničeho o bezprostředním nebezpečí. ležícího na zemi s nohama a rukama úplně roztaženýma. i viděl k úžasu svému muže. zahrazená plotem a vrátky.

že pramenů v horách jest nemnoho.“ „To stačí. Milenci pozdravili se vřele ale krátce. jež mu náležela kdysi a kteráž měl opustiti nyní na vždy. i bylo nesnadno uvěří ti. a z okna setmělého Ferrier díval se přes pole. 94 . a mnoho musilo se ještě vykonati. i stromy tiše ševelící i široký. mlčelivý pruh obilí. ale rozhodně jako někdo. kdo jest si vědom velikosti nebezpečí. „Bude-li jich mnoho proti nám. neboť minutky byly drahé. Hope klepl na pažbu revolveru. již úplně oblečenou a připravenou na cestu. ale pomyšlení na čest a štěstí dcery jeho vyvážilo všelikou lítost nad zničeným jměním. a že jsou daleko od sebe vzdáleny. kteráž vyčnívala v předu z jeho šatů. že sluhové v domě nespí.“ pravil s příšerným úsměvem. vrátil se farmář s dcerou. Jak mnoho peněz máte?“ „Dva tisíce tolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách.„Zítra jest poslední váš den. a nebudete-li jednati ještě dnes v noci. Hope mluvil klidně. ale má srdce z ocele. do malého vaku a naplnil kamenný džbánek vodou. Hope sebral veškerá jídla. Dlouho trvalo to.“ Zatím co Ferrier se vzdálil a připravoval dceru svou na cestu. Musíme proraziti do města Carson horami. Jest dobře. že duch vraždy vznáší se kolem. budeme-li zadrženi?“ tázal se Ferrier. než se probojoval k této oběti. ale při náležité opatrnosti dovedeme uniknouti postranním oknem přes pole. jež mohl nalézti. Mezek a dva koně moji čekají v Orlí roklině. Vzbuďte raději ihned Lucii. neboť věděl dobře z vlastní zkušenosti. Mám také tolik. aby dovedl jim čelit. Za úsvitu budeme míti již polovici pohoří za sebou. Pravil: „Musíme vyraziti ihned. vezmeme dva neb tři s sebou. Shasli všechna světla uvnitř domu. Čelní a zadní východ jsou střeženy. Vše vypadalo tak klidně a blaze.“ „A což. Sotva že byl hotov s přípravami. jste ztraceni.

Sotva dostihli místa toho. že za svého příchodu k domu viděl dosti. obsahující několik vlastních jejích maličkostí.“ „Dobrá!“ odtušil druhý. nač bezprostředně z veliké blízkosti odpověděla jiná sova. aby byl o tom přesvědčen. První. 95 . a obě postavy odkvapily různým směrem. „Mám to říci bratru Drebberovo?“ „Pověz to jemu a po něm jiným. až dostihli stínu plotu. ač odhodlaná tvář mladého lovce dokazovala. který zdál se býti velitelem. podpíraje dívku a zpola ji i nesa. Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami. Hope skrovnou zásobu potravin a vody.Avšak bledá. Závěrečná slova jich byla zřejmě nějakým signálem a odpovědí na něj. Všechno závisí od spěchu. sotva se schoulili. chvějíce se. děl druhému: „Zítra o půlnoci. V tomtéž okamžiku temná postava neurčitých rysů vynořila se z otvoru. rychle. mladý muž chopil oba soudruhy a stáhl je opět do stínu. a pronesla opětně žalostné houknutí. „Rychle. postupovali rychle. Devět k sedmi!“ „Sedm k pěti!“ opakoval druhý. a potom druh po druhu vstoupili do zahrádky.“ vyrazil chvílemi ze sebe. V okamžiku. Dobře bylo. do něhož chtěli vstoupiti. Rychle v před!“ Jakmile ocitli se na silnici. Pootevřevše okno velmi lehounce a bedlivě. na kterýž druhý muž vystoupil rovněž z temnoty. kdežto Lucie nesla malý raneček. Hope vyskočil. kterým plížili se až k otvoru plotu. „Procházíme právě řadou stráží. jen několik yardů od sebe cosi jakoby melancholické houknutí horské sovy. S dechem ztajeným a schouleni ploužili se na příč. signál to. On i přátelé jeho zaslechli. vedl je poli kvapem co největším. kdy kročeje jich v dálce dozněly. až tmavý mrak zatemní ještě více noc. až Whippor-Will zavolá třikrát. jenž otvíral se na žitné pole. čekali. pomohl soudruhům otvorem. že stálý cvik očí na prérii dodal Hopeovým očím bystrosti rysí. kdykoliv síla její zdála se ochabovati. kdež zůstali ležeti.

s dlouhými čedičovými sloupy na svém rozeklaném povrchu. Brzy měli však zvěděti. Na jedné straně veliký hřeben horský. 96 . S neomylným pudem Hope razil si cestu mezi velikými balvany a řečištěm vyschlé bystřiny. mezi oběma táhla se nepravidelná stezka. aby vyhnuli se poznání. místy tak úzká. Dva temné a rozeklané vrcholy leskly se nad nimi v temnotě a soutěska. kdož nebyli zvyklí viděti přírodu v nejdivočejších útvarech jejích.“ děl Hope s rukou svou na pušce. kdo to?“ houkla tichou roklinou. příšerný a hrozivý.Jen jednou potkali někoho. přezvána byla Orlím Kanónem. lovec odbočil na špatnou a úzkou stezku. Na druhé straně znemožňovala divoká směsice balvanů a trosek skalních všechen postup. a proto vklouzli naschvál do pole. „Cestující do Nevady. jako oni spatřili ji. podobajícím se žebrům nějaké zkamenělé příšery. Dívka posazena na mezka. černý. Na to rozevřela se před nimi cesta. kdež čekali na ně koně. kteráž vedla k horám. Spatřila je ihned. děsivá pro ty. Dostihli nejdivočejší a nejsmutnější části soutěsky. až došli k odlehlému zákoutí. před nímž prchali. že nalézali se ještě v pravomoci Svatých. jež visela na jeho sedle. když tu dívka vzkřikla zděšena a ukázala vzhůru. neboť každým krokem vzrůstala vzdálenost mezi nimi a mezi strašlivým despotismem. že musili postupovati po indiánském způsobu jeden za druhým. a její vojenská výzva „Stůj. stezka tak bídná. která táhla se mezi nimi. a starý Ferrier se svým peněžním vakem na jednoho z koní. zakrytému skalami. kdežto Hope vedl druhého koně po srázné a nebezpečné stezce. vystupující věžovitě nad nimi 1000 neb více stop. osamělá stráž. Nicméně přes všechna nebezpečí a nesnáze srdcím uprchlíků bylo volněji v nich. Na skále visící nad stezkou stála. že jenom jezdci vycvičení mohli po ní proniknouti. Dříve než dostihli města. odrážejíc se tmavě a jasně od nebe. kdež věrná zvířata byla uvázána.

Viděli. a koně mohli cválati tu klusem. jak vzdálená stráž přikládá prst ke spouštce pušky své. ANDĚLÉ MSTITELÉ. ač divoké krásy rozkládal se před nimi. sjel balvan jak hrom po skalách dolů s třeskem. Když ráno zasvitlo. kterou byl zaslechl v zahradě. kterýž odrážel se ozvěnou v tichých roklích a poděsil znavené koně k novému cvalu. jakoby jediné zavanutí větru musilo je dolů na ně sraziti. Když se uprchlíci ohlédli zpět. „Devět k sedmi!“ zvolala stráž. spatřili osamělou stráž opírající se o pušku. 97 Celou . a vyzírající druh druhu přes rámě do. skalnatých stezkách. ale Hopeova dokonalá znalost hor umožnila jim nalézti opět pravý směr. že modřín i smrk zdály se býti zavěšeny nad hlavami jejich. nespokojena jich odpovědí. Nejednou zbloudili. dalekých obzorů. Za stráží stezka se rozšířila. „S čím dovolením cestujete?“ Ferrier odpověděl: „S dovolením svaté čtyřky. vzpomenuv si na signálovou odpověď. A strach ten nebyl úplně jen illusí. Tak příkry byly skalní útesy po každé straně jich. V. obraz neobyčejné. „Sedm k pěti!“ odpověděl Hope rychle. „Jdětež dále a Pán buď s vámi!“ odpověděl hlas s hořejška. že přešli krajní mez vyvoleného národa. a že zdálo se. a že svoboda ležela před nimi. noc cesta jejich vedla spletitými soutěskami po klikatých. že jest to nejvyšší autorita. na niž se může odvolati. neboť neplodné údolí bylo hustě pokryto stromy.“ Mormonské zkušenosti jeho naučily jej. a jak dívá se pronikavě dolů. balvany. Na všech stranách obklopovaly je vysoké vrcholy pokryté sněhem. kteréž byly do něho spadaly. Právě když údolím se ubírali. a poznali.

Nespatřili nijaké stopy pronásledovatelův. Všechno závisí od našeho spěchu. jak daleko železná pěst ta zasahuje. U divoké bystřiny. i jal se hledati. Dříve však. kteráž vytékala z temné rokle. osvěžili se několikahodinným spánkem. neboť mohl loviti zvěř v horách. Po celý ten den prodírali se soutěskami a z večera vypočítali. a Hope počal mysliti. kterouž si byli proti sobě popudili. zatím co tré zvířat stálo bez hnutí v pozadí. Za noci zvolili úpatí přečnívajícího útesu. ano mrazivý. Pravil: „Jsou této chvíle jistě již na naší stopě. kdež skály skýtaly poněkud ochrany před ostrým větrem. Přivázav koně. východní sněhové vrcholky velikých hor rozžehly se postupně za sebou jako lampy při slavnosti. schoulivše se k sobě. vstali a vydali se opět na pouť. co by mu padlo do rány. a dav Lucii s Bohem. jak brzy dopadne na ně. sebral několik uschlých větví a rozdělal oheň. Ohlédnuv se ještě zpět. zastavili a napojili konej sami pak na rychlo posnídali. nežli den zasvitl.Když slunce vyšlo zvolna nad obzor. aby je zdrtila. spatřil starého muže a mladou dívku. neboť byli nyní skorém pět tisíc stop nad mořem a vzduch byl ostrý. a tam. a často již před tím v příčině svých potřeb životních závisel od své pušky. V polovici druhého dne jejich útěku skromná zásoba potravin chýlila se jim ke konci. až všechny rděly se a hořely. Velkolepé divadlo vzpružilo srdce uprchlíků a dodalo jim nové energie. Lovec netrápil se však tím příliš. avšak Hope byl neúprosný. že vyvázli již úplně z dosahu strašlivé organisace. schoulené nad plápolajícím ohněm. aby se zahřáli. aby se soudruzi jeho zahřáli. 98 . Potom vystupující skála zakryla mu pohled na ně. že byli přes 30 mil vzdáleni od svých nepřátel. přehodil pušku přes rámě. Lucie a otec její byli by rádi déle odpočinuli. Vyvoliv si krytý kout. Znal však špatně.

neboť večer se již blížil. podobné poněkud ovci. kterou se byl bral. Kozorožec (blig-horn) – tak se zove zvíře to – stál nepochybně na stráži za stádo ostatní. S touto trofejí na rameni lovec pospíchal aby se vrátil po svých stopách. Jsa přesvědčen. zapotácelo se na kraji propasti a shroutilo se do údolí. Údolí. dělilo se a opět dělilo v mnohé rokliny. 300 neb 400 stop nad ním. Konečně po dvou neb třech hodinách marného hledání pomyslil.Kráčel několik mil (anglických) roklí za roklí bez úspěchu. Sotva že však vydal se na cestu. i nebylo snadno vypátrati znovu cestu. že uřízl jedno stehno a část boku. pokusil se jiti jinudy. stálo zvíře. když pohlédnuv vzhůru. již uvědomil si novou. až přišel k horské bystřině. že jsou četní medvědi v okolí. neboť měsíc nevyšel ještě a vysoké útesy na každé straně zatemňovaly rokle víc a více. že dal se nepravou cestou. ačkoliv podle stop na kůře stromů a podle jiných známek soudil. které mu byly známy. že bylo nemožno rozeznati je od sebe. Leže obličejem k zemi. než aby ji mohl nésti. zoufaje si již. Noc blížila se rychle. velikou nesnáz. o níž byl jist. i spokojil se tím. spatřil něco. ale s tímtéž výsledkem. neviditelné lovci. že jí neviděl nikdy před tím. a byla již skorém tma. Ani tu nebylo snadno držeti se na pravé stopě. Na vyčnívajícím cimbuří skalním. Zvíře se vzepjalo. V dychtivosti své minul daleko rokliny. Šel údolím celou míli neb více. Kořist byla příliš těžká. na návrat. s puškou o skalisko opřenou. Hope mířil dlouho a bedlivě. v kterém se nalézal. ale ozbrojené párem ohromných rohů. nežli spoušť stiskl. 99 . kteréž byly tolik navzájem si podobny. když ocitl se v soutěsce mu povědomé. avšak na štěstí obrácen byl hlavou v opačný směr a neviděl ho. co radostně mu srdce rozechvělo.

jenž měnil se v skutečnou hrůzu. a nenechalo za sebou nijaké stopy. zvířata.Tížen břemenem a znaven námahou. neboť byl nepřítomen již skoro pět hodin. ploužil se. Hope cítil. kterýž odrážel se od chmurných. Bylo až příliš jasno. a opět ani šepot nedošel zpět od přátel. aby zabezpečil pro ni potraviny na zbytek jejich cesty. nevýslovný strach zmocnil se ho. kdež byl oheň rozdělán. Ohromen ranou tou a téměř jsa beze smyslů. Ve své radosti přiložil ruce k ústům a znaje hojné ozvěny údolí. spatřil zplna místo. Se strachem. Vykřikl opět hlasitěji nežli dříve. neštěstí. aby nepadl. Přátelé. že přichází. ve kteréž je byl zanechal. že každý krok přivádí ho blíž k Lucii. avšak vzpružovalo jej pomyšlení. Když se zahnul za skálu. tichých roklin. tak si pomyslil. Totéž mrtvé ticho vládlo ještě kolem dokola. jak se mu hlava točí a opřel se o pušku. a vzpamatoval se rychle z dočasné své malomocnosti. jež stihlo je všechny. Zbyla tam nyní již jen doutnající hromádka popelu. očekávají jej asi úzkostlivě. i kvapil vpřed jako šílený. muž. rozdmýchal jej v plamen a jal se obhlížeti malý tábor. jež byl opustil před tak krátkým časem. Nebylo živého tvora kolem zbytků ohně. I v temnotě mohl rozeznati krajní obrysy útesův. a že přináší s sebou dosti. které ji obkličovaly. že přihodilo se nějaké náhlé a strašlivé neštěstí za jeho nepřítomnosti. Neozvala se žádná mimo vlastní jeho výkřik. Vzav poloshořelý kus dřeva z doutnajícího ohně. jež zřejmě od jeho odchodu nebyla rozdmychována. letěl Hope vpřed. Neurčitý. Zmlkl potom a čekal odpověď. Přišel nyní k ústí soutěsky. zavolal hlasité „haló“ jako signál. upustiv vzácnou kořist ve svém rozechvění. 100 . dívka – vše zmizelo. Byl však mužem činu. a donášen byl zpět k jeho sluchu v bezčetném opakování.

jež plyne ze zoufalství. Lucie byla unesena zpět těmito strašlivými pronásledovateli. zjednaná vlastní rukou 101 . Když mladý lovec se přiblížil. aby uvězněna byla v harému syna některého staršího. ale neviděl ničeho. mohl aspoň zasvětiti život svůj pomstě. aby naplnila osud jí určený. která jistě nebyla tam dříve. a směr stop jejich dokazoval. S nezkrotnou trpělivostí a vytrvalostí Hope měl i houževnatou pomstychtivost. zasazený do vidlicovitého jejího rozštěpení. pocítil. Avšak i tu jeho duch činný a živý vybavil se z omrzelosti života. Nezbylo-li mu nic jiného. srpna 1860. aby také on odpočíval se starým farmářem na jeho posledním. Odvezli s sebou oba jeho přátele? Hope byl skorém již přesvědčen. Když jinoch nabyl jistoty o jejím osudu a o vlastní malomoci zabrániti mu. že vražena byla do hromádky tyč. když tu oko jeho padlo na jistý předmět. mezi nimiž byl žil. věčném lůžku. na níž připevněn byl kus papíru. avšak statný muž. Jefferson Hope rozhlédl se divoce kolem. zemřel 4. veliká četa jezdců zřejmě dostihla uprchlíků. Poněkud stranou od tábora byla malá hromádka zarudlé země. kterouž snad si osvojil od Indiánův. Nápis na papíru byl krátký. pojal přání. není-liž tam i druhého hrobu. že tak učinili. jejž byl viděl ještě krátce před tím. odešel tudíž na věčnost. a každý nerv zachvěl se v něm při pohledu tom. že vrátili se po té opět k Solnému Městu. Starý. že žal jeho ukojiti by mohla jen úplná a stejná odveta. spatřil.Půda kolkolem byla rozšlapána kopyty koní. ale pověděl vše: JAN FERRIER dříve osadník Solného Jezerního Města. Když stál u ohně smutně dohořívajícího. a toto byl celý jeho náhrobní nápis.

jemuž byl prokázal různé služby. ubírati se horami nazpět po stopách Andělů Mstitelů. k němu se blížícího. a to Radou Čtyř. široce pod ním rozloženému. a viděl i jiné známky slavnostní. rozcuchaném poutníku s tváří příšerně bledou a s divokýma. Vydán byl zatykač proti vám. Když jezdec dojel k němu. Odtud mohl viděti sídlo Svatých. protože jste podporoval Ferriera v jeho útěku. co se stalo s Lucií. Když se tak díval. kteréž byl projel již na koni. „Jste šíleným.“ pravil. Když se však přesvědčil o jeho totožnosti. aby zvěděl. aby stačilo mu to na několik dní. že jste přišel sem. kde upustil kořist. Po pět dnů trmácel se pěšky a znaven soutěskami. oslovil ho tudíž za účelem. Zachmuřen a bled vrátil se k místu. z něhož počala neblahá pouť jejich. V noci ukryl se vždy ve skalách a dopřál si jen několik hodin spánku. poznal v něm Mormona. Přemýšlel ještě. „Jsem Jefferson Hope. když tu zaslechl klusot koně a viděl jezdce. Rozhodl se. co by to mohlo býti. Šestého dne dostihl Orlího Kaňonu. hněvivýma očima švarného. uvidí-li mne někdo hovořiti s vámi. mladého lovce z dřívějších dnů. povšiml si. „I mne může to státi život.na jeho nepřátelích. a přes svou únavu rozhodl se. jménem Coupera. upekl si z ní dosti. že vlají tam prapory v hlavních ulicích.“ 102 . že silnou svou vůli a svou neúnavnou energii věnuje tomuto účelu. překvapení muže změnilo se v úžas. Avšak před úsvitem byl opět na nohou. Znaven a skorém vysílen opíral se o pušku a směle pohrozil vyzáblou rukou tichému městu.“ pravil. Když se přiblížil. „Pamatujete se na mne přece?“ Mormon podíval se naň s netajeným překvapením – byloť skutečně nesnadno poznati v tomto roztrhaném. a rozdmychav doutnající oheň. Svázal krmi tu do ranečku.

kteráž je pronásledovala. kdo ji má dostati. Opřete se muži rychle. což. co jest vám drahé. avšak ostatní jeho 103 . „Kam pojedete?“ Hope odtušil: „Na tom nesejde. ani jejich zatykače. Tvář jeho byla jakoby vytesána z mramoru. Zdaliž byla to strašlivá smrt otce jejího. neboť četl jsem včera smrt z její tváře.“ děl Hope slabým hlasem. aby nabyl majetku Ferrierova. Předpověď Mormonova naplnila se až příliš. Zbledl jako stěna a sklesl podél kamene. nýbrž chřadla a zemřela do měsíce. Coupere. a Prorok odevzdal dívku jemu. kdežto oči jeho svítily neblahým ohněm. k němuž byla donucena – slovem Lucie nepovznesla již hlavy. Byla hádka mezi mladým Drebberem a Stangersonem. „Vy jistě něco víte o věcech těch. nejevil velikého žalu nad svou ztrátou. zjednává mu větší nárok na ni. Neměl by ji však nikdo dlouho.“ děl Hope. neodpírejte mi odpověď!“ „Oč běží?“ tázal se Mormon.„Nebojím se jich. Pro Bůh. který oženil se s ní hlavně. myslilo se. Vypadá spíše jako duch. Byli jsme vždy dobrými přáteli. Její otupělý manžel.“ „Nedbejte toho. tak ostrý a tvrdý byl výraz jeho. „Mluvte však rychle. Avšak když přednesli spor před radu. „Provdána. zvedaje se svého sedátka. odjedu. aneb účinek sňatku s nenáviděným. k doupatům dravců. pravíte?“ „Provdána včera – to znamenají prapory na svatebním domě.“ A přehodiv zbraň přes rámě. Zapřísahám vás vším. a Stangerson zastřelil jejího otce. zašel zpět do rokliny a dále do nitra hor. Drebberova strana byla tam silnější. ale nebylo mu valně volno. I skály mají uši a stromy mají oči. A nyní odjedete?“ „Ano. Nebylo mezi nimi od nynějška dravce tak nebezpečného jako byl on.“ pravil Hope vážně.“ „Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“ „Byla provdána včera za mladého Drebbera. Oba byli v četě. abyste mně odpověděl na některé otázky. opřete se. o nějž se byl opíral. Není ve vás života. a ne jako žena.

kterým byla označena za nevěstu. Oba mladí Mormonové posléze objevili příčinu stálých těch útoků na svůj život a vedli opětné výpravy do hor v naději. „Nesmí býti pohřbena s ním!“ zvolal s hněvivým rykem a dříve. divoký život a rozplameňuje svou vášnivou touhu po pomstě. než ženy mohly učiniti poplach.ženy oplakávaly ji a dlely u mrtvoly její v noci před pohřbem. Celé historie vyprávěly se v městě o muži. když Drebber ubíral se pod jakýmsi skalním útesem. když tu k nevýslovnému zděšení a úžasu dveře se náhle otevřely – a muž divokého vzhledu a do sněda ožehlý. a on unikl strašlivé smrti jen tím. že strážcové sami nebyli by ji skorém ani uvěřili. Tak neobyčejná a tak rychlá byla episoda ta. a kterýž byl postrachem i odlehlých horských roklí. jak jest u Mormonů zvykem. kdyby nebyla bývala zbyla nepopiratelná skutečnost. Kdysi prolétla kule oknem Stangersonovým. sňal snubní prsten s jejího prstu. Byly seskupeny kol mar v prvních hodinách ranních. zmizel! Po několik měsíců Hope toulal se mezi horami. veda podivný. 104 . a dávali stříci své domy. Skloniv se nad ní. neboť nic nebylo již viděti. v roztrhaných šatech vrazil do komnaty. Bez jedinkého slova neb pohledu na sedící ženy přikročil k němé. a roztřeskla se o zeď jen asi stopu od něho. že zlatý kroužek. seběhl se schodů a zmizel. ani jiné o ní přesvědčili. který potuluje se za loupeží v okolí města. i doufali. kteráž halila kdysi čistotnou duši Lucie Ferrierovy. Po nějaké době mohli zanechati těchto opatření. že čas ochladil jeho pomstychtivost. Při jiné příležitosti. bělostné postavě. takže balvan přes něj přeletěl. přitiskl rty své s pietou na chladné její čelo a potom. veliký balvan shroutil se mu nad hlavou. že sehnul se rychle k zemi. že zajmou aneb usmrtí svého nepřítele – avšak vždycky bez úspěchu. ani slyšeti o jejich nepříteli. I rozhodli se potom z opatrnosti nevycházeti nikdy sami aneb po soumraku. chopiv se její ruky.

kteří opustili Utah a stali se pohany. že nebylo v ní místa pro jiné city. naopak čas ji ještě rozdmýchal. Uvědomil si brzy. zda by mohl dosíci toho. Stangerson. že i železná konstituce jeho nemohla by odolati neustálému napínání sil. Na konec doby té však vzpomínka na křivdy a touha po pomstě byly v mysli jeho stejně živy. Mnohý muž. když stál u hrobu Ferrierova. Ve „vyvoleném národě“ několik měsíců před tím udála se roztržka. a nade vším vítězící myšlenka pomsty ovládla ji tak. co by bylo z jeho pomsty? A přece smrt taká jistě by ho stihla. že Drebber zpeněžil velikou část svého majetku a že odjel jako zámožný muž. aby posílil své zdraví a aby nashromáždil dosti peněz. a pátraje. Přestrojen a pod cizím jménem vrátil se do Solného Města. ač nerad. co pokládal za spravedlivé. Úmyslem jeho bylo žiti tak nejdéle rok. Kdyby zemřel jako pes někde v horách. Povaha lovcova byla tuhá a nepovolná. A výsledkem bylo odtržení se jistého počtu nespokojenců. 105 . kam se odebrali. Tam ho čekaly zlé zprávy. ale kombinace nepředvídaných okolností zabránila mu opustiti doly skorém po pět let. ale Jefferson neochabl ani na okamžik. neboť někteří mladší členové církve vzbouřili se proti autoritě Starších. kteréž by dovolily mu sledovati cíl jeho bez všelikého odříkání. Mezi nimi byl i Drebber a Stangerson. vrátil se do starých dolů Nevadských. ač mstivý. kdežto soudruh jeho. nedbaje. byl mužem poměrně chudým. Tvrdilo se. zanechal by vší myšlenky na pomstu vůči takým nesnázím. a protož. jako za oné památné noci.Ale tomu nebylo tak. kdyby žil takto dále. Avšak nebylo nic známo o jejich pobytu. že by tak hnal vodu na mlýn svých nepřátel. Cítil. co hrozí vlastnímu jeho životu. Sterá nebezpečí a nedostatek vydatné potravy jej oslabovaly. Lovec však byl především rozvážným. ale nikdo nevěděl.

Opět byla pomsta zmařena a opět nahromaděná nenávist podněcovala Hopea. ale jediný ten pohled pověděl mu. Do dánského hlavního města přibyl opět o několik dní později. byl vězněn po několik týdnů. aby pokračoval v pronásledování. černý vlas jeho prošedivěl. a nejsa s to. odejel do Evropy a stopoval nepřátele své od města k městu. jimž za tolik již děkujeme. bude nejlépe citovati vlastní vyprávění starého lovce. a když dojel tam za nimi. střádaje každý dollar na příští cestu. kteréž pronásledoval. Na konec nastřádav dosti. kdež konečně jich dostihl ve své štvanici. Ještě téhož večera byl Hope uvězněn. oni odjeli do Paříže. jež měl. Vrátil se do svého bídného obydlí s dopodrobna promyšleným plánem na provedení pomsty.S malým jměním. a jež rozmnožoval všemožným zaměstnáním. a dovodil tam. 106 . že se vydali právě do Kodaně. aby život obhájil. který byl se stal jeho soukromým tajemníkem. Když konečně byl osvobozen. Byl to jen jeden pohled na jednu tvář v okně. vyčetl vraždu z jeho očí. zvěděl. cestoval od města k městu po Unii. s myslí upřenou na jediný cíl. Kvapil k soudci. Když dojel Petrohradu. hledaje svých nepřátel. jakéž jen mohl najíti. Ale náhodou Drebber dívaje se z okna. provázen Stangersonem. jemuž zasvětil život. věcně zaznamenané v zápiscích doktora Watsona. avšak on putoval ještě zemí jako lidský chrt. neboť odebrali se již do Londýna. ale uprchlíků nikde nedostihl. Rok za rokem míjel. že Cleveland v Ohiu přechovává muže. co se tam stalo. Nebylo však peněz. O tom. umožňuje cestu svou všemi možnými prostředky. Konečně jeho vytrvalost byla odměněna. shledal dům Drebberův prázdným: Drebber a tajemník jeho odejeli do Evropy. že životu jejich hrozí nebezpečí ze žárlivosti a zášti starého soupeře. i musil se po nějakou dobu vrátiti do práce. by složil záruky.

uznávám. jakoby se chtěl přesvědčiti. Podotkl k Holmesovi: „Myslím. že jsem zřídka kdy viděl silnějšího muže. A vy též. Vězeň povstav natáhl nohy. usmál se na nás přívětivě a projevil naději.“ „Já mohu povoz říditi. půjdete-li se mnou. WATSONA. I. jakým jste mne stopoval. DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. že jsou skutečně volny.III. sluncem ožehlá tvář jeho měla výraz odhodlanosti a energie. byl by nejlepším doporučením.“ Gregson a Lestrade vyměnili pohledy. Zuřivý odpor našeho vězně zřejmě neznamenal jeho nenávist k nám. doktore. Podívav se na mého spolubydlícího. neboť když shledal se přemoženým. Nemohuť se tak snadno nadzvednouti.“ 107 . kterýmž byl mu svázal nohy kol kotníků. Vzpomínám si. jež zdály se býti stejně mohutný jako síla jeho osobní. že v zápase nikomu z náš neublížil. jakoby poznámku tu pokládali přímo za drzou. Uvolníte-li mé nohy. VĚZEŇ. že vy jste pro ně způsobilým. sejdu dolů sám. ale Holmes dal na slovo vězně a rozvázal utěrák. Způsob.“ Holmes děl oběma detektivům: „Bude dobře. i můžete se k nám připojiti. tmavá. napadla mne myšlenka. Povoz můj jest přede dveřmi. že když jsem se naň díval. s nelíčeným obdivem vězeň pravil: „Je-li uprázdněno místo pro policejního náčelníka. jak tomu bývalo druhdy. že mne chcete dovézti na policejní stanici. Zajímal jste se o případ.“ „Dobrá a Gregson může se posaditi se mnou dovnitř.

“ „Mám toho dosti na srdci. šlehl koně bičem a dovezl nás velmi rychle k cíli. jež zdálo se vycházeti z téhož zdroje. V tichu komnaty mohl jsem slyšeti mocné bušení a hučení. kdež policejní inspektor zaznamenal jméno našeho vězně a jména mužův. vždyť máte výduť cévní!“ Klidně děl vězeň: „Tak tomu říkají. jenž býval jeho. usmáv se a ukazuje spoutanýma rukama k prsoum. i sestoupili jsme všichni pospolu. Zjednal 108 .“ „Jste doktorem?“ obrátil tmavé své oči s tímto dotazem ke mně. Přejete si. Úředník ten byl mužem již bílých vlasů. neschopen pohnutí. mužem. Zvolal jsem: „Jakže. Pravil: „Tento vězeň bude postaven před soudce během tohoto téhodne. Nepomýšlím na sebevraždu. pane Jeffersone Hope. nýbrž vstoupil klidně do povozu. Stěny prsou zdály se chvěti a třásti jako chatrná budova. „Netřeba vám dívati se tak udiveně. že praskne to v několika dnech. již před tím něco říci? Musím vás však upozorniti. „Přeji si pánům všechno pověděti. z jichž zavraždění byl obviněn. Vězeň neučinil pokusu o útěk.“ odtušil vězeň zvolna. Po létu prý se to horšilo. že vaše slova budou zaznamenána a že jich bude po případě užito proti vám. Lestrade vyskočil na kozlík.“ Inspektor tázal se: „Neponechal byste si to raději pro líčení?“ „Nedojde na líčení se mnou!“ odtušil vězeň.Souhlasil jsem rád. Byl jsem minulého týdne u doktora a on řekl mi. jenž konal své povinnosti mechanicky a otupěle. a my vstoupili za ním. Odvětil jsem: „Ano. jsem!“ „Položte tedy ruku svou sem!“ pravil. pracujeli uvnitř mocný stroj. Vstoupili jsme do malé komnaty. Učinil jsem tak a ucítil jsem ihned neobyčejně silné bušení a hnutí uvnitř.

a kdybyste byli na mém místě. a nebude pro mne míti již žádných následků. jak byla pronášena. měla se provdati za mne již před 20 lety. Jest vám libo. vás obelhávati. bylo nemožno docíliti potrestání jejich před kterýmkoliv soudem. kdyby bylo jen trochu mužnosti ve vás.“ Inspektor a oba detektivové měli mezi sebou trapný rozhovor. „Stačí. jak použijete mých slov. i rozhodl jsem se. Já však věděl o vině jejich. že kyne bezprostřední nebezpečí?“ Odvětil jsem: „Zajisté!“ Inspektor děl: „V tomto případě jest jasnou naší povinností. bychom přijali jeho výpovědi. býti soudcem. porotcem i popravčím – vším zároveň.jsem si to prý přílišnou námahou a nedostatečnou výživou v horách Solného jezera. i 109 . do něhož slova vězňova byla zanášena přesně tak.“ děl vězeň. Byla nucena provdati se za téhož Drebbera. doktore. „Nezáleží vám jistě na tom.“ Řka to. „Ona tělesná vada znavuje mne velmi. pane.“ pravil.“ „Usednu si s vaším dovolením. Každé mé slovo bude pravdou naprostou. jakoby soudil. Jsem na pokraji hrobu a tudíž nejsem v náladě. jež vypravuje. Vykonal jsem dílo své. Mohu ručiti za přesnost níže uvedeného vyprávění. že události. ale zanechal bych rád nějakou zprávu o tom. a půtka před půl hodinou zhoršila můj stav. o níž jsem se zmínil. i nezáleží mi na tom. co jsem vykonal. že bude protokolováno. Prvý se tázal: „Soudíte. kterýž uplynul od jejich zločinu. kdy odejdu na onen svět. jeli vhodno muži tomu dovoliti. Sňal jsem snubní prsten s jejího prstu. podati nám sdělení své. by vyprávěl svou historii. Hope opřel se o stolici a počal následující zajímavé vyprávění. Mluvil klidně a methodicky. když zemřela. že zavinili smrt dvou lidských bytostí – otce a dcery – a že tím propadli vlastním svým životem. neboť byl mi přístupen Lestradův zápisník. Po čase. Dívka. Vy byste tak sami učinili. jsou zcela všední. ale musím upozorniti vás znovu. a srdce její nad tím puklo. by nebylo mne vzpomínáno jako sprostého vraha. proč jsem nenáviděl ony dva muže. a uskutečnil hned slovo své.

že mne znaví. Jezditi a říditi koně jest pro mne tak zcela přirozeným jako choditi – a proto obrátil jsem se na sprostředkovatele povozníků. i obdržel jsem v brzku místo. že se musím něčím živiti. jen když jsem mohl ruku vztáhnouti na ony muže. a když jsem jednou zjistil místa hlavních hotelů a nádraží. Byl jsem odhodlán. Myslili. a vše. takže jsem počal zůstávati dlužen svému pánu. byl jsem si ovšem jist. Někdy sledoval jsem je v povoze svém. co bylo přes. až by se mi naskytla vhodná příležitost k činu. Zahynuli mou rukou. Odváděl jsem majiteli povozu každý týden určitý obnos. že dílo moje jest vykonáno. Když jsem je nalezl. Zemru-li však zítra. byl jsem jim vždy v patách. Chtěl jsem je stopovati a sledovati. by člověka zmátlo.přisahal jsem si. neboť – tak nemohli mně aspoň zmizeti z dohledu. a nic. Bývalo zřídka kdy něco přes. Nejlepším úkolem pro mne bylo vyznati se v městě. nenechati jich už uniknouti. zemru u vědomí. Když jsem dojel do Londýna. v co bych doufal. Měl jsem však mapu s sebou. kde bydlí oba muži. za nějž byl potrestán. ale pátral jsem a pátral. že by mne poznali. že zmírající oči jeho musí utkvěti na prstenu tom. i nebylo pro mne snadno stopovati je. 110 . Avšak nedbal jsem toho. Přes to však měli opět tento úmysl. mohl jsem podržeti pro sebe. Bydlili v pensionátu Cambervillu na druhém břehu řeky. po čemž jsem tolik dychtil. toto město jest nejvíce s to. Byli bohati a já chud. vyznal jsem se už dobře. Takto však mohl jsem něco si vydělati jen pouze časně ráno nebo pozdě večer. ale nedocílili toho. jak jest pravděpodobno. a to dobře vykonáno. kapsa moje byla skoro prázdna. že jsou mně vydáni na milost a nemilost. až jsem je konečně dopadl. i nebylo obavy. neboť uznávám. Nezbývá mi již nic. ale dovedl jsem vždy něco uspořiti. po čem bych toužil. Nosil jsem prsten s sebou a stopoval jsem Drebbera i jeho spoluvinníka dvěma kontinenty. Doznal jsem si. jež kdy byla vymyšlena. nežli jsem zvěděl. někdy pěšky – ale první způsob byl nejlepší. Trvalo to nějakou dobu. Ale nechť zamířili kamkoliv. Nechal jsem si narůsti vous. až jsem je dostihl. a že poslední jeho myšlenky musí platiti zločinu. že ze všech bludišť.

na kterýž čekal jsem tak dlouho. že má vyříditi jakousi maličkou. že jeden právě odjel. jak táží se na liverpoolský vlak. musil by ho vyhledati v Holydeově pensionátu. Drebber sám byl vždy půl dne opilým. soukromou záležitost a – že chce-li soudruh jeho naň čekati. Na eustonské stanici vylezli. neboť cosi mi pravilo. a že by dílo mé zůstalo nevykonáno. a že musí při ní býti sám. že mohl jsem slyšeti každé slovo mezi nimi. Drebber odpověděl. 111 . Dostal jsem se ve směsici lidu tak blízko k nim. by mi koně podržel. ale Drebbera zdálo se to spíše těšiti. Nezaslechl jsem. dlíti vždy pospolu.Byli však dosti zchytralí. že ta žilka v mých prsou mohla by prasknouti dříve. že kdyby zmeškal poslední vlak. konečně nadešel! Měl jsem nepřátele své ve své moci. a následoval jsem je na perron. že není ničím víc. že jsou stopováni. Bál jsem se pouze. co Stangerson řekl. ale nikdy nenaskytl se mi ani stín příležitosti. Okamžik. Střehl jsem je časně i pozdě. že hodina pro ně již udeřila. Stangerson zdál se býti tím velice rozčilen. Posléze jistého večera projížděl jsem se před Taparskou terasou. Rychle byla do ní snesena zavazadla. i vyšel ze stanice. že bude na perroně opět před jedenáctou. Nepozbyl jsem však odvahy. Drebber pravil. Tajemník nechal tedy věci té. a že nesmí si dovoliti něco mu diktovati. a že jiný pojede až za několik hodin. kdež bydlili. že běží o věc delikátní. I požádal jsem jistého hocha. že změní svoje obydlí. neboť nevycházeli nikdy sami a nikdy v noci. a po chvilce vstoupili do ní Drebber a Stangerson a odejeli. Nejspíše měli nějaké tušení. když viděl jsem přijeti drožku k jejich dveřím. Slyšel jsem. Soudruh jeho činil mu výčitky a připomenul mu. ale Stangersona nebylo možno uspati v jistotu. jsa rozmrzelý. načež Drebber odpověděl. Po dva týdny jezdil jsem za nimi a nikdy jsem neviděl od sebe odloučené. Šlehl jsem koně svého a udržoval jsem je v dohledu svém. ale druhý propukl v klení a připomenul soudruhovi. a vyjednal si s ním pouze. nežli placeným sluhou. záhy zase k němu se vrátí. vrátný odpověděl. neboť bál jsem se. že si slíbili.

hroze mu ještě holí. ale stanul jsem rovněž asi 100 yardů od domu. Nemohl jsem se domysliti. potácel se. jenž ho skolil. libo-li. S klíčem tím měl jsem přístup alespoň na jedno místo ve velkém tom městě. a když se ocitli na prahu. On kráčel ulicí a vešel do dvou nebo tří prodejen pálenky. Jeden byl Drebber a druhý byl mladík. a také byl vrácen. a v poslední z nich déle prodlel. kdo jest. Tento držel Drebbera za límec. jakoby tam lidé spolu zápasili. Přes to nejednal jsem ukvapeně. který mně ublížil. takže hlava mého koně byla po celou cestu jenom na yard od jeho koně. že starý hřích jeho vydal mně ho v ruce. bylo však nesnadným problémem. On vešel dovnitř. kde jsem mohl si býti jist. I pravil: „Teď jest mi lépe. jehož neviděl jsem nikdy před tím. strčil jím a kopl ho tak.“ Podal jsem mu vodu a on ji vypil. a proč ho stihla odveta. Není žádného ukojení pomsty. že nebudu vyrušen. Následoval jsem ho pak v patách. kterýž měl jsem nyní rozřešiti. čekal jsem asi čtvrt hodiny neb déle. Rty moje hovorem vyschly. „Pse!“ volal. a drožka jeho odejela. Přímo proti mně stála drožka. Náhle otevřely se dvéře a objevili se dva mužové. ztratil klíč od jednoho z nich v mém voze. že odletěl do středu ulice. Klíč ten byl požadován nazpět ještě téhož večera. avšak jednotlivě byli mi dáni na pospas. Podejte mi sklenici vody. Náhoda chtěla tomu. urážeti poctivé děvče!“ 112 . Jak dostati Drebbera do domu toho. nemá-li ubližovatel času uvědomiti si. Projeli jsme po Waterlooském mostě. Avšak zatím zjednal jsem si otisk jeho a dal jsem si zhotoviti duplikát. že několik dní před tím jistý pán. „Já vás naučím. a byl zřejmě velice zpit. abych měl příležitost vyrozuměti muže. Zařídil jsem si plány svoje tak.Pospolu mohli se navzájem. Když vyšel z ní. kdež bydlíval. a cele míle ulic. Nuže. – až k mému údivu ocitli jsme se opět před pensionátem. za kterým účelem se vrací. i najmul ji. kterýž prohlížel si několik domů v Brixtonské třídě. brániti. Plán můj byl již hotov. když tu uvnitř ozval se lomoz.

až zavírali. takže jsem se obával. Jednoho dne professor přednášel o jedech. Bylo by i tak stalo se spravedlnosti zadost. a potom. spatřiv můj vůz. že jsem věděl. srdce mi poskočilo radostí. i nařídil mně. Mohl jsem ho zavézti daleko za město. že zbije Drebbera i svým kyjem. a ukazoval studentům jakýsi alkaloid. ale nedovedl jsem se tak dalece překonati. ale veliká část méně škodlivá. každý musí si vzíti jednu pilulku ze škatulek těch. že mám ho úplně ve své moci. co by bylo nejlépe učiniti. Tak musila býti přípravka má smrtonosná. Vešel dovnitř řka mně. každou pilulku vložil jsem do škatulky s podobnou pilulku ze škatulek těch. kterýž vyloučil z jistého jihoamerického jedu šípového. kdežto já snědl bych zbývající. Byl jsem dosti dobrý lučebník. a když všichni odešli. Jel jsem pomalu. jak jen nohy mu stačily. a tak alkaloid ten vtělil jsem do malých rozpustitelných pilulek. Nemyslete si. kdežto já požil bych zbý-kdy přistihnu své chlapíky. které jsem měl na potulném svém životě v Americe. že nejmenší dávka jeho okamžitě usmrtila. vzal jsem si trochu z něho. avšak šibal potácel se a vrávoral ulicí tak rychle. že mně chorá céva praskne. Touha po pití zachvátila ho opět. najal jej a vsedl dovnitř. Mezi četnými povoláními. byl zpit již tak nadobro. „Dovezte mne k Holydeově pensionátu!“ pravil. a který byl tak silný. a potom na opuštěné některé cestě si s ním vše vyříditi. Byl jsem o tom skorém už rozhodnut. Když jsem ho měl tak hezky ve svém kočáře. byl jsem jednou vrátným a poklizečem v laboratoři v kolleji v Yorku. že jsem myslil. 113 . když on rozřešil sám problém ten. v níž byla tato přípravka uzavřena. nežli střelba skrze šátek. Ukládal jsem láhev. Drebber pospíchal až k nároží. Zůstal tam. abych zastavil před prodejnou gina. že jsem ho mínil zabiti chladnokrevně. abych čekal na něj. přemýšleje. a když se vrátil. jak ho on nazval.Byl tak rozlícen.

tak veselo bylo mně v nitru. vítr vál prudce a lilo se v proudech. že se domníval. neboť vystoupil bez dalšího slova a následoval mne zahrádkou. Myslím. a to tak jasně. Byla skorem jedna hodina. a usmívati se na mne. kdy jsem jich měl užíti. a v spáncích bouřila mi krev rozčilením. Jestliže někdo z vás.“ pokračoval jsem. Dávám své slovo. Když jsme přišli ke dveřím. rozžehnuv sirku a s ní i svíčku voskovou. pánové. až jsem zastavil u domu v Brixtonské třídě. „kdo jsem já?“ 114 . Jako bylo chmurno venku. drožkáři. a bouřlivá. Když jsem tak jel. toužil a trápil se něčím po dlouhých dvacet let. jakž si přál. a přidržev světlo k vlastní tváři své. a teď nadešel čas. ano tak veselo. neboť byl ještě trochu opilý. smutná noc. že jsme dojeli k pensionátu. Enochu Drebbere.“ pravil. avšak ruce mé se chvěly. abyste vystoupil. otevřel jsem je a uviděl jsem ho do přední síně. „Jest tu pekelná tma. Když jsem se podíval do kočáru. a potom náhle toho dosáhl. Zatřásl jsem jím za rameno. „Bude hned světlo.“ „Dobrá. že po celou cestu otec a dcera kráčeli před námi. Musil jsem kráčeti vedle něho a podpírati ho chvílemi. jen potom pochopíte mé city. kterou jsem s sebou přinesl. „A nyní. Nebylo viděti človíčka a neslyšeti jediného zvuku. tápaje kol sebe. celého schouleného a spícího spánkem opilých.Od toho dne měl jsem svoje pilulky vždycky u sebe. viděl jsem Drebbera. Pravil jsem: „Jest čas. Zapálil jsem si doutník a kouřil. viděl jsem starého Ferriera a rozkošnou Lucii dívati se na mne z temnoty. potom. Po celou jízdu tkvěli mi před očima. kromě šelestění deště. abych posílil své nervy. že bych byl vykřikl samou radostí. každý po jedné straně koně.“ pravil jsem. jako vidím vše v tomto pokoji. obrátiv se k němu.“ odvětil.

vzteklý pse? Měl jste smilování s miláčkem mým. ale konečně vás stihl. či vládne-li námi pouhá náhoda. že myslí. a mávaje mu klíčem před tváří. křiče divoce. když jste ji odvlékli od ubitého otce a zavlékl ji do svého nestoudného a kletého harému?“ „Já nezabil jejího otce!“ vykřikl on. „Vy pse. Byl by jistě škemral o svůj život. Nyní bude aspoň vašemu putování konec. viděl jsem. jak v nich kmitlo se zděšení. i četl jsem s jeho tváře. „Dlouho čekal na vás trest. že jest to marné. je-li spravedlnost na zemi. že pot vystoupil na jeho čele. že jsem šílený. jaká se mne nyní zmocnila.“ odpověděl jsem.“ pravil jsem mu. Při pohledu tom opřel jsem se o dveře. uzavřev dveře. Uvidíme. kdyby mně nebyla vytryskla z nosu krev. čímž se mi ulevilo. ale věděl dobře.“ Poděsil se ještě více.Podíval se na mne na okamžik kalnýma očima opilce. když jsem tak mluvil. „honil jsem vás od Solného Města až do Petrohradu a vždycky jste mi unikl. že byl by mne stihl nějaký záchvat. avšak vytáhl jsem svůj nůž a přidržel jsem mu ho k hrdlu. Tepny ve spáncích mých bily jak perlíky. Vezmu tu. že mne poznal. a prose o milost. „Tuto neběží o vraždu. Slýchal jsem vždycky. Zapotácel se zpět s tváří zesinalou. „Co myslíte nyní o Lucii Ferrierové?“ tázal jsem se.‘ neboť buď vy a nebo já nespatříme zítra slunce vycházeti. i myslím. který jste zlomil její nevinné srdce!“ zvolal jsem. 115 . a smál jsem se dlouze a hlasitě. jak rty jeho chvějí se zbaběle při mých slovech.“ Viděl jsem. „Chcete mne zavražditi?“ vykoktal. „Nechť Nejvyšší soudí mezi námi! Volte a jezte! Smrt jest v pilulce jedné a život v druhé. „Byl jste to však vy. vsunuv mu krabičku před oči. ale nevěřil jsem nikdy v takovou rozkoš duše. že pomsta je sladká. „Kdo mluví o vraždě.“ Choulil se a uhýbal se. až poslechl. A snad byl jsem jím na okamžik. kterou vy necháte. zatím co zuby jeho cvakaly. a potom viděl jsem. a jak zkřivilo ocelovou jeho tvář – důkaz to.

Vzpomněl jsem si. i shledal jsem. Křečovitá bolest zkřivila jeho rysy i vzepjal ruce prudce před svou hlavou. že jsem jej ztratil. zapotácel se a potom se skřekem svalil se celou tíhou na zemi. Tak dokonal Enoch Drebber. Nehýbalo se. bychom viděli. Jen na okamžik však. že mne najednou napadlo. avšak nevšímal jsem si toho. nežli ztratiti prstýnek. Chtěl jsem se raději odvážiti všeho. že v New Yorku nalezen byl jakýsi Němec mrtev s nápisem „Rache“ nad sebou. a zhostil jsem se podezření jeho jen tím. když jsem to viděl a přidržel jsem mu Luciin snubní prsten před očima. Potom vrátil jsem se k vozu. i pohřešil jsem jej. neboť účinek alkaloidu jest velmi rychlý. zajel jsem zpátky. Snad to byla nějaká škodolibá myšlenka. a stáli jsme pak mlčky minutu či více tváří v tvář. zmate i Londýňany. který rozestřel se tváří jeho. a že noviny soudily tehdy. neboť byl jsem té chvíle veselé a rozmarné mysli. Nevím. čím to bylo. neboť byla to jediná památka. abych uvedl policii na nepravou stopu. 116 . Převrátil jsem ho svou nohou a položil jsem mu ruku na srdce. když jsem se shýbal nad tělem Drebberovým. že jsem se tvářil býti úplně zpitým. že jed jest v jeho útrobách? Zasmál jsem se. šel jsem směrem k domu. Zapomenu-liž někdy pohledu. Myslil jsem si: co zmátlo New Yorčany. Popojel jsem kousek dále. když první bolesti prozradily mu. Když jsem přibyl tam. že vraždu spáchaly asi tajné společnosti.Potom spolkl jsem pilulku druhou. padl jsem přímo do náruče policejního strážníka. i smočil jsem prst ve vlastní krvi své a napsal jsem slovo ono na vhodném místě na stěně. když vsunul jsem ruku do kapsy. který z domu vyšel. který má žíti a který zemříti. Byl jsem tím ohromen. kterou jsem měl po ní. Krev řinula se mi z nosu. a zanechav svůj vůz v příční ulici. abych psal krví tou na zeď. že noc jest ještě velmi bouřlivou. kde obyčejně jsem nosíval Luciin prstýnek. byl mrtev. Pomysliv si.

Vše. Zbývá mi již málo. že mi tento mladý muž nasadil na ráz na ruce náramky. Myslil-li však. kdy se má zodpovídati za život. než jed. pánové. že tušil něco. netuše nic zlého.“ 117 . i číhal jsem naň celý den. co mám ještě říci. že udeřila hodina. seskočil s lože a chytl mne za hrdlo. mýlil se velice. V sebeobraně probodl jsem mu srdce.“ „To jest celá moje historie. abych splatil celý dluh. Věděl jsem. že jsem jen vykonavatelem spravedlnosti zrovna tak. bylo. Myslím. neboť chystám se již k odchodu. byltě Stangerson zchytralý a stále na stráži. Místo aby použil možnosti záchrany. Šel jsem k němu. když se mu Drebber neobjevoval. když tu jakýsi otrhaný chlapec ptal se. dokud bych neuhospodařil si tolik. Bylo by to bývalo v každém případě stejné. Jezdil jsem s drožkou nějaký den. avšak já soudím. že složeny byly žebříky v uličce za hotelem a vnikl jsem tak před Vzbudil jsem ho. a pravil. Brzy jsem vypátral. Můžete pokládati mne za vraha. že bydlí v Hollydeyském pensionátu. co jsem s ním učinil. ale on nevycházel. je-li tam drožkář jménem Jefferson Hope. hodlaje se přidržeti jíž povolání toho. že mne tak odvrátí od číhání u dveří. jež se tak rychle zavřely. která mu tu byla dána. co jsem zvěděl. a časně z rána využil jsem toho. jako žádné jiné. i řekl jsem mu. že jakýsi pán v Bakerské ulici přeje si jeho drožky. musil jsem ještě učiniti se Stangersonem. a první. které bylo okno jeho ložnice. kterýž odejmul tak dlouho před tím. jako vy. a jest to dobře. Vylíčil jsem mu. Stál jsem na dvoře. by zločinecká jeho ruka vyvolila něco jiného. neboť Prozřetelnost nebyla by jistě dovolila. abych se mohl vrátiti do Ameriky. jak Drebber zemřel a ponechal jsem mu tutéž volbu mezi otrávenou a nezávadnou pilulkou.

po kterém jsem toužil. Pravil: „Mohu prozraditi vlastní svá tajemství. anebo že to bude skutečně prsten. že vykonal to velmi čiperně. kdežto můj přítel a já vyšli jsme z policejní stanice a odejeli jsme drožkou do Bakerské ulice. kteráž přišla si pro prsten inserovaný?“ Vězeň kývl na mého přítele se žertovným úsměvem. Nejvyšší soudce přejal onu věc. zdáli se zajímati se živě o historii člověka toho. ZÁVĚREK. seděli jsme po několik minut pohříženi v mlčení a ticho. Sherlock Holmes posléze pravil: „Jen v jedné věci přál bych si ještě vysvětlení. “ prohlásil inspektor vážně. „A nyní. a Jefferson Hope povolán byl před soud. abychom se ve čtvrtek dostavili před soud. nebylo již nijaké příležitosti ke svědectví. pánové.“ Řka to. Přítel můj odvážil se dobrovolně přesvědčiti se. zazvonil a Jefferson Hope byl odveden dvěma strážníky. že zůstali jsme seděti mlčky a pohrouženi v myšlenky. Myslím. Ve čtvrtek bude vězeň postaven před soud. Dokonce i detektivové z povolání. kteréž bylo rušeno jenom škrábáním tužky Lestradovy. ale když čtvrtek nadešel. i pomyslil jsem si. Kdo byla vaše spoluvinnice. kdež mělo se mu dostati naprosté spravedlnosti. i budete požádáni za svědectví. ač otupělí již vůči všem detailům zločinu. jenž dokončoval poslední těsnopisné věty onoho líčení. ale nemohu strhnouti jiné lidi do neštěstí. bud že to bude léčka.“ „O tom není pochyby. II. Byli 118 . Když skončil. Zatím budu já za něj zodpovídati. „formě zákona musí býti vyhověno. jsme všichni vyzváni. Četl jsem insert váš.“ děl Holmes upřímně.Tak rozechvívající bylo vyprávění mužovo a počínání jeho činilo takový dojem.

hlavní věcí při tom jest. kterýž odvozuje analyticky. že jsem mohl vztáhnouti ruku na zločince ve třech dnech bez všeliké jiné pomoci.“ „Toť pravda. „Gregson a Lestrade budou celí zoufalí nad jeho smrtí. kterou 119 . Bylo v něm několik nanejvýš zajímavých okolností. Dovedou události ty uspořádati si ve své mysli. jaké kroky vedly k výsledku tomu. že něco se musí státi. jest padesát na jednoho. co dovedete namluviti světu. i byl nalezen ráno na posteli své cely s tichým úsměvem na tváři. neznamená mnoho. jaký bude asi následek. že by se byli přičinili příliš o jeho zatčení. a tu obyčejně zanedbává se ono zpětné odvozování. že nedovedu dobře sledovati vaši myšlenku.“ děl Holmes. „Nevidím. kteří vyvozují syntheticky. Toť velmi užitečno. dovedu-li ji vyjasniti. řekne vám. jakoby ve chvíli svého umírání byl se mohl dívati nazpět na život užitečný a na dobře vykonané dílo. „Ano. Jest však málo lidí. bývá spíše vodítkem nežli překážkou. a usouditi z nich. vylíčíte-li jí řetěz událostí. „Důkazem vnitřní jednoduchosti jeho jest. Soudruh můj opáčil hořce: „Co činíte na tomto světě. ale lidé obyčejně to nedělají. že co jest neobyčejné. Má-li se luštiti nějaký problém druhu toho. lze ho stěží jinak označiti. Hlavní jest. aby člověk dovedl zpětně odvozovati. že jste vykonal. Pokusím se. když byli vám pověděli výsledek. Ve všedních afferách života jest obvyklejším vyvozovati směrem ku předu. když jsme hovořili příštího rána o věci té. ač byl jinak jednoduchý.“ odpověděl jsem. „Vysvětlil jsem vám již jednou.“ „Jednoduchý!“ zvolal jsem. byli by schopni vyvolati z vlastního vnitřního uvědomění. kteří. Většina lidí.“ A po chvíli pokračoval veseleji: „Ale na tom nesejde.“ „Očekával jsem to. V mém souboru nebylo dosud případu lepšího.“ Děl jsem: „Přiznávám se. Tato schopnost to byla.“ děl jsem. Nebyl bych chtěl postrádati za nic případu toho. Těch. usmívaje se mému údivu.V noci po jeho polapení praskla výduť cévní.“ pravil Holmes.

když jsem mluvil o zpětném čili analytickém odvozování. Vraždu. Na štěstí kladl jsem vždycky velkou váhu na to. jak jsem zjistil dalším vyšetřováním. Viděl jsem stopy těžkých nohou strážníků. to úplně osvojil. jak jsem mohl souditi podle malého. Vám jistě jevila se pouhou rozšlapanou směsicí mokrého bláta. Pak podán byl druhý článek mého řetězu. jak jsem vám již vyložil. po nich kráčejích. a viděl jsem také stopy dvou lidí. musil tam přijeti za noci. Muž s pěknými botkami ležel přede mnou.“ děl jsem. kteří prošli první zahradou. Není žádného odvětví detektivní vědy. kteráž na štěstí byla z jílové půdy. neboť místy jejich stopy byly úplně smazány kroky jiných lidí. kteréž bylo by tak důležito a zanedbáváno jako umění vykládati stopy. že oni byli první. nežli tento ho zdrtil. 120 . ale výraz rozčilení v její tváři přesvědčil mne. Přesvědčil jsem se podle nepatrné šíře kol. „ale pro moje vycvičené oko každá stopa na jejím povrchu něco znamenala.jsem mínil. Přiblížil jsem se. že muž ten předvídal svůj osud dříve. Počal jsem přirozeně prohlížením cesty. ač-li spáchána byla vražda. kterýž mně pověděl. viděl jsem jasně koleje vozu. jeden pozoruhodný výškou svou (jak jsem usoudil podle délky kroků) a druhý elegantně oděn.“ „Rozumím. Bylo snadno říci. toto byl případ. a častým cvikem jsem si umění. zanechaného jeho botkami. Počnu od počátku. Potom kráčel jsem pomalu zahradní stezkou. hodící se zvláště pro otisk stop. že noční návštěvníci byli dva co do počtu. v němž vám byl dán výsledek a v němž vše ostatní musil jste hledati sám. „Nuže. Na mrtvole nebylo rány. To bylo mně první oporou. kterýž. Dovoltež mi ukázati nyní různé stupně v mém vyvozování. že to byla drožka a nikoliv soukromý povoz. Tam. vykonal tedy muž vysoké postavy. Když jsem vstoupil do domu. jak víte k domu pěšky a s myslí úplně prostou všech dojmů. elegantního otisku. poslední tento můj úsudek byl potvrzen. Obyčejná londýnská drožka jest mnohem méně prostorná nežli brougham gentlemanův.

neboť jiná hypothesa nebyla by dovedla vysvětliti fakta. což dokazovalo. Vnucení jedu není nijak novinkou v letopisech zločinů. jak se pamatujete. Že mu byl vnucen. zakyslou vůni na nich a připadl jsem na myšlenku. nejeví nikterak rozčilení ve své tváři. otázka byla rozhodnuta. Tato vražda vykonána byla naopak s velkým rozmyslem a přípravami a pachatel zanechal stopy po celé komnatě. že byl tam dosti dlouho. Političtí útočníci jsou zpravidla rádi. záporně. Běželo tedy o politiku nebo o ženu? Otázka ta se mi naskytla. kteří mrou srdeční vadou neb náhlou. jelikož nebylo žádných stop zápasu. Bývá zřídka. po nějaké zvláštní události v dřívějším životě Drebbérově. že krvavé stopy souhlasily se stopami jeho noh. že jest to myšlenka neslýchaná. objevil jsem lehkou. neboť nic nebylo odneseno. Přičichnuv ke rtům mrtvého muže. Když byl nalezen prsten. Loupež nebyla účelem vraždy. Byla to zajisté zášť soukromá a nikoliv politická. Povšiml jsem si. usoudil jsem opět z nenávistného a polekaného výrazu jeho tváře. Každý toxikolog ví dobře o případech Dolského v Oděse a Leturiera v Montpelieru. při čemž dodatečně zvěděl jsem i podrobnosti o trichinopolském doutníku a o délce vrahových nehtů. zaslaném do Clevelandu. přirozenou příčinou. i byl jsem utvrzen tím ve svém mínění ohledně výšky vrahovy. Nemyslete si. Když objeven na stěně nápis. Chýlil jsem se od první k druhé. že by člověk počal takto rozčilením 121 . Proto tázal jsem se pana Gregsona. že mu byl vnucen jed.Muži. Odpověděl. kteráž dala podnět k pomstě tak methodicky vykonané. Potom prohlédl jsem pokoj velmi bedlivě. aby připomněl své oběti ženu mrtvou nebo nepřítomnou. A nyní přišla na řadu veliká otázka pohnutek. přeptal-li se ve svém telegramu. Dospěl jsem také již k závěru. že dílo vykonali na ráz a prchají. že krev na podlaze nepochybně se vyřinula z vrahova nosu při jeho rozčilení. byl jsem utvrzen ještě více ve svém mínění. Věc ta byla zřejmě léčkou. Methodou výlučnou dospěl jsem k tomuto výsledku. Vrah užil ho zřejmě.

omezuje dotazy své na okolnosti. Nad to. že jistý člověk chtěl druhého stopovali Londýnem. že by si byl osvojil cizí jméno. kterýž vešel do domu s Drebberem. kvetoucí tváří. Kde mohl tedy býti kočí. byl zároveň mužem. Události ukázaly. Naopak. kteráž byla by ho jistě zradila. že člověk zdravých smyslů byl by mohl provésti zločin dobře rozvážený před očima třetí osoby. a zbýval jen úkol. že jsem soudil správně. 122 . že zločinec byl nepochybné mužem silným s krevnatou. až vyslídili muže. Byl jsem si již dříve jist. polapiti vraha. že kůň zajel k domu způsobem. že Drebber dovolal se jíž jedenkráte ochrany zákona proti svému starému soupeři v lásce. že nemůže voliti k účelu tomu lepšího prostředku. že Jeffersona Hopea nutno hledati mezi kočími metropole. který řídil drožku. Telegrafoval jsem policejnímu náčelníku v Clevelandu. nebylo příčiny souditi. a že týž Hope jest nyní v Evropě. jest ještě v živé vaší paměti. Stopy na ulici mně dokazovaly. Pověděla mi. a vysílal jsem jej soustavně ke každému majiteli drožek v Londýně. kdyby někdo byl ho měl na starosti. kterýž byl by býval nemožným. je-li příliš krevnatým. Opustiv dům. přikročil jsem k tomu. co Gregson zanedbal. Věděl jsem nyní. jež by se snad byly pojily k sňatku Enocha Drebbera. když musil jsem přepokládati. s jeho stanoviska soudě. jménem Jeffersonovi Hopeovi. leda. Byl-li jím. Odpověď byla rozhodující. Jak se jim to zdařilo a jak jsem toho rychle vykořistil. kde nikdo neznal jeho předchozí život? Organisoval jsem tudíž svůj detektivní sbor pouličních hochův. i troufal jsem si z toho souditi. že muž. že mám klíč k tajemství ve své ruce. nežli uvnitř domu? A bylo také nesmyslno předpokládali. bylo na snadě. po němž jsem dychtil. Proč byl by tudíž změnil své jméno v zemi. že přestal jím býti. náhlá změna zajisté by upoutala naň pozornost.krváceli. Všechny tyto úvahy dovedly mne k nezdolnému přesvědčení. nežli aby stal se drožkářským kočím. Nebylo také příčiny souditi. Byl by nepochybně ještě aspoň po nějaký čas vykonával dále svoji službu.

Nechcete-li. že oběma úředníkům dostane se nějakého vyznamenání jakožto zaslouženého uznání jejich služeb. pánům Lestradovi a Gregsonovi.“ „Toť podivuhodné. že časem dosáhne i jistého stupně jejich dovednosti. Zněla: „Obecenstvo ztratilo sensační látku náhlou smrti muže. kterýž byl v podezření. Jest veřejným tajemstvím. že zásluha za čiperné toto zatčení náleží zúplna chvalně známým úředníkům policejního ředitelství. doktore. jemuž však stěží bylo by se dalo zabrániti. Muž polapen byl.Zavraždění Stangersona byl případ zcela neočekávaný. Zdá se. a kterýž. učiním tak já „Učiňte. a Hope. a bude poučením cizincům. že učiní lépe. o nějž nám běželo. maje takové učitele. zemřelý vězeň. „Zásluhy vaše měly by býti veřejně uznány. ačkoliv jsme informováni z pramene velmi dobrého. byla věnována případu.“ Sherlock Holmes zvolal. Bylo to „Echo“ z téhož dne.“ pravil Holmes. co vám libo. Neměl-li však případ jiných výsledkův. může doufati. Podrobnosti o případu tom nepochybně nebudou nikdy známy. ukázal nám aspoň způsobem velmi jasným obratnost našeho policejního sboru detektivního. Vraždou tou nabyl jsem pilulek. a nebudou jich přenášeti na britskou půdu. že zavraždil pány Enocha Drebbera a Josefa Stangersona. jejichž existenci jsem již dříve předpokládal. že zločin byl výsledkem dávného. na kterouž mi ukázal. jménem Hopea. celá věc jest řetězem logických důsledkův bez přerušení a bez závady. Doufáme. směje se: 123 . Měl byste uveřejniti zprávu o případu tom.“ A podal mi noviny. a zpráva v něm. že obě oběti náležely ke „Svatým posledního dne“. Jak vidíte. I pokračoval: „Podívejte se sem. v bytu jistého pana Sherlocka Holmesa. jak se proslýchá. romantického sporu. v němž láska a mormonism měly úlohu. pocházel taktéž ze Solného jezerního města.“ zvolal jsem. kterýž sám jako amateur projevil jistý talent pro umění detektivní. budou-li vyřizovati spory svoje doma.

“ 124 . at mihi plaudo Ipse domi simul ac mimmos contemplar in arca.“ „Nic nedělá.“ odpověděl jsem. Zatím musíte se spokojiti s vědomím úspěchu. jako onen římský skrblík: „Populus me sibilat. „Já zaznamenal všecka fakta ve svých zápiscích a obecenstvo se o nich doví. když jsme počali případ vyšetřovati? Toť výsledek celé naší studie o barvách šarlatových: abychom zjednali lidem vyznamenání.„Neřekl-li jsem vám to ihned.

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful