ffd8ffe000104a46494600010101004b004b0000ffdb0043000d090a0b0a080d0b 0a0b0e0e0d0f13201513121213271c1e17202e2931302e292d2c333a4a3e33364 6372c2d405741464c4e525352323e5a615a50604a51524fffdb0043010e0e0e131

113261515264f352d354f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f 4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4f4fffc0001108024c01f4030122000211010 31101ffc4001f00000105010101010101000000000000000001020304050607080 90a0bffc400b5100002010303020403050504040000017d0102030004110512213 1410613516107227114328191a1082342b1c11552d1f02433627282090a161718 191a25262728292a3435363738393a434445464748494a535455565758595a636 465666768696a737475767778797a838485868788898a92939495969798999aa2 a3a4a5a6a7a8a9aab2b3b4b5b6b7b8b9bac2c3c4c5c6c7c8c9cad2d3d4d5d6d7d 8d9dae1e2e3e4e5e6e7e8e9eaf1f2f3f4f5f6f7f8f9faffc4001f01000301010101010 10101010000000000000102030405060708090a0bffc400b511000201020404030 40705040400010277000102031104052131061241510761711322328108144291 a1b1c109233352f0156272d10a162434e125f11718191a262728292a3536373839 3a434445464748

1. ŽÁ BY
Druhá Mojžíšova
1.1.2003 Praha

Před kruhovým domem v tiché vilové čtvrti zastavila modrobílá dodávka. Na boku měla velkými písmeny napsáno ti v té to kniz e jso u ves měs muži. Udá los „GLASS BOTTON“ a uvnitř seděli tři po dle sku te čnýc h ud álos tí a os oby v ní Sedím tady úplně sám. Nikdo z lidí tu není. Ale ON je velice blízko. Cítím jej v sobě a ve všem co mne poh ybuj ící ma jí svůj reá lný pr otěj šek. Pokud ně co z popsa ného zní obklopuje. Zatím jsem jej neviděl, ale již brzo bude chtít vidět on mně. Zatím tu nikdo není a já se nes r ozumi tel ně, přesto necítím opuštěný. Jak jsem se sem dostal? Zemřelý Samuel a narozený Haask? Jak se to tak ne vě rpřihodit? Můžupř ímo nesmysl ně, dá třeba to chvíle, kdyna vr ub ještě Samuelem. pnos ti mohlo ehod ně či ten příběh vyprávět. Začnu se od př ič íst jsem byl mé nesc ho vyjá dř jsem si myslel, že jsem člověkem Samuelem. Když jsem jím přestal být, bylo už pozdě se jím Dlouho it to co by vy jád řen o to už m ělo . zase stát. Vlastně jsem o bý t ani nestál. Je to trochu zamotané. Fakt že jsem to byl já, kdo musel Samuela zabít, fakt že to nebylo z nenávisti ale z lásky, bych se rád pokusil ozřejmit. Snad se mi to povede. Moje prsty se láskyplně mazlí s klávesnicí počítače, který tu mám k dispozici. Moje prsty žijí svým vlastním životem. Alespoň když tančí po poddajném povrchu počítačové klávesnice. Nemám nad těmi prsty žádnou moc a o žádnou ani neusiluji. Cosi tvoří a já jen přihlížím.
autor se

O návratu ztraceného syna
„A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jaká je to pro vás zásluha? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je.“ Lukáš 6:32
22.12.2002 Lipnice u Dvora Králové n/L

…“psychedelická droga je látka, která,aniž způsobuje fyzickou závislost, nutkavou potřebu konzumace, Autobus najel na koleje, útrpně pohozené v chladném a hrbolatém asfaltu, na konci zlostně zakřivených serpentin. Zakýval seporuchy, delirium, dezorientaci nebo amnézii, víceméně spolehlivě vyvolává takové závažné fyziologické ze strany na stranu, jako starý unavený hroch a já jsem otevřel oči. Vjížděli jsme do obce Dvůr Králové nad Labem. Na chvíli jsem spatřil věž štíhlé budovy kostela s hodinami, na kterýchv bylo za pětmyšlenkách sedmé. Pak které jsou jinak ztratila mezi chaoticky roztroušenými domky změny náladách, minut půl a vnímání, se mi věžička prožívány jen zřídka, například ve snech, při toho malého milého městečka. Kdysi jsem se tu narodil a vždy když jsem přijížděl na návštěvu za svými rodiči, sledoval jsem pobíhající vytržení, při jasných záblescích bezděčných vzpomínekvětřil, zda -li meditacích nebo náboženském obyvatele, jak se míhají po chodnících. Zvědavě jsem a akutních nepoznám někoho ze svých milých spolužáků. Nikdy jsem žádného nepotkal, nebo možná nepoznal. Možná že ani nikdy neexistovali, možná bylo celé moje dětství velikým snem, že kterého postupně psychózách“ procitám. Statný padesátník, který seděl vedle mne, ještě stále spal. Než usnul, měl neustálou potřebu hovořit. Lester Grinspoon a James B.Bakalar Všiml jsem si, že lidé mají neustále nutkavou potřebu hovořit. Ticho je děsí. Ticho je smrt. Psychedelic Drugs Reconsidered Tento muž jel na svátky navštívit svoji bývalou ženu do Trutnova. Trutnov bylo malé městečko, asi dvacet kilometrů od Dvora Králové. Byla tam zima a okolo samé hory. „Jedete do Trutnova?“ Udeřil na mne hned na okraji svátečně nakynuté Prahy. „Do Dvora Králové.“ Otázka odpověď, formální zahájení komunikace. Zřejmě mu bylo zatěžko zůstat sámse sebou. „Já jedu do Trutnova.“ Spokojeně zafuněl a prstem si zajel mezi ohryzek a uzel kravaty. Nebylo třeba aby jeho vědomá část věděla, že do Trutnova nedorazí. Nevěděl to on, nevěděl jsem to já a nevěděl to ani žádný z dalších cestujících tohoto autobusu. „Jste Trutnovák.“ Nevím proč mají lidé potřebu reagovat, vracet úder, komunikovat. Ten člověk mi byl lhostejný, nic jsem od něho nepožadoval, neznal jsem ho a ani jsem ho poznat netoužil. Přesto jsem ta slova vyslovil, s vědomím, že tím otvírám další komunikační spojení. Už dlouho jsem nevěřil na náhodné události. Věřil jsem, že vesmír má svůj pevný řád, byť se nám, nedokonalým lidským bytostem může jevit jako naprosto chaotická změť příčin a důsledků. Má-li mít můj život smysl, musí mít svůj smysl i to, že tu sedím s člověkem, který mi chce cosi sdělit.

„Nojó,“ usmál se Trutnovák. „Bejvávalo. Už patnáct let jsem Pražák…i když žena se kterou žiji, kdysi náhodou pracovala blízko Trutnova.“ Rukou s několika jaterními skvrnami setřel zamlžené okno a potom se prstem a palcem levé ruky krátce potáhl za zplihlý konec rudé kravaty. Ruce poté složil do klína. Na kalhotách se objevila drobná vlhká skvrnka, jak se o ně otřel vlhký hřbet jeho ruky. „Před patnácti lety mi řekla: „Tak si sbal svých pár švestek a vypadni.“ „Kdo? Vaše žena?“ „Moje žena.“ „Vaše žena v Trutnově. A vy jste si je sbalil a vypadnul.“ „Byl jsem hrdý a myslel jsem si že jsem v právu.“ Odpověděl Trutnovák s pohledem upřeným kamsi do flekatého skla vibrujícího autobusu.. „A nebyl jste?“ „Ten vztah byl takový nějaký vyhaslý. Mrtvý.“ Podíval se smutně na své ruce. Vyprávěl mi svůj příběh, který se započal kdesi na silnici mezi Plzní a Nepomukem, před více jak třiceti lety. Na začátku byla smrt. Ale není konec konců smrt nutným předpokladem všech začátku? Před třiceti lety mi bylo osm let. Chodil jsem do třetí třídy a byl jsem zamilovaný do Edity, což byla dcera mé učitelky. Byla to první žena, se kterou jsem byl ochoten žít ve vztahu. Nepohrdl bych ani vztahem příbuzenským, hlavně když bych jí mohl být co nejvíce nablízku. Naštěstí se tak nestalo…Proč vlastně naštěstí? Trutnovák tehdy pracoval jako řidič z povolání. Měl krátce po vojně a byl plný síly a víry v sebe a svoje možnosti. Lidé to tak většinou mívají, pokud to tedy nemají úplně jinak. Toho dne, kdy se proměnil v Morta, služebníka Smrťe, jej v Plánicích naložili nákladem nevábně zapáchajících pivovarských kvasnic, které měl dopravit do… „…Smiřic.“ „U Hradce Králové?“ „No. Jasně.“ „Tam jsme jezdili s lodí. Můj otec byl jeden čas fanda do vodních sportů. Než to teda zakázali.“ To byla docela příjemná asociace. Léto, motor našeho kluzáku, ladně svištícího po vodní hladině…ach..jo.. kde to je? Kdesi v šedé kůře mého mozku. Muž opět pohlédl na svoje ruce, potažené povislou a unavenou kůží. Nestalo se mi ještě, aby mi někdo servíroval svůj vlastní život na cestě mezi Prahou a Dvorem Králové. Mluví – li na mne lidé, není pro mne ani tak důležité co mi říkají, jako spíše CO „mi tím“ říkají. Zatím jsem netušil, co mi tím muž sděluje a to byl snad důvod, proč jsem jej poslouchal. „Byl jsem pár kilometrů před Plzní, náklaďák řval a já si akorát říkal, jaký to mám dobrý čas, když najednou zelená škodovka, stovka to byla, vjela do protisměru a pak se ozvala rána…“ Mužovi ruce vzlétli jako nepokojný pár motýlů a zase spočinuli na stehnech, kde jim asi bylo nejlíp. „Já si při nárazu vyrazil zub o volant a potom najednou takové divné ticho…“Trutnovák se odmlčel. Pokaždé když svůj zážitek někomu vyprávěl, stále se vracel do té chvíle. Alespoň jsem se tak domníval podle jeho obličeje, který vypadal pojednou zašle a šedivě. Jakoby se potáhl matným voskem pohřební svíce. Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět a zda-li je vůbec třeba nějaké moji reakce. Pořád někdo někde umírá. No a co? Zase jinde se pořád někdo rodí. Můžu pořád smutnit nebo se pořád radovat. „Řidič to asi nepřežil že?“ Poposedl jsem si na sedadle. Cestování v autobuse není nijak zvlášť příjemné. Je tu málo prostoru a mnoho cestujících. Ještě že nikdo nestál v uličce a nerýpal mne loktem v uchu. „Nepřežil. Byl na místě mrtev. Ale byla tam ještě spolujezdkyně a tu odvezli do vojenské nemocnice v Plzni.“ „V Plzni? Tam jsem žil sedmnáct let.“ Náhody. Náhody! Náhody? „V Plzni? Vážně? Jak jste se tam proboha ocitnul?“ Jeho zájem byl příjemnou pobídkou pro mé ego. Líbilo se mi, když měl o mne někdo zájem. „Přiženil jsem se tam.“

„Ach tak.“ Muž se na krátký okamžik odmlčel. Domníval jsem se, že vyčkává, jestli o jeho story projevím hlubší zájem. Projevil jsem. „Aha, to měla docela kliku.“ Poznamenal jsem. Řidič autobusu mírně zpomalil a sjel z dálnice směrem na Poděbrady. „Snad. Je to ta žena, co za ní jedu.“ „Ale. To je zajímavé.“ Muž onu sličnou spolujezdkyni v nemocnici několikrát navštívil. Zpočátku z pocitu nejasné viny na celé události, později s nezastíraným zájmem, který nakonec vyústil ve sňatek. Mezi lidmi je obvyklé, že konají spoustu rituálů. Rituál svatební je obzvlášť vypečený. Lidé se žení a vdávají proto, že to činili jejich předci. Také v tom hraje roli majetek. Inu zdá se že to je nutný vývoj lidského druhu. Jinak to nejde. Jsme takové nechlupaté opičky, které dělají to, co dělají ostatní, což je někdy podobné ozvěně, která se vrací skalnatým úbočím zpátky ke svému stvořiteli. Jaké to bylo manželství? Obyčejné manželství, skládající se z mravenčí práce pro blaho rodiny, formulované tu mírnějšími, tu zase ostřejšími střety obou partnerů. Dovedu si je živě představit. Manželství obyčejných lidí jsou si podobná jako vejce vejci a všichni lidé jsou více či méně obyčejnými lidmi. Na počátku je víra. Po patnácti letech však pojednou víra zmizela a na její místo nastoupila prázdnota, kterou s ním však jeho žena nechtěla sdílet. Znal jsem tu prázdnotu, byl jsem účastníkem tohoto cyklu. „Rozvedli jste se?“ Vložil jsem doplňkovou otázku. Autobus projížděl tím skvělým lázeňským městysem Poděbrady, aby si našel svoje místo, kde pár lidí vyvrhne a několik dalších polkne. Nedalo se říci, že by jeho odpověď pro mne byla nějakým způsobem důležitá, nebo jsem si to v té chvíli alespoň neuvědomoval "Jestli chceš od nás odejít, běž hned! Nikdo tě tu nedrží." Mužova tvář nabyla zlostnéhovýrazu. Úsečný zlý tón proměnil jeho tvář ve škleb v předsmrtné agónii. Pak že neexistuje stroj času. Muž se nyní přemístil o patnáct let v čase dozadu, s lehkostí a graciézností cestovatele časovými víry vzpomínek. Mlčky si tedy sbalil pár svršků a odešel, přetékaje smutnou zlostí, nemající adresáta. Odjel z rodného Trutnova do neznámé Prahy a tak nějak se tam ztratil. Nebo našel. Konec konců člověk nemusí čekat až do smrti, aby mohl pokračovat ve hře na objevování sebe sama. Ten muž na sobě měl konfekční oblek se sepranými skvrnami od bůhví čeho, s lesklou a velmi rudou vázankou. Vypadal dost nezdravě. Špatně se mu prý v zimě dýchalo -asi slabší srdíčko,"to víte.." Lukáš (jak se prý jmenoval) se rozhodl tyto vánoční svátky využít jako odysseuv návrat smíření. Chtěl uzavřít dávno vyhaslou kapitolu svého života, s klidem a lidským porozuměním. Alespoň jednou v roce jsme laskavé a smířlivé bytosti. Měl dceru a ta zase pětiletého chlapce, který byl postižen hluchotou, což bylo samozřejmě smutné. Zatímco muž neustále hovořil, já už hodinu předstíral že spím. Venku byla zima a sladký sníh. Okna se mlžila a přes uličku naproti mně na nich prstík desetiletého chlapce psal důležité poselství bůhví komu. Vypadal jako můj syn před lety, jeho oči byli plné neklidu a zvědavosti, netrpělivosti a moudrosti. Na sobě měl červený svetr s bílými vzory, který se mu stále vytahoval nahoru a z kalhot mu neustále vylézala bleděmodrá košile, kterou se mu jeho těstovitově vyhlížející babička vytrvale, avšak neúspěšně snažila zastrkovat zpět do světle hnědých manšestrových kalhot. "Nemůžeš sedět chvilku klidně?!" Prohodila občas naříkavým hlasem větu kterou před ní a po ní použilo a použije ještě tisíce lidí, bezradně zápasících s nespoutanou dětskou energii. Nervózně se ohlížela po autobuse, jakoby hledala oporu v náhodných cestujících. Žádný z nich jí ji ale neposkytl. Lidé ospale mžourali a vypadali v mihotavém světle polozapnutých zářivek jako parta umrlců na školním výletě. Autobus konečně zatočil na autobusové nádraží ve Dvoře Králové a muž se mi sesunul na rameno.Uvědomil jsem si, že je mrtvý. Rudá kravata mu vyklouzla ze saka a visela kamsi dolu mezi sedadla, jako dlouhý jazyk, který muž vyplázl na tento svět. Vrátil jsem ho opatrně na jeho místo a natáhl se nahoru pro tašku. Autobusové nádraží se za dobu co jsem jej intenzivně nevyužíval, vůbec nezměnilo. Jenom

jakoby okoralo. To co mi kdysi připadalo velkolepé, nyní bylo provinční. Jakási smutná parodie minulosti. Nevěděl jsem, jestli mám počkat až všichni vystoupí a pak oznámit řidiči úmrtí jednoho z jeho cestujících, nebo pospíchat na autobus a nechat ten objev na někom jiném. Poslední mi jede za pět minut. Mohl bych ho stihnout. Rozvažoval jsem a čas ubíhal. Lidé vycházeli do mrazivého vzduchu venku a mě nezbývalo, než se také zvednout.

Muž s černými kaštanovými vlasy vešel do panelového domu. Rozsvítil světlo a vydal se po schodech do prvního patra, kde bydlel. V chůzi si rozepnul hnědou koženou bundu. V prvním patře se zastavil, aby vyndal z náprsní kapsy papírové kapesníky. Jeden vytáhl a vysmrkal se. Nehty na rukou měl trochu mastné a na jejich koncích bylo tmavé lemování. Použitý kapesník zmačkal do malé kuličky a tu odhodil mezi zábradlím kamsi dolů do mezaninu. Vyběhl těch několik posledních schodů. Když došel ke dveřím, zhaslo světlo na chodbě. Mohl se natáhnout a rozsvítit, ale neudělal to. Vytáhl klíče, v slabém mihotavém odrazu venkovní svítilny našel ten správný a snažil se jej zasunout do zámku. Chvíli bylo slyšet šátrání kovu o kov a hned nato se dveře rozevřeli dokořán. Do tmavé chodby prudce vteklo žlutavé světlo z bytu. "Kdepak si byl?" Dveře otevřela žena okolo pětadvaceti let, na sobě měla béžovou imitaci kožíšku a v ruce držela pletené rukavice. "Už jsme tam měly bejt před půl hodinou!" Její hlas byl rozrušený, byť lehce kontrolovaný, tak aby se příliš nerozléhal po tmavé prostoře domu. "Prochy nemoch nastartovat, tak sem ho roztlačoval." Odpověděl muž smířlivým hlasem a chystal se vstoupit dovnitř. "No ani se neslíkej, najíme se tam." Žena nasupeně vyšla na chodbu a rozsvítila světlo. Zavřeli dveře a vydali se dolu po schodech k domovním dveřím. "Vod čeho seš tak zasranej." Žena šla za mužem a během chůze mu rukou bezúspěšně čistila umazanou bundu na zádech.

Řidič autobusu se na mne vyčítavě podíval, když jsem mu sdělil skutečnost, že můj spolucestující zemřel. Ač provedl několik nesmělých pokusů o jeho oživení, nakonec se smířil s daným stavem situace a volal kamsi na dispečink, což jsem slyšel již z povzdálí, neboť jsem vyrazil na mrazivou cestu do Kocbeře, vesničky kdesi v Krkonoších, vzdálené asi šest kilometrů od Dvora. Pamatuji si, že jednou jsem už takto v mrazivé noci kráčel, tenkrát jsem ovšem byl trochu pod vlivem alkoholu a maje ruce v kapsách kabátu, při uklouznutí na zmrzlé cestě jsem upadl na bradu a nemohl jsem potom asi týden mluvit. Což konec konců nebylo až takové neštěstí. Učil jsem se v Praze na provozního zámečníka a každý pátek jsem jezdil domů. Vystupoval jsem ovšem v Hořicích, kde studoval na zemědělské škole můj kamarád Jiří a tam jsme se ještě s partou jeho spolužáků opili a pak v povzneseném stavu dojeli krkonošským drakem do Dvora Králové. Tenkrát -jak si vzpomínám, jsem ve Dvoře lezl po osobních autech, stojících v ulicích. Jirkova spolužačka Vendula mě přesvědčovala že to není dobrý nápad a vím jistě, že jsem později již nic podobného nepodnikal. Domnívám se, že stimulem k mému exhibionistickému výkonu byla právě Vendula, jež byla fajn. Pokud se opila, byla dobrým sexuálním příjemcem a ostatně první ženou, které jsem mohl nahmatat klitoris. Událo se to v bývalé svazácké klubovně a můj prst tehdy prvně pronikl mezi stydké pysky nějaké ženy. Byl to příjemný erotický zážitek. Cesta byla kluzká a po stranách byli zbytky nahrnutého sněhu. Čekal jsem, kdy mne nějaké auto srazí. Jeli asi tři, dvě mne minuli a to třetí -modrý vartburg zastavil, což byla asi ta nejpříjemnější chvilka za celý dnešní den. Ještě ráno jsem byl otec rodiny, obyvatel města Plzně, sledoval jsem MTV a poslouchal Eminema a jeho "Without me". Vzpomněl jsem si na to, když jsem vstoupil do modrého varťase, protože ta samá píseň zněla i uvnitř. Pocítil jsem soucit s lidmi, kterým muž v autobuse svým skonem narušil časový

harmonogram. Řidič wartburgu byl muž s kaštanovými vlasy, na sobě měl koženou bundu s mastným flekem na zádech a vedle něho seděla jakási žena v imitaci norkového kožichu. Hodně špatná imitace a špatný den pro ně. Celých deset minut mlčeli a bylo mezi nimi cítit napětí. Vím že světští lidé tím trpí, ale domnívám se, že není na mě, abych si s tím dělal hlavu. Vystoupil jsem v tmavé vesničce s názvem Kocbeře a sledoval, jak se vzdalují zadní světla modrého wartburgu. Ve vzduchu byl cítit odporný zápach jeho zplodin. Vzpomněl jsem si, že auto spotřebuje na tisíc kilometrů množství kyslíku, jako člověk za celý rok. Ach, jaký to úsporný biologický tvor. Faktem je, že někteří naopak spotřebují za rok několik aut. A proč konec konců ne? Dávají práci těm co je vyrábí. Takový pěkný konzumní řetězec vytvářejí. Dům kde jsem prožil svých prvních patnáct let tohoto života byl nedaleko. Stál ve tmě jak smutný sarkofág, už nejméně sto let, vybudován rukou německého starousedlíka. Později byl onen stavitel aktivním komandem nových pořádků -krátce po té hrozné válce -oběšen na stromě, který jsem právě míjel. Mnohem později, někdy v sedmdesátých letech, se u dveří domku objevila jeho dcera. Lámanou češtinou vysvětlovala, že se v tomto domě narodila. „Běžte…Tady nemáte co dělat…“ Můj otec jí hnal ode dveří "sviňským" krokem, v pochopitelné obavě o své hnízdo. I tenkrát strom jen přihlížel. Byl mohutný a tak tichý. Domnívám se, že by se dalo na jeho pevné větve pověsit mnoho lidí a strom by to ani nepocítil. Dál by lhostejně přihlížel lidskému počínání a kýval mu svými mohutnými větvemi. Zastavil jsem se pod ním. Všude okolo mne bylo ticho. Vítr klopýtal po větvích stromů, občas přinesl psí zaštěkání, nebo zvuk motoru spěchavších cestujících od nikud nikam. Síla stromu byla přímo hmatatelná. Dotkl jsem se vrásčité kůry. Kdysi byl celý tento strom jen maličkým semínkem. Semínko zmizelo a je tu strom. Strom zmizí a bude tu… Cítil jsem pocit semínka, jeho smrt, měnící se v život, strach a odevzdání, zem jako dobyvatele i vlhký a přijímající klín. Hlavou se mi mihla vzpomínka na ayhuascový sejšn v chorvatsku, kde jsem byl umírajícím semínkem, zemí, sluncem i silou pohybu. "Nikdy nezemřeš" zašeptal strom. Otevřel jsem oči. Vítr, větve, tma, moje unavená mysl, to vše dohromady tvořilo harmonii, která ke mě promlouvala. V nitru se mi rozhostil pocit vítězství. Stoupal po páteři směrem nahoru. Had se probouzel ze svého spánku. Vykročil jsem s úsměvem k brance. Ucítil jsem pod chodidly praskající ledový škraloup. Energie kterou jsem uvedl do pohybu, se mi vymkla na chvíli z kontroly a já cítil, jak mi levá noha na kluzkém sněhovém podkladu ujíždí dopředu. Mozkový kmen, ten mozek ještěra, ano, ten který tak často rozhoduje za nás, zvýšil svoji činnost a vyslal levé na pomoc i pravou nohu, aby udržela ztrácející rovnováhu, jakož i moji domnělou důstojnost. Vše jsem to pozoroval v bezčasém mžiku, trvajícím několik milisekund. Někdy tato situace může trvat několik milisekund, někdy několik dlouhých let… Přispěchavší noha ale na ledu také uklouzla. Ruce se mi rozletěli bezmocně do stran. Uvědomil jsem si, že stále pevně třímám svoji tašku. Tvrdě jsem dopadl na pravou stranu hýždí a hlavou jsem se zabořil do umrzlého sněhu. S heknutím jsem otevřel do široka oči. Všude byla úplná tma a nahoře hvězdy. Už jsem za ta léta ve městě zapomněl, jak vypadá skutečná obloha. Dech se člověku zastaví, zoufale by chtěl -cosi uvnitř by zoufale chtělo udržet si tu krásu, zmocnit se ji pro sebe, ego hmatá, lape, ale na tu nádheru nedosáhne. Uvědomí si ji jen občas, při pádu na ledové krustě a trvá jen několik sekund, než si všimneme, že nás studí prdel a že tu konec konců nemůžeme ležet věčně. Zvedl jsem se zase na nohy a trochu kulhajíc jsem došel těch pár kroků k brance. Za okny jsem tušil chlad a prázdnotu. Možná byla kdesi hluboko uvnitř mne.

Modrý wartburg vburácel do podhorského města Trutnova, pod bedlivým dozorem Krakonošovým. Přejel třídu Legii a zastavil před hospodou "U pavouka". Uvnitř sedělo několik štamgastů a popíjelo nejlevnější dvanáctku -Krakonoše za 12 Kč. Byla hořká a svému účelu posloužila.

Muž se ženou vystoupily z vozu. Muž vytáhl z kapsy kožené bundy balíček startek a zapálil si. "Tak poď už" sykla žena. Přešli silnici a zazvonili na jeden ze zvonků u dveří menšího panelového domu. "Ano?" Ozvalo se chraptivě z mluvítka, přes které se stejně tak jako přes tlačítka zvonku táhl jakýsi "Tag" -někoho, kdo měl pocit, že má světu cosi sdělit, ale že nechá na něm, ať si láme hlavu s tím, co to vlastně má být. "To sem já mami!"Ano, zcela jistě tam byl vykřičník. Hlas ženy v imitaci kožíšku byl kategorický. Byla to jedna z dcer své matky. Ozval se bzučák a muž se ženou vstoupili dovnitř. Na schodišti se rozsvítilo a kdesi nahoře se otevřeli dveře. Ve druhém patře muž odhodil cigaretu na špinavé dlaždičky a v chůzi ji bezmyšlenkovitě zašlápl. Vstoupili do bytu ve třetím patře. Na chodbě po nich zbyl jen slabý cigaretový zápach.Špatně zašlápnutý nedopalek vysílal do tmy svůj tichý signál pomíjivosti. Muž se ženou si v předsíni bytu sundávali svrchní část oděvu a boty, potřísněné slanou břečkou z ulice. V obývacím pokoji svítila obrazovka a na ní někteří chytří lidé soutěžili o to, kdo je z nich ten nejchytřejší. V pohovce naproti televiznímu přijímači seděl asi pětiletý chlapec. V ruce potřísněné jakousi hnědou pochoutkou držel ovladač jako královské žezlo. Zvuk u televizoru byl zeslaben. Chlapec jej nepotřeboval, protože byl hluchý.

O tom, kdo to přichází z Edómu
Izajáš 63 Měl bych asi něco sníst, už dvanáct hodin jsem o hladu. Jíst ale nemohu. Jakoby se stroj uvnitř mého těla zastavil. Těsně před vrcholem. Je pět minut po půlnoci a nevím přesně co se to děje. Někde v mé minulosti k tomu všemu co se stalo musí být vysvětlení, musí tam někde být cosi, co jsem přehlédl, protože jinak bych nebyl tam kde jsem. A tak tedy se jen protáhnu, kosti zapraští a dál kladu písmenka do vět a kapitol... Uvnitř byl cítit vlhký zápach plísně. Dům byl promrzlý na kost. Bylo na mě, abych jej trochu rozehřál. Zapnul jsem elektrický spínač a rozsvítil na zápraží. Baterka tu žádná funkční nebyla a v kůlně s dřívím byla tma. Nahmatal jsem tam několik polen a přinesl jsem si je na zápraží. Kovovou sekyrkou ruské výroby, kterou si kdysi matka přivezla jako suvenýr z dalekého Kieva, jsem se jal vytvářet třísky. Naposled jsem vyráběl třísky na oheň v Plzni na chatě tchána. Chtěli jsme si zatopit v krbu a já jsem vzal polínko, zapnul elektrickou pilu (ruské výroby) a přiložil dřívko ke kotouči. Dřívko se zaseklo a zuby pily se hladově zakously do mého levého prsteníku. Kus masa visel na kousíčku kůže, já jsem nevěřícně hleděl na to nadělení a pamatuji se, že mi v hlavě vytanula jediná myšlenka: "a jak to bude s moji kytarou?" Moje žena -lékařka - zhodnotila situaci, posadila mne do naší škody 120 a vyrazila se mnou do nemocnice. Ruku jsem měl zabalenou do pleny některého z mých dětí a neměl jsem odvahu se podívat jak se situace má. Moje žena je výborná řidička. Vlétla do nemocnice jako tajfun, vytáhla z dřímot doktora sloužícího na ambulanci a vůbec brala celou situaci velice vážně, za což jí budu navěky vděčný. Neměl jsem nikdy tu schopnost prožívat věci okolo sebe na tak vysoké úrovni. Jako každý muž, zpočátku jsem v opačném pohlaví hledal matku. Podařilo se mi to dokonale. Moje první žena byla dokonalá matka. Moje, jakož i všech lidí této planety. Bylo to její prokletí i požehnání, jak už to tak většinou bývá. Neusekl jsem si tentokrát ani kousek prstu. Zatopil jsem a vyštrachal ještě elektrický radiátor. Zalezl jsem v oblečení pod peřinu a naslouchal bzukotu ventilátoru a praskotu ohně. Teplo bojovalo s chladem a zatím mi nebyl znám

případný vítěz. Připadal jsem si jako Robinson na opuštěném ostrově. Litoval jsem sebe, jakož i všechny, kteří se mnou byli nuceni přijít do styku. Nemohl jsem plakat, už hodně dlouho jsem nemohl plakat. Schopnost pláče ze mne byla vypleněna pro blaho mé osobnosti. Zatlačil jsem ji na žádost svého okolí kamsi hluboko do svého vědomí, jako cosi nepatřičného, cosi co svět okolo mne nechce vidět. Dar pláče jsem musel odmítnout, dříve než jsem se dozvěděl jaký pro mne může mít význam. Dar zlosti jsem však odmítl již vědomě. Můj otec byl velice zlostným mužem. Snadno se rozčílil a zase se snadno uklidnil. Vždy jsem si říkal, že nebudu jako on. Byl to jeden z mých hlavních programů, protože nic pro mne nebylo větším utrpením, jako když se na mne někdo zlobil. Byl jsem citlivý na tu negativní energii a ona mi působila nesmírnou bolest. Rozhodl jsem se, že zlost a nenávist nikdy nevypustím do arény svého bytí. Už jako malé dítě jsem věřil, že mohu být tím čím chci být já, že nejsem determinován čímkoli vnějším, ať jsou to geny či prostředí…. skutečně jsem tomu věřil. Vstal jsem a vypnul elektrický ventilátor. Teplota již byla snesitelná a vrčení motoru mne rušilo v melancholicko sentimentálním sebetrýznění, ala Laurence Sterne. Zavrtal jsem se opět pod peřinu. Uvědomil jsem si, že se mi chce močit. Nechtělo se mi do té zimy. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi viděl močit otce do umyvadla u dveří. Vím že mu to připadalo nepatřičné, protože se to přede mnou snažil zakrýt. Dodnes jsem však nepřišel na to, proč je to tak nepatřičné. Odpad z umyvadla končil v příkopě u cesty. Vstal jsem a vymočil se do umyvadla. Spláchl jsem svoji zlatistvou moč teplou vodou z bojleru. Ke své moči jsem měl poměrně kladný vztah. Moje žena mne zasvětila do tajů urinoterapie a byť jsem měl zprvu pocit, že vypít svoji vlastní moč je něco jako zabít spící matku, konec konců to fungovalo a to bylo to hlavní. A vlastně není nic, co bych nedokázal vypít, pokud z toho mohu mít nějaký prospěch. A propo já... Já jsem souhrnem milionu bytostí, jakýsi správce, Ebiteb, rozhodující co je pro nás jako celek dobré a co ne. Jsem mozek, nebo vlastně ne, říkám přeci můj mozek, tedy čí, kdo je na první metě, co to vlastně jsem... -Tady někde jsem usnul a tok zmatených myšlenek tím byl pro dnešek definitivně přerušen... No a co.

O Ebiteb
Poprvé jsem se setkal s Ebitebem v nikdy nevydané práci Tomáše Akvinského. Před napsáním svého základního díla "Summa theologiae", díla tak důležitého pro vývoj katolické dogmatiky, napsal krátkou báseň: "Ebiteb a stěžníci" (1243) Přesné znění si už nepamatuji, ale bylo to něco jako: Stěžníci bájné Ebiteby střežící bránu pokání zmírají v náručí Amiteby jež plachty na plavbu vyhání Báseň přežila pouze díky ústnímu přenosu přes několik generací a bůh ví, že o identifikaci tohoto dílka mi nikdy ani v nejmenším nešlo. Důležité pro mne bylo slovo Ebiteb a Amiteb. Kdysi dávno totiž, když jsem experimentoval s holotropním dýcháním, jsem měl vizi o dvou protipólech jednoho celku, Ebiteb a Amiteb. Nešlo o pohlaví. Jednalo se o aspekt dvou rozdílných energii, které se na počátku velkého třesku rozdělili a v jejichž spojení je ukryt smysl veškerého universa. Jing a Jang, den a noc, to vše jsou jejich aspekty. Spatřil jsem i symbol Ebiteb. Byl to buddhovský lvíček v jakémsi hořícím kruhu. Symbol Amiteb mi bohužel nebyl znám. To je už sedm let. Smířil jsem se s tím, že některé věci v mém životě mi dávají smysl až o mnoho let

později. Toto byla zcela jistě jedna z nich.

O nářku nad současným ponížením Jób 30 Autobus vjel na stanoviště v Peci pod Sněžkou. Měl půl hodinové zpoždění. Přesně tolik činila řidičova přestávka. Dveře se otevřeli a z nich se vysypalo několik šťastných lyžařů, kteří již nedoufali, že se ještě dnes dostanou na místo svého určení. Řidič pohlédl nevraživě na hlouček cestujících, kteří čekali až je naloží. "Dědek pitomej." Zabrumlal řidič a protáhl se. Zapálil si cigaretu a vydal se na obhlídku autobusu. Jak šel, pohledem přejížděl prázdná sedadla, na kterých před chvílí ještě seděli živé bytosti, které nyní byli pryč, aby se tu mohli objevit jiné bytosti. Jiné a přeci tak stejné. Došel až úplně k zadním sedačkám, usadil se na ně, natáhl si pohodlně nohy a vyndal z pouzdra na opasku telefon. "Ahoj Marťásku." Potáhl z cigarety, mírně se při tom usmívajíc. "Nojo, v Peci, ale poslouchej, nebudeš věřit, co se mi stalo." "Ve Dvoře mi umřel nějakej chlápek. Musel sem tam půl hodiny trčet, než si pro něj přijeli" "No nevím, prostě umřel, přišel s tím jeho soused." "To jo, děsivý. Hele, budu muset jet." Jedním okem mrkl na zběsile tikající náramkové hodinky. "Jasně, neboj. Čaues." Muž se usmíval. Cítil se mnohem lépe. Zvedl se a vydal se zpátky napříč svoji lodí. Na zastávce mrznul mezi jinými také Martin. Špatné boty, špatné oblečení, špatný den. I Martin se podíval na hodinky. Už před deseti minutami měl autobus odjíždět a zatím tam stojí a řidič dělá bůhví co. Kretén jeden bezohlednej. Martin cítil, jak mu nenávist k řidiči stoupá hrdlem nahoru a dusí jej. Tak už pojeď, štěbetala jeho mysl, jakoby jej mohl řidič slyšet. Martin přešlapoval na místě a cítil, že prsty na nohou jsou již necitlivé. Měl si vzít nějaké lepší boty, ale kdo mohl tušit, že tu bude trčet. Vysílal nenávistné signály směrem k temnému autobusu. Konečně spatřil řidiče, jak přichází zezadu a usedá za volant. Teď konečně vyrazí. Ale řidič se kamsi nahnul a vyndal láhev minerálky. Martin potichu zasyčel, oči upřené na řidiče, jakoby jej chtěl hypnotizovat. Konečně se ozval zvuk startovaného motoru. Martinovi zněl jako rajská hudba. Cítil, jak se jeho hněv proti řidičovi obrací ve vděčnost. Jak se autobus rozjel směrem k zastávce, cítil oddanost k tomu poslovi, tomu andělovi, který jej vykoupí, již za několik vteřin jej vykoupí z jeho utrpení. Autobus elegantním obloukem najel před netrpělivý hlouček lidí. Zastavil a dveře se sykavě otevřely. Martin zasunul pravidla bontonu kamsi hluboko a daleko a vmáčkl se jako první do otevřených dveří. "Praha." "Stošedesát." Zkřehlou rukou se snažil z peněženky vyjmout požadovaný obnos. Přímo cítil tlak zbytku potencionálních cestujících. Uvědomil si, jak jej v duchu proklínají za jeho nešikovnost a snažil se celou operaci urychlit. Kovová dvacetikoruna mu vypadla a zakutálela se kamsi pod sedadla. Chvíli rozvažoval, má li se jí vydat hledat, ale pak vyndal dvěstěkorunovou bankovku a podal ji řidiči. Dostal jízdenku, drobné nazpátek a pak se chvatně vydal hledat toulavou minci. Bylo mu pojednou strašné horko, ale chtěl minci nalézt dříve, než bude autobus obsazen.

Šest hodin večer Přicházeli pomalu průsmykem mezi kopci jako lidé, kteří jsou neradi, že končí jejich pouť. Jedenáct mužů oblečených v bílém, sandály zaprášené od křídových kamenů na cestě, okraj šatu ztmavlý prachem, na tváři starosti. Knihu „Den kdy zemřel Kristus“ od Jima Bishopa mi daroval přítel kněz, uklouznuvší na slupce alkoholového opojení, s nímž jsem se seznámil v Apolináři. Jedenáct mužů bylo dozajista jedenáct apoštolů. Dny jejich gurua se chýlili ke konci a jim stále okolní svět kreslil na tváři stíny starostí. Nedokázal jejich srdce naplnit klidem a sílou? Četl jsem dál. Ježíš se díval na město s láskou. A toužil po něm. Až dosud se je vždy snažil získat a cítit s ním Jen obyčejná snaha po moci nad ostatními. Není lemována vždy jenom tím nejušlechtilejším úmyslem? . ..a Jeruzalém se vysmíval a pochyboval o upřímnosti jeho snah. Teď se ho město bálo alespoň jeho malá, ale významná část a ukládalo mu o život. Večerní vánek pohyboval jeho šatem a deset apoštolů se dívalo na jeho tvář ve snaze vyčíst z ní něco jiného než zármutek. Takže byl Ježíš tak jako ostatní lidé, ve vleku svých tužeb, tužeb ovládat pořádek a chod veškerenstva na této zemi, panovat jen silou myšlenky, čisté do míry čistoty svého nositele. A proč konec konců ne? Je tu pro všechny to velké sladké jablko, každý muž má právo zkřížit své kopí spárátky ostatních. Všichni hrajeme své hry. Zavřel jsem knihu. Žádné slovo, nám nesdělí nic víc, než cosi o zmatené mysli jeho autora.
23.12.2002 Kocbeře

Bylo šedivé ráno. Kamna byla vyhaslá a studené stránky knihy mne studili do prstů. Nikdo nám nemůže sdělit něco co nevíme. Je -li příliš brzo, nepochopíme. Je -li příliš pozdě, nedoceníme. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale cítil jsem, že rozdíl mezi teplotou mého červeného nosu a ostatních částí těla je již tak veliký, že se stává nesnesitelným Vstal jsem a vzal z chodby kyblík od vazelíny, který byl ze čtvrtiny zaplněný popelem. Vymetl jsem z kamen zbytek včerejšího popela a rozdělal nový oheň. Našel jsem nějaké plesnivé sáčky s čajem a hodil je do hrnce na plotně. Proštrachal jsem trochu skříňky a objevil ještě zbytek okousaných špaget. Pravděpodobně tu přeci jen nějací obyvatelé byli, jen o sobě nedávali příliš znát. Asi měli s lidmi špatné zkušenosti. Pamatuji se, že když jsem byl malý chlapec, měl otec vzduchovku, se kterou dokázal dlouhé minuty nehnutě sedět na židli a v příhodný okamžik vypálit brok do nebohé hladové myšky. Nelovil z hladu, spíše jen opět chránil dobyté území. Podlaha ze starých parket popraskávala, jak jsem přecházel po kuchyni. Byla to místnost čtyři krát tři metry, která nám kdysi sloužila jako kuchyň, jídelna, obývací pokoj a mému otci jako ložnice a někdy i dílna. Na severní stěně byla stará a ošuntělá kuchyňská linka, která patřila v době své slávy některým z bohatších příbuzných. Jako malý chlapec jsem dědil vše po svém starším bratrovi, jako dospělý jsem dědil po konzumnějších příslušnících rodiny. V domě byla ještě studená koupelna a bývalá ložnice s tisíce skříněmi, ve kterých měla moje matka nashromážděny různé hadříky co se jí všelijakým řízením osudu dostaly do rukou. Vlastně tu byli ještě dvě místnosti, které ovšem nebyli příliš obyvatelné, alespoň nyní v zimním období, kdy plíseň a prach nadmíru dráždili můj městský nosík. Popíjel jsem si čajík, přikusoval osolené špagety a zdálo se, že mi konec konců nic nechybí. "Všechno co potřebuješ máš neustále na dosah." Zaznělo mi v hlavě. Nevěděl jsem kdo to řekl a bylo mi to jedno. Oblékl jsem se a vyšel na dvorek do bývalého chlívku pro trochu uhlí. Moc ho nebylo, ale na pár dní vystačí. A potom? Kdoví co bude potom? Já tedy rozhodně ne. Ve vzduchu byla cítit předzvěst budoucích událostí. Cítil jsem jejich vůni, trochu bolesti a mírné vzrušení.

O Abímelekovu kralování
Soudců 9 Dům s číslem popisným 140 měl komín, ze kterého se stejnoměrně odvíjel svitek kouře z kotle na topný olej. Zajišťoval svému majiteli pohodlí městského životního standardu v podmínkách horské koncentrace příjemně jehličnatého ovzduší. Okna byla zvenčí pokryta jinovatkou a zevnitř orosená. Teplota uvnitř se pohybovala okolo 29 stupňů celsia. Teplota venku dosahovala -10 stupňů celsia. Za okny s malými skleněnými tabulkami svítilo několik tlustých svíček žlutavé barvy. Jejich plameny se komíhali v podivném tanci, za zvuku pomalé písně v podání Xaviera Aiidoa "Bischen nehmen". Stěny místnosti byli zaplněny poličkami, na kterých se mezi knihami povalovali různé tretky. Na zemi byl zelený koberec s krátkou střiží, na němž se povalovali části oděvu, smíšené s náčrtky a papíry, potřísněné barvami. Strop místnosti byl zakryt obrovským šátkem s esoterickými vzory, uchyceným po stranách lněným tkalounem ke hřebům ve zdivu a visící vprostřed směrem do středu místnosti, jako obrácená pyramida. Pod ním bylo dřevěné pódium, a na něm stála rozměrná postel. Pódium bylo větší po celém svém obvodu než postel a na okraji mělo vyřezávané zábradlí. Dolů k podlaze vedly široké dřevěné schody, vyleštěné a mírně ošlapané ve svém středu. Postel měla rozměry dvakrát tři metry a přes celou matraci byl přehozen černý vlněný přehoz s bílými hvězdicemi. Na něm ležela mladá žena s pravidelnými rysy v obličeji a křehkou postavou. Její prsa, i když ležela na zádech, tvořila pěkný pevný tvar, což hovořilo pro silikonové šílenství a nebo vynikající práci "Univers". Ruce měla nad hlavou, pokrytou krátkými hustými bílými vlasy a obě spočívaly jako dva ospalí hadi na okraji obří pelesti, s prsty směřujícími kamsi do sytě svěží zeleně koberce. Jemné tetování čínského draka, umístěné nalevo od pupíku, se v ladné křivce smýkalo směrem k pohlaví a ocas draka se ztrácel kdesi v tenké lince pečlivě upraveného ochlupení, uhlově černého zabarvení. Dívka měla nohy mírně pokrčené, tak že kolena byla asi 40 centimetrů vysoko a 63 cm od sebe. Kůže byla hladká, jemná a porostlá světlounce stříbrným chmýřím. Krásné štíhlé nohy byli zakončeny chodidly, na jednom z nichž se pohupoval stříbrný řetízek. Nehty byli nalakovány slabě modrofialovou barvou a na levém malíčku se barva již mírně odírala. Nehty na rukou byli bez laku, čisté a upravené. Dívka otevřela zarudlé oči a pohlédla na muže, který seděl v tureckém sedu po jejím levém boku. Bylo mu 41 let, měl svěží snědou pokožku, krátce zastřižené vousy a světle hnědé kaštanové vlasy ke krku. Na něm se mu houpal zlatý křížek. Jak se vrtěl aby odklepl popel z jointu, křížek se mu přilepil nad pravé ňadro. Vtáhl se zavřenýma očima kouř do plic a zadržel dech. Dívka natáhla ruku, ale muž jí neviděl. Čas se jakoby zastavil. Ležící dívka s nataženou rukou, jako by vyzívala osud k příchodu a muž, sedící bez pohnutí, nahý a urostlý, oba vyplaveni sem, daleko od klokotu velkoměsta, vyvržené naplaveniny zvyků a rituálů. Hudba zněla prostorem a chloupky na mužově těle tančili tanec souznění a harmonie. Otevřel oči a podal jointa dívce. Kouř vyfoukl směrem k symbolům na šátku, který pro něj nyní byl barevnou hostinou. Vnímal barvy a pocity které vznikaly jak vlnky na pobřeží. Nechal je sebou procházet kamsi dál a hlouběji. Položil ruku na drobný pupík dívky. Ucítil hladkou a teplou kůži, svoji ruku, která se spojovala s tělem dívky a poznenáhlu rozeznával mizení pomyslné hranice mezi dívkou a svoji rukou. Potáhl znovu z brčka a podával jej zpět dívce. Dívka se nepohnula, jenom se usmála a rukou udělala plavný pohyb, jakoby svou dlaň s prsty vypustila do krátké taneční kreace. Ruka opsala ladný oblouk a vrátila se zpátky na pelest jejich lože. Muž odložil zbytek smotku do popelníku ve tvaru ploché mušle. Trochu popela se při tom vysypalo na deku.

Sklonil hlavu do klína dívky a ta přivřela s lehounkým úsměvem oči. Propnula celé tělo do luku, aby energie mohla proudit do všech meridiánů. Cítila se jako list unášený proudem vlídnéřeky, směrem k laskavému lůnu mohutného oceánu. Ucítila strniště muže na svém ohanbí. Úsměv opět nakrátko roztančil její tvář. Položila mu ruce zlehka a něžně na hlavu. Muž vdechoval vůni vlahého pohlaví a něžně jej rty kontaktoval. Jazykem a celými ústy poznával tvar, chuť a energii klitorisu sladce vrnící dívky. Jak se nořil jazykem do pochvy, ucítil erekci. Čas se zastavil a nebylo kam jít. Bylo jenom jedno dlouhé teď a tady. Za okny se probouzelo ráno a zvědavě nahlíželo, jak mužovo tělo přikrývá křehké tělo pod sebou. Jeho polibky se jako sněhové vločky tříštili o vlhkou kůži bělovlasé dívky. Její slabé mručení bylo jako tichá píseň harmonie a odevzdání. Když do ní muž vstoupil, ucítila mohutný příval mužské energie, který ji přeběhl po páteři nahoru směrem k temeni. Musela se několikrát rychle nadechnout, aby nalezla rovnováhu. Křehkou rovnováhu na pokraji orgasmu, onoho záblesku boží přítomnosti. Vydechla nakrátko zadržený vzduch z plic a pomocí tlaku bránice vytlačila jeho zbytek. Hudba ustoupila do pozadí a ona cítila jak se jí rovnováha opět vrací. Pustila do plic čerstvý příval vzduchu, nejprve do spodní části břicha a postupně nahoru. Jak se plíce zaplňovali kyslíkem, vzrušení, jako nekonečná spirála opět stoupalo do nebeské výše. Těsně před vyvrcholením opět prudce vydechla. Ploché bříško se stáhlo dovnitř a na chvíli zůstalo bez pohybu. Ani muž se nepohnul. Nehnutě byl vetnut do křehké dívky a vnímal jenom stahy její horké pochvy. Dívka, ač se ani nepohnula, přelévala energii z muže do sebe a zpět. Cítila jeho srdce, jak pulsuje uvnitř ní, v naběhlých žilách jeho ztopořeného penisu. Muž cítil jak mu od kostrče vzhůru stoupá hořká bolest. Slastná, opojně hořká bolest. U pupku se zastavila. Muž si uvědomil, že má nohy křečovitě napjaté a třesou se mu vysílením. Uvolnil je a žhavý had zářivé energie se vydal páteří vzhůru. Nekonečně pomalu se pánev muže vzdalovala od pánve ženy. Cítil vnitřní teplo dívky a ztratil poslední vzpomínku na to čím nebo kým je, nebo byl. Byli tu jen dvě energie, které kolem sebe kroužily, prostupovali jedna druhou, spojovali se, rozdělovali a dvě těla, jejichž identity zmizeli kamsi do bezčasového prostoru. Oba zemřeli bez slůvka odporu, odešli rovnou do nebe, aniž by cokoliv tušili. Nebyl tu nikdo, kdo by hodnotil, soudil, nebo rozmýšlel. Byl tu jen jediný dlouhý orgasmus, natažený vykouřeným THC do hloubky a výšky. Pro Muže i ženu to byla poslední soulož v jejich životě. Etien si toho byla vědoma "Etien." Muž řekl jméno dívky klidným a tichým hlasem. Ležel s hlavou u hlavy dívky. Dívka možná spala, možná ne. Měla zavřené oči a nehýbala se. Jen znak "Ebitebu" na stříbrném řetízku levé nohy se pohyboval v rytmu jejího srdce, pumpujícího krev do cévy pod kůží, dávaje tak najevo její přítomnost na tomto světě.

Oblékl jsem si na sebe nějaké staré hadry a vydal jsem se do kůlny, abych naštípal další dřevo. Bylo ho tu dost. Moje matka, ještě když tu bydlela, si dělala spoustu zásob. Hodný pan Sychera se postaral o nařezání a konec konců i o matku. Po smrti otce se odstěhovala k němu do Dvora Králové, kde žijí v domku u zoologické zahrady, což má jistě nějaké výhody, byť si momentálně neuvědomuji jaké. Nasekal jsem nějaké dříví a vydal se na obhlídku zahrady. Moje a sousedova zahrada nebyla oddělena plotem. V rohu zahrady, kde byla nevysoká hromádka kompostu, byl nafoukán bělavý sníh a vytvářel malé pohoří. Vítr jej vždy nafoukal do tohoto kouta a já jsem jako dítě skákal do peřiny měkkého sněhu, promočený a zarudlý... Ozvalo se skřípnutí dvířek u souseda, jakéhosi malíře z Prahy, který tu trávil mnoho času bůhví čím a bůhví s kým. Na zahradě vedle té mé měl postavenou boudu z prken, jejíž dveře se

zprudka otevřely. Pára která se vyhrnula zevnitř ven, mi napověděla, že se jedná o saunu, nebo něco podobně horkého. Ven vyběhlo asi pětadvacetileté děvče, s bílými, krátce střiženými vlasy a jakýmsi tetováním, které se ztrácelo mezi chloupky uhlově tmavého klína, sestřiženého do svislé čárky. Nebo snad vykřičníku? Jsem si jist, že její oči zaznamenali mou přítomnost, výraz ve tváři se jí však vůbec nezměnil. Jak probíhala okolo mne, uvědomil jsem si, že tetování je čínský drak a že je mi nějak povědomý. Směřovala zcela jistě k sněhovému pohoří. Od jejich bosých nohou odletovali kousky sněhu. Cítil jsem, jak mi vlhké vločky spočinuli na tváři. Její hýždě kolem mne prolétli ve vzdálenosti několika centimetrů. V běhu se odrazila a jako dravá šelma vyskočila, prolétla mrazivým vzduchem a zabořila své tělo do křupavého sněhu. Odhadoval jsem, že zvuk který přitom její hrdlo vydávalo, byl projev nezmírné rozkoše. Konečně na mne pohlédla a na tváři se jí rozlil mírumilovný úsměv chycené laně, hrdé a krásné. Soused se vyřítil nejprve v závěsu hned za dívkou, ale jak mne spatřil stát jako solný sloup v zasněžené zahradě, zarazil se a omezil se na nabírání sněhu ze země a masírování růžolící pokožky. "Ahoj, já jsem Shapiro. Ty tu bydlíš?" "Někdy. Přijel jsem včera." "Tak to jo. Nevadí to?" Hlavou kývl k dívce. "Já jsem Samuel." Podíval jsem se na dívku a přitom jsem zavrtěl hlavou ze strany na stranu. "To je fajn. Tady na vesnici jsou lidi trochu průdi." "Vážně?" Oči jsem nespouštěl z dívky. "Shapiro, už si viděl někdy takový oči?" Otázala se hlubokým a přeci křehce ženským hlasem dívka ve sněhu. "Neviděl Etien. Co kdybychom toho kouzelníka pozvali na večerní quicken?" Etien se na mne podívala. "Přijde rád. Viď Samueli?" Znovu se usmála. Z jejího výrazu nebylo možné odvodit, že leží ve zmrzlém sněhu, na konci roku 2002. Pohlédl jsem na Shapira. Jeho tvář pro mne byla nečitelná, ale oči byli klidné a jasné. "Jasně rád." Usmál jsem se na oba a obrátil se k odchodu. "Buď tam kde jsi šamane." ten hlas jakoby patřil někomu mnohem staršímu. Medově tekoucí z chraptivé hloubky ženské přirozenosti. Ohlédl jsem se a naposled pohlédl do jejich očí. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem v nich objevil pobídnutí k něčemu, ale netušil jsem k čemu. Slyšel jsem ještě jejich hovor, ale nerozuměl jsem o čem debatují. Za chvíli zmizeli v domě a já konec konců - promrzlý na kost – také.

O kwikování
Quicken (kwiken) byl název pro činnost, pro níž český ekvivalent by mohl být "oživení". První kwiken party jsem absolvoval asi tak před osmi lety. Spočívalo ve vdechování oxidu dusného z bombiček na výrobu šlehačky. Plyn byl lidem nazýván ze zřejmých důvodů Rajský. Dalo se při jeho použití zažívat změny vibrační úrovně vědomí. Z počátku byli informace ve střízlivém stavu nepřístupné, ale člověk je odolný organismus a mozek plynu brzy přivykne. Je dobré projít průpravou jogína, nebo dlouholetého huliče, protože je důležité co nejdéle v sobě udržet onu zázračnou substanci a je nasnadě, že plíce se nedostatku kyslíku poněkud vzpečují. Působení je velice rozdílné, podle toho, na jaké úrovni vědomí se právě nalézáte. Viděl jsem různé reakce, od hloupého chichotání začátečníku, podobné dětským pokusům s konopím, po zasněné pohledy zkušených, či dravého vzestupu mistrů. Je zřejmé, že plyn bylo možno využít dobře k práci s vědomím. Ne snad s takovou razancí jako LSD, ale na druhé straně s velice rychle odeznívajícími účinky. Primární účinky sice odezněli, nicméně do vašeho světa počali pronikat jiné dimenze a pokud jste nebyli pevní v kramflecích a příliš jste ulpívali na vámi „poznané realitě“, mohli jste

snadno propadnout pocitu, že jste šílení a je vám potřeba pomoci zvenčí. Tak jako u ostatních psychedelik, bylo důležité při settingu prostředí a společnost. Byla -li vaše mysl ještě křehká, nebylo radno kwikovat s neznámými lidmi. Na druhé straně jste se nedopouštěli žádného trestného činu, plyn si bylo možné opatřit legálně a v dnešní době je dokonce nabízen na techno párty z bomb v balóncích. Uživatelé sice nemají ponětí o principu a dopouštějí se spousty chyb, nicméně plyn nakonec každého postrčí na jeho cestě, ať již vede do pekla či do nebe. Jenom tam bude o něco dřív. Osobně jsem dával přednost používání bombiček před balónky, neboť při jejich výměně bylo zapotřebí zapojovat obě hemisféry a účinek byl tak trvalejší. Je pravda, že jsem se v Bohnicích setkal s lidmi, kteří plyn vinili ze své situace. Ale tak je to u všech drog. Lidé si neuvědomují, že droga z vás nemůže nic udělat. Pouze odkryje to, co v sobě máte pohřbeno. Pokud chcete žít s onou zahnívající mrtvolou i nadále, držte se od psychedelik raději co nejdále. Droga odstraní škraloup společenské přetvářky a obnaží vaší přirozenost, což je přiznávám často dosti tristní pohled. Ještě jsme jenom nepatrně vzdáleni od svých zvířecích předků. K požití bombiček se používal tak zvaný sledge (sledž - saně), což byla většinou sodovková láhev z umělé hmoty. S těmi na šlehačku, kovovými, jsem neměl příliš dobré zkušenosti. Viděl jsem i upravené sledže, s filtrem, zamezujícím vdechnutí nečistot, které se při výrobě do bombiček dostávají, ale byl jsem ze staré školy a nebylo to prostě už ono. Nejlepší bylo mít sadu Sledžů, v různých barvách, podle čaker, které jste právě ladily. Dále někoho, kdo ovládá automatickou kresbu, aby rovnou zakresloval, jak na tom jste. Quickování mělo neblahý vliv na vaši kostní dřeň, takže pokud jste si ještě neužili všech slastí žívota…. Kwikování bylo prostě něco jako otevírání dveří do hlubin vaší duše. Nikdy jste nevěděli co otevřete a většinou jste z toho neměli moc dobrý pocit, dokud vám nedošlo, že o to tu jde. Byla to jedna z mála účinných metod, jak získat kontrolu nad svoji myslí, nad svým prohnaným egem. Nic co jste zažili, nebo zažíváte není skutečnost. Ani pomocí rajského plynu ji nenaleznete, ale alespoň si uvědomíte, co se okolo vás děje. Navíc, když se setkáte s nějakým cizím člověkem, než proniknete za jeho masku, za představu jeho samotného o sobě, stojí to čas a námahu. Kdo si to dnes může dovolit? :-) Často jsem se ve svém okolí setkával s názorem, že drogy jsou svinstvo. Ale každé hodnocení čehokoliv, vypovídá pouze o našem subjektivním vztahu k určité věci. Není to nic objektivního, obecně platného. Neodsuzuji samopal nebo nůž, přestože zabíjí. Jsou to jenom nástroje. Nástroje nenávisti a touhy, tedy toho, co je tak těžko zvladatelné rozumem. Nebo naopak rozumem využívané. Ty nejsvatější ideály byli a budou použity pro projekci toho zvířecího v nás a naopak. My sami, to co jsme, nebo co bychom mohli být, to bývá velice často ukryto hluboko v našem vědomí, aby nás to příliš neděsilo. Je takřka nemožné se k tomu přiblížit bez pomoci určitých drog. Ovšem, lze použít meditaci. Jste -li dostatečně silní a vytrvalí, po dvacetiletém úsilí můžete sledovat určitý pokrok, ale neznám nikoho, kdo by nahlédl do svého já tak hluboko, jako s pomocí psychedelik. Všichni chceme všechno teď hned, protože zítřek ani včerejšek není. Je jenom dnešek a vždy to tak bude. Jsou lidé kteří se vypravují na vrcholky hor, do vesmírných dálek, do nesmírných hlubin temných oceánů, ale jsou také lidé, pátrající ve svém vědomí. Ti jsou nyní kriminalizováni (již ne upalováni) a odsuzováni, tak jako starověcí apoštolové, hledající tehdy za pomoci víry v Krista, démonizovaného tehdy tak, jako dnes LSD. Jistě to má nějaký důvod. Může to být proto, že je to tak často pro okolí pátračů příliš bolestné. Také to může být proto, že bílé vrány byli vždy tím, po čem bylo třeba pátrat, co bylo třeba odhalovat a zničit. Již za několik dní se měl Samuel dozvědět ten pravý důvod. Ale prozatím jen tápavě narážel na temné obrysy svých zmatených myšlenek… Ze zvířecí říše jsme vystoupili pomocí psychedelika harmalinu. Do nebeské říše se bez psychedelik nedostaneme. Vše v tomto světě má svůj význam a není žádné náhody. Je to jako v tom vtipu o záplavách. Kněz který nechce opustit kostel. "Nebojte se drazí bratři, bůh se o mne postará."

Voda stoupne a lidé s člunem opět připlují pro ctihodného otce. "Děkuji za vaši péči drazí bratři, ale můj bůh se o mne postará." Kněz na střeše zatopeného kostela a helikoptéra s provazovým žebříkem. Záchranáři volají, přesvědčují, ale slova kněze jsou stále stejná: "Můj bůh se o mne postará. Ještě počkám." Kněz utone a v nebi se oboří na svatého Petra. Jak to že mne náš nejvyšší nechal napospas vodním živlům?" "Jak to nechal.." odpoví svatý Petr.."Poslal pro tebe nejprve sousedy, potom hasiče s lodí a pak ještě vojáky s helikoptérou." A o to jde. Nerozdělovat na věci od boha a ty ostatní. Vše v tomto vesmíru je z jednoho zdroje. Univerzum nepořádá náhodná setkání. Vše má svůj řád a smysl. Byť se nám může zdát často velice dobře ukryt. Moje mysl hovořila, jakoby bylo třeba rozptylovat nějaké pochybnosti. Ovšem proč ta vnitřní přednáška? Koho jsem to vlastně přesvědčoval? A kdo byl ten kdo přesvědčoval?Na večer se bylo třeba připravit. Žádná potrava a celková očista. To znamenalo spoustu vody a klystýr. Zima v domě způsobila, že jsem byl trochu nakřapaný, cítil jsem, že se mi na dolním rtu dělá opar a tak jsem nabídku Shapira na kwikování docela uvítal. Věděl jsem již, že projevy na fyzickém těle, jsou odrazem těl mentálních a nebyla mi známa jiná metoda, která by mi mohla pomoci, sladit je dohromady.

Na chvíli jsem musel přestat psát. Nemohl jsem dýchat. Tělo nebylo zcela pod mojí kontrolou, což byl nepříjemný pocit. Jakoby jej kdosi jiný přebíral. Jakoby jej přebíral ON. Měljsem hrozný strach, pot mi tekl v pálivých stružkách po zádech. JÁ jsem nedýchal. Tělo jakoby začínalo žít vlastním životem, o kterém jsem věděl, že nebudu moci již vůbec žádným způsobem kontrolovat. Moc jsem se bál. A to jsem si myslel, že mám pro strach uděláno. Ale jen do té doby, kdy jsem měl vše pod kontrolou. Nyní jsem začínal být jen pouhým pozorovatelem kdesi v mém mozku. Kamsi jsem se vytrácel a byl to nepoznaný pocit. Nevěděl jsem jestli umírám, nebopodléhám šílenství. Šlo to pomaličku, polehoučku. Cosi uvnitř mne se probouzelo a já jsem jenom ztěžka své třesoucí se prsty opět položil na klávesnici počítače. Dál, rychle dál...

O (svatém) Valerianovi a těch zbývajících
1.8.2001 Hradec Králové

Valerián byl zcela jistě stále ještě knězem církve římskokatolické. Alespoň prozatím. Nebylo jisté, dožije – li poklidně svůj život v náručí své všeobjímající a dobrotivé církve. Co bylo na vině? Byly to zcela jistě drogy. Ta metla lidstva, ta boží banánová slupka, na cestě za našimi světlými zítřky. Valerián si občas zašel ve chvílích sladkého nicnedělání na orosené pivko, poseděl v letním dnu na zahrádce rušného východočeského městečka a promluvil s přáteli, neboť být knězem je koneckonců také jen zaměstnání a kdo by chtěl být zaměstnancem dvacet čtyři hodin denně? Seděl tedy v předzahrádce u „Námořníka“, popíjel dobře vychlazený Gambrinus a mhouřil oči do sluníčka. Bylo pondělí, den první. Mohlo by se zdát, že to bylo takto: „Rododendron? Že nekvete?“ Vedle u stolku seděl muž jenž se narodil 27.1.1937. Měl na sobě tričko s modrobílými pruhy, v podpaždí bylo možno spatřit zvýšenou činnost potních žláz a okolo krku mírně jetý límeček se žlutavou skvrnou od pomerančového juice Toma. „Poupata hnědnou a zasychají… noo..“ Protáhla žena a napila se z orosené sklenice piva. Měla na sobě šaty s květinovým vzorem ze syntetických vláken. Narodila se 21.8.1958 ve Dvoře Králové. Měla holé ruce, na nichž

visela unavená kůže. Tak jak seděla na drobné židličce, vynikla její mohutná postava. Velká prsa jí vyseli – jako dva žoky - ke stolu s pivem. „Milá zlatá…“muž poklepal prostředníkem do dřevěné laťky stolu..“ rododendron patří do skupiny dřevin, jež jsou náročné, pokud jde o jejich stanoviště..“ Odmlčel se, aby se napil. Jeho oči přes okraj sklenice sklouzli k servírce a lačně se zavrtali mezi její mladé pevné a pružné hýždě. „Nejčastěji..ech“ vědomí Hubarta, muže z roku třicet sedm vylezlo z konečníku servírky a ulpělo na vodnatých očích Helgy. Helga byla bezdětná žena, žijící v partnerském svazku s Pavlem Mošnou. Pavel Mošna byl bratr ing Evžena Mošny, jenž vlastnil v Plzni dům a kanoi. „Nejčastěji pěstovaný druh Rhododendrum hybridum má specifické požadavky…Přineste mi ještě jedno prosím…“ Zamával vrásčitou dlaní na děvče, které tu roznášelo nápoje, které si sedící lidé objednali a které potom konzumovali. Někteří část nápojů vylévali do speciálních výlevek buď přímo v prostorách restaurace, nebo později v klidu svého teritoria. „Za prvé..“ Hubart klepl ostře prsty do stolu.. „světlo! Za druhé: teplo! Za třetí:..“ Neúprosně odpočítával, jakoby právě kohosi knokautoval a nyní čeká na jeho reakci…. „vzduch! Za čtvrté: voda! Za páté: půda.“ Mezi jeho ruku a popelník s několika nedopalky dopadlo vlhké sklo pulitru. Než stačil muž zvednout oči, tužka se smýkla po lístku s objednávkou. Kývl na servírku, která mezi tím již odcházela k dalšímu stolu. Podíval se krátce na Valeriána a jeho oči sytě zmodraly. Světlo za Valeriánovými zavřenými víčky se stávalo stále jasnějším. Zvuky, šumy a ruchy okolo něho začali ustupovat do pozadí až se naprosto vytratili. Já umírám, blesklo ještě Valeriánovi hlavou a pak cítil, jak se ztrácí a mizí, doba, identita, to vše bylo pryč a on měl vidění. Věděl, že stále ještě sedí na té vrtkavé zahradní stoličce u „Námořníka“, ale zároveň byl úplně někde jinde. Krátce shrnuto: Prožil spolu s Marii hrůzu ponížení, když se ji v přístěnku jejího obydlí zatímco matka byla na trhu -zmocnil špinavý, zemitý muž. Nějaký tulák, snad uprchlý otrok, s vytetovaným lvíčkem na levém rameni, naplněný žádostí a touhou, ano, byl při tom, když ten muž vyprazdňoval svůj chtíč do jejího panenského lůna, do lůna ctnostné Marie, hluboce věřící dívky, mravné a čisté. Marie o svém pohanění mlčela. „Nikdo a nikdy se tu hroznou událost nesmí dozvědět.“ Přísahala ke svému bohu tuto vroucí motlitbu a dál hledala a nacházela sílu k životu v době tak krvavé a kruté. Nebylo zvykem, mít sexuální styk s nevěstou dříve než o svatební noci. Josef byl bohabojný muž a proto když ucítila Marie tepat pod srdcem živoucí bytost, její hrůza, neštěstí a silná víra v boha, vykvasili v pochopitelnou vizi, že to byl sám bůh, kdo do jejího lůna vložil počátek nové lepší doby. Pod jejím srdcem tepe srdce spasitele, mesiáše, honilo se Marii hlavou. Ano, tak to je, to je jediné možné vysvětlení. „Bůh by mne nikdy nezavrhl, neuvrhl by mne do hanby a ponížení, bůh odměňuje své milující děti. A toto je dozajista dítě od samého boha otce.“ O tulákovi se Marie nikdy nikomu nezmínila. Nebylo to podstatné, přes koho přišlo ono boží poselství a pochybovala, že by ostatní lidé pochopili význam celé události, kdyby jim zjevila situaci tak jak se odehrála. Nikdo při tom spojení nebyl. Ani ona sama… Bylo to tajemství, které si odnesla až tam na onen svět, jako nehojící se otevřenou ránu a zároveň cosi, co ji tak těsně spojovalo s všemohoucím bohem. Josef byl dobrý člověk, plný lásky a soucitu. Tuláka by asi nestrávil, ale boha -ač by se to člověku dnešní doby zdálo jakkoliv neuvěřitelné -boha za tvůrce dítěte, jehož chtěl být sám tvůrcem ochotně přijal. Navzdory posměchu všech ostatních, navzdory jejich odsouzení. Marie byla krásná, silná žena. Konec konců, komu už se poštěstí být otcem božího syna. Oba žily ve víře, že se jim zrodí novodobý spasitel. Tato víra potlačovala případnou ješitnost Josefovu a zároveň nepříjemnou vzpomínku Mariinu. Malý Ježíš byl samozřejmě jako nemanželský syn bílou vránou, hromosvodem dětské krutosti, vysmívaný boží syn. Záhy zjistil, že jediné co mu poskytne úlevu, je dobře vykvašené víno, které popíjel ve všech denních dobách, zanedbávajíce tesařskou živnost. Nemohl popíjet s ostatními, byl jim pro smích.

Všichni dříve či později stočili řeč na jeho spasitelství, ptali se kdy už konečně se svým „otcem“ zjednají pořádek na tomto šedivém světě. Nebylo před tím úniku. Nebylo tehdy více knih nežli knih svatých. Ježíš si obstarával od starších opisy svatých spisků a popíjeje v zahradě pod olivovníkem, hleděl do těch řádek, snažíc se v nich nalézt odpověď, proč právě on byl poctěn osudem vyhnance ve vlastním druhu. Kde najít vzor? Ve svém otčímu Josefovi? V tom poctivém dříči, neznajícím nic než práci a dřinu? Jak soumar den za dnem pochoduje svým životem bez začátku a viditelného konce. Jaký to má smysl? Komu tím prospívá? Sobě? Matce? Ježíšovi? Proč být na světě, který o mne nestojí? A navíc ti Římané. Jsme jak plevel na jejich botách. To se musí změnit. Na to většinou usnul, s bublajícím měchem červeného vína na prsou. Jen velice málo jedl, ale o to více pil. Jedné hvězdnaté noci to ale přišlo. Po několikadenní pitce zastihlo Ježíše to, co bychom dnes nazvali delirium tremens. To byla Ježíšova smrt. Ježíš se dočkal svého otce, své víry. Viděl skutečnost tak jasně, jako hvězdnou oblohu nad sebou. Viděl, že celý svůj život má ve svých rukou. Celý svět který jej obklopuje, celý jej má ve svých rukou. Viděl i to, že tomu tak vždy bylo. Mohl být čímkoliv. Mohl se stát čímkoliv. Bůh nám je milostiv. Vydal se směrem do pouště. Klopýtal po kamenech, nohy v sandálech roztrhané, žaludek pálící pekelným ohněm, ale mysl jasná jako vycházející slunce. Stane se mesiášem. Celému světu dokáže, že je spasitel, boží syn. Cítil stále větší úlevu, jak se pouštěl proudem řeky do vzdáleného oceánu bytí. Ač odcházel z domova, cítil, že konečně vykročil na cestu k němu. Valerián otevřel oči. Po tváři mu tekly slzy, mísící se s kapky slaného potu a celý se třásl. „Vyžaduje humózní půdu s dostatkem organické hmoty kyselé reakce. Vhodné je pravidel….“ "Zaplatím" Zavolal schraplavým hlasem na servírku a třesoucími prsty vyndal drobné. Hubart na něho vrhl rychlý a zkoumavý pohled. Valerián se zvedl a vykročil na chodník. Vrazil do něj nějaký člověk s koženým kufříkem. Ten člověk pospíchal, ani se neohlédl a rychlým krokem se vzdaloval. Z bodu A do bodu B. Za použití všech dostupných informací se snažil žít svůj život jak nejlépe uměl. Za použití „všech“ dostupných informací. Tito lidé, všichni co tu v tomto městě jsou, vědí, že dítě se narodí spojením spermatu a vajíčka. Všechny tyto lidi se snažíme přesvědčit o tom, že Ježíš byl a že u něho tomu bylo jinak. Snažíme se udělat z boha člověka, nebo snad z člověka boha? Je to důvod proč lidé v civilizovaných zemích přestávají věřit v naši ideu? Ovšem, otvírá se nám nenasycený třetí svět… ale.. Myšlenky se zmateně honili tam kdesi uvnitř rozpálené Valeriánovy lebky. Víra je na ústupu, protože dál, krok za krokem nepostupujeme s lidmi, našimi bratry, stojíme a voláme je zpátky, místo abychom je vedli. Místo abychom jim dodávali sílu k tomu, dál a dálkráčet křivolakými cestičkami života. Život si cestu najde, ať s námi nebo bez nás. Už jsme uznali, že země není středem vesmíru, ale to nestačí. Valerianovi divoce bušilo srdce. Uvědomil si, že jde špatnou cestou a vracel se zpět. Nakrátko pocítil zlost, že jej bůh postihl touto vizí. Tak klidně si žil, co mu chybělo? Klidná rutina liturgii, úcta a respekt lidských bratrů. Poklidný život kněze krajského města se začínal hroutit. Kdyby tak bylo možné, pokládat hlas boží za hlas satana. Ale není to možné. Když na vás promluví, víte odkud vane. Bože!Bože! Valerián šeptem vyslovoval to slovo, s touhou, aby se probudil a zjistil, že to vše byl jenom jakýsi hrůzný sen.

O překvapení I.
22.12.2002 Praha Martin konečně vystoupil v Praze z tepla autobusu do břečky oteklého velkoměsta. Konec konců, bylo štěstí, že ten autobus vůbec přijel, byl poslední a kdyby nejel, musel by přespat ještě

další noc v té nudné peci, v ubohém penzionu „U Stočese“, koukat se jak milenci naplňují své nejtajnější úmysly, zatímco on se učí na zkoušky z anatomie.

Rychlým krokem se vydal do stanice metra. Těšil se na překvapená očka Daniely, až se rozletí dveře a on tam bude v celé své kráse stát s láskyplným kukučem. Opřel se do něho proud vzduchu, jak souprava najížděla do stanice. Dveře se otevřeli. Vstoupil dovnitř a vyndal z kapsy mobil. Chvíli hleděl na displej a potom jej zase zasunul do náprsní kapsy. Miloval překvapení. Vlak se kýval ze strany na stranu, jakoby jej táhlo na provázku klopýtající dítě. Zavřel oči. Objevil se rej orgánů a latinských názvosloví téhož. Raději je zase rychle otevřel. Nenáviděl medicínu. Měl špatnou paměť a učení pro něho bylo utrpením. Na druhou stranu od otce měl slíbenou apanáž ve výši 10 000 Kč měsíčně, pokud se bude oddávat studiu s co největším nasazením. Uvědomoval si, že žije spíše otcův život, nežli svůj vlastní, ale také si byl vědom, že na žití toho vlastního zatím nemá dost představivosti, síly ani prostředků. Někdy záviděl Daniele její svobodu servírky, vlastního bytu, možnosti určovat svůj vlastní život vlastní vůlí. No, ale ve chvíli, kdy musela za tmy vstávat a vyrážet za prací, by s ní zase tak rád neměnil. Inu, není ten život jednoduchý. Souprava vjela do stanice „Křižíkova.“ Vystoupil a vydal se k východu. Venku ho napadlo, že by mohl koupit lahev červeného, aby si s Danielou mohli udělat fajny večer. Zašel do večerky. Koupil Frankovku, tak jak to měla ráda. Prsty zkřehle svíral chladnou láhev. Otevřel domovní dveře a chvíli hledal na stěně spínač světla. Hmatal po vlhké zdi a cítil, jak se mu na bříška lepí odlupující se barva špinavého zdiva. Konečně se chodba zalila žlutavým světlem. Přehodil si sjíždějící tašku na rameni a vydal se do třetího patra. Ve třetím patře, když stanul před dveřmi bytu, světlo zhaslo. Opatrně rozsvítil další spínač. Občas se mu stávalo, že omylem zazvonil. Chtěl se toho pro dnešek vyvarovat. Chtěl dokončit svou cestu s úsměvem na rtech. Chtěl zapomenout na anatomii, na celý svět. Odemkl si dveře. Zavřel a ve slabém světle, které zářilo přes skleněnou výplň dveří se vydal chodbou. Byl to jeden čtyřpokojový byt, který obývali dva nájemníci a jeden podnájemník. Kromě něho a Danieli tu bydlela ještě mladá církevní úřednice, která se jako myška pohybovala z pravé místnosti na chodbě do té levé, kde měla malou kuchyňku. Na chodbě byl ještě starobylý záchod s věčně protékající vodou. Na konci byly zcela jistě dveře, za nimiž byli dvě Danielininy místnosti. Odemkl je a vstoupil do první místnosti. Z druhé, kde bylo podium, ležení a sedačka se ozývala věž a nějaká sladkokyselá hudba. Podezřelé zvuky na pozadí zmrazili Martina v koutě hned za dveřmi. Prudce dýchal, v levé ruce držel láhev vína, pravou se opíral o zeď a naslouchal milostným vzdechům, které dozajista patřili dívce Daniele a mužské hekání, které patřili někomu dalšímu. Cítil, jakoby se mu odkrvoval obličej, jakoby byl balónek vzduchu, který někdo pustil a on letí, víří místností a bůhví kde skončí. Chtěl se obrátit a odejít, ale nemohl se ani pohnout. Co kdyby jej zaslechli? Byl zasažen, byl to přesný zásah a on nechtěl ukázat svoji ránu. Ne teď, ne v tuhle chvíli. Na druhou stranu tu nemohl stát věčně, nehledě na to, že po koitu se jistě půjdou - nebo alespoň Daniela zcela jistě vysprchovat, takže projdou okolo něho. To by bylo ještě horší. Mozek jen pomalu přežvykoval celou situaci a hledal důstojné řešení. Přendal si lahev do pravé ruky. Natáhl ke klice dveří levou ruku. Cítil jak je vlhká a trochu se třese. Hlučně dveře otevřel, napočítal do dvou a zabouchl je. Vykročil ke dveřím do ringu. V tu chvíli si uvědomil, že lahev měl schovat do tašky, ale bylo pozdě, bude ji muset zakomponovat do svého představení. "Ahoj lidi." Spustil zvesela, vkráčeje majestátně do pokoje. Na pódiu nastalo jakési zmatené hemžení. Míhaní bělavých hyždí a legračně se tvářících obličejů. "Ty seš tady Martine?"

"Zcela určitě. Přinesl jsem vám lahvinku červeného." Maska nasazena, role přijmuta, diváci napjati v očekávání. "Nepředstavíš nás lásko?" "Martine!" Znělo to prosebně. "A tvůj partner této chvíle?" Martin si odložil bundu a posadil se do kožené sedačky, která byla zády k pódiu, aby dal možnost těm dvěma obnovit svoji důstojnost. Slyšel za sebou šustění. Potom zavrzali schody na pódium a na periferii oka uviděl mužskou postavu. Otočil se a uviděl muže, asi třicetiletého, mohutné postavy a světle vlnitých vlasů. Mezi nohama se mu kýval splaskávající pij. Prezervativ byl nahrnutý na jeho konci, jako frajersky usazená čepice příliš rychlého lyžaře. Muž se rozpačitě škrabal levou rukou na zátylku. Pravou podával k Martinovi. "Devil." "Martin Mošna. Piješ červený?" "Co je to?" "Frankovka." Devil chvíli zaváhal."Ale jo, hlavně když to není sladký." Rozhlédl se po pokoji. Martin si domyslel, že hledá své oblečení. "Něco leží vedle." Ukázal do druhé místnosti, kde byla kuchyňka a koupelna. "A přines prosím tě vývrtku." "Martine, prosím tě." Znělo to trochu prosebně a trochu nazlobeně. Daniela sešla z pódia. Vzala si na sebe svůj zelený župan a sedla si do rohu sedačky. Martin sledoval, jak se Devil hbitě orientuje v kuchyni. Oblékl si kalhoty, ponožky, tričko a ze šuplíku vytáhl vývrtku. "Vezmu nějaký skleničky ne?" "Jasně Devile." Martin si všiml, že Devil cestou ztratil svoji čepičku. Ležela na prkené podlaze jak mrtvý červ. "Jsou v té skříňce před tebou." Vyhrkla Daniela a podívala se pátravě na Martina. Devil otevřel skříňku a vyndavaje skleničky, zavolal zpět: "Co jsi říkala?" "Nic. Debil." skřísla mezi zuby Daniela. "Co to posloucháte? To zní jako - Chewing sauce - ale tak před deseti lety." Devil vstoupil do pokoje se sklenkami na víno. "Cože? Ale to jsou starý Chewing sauce." Položil skleničky na stolek a podal Martinovi vývrtku. "Jseš docela frajer. Já bych řádil jako tajfůn." "Proč, jseš žárlivej?" "No, najít v posteli svoji holku s cizím chlapem, tak bych byl kapánek žárlivej." Usmál se Devil a jak mu Martin naléval, podržel sklenku za stopku. Daniela si mezitím mlčky balila cigaretu. Jednou rukou uchopila bílý filtr, vložila jej do papírku, druhou rukou nabrala ze sáčku tabák Samson a vložila jej do papírového korýtka. Hbitým pohybem vykouzlila krátkou cigaretu a vložila si ji mezi úzce sevřené rty. Daniela se nebavila. "Já už tě ovšem znám, ty jseš Devil," usmál se Martin a nastavil sklenku na přípitek. "Tak na nás." Pronesl Devil. Daniela se nepohnula, tak si přiťukl s Martinem a pak do sebe sklenku poněkud příliš hltavě obrátil, až stopka mířila přímo vzhůru. Jakoby se na ten krátký časový úsek stal jakýmsi obrovským ovocem, plodem našeho minulého bytí, ovocem které právě někdo utrhl. "Něco se stalo?" Martin držel sklenku v pravé ruce a otočil se ustaraně k Daniele. "Nemohl by jsi nechat tý komedie?" Daniela si mnula bosou nohu a soustředěně upírala zrak na cosi mezi palcem a ostatními prsty své nohy. Martin se napil. Odložil skleničku. "Co děláš Devile?" Vytáhl krabičku startek. Ruka byla pevná a jistá. Čípak to asi byla ruka? "Logistiku, léky a tak..." Mávl Devil lhostejně rukou. Martin postřehl, že Devil hraje svoji hru. Postřehl, že jeho jistota je na půl žerdi. Devil byl v koutě. Opatrně hochu, opatrně. Pomyslel si Martin v duchu. "No já se jenom tak flákám a rodiče mě dotujou." Usmál se Martin. Vyfoukl kouř směrem k proutěnému lustru. Jeho maska seděla pevně. Věřil tomu. Cítil, že je pánem situace. Cítil svůj klid. Devil se podíval na hodinky. Martin sledoval pozorným pohledem jeho výstup.

"Sakra, budu muset vypadnout. Ještě něco mám." Pohled Devila se smekl z Martina na Danielu, která si stále hrála s chodidlem levé nohy. První slovo - to jistě - Martin zavrhl. Další nabídka byla: "Škoda, neznám moc logistiků. Třeba se ještě potkáme ne?" Devil se podíval pozorně na Martina. Martin však do tváře nevkládal naprosto žádný výraz. Byla jako písek na pláži pod rozpáleným sluncem. "Nojo, tak já jdu." Devil se zvedal. "Mějte se, myslím že spolu něco potřebujete dořešit." "Měj se krásně Devile. Bacha na náledí, je tam zima jak v ruským filmu." Pokynul mu Martin sklenkou. Daniela stále nic neříkala. Devil se otočil a konečně vypadnul. Daniela se natáhla po sklence a trochu upila. "Hele, Martine, já vím co se tak říká, četla jsem to, viděla v televizi, ale nějak...nic z toho nesedí." Potáhla z cigarety. Martin naslouchal, dolévaje si skleničku. "Měla bych se omlouvat, nebo útočit, ale já ti můžu říct jenom jedno. Stalo se to a já byla při tom." "Stálo to za to?" "Stojí za to jezdit na horský dráze?" "No mě se vždycky postaví" Martin se usmál. Daniela se rozesmála. "Nemohl jsi zavolat, nebo smesknout?" "Mám rád překvapení." "To koukám." Daniela dopila a nastavila sklenku."Etě ci."

Moje hlava se začala pomalu zaklánět dozadu. Ústa se otevřela dokořán. Snažil jsem se vrátit hlavu dolů, ale páteř byla zablokovaná. Nemohl jsem se ani pohnout. Jakobych seděl v zubařském křesle. Jazyk se mi vysunul ven a jakoby po něm probíhali vlny. Byl mi podivně cizí. Když se vám tohle stane, ač je to hrozné, chce se vám také tak trochu smát, všem těm materiálním vědátorům a distingovaným profesorům. Chce se vám je nakopat do prdele, protože tohle, tohle …. Nedával jsem svému tělu žádné příkazy a přesto se cosi dělo, cosi, co mne přesahovalo a čeho jsem se stále ještě obával. Nevím jak dlouho jsem takto strnule seděl. Pojednou se hlava sama vrátila zpět a ústa se zavřela. Byl jsem na chvíli opět volný. Pustil jsem se o to zběsilejí do psaní.

Manasa
23.12.2002 Praha

Eliahch seděl v zadní části modrobílého transporteru WW, který měl na bocích nápis GLASS BOTTON. Mlčky studoval Devilovi písemnosti a prováděl při tom jakési výpočty na svém přístroji. Konečně se otočil na Azberetha jr. „Bude tam.“ „Takže přeci jen Achranheth?“ „Ano. Je to žena a má mohutný potenciál sexuální energie.Potřebujeme ženu.“ „Ale…“ „Vím, přesto ji ještě dáme šanci. V případě nouze proběhne reinkarnace.“ Eliahch se otočil na Sibatechla. „Zařiď to.“ Devil vstoupil do Dahabu, přešel k čalouněnému boxu a posadil se. Zamnul si napuchlý nos. Oči, pevně usazené v obličeji s podlitinou na lícní kosti zběžně přehlédli prostor čajovny. Dahab byl snobský kompromis mezi čajovnou a restaurací, parazitující na konjunkci New Age. Lidé kteří Dahab navštěvovali, si mohli uchovat svoji závislost na umělém světě konzumního materialismu, usměrňovaného kapitány nadnárodních konglomerátů do uměle dobarvené duhy

spotřebního řetězce, táhnoucího se po obloze jejich plochých životů a zároveň si připadat "in". Devila vytrhla z filozofických úvah postava, stojící u jeho stolu. "Ahoj. Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Byla to asi pětadvacetiletá dívka, do bronzova opálená, v sepraných džínsech na štíhlém těle, a zeleném vytahaném roláku. Kaštanové vlasy byli zastřiženy na ježka a odhalovali tak souměrnou lebku, pokračující štíhlým krkem kamsi do hlubin svetru. V obličeji měla vážný výraz. "Jasně. Dáš si něco?" Devil byl zaskočen, nikoliv však nepříjemně. Měl rád neočekávané. Dívka se posadila naproti Devilovi a zavrtěla hlavou. "Ne, snad jen dvojku vína a preso když myslíš." Devil se usmál a objednal. Sám popíjel čaj a nyní se natáhl po konvici, aby si dolil šálek. "To je ovšem Šalvěj." Oznámila dívka, pozorujíc úzký pramének čaje, vytékajícího z konvice. "To nelze popřít." Usmál se Devil. "Kolik máme času?" Dívka upřela na Devila tázavý pohled. "Jak že?" "Na někoho tady přeci čekáš. Za jak dlouho přijde?" Dívka vzala dvě papírové roličky s cukrem a zručně je zlomila nad šálkem s kávou. Devil pocítil, jakoby byl tažen na nějakém neviditelném laně. Podíval se na displej telefonu. "Za dvacet minut." Napil se své šalvěje, aby získal ztracenou rovnováhu. "Hmm. Nevím jestli to bude stačit." Tvář děvčete se legračně zachmuřila. "Stačit na co?" Devil zvedl tázavě obočí a znova smočil rty v teplém čaji. Dívka ale mlčela a lžičkou pomalu vířila horkou kávou. "Já jsem Manasa." "Devil." "Já vím." "Jakto?" "To je příliš dlouhá historie Devile." Manasa do sebe obrátila šálek kávy, jako ruský bohatýr svou štamprdli stoličné a mávla rukou. Položila šálek na stůl a z krabičky cigaret na stole si nedbale posloužila. Ruka se jí trochu třásla. Devil docházel pomalu k přesvědčení, že je buď opilá, nebo něčím sjetá. "A my nemáme mnoho času. Vlastně už lituju toho, že jsem se o to vůbec pokusila." "Pokusila o co?" "Vyprostit tě, kamsi tě přemístit." Nahnula se při těch slovech nad stůl a trochu vína se vylilo na hladkou desku stolu. "Ale..." "Dej mi prosím ruce Devile." Skočila mu náhle Manasa do řeči a natáhla k němu dlaně. Uchopila jeho ruce v zápěstí, s palcem na vnitřní straně. Devil pocítil náhle pocit slabosti a na čele mu vyskočil studený pot. Chtěl něco říci, ale jakoby veškerá jeho vůle zmizela. Hlasy v místnosti se rozplizly do nesrozumitelných ozvěn, které jakoby fyzicky naráželi kamsi do oblasti jeho žaludku. Udělalo se mu nevolno. Najednou se cosi zaškubalo pod hrudníkem, v oblasti solar plexus a náhle cítil, jakoby se rozběhla jakási klimatizace, jeho tělo začalo ožívat a získávat zpět ztracenou rovnováhu. Cítil podivuhodnou chuť vdechovaného vzduchu, měkkost sedačky, hladkou pevnost desky stolu, o kterou se opíral lokty. Uvědomil si, že Manasa cosi říká. "...Kimi hi take Yoki mono miseru Yukimaroge!" "..Co to..." Pohlédl na ni prázdným pohledem. Cítil se dobře. Zmatený, ale rozechvěle uspokojený. Cítil trochu brnění v nohách, ale jinak se cítil svěží a plný energie. Cítil silné pohlavní vzrušení. Manasa mlčky dopila sklenku vína a zvedla se k odchodu. "Počkej...co to..." Ale hleděl už jenom na její vzdalující se postavu. Trvalo krátký okamžik, než se rozhodl. Rychle vstal, hmátl po peněžence a hodil na stůl bankovku. "Manaso!" Zavolal na dívku, ale ta právě vycházela ze dveří Dahabu.

Vyběhl za ní na ulici aby viděl, jak její drobná postava kráčí po špinavém chodníku pryč. Rozhlédl se okolo sebe. Po krátkém zaváhání se vydal rychlým krokem za dívkou ve svetru. Z druhé strany, okolo dlouhé budovy Dahabu kráčela Daniela. Zahlédla v dálce postavu Devila. Rozhlédl se a pak kamsi zmizel. Došla ke vchodu do čajovny a zahlédla jej, jak stojí asi o padesát metrů dále a drží za loket nějakou dívku v zeleném svetru. Vešla do Dahabu a posadila se. Rozhodla se, že obětuje Devilovi deset minut. "Manaso, počkej přece." Devil uchopil děvče za drobný loket. "Devile, tvá schůzka." Na chvíli se zastavila, podívala se mu do očí a potom opět pomalým krokem vyšladál po chodníku. "Manaso, musíš mi to přeci vysvětlit." Naléhal Devil a cupital za dívkou. "Hovno." "Cože!? Sakra! Počkej." Devil si otíral podrážku o okraj chodníku. "Je jich tu stále víc a víc. Psí hovna. Snad mají nějaký svůj skrytý význam. Možná udržují naší pozornost." Manasa se zastavila a s úsměvem pozorovala Devila. "Kam to uháníš." Pohlédl do jejích modrých očí, v kterých bylo přítomno neustálé očekávání. "Máš psa Devile?" "Nemám. Ale poslyš..." "Chceš mi něco sdělit. Dobrá Devile. Do toho." Manasa se do něj zavěsila a oba vykročili směrem k Florenci. "Nejprve jsi přišla, že mi chceš něco říct." "To byla jen taková finta Devile, byla mi zima a měla sem chuť na kafe, žádný kouzlo. Omlouvám se, jestli ti to pomůže." "Potom mě chytneš za ruce a ..." "A? Copak." "Nikdy jsem nic podobného nezažil. Snad jen..." Z hlavy se mu vynořila vzpomínka na Miládku a její akci v koupelně. "Třeba máš hipoglykémii. Sněz kostku cukru." "Děláš si ze mě legraci." "Svět je tak šedivej a smutnej.." "Kam to vlastně deme?" Devil měl pocit, jakoby řídil nový vůz. Cítil obavy a vzrušení z neznámého a čas jakoby se náhle zbortil sám do sebe. Ačkoliv uběhlo jenom několik minut, měl pocit, jakoby to byla věčnost bez pohybu. Proti nim se míhali lhostejné obličeje, přímo fyzicky cítil jejich chvat a nervozitu. "Pojďme odsud vypadnout Devile. Podívej těch lidí. Jak slepice na dvorku, klovají a hledají svý červíky." Mávla rukou a trochu se přimkla k Devilovi. Uvažoval, že by také mohla být nějaký psychotik. Lovec uvnitř zavětřil zajímavou kořist a vydal se na lov. "Chtěla bys vypadnout z Prahy? Možná bych o něčem věděl." Devil si vzpomněl na Samuela. Měl kdesi v podkrkonoší domek. Mohl by mu zavolat... "O čem bys věděl?" Manasa se zastavila. Zezadu do ní narazil muž v kabátu a cosi omluvně zamumlal. "Jeden kámoš má domek na vesnici. Je to na tobě." "Copak Devile, láska k bližnímu? Nebo mě chceš ošukat?" "Jak to mám vědět? Myslel jsem, že mi všechno povíš ty." "Mě nevěř ani slovo. Nikdy nelžu, ale věřit se mi nedá." Devil ucítil, že se Manasa pod svetrem chvěje zimou. "To je jak kdybys spadla z nebe. Tak pojedem nebo jak?" "Ovšem. Udej směr." "Nechceš se pro něco zastavit? Nebo tak..." "Jo, ještě si budu muset něco zařídit." Oba vykročili, každý jiným směrem. Manasa se krátce usmála jen tak sama pro sebe. Nevedla si vůbec špatně.

Daniela hleděla zamyšleně na dno sklenky. Zamávala na obsluhu. "Zaplatím."

O třetí odpovědi Jóba Elífazovi
Jób 23 - 24 Zapálil jsem plynová kamínka v koupelně a přenesl elektrický ventilátorek na páchnoucí záchod na konci chodby. Vešel jsem do kuchyně a pohled mi padl na knihu položenou na stole. Lehl jsem si pod peřinu, natáhl se po knize, otevřel ji a začal číst. Stále jsem sledoval, co to ten Samuel vlastně dělá…. Apoštolové oněmělí úžasem se posadili. První služebník ve večeřadle nebyl, odešel odevzdat kůži jehněte majiteli domu, jak přikazoval zvyk. Mistr postavil náčiní na podlahu, uvolnil si v pase svrchní šat a svlékl si ho přes hlavu. Přísnýma očima, vlasy poněkud rozcuchány, se rozhlédl pokojem po překvapených obličejích, pak se přepásal ručníkem, zvedl umyvadlo a džbán a podoben otroku se vydal kolem stolu k poslednímu místu napravo, kde poklekl, aby umyl svému hostu ne ruce, ale nohy. Mlčky mu zul sandály, položil je pečlivě na podlahu a začal omývat nohy teplou vodou. Potom, rovněž mlčky, vzal ručník, osušil jím nohy svého překvapeného a protestujícího žáka a přistoupil k dalšímu. Když byl tam hotov, postupoval dál a dál, umyl a utřel nohy Jidášovi a Janovi a přišel k Petrovi. Vida, mírně erotická scéna :-) Zdá se že Ježíš byl homosexuál. Ačkoliv pravdou je, že i v buddhistických klášterech je dobrým zvykem, umývat mistrovi nožky, má to naučit pokoře. Ježíš tím chtěl ukázat že nestojí o nic výše než oni. Ačkoliv věděl že tomu tak není. Póza… Mistrný tah…Jak je libo Mezitím se apoštolové vzpamatovali z překvapení a jako se před půlhodinou přeli o místa, tak nyní začali dokazovat, že se nehodí, aby jejich Pán a Mistr před nimi klekal a myl jim nohy.Že by slabá autorita? I to je možné, rebel, měnící zaběhnuté tradice a rituály, chytře a jemně :-) Petr, který Krista zbožňoval a kterému bylo toto počínání zvlášť proti mysli, schoval nohy pod šaty. Mimochodem, vím že je to domněnka Bishopa, který u toho nebyl, ale vnímám co mi tím chce říci. Jak je ta literatůra krásná. Kdyby jen řekl: „Obdivuji Ježíše Krista, Miluji jej.“ Bude to jen obyčejná nevýznamná věta. Napíše li to ale takto, ještě za to dostane prachy…Che che che… Ježíš se na něj vyčítavě podíval a Petr rozhlížeje se, zda najde u ostatních pro své odmítnutí podporu, řekl bázlivě: "Pane, ty mně chceš mýt nohy?" "Co já dělám," zněla odpověď, " ty teď nevíš, ale pochopíš později." Vida, filištína jednoho. To je dobrá odpověď, šetří to energii při setkání s Taraku… První z apoštolů si dodal odvahy a řekl rozhodně: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Byla to chyba. Pro tyto lidi byl Ježíš buď Bohem, nebo ničím. Nu, řekl bych, že spíše Ježíš chtěl, aby jej přijmuli jako boha nebo jako nikoho :-) A rozhodně si myslím, že by těžko snesl jakýkoliv odpor….Je přec mesiáš Jako Bůh se mýlit nemohl, a jestliže se rozhodl umývat svým dvanácti následovníkům nohy, měl pro to jistě dobrý a zřejmý důvod: poučit je, že pokora je ctnost, kterou nutno pečlivě pěstovat a živit a nejlepší způsob, jak vštípit tuto pravdu, bylo ukázat jim, že ani Bůh není povznesen nad mytí zaprášených nohou svých služebníků. Už je to tady, já to věděl…Neříkal jsem to? Ovšem že jsem to říkal….Jime Jime "Jestliže tě neumyji," řekl Ježíš tiše, "nebudeš mít se mnou podíl." Obchodník s deštěm. Jak jinak. I víra potřebuje stimul :-) To bylo ultimátum. Bude -li Petr dál schovávat nohy pod šatem, přestane být Ježíšovým učedníkem. Plavovlasý apoštol dovedl nejen bojovat za to, čemu věřil, ale dovedl se i pokorně a úplně podřídit. To vzalo rychlý konec…Stačí vědět za co konec chytit "Pane," řekl hlasitě a prohrábl si řídnoucí kštici, "nejen nohy, ale i ruce a hlavu!"

Zavřel jsem knihu. Čekalo mne cosi podobného. Klystýr. Potupný výplach střev, důstojnost na kolenou. Vstal jsem, vzal z plotny hrnec s heřmánkovým čajem a přešel do chladné koupelny. Staré rozpraskané dlaždice na mne cenili vytlučené spáry. Vzal jsem ze skříňky starý smaltovaný klystýr. Hadice byla již poněkud zpuchřelá, ale věřil jsem, že svůj účel splní. Byla zakončena umělohmotnou špičkou s malým kohoutkem. Vyndal jsem ze šuplíku zrcadla na zdi tubičku s indulonou. Namazal jsem zlehka konečník i umělohmotnou koncovku klystýru. Hodil jsem na zem ručník. Přelil heřmánkový čaj do smaltované nádobky a položil ji do jednoho fochu skříně, tak aby hadice dosáhla až na zem. Poklekl jsem a opatrně zavedl klystýr do konečníku. Byla to nepříjemná a ponižující procedura a mělo tomu tak býti. Otočil jsem bakelitovým kohoutkem a cítil, jak teplý heřmánek proniká do mých střev.Tss tsss.Mých střev…Kdo jsem já? Byl jsem vyprázdněný, žádné masové zbytky v tuhých klcích, takže to nebylo příliš bolestivé. Zhluboka jsem dýchal. Zmatený penis nabíhal krví. Bylo cítit, jak jsou střeva zaplňována. Když se bolest přeci jen dostavila, kohoutek jsem přivíral, pak zase otevíral. Po zhruba pěti minutách jsem se zvedl, abych zkontroloval obsah nádobky. Byla prázdná. Cítil jsem tlak tekutiny ve střevech. Se staženým konečníkem a spuštěnými kalhotami jsem se jal vyplachovat a umývat pomůcky veselých střev. Je to rozhodně mnohem méně příjemná činnost, než mytí nohou, vlastních či cizích. Pomyslel jsem si a opatrně jsem se přemístil na toaletu. Střeva se snažila zbavit svého obsahu, já jsem jim v tom naproti tomu vší silou bránil. Bolestivé vlny se proháněli mým břichem. Začalo mi být horko a tak jsem vypnul ventilátor a s úlevou vypustil heřmánek tam kam patřil. Když jsem se později umyl, cítil jsem se jako znovuzrozený. Oblékl jsem si své záplatované džíny, přes hlavu přetáhl černobílý pruhovaný svetr a vydal se kwikovat. Jakmile jsem vyšel na zápraží, projížděl okolo džíp opel Frontera, ve kterém seděl Shapiro a Etien. Zastavili u brány Shapirova stavení a oba vystoupili. Došel jsem pomalým krokem až k nim a zamával jim. "Se máš Samueli?" Shapiro opatrně přecházel k zadním dveřím špinavé Frontery, na jejímž stříbřitém laku se rozvalovali lenivě bílé slané mapy. "Ahoj Samíku, v Praze žijí lidé."Etien se při těch slovech smekla, jednou rukou se držela dveří, ale přesto se s grácií poroučela na zledovatělou zem. Se smíchem se škrábala zpět na nohy. "Vem to Same." Shapiro z vozu vyndaval karton s bombičkami a bradou ukázal na druhý. Dvakrát čtyři sta urniček, v nich spoutáno osm set duší, co čekají až do světa lidí opět vstoupí. Opatrně jsme se vydali brankou k domku. Dveře nebyli zamčeny. Etien, poskakujíc před námi, vzala za kliku a otevřela. "Haloo, je tu někdo? Už jsme tady." Smála se. Domníval jsem se, že je něčím sjetá, ale nebyl jsem si tím jistý. Neznal jsem ji. Chci říci, že jsem ji nikdy neviděl, ale nemohu říci, že bych ji neznal. Vešli jsme do prosklené verandy. Etien tančila dál a dál, do hlouby domu. Dům uvnitř nevypadal jako vesnické sídlo zbohatlíka, bylo tu vše tak trochu psychedelicky mnohoznačné, bez určení doby a místa, věci poházené tak jak je čísi ruka odhodila. Z verandy jsme vešli do velké předsíně, kde bylo příjemné teplo. Na zemi ležel střižený koberec modré barvy, se zvláštními obrazci, na mne poněkud příliš abstraktními. Etien otevřela další dveře a za nimi se objevila veliká místnost, nebo spíše jakýsi ateliér, strop tu chyběl, tvořila jej střecha kdesi nahoře, bez půdy. Bylo tu několik trámů, plátna, sedací souprava v jednom rohu, obrovská televize s příslušenstvím, v dalším rohu menší pódium, s polštářky na sezení a také tu byla vana. Záchod jsem tu bohudík neviděl. Pohled mi dopadl na veliké plátno visící na stojanu. Bylo na něm vidět cosi, co jsem dobře znal. Kdysi jsem byl na sejšnu s Ibogou a viděl jsem to samé. Tedy mezi tím co jsem zvracel. A vlastně i při tom. "Mrskni to sem a hoď mi čtyřkolku do stodoly. Já to tady zatím připravím." Etien se zabývala hudební aparaturou.

Položil jsem karton na zem a vyšel ven. Otevřel jsem železnou bránu s červeným oprýskaným lakem. Sedl jsem dovozu. Byla tu příjemná vůně, složená z několika pachů, navzájem se doplňujících. Nastartoval jsem motor, zařadil rychlost a opatrně vjel na dvůr. Stodola byla otevřená. Zajel jsem dovnitř a zaparkoval vedle velké nádrže na topný olej. Do prdele. Záviděl jsem. Záviděl jsem a to mě sralo. Bože můj, doufám že se alespoň dobře bavíš. Usmál jsem se a vydal se za tou podivnou dvojicí.

O divech Božího stvoření
Jób 26 Uvnitř domu znělo šumění moře, vlny se převalovali velkou místností a šplouchali nahoru k šikmému stropu, jenž se ztrácel v přítmí. V koutě, kde byla obrovská sedací souprava, potažená hnědavě semišovou látkou, byla na stolku obrovská kameninová mísa. Byla po okraj naplněna bombičkami s rajským plynem. Pod stolkem byla rozměrná dřevěná bedna, mající po stranách ohlazená madla. Shapiro rozdělával v krbu, umístěném uprostřed místnosti oheň. Na stolku byly tři sledže, zelené barvy, s černými hubicemi. Jejich těla byla pomalována symboly universa. Chystali jsme se provést oslavu našich pánů. Etien měla na sobě krátké šortky a tričko se sedícím Budhou. Zkušeným pohybem plnila sledž. Posadil jsem se do rohu sedací soupravy, pohodlně jsem se zabořil a natáhl se po sledži. Z mísy jsem si vzal bombičku a natlakoval jsem přístroj. Shapiro přecházel po místnosti a něco hledal. "Jen do toho, nenechte se zdržovat. Připravím si jenom barvy a…“ Etien zprudka několikrát nadechla a vydechla. Potom přiložila sledž k ústům a vpustila plyn do plic. Oči se jí rozšířili, jak plyn prudce změnil své uvěznění a rozlil se v plicích člověka. Džin byl vypuštěn z lahve. Vrhl jsem se do práce. Vdechl jsem obsah bombičky. Dobrá sladká duše, blesklo mi hlavou. Tak to většinou na začátku bývá. Ti horší přicházejí až později. Držel jsem v sobě plyn, vnímal bouřící oceán a hbitě povoloval matici, abych mohl vyměnit bombičku, dříve než mé plíce vypudí plyn ven. Cítil jsem jak se dusím, kdosi se toužil nadechnout čistého vzduchu a kdosi jiný mu v tom bránil. Prázdnou bombičku jsem odhodil pod stůl do bedny a hmátl jsem po nové. Hudba která se uvnitř mne rozezněla zněla jako nějaký církevní chorál. Prsty mé a Etieniny o sebe zavadili. Byl jsem zručnější a rychlejší. Uslyšel jsem jak plyn opustil se sykotem bombičku a slastně se rozptýlil v zeleném těle sledže. Konečně jsem mohl vzduch vydechnout. Hned jsem do hrdla vpustil další dávku. Začátek Kwikování byl poněkud krutý, žádal si skutečné odhodlání. Postupně, po třetí nebo čtvrté bombičce se vše upraví, zjistíte, že není třeba kyslíku, není třeba dýchání, není třeba ničeho. Cítil jsem, jak vše kolem mne se začíná stáčet doleva, sledž začínal ztrácet svůj tvar, místo bakelitové matky jsem držel jakousi kameninovou mušli, skutečnosti se začínali prolínat. Obraz stávající reality začíná mizet, aby uvolnil místo těm dalším. Udržet své vědomí na vyšší vibrační úrovni vyžadovalo dost cviku, výměna bombiček se vám musela stát automatickou činností. Obraz se začínal skládat do nových vzorů, všude byla modř a zeleň, ale ještě stále jsem nevěděl, kde nebo co jsem. Dech byl již ustálen. Nádech, trvající asi minutu, výdech, opět nádech. Chronos brzdil bláznivý cval pozemského času a já jsem už rozeznával bílé pláže jakéhosi ostrovu v Indickém oceánu. "Mauritius." Znal jsem ten hlas. Etien stála vedle mne, nahá, zalitá sluncem, do bronzova opálená, u očí měla stříšku z ruky a hleděla do dálky. Nebylo to jako když sníte, jedna vaše část musela zajišťovat přísun plynu, zatímco druhá nesměla chtít řídit konaní, jen sledovat co přinesou věci příští. Sledoval jsem svoji ruku, jak se natáhla a dotkla se dlaní Etien v místě její lopatky. Ucítil jsem teplou, trochu vlhkou a trochu mastnou kůži. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Slyšel jsem svůj hlas: "Kdepak je Shapiro?" "Toulá se záhyby své složité duše." Odpověděla Etien. Stáli jsme na písečné pláži, písek byl teplý a bílý. V pravidelných rozestupech na ní byli umístěny dřevěné kůly, mající stříšku z palmových listů. Vypadali jako obrovské houby. Pod nimi

byla rozložena umělohmotná lehátka. Na některých polehávali lidé, většinou v plavkách, jen některé ženy odložili statečně vrchní díl. Věděl jsem, že oni nás nevidí. Byli jsme v jiné vibrační úrovni. Z vyšší je možno hledět do nižší, z nižší do vyšší nikoliv. Ne dříve než přijde ta správná chvíle a čas. Okolo byl modravý oceán, na obzoru ohraničený zeleným pásem džungle. Kousek od nás byla sytě zelená tráva, do níž byli vetknuty vysoké palmy, naklánějící se směrem k pláži, jako obří slunečnice, hledající paprsky vybuchujícího slunce. Etien se ke mě otočila. "Ty vlny tam, jsou jako my. Objeví se a zase zmizí. A přesto nikam neodchází a odnikud nepřichází." Hned na to se rozeběhla vstříc chladivým vlnám. Rozběhl jsem se za ni. Nalevo od nás se na mělčině houpala ukotvená loď. Přečetl jsem název: GLASS BOTTON. Motor lodi byl zvednut a vrtule se leskla ve svitu slunce jako ostrý stříbrný nůž. U břehu byl oceán zelenavý, dál se však měnil v sytě modrou barvu, která lákala svoji blankytnou čistotou. Nohy se mi zpočátku bořili do písku, ale potom už chodidla pronikala teplou vodou na mělčině. Etien vzlétla jako pták a její tělo zmizelo pod vodní tříští. Odrazil jsem se a skočil, ruce nataženy, zoufale nataženy jak ruce malého dítěte, jež se chce chopit pevného bodu. Ucítil jsem kluzké a pružné tělo ve svých dlaních. Přimknul jsem se k tomu tělu, jako ústa kojence přimykají se k matčinu prsu. Ponořili jsme se pod hladinu, ústy spojeni k sobě. Etien vdechovala do mých plic svůj dech a naše nohy se propletli v gordický uzel odvěkých tužeb lidského pokolení. Vdechovali jsme si navzájem do plic svůj dech. Jakoby jsme byli jedna bytost se schopností dvojího uvědomování. Protože -a to jsem si uvědomoval -Etien prožívá své pocity, jistě odlišné od těch mých. Pocity, které vyrašili z minulosti jejího žití, jejich prožitků, aby teď mohla sklízet setbu současné chvíle. Položili jsme se na klidnou hladinu. Hleděl jsem zpátky na břeh. Na jednom z plastikových lehátek seděl muž a četl knihu. Měl sluneční brýle a blond vlasy. Mohl takto sedět kdekoliv, na veřejném koupališti v Kotěhůlkách, stejně tak jako kdesi v Kashmiru. Jeho pocity, kulisa okolo něho určovala pouze okrajově. Lze být šťastný kdekoliv a kdykoliv. Pevně jsem tomu věřil. Nalevo od něj bylo jakési vyvýšené prostranství s bazénem, okolo něhož postávali trpělivě nízké palmy s hustým listovým a pod nimi plastikové bílé sedačky. Všude voněl klid a bezčasová volnost. Okolo bazénu byli betonové kosočtverce, z nichž se plazivě natahovali do okolního prostoru jakési rostliny se sytě červenými květy. Postávalo tam několik starších žen, jakási žena s pruhovaným ručníkem a brýlemi ve stříbřitých obroučkách vysvětlovala cosi nějaké jiné ženě,možná své dceři. Jako bych se dostal do cukrářství a pojídal jeden zákusek za druhým. Žaludek se už bouřil, ale cosi ve mě hladově polykalo další a další sladké kousky. Jaký byl rozdíl mezi touto realitou a realitou všedního dne? Netušil jsem. Etien se vydala zpět ke břehu a já jsem ji vděčně následoval. Její nahá postava se pomalu vynořovala, jak bájná Afrodita z pěny vln. Vyšli jsme po písku směrem mezi palmoví, k zelenému trávníku. Byl zavlažován z prskajících trysek vodní mlhou. Přešli jsme val a otevřel se nám nádherný pohled až k obzoru. Všude zeleň, lány banánů a cukrové třtiny a na obzoru jako jejich strážci; hranatá pohoří, připomínající středověké rytířské pevnosti. Vyšli jsme po prašné cestě, mezi políčky zelených rostlin, chvějících se pod laskavými doteky osvěžujícího vánku. Uvědomil jsem si, že kráčíme ke kamennému domku, který vykukoval ze stromoví na pahorku před námi. Netušil jsem, proč tam jdeme a bylo mi to jedno. Plul jsem proudem řeky k jejímu ústí, s vírou, že všechny řeky skončí svoji pouť v náručí oceánu bytí. Domek bylo stavení ze čtyř stěn, tvořených kameny, nepříliš dobře slícovanými k sobě, takže bylo vidět spousta škvír, které byli vycpány hlínou, trávou a suchými palmovými listy. Došel jsem až ke vchodu. Napravo byl veliký kámen, na němž byl vytesán povědomý obrazec. Položil jsem na jeho rozpálený povrch svoji upocenou dlaň. Ebiteb, kráčející lev. Věděl jsem že tam bude. Nic na tomto světě se neděje bez nějakého širšího, vyššího smyslu. Ucítil jsem, že mne Etien uchopila za ruku. Bylo to gesto matky, která bere vystrašené dítě do své ochrany.

Ohlédl jsem se na obzor. Skaliska byla mohutně rozložena v pevné řadě, jak obrovitá ruka, ruka, která podpírá podklesávající svět křehkých lidských bytostí. „ON říká že je tvůj čas.“ Řekla tiše a přesto jsem ji slyšel zcela zřetelně.

O vysvobození ze smrti
Římanům 8 Voják ho vzal za ruku a odvedl napříč Lithostrotem na malý uzavřený dvůr. Na stěnách bylo rozvěšeno vojenské nářadí. Uprostřed dvora stály tři tlusté asi metr vysoké patníky, každý s dvěma velkými železnými kruhy. Ježíše přivedli k nejbližšímu patníku, svlékli do naha a obě ruce mu přivázali ke kruhu na druhé straně sloupu. Pak nastoupila celá kohorta posádky -asi čtyři sta mužů -a postavili se kolem dvora na stráž. Římské bičování se nazývalo "poloviční smrt", protože zbičovaný míval smrt na jazyku. Nebylo spojováno s žádným jiným trestem. Oba zloději, kteří měli toho dne zemřít, bičováni nebyli.Židovský zákon - Mita arichta - zapovídal jakékoli prodlužování smrti odsouzenců.Židé nazývali své bičování "přechodnou smrtí", ale nebylo tak kruté jako římský způsob. Palestinským zvykem bylo vysázet vězni "čtyřicet ran bez jedné". Prováděl to placený kat, který dlouhou pružnou holí dal třináct ran na každé rameno a třináct ran na záda. Postižený zemřel zřídkakdy, avšak hanba a pokoření zůstávaly, i když se jizvy časem zahojily. Římské bičování bylo horší. Prováděl je školený odborník zvaný lictor -v Palestině však nebyli -a používal krátkého zaobleného dřeva, k němuž byly připevněny kožené řemínky. Ke konci každého řemínku byla přišita kost nebo kousek řetězu. Nástroj se nazýval flagellum. Počet řemínků nebyl předepsán a zákon neurčoval ani části těla, které smějí být postiženy. Ježíš byl přehnut přes nízký sloup a pevně přivázán. Tribun se pak obrátil ke kohortě a vysvětlil, že tento vězeň se provinil tím, že se činil židovským králem, což vyvolalo bouři chraptivého smíchu. Obhroublí syrští vojáci věděli, že židovským králem není nikdo jiný než Tiberius, jejich král. Každý, kdo by se chtěl stavět na místo césarovo, je vskutku blázen. Bývalo zvykem, že při takových příležitostech se směli vojáci pobavit na účet trestaného za předpokladu, že ho neusmrtili. Někteří dostali nápad, jak si s Mesiášem zažertují, a požádali tribuna o dovolení zajít si do kasáren. Nahý Kristus se bezděčně chvěl v chladném ranním vzduchu. Přistoupil voják, který byl pověřen v jeruzalémské posádce bičováním a ze zvědavosti se sehnul a pohlédl oběti do tváře. Pak poodstoupil asi půldruhého metru za Ježíše a rozkročil se. Rozmáchl se a řemínky karabáče zasvištěly vzduchem a dopadly s tlumeným zaduněním na odsouzencova záda. Kůstky a řetízky se ovinuly kolem boků a zanechaly na prsou drobné krevní podlitiny. Z Ježíšových úst se vydralo zasténání a téměř omdlel. Kolena poklesla, ale s námahou se opět narovnala. Vojáci to kvitovali s uznáním, protože viděli jiné omdlévat dříve, než se jich dotkly důtky. Flagellum dopadlo znovu, tentokrát níž a narazilo na kůži a maso.

Všechny naše předešlé činy nás vedou do chvíle přítomnosti. Sevřel jsem pevněji ruku Etien a vstoupil jsem za ní do tmavé místnosti. Dokud si oči poněkud nepřivykli na přítmí uvnitř, neviděl jsem nic. Jen jsem cítil, že v místnosti nejsme sami. Připadal jsem si, jako bychom vstupovali do bran pekelných. Jen pevná ruka, která mne vedla, byla důvodem, proč jsem se neobrátil okamžitě k útěku z tohoto podivného místa. Uvědomil jsem si, že slyším monotónní vrzavý zvuk, vycházející z rohu temného prostoru. Kolenem jsem narazil do čehosi dřevěného. Oči již poněkud přivykly přítmí a já jsem rozeznal hrubou dřevěnou lavici. Z gesta Etien jsem pochopil, že si mám na lavici lehnout. Mohl jsem jenom pozorovat co se děje, ve skutečnosti jsem si uvědomoval, že i kdybych chtěl, nemohl bych se otočit a zmizet v

třtinovém háji. Bylo by pošetilé, chtít hrát s Universem hru na schovávanou, i kdyby to bylo možné. Občas, když záblesk jasného vědomí rozsvítí vaši vnitřní přítomnost, uvědomíte si, že jste jen tichý svědek událostí, jež se kolem vás odehrávají. Nicméně to mi příliš nepomáhalo s mým strachem. Strach z neznámého, neočekávaného. Strach ze smrti. Kolikáté již? Položil jsem se na dřevěnou lavici. Vrzání v koutě ustalo a cítil jsem, jak mne čísi ruce přivazují popruhy k lavici. Nohy mi mírně přečnívali. Cítil jsem popruh nad kotníky, nad koleny, okolo kyčlí, okolo prsou, rukou a ten poslední, okolo čela. Ač jsem stále neviděl zcela zřetelně, co se okolo mne děje, uvědomil jsem si, že je tu několik postav, byť jsem nepoznal, jakého pohlaví. Rozhodně to byli lidé tmavé pleti, protože Etien mezi nimi zářila svoji bělostí. Stála hned vedle mne a její ruka spočívala kdesi nad mým pupkem, v oblasti solar plexus. Cítil jsem jak z ruky vychází lehké brnění, které proniká mojí tkání. Byl jsem stále ještě zmatený, část mne si uvědomovala, že mne čeká nepříjemná procedura, druhá část si stále zachovávala naději, to lidské opium, jež si vždy dokážeme namíchat do úlevné směsi skutečnosti a přání. Postavy okolo spolu občas tlumeně prohodili několik slov. Vynořila se mi asociace z dávné minulosti, situace, kdy jsem s některým ze svých dětí navštívil lékaře. Znova jsem cítil strach svého potomka, jak se jako nůž zabodává do mého podbřišku a já nejsem schopen, nedokáži v té chvíli být jeho bohem, který z něj sejme bolest psychodůtek, klouzajících po jeho křehké duši. V mysli mi probíhala dokola slova a já si pomalu uvědomoval jejich význam a smysl. Rty se bezhlesně pohybovali. "Bože můj, slituj se nade mnou. Bože můj, slituj se nade mnou. Bože můj....."

Ježíšovy rty se pohybovaly jakoby v modlitbě. Rány padaly v pomalém těžkém rytmu. Přihlížející dělali sebevědomé poznámky o židovské změkčilosti a o tom, jak nekrálovsky vypadátento Žid. Také tribun přihlížel, ale z jiného důvodu. Měl přerušit "výkon trestu", jakmile by zjistil, že by ho odsouzený nepřežil Zarazil kata a přistoupil k Ježíšovi. Nedotkl se ho. Pouze se sehnul, aby zjistil, kolik života v něm ještě zbývá. Podle ran a podlitin na kůži to nebylo možné posoudit, takže se spokojil s tím, že pozoroval pohyby hrudníku při dýchání. Byly rychlé a krátké. Rozkázal tedy přestat. Bičování netrvalo déle než tři minuty. Když skončilo, poslal tribun dva muže pro ručníky a studenou vodu. Kat, který neměl víc soucitu než kněz s obětním beránkem, jemuž ráno v chrámu prostrkoval hlavu do železného kruhu, odvázal Krista a ten se okamžitě svalil z patníku na zem zády na kamenné dláždění. Byl v bezvědomí. Omytí studenou vodou nebylo ze soucitu, nýbrž přivedlo odsouzence k bolestnému vědomí. Tribun poručil jednomu z vojáků, aby pomohl Kristu vstát. Ježíš se však neudržel na nohou. Voják ho podpíral oběma rukama v podpaždí, dokud se trochu nevzpamatoval, pak si směl sednout na kamenný patník. Celé tělo bylo postupně zachváceno bolestí, která začala nejprve jako tupé vysilující chvění a vystupňovala se v nesnesitelnou palčivost. Nikdo ho nelitoval. V představě vojáků byl každý, kdo klesl takhle hluboko, buď hlupák, nebo darebák, a když viděli, jak s ním nakládají vlastní lidé, neměli by s ním soucit, i kdyby ho byli schopni. Jako se kněží domnívali, že odstraněním Krista slouží Bohu, tak i tito vojáci byli přesvědčení, že zbičují-li ho téměř k smrti, vykonají svou běžnou povinnost.

Vynořil se mi vzdálený obraz z mého dětství. O letních prázdninách jsme v době, kdy v Kocbeřích ještě nebyla vybudována nádrž na vodu, chodívali lesní cestou do nedalekého Kohoutova, kde byl bahnitý rybník nazývaný Rábiš. Na té cestě byli stovky malých žabiček. Chlapci

je chytali a napichovali na zápalky. Ty potom zapichovali do měkké hlíny, hlavičky zapálili a s dětsky nevinným vzrušením sledovali, jak žabička podléhá svému hroznému osudu. Hleděl jsem zhnusen, avšak podivně vzrušen touto samoúčelnou krutostí. Cítil jsem, že se jedná o jakousi nesrozumitelnou nabídku mému temnému já, na kterou nebylo v mých silách jakkoliv reagovat. Vystřídal jej další obraz: Jsme u starého lomu v Kocbeřích, Norbert a já. Norbert kráčí do zátoky, plné žabích vajíček. Poklekne a mlčky, se sveřepým výrazem v obličeji je rukama vyhazuje na mělčinu. Tisíce rosolovitých vajíček se jako huspenina valí mezi shnilé listový a mlčenlivé stromoví. Hleděl jsem nechápavě a přesto fascinován na jeho počínání, které jsem bral jako další z nejasných projevů dospělého ducha. Měl jsem zavřené oči, ale ucítil jsem, jak mi kdosi podává pohár. Někdo jiný mne přizvedl i s dřevěnou lavicí, abych se mohl napít. Pohár byl zdoben nějakými kameny, které jsem v té tmě nemohl identifikovat a měl slabé plechové stěny, o které jsem se div nepořezal. Napil jsem se a otřásl se hnusem. Děkoval jsem bohu, že nevidím co to piji, neboť bych nevylučoval, že to bylo cosi kluzkého, drobného a navíc ještě se zmítajícího. Okamžitě jsem ucítil pálení v žaludku a horko, jako bych padl do rozžhavené pece. Již dávno jsem ztratil nit událostí, jež mne sem dovedly. Netušil jsem kdo jsem, kde jsem, ale ani proč tu jsem. Netušil jsem naprosto nic. Jediné co jsem cítil byl strach. Chtělo se mi zvracet, bylo mi horko a cítil jsem, jak mi po celém těle stékají potoky slaného potu. Z očí mi tekly slzy, byť jsem neplakal. Lavice se zvedla stále výš, až jsem se dostal do svislé polohy. Chodidla se opírala o hliněnou podlahu. Místností se rozlehl šamanský bubínek, což byla věc, která mi přinesla trochu úlevy. K bubínku se připojil hlas a celé to znělo jako Don Augustino, když v noci vedl naši výpravu na druhý břeh vědomí v té podivné zemi, zvané Peru. Mé tělo se zmítalo v podivných křečích, svaly se napínali a povolovali, jakoby bojovali sami se sebou. Nedokázal jsem se od nich oddělit. Vnímal jsem pulsující bolest, která měla středobod v oblasti žaludku a jako trnité šlahouny se plazila po mých nervových spojeních. Stále jsem ještě nekřičel. Cítil jsem, jak je moje čelist stažená, a suchý krk jako polštář vyplňuje celá ústa. Měl jsem pocit, že se každou chvíli zadusím, nebo pozvracím. Jako bych ztratil tělo z masa a kosti a oblékl tělo z bolesti a utrpení. Zdálo se mi, jakoby moje střeva praskala a svíjela se v podbřišku jako jedovatí, umírající hadi. Cítil jsem každičkou buňku svého těla, jak bojuje proti neznámému nepříteli. Cítil jsem se jak uprostřed nelítostné bitvy, plné krve, bolesti a touhy. Touhy aby už to proboha skončilo. Protože kdesi velmi hluboko v mém mozku byla zasuta věta, která zněla: „Co má svůj začátek, má i svůj konec…..“ Ale prozatím tomu nic nenasvědčovalo. Bolest se naopak stupňovala, jakoby kdosi vtloukal hřeby do mých kostí, lámal je kleštěmi, trhal mé nehty, bušil palicí do třesoucích se kloubních vaziv. Musím mít přeci nějaký práh bolesti, kdy už bude konečně překročen a já ztratím vědomí nebo zemřu? Ano, i smrt by byla pro mne v té chvíli vykoupením. Ale krom nesnesitelné bolesti, jsem si také uvědomoval, že není ve mě hněvu či nenávisti. Uvědomoval jsem si, že to co prožívám, je pro mne důležité. Během svého krátkého života jsem nabyl jistoty, že slova: "Co tě nezabije to tě posílí " jsou hluboce pravdivá. Ve všem, co se okolo mne odehrávalo, jsem stále viděl boží hru, jejíž jsem nedílnou součástí. Z mé mysli se ztrácelo postupně vše co tvořilo moji entitu, má přání, rej zmatených myšlenek na vše a nic a nahrazovalo jej to jediné, co jsem stále hledal, zoufale hledal, jediné co tam zbývalo, jediné k čemu jsem upínal veškerou svoji naději. Byla to tajemná existence boha.

Za normálních okolností by byl Abenadar vedl průvod hlavní částí města, protože odsouzence mělo zásadně vidět co nejvíc lidí, aby si každý rozmyslel dopustit se něčeho podobného. Poněvadž se však blížila sobota a Pilát dostal od syrského legáta kdysi dávno příkaz,

aby zbytečně neporušoval náboženské zvyky obyvatelstva, průvod se ubíral ke Golgotě nejkratší cestou. Když začali sestupovat z prudkého kopce k západu, Ježíš pod svým břemenem klopýtal apotácel se ze strany na stranu. Židé stojící u domů a krámů ho litovali a hlasitě protestovali. Někteří, zejména ženy, si zakrývali dlaněmi obličej a odvraceli se. V údolí zatočil průvod doleva. Míjeli velké jeruzalémské tržiště a lidé se sbíhali, když spatřili vojáky a konce "stromů" vyčnívající za hradbou kopí. Ježíš se obrátil za ostatními, ale byl tak zesláblý, že se Abenadar musel několikrát vrátit a nutit ho, aby se hnul. Podařilo se mu vykročit jednou nohou, ale druhá už neměla sílu. Nebyl s to se pohnout, přestože se celým tělem snažil dostat se kupředu. Velký trám se začal kymácet a lidé se dívali, jak ho setník nutí aby pokračoval. Druhá noha se zvedla, avšak celé tělo ztratilo rovnováhu. Cítil že padá, ale nemohl uvolnit ruce od trámu. Klesl na pravé koleno a oba lokty. Hlava se mu svezla dopředu podél trámu, který se nejprve opřel jedním koncem o zem a pak se svalil vedle Krista

Zase jsem na chvíli musel přerušit psaní, protože organismus opět ožil. Bylo to dýchání. Nejprve vzduch proudil do břicha. Když bylo nafouknuté k prasknutí, zůstal jsem v nádechu. Nemohl jsem vydechnout, cítil jsem, že by to bylo proti tělu. Když už jsem se dusil, dýchal jsem zlehka do horní části plic, ON mnou dýchal, dýchal mým břichem, které bylo stále ještě naplněno vdechnutým kyslíkem. Potom se náhle vzduch s břicha přemístil do prsou a svaly na břichu se stahli. Cítil jsem jak tlačí na žaludek. Pak vzduch z prsou pomalu sestupoval dolu do břicha...byl v tom jakýsi rytmus. Cítil jsem jak se tělem rozlévá horko. Znovu se po mě rozeběhli kapičky potu. Strach se poněkud zmenšil. Jako bych si pomalu zvykal. Nebylo ve mě ani stínu vzdoru proti té síle. Prostě jsem cítil, že mohu jen pokorně přihlížet tomu co se děje. Nešlo to zastavit, mohl jsem být jen tichým svědkem...

O utišení bouře
Matouš 8

HAASK
Bolest byla nesnesitelná a já si v tu chvíli vzpomněl na slova jednoho židovského rabína. Vyprávěl příhodu o tom, jak kráčel pouští a náhle narazil na muže, který svíral v dlaních ježky a úpěl bolestí. "Proč tak naříkáš?" Zeptal se rabín. "Držím v dlaních ježky a příšerně to bolí." Odpověděl naříkavým hlasem rozcuchaný polonahý derviš. "Tak je pusť." Odvětil klidným hlasem moudrý rabín. Odevzdal jsem se bolesti, pustil jsem svoji vládu nad tělem, pustil jsem ze svých zkrvavených dlaní ostré ježkovi ostny. Náhle jsem pocítil, jak se všechna krev nahrnula do mého podbřišku a uvědomil jsem si mohutnou erekci, která probíhala jaksi mimo mě. Byl to projev těla, na který jsem neměl žádný vliv. Varlata se proměnila v ocelové koule a penis tepal srdečním rytmem. Trvalo to jenom krátce a pak se krev nahrnula do oblasti pupku. Ucítil jsem bodavý hlad. Zatoužil jsem intenzivně po potravě. Ale opět to netrvalo dlouho a veškerá energie se přesunula do oblasti nad pupek. Nyní jsem pociťoval příval síly, jako bych vylétl ze své oběžné dráhy bolesti a utrpení a řítil se kamsi výš a hlouběji, do středobodu svého bytí. Po chvíli se vše posunulo o něco výš, mezi má prsa. Ucítil jsem příval tepla a všezahrnující lásku. Ač to bylo nepochopitelné, cítil jsem lásku ke všem a všemu v té pekelné místnosti, včetně sebe samotného. Energie ovšem stoupala stále výš a výš, do oblasti štítné žlázy, ucítil jsem, jak mi znecitlivěl celý krk, jakoby jej kdosi rozťal ostrým mečem. Jakási veliká odporná ropucha, posetá hnijícími bradavicemi se mi usadila na krku a já cítil, jak se mi z hrdla ozývá její kvákání.

"Toto praví Hospodin: Propusť můj lid, aby mi sloužil. Budeš – li se zdráhat jej propustit, napadnu celé tvé území žábami. Nil se bude žábami hemžit, vylezou a vniknou do tvého domu, do tvé ložnice a na tvé lože i do domu tvých služebníků a mezi tvůj lid, do tvých pecí a díží. I po tobě, po tvém lidu a po všech tvých služebnících polezou žáby." (Druhá Mojžíšova 7) Zmizeli hranice mezi mnou a okolím. Ale stále ještě jsem si uvědomoval, že jsem to já, kdo sleduje to zubožené tělo. V tu chvíli mne oslepila záře, která se zabodla s ohromující silou mezi mé oči přímo do kořenu nosu. V jediném okamžiku spálila vše pozemské. Zmizeli poslední zbytky mého starého vědomí, zoufale se držícího pevných bodů a závěrečný tlak na temeni hlavy roztříštil zbytky myšlenek na pevné skupenství mého těla. Vybuchl jsem do nekonečné plochy vesmíru, uvědomil jsem si, ač bez svých starých smyslů, avšak nějakým novým způsobem, že se vzdaluji neuvěřitelně rychle od tohoto místa, této planety, galaxie. Kolem se obrovskou rychlostí míhal vesmír, který jsem neviděl, ale který jsem cítil, jako součást sebe samotného. Nebylo nikoho a ničeho, co by mne mohlo zastavit. Byl jsem svým vlastním srdcem, nádherným drahokamem, s tak složitou strukturou, že jsem v něm mohl vidět vše a všechno, svoji nicotu i velikost, jak v jednolité harmonii udávají tep všemu živému a zároveň je na všem živém závislé. Pojednou nebylo ničeho a nikoho v tomto vesmíru, čeho bych nebyl součástí, příčinou i důsledkem.

O víře
8.8.2001 Hradec Králové

Valerián si nemohl nechat svoji vizi pro sebe, byť zatím neměl odvahu o ní promluvit na kůru. Vědělo se o něm, že si rád přihne a tak bylo otázkou, kdy mu od rozezleného biskupa přijde ultimátum. Buď půjde na léčení, nebo bude vyloučen ze všeobjímající náruče římskokatolické církve. Když mu své rozhodnutí biskup sděloval, Valerián sebral zbytky své odvahy a vzdoru. "Jak bych mohl popřít svoji vizi. Vždyť i na Ježíše byl činěn nátlak, aby se zřekl svého přesvědčení." Odpověděl nesměle na biskupův nátlak. "No a vidíte jak skončil." Vyjelo z rozezlených biskupových úst ostré šlehnutí. Uvědomil si co řekl a snažil se již smířlivějším tónem o obměkčení kněze. "Každý přece můžeme být obětmi svých slabostí.“ Biskup si s tichým šelestem suché kůže zamnul pěstěné ruce a otočil se k oknu, s výhledem na zahradu. „Zkuste absolvovat léčbu a po jejím zdárném ukončení sám zvážíte, je -li nutné ničit všechno to co jste dosáhl, nebo prostě pochopíte v nějaké širší souvislosti, co se to vlastně s vámi odehrálo.“ Otočil se na patách černých mokasínů jako plechová korouhvička a zabodl svůj studený pohled do Valeriánovy tváře. „Není ostuda požádat bližního o pomoc a bůhví, že vy ji potřebujete, drahý bratře." A tak se jednoho červencového dne otevřeli dveře v protialkoholické léčebně u Apolináře, nad kterými bylo napsáno: "Mrzkošova světnice" a objevil se v nich postarší muž s krátkým ježkem a šedivým strništěm, který ač vypadal jako opilý bezdomovec, byl ve skutečnosti (alespoň té jeho) křesťanským knězem. Stisk jeho ruky byl pevný a odhodlaný. První s kým si na svém novém pokoji podal ruku, byl vysoký muž s velkým nosem, mající tričko bez rukávů. Ten muž měl na levém rameni vytetovaného lvíčka a představil se jako Samuel. Valeriánovy se v léčebně docela líbilo. Po čase mohl dokonce chodit i na bohoslužby, byťjenom jako divák. Život kněze není příliš pestrým tržištěm vzruchů. Je mu třeba lidské blízkosti a kontaktu s bohem. To obojí se mu v léčebně dostávalo. Navíc zde měl možnost u plápolajícího ohně

okusit kouzlo marihuanového opojení, které bylo tak odlišné od toho alkoholového. Jakoby čistší a přitom kategoričtější. Byl rád, že jeho léčba je zároveň oddálení jeho stěžejního problému, to jest jeho postavení v církvi. Stále ještě nevěděl, jak naložit se svou vizí, ale uvítal, že se zde mohl zabývat jinými problémy. Pohyb mu svědčil. Ne že by byl nějaký sportovní nadšenec, ale cítil, že společná námaha utužuje vztahy mezi lidmi konec konců stejně dobrým způsobem, jako společná modlitba. Při pravidelných sezeních s psychologem, došel Valerián (nebo alespoň jeho rozhodující část) k přesvědčení, že je docela dobře možné, že to co prožil, nebylo dílem božím, ale že se jedná o jakousi formu deliria tremens. Lékaři o tom byli pevně přesvědčeni a jejich víra obtáčela dobrotivého Valeriána jako pavučina mouchu, uvíznuvší v síti svého mocného protivníka. Církev a medicína. Jedna víra postupně ustupuje té druhé. Valerián se dnem za dnem cítil lépe. Není třeba stoupat na Golgotu, našeptával mu vnitřní hlas. Zde odlož svůj kříž, bůh tě přece miluje, nechce tvoji zkázu. Poslouchal ostatní alkoholiky, naslouchal jejich zpovědím, jejich pragmatické racionalizaci svých problémů, na konci vždy rozetnuté jako dílo jejich závislosti na alkoholu. Konečně byla nalezena prapříčina všeho zlého. Byly to drogy samotné. Je pravdou, přemýšlel Valerián, že nebýt onoho alkoholového opojení, zřejmě by se ani žádná vize nedostavila. Ústav u Apolináře, jedno z přeprogramovacích zařízení. Vstupte a podvolte se ctihodným programátorům. Nechcete - li přijmout jejich program, hledejte si „své“ programátory. Valerián nechtěl hledat jiné programátory. Věřil v medicínu, chodil na vyšetření ke svému lékaři, poslouchal jeho rady, bral léky na tlak a nebylo žádného racionálního důvodu, proč by měl apolinářským programátorům nedůvěřovat. Nad to jako přídavek dostal antidepresiva. Kruh se uzavřel. Nedostatek serotoninu byl příčinou proč vyhledával alkohol a alkohol byl příčinou jeho problémů. Alkohol byl tedy nahrazen Zoloftem a léčba byla téměř u konce. Jednou za měsíc návštěva psychiatra, recept, vyzvednutí léků a poklidný život kněze může pokračovat. Zatím si ale Valerián s radostí vychutnával život ve zcela odlišné komunitě, než na jakou byl zvyklý.

David v Saulově táboře
Saul poznal po hlase Davida. Otázal se: „Je to tvůj hlas, můj synu Davide?“ David řekl: „Je to můj hlas, králi, můj pane.“ (První Samuelova 26. 17.)
8.9.2001 Praha

Byla sobota. Personálem léčebny bylo povoleno ohniště u kompostu na zahradě v areálu, kde se jako na jediném místě smělo kouřit. Oheň laskavě popraskával a divé jiskry kroužili kamsi vzhůru do tmy. Někteří pacienti opékali liberecké párky, jiní kouřili, občas proběhl mezi přítomnými joint. Muži mezi sebou hovořili, většinou o svých zážitcích s alkoholem. Valerián byl příjemně omámen. Měl zavřené oči a pohodlně spočíval na lavičce. Mezi spletí slov přítomných náhle jeho vycvičený mozek zaslechl jedno slovo. Bylo to slovo bůh. Samuel, který seděl na pařezu vedle lavičky, cosi vysvětloval svému sousedovi. "Ovšem, všechno je jednota boží, jen naše představa, pýcha či hloupost nás odděluje od ostatního celku." Do hlíny na zemi kreslil ohnutým klacíkem jakýsi náčrtek. Během toho stále hovořil. "Nuže představ si boha tak jako si jej představovali lidé před tisíci lety. Jako opuštěnou, avšak všemocnou bytost. Ne opuštěnou kýmsi. Opuštěnou ve smyslu uvědomování si své jednoty. Nejprve je tu jenom jeden. Dále si představ břichomluvce.." "Břichomluvce?" "Jo, břichomluvce, který si k zahnání své samoty pořídí loutku. Jakéhosi tvůrce pinochia. Dobrá. Je tedy stvořen, ale samota není rozptýlena. Chceme aby dýchal, chodil, aby byl jako mi. To jediné může naši samotu rozptýlit. Je tedy třeba pinochiovi dát svoji vlastní vůli. To je onen

břichomluvec." "Břichomluvec?" Otázal se zmateně soused. "Jo. Zvenčí to již vypadá -myslím břichomluvec a jeho pinochio -jakoby to nebyla jedna osoba, ale osoby dvě. Jen tvůrce ví, že obě osoby ovládá stále on. Ale vše jde dál a dál. Představ si, že si břichomluvec oddělí část mozku, kde vznikají jeho myšlenky od části, ve které vznikají myšlenky pro hlas loutky. Nebo jinak. Představ si, že část počítače, což mozek je, představuje břichomluvce a část loutku. Tedy ne představuje, ale ovládá. Potom by si mohl povídat s loutkou, aniž by věděl co mu odpoví. Rozdělením své jednoty ve dví by mohl vytvořit cosi, co by jeho samotu rozptylovalo." Samuel se na chvíli zamyslel a potom pokračoval. "Ovšem je třeba, má -li být iluze dokonalá, aby zapomněl, že rozdělení je jeho práce. Že se o nějaké rozdělení vůbec jedná. Chce toho druhého, ne sebe v zrcadle." „V zrcadle??“ "Ovšem. Zkus si představit zrcadlo, před které by jsi se postavil a ono by zobrazovalo kupříkladu ženu. Docela by jsi se zabavil, konec konců prodej gumových nafukovacích pan je toho důkazem." Uchechtl se zkouřeně Samuel a pokračoval. "Ovšem jakmile zapomene, že je zároveň i tím druhým, začíná celý ten kolotoč zmatků, protože ten druhý - abychom věřili že je to ten druhý a ne jenom odraz v zrcadle - musí jednat jinak, než předpokládáme, že jednat bude. To nám dává realistickou vizi, že je nás víc, přestože ve skutečnosti jsme stále jenom jeden." Klacíkem v ruce ukazoval na svůj náčrtek. Vypadalo to jako jakási chobotnice se spoustou chapadel, na jejíchž koncích byli postavičky. "Tohle" -ukazoval na vnitřek chobotnice -"je vědomí, láska bůh. To co nás všechny spojuje. To je věčné a neměnné, zdrojem všeho.Tohle zase" -ukázal na postavičky na konci chapadel -"jsou naše schránky, to co dává iluzi tomu všemu, že je nás více, že je nás šest miliard, že je nás mnoho." "Takže po smrti?" Otázal se dutě jeho posluchač a potáhl z cigarety. "Takže po smrti " -škrtl postavičku na konci chapadla -"člověk zmizí. Jenom to co si vše uvědomuje" -klacík opět obkroužil vnitřek chobotnice „nikdy nezmírá. Proto konec konců starý mnich, nemajíce ničeho a nikoho, než své žebrácké misky, projde smrtí snadno a lehce, naproti čemuž muž slavný, bohatý a vůbec zatížený všemi těmi pozemskými sračkami, bude jen neochotně odevzdávat to co tu nabyl, bude se toho pevně držet, bránit se a kopat, až přijde jeho čas. A on přijde.“ Valerián opět zavřel oči. Usmál se. Je dobře, že jsou hledající. Třeba nakonec najde poselství Ježíše, našeho pána. "Jak tak nad tím tak přemejšlím... řekl bych, že je to celé blbost." Zakončil debatu Samuelův soused "Na to máš samozřejmě nezadatelné právo, drahý Devile." Samuel se pousmál a hodil klacík do ohniště. Oheň jej beze slova polkl.

O Devilovi
Devil se narodil někdy okolo roku 1970. Léta normalizace ten čas nazývali někteří. Jeho otec mu nikdy nebyl znám a sám Devil pochyboval, byl-li znám alespoň jeho matce. Ať to byl kdokoliv, ponechal Devilovu matku v tehdejší rozbouřené době napospas sobě samým. Devil jej ve svých představách nevlastnil a dávno již přestal toužit po jeho přítomnosti. Přežíval za asistence otčímů, kteří se s úspěchem tu větším, tu menším pokoušeli zaplnit chybějící zuby v soukolí Devilovi mysli, v soukolí Devilova soukromého pekla. "To je peklo, všechno to je peklo." Pronášel alkoholem zmožený Devil nad ránem své obvyklé hodnocení situace, což mu zajistilo přiléhavou přezdívku. Alkohol mu pomáhal nacházet smysl existence jeho i ostatních, pomáhal mu překlenout krátká údobí naprostého zmaru a

zoufalství, aby vytvářel ještě mnohem delší a bolestnější. Mnohokrát svedl na cestu alkoholového opojení ty druhé, mnohokrát byl sveden sám. Vyrůstal ve špinavém Karlíně, mezi korzujícími obyvateli romského původu a lákavým zvukem výherních automatů. Kromě alkoholu nacházel příjemné útočiště ve hře na kytaru, jediném to hmatatelném pozůstatku po jednom z hudebně nadaných otčímů, pokud nebudeme počítat jeho mladší sestru. Vojnu absolvoval v armádním uměleckém souboru, neboť vystudoval režii. Chtěl se stát velkým režisérem lidských osudů. Avšak v době komunistického rozkvětu nebylo toto řemeslo příliš finančně zajímavé. S platem 1800 Kč čistého se rozhodně nemohl stát lvem salónů, nehledě na to, že byl velmi netrpělivým Devilem, stále spěchajícím a hledajícím. S úspěchem dokončil elektronickou průmyslovku, právě včas, aby nasedl na počítačový boom a zakotvil v klidném přístavu logistické firmy, zabezpečující přísun léčiv do lékáren po celé republice. Staral se o neustálý tok chemikálií do skladů nebývale prosperujících novodobých kořenářek a kořenů. Lidé nakupovali či jim byli předepisovány a posléze hrazeny ze všeobecného pojištění tuny léků a vypadalo to tak, že se to hned tak nezmění. Práce to byla poklidná a finančně poměrně slušně ohodnocená. Snad to přispělo k jeho rozhodnutí počít dítě se svou barbie a uzavření manželského svazku. Barbie byla krásná dívka, ze slušné rodiny, cosi jako ideál ctnosti a čistoty. Svůj čas rozděloval na práci pro Firmu a práci pro sebe, což se většinou odehrávalo v hospůdkách různých cenových kategorii. Čas na rodinou oslavu vzájemné pospolitosti se jaksi nedostával. Již jako malého chlapce jej matka uvedla jako žadatele o byt a řízením osudu jakož i iniciativou matky a jeho otčímů byt na začátku roku 92 dostal. Nastěhoval se se svou novopečenou rodinkou do hnízdečka lásky, ale nebylo to ono. Devil měl pocit, že nějak nemůže najít sám v sobě toho správného taťku od rodiny. Barbie neprojevovala pro jeho životní styl takové pochopení jako jeho matka. Probíhal mezi nimi boj bez šance na vítěze. Devil pil více a více, bořil se do bažiny sebelítosti, snažil se složit Rubikovu kostku života a stále se mu to nedařilo. Nikde nenacházel odpovědi na ty palčivé otázky, jak to k sakru udělat, aby byl spokojený, a aby byla spokojená také jeho rodina...Často docházel k přesvědčení -zvláště po bouřlivých pitkách s kolegy, nebo kýmkoliv kdo se právě naskytl -že jeho žena je sice krásné, nicméně neskonale tupé stvoření. Byla jedináčkem, který i po pěti letech manželství konzultoval vše se svým "vševědoucím" otcem, který tu vždy byl přítomen, dokonce i v té nejintimnější chvíli, uprostřed noci, nebo v pravé poledne, stál jako němá výčitka mezi nimi, nikdy neusmířen s tím, že mu někdo odvedl jeho malou holčičku. A stále nevzdával svůj boj o ni. V době kdy jej Barbie opustila, jeho matka žila sama, zhrzena posledním vztahem a přísahající, že mužů má dost již do konce života a tvrdíc, že lituje dne, kdy odešla ze sesterského řádu Karmelitek. Devil prodal byt, nastěhoval se k matce a jal se rozpouštět nabytý obnos v sladkém zapomnění alkoholového opojení. Barbie byla nastěhována u svých rodičů a dceru mu odmítala svěřovat do opatrování, byť by se mělo jednat jen o desetiminutovou procházku. Pověst nenapravitelného alkoholika samozřejmě nahrávala hodnocení jejího otce, který se domníval, že pro život malé Kristýnky, je jeho přítomnost naprosto postradatelná. Ve chvíli kdy se Devil vzepjal k boji o svá práva, vytáhl rodinný klan zbraň silného kalibru. Obvinili jej před soudem ze sexuálního zneužívání malé Kristýnky. Devil byl nakonec rád, že neskončil za mřížemi. Na styk se svou dcerou mohl navždy zapomenout. To byla chvíle, kdy vyhledal profesionální pomoc. V léčebně u Apolináře vsadil vše na jedinou kartu. Našel viníka své situace (alkohol) a mohl začít s čistým stolem. Když četl na závěr pobytu svůj životopis, po dlouhých letech "chlapského postoje" jej přemohl pláč, slzy stékali po jeho tváři a on byl nešťastně šťastný. Dobré bylo, že si udržel svoji práci. Peníze za byt však byli již dávno pryč, matka si našla nového nápadníka a tak se všichni tři tísnili v bytě tři plus jedna a Devil si čím dál silněji uvědomoval, že ten kdo je tu navíc, je on sám. Jeho sestra naproti tomu žila spořádaným životem, porodila dvě děti a měla pocit, že má recept na šťastný život. Jak je to všechno jednoduché. Nechlastej a něco pořádnýho buduj. Poradila by mu, kdyby byl zvědavý na její rady.

Tolik tedy Devilova verze. Pro objektivní náhled by bylo ještě dobré připojit verze ostatních zúčastněných, ale pro sevřenost a stručnost obsahu je třeba se toho vzdát. A dál tedy:

Příprava
22.12.2002 Praha

Devil poměrně úspěšně abstinoval. Ovšem situace, ve které se ocitl před chvílí, byla tak nagradovaná, že prostě nemohl sklenku odmítnout. Na sezení v Apolináři probíhalo vytváření situací, ve kterých se mohl dotyčný po propuštění z léčby ocitnout. Ani v nejhorším snu by si takovou situaci - jakou před chvíli zažil - nedovedl představit. Být přistižen v tak choulostivé pozici, je vždy nepříjemné. Odehraje -li se navíc na cizím území, je to obzvlášť paralyzující. Musel se pousmát, když si vybavil výraz toho hloupého kořena. „Jakoby vypadnul z nějakýho melodramatu.“ Danielu poznal v Café Kenvelo, kde pracovala jako servírka. Byla fajn, ne žádnej romantik, ale vzpomínka na manželskou zkušenost jej činila obezřetným v navazování nějakých vážnějších vztahů. Přešel liduprázdnou ulici a pokračoval nahoru, k tunelu vedoucímu na Žižkov. Mrazivým vzduchem duněli jeho kroky v nesrozumitelném stakatu boží hry. Tunel byl dlouhý a zlověstně temný. Jednou zde viděl krvavou skvrnu a okolo bílou barvou nastříkaný obrys ležící lidské postavy. Otřásl se při té vzpomínce a byl rád, že zaslechl hlasitý hovor, který se k němu nesl od přicházejících postav. Tři muži rozevlátě přicházeli odshora. Devil po nich letmo přejel pohledem. Nelíbili se mu. Nelíbilo se mu ani to, že se zastavili a bylo zřejmé, že po něm něco budou chtít. "Nemáš cigáro?" Zeptal se jeden z nich. Mohlo mu být asi tak dvacet pět let, na tváři měl neupravené chmýří, a zpod mastných vlasů prosvítalo nezdravě bledé čelo se strupem na kořeni křivého nosu. Všichni tři na něho hleděli tak jako hledí lovec na svoji kořist. Studené oči bez mrknutí zírali do jeho tváře. Devil pocítil v kostrči chladný a svíravý strach. "Jasně." Odvětil smířlivě a sáhl do náprsní kapsy své péřové bundy. Jeden z mužů, zavalitý čtyřicátník s vypouklým převislým břichem a dvojitou bradou však nečekal až vyjme krabičku cigaret a zčista jasna jej udeřil pěstí do oblasti žaludku. Devil se instinktivně přikrčil a potom jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se zdvíhá koleno dalšího z mužů a blíží se k jeho obličeji. Rozeznával dokonce jednotlivá zelená vlákna na tkanině jeho kalhot, i jakousi mastnou skvrnu, jakoby hleděl nějakým zvětšovacím sklem. Ostrá bolest mu vyšlehla z obličeje do celého těla. Na krátký časový úsek zřejmě ztratil vědomí, ale hned jej zase nabyl, aby ještě zaslechl vzdalující se kročeje útočníků. Devil zahlédl záda posledního z nich, na jehož černé bundě svítila bílá písmena "Glass Botton". Opíraje se rukama o vlhkou a studenou zeď tunelu, zvedal se namáhavě na nohy. Pravou rukou si sáhl na bolestí pulsující nos. Ucítil pod prsty krev a snažil se z kapsy vytáhnout kapesník. Vypadli mu při tom klíče a s cinkotem dopadli na chladnou a páchnoucí zem. Bunda byla rozepnutá a když si druhou rukou sáhl do náprsní kapsy, zjistil, že nejen cigarety, ale i doklady, adresář i peněženka se nenalézají tam, kde se nalézat měli. Konec konců jsem stále naživu. Pomyslel si Devil a vypravil se k východu z tunelu, který se mu zdál nesmírně, nesmírně daleko. To je ale zpropadeně hnusnej den, pomyslel si, když odemykal dveře matčina bytu o půl hodiny později. Lucie Bílá, štíhlá žena s bílými vlasy a zároveň matka Devila seděla u televizoru a když vešel, otočila za ním hlavu. "Co se ti proboha stalo?" Řekla spíše vyčítavě, nežli ustrašeně. "Uklouznul jsem na ledovce," zahuhlal Devil, kapesník si přidržujíc u nosu. "Lukáš je doma?" Lukáš byl přítel jeho matky. Nikde ho neviděl a rozhodně to nebyl typ, potulující se noční Prahou. "Jel do Trutnova za svou bývalou ženou." Matka tuto skutečnost oznámila jako nějakou stížnost.

"Říkal že se ozve a prdlaj.s. Chlapům se nedá věřit." Uzavřela matka debatu a nervózně přepnula televizní program na dálkovém ovladači, ve snaze zabavit svoji chorou mysl výtvory jiných chorých myslí. Ty vzácné chvíle, kdy byli v bytě s matkou sami, se cítil opět v bezpečí. Měl pocit znovunabytého teritoria a nestyděl se za to, že by si přál, aby to tak zůstalo.

2.1.2003 Praha

Oči se mi zavírali. Byl jsem nesmírně unavený. V ústech jsem cítil kovovou pachuť, ale jinak jakoby vše co se mi dělo, bylo jen snem, který pominul. Vypnul jsem počítač, svalil se na lůžko a zavřel oči. Necítil jsem tělo. Jediné co jsem cítil, byl pach skořice Probudil jsem se. Cítil jsem se neuvěřitelně svěží a odpočatý. Prsty se lačně rozeběhli po klávesnici. Jedno jsem věděl zcela jistě. Ať je to co chce, má to stejný zájem na tom co napíšu, jako já sám. Cítil jsem se jako malý červíček, který se plazí po lidské dlani k sladkému plodu...ale nebyla to lidská dlaň...

2.Komáři
Druhá Mojžíšova 8 O vánocích
24.12.2002 Kocbeře

V domku byla už zase zima. Přechod ze Shapirova vyhřátého hnízdečka sem do chladu minulosti, byl nemilosrdný. Byl jsem zesláblý, unavený a vyprázdněný. Neměl jsem v hlavě myšlenku na nic jiného než teplo a oheň. Nevím jak dlouho jsem seděl v židli před vyhaslými kamny. Oblékl jsem si bundu a vyšel ven. Sníh bíle zářil. Na některých domcích byli girlandy pestrobarevných žároviček, jak z filmu s Chevy Cheysem. Vzduchem se převalovala mléčně pulsující mlha, které žárovičky dodávali neskutečný odér pekelného předsálí. Vánoce. Další vánoce. Nesnášel jsem vánoce. Už v dětství se ve mně tříštilo radostné očekávání dárků pod stromečkem, s odporným vražděním a vyvrhováním kapra. Nechutná vzpomínka na stůl v kuchyni, krev na dřevěném válu, šupiny létající vzduchem a bělavý měchýř. Talíř s naporcovaným masem v ložnici, ještě se zachvívajícím slabými záškuby. Krvavý dech vánoc, všude okolo sníh a zima. Tma a mlha. Během let manželství proměněno v oslavu konzumu, chvatu a běsnění, načasování a očekávání. Komedie s Ježíškem, postávání v mrazivém večeru s ostatními, než přijde a navrství hromadu zboží až kamsi vysoko do větvoví mrtvého smrčku. Jídlo a důsledky jeho nadměrného požívání. Oživování mrtvých tradic, vymýšlení nových a nových slov díků za bezcenné dary, páchnoucí nedostatkem fantazie a bezmyšlenkovitou automatičností. Trhnul jsem sebou. Uvědomil jsem si, že dostáváme jen to, co jsme schopni přijmout. Svědčilo by to tedy o mé nedostatečnosti, obšťastnit sám sebe. Před touto skutečností jsem utekl do chlívku, nabral zbytky uhlí a vrátil se k nekonečnému koloběhu zapalování ohně. Za léta soužití s plynovým kotlem, jsem se jenom velice ztěžka dostával zpět do role zručného vesničana. Stále jsem zapomínal přikládat a oheň znova a znova vyhasínal, zatímco já se znova a znova proměňoval v Prométhea Trpěl jsem nesnesitelnou samotou. Samotou, kterou nebylo možno rozehnat. Netoužil jsem po lidské společnosti, jejich starosti nebyli těmi mými. Viděl jsem sebe samotného jako arrahata,

kohosi kdo dosáhl předstupně k osvícení a co bylo horší, zároveň jsem si uvědomoval, že je tonesmysl. Že není nic, co by mne k tomu opravňovalo, kromě mého přání být tím, čím nejsem. Teď, v téhle chvíli jsem věděl, že s každou maskou, kterou sejmu ze své tváře, se vynoří nová, pod ní další a zase další, stále dokola. Shapiro s Etien zřejmě odjeli, dům byl tmavý a opuštěný. Byl jsem ostatně ve stavu, kdy bych klidně připustil, že žádný Shapiro -tím méně Etien -vlastně ani neexistují. Věděl jsem, že to přijde. Ten stav zoufalosti, kdy se člověku nechce vůbec nic. Nemůže spát ani bdít, tím méně meditovat. V počátcích svých experimentů jsem si v takových chvílích říkal: Neznamená to, že tuto zkušenost můžeš ignorovat? Možná bůh vybavil člověka svobodnou vůlí, možná mi jakákoliv vůle chybí, stále narážím do té oprýskané The Wal, ve snaze zjistit kdo, nebo čím jsem. V obdobích, kdy mám pocit, že vystupuji z Minotaurova bludiště, jsem letícím orlem, abych vzápětí zjistil, že je to jen vchod do další, lhostejno či vyšší, nebo nižší úrovně bytí. Obloha byla ukryta kdesi za žabím hlenem nahoře a já neměl vůbec nic, čeho bych se se svojí rozbouřenou myslí chytil v oceánu bytí. Nic, co by mi stálo za jakýkoliv výdej energie. Jako stroj jsem rozdělal oheň, posadil se na židli před kamna a čekal, až se oheň trochu rozhoří. Měl jsem kdysi hudbu, měl jsem knihy, měl jsem filmy, vše co mi dnes připadá tak vyčpělé. Tisíckrát zjevená pravda se stává obtížným hmyzem. Komárem sajícím moji krev. Všechna lidská díla stále jen v různých variacích říkají to samé. V pořádku dobrotivý bože. A co dál? Vše co mohu v tomto životě vykonat navenek, je pomíjivé. Jen to co se mi podaří vykonat uvnitř by mělo dávat smysl. Ale bolí to. Je to cesta osamění. Ostatní jsou šťastni ve svých touhách, já ve svoji ne. Fňukal jsem a nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci, kromě mne samého. Nebo je to všechno jenom chemie? Zase pochybuji o tvém díle drahý bože. Výtah se vracel z nebeských výšin zpátky do pekelných hloubek. I to jsem já. Hlesl hlásek v mé bolavé hlavě. Množství plynu který jsem vdechl, byl mimo jiné příčinou tupé bolesti v hlavě. Samozřejmě že vánoce ve městě jsou mnohem horší zkušeností. Oslava bezuzdného konzumu, lidská masa toužící urvat co nejvíce z umírajícího těla obrovitého mamuta vlastní důstojnosti. Pche, musel jsem se zasmát výplodům mého přidušeného mozku. Jakoby se moje myslštěpila na různé hlasy, které však nebyli mé. Mé. Jak poznat co JE a co NENÍ mé? Když ani netuším co nebo kdo jsem? Dobrá. V mozku tedy vznikají elektrické impulsy mezi neurony, což budou asi ty myšlenky – sakra, potřeboval bych se o tom dozvědět víc, ale od koho? Medicinmanů? Tedy zpět. Myšlenky vznikají na základě reakce smyslů na okolí. Myšlenka je tedy reakcí mozku na okolí, poznávané pomocí pěti smyslů. Ale kde jsem v tom všem já? Ten který si to uvědomuje? Nejsem mozek, nejsem ani myšlenka. Kde a kdo jsem? Ta otázka se zdála nezodpověditelná. Vzpomněl jsem si na film Rain Man s Dustinem Hofmanem. "Kdo je na první metě..." I jemu se stejně jako mě v hlavě ve chvílích ohrožení přehrával ten kolovrátek. Tom Cruis mu říká, že se jedná o vtip bez řešení. Jsme mi lidé pouhýmžertem? Otázky bez odpovědi? Žblunknutí kamene do vody? Otevřel jsem dvířka kamen a lopatkou jsem do toho ohnivého chřtánu vrhl miliony let mrtvé rostliny, tmavé a mrtvé pozůstatky mohutných stromů. Kdysi neuhnuli ani tomu nejostřejšímu vichru, tyčili se k obloze po které pluli pterodaktylové a nyní jsou potravou pro litinová kamínka made in ČR. Země, ve které jsem se narodil a která má kupodivu ve znaku "EBITEB".

O dojezdu
Otevřel jsem oči. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, kde jsem. Viděl jsem Shapira, jak zběsile vrší barvy na plátno před sebou, za mohutného kwikování. Jeho svíce hořela jasným plamenem. Jasným a mohutným.

Zdálo se mi, jako bych viděl jen samotný plamen. Tělo svíce nebylo vidět. Etien seděla v křesle za ním a občas mu podala sledž s novým plynem. Pojednou jsem v té malbě viděl neuvěřitelný řád a význam. Jako u vytržení jsem zíral, jak barvy tvoří na tmavém podkladu nové a nové tvary, jakoby je nemaloval Shapiro, jakoby jen štětečkem odhaloval vrstvy prachu z kostí pravěké civilizace, která tu byla před námi a bude ještě dlouho po nás. Civilizace, která na nás trpělivě čekala, civilizace, kterou jsme kdysi byli součástí. Ale napadlo mne: Je vůbec nějaká civilizace, ať jakkoliv daleko, jejíž bychom nebyli součástí? Nikdy jsem nebyl tak blízko přítomen stvoření. A toto bylo bezpochyby stvoření. Netušil jsem, mohou – li to tak vnímat i ostatní lidé, ale vzhledem k tomu, že Shapiro neměl existenční problémy, zdálo se že ano. Opět jsem pocítil tu svíravou závist. Záviděl jsem Shapirovi, že odhalil své poslání, neboť toto bylo rozhodně jeho posláním. Věděl jsem, že nyní je ve středobodu svého bytí, pouhým božím nástrojem, napojeným na universum a konající v čistém souladu s ním. Toužil jsem po tom, tak nesmírně jsem po tom toužil, být služebníkem. Ale mé smysly byli stále slabé -neslyšel jsem jeho něžný a opatrný hlas neviděl jsem jeho nesmírně laskavou náruč. Jen občas, s pomocí psychedelik jsem jej ucítil, tak jako cítíme vůni po ženě, která už tu dávno není. Trpěl jsem hlavně proto, že jsem cítil, že je v mých silách se mu přiblížit, takřka sedotknout, avšak: Mezi mnou a TÍM stojím já sám, ten kdo se chce dotknout, ten kdo se chce spojit, ten kdo chce sloužit. Konečky prstů mne brněli, jakoby jimi procházel elektrický proud. Když jsem pohnul hlavou k zemi, proud se rozběhl do svalů na prsou a vystřeloval dolů, do břišního svalstva. Chodidla byla v jednom ohni. Hned tam kde končili prsty, na plosce nohou byl bod, v němž jakoby byli zaraženy ostré hřeby. Znal jsem to, nazval jsem si to stigmata. Jenom jsem netušil, jaký pro mne mají význam. Můj mozek si stále ještě ze zjištěných informací nedokázal složit srozumitelný celek. Stále jsem viděl jen nepatrný zlomek z obrovského obrazu a nemohl jsem proto rozeznat, co na něm je. Tušil jsem to, neměl jsem ale slova, kterými bych si to pojmenoval, neměl jsem dost trpělivosti, abych si to dokázal uvědomit. Neměl jsem dost psychedelik, abych mohl získat vhled. Na druhou stranu jsem věděl, že v tom problém nebyl. Všichni máme v každé chvíli vše, co ke svému štěstí potřebujeme. Jednoduchá věta, jednoduchá informace, ale jen vhled do této prosté pravdy může zajistit naši spokojenost, klid a spočinutí. Netuším, přiznám se, že nyní netuším, jak ten neustálý vhled získat. Zvedl jsem se k odchodu. Moje kůže byla citlivá, vnímal jsem své naježené chloupky a uvědomil jsem si, že skutečnost, že se skládám z miliard bytostí, schopnost uvědomovat si každou buňku v těle, tato skutečnost by mne dost vyděsila, pokud by se dostavila dříve, než se dostavit má. Jako hloupý osel. Krok dopředu, krok dozadu. Stále hledám svého otce? Hledám autoritu? Kdy se konečně stanu tím co hledám? Vyšel jsem ven do mrazivého vzduchu. Klepal jsem se zimou. Vydal jsem se na cestu k mému novému domovu. Bylo to asi dvacet metrů, ale já jsem měl pocit, že je to nesmírná dálka. Cítil jsem, jak se mi pára sráží na horním rtu. Situaci, kdy vaše mysl nevytvoří žádnou naději okamžiků příštích, situaci, kdy mozek nenabízí žádná řešení, nebo jen ta která pro vás nemají žádný význam, takovou situaci je možno nazvat bezvýchodnou. Legrační. Pomyslel jsem si. V případě, že se domníváme, že se nalézáme v bezvýchodné situaci, již se pracuje na tom, abychom byli vrženi do další situace, nějakým tím východem, který jsme opět přehlédli. Natáhl jsem ruku po omrzlé brance a odstrčil zástrčku. Vynořila se mi vzpomínka na chvíli nesmírné bolesti. Nakláním se nad záchodovou mísou, zvratky mne dusí a já se snažím je nevdechnout. Cítím jejich zápach, smíšený s vypitým alkoholem a slibuji si, nařizuji si, že je to naposled co piju alkohol. V té chvíli to bylo nastíněné řešení dané situace. V té chvíli jsem tomu určitě i věřil. "Nemůžeš mě zabít," zavrčel jsem k temně mléčné obloze. "Nikdo krom tebe nemůže." Ozvalo se jako ozvěna směrem od stromu oběšence. Otočil jsem se zprudka, až jsem ztratil

rovnováhu. Zachytil jsem se kovové brány a ucítil, jak se mi do dlaně zabodl drát z pletiva, kterým byla brána potažena. Necítil jsem žádnou bolest, krom té uvnitř mého já. Všude bylo ticho a mlha se jak v hororu od Carpentera plížila okolo mých nohou.

Jistě
Obešli jsme jezero dvakráta nenašli jsme to. Šli jste po suchém písku? Ano! Kde jste ztratili vědomí? Zrovna tam, kde jste to zapomněl A potom? Jak vidíte, jsme u vás celí bez sebe. Ano, s ničím! Je to výčitka? Ne! Ale protože teď nevíte, oč jde,musíte se vrátit! Jistě to naleznete!

V garáži stála moje oranžová škoda 120. Byla už značně prorezavělá, technická byla propadlá a pojištění již neplatné, ale ty tři kilometry k pumpě by absolvovat mohla. Oblékl jsem si bundu a znovu vyšel do mrazivé noci. Otevřel jsem vrata garáže a ve tmě šátral kolem levé strany vozu. Nahmatal jsem dveře a posadil se dovnitř. Otočil jsem klíčkem, abych zjistil, je li v nádrži nějaký benzín. Nějaký tam byl. Znovu jsem se vysoukal z vozu ven a otevřel zadní kapotu. Rukou jsem se snažil dosáhnout na benzínovou pumpu. Cítil jsem, jak si rukáv odírám o špinavý motor. Bylo to, jako když usínám a slyším komáří bzučení. Vadilo mi to, ale neměl jsem sílu s tím cokoliv udělat. Napumpoval jsem benzín do karburátoru a zabouchl kapotu. Znovu jsem usedl za volant. Podařilo se mi nastartovat. Motor několikrát zhasl, než se neochotně rozeběhl. S každou další otáčkou získával na síle. Když už vydržel v otáčkách bez mé pomoci, zase jsem vylezl a šel jsem otevřít vrata garáže a hlavní bránu. V odlesku vánočních žároviček rozmarných sousedů jsem viděl oblaka páry stoupající z výfuku nahoru a mísící se tam s cáry mlžného oparu. Vycouval jsem s autem na cestu a rozjel jsem se směrem k městu. Cesta byla kluzká, ale nikde ani živáčka. Všichni se zřejmě radovali z obdržených darů a libovali si, jak se zase ty letošní vánoce vydařili. Vladimír Holan. Na sotnách

Přerušení díla
Ezdráš 4 (Protivníci lstivě usilují zastavit zahájené dílo Matná vzpomínka obnovy)
22.8.1977 Kocbeře

Vůz cukavě směřoval po silnici k osvětlenému městečku. Když míjel ceduli s označením obce, oslnil jej protijedoucí vůz. již velice dlouho továrna. Od pradávna se tu podle místní tradice tkaly textilie. Za ní V Kocbeřích byla Pumpa byla hned kde jeholidičkové. její světelný že jsem byl ještě chladné noci jako mohlo mi být asi byli dva činžáčky, na žili okraji a Pamatuji se, poutač čněl do velice mlaďoučký, maják uprostřed temných a let. tak třináct opuštěných útesů. Zastavil jsem u stojanu těch činžáčků, jdu se svoji matkou, Uvnitřto nepříjemné, cítím se jakoby spoután, Vstupuji do jednoho z a pro jistotu nechal zapnutý motor. je mi si četl jakýsi časopis asi tak dvacetiletý mladík, na hlavě jsem kreaci zchlapec. na bradě chomáček dveře a ty se otevírají a za nimi je podsaditá ale jdu, protože měl hodný dredů a Zvoníme na jedny vousů spoutaný stříbrným kužílkem. Vypadal, jako že je hodně v pohodě. Možná moje kalhoty, ona je šije,mne, když jsemnebopodával platební kartu. žena, vede nás dál, aha, jedná se o byl na perníku, napadlo asi je šikovná, mu potřebuje peníze, já to Ruce mu zručně tancovali na klávesnici a bylo vidět, že není mojí přítomností nijak zaskočen. nevím. Koukám na lustr, jsou tam mrtvé mouchy a kytičky fialek. Ženy o čemsi rozprávějí a také je tam Opatrně jsemvpřešel po kluzkém asfaltu zpět k vozu a vyrazil nyní již sna mne zahřátým motorem zpět do miminko, je proutěném košíku, kouká na mne a já na něj. Mlčky trochu hledí, jako by mne dobře tepléhoačkoliv mne vidělo prvně. Ta a tak jsem je zaúplně dokonale česky, je kapesníkem. znalo, hnízda. Okna se trochu mlžila žena nemluví jízdy otíral posmrkaným to taková měkká mluva, jakoby spíš polská. Paní Gregová se jmenuje a má ještě syna Jirku, kterého znám, ale on tu není, asi si Nebyla moc dobrá viditelnost.závidím, protože jsem tu jako kekleci, cítím ty přehrady,reflektorů sněhové poletuje někde venku a já mu Světla se od mlhy odrážela a v všemu začali ve svitu jedna mezi mnou vločky provádět jakésiříkají "Kaťuško" a druhoujsem nad les aatěmi dospělými. a tím miminkem, co jí abstraktní kreace. Vyjel mezi mnou projel první z několika krátkých zatáček, když jsem spatřil mezije jí najednou trochu jakoby postavičku v zeleném kabátujá už bych Napadlo mne, Matka se mi vzdaluje, vločkami jakousi drobnou méně, o čemsi stále hovoří a s kapucí. rád odešel, už že je ven, malá Kaťuška si ji nevšiml, když jsem jelse okolo ní točí svět pojednou otočila a nakročila do chci zajímavé, že jsem náhle začíná plakat a tak dolů. Postavička se a já vidím stěny s válečkovým silnice. Zvedla při tom ruku, jakoby mne chtělavstopnout. Bylo to velmi ta chvíle pomine a všichni se vzorem a nevěděl jsem v té chvíli, že vše je rychlém pohybu a že neočekávané a navíc ve chvíli, kdy jsem ji jižcosi co míjel. Trhl jsem prudce volantem. proměníme v skoro zatím ještě nejsme. Ucítil jsem, jak se mi strachy sevřel konečník. Vyhnul jsem se postavičce, ale cítil jsem, jak se celý vůz klouže směrem do protisměru. Křečovitě jsem sešlápl brzdový pedál a pak již jen jako divák sledoval, jak vůz míří do příkopu na levé části vozovky. Ucítil jsem náraz na sněhový val. Byl poměrně vysoký, 24.12.2002 Kocbeře ale ne tak vysoký, aby vůz zastavil. Jenom vymrštil mé tělo dopředu a já se hlavou udeřil o rám vozu. Ten projel jako nůž máslem sněhovou závěj a svezl se po náspu dolů na pole. Přecházel jsem nervózně po kuchyni. Bylo tu už docela příjemné teplo. Nebylo nic, do čeho bych se Všude bylo ticho a na předním skle se usazovali tančící vločky, aby byli proměněny v křivolace se chtěl, nebo spíš mohl pustit. Ovšem, snad kromě dalšího kwikování. Ale ten pocit nenaplnění bych tím kroutící potůčky vody. rozptýlil jen na chvíli. Samsára opět neproměněna v nirvánu. Vylezl jsem dveřmi spolujezdce a seskočil do sněhové závěje. Postavička v zeleném kabátu se opatrně Napadlo mne, že kdybych měl cigarety, mohl bych kouřit. Konec konců obsahují stopové množství přiblížila. harmalinu. Nesmí se zastavit hlas kokrhajícího kohouta v mém svítajícím se nitru. Bylo už k půlnoci. "Ste v pořádku?" Ozval se z pod kapuce třesoucí se dívčí hlásek. Ruce měla schované v rukávech Mohl bych zajet k nedaleké pumpě, snad je v autě trochu benzínu. Mysl opět spolupracovala. kabátku, jakoby přimrzlé k bokům. Očividně jí byla zima. Ostatně bylo pravděpodobné, že

mě co nejdříve postihne stejný osud. "Jo, je to dobrý." Sledoval jsem sám sebe jakoby odjinud. Samuel byl naprosto klidný. Pokud již nebyl mrtev. "Asi už to nepojede co?" Hlesla spíše pro sebe postavička. "Asi ne. Kam jdeš?" Začal jsem se škrábat s příkopy na silnici. Do bot se mi hrnul sníh a na hlavě jsem identifikoval bolestivý otok. "Tam. Do Kobeří nebo jak se ta díra menuje." Mávla rukou neurčitě kamsi před sebe a hleděla jak se hrabu k ní. "Já sem nechtěla..." Možná to bylo něco jako omluva. "Je pěkná kosa a myslela sem, že byste mě moch svést." "No, to už asi nevyjde." Konečně jsem se vyškrábal na silnici. Oklepával jsem ze sebe sníh a snažil se ve tmě rozeznat obličej dívky, ale moc se mi to nedařilo. "Kocbeře se to jmenuje." "Cože?" "Kocbeře se ta díra jmenuje. Taky tam směřuju." "Aha." "No já asi půjdu." Ruce jsem zastrčil do kapes a trpně jsem se odevzdal mrazivému vzduchu. Vykročil jsem po levé straně silnice směrem k vesnici. Děvče se přidalo. Byly vidět první domky a rozhodně se nedali přehlédnout dvě vysoké silážní věže. "Vy tam bydlíte? V těch Kodeřích?" "Teď jo. A netykej mi, jsem Samuel." Šla kousek za mnou. Zastavil jsem se a ona do mne vrazila. Natáhl jsem k ní ruku. Něco přendala do druhé ruky a podala mi pravou dlaň. Byla maličká, dětská a studená jako rampouch. To něco co přendala z jedné ruky do druhé, mělo tvar jointu. "Já jsem Sára, ale říkají mi Angel. Kámoši a tak." "Tak to odpal Angel, ať nám to utíká." "Dáte..Dáš si taky?" "Jasně. Jsou vánoce, všude sníh a tak..Kobeře nedaleko :-)" Chtěl jsem se ještě zmínit o autě v příkopě, ale měl jsem pocit, že by to mohlo děvče brát jako výčitku. "Tak počkej." Zastavili jsme se a děvče vyndalo z malé látkové kapsy velký stříbrný zapalovač. Udělal jsem z dlaní ochranný kornout proti studenému větru. Přitom se naše ruce opět dotkli. Pocítil jsem soucit s jejími zmrzlými prstíky. Plamen několikrát zhasl, než se jí podařilo zapálit úhledné brčko. Potáhla a podala mi jej. "Hezká práce.“ poznamenal jsem a vdechl kouř. Trochu to škrábalo v krku. Zvolnili jsme krok a předávali si brčko jako dýmku míru. "Už tam budem ne?" Doprovodila svá slova kašlem. "Za chvilku. Ale ty nejsi z Kocbeří že jo?" "To teda ani ne. Spíš s Prahy." Mluvila s lehkostí náctiletého děvčete, nedotčeného světem "normálních" lidí. Pomalu jsme se blížili ke spící vesničce. "Jedu na návštěvu." "Ke komu?" Dívka neodpovídala a mě to až tak nezajímalo. Ušli jsme mlčky několik metrů. "No já tam stejně skoro nikoho neznám. Nežiju tam už patnáct let." "Já tam taky nikoho neznám. Ale potřebuju tam někoho najít." "Teď v noci?" "Je pozdě co? Já hodinky nemám." "No, ke dvanáctý bude určitě. Angel." "Myslíš že by se tam dalo někde přespat Samueli?" Věděl jsem kam míří, ale nijak jsem jí to neusnadnil. "Čoveče myslím že ani ne." Trochu jsem se usmíval, ale Angel si toho nemohla všimnout. "A u tebe třeba...Jezinka prosí, jen dva prstíčky ohřát.." Bylo to roztomilé. "Tuto možnost bych připustil. Jestli se nebojíš neznámé osoby v temné noci." "My židi máme pro strach uděláno. Přežili sme holocaust, přežijeme i temné osoby." To mne trochu zaskočilo, neboť to nevypadalo na reakci postpubertální dívenky.

"Kolik ti je, chytrá židovko?" "Pod zákonem nejsem vesničane." Zdálo se, že se jí poněkud zlepšovala nálada. "Kdopak se na ně nevykašle." Přizpůsobil jsem se. "Nojo, kdopak asi." "To mi ještě nikdo neřekl, myslím jako že je žid." "Třeba jsi ještě žádnýho nepotkal." Ušklíbla se. "Třeba ne. Vlastně jsem byl jednou na židovským hřbitově." "To se nepočítá." "To asi né." Něco mne napadlo. "Poslyš, holocaust neholocaust, něco maj ty židi s nacistama společný ne?" "To asi kecáš blbosti ne?" "Dbaj na tu svoji rasu. Nějak na ní ujížděj mi připadá. Jestli von ten Mojžíš nebyl taky rasista. Pořád ten jeho národ vyvolených." "Já nevím. Já se vo politiku nestarám." Pojednou jsem si nebyl jist, dělá -li si ze mne legraci, nebo to myslí vážně. Uvědomil jsem si, že dívce je zima a že by bylo vhodné jí nabídnout svoji bundu. Chvíli jsem bojoval sám se sebou. Nejsem vyznavač Guta Jarkovského, ale už jsme byli skoro doma a tak jsem udělal gesto. "Na, vem si moji bundu." Začal jsem si bundu rozepínat. "To je dobrý." Respektuji přání druhých a tak jsem si bundu zase rychle zapnul. Naposledy jsem zatáhl a odhodil vaťana kamsi do tmy. "Tady hned za rohem bydlím." Zdálo se mi, jakoby děvče nějak znejistělo. "Tady v pravo?" "No už jo. Copak?" "Nic, to je celkem fajn." Přešli jsme kolem zbytku rozpadajícího se JZD a minuli značku Kocbeře. Cítil jsem se trochu nesvůj. Obecní rozpočet nebyl příliš mohutný, takže se na osvětlení šetřilo. Touhle dobou nebylo v provozu a já jsem stále ještě netušil, koho to vlastně vedu do svého hnízda a co bylo ještě horší, ani proč. Jakoby to byla nějaká moje povinnost, postarat se o ptáče vypadlé z hnízda, ale věděl jsem naprosto jistě že není. Konec konců to nebylo ani moc ptáče. Leda tak rorejs. Netušil jsem, jestli nešlapu do nějakého hovna, ale nebylo nikoho, kdo by mne toho vyvaroval. "Nikdo tam není?" Ozvala se dívka, když jsme se blížili k tmavým oknům mého nového domova. "Nikdo, jsem tu dva dny." Odpověděl jsem nepříliš logicky. Zavřel jsem bránu a garáž. Bylo tam pojednou spousta místa. Vešli jsme dovnitř. Kamna opět vyhasla. Začal jsem se okolo nich ometat a docela rád. Dával jsem si pozor, abych si děvče příliš neprohlížel. Netroufal jsem si odhadnout její věk. Mohlo jí být mezi patnácti až dvaceti lety. Pokud jí nebylo patnáct a navíc ještě utekla z domu, byla to velice nebezpečná situace. Tyto myšlenky však běželi jakoby na pozadí kdesi v mém mozku, dokázal jsem je vnímat, ale neměli nic společného s mými pocity. Cítil jsem se dobře, zapomněl jsem na pocit nenaplněnosti po kwikování a konec konců jsem byl zase v teple a to pro mne bylo v tuto chvíli to nejdůležitější. Auto v příkopu jsem velice snadno vypustil ze svého zorného pole. Angel bylo drobné děvče, s tmavě kaštanovými vlasy, které připomínali vrabčí hnízdo. Ve světle žárovky v kuchyni, mi opět připadala jako malý ztracený vrabčák. Cítil jsem v sobě příjemný pocit, vyvěrající zřejmě z mé neukojené otcovské role. Měla veliké smutné oči, což ovšem mohla být pouze má projekce. Možná vypadala úplně jinak. Člověk konec konců vždy vidí jen to co vidět chce, případně co je vidět schopen. "Nemáš Samueli cigáro? Když už jsme se tu tak pěkně sešli" Seděla na židli u stolu, nohy si přeložila křížem přes sebe a ruce položila na kolena. Obě dlaně spojila dohromady, jakoby v tiché modlitbě. "Jasně Angel." Tam v bundě. Mávl jsem rukou k bundě, přehozené přes židli. Seděl jsem na bobku u hučících kamen a sledoval, jak neohrabaně prohledává kapsy u bundy. "Jé, ty tady máš papírků. K čemu to je dobré."

"To člověk nikdy neví." Usmál jsem se a přitom se kouskem drátu rýpal v ohništi. "No to asi ne." Povzdychla si Angel a vyjekla. Bunda byla těžká a židle se převážila. I s bundou padla na špinavé parkety, zatímco krabička startek zůstala v Angelininých rukou. Rychle se po mě podívala a pak se sehnula, aby židli zase postavila. "Sorry, neplánovala sem to." Dál jsem se houpal na patách a usmíval jsem se. Líbilo se mi být jenom skořápkou, která se potácí v proudu událostí. Pojednou nebylo kam spěchat, čas se nadouval a teplo sálalo... "Dáš si čaj?" "Spíš by to chtělo grog." Prohodila Angel s cigaretou v koutku drobných úst a hned nato si zapálila svým mohutným stříbrným zapalovačem. Rád bych se znova zeptal, kolik je jí roků, ale cítil jsem, že by to nebyla otázka, která by jí udělala radost, nehledě na to, že mi mohla říci jakoukoliv cifru a já stejně neměl možnost si to ověřit. Angel se opřela do židle, pohledem někde v hladině alfa sledovala vzor umělohmotného ubrusu na stole a v ruce si mechanicky pohrávala se zapalovačem. Postavila jej palcem a prsteníkem na jednu stranu, přejela po jeho hladké plošce až úplně dolů a pootočila jej o 180 stupňů. Celou operaci opakovala stále dokola. Všiml jsem si, že je na zapalovači vyrytý nějaký nápis, ale na tu dálku jsem jej nebyl schopen přečíst. "Náhodou se chystám navštívit Mojžíšův hrob. Vezmu tě s sebou jestli budeš chtít." Zvedla své velké oči a upřela je na mne. "Tak? Mám dojem, že žádnej Mojžíšův hrob neexistuje.“ Cítil jsem, jak mi komunikace dělá dobře. Pocit nadhledu, který se ve mně neopodstatněně vzdouval ve mně vzbuzoval libé pocity. „Naproti tomu takovej Jonáš jich má tuším hned šest.“ Zapnul jsem plotýnku vařiče a postavil na ní konvici s vodou. "Ty seš nějakej chytrej ne?" Zavrčela na mne jako kočka připravená ke skoku. "Já jsem spíš blbej, ale zase si na tom docela zakládám. Nepoznamenán vzděláním." Odvětil jsem vesele. "Pírko má vzdělání za dost podstatnou věc... Bohužel." Dodala. "Kdo jest Pírko?" Zvedl jsem obočí. "Myslím že můj fotr." Angel se zamračila. Vyšel jsem do předsíně a ve skříňkách s kompoty a zavařeninami jsem prováděl inspekci, není - li tu náhodou lahev s rumem. Je to ostatně přísada do vaření a kdysi jsem jí tu...Aha, tak. No, je tam asi tak čtvrtina, ale jak se říká, nemusí pršet, stačí když kape. Citron jsem neměl, ale cukr byl přítomen. Pak mne napadlo, že by tam někde v koření mohla být kyselina citronová. Dal jsem jí našpičku nože do hrnečku s fialkami. Kdysi jsem ty fialky maloval, i moje matka je malovala. Ó jak je to dávno, jak je to daleko. Udělal jsem dívce grog a sednul si naproti ní na gauč. Nohy jsem složil do tureckého sedu a konečně si zapálil cigaretu. Bylo ticho, jen oheň si praskal vesele svoji píseň. "Můžeš přespat vedle a ráno uvidíš." Zase jsem jenom sledoval, jak moje ústa mluví, jako bych nebyl účastníkem vysloveného, jen pozorovatelem. Jakoby se Samuel kamsi vzdaloval. Angel uchopila hrnek a srkavě upila. Položila jej opatrně na stůl a lehce jej prsty otáčela kolem své osy. "Co děláš Samueli?" Oči upírala na hladinu v bílém hrnku. "Nic." "Myslím čím se živíš?" Její oči se zvedly a nabídly mi svoji hloubku. "Něco budu muset vymyslet Angel." "Hmm, já taky. Mám po škole, měla bych bejt manažerka, ale nebaví mě než hulit." Odmlčela se a dodala: "Ještě sex je dobrej." Zvedla oči a zavěsila je do těch mých. "Jaká že škola?." Uhnul jsem pohledem do bezpečí kamen. "Dyť to říkám, manažerská." Našpulila legračním způsobem drobná ústa. "Kolik že ti to vlastně je?" Teď to byla neškodná otázka, řekl bych. "Stará bréca, táhne mi na dvacet a tobě?"

"Třicet osum..asi." "Máš v tom chaos?" "Už to nějak nevnímám. Jsem nesmrtelnej." Usmál jsem se. "Cože?! To máš čoeče dobrý." Vyfoukla kouř ke stropu a dodala. "Já bych tu chtěla bejt nejvýš tak do čtyřicítky, pak už je to jenom hnití za živa." "Já nevím, ale uvnitř si pořád připadám jako dítě. Uvnitř je mi pořád stejně. Okolo osmnácti, nebo sedmnácti let." "No, co já znám lidi, většinou po čtyřicítce nějak zatuhnou. Žijou, to jo, ale jako stroje. Furt je něco sere, nic není podle jejich představ...Jeden jako druhej, jako by na to měli nějakou příručku nebo co." "Nojo, to víš, s těma je to těžký." Nevěděl jsem co tomu děvčeti říct. Nevěděl jsem jak jej potěšit nebo rozveselit. Rodičovské pudy usnuli tak náhle jak se probudili a na jejich místo se vkrádala kocovina z celé té situace. Nepoznamenané mládí, jeho tužby, jeho svět, tak daleko od toho mého. "Dá se tady někde umejt?" Potáhla nosíkem a obličej ji opět zmizel za bělostnou glazurou hrnku, staršího než ona sama. "Zatopím ti v koupelně." Zvedl jsem se a vyšel do chodby. V koupelně jsem zatopil v plynových kamínkách a ze skříně vyhrabal jakýsi sprchový gel. Položil jsem ho na okraj vany a v zápětí mne napadlo, že bych měl přinést čistý ručník. Byl jsem unavený. Dal jsem do koupelny čistý ručník. Vzpomněl jsem si, že někde by měla být elektrická dečka. Našel jsem ji pod peřinama na jedné ze čtyř postelí v chladné ložnici. Odestlal jsem a dečku zapojil do sítě. Angel zmizela v koupelně a mne ještě napadlo, jestli bych jí neměl najít nějaké pyžamo nebo něco podobného. Zavrhl jsem tu myšlenku a vydal se s uhlákem pro další uhlí. Zhasnul jsem světlo a rozsvítil malou lampičku. Otevřel jsem knihu od Jima – „Den kdy zemřel Kristus“ a pohlédl na poskakující písmenka. Knihu jsem zase zavřel a odložil na hromádku časopisů, ležících na stolku pod oknem. Zaslechl jsem dveře koupelny. Do kuchyně vstoupila Angel. Ručníkem si drbala své vrabčí hnízdo. "Nevěděla jsem, jak to mám vypnout." "Já to vypnu. Tak dobrou." Zvedl jsem se a přešel do koupelny. Zavřel jsem ventil přívodu plynu. Hlavu jsem měl prázdnou a bolavou. Když jsem se vrátil, byla Angel asi už konečně v ložnici. Svítilo se tam a viděl jsem přes skleněnou výplň dveří jakýsi pohybující se stín. Svlékl jsem se, šaty pohodil na židli u gauče a natáhl se pod peřinu. Zhasl jsem, protáhl slastně nohy a ruce sepjal za hlavou. Zavřel jsem oči a pomalu a zhluboka dýchal. Myslel jsem jenom na svůj dech, jak do mne vstupuje, rozlévá se celým mým tělem, osvěžuje jej, odebírá veškeré napětí a poté opouští mé plíce, aby byl nahrazen dalším, pomalejším, hlubším.... Téměř jsem usínal, když se otevřeli dveře ložnice. Uslyšel jsem plesknutí bosé nohy o parkety. Napadlo mne, že Angel se jde vymočit. Ale ozvalo se vrznutí židle o kterou noha zavadila a pak najednou jako had proniklo nahé tělo pod mojí peřinu. Bylo to pro mne tak neočekávané, že jsem strnul bez pohybu. Netušil jsem, jaká reakce by byla ta správná. Správná pro mne, správná pro Angel. Ta se zavrtala do mého lehce upoceného podpaždí a přes můj podbřišek si přehodila nohu ohnutou v koleni, takže vytvořila jakýsi trojúhelník, v jehož středu byl můj penis, lemovaný zezhora stehnem, zatímco zespoda hladkou kůží štíhlého lýtka. Na levém boku jsem ucítil její klín s píchajícím strništěm vlhkých chloupků. V určité části duchovního putování je třeba nastoupit cestu celibátu. Rozpuštění pomíjivých lidských instinktů, dávno již ztrativších jakýkoliv smysl. Smysl soulože je v rozmnožování a já jsem se nechtěl rozmnožovat. Mohl bych přijmout duchovní spojení, výměnu energii, ale nebyl tu ten správný objekt. Z toho důvodu jsem už několik měsíců neměl žádný intimní styk a proto skutečnost že se nyní dostavuje erekce, byla nepříjemná, nicméně pochopitelná. Ani jeden z nás se nepohnul, kromě mého penisu, který se jako vrávorající opilec chystal zaujmout pohotovostní polohou. Vzrušení je poměrně příjemnou záležitostí, pokud máte v úmyslu s tím něco dělat. Pro mne to byla situace krajně nepříjemná, neboť po styku, po splynutí s opačnou energii jsem netoužil. Ne s

touto ženou. Avšak na druhou stranu jsem chápal, že odmítnutá žena se jistě musí cítit pokořená. Nechtěl jsem nikoho kořit. Pokud nevím co bych měl dělat, nedělám raději nic. Stále jsem byl jakoby v křeči a jen nabíhající penis prozrazoval, že jsem živ a zdráv. Ucítil jsem, jak se dotkl Angelinina stehna a zarazil se o něj. Cítil jsem tuhost svého pohlaví jako cosi vzdáleného a nepatřičného. Sice to byl pouhý pudový projev mého zvířecího já, nicméně signalizovalo to jasnou nejednotu mezi mým tělem a myslí. Instinkty byli silnější a vysmívali se domýšlivému egu. Necítil jsem žádné euforické pocity, pouze tlak naběhlého penisu, reagujícího na jakýsi základní povel. Byl to jen reflex. Bylo jasné, že nejsem pánem svého těla, nebo alespoň některých jeho částí. Ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo, neučinil jediný pohyb. Přesto jsem cítil jakési mohutné napětí mezi jejím a mým tělem. Brněli mne ruce, nohy i brada. Cítil jsem její dech ve svém vyholeném podpaždí, nyní vlhnoucím potem, který se řinul ze všech pórů mého horkého těla. Hodiny na zdi lhostejně odtikávali nekonečné vteřiny. Konečně jsem ucítil, že se penis zase vrací na své místo. Pocítil jsem nesmírnou úlevu. Snažil jsem se myslet na cokoliv, co by mohlo vyplavit sílu mého chtíče kamsi výš, do mého lidského já. Netoužil jsem souložit. Nehledal jsem chvilkový stav extáze. Chtěl jsem všechno nebo nic. Věděl jsem, že i ten nejdelší orgasmus skončí a zanechá jen prázdno a zklamání, pokud je veden pouhým chtíčem. Teď už jsem to věděl… Angel mi bezstarostně nastavila zrcadlo mé ubohé existence a já jsem se snažil tuto skutečnost proměnit v pozitivní zkušenost. Zároveň část mého já doufala, že to bylo pouhé gesto pospolitosti a moje sexuální reakce pouze zmatenou reakcí a -čemuž jsem už vůbec nevěřil -že si jí Angel ani nevšimla. Ruce za hlavou mi dřevěněli, ale bál jsem se pohnout. Vzpomněl jsem si, na vyprávění Ram Dasse (Richarda Alperta) o zkušenosti z nějakého buddhistického kláštera. Několik hodin měli zůstat v absolutní nehybnosti. Dass pojednou uslyšel bzukot komára. Doufal že se mu vyhne, ale komár se neomylně přibližoval právě k němu. Usedl mu na tvář a zabodl do ní svůj sosák. Cítil bolest vpichu, svědění a sání. Cítil jak komár těžkne nasátou krví. Potom komár opět odletěl a on mohl pozorovat, jak se na kůži tvoří otok, nesnesitelné svědění a posléze odeznění. Byl to dobrý vhled. Stejně dobrý jako ten, kdy přivedli Ram Dasse k akváriu s delfínem. Skočil do vody a delfín se k němu přiblížil. Dotkl se jeho hladkého a vlhkého povrchu a náhle pocítil jak se u něho dostavilo stejné vzrušení jako u mne. Je to jistá reakce našeho vědomí, které chce reagovat. Reaguje buď útokem nebo útěkem. Erekce je svým způsobem útok. Je tu výzva a je tu vzorec řešení… Události přicházejí, jsou a zase pomíjejí. Angel mi připadala jako veliký komár s ostrým bodcem, který se bezohledně zabodl do představy mne samého, lhostejně vysál zbytky mé důstojnosti a zanechal svědící pokožku v jednom ohni. Rána pálila a komár ne a ne se nasytit.

Příprava k dílu obnovy
Nehemjáš 3 (Nehemjáš prohlíží rozvaliny, vybízí ke stavbě a odolává útoku nepřátel) Pro většinu kwikerů, byl sex, stejně jako alkohol nebo politická angažovanost nižšími formami lidové zábavy. Neodsuzovali jsme tuto činnost (jako ostatně žádnou světskou činnost), ale neprovozovali jsme ji a pokud ano, bylo to ze soucitu k bližnímu svému. Nebo jako dar energie jiné entitě. Soucit není ovšem lítost. Soucit je pouze vyšší forma lásky. Nechtěl jsem se dotknout citů Angel, ale také jsem nechtěl být potravou nenasytné samičky na prahu dospělosti.

"Já mám hlad." Ozvalo se z mého podpaždí. "Ve sklepě jsou možná nějaký brambory." Hlesl jsem chraplavě. Angel se překulila na břicho a opřela se o lokty. "Óo smažené brambůrky...olejíčku také by trochu bylo?" Medový hlásek byl jakoby nepoznamenán vývojem situace. "Nojo, podívej se ve skříni." Hlesl jsem unaveně. Angel vyklouzla z pod peřiny. Bosé nohy se opět roztančili po parketách. Ostré světlo mne udeřilo do očí. "Olej by tu byl, ale do toho sklepa nějak...Samueli?" Otevřel jsem oči. Angel stála u dřezu, v pokrčené ruce držela láhev se slunečnicovým olejem a s dětsky milým kukučem na mne hleděla. "Já vím. Už jdu." Jsem už prostě takovej. Odhodil jsem peřinu. Posadil jsem se na gauči a prsty levé ruky jsem se škrabal na strništi mého krku. Sklep byl na chodbě. Chtěl jsem se obléknout, ale neudělal jsem to. Možná jsem chtěl vyvážit svoje odmítnutí, snad jsem chtěl ukázat, že nejsem starý umírající robot. Budoval jsem si vůči Angel nějakou masku, o jejíž struktůře jsem neměl sebemenší představu. Nerozuměl jsem svému jednání, ale netroufl jsem se plést mému vyššímu já do cesty. Zvedl jsem se a vyšel na chodbu. Bylo tu chladno a cítil jsem, jak mi na nahém těle naskočila husí kůže. Otevřel jsem dveře sklepa a ve světle žárovky na chodbě pohlédl do jeho temného chřtánu. Zahlédl jsem dřevěnou bednu s klíčící hromadou brambor. Z koupelny jsem vzal umělohmotný lavor a vydal se po schodech dolů. Byl tu páchnoucí vzduch, ale větrací šachtou sem proudil čerstvý závan vzduchu, který pohyboval mými chloupky na chladnoucí kůži. Nabral jsem v rychlosti brambory a vyběhl po schodech nahoru. V kuchyni už Angel vyštrachala nějaký hrnec, nalila do něj obsah lahve s olejem a nyní zřejmě hledala v šuplících škrabku na brambory. Položil jsem lavor s bramborami na kuchyňskou linku a rychle se přemístil zpět pod peřinu. Slyšel jsem, jak si Angel cosi pobrukuje a pak ještě zvuk škrabky, seškrabující špinavou slupku z bramborových tělíček. Připomnělo mi to úsek mého života. Byl jsem na vojně, kdesi u Ostravy, byla to strážní rota a každé ráno, v té odporné zimě, kdesi uprostřed lesů nás dozorčí vyhnal do kuchyně, kde bylo třeba oloupat stovky takovýchto bramborových tělíček. Neměli jsme k dispozici žádné škrabky, pouze tupé příborové nože. Vidím žlutavou barvu oloupaných brambor, plovoucích v obrovském hrnci...ještě cosi nepříjemného se tam stalo… S trhnutím jsem se probudil. Angel stála u gauče a na vidličce mi podávala opečený plátek brambory. Posadil jsem se s nohama zkříženýma pod sebou a nechal jsem si do úst vložit horkou bramboru. Bylo to dobré. Angel si sedla na peřinu naproti mě, nohy zkřížila pod sebou jako já a mísou s opečenými plátky brambor přikryla svůj tmavý klín. "Musela sem jich dost vyhodit." Prohlásila vyčítavě s plnými ústy. Vidlička s dalším plátkem brambory se opět vznášela u mé tváře. Neměl jsem hlad a přesto jsem se nechal krmit, smýkán vnějším okolím. Jsem to já? Je toto mé já? Měl jsem vzpomínky tohoto těla, měl jsem jeho zkušenosti, vlastnil jsem toto tělo, ale jakobych to nebyl já. "Nesnáším škrábání brambor." Poznamenal jsem. "A co ještě?" Vidlička v Angelinině ruce se zabodla do hnědavého plátku opečené brambory. Byla to otázka a mě se v hlavě vyrojila spousta různých odpovědí, ale věděl jsem kam míří a tak žádná z těchto odpovědí neprošla cenzurou mé mysli. "Vlastně to nejní dobrej výraz. Ne že bych něco nesnášel. Spíš by se jako dalo říct, že to nevyhledávám." "Jo, hezkej Ebiteb." Angel ukázala vidličkou na mé rameno. Zvedl jsem překvapeně obočí. "Jak víš že.. co je to Ebiteb?" Zdálo se mi, jakoby se Angel na maličký zlomek sekundy zarazila.

"Nevím co je to Ebiteb, ale vím jak vypadá." "To moc lidí neví. Kdo ti to řekl?" Snažil jsem se, aby Angel nepoznala, jaký ve mě vyvolala její slovazájem. "Asi Pírko." "Tvůj otec?" "Jo asi můj otec." Byl jsem z toho nějaký zmatený. Vždy když jsem si o Angel utvořil nějakou představu, ona ji s lehkostí poletujícího motýla a silou kovářského kladiva -s dětsky nevinným výrazem ve tváři rozbila na tisíc drobných kousků. "Nemáš ještě nějakej matroš?" Žaludek byl příjemně zaplněn a smysly opět připraveny na svoji potravu. Mlčky se zvedla a odešla i s miskou do ložnice. Po chvíli se vrátila s pletenou látkovou taštičkou špinavě modré barvy. Sedla si na gauč, jednu nohu pokrčenou v koleni na pelesti a druhou se opírajíc o podlahu. Misku se zbytkem brambor odložila na stůl a z pletené taštičky vyndala plechovou krabičku. Otevřela ji a vytáhla igelitový pytlíček, na jehož dně byli zbytky rozdrolené paličky. Zatřepala jím ve vzduchu. "Ubalíš to? Já mám mastný prsty." Podávala mi propriety. "Tak si je umej, já to neumím." Zkřížil jsem ruce na prsou, opřel se o zeď a dodal: "Tak dobře jako ty." "Kecy kecy kecičky." Zvedla se a šla ke dřezu. Umyla si ruce a pečlivě si je utřela ručníkem, visícím nad kamny. "Měl by si přiložit Samueli…aspoň." Vyhrabal jsem se opět ze svého pelíšku a naplnil kamna potravou. V místnosti byl podivný klid a teplo se převalovalo prostorem v příjemných vlnách. "Ty máš něco proti sexu?" Angel se věnovala balení Jointa a otázka ji vyklouzla z úst s lehkostí a nevinností, pokud ne upřímnou, tedy alespoň dobře předstíranou. "Noo, ani ne. Jenom teď nemám tu potřebu. Nemyslím si, že sex je něco špatnýho, jen mám pocit, že je to cosi, co patří k mé minulosti." Hledal jsem vhodná slova, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že stejně není v mé moci, vysvětlit své pocity. "Tak? Já si myslím, že sex je druh komunikace mezi lidma. Jako slova, podání ruky, úsměv.. jsi svobodnej mládenec Samueli?" Angel již dokončovala své skvostné dílo. "Ne, jsem patnáct let ženatý." "Máš děti?" "Holku a kluka." "Měl jsi hodně žen?" Kdyby se mne zeptal kdokoliv jiný, bylo by mi to nepříjemné a pravděpodobně by mne to uvedlo do rozpaků. Od Angel to byla ale prostá otázka, zasluhující si prostou odpověď. "Jednu. Svoji manželku. Byl jsem panic, když jsem ji poznal. Po dvou měsících jsme se vzali a teď jsem tady s tebou a chystám se dát si brčko." Usmál jsem se na Angel, která vážně kývala hlavou, jakoby těm nesmyslům věřila. "Kolik ti bylo?" "Jednadvacet. Vrátil jsem se akorát z vojny." Tušil jsem, jak jí to všechno musí připadat, alevěděl jsem, že je to uvnitř mne jiné. Že své pocity nikdy nedokáži vyjádřit slovy, tak abych byl snimi sjednocen. Nebo si něco nalhávám? Že by snad vyřčené slovo obnažovalo nahotu toho uvnitř?Že by snad nemilosrdně oznamovalo nám samotným, co v sobě ukrýváme? Co jsme? "Odpálíš to?" Podávala mi úhledně zabaleného Jointa a já jsem k ní cítil lásku a vděčnost, ačkoliv jsem si nebyl vědom ničeho, čím by si ji tak rychle zasloužila. Rituál předávání Jointa není pouhým kouřením psychoaktivní látky. Je to odevzdání se tomu druhému, podaná ruka, obětí a sdílení. Ale je to také o přijímání prány. Kouř musíte v sobě v nádechu podržet, což zaplňuje vaše tělo pránickou energii. Je třeba nechat vstoupit energii do všech buňek vašeho těla, neboť tato rostlina je nám dána od boha, našeho otce. Je to vaše oběť, produchovnění a splynutí s přírodním cyklem. Ladění se na zvuk vesmírné hudby, která je tak

sladká a tak všudypřítomná. Tolik účelová racionalizace pro ospravedlnění přijimání zakázané drogy. Leželi jsme vedle sebe, nataženi na širokém gauči. Měl jsem ve dlani její ruku a cítil jsem dotyk jejího těla. Oknem vnikly do pokoje světla vozu zvenčí. Přeběhli kousek pod stropem po stěně, jak vězeňský reflektor, pátrající po uprchlících. Prchali jsme z vězení nudné skutečnosti a snad jsme si i uvědomovali, že z každým dalším útěkem, se vězení stává pustším, prázdnějším a zoufalejším. Shapiro zajel do stodoly. Vystoupil z vozu a podíval se na temný a opuštěný dům. Byl dlouhou cestou unavený a těšil se do postele. Uvnitř bylo příjemné teplo. Zapnul rychlovarnou konvici s myšlenkou na mátový čaj. Položil se na pohovku, s jednou nohou na dlaždičkované podlaze kuchyňského koutu a okamžitě usnul. Konvice chvíli bublala a pak se s cvaknutím vypnula. Všude nastalo ticho, jenom občas přerušené popraskáváním předmětů. Zdálo se, že se jedná o vzdechy spoutaných energií, svazky pohybujících se molekul, atomů, kvarků, pryonů... "Miloval jsi svoji ženu?" "Vždycky jsem ji miloval a vždycky ji milovat budu. Když jsem jako kluk někdy viděl padat hvězdu, měl jsem jenom jedno přání." "Jaký Samueli." "Abych dostal tu nejlepší ženskou na světě." "A..?" "Bůh mne vyslyšel." "Proč u ní nejsi?" Pokrčil jsem rameny. "Třeba už nejsem Samuelem. A nebo u ní jsem. V jiné podobě. Mladší a lepší." Usmál jsem se a do tmy zazářil oharek cigarety v mých prstech. "Našla si jinýho?" "Našli jsme jinýho. Spíš bych řekl. Je čas svazků a čas samoty. Nechtěl jsem aby zůstala sama. Ne teď. Bojí se samoty." "Nenamlouváš si něco?" "Nevím. Záleží na tom?" "Asi ne." Na chvíli se odmlčela. "Já jsem milovala svýho bratra." "Máš bráchu? Taky jsem měl." "Už nemáš?" "Ne. Umřel." "Můj brácha taky." Sevřela moji ruku pevněji. "Oběsil se." "To je mi líto." Nebylo mi líto toho, že si její bratr vzal život, bylo mi líto jí, protože jsem se domníval, že je to pro ní bolestivé. "Mě taky. Byl fajn.“ Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co na to říct. Nakonec jsem se opatrně zeptal: "Proč se oběsil?" "Ani nevíš, kolikrát jsem si tu otázku položila. Byl to krásnej kluk, všechno se mu dařilo. Ale šel na vojnu a nějak blbě to asi snášel. Stalo se to tam. Moc mi chybí." Chtěl jsem Angel pohladit po tváři a pod prsty jsem ucítil její slzy. Políbil jsem jí na tvář. "Já jsem svýho bráchu ani moc neznal. Když jsem se narodil, byl už v ústavu." "V jakým ústavu?" "Pro mentálně postižený myslím. Pamatuju se jen, jak jsme ho jednou jeli navštívit, byl jsem malej zvědavej špunt. Byli tam řádový sestry, myslím že Karmelitánky a jedna z nich, měla takový úplně bílý vlasy ho přivedla za ruku. Byl takovej divnej, uplně mimo. Mám pocit, jakoby to bylo jenom tělo. Porouchanej stroj bez programu. Nebo to byl jeho program...Nevím.“

Zmlkl jsem a podíval jsem se oknem do tmy. Nevím přoč, nevím co ten pohyb manifestoval, jakobych se chtěl vyhnout jejím očím. „Ovšem nebýt toho že byl mimo, já bych se nikdy nenarodil. Moje matka si mne prosadila jako náhradu. Ale jejich strach z toho, abych nebyl jako brácha, se musel nějak zapsat do mýho podvědomí…“ „Jak zapsat?“ Angel si poposedla. „Pořád jakobych skládal nějakou zkoušku, jakoby mne někdo pozoroval a hodnotil. Jako bych měl zvládnout nějakej náročnej úkol. V každým případě mne teď občas napadá, jestli von to neměl lepší než já." "Jak jako lepší?" Angel potáhla legračně nosem. "Nevím, co je lepší, jestli mít v té frašce života krátkej štěk, nebo hlavní roli, plnou rozporů a protikladů. Pořád hledám smysl toho, proč tu jsme, proč jsem tady já." "Přišel jsi na něco?" "Tuším to. Ale nedokážu to převézt do slov." "Proč prostě jenom nežiješ Samueli?" "Já nevím. Proč vychází slunce? Proč svítí hvězdy?" "Věříš v osud?" "Někdy si říkám, že věci se prostě jenom dějou a mi to sledujeme s pocitem, že se odvíjejí v závislosti na našem rozhodnutí. Ale pak to rozhodnutí přijde a je skutečně moje?" Cítil jsem, jak se zaplétám do smyčky slov, jak se snažím vysvětlit cosi nevysvětlitelného, jako už tisíckrát před tím. Svět okolo mne se vzpíral uchopení. Myšlenky se s bzučením rojily v mé hlavě, hejna se jich rojila a bodali do mne svými otazníky, jako neodbytní komáři svými ostrými a lačnými sosáky, s touhou po krvi mých odpovědí. ..Áron vztáhl ruku s holí a udeřil do prachu na zemi, a na lidech i na dobytku se objevili komáři. Po celé egyptské zemi se ze všeho prachu země stali komáři. (Druhá Mojžíšova 8) Pohlédl jsem oknem do zahrady. V ústech jsem měl sucho a bolel mne kořen jazyku. Natáhl jsem se po lahvi od mattonky, ve které jsem měl vodu. Byla prázdná. Vstal jsem a v umyvadle pod oknem si natočil čerstvou vodu. Hltavě jsem ji začal pít. Cítil jsem, jak mi těžkne žaludek, ale pil jsem stále dál a dál, mohl bych vypít celou láhev a tu žízeň bych nikdy neuhasil... Celý jsem se roztřásl. Nebylo to chladem. Jako bych se pojednou ztratil a nemohl se nalézt. Doklopýtal jsem k počítači, jakoby to byl jakýsi maják na mé bouřlivé plavbě v nicotě a já se jej pevně chytil. Mé prsty se s ním opět žíznivě spojili a rozeběhli se ve svém tanci po klávesnici a já hleděl na písmena, která na obrazovce displeje naskakovala a četl jsem cosi, co psali zcela jistě moje prsty, ale to bylo jediné, čím jsem se na tom podílel. Kdosi mnou pronikal do počítače, písmena rostla do slov, kapitol... Někdy jsem ani pozornost neudržel a ruce dál poletovali po klávesnici, mé myšlenky se toulaly bůhví kde a úplně stačilo, že jsem se tomu všemu nebránil. Byl jsem odměňován klidným kolébáním...ššššššš....

3.MOUCHY
Druhá Mojžíšova 8 Podobenství o dvou stavitelích Lukáš 6
13.10.2001 Plzeň Martin Mošna nebyl z Prahy. Narodil se v Plzni, středoškolskému učiteli a ženě v domácnosti. Nikdy nebyl ničím výjimečný, kromě své průměrnosti. Záhy zjistil, že být průměrný je výhodné. Vše v této společnosti je určeno průměrnému občanovi. Výzkumy a statistiky neustále

informují o složení průměrného člověka. O jeho zájmech, sklonech, politickém přesvědčení, je to jako mapa, do které je možno kdykoliv nahlédnout, když máte pocit, že je toho třeba. Manuál na cestu životem, srozumitelný a jasný.

Vystudoval s průměrným prospěchem gymnázium a tak jak bylo přání jeho otce, nastoupil strastiplnou cestu studia medicíny v Praze, kde měl jeho otec jisté konexe, které bylo možné výhodně uplatnit při přijímacích zkouškách. Rodině byl v restituci navrácen činžovní dům a Martinův otec po delším váhání přijal novou roli správce nemovitosti s precizní pečlivostí své profese. Rychle se aklimatizoval a kromě své prestiže, kterou ostatně vždy pociťoval jako uspokojivou, tím pozvedl i rodinný rozpočet, což ostatně stálo na pozadí jeho nelehkého rozhodnutí. Dalším důvodem, proč odeslal svého jediného syna na studium do nedaleké Prahy byl ten, že nabyl dojmu, že je svým jedináčkovským postavením v rodině oslabován a jeho fixaci na matku viděl jako cosi, co by mu mohlo v budoucnosti komplikovat budování nových vztahů. Martinův otec, ing. Evžen Mošna, bral výchovu svého syna a vůbec svoji roli otce velice zodpovědně. Nemusel na to vynakládat nějaké veliké množství energie, neboť byl svým založením odpovědný člověk, který má jasno ve svých prioritách. Nyní kupříkladu chtěl, aby jeho syn dostudoval fakultu, kterou mu vybral. Uvědomoval si, že jako autorita ztrácí svoji moc a tak použil prostředku účinnějšího, než je rodičovská autorita. Takže takto nějak to tehdy proběhlo: "Víš tati já tam každý den sedím a poslouchám přednášky a při tom cítím, že tam vůbec být nechci, že chci být někde úplně jinde. Mám pocit, jako bych byl jenom houba, do které se nalejou informace a pak ji někdo jiný zmačkne a ono to z ní zase vyteče." "Já ti Martine rozumím. Připravovat se studiem na život je těžké. Je mnohem lehčí do něj prostě skočit a pak se uvidí." Martin se nejistě podíval na otce. Seděli spolu v obývacím pokoji jejich bytu, hned v přízemí činžovního domu, který jim patřil. Nebyl příliš často využíván. Sloužil k přijímání návštěv, jednání s nájemníky a nyní také k jednání mezi otcem a synem. Otec Mošna si uvědomoval, že rozhodnutí syna Mošny je křehké, protože jinak by s ním o celé věci vůbec nediskutoval. Prostě by to udělal. Bylo třeba být obezřetný a asertivní. "Co bys tedy chtěl dělat? Přemýšlel jsi o tom?" Podíval se na Martina přes skla svých brýlí, které tvořili na jeho nose dva lesklé půlměsíce. Seděli u dřevěného masivního stolu, na dřevěných židlích, vlastnících vyšívané čalounění. Vzor byl složen z modrých a červených proužků a táhl se ve vlnovkách po sedáku i opěradle. Otec si během hovoru vytáhl z kapsy saka malý zavírací nožík. Měl bílou perleťovou střenku a obsahoval dva břity. Větší a menší. Tím menším si úspornými pohyby odstraňoval neexistující špínu za nehty. "Chtěl bych cestovat, trochu se podívat po světě." Otec spolkl otázku, kdo by měl jeho cesty financovat a zahájil frontální útok. "Ty nebydlíš na koleji že?" "Ne, bydlím u Danieli, má byt v Karlíně." Martin netušil, kam otec svou otázkou směřuje. Otec lehce povzdechl: "Jsi dospělý muž, nehodlám ti mluvit do těchto věcí, jen by mne zajímalo, jestli jí nějakým způsobem přispíváš na nájem." Otec zavřel kapesní nožík, nechal jej sklouznout do kapsičky saka a ruce položil na desku stolu. Sepjal je k sobě, takže vyčnívající klouby se naježili do prostoru, jako zubatá kola neúprosného soukolí. Zvedl oči a vložil směr jejich pohledu na kořen Martinova nosu. Martina polil ruměnec a se vzdorem v očích se podíval na otce. "Vždyť víš že mi z kapesného nic nezbývá." "Rozumím.“ Ing. Mošna učinil krátkou pomlku a pokračoval: „Navrhnu ti tedy zajímavou dohodu." Martin se pohodlně opřel o opěradlo židle, avšak prsty pravé ruky poťukával nejistě do dřeva nohy stolu. "Jaký obchod?" "Deset tisíc měsíčně plus výdaje na školu a stravné, za průměrný prospěch, směřující ke zdárnému absolvování školy."

Martinova mysl se rozeběhla jako závodní kůň, přestože kdesi na pozadí jeho vědomí se již zablesklo poznání, jaké bude jeho konečné rozhodnutí. "To zní jako zajímavá nabídka." Odpověděl obezřetně. Otec se mírně pousmál. Věděl že kořist je opět lapena, nebezpečí zažehnáno a zbývá jen pár nezbytných frází, jimiž by bylo řečené zpečetěno. "Vždy patnáctého v měsíci bude částka na tvém kontě. Dělám to kvůli tvé budoucnosti. Není pro mne nic důležitějšího." Napřáhl k Martinovi svou pěstěnou ruku. Ve chvíli, kdy si je navzájem stiskly, se otevřeli dveře obývacího pokoje a maminka zvolala. "Tak oběd je na stole." "Copak máme k obědu Maminko?" Otec se zvedl ze židle a podíval se přes rám brýlí na manželku. "Telecí plátky s rýží." Odpověděla Maminka a obrátila se k odchodu. Byla zářijová sluncem prosluněná sobota. Okna pokoje byla otevřená a ve chvíli kdy rodina opustila místnost, do ní z venku vletěla mohutná masařka a usadila se na fotce stojící v plechovém rámečku na skříni s broušeným sklem. Na fotce byla trojice usmívajících se postav, sedících na štíhlé kánoi. Vepředu do půl pasu nahý otec s pádlem v ruce, jehož spodní část mizela pod vodní hladinu. Za ním seděl Martin, jenž nořil své pádlo do vody na druhé straně loďky a jako třetí maminka, která nedržela pádlo žádné. Její ruce křečovitě svírali okraj vratkého plavidla, zatímco tvář byla v radostném očekávání.

23.12.2002 Praha

Ty vzácné chvíle, kdy se v bytě probudil sám, si slastně vychutnával. Oknem jej zdravila obloha bez jediného mráčku a i když si uvědomoval, že venku asi mrzne, tady uvnitř bytu, zvláště pak v jeho posteli bylo příjemné teplo. Posadil se na posteli a lokty se opřel o stehna. Nos byl napuchlou připomínkou včerejší noční příhody. Mohlo to dopadnout hůř. Pomyslel si optimisticky a zvedl se z postele. Vydal se směrem na záchod. Cestou pro jistotu ještě nakoukl do matčiny ložnice. Nikdo tam nebyl, stejně tak v obývacím pokoji. Byl tu sám. Během chůze si zajel pravou rukou pod pyžamo. Poškrábal svědící kůžičku pod ohanbím, což mu připomnělo včerejší sexuální dovádění s Danielou. Sedl si na mísu. Devil od jisté nepříjemné zkušenosti močil většinou v sedě. Zdálo se mu to pohodlnější, než ve stoje, i když chápal, že ostatní muži by to považovali za ztrátu své důstojnosti. I on sám by to kdysi pokládal za ztrátu své důstojnosti. Vzpomněl si na močení v podroušeném stavu, kdy bylo nejen obtížné se do mísy trefit, ale dokonce i jen do ní nepadnout. I to jej však postihlo:
8.8.1994 Praha

Devil otevřel opatrně dveře. Bylo jeden a půl hodiny po půlnoci a klidná neděle se rodila do hektického pondělí. V bytě bylo ticho. Podařilo se mu zavřít dveře, aniž by jimi práskl. Uvědomoval si, že neovládá zcela své motorické funkce, ale na druhou stranu si byl vědom, že je mu to zcela lhostejné. Pouze se snažil, aby nedělal větší hluk, než bylo nezbytně nutné. Sundal si bundu, udržujíc rovnováhu rukou, opřenou o zeď. Odhodil ji na zem a otevřel dveře od toalety. Rozepnul si kalhoty a spustil je ke kolenům. Pravou rukou držel penis a mířil kamsi do středu mísy. Nohy mu mírně podklesávali. Chytl se levou rukou za trubku topení. Jeho tělo se však začalo otáčet okolo trubky jako okolo své osy. Devil si uvědomoval že padá. Nijak jej to neděsilo. Stále pozoroval celou situaci bez jakékoliv emoční reakce. Močí zkropil dlaždice na stěně a potom již padal mezi stěnu a klozetovou mísu. Během pádu zachytil levou hýždí o umělohmotné prkénko. Místnůstkou úlevy se rozlehlo prasknutí a Devilova mohutná zadnice se nabodla na zlomené umělohmotné prkénko. Devil si uvědomoval slabý tlak v levé hýždi, ale bolest žádnou necítil. Doufal, že nebyl příliš hlučný. Náhle

a pro Devila neočekávaně se rozletěli dveře a na prahu se objevila Barbie. V noční košili a s udiveným výrazem hleděla na Devila, napasovaného mezi mísu a stěnu, stále ještě se pevně držícího radiátorové trubky. "Já to opravím." Hlesl s dikcí opilce a provinile se na Bárbi usmál. Ta jeho úsměv neopětovala. Napřáhla pravou ruku a vší silou jej uhodila do tváře. Potom se beze slova otočila a odešla zpátky do ložnice.
23.12.2002 Praha

Spláchl a přešel do koupelny k zrcadlu. Vzal si Lukášův spray s pěnou na holení a nanesl si pěnu na tváře. Potom vyndal ze skříňky holicí strojek Wilkinson, vyměnil starý břit za nový a pečlivě se oholil. Strojek také patřil Lukášovi a Devil měl pocit uspokojení, když jej použil. Pečlivě jej umyl a vrátil na místo odkud jej vzal. Opláchl si obličej od zbytků pěny a vetřel si do tváří Lukášovu vodu po holení. V kuchyni otevřel dvířka ledničky a lehce si pohvizdujíc mezi rty zkoumal její obsah. Vyndal trojúhelníček sýru ve staniolu. Z igelitového pytlíku na lednici vzal poslední dva rohlíky. Sedl si v obývacím pokoji do křesla, nohy položil na nízký stolek a ukousl si rohlíku. Zapnul televizor a započal soustředěně odstraňovat staniol ze sýru. Na obrazovku pohlédl právě ve chvíli, kdy muž v holinkách a bílé zástěře páral břicho mrtvého vepře. To bylo příčinou, že se Devilovi přihoila druhá ranní erekce. Lucie Bílá, matka Devila se narodila v malé vesničce poblíž Neratovic, s rozkošným názvem Čakovičky. Její rodiče byli silně nábožensky založení a tak je nijak nezaskočilo, že se v osumnácti letech odhodlala vstoupit do sesterského řádu Karmelitánek a pracovat v ústavu pro mentálně postižené děti v Rábech, nedaleko Trutnova. Později, když zjistila, že na řádovou sestru je příliš zemitá a živočišná, opustila řád a narodil se Devil. Stala se tehdy redaktorkou církevního nakladatelství v Praze a na místa své minulosti se nevracela. Představa jak se potuluje v holinkách po statku rodičů a poslouchá bučení krav ji vůbec nelákala. Oproti tomu Devil zde trávil každé prázdniny. Matku to nic nestálo a rodiče si alespoň užili svého vnuka. Dědečka si Devil pamatoval jako klidného bělovlasého starce, sedícího neustále v kuchyni s hrnkem bílé kávy a zapáleným viržinkem vedle velké pece z bílých kachlů. Babička byla naproti tomu žena plná vitality a energie. Starala se o celou domácnost, včetně zvířeny ve chlívku a kotcích. Ke statku v Čakovičkách patřila tedy babička, dědeček a hlavně mouchy. Stovky poletujících much, vábených hnojištěm na dvorku. V sobotu našla sestřenka Miládka mrtvého pašíka a tak byla v neděli zabijačka. Miládka bylo veselé děvče, dcera matčiny sestry, která žila v Kojeticích. Nebylo ji tehdy více než osmnáct let a byl to takový prostý a živočišný tip, kterého je hned všude plno, všechno ho zajímá a nic pro něj není problém. Miládka byla z neznámého důvodu doma spíše v Čakovicích, než Kojeticích. Možná proto, že její matka ji neposkytovala tolik volnosti, jako babička s dědou, kteří ji brali jako více méně dospělého člověka, který už sám musí vědět, co je pro něj dobré a co ne. Z kostelíka na návsi se ozýval zvon, ohlašující nedělní bohoslužbu a na zápraží babička udělovala poslední pokyny Standovi Pekárkovi, nedávno vyučenému řezníkovi, který se staral o zpracování mrtvého pašíka. Měla při tom na sobě sváteční šaty tmavé barvy a přes hlavu si vázala během řeči šátek, zatímco děda stál netrpělivě v brance ve starém, od molů prožraném obleku. Obytná část stavení měla velkou předsíň, kde byla dlouhá dřevěná lavice. Odtud vedl průchod do další předsíně, ze které vedli dveře do koupelny, na půdu, do pokoje s pecí a ložnicí babičky a dědečka, a ještě jedny dveře do dvou pokojů, které kdysi obhospodařovali obě sestry a v jednom z nichž pobýval Devil, pokud právě nepobíhal za humny vesnice, nebo se nekoupal v bahnitém rybníčku. S dětmi z vesnice se moc nestýkal. Byl to spíše samotářský typ chlapce, sledujícího události okolo sebe s mlčenlivým výrazem zdánlivé lhostejnosti. Prarodiče odešli prosit boha o milost a Standa s Miládkou se pustili do zpracovávání prejtu, navrstveného na velkém válu ve druhé předsíni, mezi dveřmi na půdu a do kuchyně. Pod válem byl

starý rozvrzaný stůl. Měl silné kulaté dřevěné nohy, zakončené kovovými válci. Jak se ruce mladé dvojice opírali do prejtu, bylo slyšet vrzání rozklíženého dřeva a občas skřípnutí kovového zakončení nohy o staré popraskané dlaždice na zemi v předsíni. Devil hleděl dědovým dalekohledem ven z okna a pozoroval procesí vesničanů, většinou důchodového věku, jak se stahují do kostela na náves. Zvon se odmlčel. Slyšel nezřetelně hlasy z předsíně, Miládčin vysoký a Standův mužně hluboký. Občas hovor přerušil Miládčin smích. Pak bylo ticho a bylo slyšet jenom povrzávání stolu a skřípot kovu o dlaždice. Devil obrátil dalekohled a díval se na vzdálený a drobný svět. Strčil před okulár ruku a připadala mu tak drobná a vzdálená, jakoby ani nebyla jeho. Odložil dalekohled a uvědomil si podivný zvuk. Jakoby někdo sténal, nebo naříkal. Zvuk se ozýval z předsíně. Opatrně přistoupil ke dveřím a přiložil k nim opatrně ucho. Opravdu. Zcela jasně slyšel mezi vrzáním stolu Miládčino sténání. Vrátil se do druhého pokoje, vzal odtud židli a přenesl ji ke dveřím do předsíně. Nad nimi bylo prosklené okénko, které mělo vnést do předsíně trochu světla. Devil si stoupl na židli a chytil se zděného převisu pod zaprášeným okénkem. Hleděl dolů na Miládku, která napůl seděla a napůl ležela na dřevěném válu, zády se opírajíc o vápnem natřenou zeď předsíně, se sýrově bělavou zadnicí, klouzající v čvachtající vrstvě prejtu. Nohy měla doširoka roztažené a mezi nimi stál Standa, s holou, černými chlupy porostlou zadnicí, kývající se jako píst lokomotivy dopředu a dozadu. Miládka byla nahá, její prsa se kývala pod mohutnými přírazy Standy a ten co chvíli sklonil k jejím naběhlým bradavkám hlavu, z úst se mu vysunul jazyk se stékajícími slinami a lačně přejížděl po bradavkách. Chvíli trvalo, než Devilovi došlo, že ti dva nepřipravují prejt, ale že spolu dělají něco jiného. Viděl spojení koně a klisny, psa a feny, ale tohle bylo něco jiného. Cítil při tom podivný tlak v podbřišku a uvědomil si, že se mu zvětšilo přirození. Jako v transu sledoval tvář Miládky. Byla růžolící, plná vzrušení a smyslné žádosti. Pojednou sebou Standa prudce škubl, cukl masitou zadnicí zpět a z hrdla se mu vydral potlačovaný vzdech úlevy. Devil uviděl jeho obrovský úd naběhlý krví, po jehož celé délce se táhla modrá žíla až ke kořenu žaludu, ze kterého vystřikovala bělavá tekutina a mizela v mastném prejtu na dřevěném válu. Všichni tři prudce oddechovali. Devil slezl jako opařený dolů a sedl si na židli. Sáhl si na bolavý podbřišek. Tak to teda bylo něco! Pomyslel si a cítil jak mu tváře hoří vzrušením. Vrzání stolu v předsíni ustalo a stavením se rozlilo ticho, rušené pouze bzukotem všudypřítomných much. Celé odpoledne měl ten výjev v hlavě. Cítil, jakoby mu kdosi položil otázku, jejíž odpověď zná, je ukryta kdesi v jeho těle, jen ji nalézt. Večer toho dne, když seděl ve vaně a naslouchal kapkám vody jak dopadají z netěsnícího kohoutku na hladinu teplé vody, se mu opět vrátila vzpomínka na Miládku a Standu. Pojednou se prudce otevřely dveře koupelny a v nich stála Miládka. Rychle je za sebou zavřela a opřela se o ně. Mlčky hleděla na vyděšeného Devila. "Vypadni!" Vykřikl a rukou si zastrčil ztopořený úd mezi stehna. "Pššt." Miládka si přiložila ukazovák na ústa a rychle přistoupila k vaně. "Sáhni si." Rukou nadzvedla sukni a Devil překvapeně zíral na huňatý kožíšek jejího přirození. Miládka se ohnula a vzala ruku z jeho klína. Vedla ji mezi svá stehna. Devil cítil, jak mu stoupá tlak v podbřišku a než mohl cokoliv dalšího namítnout, jeho prsty se zabořili do vlhkého pohlaví. Z uvěznění mezi stehny se vymanil jeho drobný penis a Miládka se k němu opět sehnula. Vzala jej zkušeným hmatem do pravé ruky a několikrát rychle přetáhla předkožku přes žalud. Ucítil podivnou úlevu ve slabinách a prsty mu vyklouzli z vlhkého klína. Pohled upíral na bělavý oblak spermatu, plujícího po hladině vody. "A pamatuj si!" Hlas Miládky byl pojednou ostrý a panovačný. "Ať jsi viděl ráno cokoliv, necháš si to pro sebe, nebo se babička dozví, co jsi tu teď přede mnou dělal." Otočila se a s prásknutím dveří zmizela z koupelny, jako by tam nikdy ani nebyla. Zbyl tu jen zmatený Devil, který prožil právě svůj první orgasmus. To byla vzpomínka snídajícího Devila, zatímco mrtvý Lukáš ležel v chladivé náruči pardubického krematoria.

Oživení 2002
24.12.2002 Praha

Etien zaparkovala se svým vozem v tiché vilové čtvrti. Vystoupila a vydala se k brance z dřevěných latěk. Proti ní kráčela pomalou chůzí stařena se psem. Pes byl připoután k dlouhému vodítku z hnědé pletené kůže a se zájmem očichával zdivo obepínající temnou zahradu. Etien ženu bez povšimnutí minula a opřela se do kovové mosazné kliky branky. Ta se bezhlesně otevřela. Prošla po krátkém kamenitém chodníčku, lemovaném drobnými tělíčky tújek, k domovním dveřím kruhové stavby. Okna byla umístěna asi dva metry nad zemí a matně se v nich odrážely lampy pouličního osvětlení. Celá stavba působila tak trochu futuristickým dojmem. Hlavní vstupní dveře byli z masivního dubového dřeva, medově matné barvy, s malými okénky, v nichž bylo zasazeno žlutavé sklo s glazurovaným povrchem. Ve svém středu měli drobný mosazný symbol Ebiteb. Na římse nad nimi byla miniaturní kamera. Etien na ni krátce pohlédla. Ozvalo se zabzučení. Prošla dveřmi do budovy a stanula v kruhové chodbě, která vedla okolo celé budovy. Ozvalo se tiché klapnutí, jak se dveře opět uzavřely. Uvnitř bylo příjemné osvětlení, vycházející z fluoreskujících trubic, zavěšených na zdi. Kromě nich byli zdi naprosto holé. Nikde žádné předměty, ani obrazy. Byla tu přítomna pouze slabá vůně kořeněné chuti, připomínající vzdáleně vůni skořice, nebo nějakého vzácného čaje, připravovaného s pozornou soustředěností. Nalevo od dveří bylo asi dvanáct páru bot, pečlivě srovnaných do úhledné řady. Zula se a přiložila své boty k ostatním. Nad odloženou obuví byl dřevěný věšák, táhnoucí se několik metrů po obvodu zdi. Odložila na něj mezi ostatní svršky své tmavé paleto a vydala se chodbou kamsi dozadu. Měla na sobě černé přiléhavé kalhoty z pružného materiálu a stříbřitě černý huňatý rolák. Tvář měla čistou, bez stopy makeupu, vážnou a plnou očekávání. Zastavila se u stříbřitého válce, širokého asi metr a půl. Válec se pomalu otáčel. Na jedné straně byl otvor asi ve velikosti běžných dveří. Když se otvor natočil k Etien, vstoupila do válce. Točil se pouze válec, podlaha uvnitř však byla nehybná. Jakmile válec dokončil otáčku a chodbu ve výřezu nahradila bílá stěna, válec se zastavil. Bylo slyšet tiché klapání. Potom se se slabým sykotem podlaha válce pomalu spustila zhruba o deset metrů níž. Etien se ocitla ve velikém, tlumeně osvětleném sále. Na silném koberci modrobílé barvy, vyplňujícím celý prostor sálu, sedělo v tureckém sedu několik postav. Oči měli zavřené a jejich ruce spočívali klidně v klíně. U stěny sálu, v jeho čele bylo jakési vyvýšené pódium, za kterým byl opět znak Ebiteb. Etien zaujala polohu a zavřela oči. Zklidňovala svůj dech, vnímajíc při tom vůni doutnajících tyčinek, které byli kdesi vzadu za ní. Několik minut uběhlo, než to konečně ucítila. Do očí ji vstoupili slzy a mezi prsy ucítila extatickou blaženost. Věděla že je tady. Neotevřela oči zalité slzami a přesto vnímala každou buňkou svého těla, jak vystupuje na pódium a usedá. Cítila obrovský pocit sounáležitosti s ostatními, s ním, s celým světem. Zaplavila ji nesmírná vděčnost. Láska se jí rozlévala prudce oddechující hrudí a zaplavovala každičkou buňku jejího těla. Po chvíli jakoby neviditelný dirigent mávl taktovkou a nastalo vnitřní ticho. Myšlenky na cokoliv zmizeli a na jejich místo nastoupila harmonie a klid. A potom, s lehkostí a jemnosti, jakoby se tichá hudba rezonující kdesi uprostřed srdce rozehrála nebeské tóny a Etien se stala pouhým pozorovatelem procesů ve svém těle, jakoby ji jakási léčivá síla prostupovala a laskala. Cítila, jak se spojuje s ostatními. Neznala jejich životní osudy, nic z toho co je pro světské lidi tak důležité, ale byla s nimi spojena v tom základním, v tom co tu vždy bylo a co tu vždy bude. Vnímala, jak se energie mezi nimi vyrovnávají, což bylo cítit jako slastný pocit, který se chvílemi měnil v elektrizující brnění, tak jak se jejich síla stabilizovala a harmonizovala. Tlak na spodní části chodidel se zvětšoval, a v mysli se jí zhmotňovala představa, jakoby byl slyšet zvuk mohutného vodopádu, k němuž se blíží s malou, neovladatelnou loďkou. Celé tělo jí nyní vibrovalo v jakémsi vědomém transu. Cítila jak se její křehká lodička řítí v pěně ohlušujícího vodopádu dolů k hladině. Spočinula na ní však jemně a s něžnou starostlivostí. V

kontrastu k právě prožitému cítila opět velice intenzivně náhlý klid a mír, který se znova rozhostil v jejím srdci. Oceán se uklidnil a ztišil. Byli sladěni a sjednocení. To znamenalo, že co nejdříve nastane další fáze oživení. Etien konečně ucítila, jak ON přebírá její dech. Tělem jí proběhlo uvolnění, jako mohutná vlna, která z jejich beder spláchla nesmírně těžké závaží minulých prožitků. Tělo se nadechovalo a vydechovalo v intervalech, které řídil ON. Občas zůstalo v nádechu, potom zase ve výdechu. Chvíli dýchalo prsním svalstvem a krátce nato zase břišním, v podivné vesmírné souhře a harmonickém souzvuku. Po krátké chvíli se hlava Etien začala zvedat. Pomalu, ale s neúprosnou nevyhnutelností stále výš a výš, ústa doširoka rozevřena, až se zastavila s bradou trčící k tmavému stropu, posetému tisíci svítícími body. Etien byla naprosto oddána jeho vůli a on ji obdarovával svojí milostí. Kundalini pomalu stoupala jejím páteřním kanálem, vystupovala z úst a nad její hlavou se rozprášila do stříbřitě zářící energie, která v malých svítících kapičkách dopadala zpět na její tělo.
25.12.2002 Kocbeře

Shapiro se probudil. Boleli ho záda a okamžik netušil, kde se nalézá. Ztěžka se posadil a hlavu si vložil do dlaní. Oči upíral na svoje nohy v šedivých ponožkách. Cítil se unavený. Cítil se jako starý unavený muž na konci cesty. Nebyla to však ani tak fyzická únava, jako spíše psychická. Seděl stále na pohovce a věděl, že by se měl buď zvednout, nebo si opět lehnout, ale přesto ani jedno z toho nebyl schopen udělat. Nechtělo se mu dělat vůbec nic. Ani vstát, ani zůstat sedět. Nechtělo se mu ani malovat. Cítil samotu, jako staré páchnoucí zvíře, které pošlo kdesi za komodami a skříňkami a teď tam hnije a otravuje vzduch který dýchá. Uvědomil si ale, že jeho samota je záměrná. Byla to jeho volba, být tady, uprostřed jakési zapadlé vesničky ve východních Čechách, daleko od rodiny která jej nepotřebovala a kterou nepotřeboval on, daleko od světských radovánek velkoměsta, pouze s plátny bez obrazů, které se na něj šklebily, dávajíce mu najevo jeho vlastní slabost a nemohoucnost. Malování byla jedna z nejúčinnější možností, jak mohl nasytit tu neuhasitelnou žízeň, skrývající se v jeho prsou. Ale cítil se, jako člověk, který chce promluvit a zjistí, že z jeho úst nevychází ani hlásek. Jen naprázdno se ústa otvírají, jak ústa ryby, v zoufalé snaze sdělit cosi co se sdělení urputně brání. Zachytit cosi, co je možno cítit, zachytit to a nabídnout to nedokonalým smyslům. Vstal a zlomeným krokem došel do ložnice. Rozsvítil tlumenou lampičku a vyšel po schodech k posteli na pódiu. Padl zády na zmačkaný potah. Neměl sílu odložit si oblečení a nebyl tu nikdo, kvůli komu by se chtěl něčím v tuto chvíli tak zbytečným zabývat. Zavřel oči, ale necítil sebemenší ozvěnu spánku. Pouze se mu za spuštěnými víčky rozeběhl jakýsi obraz, na pomezí vzpomínky a snu.

Jablko
A když ten den nastal večer, řekl jim: "Přeplujme na druhý břeh." Marek 4:35 Stojí v koruně mohutného stromu a hledí do dálky pod sebou, kde se rozpíná zelení pokrytá krajina, ohraničená na obzoru hornatým skalnatým valem. Koruny vzdáleného lesa tvoří zelenavé nepravidelné strniště, mírně se vlnící v horkém letním vzduchu. Tělem se mu rozlévá hřejivý pocit triumfu - naplněné tužby dědičného hříchu. Stočí pohled do leva, na slabým větrem čechrané listový, ukrývající tmavě rudé jablko. Natahuje ruku a cítí v prstech pevný plod. Uchopí jej do dlaně a pomalu táhne směrem k sobě.

Větev se pružně ohýbá a on cítí slabý odpor. Náhle je plod odtržen a větev se se suchým svistotem vrátí do původní polohy. Shapiro přikládá ruku k ústům a cítí při tom jemnou vůni zralého jablka. V okamžiku, kdy chce zuby zatnout do měkké dužiny, uklouzne mu noha a jeho tělo začne padat k zemi. Ozve se praskot větví, jichž se oběma rukama přidržuje a před očima se mu mihne kůra stromu. Ucítí náraz o zem a světlo prostoupí jeho zavřenými víčky. Když je otevře, naklání se nad ním nějaká postava. Je velice vzdálená, se sluncem za hlavou, takže nerozeznává křivky obličeje. Otočí oči k opáleným nohám, na boso stojících u jeho levého ramene ve vlhké trávě. Drobné prsty přecházejí v štíhlou klenbu chodidla, zřejmě dívčího. Pod mírně zaoblenou kostí levého kotníku se leskne stříbrný řetízek, s drobným ornamentem. Shapirovi připadá jako kráčející lev.
25.5.1971 Plzeň

Velká masařka se procházela po stránce jakéhosi dokumentu. Své drobné nožky kladla na písmenka, jež se táhla horizontálně z jednoho okraje listu papíru na druhý. Občas se zastavila a dělala ty záhadné věci, co masařky tak rády dělávají. Když došla k hlavičce dokumentu, znova se zastavila. Tentokrát se ani nepohnula. Hlavička tohoto dokumentu se skládala ze dvou slov. GLASS BOTTON. Pro masařku měla slova stejný význam jako všechna ostatní, jež byla roztroušena po křídovém papíru. Vzlétla těsně před tím než se papír pohnul, jak jej uchopila čísi ruka. Vylétla oknem ven a zamířila dolů k řadě vozů. Z budovy Pozemních staveb v Plzni, ve Winterově ulici vyšel muž, následován mladou ženou. Muž měl na sobě tmavé sako, bílou košili a vázanku. V kapse pravé nohavice nažehlených kalhot svíral v dlani klíčky od vozu, ke kterému se svojí společnicí směřoval. Žena měla světle žluté vlasy, vlnité a splývající k límci halenky. Sukně obepínala volně její živé tvary a při chůzi šustivě drhla o nylonové punčocháče. Kráčela jistým krokem, nohy sevřené v lesklých lodičkách, jejichž levý podpatek byl mírně sešlapán. Došli k zelené škodě 100 a muž odemkl dveře u řidiče. Nasedl a natáhl se, aby zvedl kličkuu dveří spolujezdce. Žena otevřela dveře a spolu s masařkou vnikla do vozu. Masařka byla dlouhým letem unavena a tak usedla na teplou podlahu před zadními sedačkami vozu. Žena se pohodlně upravila na pravé přední sedačce vozu a rychlým pohybem si automaticky upravila vyhrnutou sukni. Poté se drobnými prsty snažila upevnit přes prsa bezpečnostní pás. Muž jí s tímto drobným problémem pomohl. Pravou rukou ještě pro jistotu přejel po vnitřní straně pásu, jestli není příliš volný. Hřbet jeho ruky se při tom otřel o ženino pravé ňadro. Ta si dotek uvědomila a jejich usmívající se oči se na vteřinu setkali ve vzájemném pochopení. Na přístrojové desce leželi složené noviny. Noviny samotné měli svůj název. Jmenovali se "Rudé právo". Byli většího formátu než podobné deníky, které vycházeli pod zcela jinými názvy. Marek vzal noviny a hodil je kamsi na zadní sedadlo. Nastartoval, zařadil první rychlostní stupeň a svižně vyrazil směrem k třídě prvního máje. Marek s ženou flirtoval a bylo vidět, že té to není nepříjemné. Těžko odhadnout, proč dělali právě to co dělali. Je samozřejmé, že tím hlavním důvodem byl koitus, spojení spermatu a vajíčka, z důvodu rozšíření genového fondu lidského druhu. Ovšem tuto skutečnost si ani jeden z nich neuvědomoval. Jejich chování sice vyplývalo z onoho základního pudu, ale bylo zahaleno nevinou mlhou nevědomých tužeb. V tuto chvíli nepřemýšleli o tom co bude, nebo jen velmi rámcově. Pouze jim ta jiskřivá komunikace s erotickým zabarvením uvolňovala v mozku látky, které byli pociťovány jako příjemné. Znamenalo to tedy, že instinkt určoval průběh celé situace. Zbývá vyřešit základní otázku. Je instinktivní chování stále ještě něčím, co zlepšuje kvalitu lidského života? "Určitě Evi, jsem vynikající kuchař. Mistr jemných vůni a chutí." "Baví tě svádět nevinné dívky svým kulinářským uměním?" "Zvláště ty nevinné. Neboť:" Marek se otočil k Evě a zvedl pravý ukazovák. "...nevinná je potřeba vlastní mužům všeho času, potřeba teplého klína a uchopitelného prsu." „Říká kdo?“ Eva našpulila legračně sytě rudé rty. „Orin Dibares.“ Odpověděl Marek s úsměvem

Projeli městkou čtvrtí Slovany a směřovali dál, směrem k Nepomuku, zatímco okolo chystal své představení jarní večer, ten "lásky" čas, startující žlázy samců i samiček, rozličných savců, aby z jakéhosi nejasného důvodu nesli stále dál a dál štafetový kolík svého druhu. Hovor dvojice ve voze se stočil na pracovní záležitosti. Marka znervózňovala mohutná masařka, která se náhle začala prohánět vnitřkem vozu, jakoby oslavovala právě dobyté území. Otevřel nejprve okénko, aby mohl odporný hmyz vylétnout, ale jeho nápad nebyl bzučící masařkou akceptován. Dominance samce, jakož i celistvost jeho teritoria nyní byla v ohrožení. Markovi se do žil již vyplavila první dávka adrenalinu a byl připraven k boji. Vyjeli z Plzně a po rovné silnici mířili k zapadajícímu slunci. Marek se natáhl na zadní sedadlo pro složené noviny. Titulní strana oznamovala existenci XIV sjezdu komunistické strany Československa, což byl v té době jakýsi předvoj nových a lepších lidí, budujících beztřídní společnost. Sjezd konstatoval překonání krize ve straně a společnosti. Minuli odbočku na Starý Plzenec. Marek s očima lovce vyčkal okamžiku, kdy masařka dosedla na pravé dveře a novinami v pravé ruce prudce máchl ke dveřím. Bohužel však velikost novin byla překážkou k dokonalému využití jakožto příruční plácačky na mouchy. Noviny se Markovi v ruce ohnuli a pouze pohladili zelený lak dveří ve chvíli, kdy se masařka takticky přemístila do prostoru. Vyvinutá energie Markových svalů však nepřišla zcela vniveč, jako ostatně nic v tomto i dalších vesmírech. Jak se jeho tělo převážilo na pravou stranu, jeho levá ruka svírající volant se nepatrně pohnula, což mělo za následek to, že vůz se stočil ke kraji vozovky. Eva vykřikla. Proti vozu se obrátil chodec v bílém tričku a mírně vstoupil do vozovky. Marek pohlédl před vůz a v leknutí strhl volant do leva. Nebylo to po zralé úvaze, byl to instinktivní pohyb. Dalo by se asi s úspěchem pochybovat o účelnosti Markových instinktů, kdybychom se domnívali, že jejich jedinou funkcí je zachování entity zvané Marek co nejdéle ve stavu současné formace. Ve chvíli, kdy před sebou spatřil modrou masku nákladního vozu, již bylo na cokoliv pozdě a Marek pocítil náhlý pocit úlevy. Ozvala se rána a vůz se s prudkým nárazem zarazil levou částí pod rám nákladního vozu. Měkká kapota škodovky se jako karton smáčkla a modrý nárazník nákladního vozu pronikl sklem do vnitřku vozu. Roztříštil Markovu lebku, jako když mohutný louskáček rozdrtí o vánočních svátcích křehkou skořápku vlašského ořechu. Moucha usedla na nehybnou Markovu ruku, svírající deník, jenž opět nenaplnil očekávání, jež do něj bylo vloženo. Muž v bílém tričku se otočil a vydal se lehkou chůzí směrem k Plzni. Na tričku, které páchlo potem, bylo v místě levé bradavky drobnými písmenky vytisknuto GLASS BOTTON. Shapiro se prudce posadil. Zíral do tmy, po zádech mu stékali stružky potu a snažil se vrátit zpět snovou představu, která s každou vteřinou ztrácela barvu a obrys. V žaludku se mu převaloval ostrý balvan strachu a narážel do citlivých vnitřností.

O Etien
Etien se narodila ve šťastné době, dvacátého pátého května, roku 68. Až do svých deseti let žila klasický model obyčejné dcery obyčejných rodičů. K desátým narozeninám ji bůh nadělil matčinu smrt. Nebyl to dar, o kterém by si v té době myslela, že by pro ní mohl mít nějakou hodnotu. Matčina smrt se odehrála v Plzeňské fakultní nemocnici, na hematologickém oddělení. Otec Etien se po čtyři roky snažil být nejlepším otcem, jakým mu jeho představivost dovolovala být. Ke čtrnáctým narozeninám nadělil dospívající Etien novou matku. Byla to příjemná žena, která sice nemohla nahradit Etien skutečnou matku, která však prozradila Etien důležitou informaci a sice tu, že její skutečný – nebo lépe řečeno -biologický otec se zabil při autonehodě, 25.5.1971, právě v ten den, kdy jí byly tři roky.. Etien se zdála tato informace velice důležitá. Svému nevlastnímu otci měla za zlé, že jí o tomto -jak se domnívala -důležitém faktu neinformoval. Nevlastní otec necítil žádné provinění.

Celou dobu se o Etien staral jako o vlastní dceru. Nechápal, proč mu jeho milosrdné mlčení o pravém stavu věcí zazlívá. Možná nebyl schopen pochopit, že dospívající člověk bývá často nakloněn názoru, že je cosi jako rovina pravdy, kterou by se každá uvažující bytost měla ubírat, bez ohledu na případné následky. V každém případě to přispělo k rozhodnutí Etien, aby odešla z domu. Trvala na tom, že půjde do Prahy, kde se rozhodla pro čtyřletý učební obor s maturitou. Jediným kritériem při výběru pro ní byla skutečnost, že veškeré výdaje jsou hrazeny závodem. Rozhodla se postavit na vlastní nohy a domnívala se, že pokud bude chtít později studovat, učiní tak na vlastní náklady. Etien bylo tvrdohlavé děvče. Na víkendy sice zpočátku jezdila z Prahy domů, ale proces oddělení byl započat a nebyl nikdo, kdo by jej dokázal (nebo chtěl) zvrátit. Již během jejich učňovských let našel v její osobě zalíbení ředitel internátu. To bylo příčinou toho, že záhy po složení maturitních zkoušek byla jeho dosavadní sekretářka, baculatá třicátnice Marta -nemající pochopení pro smyslné doteky hladového mužství -převedena do mzdového oddělení podniku jako obyčejná účetní a na její místo nastoupila Etien, nemající zbytečné předsudky ohledně sexuální komunikace mezi lidmi. V zimě, roku 1987, při obhlídce Hloubětínského zámečku se seznámila s inženýrem Plackou. Již tehdy byl Inženýr Placka přesvědčen o tom, že je mistr. Pořádal kursy Agnijógy pro okruh svých věrných. Také psal knihy, informující o tom, jak dosáhnout osvícení. Doba nebyla vhodná k jejich vydání, o to cennější se však stávali pro skupinu hledajících, kteří navštěvovali jeho dům v Hloubětíně. Scházeli se tu každou středu v odpoledních hodinách. Vypili šálek vonícího čaje, vyslechli několik slov mistra a pak se přesunuli do meditační místnosti, aby v tichosti meditovali a prováděli uvědomování pozorovatele uvnitř sebe samých. Placka byl starý mládenec, netoužící po kouzlu rodinného života. Ostatně v jeho vidění světa by byla touha po naplňování jakýchkoli světských cílů podobně dětinská, jako práce horníka s umělohmotnou lopatkou a plastikovým kyblíčkem v temných hlubinách karvinských dolů. Na druhé straně si byl vědom, že mladá krásná Etien v něm svým zájmem o jeho duchovní nauku podněcuje již zpola vyhaslý oheň, který mu nebyl nepříjemný. V létě roku 1988 se proto na Etien obrátil s nabídkou, aby s ním sdílela jeho dům a podílela se na jeho práci duchovního gurua. Bylo by jistě dobré poznamenat, že Etien v té době již poznala, že události v jejím životě se prostě dějí a že se naprosto vzdala jakéhokoliv rozlišování a hodnocení, které že jsou ty dobré a které špatné. Přijímala je všechny s lehkostí a vstřícností, jako přijímá klín písčité zátoky šumící vlny dychtivého oceánu. Etien se stala průzračným zrcadlem, poskytujícím jasný a zřetelný odraz těch, kteří byli postaveny před jeho hladký povrch. Koncem roku 1989 se definitivně vyčerpal energetický potenciál generace nadšeně a urputně budující socialismus. Inženýr Placka započal vydávat své knihy, vonící příslibem nových možností a zájem o ně byl vskutku nebývalý. Na jaře roku 1990 byl smylný ředitel internátu vyhozen a na jeho místo nastoupila kyprá účetní Marta, pověřená moudrou radou Občanského fóra. Etien byla nabídnuta výpověď dohodou. Přijala ji s lehkostí sobě vlastní, vzrušeně očekávajíc co dalšího zajímavého ji osud přichystá. Hloubětínský dům nyní praskal ve švech. Zájem o nauku inženýra Placky stoupal k závratným výšinám a Etien měla plné ruce práce s vydáváním knih, jakož i organizováním přednáškových turné, které byli vždy vyprodané do posledního místečka. Inženýr Placka prostě sklízel svoji bohatou žeň, léta pečlivě pěstovanou a ošetřovanou. Pobýval ve svém ráji, respektován a uznáván, takže když seděl v meditační místnosti pod dřevěnou sochou Budhy a okolo něj v tichém souznění až padesát hledajících, mohl se s klidným svědomím muže své doby prohlásit za jeho důstojného nástupce. Ostatně nikomu není upíráno právo prohlásit se čímkoli je mu libo. Vzhledem k tomu, že inženýr Placka dodržoval celibát, jeho vztah k Etien se zformuloval do vztahu dědečka a vnučky. Oběma tento stav věcí vyhovoval a na ničem jiném -alespoň jim samotným nezáleželo. Psychedelika vstoupila do zivota Etien v květnu roku 1996. Zpočátku absolvovala settingy ve skupince mladých experimentátorů, kterým připadal postup pod vedením inženýra Placky příliš

pomalý a těžkopádný. Později zjistila, že vrcholných vhledů dosahuje spíše v osamocených tripech, které její duchovní obzor rozšiřovali do nekonečných a dosud nepoznaných prostorů jejího vlastního vědomí. Pátravý dohled komunistických nohsledů byl již minulostí, nicméně člověk, toužící odhalit principy lidské existence byl vždy a všude stálým nebezpečím pro tučné masařky, parazitující na lidské omezenosti, lačnosti, hamižnosti a ostatních vlastnostech nezralého druhu dvacátého století, zručně osedlávaným politickými lehkoživkami, libujícími si v Eshatu, takzvané moci pro moc. Vzhledem k faktu, že nejviditelnější nepřítel, jehož bylo vždy možno obvinit z vlastní nedostatečnosti se rozpadl a ztrouchnivěl, začal být politickými farizeji hbitě využíván "takzvaný" drogový problém, jako forma levného zviditelnění. Kupování papírků napuštěných LSD, či krystalů -vyráběných v té době ještě ilegálně pokoutními chemickými dealery drog pochybných znalostí -bylo ponižující a vytvářelo již předem v mysli uživatele nejasný - byť bezdůvodný - pocit viny. Situace byla natolik zoufalá, že by se dala připodobnit ke stavu, kdy by vám vládla tlupa prasat, nutících vás polykat šrot s vařenými bramborami a zakazující vám požívání vámi vybrané potravy, protože jim samotným se z marastu zahnojených chlívků do jídelen s čistými ubrusy a vycíděnými příbory v žádném případě nechce. V prasečích nožkách se jen velice těžko uplatní vidlička či nůž a porcelánový talíř je mnohem křehčí než otlučený plechový kyblík s pomejemi. Ale i toto vše je zahrnuto v božím plánu našeho vzkříšení. Ostatně doba otroků a jejich pánů byla pryč pouhých několik desítek let. K tomu, aby zmizela i z mysli světských lidí, bude zapotřebí ještě mnohem delšího času. Mylné přesvědčení, že mi víme, co je pro toho druhého dobré, se táhne krvavými lidskými dějinami od počátku věků. Nenechme se mýlit. Není nikoho, kdo by alespoň tušil, co je dobré pro ostatní. Lidé žijí ve světě krátkodechých domněnek, nemohouce se vymanit z neustálého hodnocení a souzení všeho a všech okolo sebe. A tak tedy jako je říční kámen omýván tekoucím proudem a pomalu formován do hladkého tvaru bez ostrých hran, tak i osobnost Etien byla koncem roku 1999 uhlazena a připravena na kontakt s vyššími formami lidské existence. Neboť objevování sebe pomocí psychedelik je stále ještě škrábání se levou rukou na levém rameni. V prosinci téhož roku nalezla Etien ve schránce na poštu malou kartičku z křídového papíru, na níž bylo pozvání na "oživení", konající se 30.12. v 16.00 v kruhovém domě, ukrytém v tiché vilové čtvrti. V levém horním rohu bylo vytištěno rudě zelené jablko. Etien položila levý palec na jablko. Ucítila jeho obrys, vytlačený do měkkého papíru navštívenky. Když ji v prstech otočila, hleděla na prázdnou bílou plochu, v jejímž středu si kráčel zlatý Ebiteb.

25.12.2002 Kocbeře

Zavřel jsem oči. Angel vedle mne rovnoměrně oddychovala, natočená na levý bok, s drobnými hýžděmi několik centimetrů od mého boku. Sexuální vzrušení bylo již dávnou minulostí. Myslel jsem na Angel jako na soustavu kostí, chrupavek, svalů, šlach a tuku. Střeva zaplněná tlející stolicí, měchýř plnící se žlutavou močí a krev proudící v oběhovém systému bytosti ležící vedle mne. Cítil jsem obyčejný soucit, soucit s dítětem, které tak úpěnlivě hledá obraz vlastního otce v lidech okolo sebe, jakoby ten její byl již dávno mrtev. Snažil jsem se pod zavřenými víčky vytvořit iluzi reálného prožitku. Vynořila se vzpomínka na začátek léta. Byl jsem na návštěvě u své sestry Daniely v Praze.
13.6.2002 Praha

Byl nádherný den, slunce se koupalo v blankytně modrém oceánu oblohy a já jsem slíbil Daniele, že se za ní přijdu podívat na vernisáž, kterou pořádala její přítelkyně schizofrenička v Bohnické galerii. Vstal jsem okolo desáté hodiny dopolední. Posnídal jsem dva krajíčky chleba, opečené v

malém toustovači a selský jogurt. Cítil jsem jeho chuť na patře, stejně tak jako i vůni pražené kávy se skořicí. Vyšel jsem do horkým dopolednem dýchající Prahy a vydal se po sokolovské ulici směrem do města. Připadal jsem si lehký a svobodný, zvědavě jsem pohlížel do lidských tváří které mne míjeli, vděčen jim za to, že mne přijímají jako sobě rovného. Okolo projížděli na svých bicyklech hbití messengeři s baťohy na zádech a nudící se děvčata stála před svými obchody s různými tretkami, pokuřujíc a rozebírajíc nevýznamné milostné šarády své a svých blízkých. Došel jsem k Wilsonově třídě a zahnul do leva. Výfuky aut mne těsně míjeli a se zlostným oddychováním mizeli v mraveništi velkoměsta. Svlékl jsem si tričko a vydal se přes Hlávkův most překročit široký vltavský tok. Uprostřed mostu jsem se zastavil. V duši se mi rozléval klid a mír a já se naklonil přes kamenné zábradlí. Sledoval jsem nehybné rybáře, sedící na břehu Vltavy a peřeje propustě, šumící v klidné harmonii, kontrastující s neurotickým městem okolo. Měl jsem spoustu času a tak jsem se vydal přes Bubenskou ulici směrem ke Stromovce. Cítil jsem, že vše je na svém místě a ani výkřik nějaké nadávky z projíždějícího vozu, který měl uvolnit nesnesitelný přetlak v mysli jakéhosi mladíka, mne nevykolejil z dráhy úplného smíření se vším a se všemi. Došel jsem na okraj zelení prosyceného parku. Po asfaltových chodnících se proháněli lidé na kolečkových bruslích a v zeleném koberci ve stínech mohutných stromů si hověli milenci a čtenáři knižních svazků. Lehl jsem si do trávy. Přes větve stromů, které se mírně pohybovali pod dechem teplého větru mne hladili sluneční paprsky. Zavřel jsem oči a začal dechová cvičení. Nádech, zadržet vzduch co nejdéle a potom hluboký výdech. Nále jsem to ucítil. Pocit, jakoby mne cosi zahalovalo, od vrcholku hlavy, přes obličej, stále níž a níž. Dalo by se to snad připodobnit k pocitu, jako když ležíte ve vaně, po okraj naplněné vlažnou vodou a vytáhnete špunt. Cítíte, jak vaše tělo těžkne, zatímco voda po milimetrech sestupuje z vašeho těla. Dělo se to pouze v nádechu. Při výdechu se postup vždy zarazil. Když tíže postoupila až k ústům, uvědomil jsem si, že se jedná o určitou formu ztráty mé kontroly nad tělem. Čelisti se k sobě semkly a já jsem věděl, že i kdybych chtěl, nepodařilo by se mi je otevřít. Vynořila se mi vzpomínka na film "Matrix", kde hrdinovi podobným způsobem srostla ve chvíli ústa v jeden celek. Ač jsem byl plný zvědavého očekávání, kdesi v hlouby mé mysli se začínal rodit strach. Cítil jsem jeho studený zápach. Cosi se zmocnilo mého jazyku. Bylo to, jakoby ožívala každičká jeho buňka, nebo spíše jakoby jsem byl schopen si ji uvědomovat. Jak tento pocit postupoval ke kořenu jazyku, připadalo mi, jakoby do mého krku lezl přátelský, nicméně cizorodý tvor, hadovitého tvaru. Strach začal prudce sílit a mysl se rozštěpila na chápající a tedy klidnou část celého procesu a druhou, obávající se část, kterou pomalu zachvacoval děsivý pocit odporu a hrůzy. V hlavě se mi rozběhl mlýnek jediné modlitby, kterou jsem znal. "Bože můj smiluj se nade mnou." Jazyk náhle provedl podivný pohyb, který uvolnil místo v hrtanu a do plic mohlo najednou mnohem více vzduchu. Na prsou jsem ucítil příjemné teplo a z očí mi vytryskly slzy štěstí, lásky a odevzdání. Bylo to něco jako sexuální spojení, ale přitom naprosto oproštěno od lidské živočišnosti a agresivity. Čisté a plné světla. Otevřel jsem oči a měl při tom pocit, jakoby se na mne přes slabé větvičky smálo rodné slunce. Vstal jsem. Pocit příjemného tepla v prsní krajině neustával. Vydal jsem se mezi řvoucími motory a zvířeným prachem směrem k Tróji. Stále jsem se snažil o zadržovaný dech. Kráčel jsem v extatickém vzrušení ulicí Za elektrárnou, mezi řadou stromů, když se moje tělo zničehonic zastavilo a trup se předklonil k zemi. Nebyl jsem to já. Bylo to moje tělo, mající snad nedostatek kyslíku, ale poskytující mi tím úžasný pocit volnosti a zároveň sounáležitosti, jakoby kdosi mocný sejmul z mých beder tíži zodpovědnosti za události okolo mne. Zpomalil jsem a u jezdeckého závodiště přešel přes Vltavu do Tróje. Jako bych byl na nějakém příjemném tripu. Nic okolo mne se mi pojednou nezdálo nemožné, vše jsem byl ochoten

plně akceptovat. V ústech jsem cítil, jakoby zuby měnili svoji polohu, usazujíc se v co nejpohodlnější formaci. Chvíli to trvalo, než jsem došel až nahoru do Bohnic. Teplo z hrudníku sice již zmizelo, ale síla prožitku byla stále uvnitř mne a ačkoliv jsem měl chuť Daniele o všem povědět, věděl jsem, že bych neměl dostatek slov, abych s ní mohl svůj zážitek doopravdy sdílet. Navíc jsem cítil, že hovorem o něm, bych jej nějakým způsobem deklasoval. Nebylo to nic, co by šlo popsat slovy, tak jako každé setkání s bohem. Bylo to možné jedině prožít. Došel jsem svižně k psychiatrické léčebně a vstoupil dovnitř areálu. Vydal jsem se po cestičce k pavilónu s galerii, čerstvě vybudovanou ve sklepení budovy. Míjel jsem mohutné litinové poklopy kanalizace, označené symbolem Ebiteb. Jak to bylo pojednou pochopitelné. Jako bych hleděl do tmavé místnosti, projasněné náhle ostrým paprskem všemocného slunečního znamení. Budova, ve které byla ukryta galerie, byla zároveň místem, kde se léčili ženy, dostatečně senzitivní na to, aby rozeznali nestálost takzvané vnější reality, avšak příliš křehké na to, aby se s tím – díky dosavadnímu programu v jejich myslích -dokázali vyrovnat. Ženy, jejichž program vykazoval chyby, se necítily šťastné a proto se neustále snažili o jeho opravu, nemajíce sílu či odvahu na jeho výměnu. Nebylo bohužel slyšet v tomto čase o dobrých programátorech, tím méně programech. Okolo budovy byla malá oplocená zahrada, na které se vyhřívaly ženy různého stáří, oděné v modrých nemocničních županech a zvědavě hledící na umění či atmosféru rautu milující příchozí. Vešel jsem do galerie. Bylo tu mnoho lidí. Našel jsem Danielu, políbil ji na tvář a nechal ji svému osudu. Zaníceně diskutovala o čemsi pro ni důležitém, s mě neznámými lidmi, držícími v ruce talířky s bezmasým občerstvením. Přešel jsem tedy ke stolu se saláty a ovocem. Něco jsem snědl a pak jsem se vydal na prohlídku Anniných kreseb. Bylo z nich cítit nezvládnutou vnitřně dušenou sexualitu a submisivní vztah k mužskému pohlaví. Na mnoha obrazech byli v různých kombinacích konopné listy v tom známém rozporuplném postavení rozumového záporu a intuitivního přijetí. Chvíli jsem hleděl na vystavené obrazy, ale po několika minutách jsem se už cítil jako trosečník na poušti, zasypávaný místo písku roztaženými ženskými stehny, s divotvorně naježenými chlupy ohanbí. Poprosil jsem diskutující Danielu o ubalení cigarety a vyšel jsem ven. Sedl jsem si do trávy pod strom a zapálil si cigaretu. Hleděl jsem na dvě ženy za plotem. Jedna z nich držela v klíně velikou Gipsonku a drnkala na ní nějakou píseň, jejíž ozvěna mne chvílemi pohladila po hořícíchtvářích. Ženy na oplátku vyzývavě stáčeli pohledy směrem ke mě, nemajíce pravděpodobně jiný objekt svých dočasně okleštěných tužeb. Uvědomil jsem si, že mi cigareta vůbec nechutná. Jako bych měl v plicích igelitový pytlík, který nedovolil ucítit jemnost kvalitního tabáku. Odhodil jsem cigaretu a vrátil se do galerie. Přešel jsem do jedné z místností, kde bylo nejméně lidí a posadil se na zem. Oči jsem upřel na jeden z obrazů a zatoužil jsem opět po nějakém zážitku, podobnému tomu ze Stromovky. Ale cítil jsem jen studené dlaždice, na nichž spočívali mé hýždě. Když jsme na závěr vernisáže odcházeli a loučili se s několika přítomnými, cítil jsem, jak se mi jazyk sám od sebe pohybuje v ústech. Bylo to příjemné. Cokoliv co vybočovalo z normálního stavu věcí okolo mne mi bylo velice příjemné. Byl čtvrtek a to znamenalo, že za chvíli se sejdou u čajovny bubínkáři, aby oslavili život rytmem svých srdcí. Přešli jsme s Danielou ke stromu před čajovnou. Ona si šla dovnitř koupit pivo a já jsem se rozvalil v udusané trávě. Okolo sedělo nebo leželo několik lidí. Bohnická psychiatrická léčebna bylo jakési veliké městečko s jakýmsi laskavým nábojem nočního přístavu, žijícího samo pro sebe. Chodilo tu mnoho lidí a kdo z nich je pacientem a kdo pouhým návštěvníkem se nedalo žádným způsobem určit. Nedomnívám se však, že by se tím kdokoliv zatěžoval. Kousek ode mne ležel na břichu Ježíš a cosi sepisoval. Nevím, byl -li to skutečný Ježíš, ale konec konců co je skutečnost? Co je realita? Není zbytečnou komplikací považovat za skutečné a reálné to, co považuje za skutečné a reálné většina? Není ztrátou naší identity a osobitosti naše stálá vnitřní úprava "kursu" podle samozvaných lodivodů?

"Už jsou tady." Oznámil zničehožnic asi třicetiletý muž v sepraných džínách a pruhovaném tričku s límečkem. Byl poněkud zavalitější postavy a látka kalhot mu pevně obepínala mohutná stehna. "Kdo?" Otočil jsem hlavu k čajovně, domnívajíce se, že má na mysli bubínkáře. "Amitebové." "Amitebové?" "Amitebové. Z jiného světa." Mluvil nevzrušeným hlasem, jako stroj. Jakou cestou se asi do jeho mozku dostal tento program? "Znáš jejich symbol?" Měl jsem podivný pocit jakéhosi dejavu. Jako bych tuto situaci již prožil. Většinou se jedná o pouhý zlomek okamžiku, já však pojednou věděl na co se zeptám, i co mi tlouštík odpoví. "Ne. Střeží jej před očima nezralých." Tlouštík seděl bez pohnutí, s pohledem upřeným kamsi k plotu léčebny. "Co chtějí?" Posadil jsem se a otočil se k tlouštíkovi. "Zabránit zapálení louče, otočení Dharmy" Ježíš odložil tužku a pozorně sledoval tlouštíka. „Jak zabránit?“ Náhle jsem spadl z výšin svého bytí, byl jsem jen zmatený Samuel. Tlouštík se zvedl a začal nervózně přešlapovat. Naklonil se ke mě a začal rychle mluvit, jakoby točil nějakým modlitebním mlýnkem. "Už brzo tě najdou, pozor na nižší květy, pomoz dívce z druhu Bhaktů s ďáblem po boku, čekej oživení, věčný život, pozor na jedinou dceru svého otce." Stočil pohled k zemi a jeho nožky se rozcupitali po cestě kamsi do prostoru areálu. Ježíš opět sklonil hlavu ke svým papírkům a já jsem zamával na Danielu, která nesla dvě sklenice piva. Napili jsme se chladné kapaliny a ulehli do trávy. Okolo stromu se pomalu začínali hemžit lidé s bubínky, vzduchem zavoněl konopný kouř a já jsem měl pocit jemného písku, odměřujícího vteřiny hladce klouzající po skleněném těle přesýpacích hodin. Po chvíli první nedočkavci začali rytmicky bubnovat, každý se svým rytmusem, vytvářejíce dohromady příjemný souzvuk pralesní sounáležitosti, ukrytý kdesi hluboko v každém z nás. Zavřel jsem oči a znova začal s dýcháním. Nádech -výdrž -výdech...Hudba mi pomáhala v práci a po chvíli jsem při nádechu cítil, jak mi začíná vibrovat oblast nad pupkem. Jakoby se cosi nového probouzelo uvnitř mého těla. Byl to krásný pocit, jaký snad dokážou pochopit matky, když poprvé ucítí přítomnost plodu uvnitř sebe. Cosi nezávislého na našem vědomí a přesto naprosto sounáležitého s naší vnitřní podstatou. Nic cizorodého, nic odpuzujícího. Bubnování bylo v plném proudu a já cítil tento vířící proud energie v celém těle. Měl jsem pocit, jako bych se k čemusi blížil, jakoby to vše okolo bylo jen pro mne, pro tuto chvíli poznání, jakoby už už přicházelo osvícení, realizace, zdálo se že otevřu oči a všichni mne přivítají v novém světě, jako dalšího v neustávající řadě probouzejících se spáčů. Věděl jsem o svém dlouhém spánku a chtěl jsem se probudit. Opravdu chtěl. Už šest let jsem se o to snažil všemi prostředky. Ale chvíle vrcholu pominula a zůstal jen jakýsi příjemný pocit, sdílený s ostatními. Posadil jsem se a moje ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Nebyl jsem to já, kdo se usmíval. Tedy rozhodně jsem k tomu nedal vědomě svým svalům příkaz. Přesto se to dělo, bez jakékoliv námahy, naprosto samovolně. Byl to úžasný pocit. Usměv se pomalu vytratil. Zvedl jsem se a vydal se do budovy na záchod. Myšlenky se mi honili hlavou jako neposedné mušky, přičemž při některých se moje ústa roztáhla opět do úsměvu. Poslouchali jsme až do noci bubínky a Daniela se opila. Než jsme se vydali na cestu domů, lehli jsme si na trávník tonoucí ve tmě a hleděli na měsíc, který jsem viděl neuvěřitelně plasticky, avšak trochu nezřetelně. I Daniela jej tak viděla, což mi opět navodilo pocit osamocení. Osamocené vědomí na této planetě. Mezi vrstvou, v které se pohybuje moje sestra Daniela, se považuje placení v prostředcích hromadné dopravy za projev tuposti a připosraženosti, takže jsme noční Prahou cestovali na černo. Ostatně Daniela všechny naše peníze propila, takže jsme se ani nemuseli rozhodovat. Celou cestu jsem mohutně zíval a z očí mi při tom občas skanula slza na tvář. Nechával jsem je tam zasychat,

jako důkaz své příslušnosti k lidské rase.
25.12.2002 Kocbeře

Vedle mne se ozvalo nezřetelné zamumlání. Vytrhlo mne z polospánku a já si uvědomil, že mám plný měchýř. Opatrně, abych Angel nevzbudil jsem vylezl z pod peřiny a vyšel do chladné chodby. Došel jsem na záchod a vymočil se. Krátkým tahem za splachovací šňůrku jsem vpustil do mísy nepatrné množství vody a rychlým krokem jsem zamířil zpět. V kuchyni bylo příjemněji. Pohlédl jsem na spící děvče a vešel do ložnice. Bylo tu chladněji, ale nemusel jsem se s nikým dělit o postel. Zalezl jsem pod peřinu vyhřátou elektrickou dečkou a zavřel oči. Bylo okolo šesté hodiny ranní a po mouchách ani památky.

4.DOBYTČÍ MOR
Druhá Mojžíšova - 9 Shapiro upřel pohled na rozsvícený displej telefonu. Věděl kdo ho volá a nebyl tím nadšen. Zvedl přístroj a přiložil jej k neholené tváři. "Ano." Hlas zněl cize a unaveně. "Je pryč." "Zase se vrátí." "Je ti to jedno co?" "Ne, jenom nemám strach." Shapiro mluvil ztěžklým hlasem. Bylo mu líto ženy s kterou mluvil. Nejen proto, že k ní kdysi pociťoval vášeň. Cítil soucit s jejím strachem, s její opuštěností, ale nevěděl, jak by ji mohl pomoci. "Co když se jí něco stane? Je to přeci tvoje dcera!" "Vím že je to moje dcera." "Co děláš?" "Spal jsem." "Sám?" "Ano." "Stejně je to jedno." "Já vím." "Myslela jsem, jestli není u tebe." "Nikdo tu není." "-" "-" Oba mlčeli. Slyšeli jen svůj dech. "Je mi tu smutno..." Hlas ženy se trochu třásl, nebo bylo špatné spojení. Shapiro cítil svíravý pocit v hrudi. Nevěděl, co by mohl vyslovit, aniž by nelhal sobě nebo té ženě. "Ester...mám tě rád. Mrzí mne, že se necítíš dobře." Slyšel svoje slova a cítil jejich prázdnotu. "Jasně. Tak...Kdyby se objevila, dej mi vědět." "Dám." Ve sluchátku to klaplo a hovor byl přerušen. Shapiro neměl nic proti své ženě, jenom neměl potřebu být v její přítomnosti. Shapiro měl rád svoji dceru, jenom měl pocit, že by neuměl hrát roli otce. Otce, který zdárně uvede svou ratolest do společenského systému. Protivil se mu, ale respektoval, že nemá právo ovlivňovat v tomto směru druhé, byť by se jednalo o jeho dceru. Možná to byl zbabělý alibismus. Shapiro by to klidně připustil. Bylo mu naprosto lhostejné, jak by to kdo nazval. Již před lety došel k poznání, že nemůže žít životy ostatních. Jediný život který má ve svých rukou, jediný za který je skutečně zodpovědný, je ten jeho a s tím se musí vypořádat sám. Vstal a rozsvítil světlo. Zarudlé oči se chvíli přizpůsobovali bodavému světlu. Shapiro si mezitím zamyšleně pohrával s dlouhým štětcem. Potom přistoupil k plátnu. Chvíli jeho pohled bloudil v nakreslených křivkách. Potom se ruka se štětcem rozeběhla ve zběsilém tanci po plátně.

Za okny byl cítit chlad lednového dne. Uvědomil jsem si, že to okolo už není ten můj starý svět. Můj starý svět byl někde zde v souborech, vznikajících na počítači. Ztrácel jsem se ze světa a objevoval jsem se kdesi v postavách, které se zhmotňovali a pomalu a monotónně mi sdělovali cosi, co jsem měl už dávno vědět..není cesty zpět...

Achašverós a Vašti
Ester 1 Tři kroky k řece Styx

Krok prvý
13.3.1991 Plzeň

Na pohovce ve velkém obyvacím pokoji seděl asi třicetiletý muž se jménem Jiří. Sledoval v televizi jakýsi sportovní pořad a mezi stehny držel v pravé ruce hnědou láhev, se zbytkem piva. Na obrazovce se objevily titulky. Muž se natáhl levou rukou po mohutném ovladači a televizi vypnul. Zvedl se a rukama si stáhl příliš těsné nohavice přes kolena dolů. Dopil zbytek piva z lahve a odložil ji na nízký konferenční stolek. Kolébavým krokem došel ke dveřím na balkón a otevřel je. Byl vysoký něco přes metr sedmdesát, zavalitější postavy a blonďatých, krátce sestřižených, lehce vlnitých vlasů. V šedivých ponožkách přešel po chladných dlaždicích balkónu k dřevěnému zábradlí. Opřel se o něj lokty v seprané mikině a zapálil si startku bez filtru. Zamyšleně hleděl z balkónu směrem do malézahrádky pod ním. Nedopalek cigarety cvrnkl směrem do tmy pod sebou. Žhnoucí oharek prolétl tmou jako padající hvězda a se suchým ťuknutím narazil do prkna, zdobícího nízkou zídku, oddělující záhon od trávníku. Jiří se obrátil a vešel zpět do obývacího pokoje. Vzal ze stolku prázdnou láhev od piva a odnesl ji do kuchyně. Položil ji na zem pod okno k hnědou barvou natřenému radiátoru a přešel na záchod, kde dlouze močil. Pohled měl upřený na proud moči a o čemsi přemýšlel. Vytřepal zbývající kapky moči z penisu a spláchl. Zhasl světlo na záchodě i v kuchyni a přešel do obývacího pokoje. Během chůze si automatickým pohybem prohrábl levou rukou vlasy. Zhasl v obývacím pokoji a vydal se po schodech do prvního patra budovy, okolo velkého akvária. Bylo slyšet monotónní bzučení vzduchovacího motorku a tlumené kroky bosých nohou, stoupajících po dřevěném schodišti. Na malém odpočívadle bylo na stěně zavěšeno velké zrcadlo v dřevěném rámu. Jiří se zastavil a zadíval se na postavu v zrcadle. Trochu se natočil do strany, poté si vložil ruku na ústa, mírně je otevřel a prstem a palcem zmačkl tváře. Zvedl při tom nepatrně husté obočí. Potom se otočil a po třech schodech vyšel do prvního patra budovy, kde byla ložnice a dva dětské pokoje. V jednom z nich spala šestiletá Michaela a v druhém tříletý Jonáš. Dveře obou pokojíků byli mírně pootevřeny, stejně jako dveře ložnice, za kterými spala Ivana. Byli tu ještě další dveře, vedoucí do koupelny a na záchod. Jiří potichu vstoupil do koupelny. Zavřel za sebou opatrně dveře a svlékl se do naha. Snažil se působit co nejmenší hluk. Oblečení odložil na radiátor topení a vstoupil do vany. Zatáhl igelitový závěs, přehozený přes šňůru na prádlo a sloužící zřejmě jako zábrana proti stříkající vodě ze sprchy. Závěs byl od provazu na pravém okraji rozdělen na dva kusy, visící zplihle dolů. Na spodním okraji igelitu byli zbytky zubní pasty. Jiří upravil pomocí vodních kohoutů proud vody tak, aby mu teplota byla příjemná a pak se s pomocí sprchového gelu začal pečlivě omývat. Zvláště pak řitní otvor a penis. Když byl hotov, osušil se ručníkem a před zrcadlem si v předklonu nad umyvadlem vyčistil zuby, kartáčkem který byl zastrčen v porcelánovém držátku. Ještě jednou se na sebe podíval do zrcadla a zhasl světlo. Vyšel do předsíně a opatrně našlapujíc vstoupil do ložnice. Ivana spala na

zádech, s jednou nohou mírně vystrčenou z pod pokrývky. Ležela na široké manželské posteli z těžkého dřeva blízko okna, vedoucího na ulici, kde lhostejně postávala lampa veřejného osvětlení. Jiří v jejím svitu spatřil vyčnívající nohu. Zlehka jí uchopil mezi prsty. Ivana se s trhnutím probudila. "Jirko?" "Hmm." "Co děláš." Jiří neodpověděl, přisedl si na postel a posunul ruku trochu výš. Prsty přejeli po teplém lýtku přes oblé koleno až ke stehnu. Ivana se napůl posadila a rukou si přidržela pokrývku v místě podbřišku. "Neblbni." Hlas nebyl vystrašený, spíše překvapený. Prsty Jiřího ruky, porostlé světle žlutými chloupky přejeli od stehna k stydkým pyskům a spočinuli na klitorisu. Jeho ruka se s lačnou dravostí zabořila do teplého klína. Ivana se snažila vyprostit z Jirkova sevření, přesto že pociťovala silné vzrušení. Jiří rukou ohnutou v lokti přitlačil horní část Ivany k pelesti a těžce na ni nalehl. Ivana padla zpět na polštář a ze rtů ji vyšel vzdech přemožené samice. Ivanina pánev se smýkala do stran, jakoby se snažila vymanit z dosahu prstů, dráždících poševní stěny. Jakmile Jiří ucítil mezi prsty poševní sekret, přimkl své tělo těsněji na tělo ženy a levou rukou jí vyhrnul noční košili nad prsa. Byl vklíněn mezi Ivaniny nohy a svým pohlavím se s hrubou silou tlačil na ženský klín. Vztyčil se na všech čtyřech končetinách a s vyčnívajícími hýžděmi se naklonil k pravému prsu, aby mohl naběhlou bradavku uchopit mezi rty. Po chvíli se jeho ústa dotkla jejich úst a on do nich vnořil svůj jazyk. Všude okolo byl cítit sladkokyselý zápach zkvašeného piva. Jeho tělo nyní již zcela zakrylo tělo vzdychající ženy. Zkušeným hmatem uchopil svůj penis a zavedl jej do vlhké pochvy. Vnořil se co nejhlouběji do ženin útrob a s tělem našponovaným slastnou křečí zůstal bez jakéhokoliv pohybu. Unavené svaly po chvíli rozvibrovali slabě jeho tělo, což vyvolávalo v Ivaně slastné záchvěvy, stoupající od pupku směrem nahoru ke krku. Její ruce uchopili Jirkovi ochmýřené hýždě a zaryli se do nich. Tlačila je do svého klína, ve snaze zvětšit rozkoš na maximální stupeň blaženosti. Po dlouhých minutách sexuálního dráždění se Jirkovo tělo vzepjalo, krátce vyhekl a Ivana ucítila křečovité stahy jeho penisu, vstřikujícího sperma do jejího těla. Oba prudce oddechovali. Jiří se převalil na levou stranu postele a pohodlně se rozvalil. Cítil uspokojení. Pramenilo nejen z právě dokonaného koitu, ale hlavně z pocitu dobytého teritoria. To že byl nakonec ženou přijat, považoval za triumf své mužské přitažlivosti a ověření nabyté zkušenosti, že všechny se vždy ochotně podlehnou hrubé síle. Považoval to za jejich přirozenou roli. "Seš pěknej hajzl." Ivana se rozplakala. Jiří se vztyčil na lokti a natáhl k ní ruku. Prudce ji odstrčila. "Vypadni." Vyštěkla. Jiří na ni chvíli mlčky hleděl. Potom se zvedl a přešel ke dveřím. "To se bude Samuel divit, jakýho má kamaráda." Jiří se ve dveřích zarazil. Potom je otevřel a mlčky odešel.

Krok druhý
22.4.1995 Plzeň

Byl jsem toho dne v obývacím pokoji a opravoval hromádku videokazet z půjčoven, které jsem tehdy provozoval. Jednalo se většinou o pomačkané pásky na začátku kazety. Řešil jsem to tak, že jsem odstřihl znehodnocený úsek a zbytek pásku opět přilepil k zaváděcí pásce. Uslyšel jsem zvuk telefonu, oznamujícího, že kdosi vytočil naše číslo. Vstal jsem a došel k přístroji. Zvedl jsem sluchátko. "Ahoj, to jsem já." Netušil jsem, komu hlas patří. Mohl to být kdokoliv. "Kdo že?"

"Jirka." Došlo mi, že je to můj kamarád z dětství. Byli jsme tenkrát nerozlučná dvojice. Byl jako můj starší bratr. Už mnoho let se mi neozval. "Čau." Zvolal jsem radostně. "Četl jsem ten inzerát." "Jakej inzerát." Otázal jsem se nechápavě. "V Mladý Frontě." "V Mladý Frontě?" Stále jsem nic nechápal. "Ty jsi nedával žádný inzerát?" "Ne." "..." Sluchátko na okamžik zmlklo. "No to je jedno." Ozvalo se konečně rezignovaně. "Já sem tady na konečný tramvaje, mohl by jsi přijet?" "No tak přijď sem ne?" Konečná stanice byla od našeho domu necelých pět set metrů. Celé to bylo podivně tajemné. Do nudného stereotypu se náhle vřítil prvek změny. "Ne, přijeď sem." Jiří trval na svém. "Tak dobře, za chvíli jsem tam." Vyšel jsem před dům a venku padal hustý déšť. Přeběhl jsem k tmavomodré Felicii a odemkl dveře. Nastoupil jsem dovnitř a klíček zasunul do zapalování. Během jízdy jsem přemýšlel, co asi zabraňuje Jirkovi dojít těch několik kroků ke mě domů. Jiří bydlel v mém rodišti, ve východních Čechách. To že se tu tak náhle objevil po čtyřech letech, bylo neočekávané, nicméně příjemné překvapení. Objel jsem blok domů, abych se dostal ke konečné v pravém směru jízdy. Přes vodu stékající po ploše skla a kmitající stěrače jsem uviděl jeho zavalitou postavu. Zajel jsem k chodníku a zastavil. Jiří rychle otevřel dveře a vstoupil do vozu. Byl celý promočený a v ruce svíral potrhaný batůžek. "Čau, tak co je s tebou, o jakém inzerátu jsi to mluvil?" Obrátil jsem se k němu se zvědavou tváří. Z baťohu vytáhl složené noviny a podal mi je do ruky. Byl tam zaškrtnut jeden inzerát: "Jirko, vrať se, vše odpuštěno." Hleděl jsem na ten inzerát a nic jsem nechápal. Ale pravdou je, že za těch třiatřicet let jsem si zvykl, že k životu není nutně třeba, aby jste měli ve všem jasno. "Myslel jsem, že jsi to tam dal ty." "Aha." "Je Ivana doma?" "Je." "Moch by si mě zavést na ten váš srub?" "A nechceš k nám?" Jirka nechtěl. Jakoby se styděl před Ivanou. Ale netušil jsem proč. Během jízdy na Střelu, kde byl v lese ukryt pronajatý srub, jsem se opatrně snažil vyzvědět nějaké detaily. Jiří ale nebyl příliš sdílný. Pochopil jsem pouze, že měli s Jirkou Gregovým, což byl náš společný známý z dětství -pronajatu horskou boudu, zadlužili se a on nyní utíká před věřiteli. Důvod proč nechce k nám domů, mi prý objasní později. Zanechal jsem jej ve srubu, aby si lízal své rány. Příroda nabírala sílu k životu a plození a i Jiří byl zase tím starým medvědem, denně běhajícím lesními stezkami, objímajícím mohutné kmeny stromů a pokořujícím kamenné skalnaté vrcholky. Po několika dnech se Jiří přestěhoval do našeho domu. Žil s námi, občas mi vypomohl s nějakou manuální prací a po čase se nám podařilo sehnat mu práci u našeho známého, zabývajícího se tvorbou bytových interiérů. Cítil jsem, že vše je tak jak to má být. Přesto se do mne vkrádala tíseň a osamocení. Jakoby vzduch okolo mne byl nasycen jedovatým plynem, který jsem necítil, ale který nepozorován pronikal do mých plic. Ač to nebylo mým vědomým úmyslem, cítil jsem, jako bych se snažil ty dva co nejvíce přiblížit k sobě. Každou práci kterou Jiří na domě vykonal, jsem cítil jako svoji vlastní zásluhu a Ivaniny návštěvy zahradní restaurace u nedalekého jezu v jeho doprovodu mi působili

potěšení. Nikdy jsem nebyl žárlivý. Nenapadlo mne, že by Jiří mohl mít vztah s mojí ženou. Tedy nenapadlo mne to vědomě. Ovšem zatímco oni popíjeli v pozdním odpoledni zlatistvý mok, obklopeni mými dětmi, já jsem cítil stále hlubší beznaděj, netušíc odkud a proč přichází. Jako bych byl stroj, plnící příkazy, které jej mají dovést ke konečné záhubě. Jako bych byl herec, hrající roli, se kterou se neztotožňuji. Ale moje představa vztahu, byla představa absolutní svobody a absolutní důvěry. Svoji ženu jsem považoval za část sebe, část která je ode mne neoddělitelná. Ležel jsem v ložnici. Otevřeným oknem dovnitř pronikal teplý jarní vzduch. Z dálky se vzduchem nesli nesrozumitelné výkřiky hrajících si dětí a jemně se mi otírali o tvář. Chtěl jsem utonout ve vlnách spánku, ale místo toho jsem uvízl na mělčině, ve vlhkém písku vlastních myšlenek. Zaslechl jsem hlasy Ivany, Jiřího a dětí. Domem se ozýval hluk lidských bytostí. Po chvíli byl slyšet dupot dětských nohou po dřevěném schodišti. Jako bych byl mrtev, mimo svět mé rodiny a přece všem nadosah, vzdálen tisíce mil. Za dveřmi ložnice byla slyšet nějaká drobná dětská rozmíška. Po další půl hodině se domem opět rozlil klid. Cítil jsem nesnesitelnou tíhu samoty. Zvedl jsem se z postele a sešel jsem po schodech do obývacího pokoje. Nikdo zde nebyl. Světlo bylo zhasnuto a já jsem neměl potřebu rozsvítit. Vyšel jsem na balkón a zavřel za sebou dveře. Posadil jsem se na plastikovou židličku a zapálil si cigaretu. Schoulený před celým světem jsem do sebe vdechoval kouř a pohled upíral na zalesněný obzor. Náhle jsem za sebou zaslechl nějaký hluk. Přes obývací pokoj bylo vidět do chodby, na jejímž stropě se rozzářilo osvětlení. Ivana s Jiřím vstoupili do chodby. Natočili se k sobě čelem, takže stáli bokem ke mě. Ivana dala ruce na Jirkovu šíji a jejich rty se spojili v dlouhém polibku. Ledové ruce krutě stiskly mé srdce, zatímco já jsem fascinován hleděl na jejich vášnivé objetí. Pocítil jsem vzrušení, ale nebylo to sexuální vzrušení. Bylo to vzrušení, které pocítíme, jsmeli konfrontováni se zcela novou, neočekávanou situací. Pokud by se k zemi blížil smrtící meteorit, cítil bych podobné vzrušení. Po chvíli Ivana odešla nahoru a Jiří zmizel v kuchyni. Vstal jsem a zamířil za ním. Vešel jsem do kuchyně a uviděl ho, jak stojí u kuchyňské linky, před sebou pekáč se zbytkem kuřete a v mastných rukou stehno. Zvedl ke mě oči, s ústy plnými studeného bílého masa. "Chtěl bych, aby jsi odtud co nejdřív odešel." Řekl jsem bezbarvým hlasem do jeho zarudlé tváře. Mlčel. Jeho ústa dál rozmělňovala kusy vláknitého masa.

Krok třetí
11.5.1996 Kocbeře

Otevřel jsem páté dveře černého Toleda a začal prostor uvnitř upravovat jako provizorní lože. Sklopil jsem sedačku a na podlahu jsem vystlal deky a spacák. Děti vzrušeně pobíhaly okolo, očekávajíce nové zážitky. Všichni jsme lovci nových zážitků, jen se stářím přichází nechuť k těm, jež jsme si nevybrali mi sami. Rozloučili jsme se s mou matkou a otcem a vyrazili na noční cestu z Kocbeře do Plzně. Zpočátku mezi dětmi panoval obvyklý sourozenecký boj o určení dominance, ale po půl hodině je jednotvárná jízda ukolébala do hlubokého spánku. Měl jsem rád jízdu v noci. Všude byl klid a lidská existence se dala odvodit pouze z budov, roztroušených po zemi, kterou si přivlastnili ti před námi. Do Plzně jsem dorazil asi po dvě hodiny po půlnoci. Neviděl jsem venku stát Felícii, což znamenalo, že je buď v garáži, což bylo velice nepravděpodobné, nebo je i s Ivanou kdesi pryč.. Vynesl jsem děti rychle do jejich postelí a nanosil zavazadla do domu. Vešel jsem do ložnice a pohlédl na prázdnou postel. Napadlo mne, že je Ivana na chatě rodičů. Možná jí bylo smutno stejně jako mě. Dojel jsem na Valchu, chatové oblasti nedaleko Plzně a pomalu jsem po hrbolaté prašné cestě přijížděl k jejich chatě. Uviděl jsem vůz rodičů, ale naše modrá Felície tam nebyla. Vrátil jsem se do Plzně a projel okolo Ivaniny ordinace, není -li snad tam. Doma mne napadlo, že je tu ještě možnost, že je na

Střele. Sice by to znamenalo, že tam není sama (byla dost bojácná), ale tím spíše se mne zmocnila palčivá zvědavost, která mne vyhnala do probouzejícího se dne. Během půl hodiny jsem byl na místě. S napětím jsem projížděl lesním porostem, až jsem ve světlech reflektorů spatřil modrý lak Felície. Pochopil jsem, že je Ivana uvnitř i se svým milencem a věděl jsem, že to je Jiří. Ale ještě jsem nebyl spokojen. Chtěl jsem je vidět spolu, chtěl jsem cítit kontrast její špinavosti a mé čistoty. Vychutnat si triumf poraženého vítěze. Dveře byli zamčené. Zkoušel jsem okna, ale byla zavřená na kličku zevnitř. Po chvíli marného přešlapování jsem zabušil na dveře. Chvíli trvalo, než jsem je vzbudil a další chvíli bylo slyšet jenom jakési vzrušené dohadování. Byl jsem opět jenom robot, stroj či herec, bez vztahu k tomu co se odehrávalo okolo mne. Otevřeli se dveře a v nich se objevila Ivana. Za její hlavou jsem uvnitř zahlédl tvář Jiřího. Tvářil se nejistě a snad i trochu provinile. Doufal jsem, že je to pro něho velice nepříjemná situace. Nepamatuji se, co jsem řekl já, ani co řekla Ivana. Nebylo to důležité. Ale pamatuji se na pocit, který jsem měl, když jsem jel zpět do Plzně. Byl to pocit, jako když se ztotožním s dějem nějakého filmu, v němž právě probíhá dramatická scéna. Jakoby se mi podařil pěkný úlovek, jako bych koupil dobrý film. Ovšem ve filmech jsem viděl, že osoby prožívající dramatický děj trpí, zatímco já jsem si jej s podivným vzrušením vychutnával. Mohl jsem předstírat, že trpím a mohl jsem předstírat že mi to je jedno. Obojí by byla pravda a obojí by byla lež. Cítil jsem uspokojení a uvolnění. Jakoby ze mne cosi těžkého odpadlo a skutálelo se to do minulosti, kam to patřilo. Usmál jsem se a rozverně jsem pokračoval. Už jsem se zase zvedal, už jsem nebyl na kolenou...Moje Ivana zemřela a já jí chystal pohřeb.
8.2.1995 Špindlerův mlýn

Horská bouda Klondajk vypadá opuštěně. Uvnitř kraluje chlad a prázdnota. Tak trochu je tu svinčík. Za malým barem s prázdnými lahvemi se kýve na stoličce Jirka Grega. Byl to dobrý fotbalista, lamač ženských srdcí, ale ne dost dobrý podnikatel. Alespoň on si to nyní myslel. Jeho partner se ztratil i se všemi penězi a jemu zůstali jen pomačkané faktury a složenky, povalující se na politém pultu a špinavé zemi. Napil se z lahve. Chtěl ji zřejmě položit na pult, ale netrefil se a láhev padla na zem a pomalu se kamsi odkutálela. Seskočil ze židličky a hlavou narazil do police se sklenicemi. Ty se s tříštivým zvukem tříštili na menší a menší kousky. Vydal se napříč střepinami ke schodišti nahoru. Došel do patra a rozsvítil. Svítila tu už jen jedna jediná žárovka. Trochu bzučela, jakoby nebyla se svým osamoceným údělem spokojena. Jirka otevřel dveře kumbálku s potřebami pro pokojské. Už dlouho tu žádná nebyla, jen ty potřeby zůstávali. Sebral provaz na prádlo a potácivě se vydal ke dveřím na půdičku. Vešel do temného prostoru a zakopl o trám, který byl na cihlové zemi. Upadl, ale bolest necítil. Už necítil žádnou bolest. Cítil se velice lehce, jakoby se stával nehmotným andělem. Zkusil rozsvítit, ale světlo nesvítilo. Vrátil se do kumbálku a v zásuvkách starého příborníku objevil dvě svíčky. Odnesl je na půdu a zapálil. Stíny se rozeběhli všude okolo něho. Vesele se na něho smáli a lákali jej do temnoty. Přitáhl si starý dřevěný vojenský kufr a když na něj vylezl, zjistil, že mu ještě chybí několik centimetrů k trámu, na který chtěl šňůru uvázat. Noha se mu navíc smekla a on s rámusem padl na podlahu. Vyhekl a jako stroj nebo jakýsi nemotorný brouk se začal znova škrábat na nohy. Byl to nezmar tenhle Jirka. Aby ne, jmenoval se ve skutečnosti Hethorghastibado. Hethorghastibado se blížil do finále a byl šťastný. Jiří Grega se chystal umřít a byl nešťastný. Vypadalo to, že toho měl už docela dost. Ale stále ještě zřejmě měl tvořivou mysl, neboť si obrátil kufr na bok, tím se stal vyšším a on konečně mohl udělat uzel na svém provazu. Nemá snad nakonec každý někde ten svůj provaz? Když udělal smyčku, udělal svůj poslední krok do tmy pod sebou. Mimochodem, jistě to byla náhoda, že ta žárovka na chodbě v tu chvíli zhasla a už se nikdy

nerozsvítila. Jirka Grega, syn ruského vojáka a polské tkadleny se vrátil tam odkud přišel a to tou nejrychlejší cestou. Už zase...

Dcera svých otců.
25.12.2002 Kocbeře

Otevřel jsem oči. Hodiny ukazovali něco po jedenácté hodině. Nadzvedl jsem se na loktech a chvíli hleděl na válečkový vzorek na zaprášené zdi. V rohu ložnice byla u stropu pavučina, ale pavouka jsem žádného neviděl. Vylezl jsem z postele do chladného prostoru. Vstoupil jsem potichu do kuchyně, abych nevzbudil Angel. Byl z ní vidět pouze chomáč rozcuchaných vlasů. Opatrně, aby se nevzbudila, jsem se vydal pro své svršky. Netoužil jsem po tom, aby byla svědkem mé ranní erekce. Rychle jsem se oblékl a pustil se do vymetání popela z vyhaslých kamen. Znova jsem rozdělal oheň (ó jak nekonečný to koloběh). Stoupl jsem si ke kamnům a čekal až se rozehřejí. Peřina se zachrula a vynořila se zmačkaná tvář Angel. "Co děláš?" Začala ranní konverzaci. "Nic." "Aha." Zakryla si ledabyle pravou dlaní zívající ústa a posadila se na polštář, zády se opírajíc o bílou stěnu. Peřina se jí mírně svezla a obnažila její drobná prsa. "Máme něco k jídlu?" Našpulila při tom legračně rty. "Byl by tam švestkový kompot, okurky, trocha plesnivého džemu, sterilizovaný hrášek, hnijící brambor..." Vypočítával jsem naše hojné zásoby, s rukama za zády a mírně se pohybujíc na patách. Uhnul jsem před letícím polštářkem. Ten se zarazil o kuchyňskou linku a padl na zem. Zvedl jsem jej. "To víš děvče, pečená holoubata tu do pusy nelétají." "Že ne?!" Zatvářila se výhružně. "Ale..." významně jsem se odmlčel nadzvedl obočí. "Mohl bych skočit k sousedovi a požádat o přátelskou výpomoc." "K němu?" Kývla hlavou směrem k Shapirovu domku a zvážněla. "No. Je to malíř a zdá se být v pohodě." "V pohodě jo?" Angel se tvářila zamyšleně. Zvedla se z gauče a odešla do ložnice, zřejmě se obléknout. Pojednou už mi ten nápad se Shapirem nepřipadal tak dobrý. Objevila se ve dveřích už oblečená. Se zasyčením natáhla vzduch do plic. "Tak pudem ne?" Vydechla a upřela na mne své velké oči. "Ty chceš jít sebou?" "No a? Posnídáme, pokecáme, je v pohodě ne?" Padla zadnicí do shrnuté peřiny. Nohy ji splývali k podlaze a ona jimi komíhala dopředu a dozadu. "No vlastně je to docela dobrej nápad. Myslím že je to pěknej děvkař a takovou kůstku jako seš ty, by rozhodně o hladu nenechal." Vykecával jsem se, oblékajíc si bundu. "Kterejpak chlap není...No samozřejmě kromě tebe!" "No proto." V předsíni jsme si oba v předklonu obouvali boty. "Ale jenom proto, že s tím bojuješ." „S čím že to bojuji?“ Hekl jsem. „Se svým mužstvím!“ "Neměl bych?" Vyšli jsme ven a já zamykal dveře. Trochu se oteplilo, ale stále ještě mrzlo. "Dělej si co chceš Samueli, ale..." Angel se zastavila a zapíchla mi prst do bundy mezi žebra...myslíš, že by ti bůh nadělil penis co se ti postaví kdykoli je to potřeba, aby sis ho

nechal válet v kalhotách? Nebo ruce, aby spočívali nehnutě v klíně?" Znovu jsme se opatrně vydali po umrzlém sněhu. Šli jsme pomalu a obezřetně. Přidržoval jsem Angel za pravý loket, ale nemyslím si, že by jí to při pádu bylo co platné. "Neměl jsem ho vždycky v kalhotách, mám dvě děti." Byli jsme už skoro u branky Shapirova stavení. "Stýská se ti po nich?" "Chci aby byli šťastný. Neumím to. Je mi jich líto." Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo, jako bych chtěl plakat. Stáli jsme před dveřmi Shapirova domu a hleděli si do očí. "Jsou šťastný." Mňoukla Angel. "Já vím." Znovu jsem nabyl ztracenou rovnováhu. "Udělal jsem pro to co bylo v mých silách." Konec věty byl již v mírně ironickém tónu. "Tak deme na dlabanec ne?" Angel mě přátelsky plácla přes levé rameno a otočila se ke dveřím. Vzala za kliku a otevřela. Vešli jsme dovnitř domu. Bylo zde příjemné teplo a všude bylo ticho. "Shapiro?" "Tady." Ozvalo se z místnosti po levé straně. Vešli jsme dovnitř a viděli Shapira, jak stojí zády k nám těsně u plátna a cosi na něm malým titěrným štětečkem vytváří. "Ahoj Shapiro." Přemýšlel jsem jak začít. "Dobré ráno Samueli. Dobré ráno Sáro." Byl jsem zmatený. "Ty znáš Sáru?" "Nikdo nezná Sáru, ale již mnoho let se domnívám, že jsem její otec." Otočil se a usmál se na nás. Byl celý špinavý od barev a z obličeje mu těžce splývala probdělá noc. "Čau pírko." Angel stála s rukama v kapsách a prohlížela si interiér místnosti. "Dlouho jsi tu nebyla." Shapiro se zase otočil a věnoval se svému obrazu. "Taky jsi mne nepozval." Rozpačitě jsem postával, vržen pojednou do rodinné diskuse. "Já vím." Shapiro se narovnal, aby si protáhl záda. "Máme hlad a Samuel má jen shnilý brambory, tak nás napadlo, že bychom se u tebe mohli nasnídat." "Dobrej nápad. Zvládnete to ne?" Shapirův hlas byl klidný, bez jakéhokoliv skrytého podtónu. "Jasně. Pojď Samueli." Angel se otočila na podpatku, uchopila můj rukáv a tahla mne do kuchyně. "Ty jsi jeho dcera? Proč jsi mi to neřekla?" "Si se na to neptal ne? Posaď se a nech se obsluhovat." Posadil jsem se na čalouněnou rohovou dřevěnou lavici a pozoroval Angel. Bylo vidět, jak se rychle chopila role domácí paní. "No já nevím, to je nějaký divný." Založil jsem ruce na prsou a pohodlně si natáhl nohy. "Co zas." Angel otevřela ledničku a studovala její obsah. "Tak ňák všechno." "To jo. Všechno jo." Vyndala z ledničky kostku másla a položila jí na dřez. "Jak se tak všechny ty nitky proplétají..." "Nitky?" Otvírala postupně všechna dvířka kuchyňské linky. Vyndala chléb a začala příborovým nožem strouhat ze ztuhlé kostky máslo. Ze šuplíku vyndala dlouhý nůž a ukrojila několik krajíců. Položila na ně nastrouhané plátky másla a příborovým nožem je rozetřela. Chleby se pod jejím tlakem bezbranně kroutily. "Ty nitko." Znova otevřela lednici a na prkénko položila rudou papriku. Cítil jsem pojednou klid a harmonii. "Ještě si bude myslet, že spolu něco máme." Podotkl jsem suše. "Jako třeba dítě?" Usmála se a zabořila nůž do rudé dužiny papriky. "To víš, co můžeš čekat od takovýho děvkaře." "To máš z toho, že zatajuješ informace. Spadnul ti na zem kousek papriky." "To se ti jen zdá." Zvedla jej a vložila na namazaný krajíc. Posnídali jsme a opět se přemístili za Shapirem. Připadalo mi, jako by se na jeho obrazu za tu dobu co jsme snídali nic nezměnilo. Ale bylo tam tolik čárek, že jsem klidně mohl nějakou

přehlédnout. "Myslím, že by jsi mohla zavolat mámě." Ozval se Shapiro. Odložil štěteček a unaveně se sesunul k nám na sedačku. "Volala ti?" Kývl hlavou. Angel vzala telefon a odešla z místnosti. "Je to ďábel co?" Usmál se na mne Shapiro. "Spíš anděl." "Jo, dneska už mezi tím není žádný rozdíl." "Nevěděl jsem, že je to tvoje dcera." "Já vím. Mívá svoje malá tajemství." "Málem jsem ji přejel." "Ještě nepřišel její čas." Shapiro se pousmál. Do pokoje se vrátila Angel a položila telefon zpět na stolek. "No tak já teda zase půjdu." Zvedl jsem se na nohy." Díky za snídani." "Krásný den Samueli." Shapiro vypadal, jakoby jen s námahou udržoval oči otevřené. Angel mi zamávala drobnou ručkou a já jsem vypadl zpátky do mrazivého vzduchu. Rozběhl jsem se k domu, ale pak jsem si uvědomil, že je na mne vidět z okna Shapirova baráčku, zvolnil jsem tedy a důstojně vešel do obydlí, právě včas, abych přiložil do vyhasínajících kamen. Zvedl jsem se a přešel k oknu kuchyně. Na skříňce vedle staré televize stál telefonní přístroj, připojený na pevnou síť. Zvedl jsem sluchátko a naslouchal přerušovanému tónu. Vymačkal jsem na bílých tlačítkách známé číslo. "Prosím." Ozval se ve sluchátku dívčí hlas. "To jseš ty Míšo?" "Ahoj Tati." Hlas byl mírně překvapený. "Co děláš?" "No..právě jsem se nasnídala..." "Co to bylo?" "Hmm, nějakéj rohlík..." "To je dobrý nápad. Rohlík zasytí." "No čoveče." "Já jsem měl chleba s máslem, ovšem na povrchu byl potřísněn červenou paprikou." "Paprika není špatná." "Ano. Domnívám se, že obsahuje blíže nespecifované množství vitamínů." Mám tě moc rád moje milovaná Mišulinko. "Co budeš dělat?" "No, znáš to. Chtěli jsme jít s Romanem bruslit, tak nevim." "To chápu. Také jsem šel onehdy bruslit, ale dostal jsem pukem do horního rtu a ten mi tak napuchnul, že jsem nemohl týden vystrčit nos." "Fakt?" "Už je to tak….No tak se měj Michalko krásně a já zase někdy zavolám." "No to by sem byla ráda." "Tak jo. Čaues." "Ahoj." Položil jsem sluchátko na přístroj. Jak najít slova, jimiž by bylo možno obejmout ty které milujeme? Aniž bychom při tom zabředli do stokrát vyslovených a tisíckrát vyslechnutých frází? Nedovedl jsem si odpovědět. Po tvářích mi stékali slzy a kapaly na klávesnici počítače. Chtělo se mi moc a moc plakat a ono to nešlo, k sakru, vůbec to nešlo....

Durga
Pohřební hostina za zemřelé
8.9.1999 Ostrov Pag

Ostrov Pag byl omýván modravou hladinou jaderského moře a zdál se být pustý a prázdný. Byla tu jen hrstka místních obyvatel a podzimních "lufťáků", batolících se okolo nevzhledných budov postavených v ledabylém jižanském duchu. Nedaleko od břehů teplého moře stál malý penzion, obývaný českými turisty, hledajícími drobné rozptýlení ve spiritistických rituálech rozevlátého šamana Petra. Během celého týdne, v jehož závěru měl být podáván nápoj Ayahuasca probíhali řízené meditace, mající zaměstnat mysl účastníků, nenalézajících v obyčejném světském životě dostatek stimulů, pro důvod vlastní existence. Samuel chvíle pozdního léta nejraděj trávil v očistné koupeli v příjemně vyhřátém moři. Bylo požitkem, trávit chvíle odpočinku v okruhu podobných experimentátorů. S Ivanou střídali chvíle milování na opuštěných skalnatých plošinách s chvílemi meditací, během kterých Petr sugestivně líčil spojování s vyššími bytostmi. To, k čemu však všichni upírali svoji pozornost, byl den, kdy mělo dojít k iniciaci psychoaktivní bylinou. Samuel s Ivanou již za sebou jednu zkušenost s Ayahuascou měli, odehrála se na zlatém kopci u Prahy, ale pro Samuela byla dávka příliš malá, takže přestože pocítil mohutný potenciál drogy, nepodařilo se mu získat nějaký kvantitativně vyšší zážitek, nebo vhled. Nyní mělo být vše jiné. Každý obdržel pet lahev, do tří čtvrtin naplněnou temně hnědou tekutinou. Set se měl konat na nedalekém opuštěném ostrově, ale nepřízeň počasí tomu zabránila. Vše tedy mohlo probíhat v klidu a soukromí na jednotlivých pokojích. Samuel s Ivanou vypili svoji dávku a uložili se na postele, sražené boky k sobě. Zpočátku měl Samuel pocit, že se s ním celá postel otřásá a napadlo jej, že příčinou je neklidné tělo Ivany. Potom ale vše zmizelo a zůstal jen těžko popsatelný pocit rozplynutí se v čemsi nepojmenovatelném. Ráno následoval příjemný dojezd, plný lásky a smíření se vším a se všemi. Večer trávili hosté na terase před pensionem, kde byl jakýsi malý bar, v kterém se příjemně převalovala atmosféra souznění a pospolitosti. Jedna z žen upřela na Samuela svoji sexuální energii a on, poslušen jakémusi skrytému řádu věcí, si pojednou do nepříliš vnadné, stárnoucí paničky promýtl bohyni Durgu. Zatímco stály oba opřeni o barový pult, s rozkoší ji hladil záda, sladce se propínající pod jeho doteky. Po chvíli vyšli do teplé noci. Objali se a jejich ústa splynula v přirozený polibek. Jejich jazyky se proplétali v podivném tanci vášně a Samuel ucítil mohutnou sexuální energii, kterou nebylo možno zastavit, i kdyby se o to chtěl pokusit. Vládu nad jeho tělem převzal základní instinkt. Za jejich zády se objevila Ivana. Cosi mu říkala, v jejích očích se skrýval strach a zloba, snad viděla neposlušného psa, který se vymanil z kontroly. Ale snaha ovládnout toho starého Samuela byla marná. Oba měli za sebou první smrt a zbývalo jen uspořádat pohřební hostinu. Samuel s Durgou odešli k pobřeží, přelezli zídku, strhali ze sebe oblečení a tam mezi ovčím trusem a ostrými kameny se do sebe hladově zaklesly. Durga byla hnána stejnou energii jakou byl kdysi hnán Samuelův přítel Jiří. Touha pokořit sokyni nebo soka…Samuel se naproti tomu snažil pochopit, co vedlo jeho zemřelou lásku k tomu, že se oddala jinému. Samuel zběsile vrážel svůj penis do ležící Durgy, nedbaje na kameny, které mu krvavě drásali kůži na kolenou. Nahmatal černé tílko Durgy a podsunul jej pod své pravé koleno. Durga ležela odevzdaně na zemi, s rukama vztaženýma k noční obloze. Mnohokrát měl Samuel jako každý muž věrný své ženě představy o tom, jak se miluje s jinou ženou, než byla ta jeho vlastní. Netušil jaký je to pocit. Nyní poznával, že to byli představy značně zidealizované. Pochva Durgy byla stejnou, jakou vlastnila Ivana a jakou zřejmě vlastnily všechny ženy světa. Takže šlo jen o souvislosti, za kterých ke koitu dojde? Komu patří ta žena? Komu ten muž? Jaké má postavení? Jaký vzhled? Co za to můžeme získat? Vyprázdnil svoji touhu do hlubin Durgynina těla a lehl si na záda. Cítil nerovnou půdu s

drobnými kameny pod sebou. Kolena jej pálila a cítil, jak mu po nich stéká trochu krve. Krev se vpíjela do bílých písmen na černém tílku. Bílá písmena GLASS BOTTON rudla Samuelovou krví. Otevřel jsem dvířka kamen, abych znova mohl přiložit. Za živého boha jsem si nemohl vzpomenout, co jsem jí to řekl. Ale věděl jsem, že to bylo cosi o oplátce, že mi moje žena byla také nevěrná, nebo něco podobného. Ale kde se ta slova vzala? Byl to skutečně ten důvod, proč jsem se choval jako nadržený kozel? Byla ve mě možná potlačená sexuální vášeň, ale nebyla ve mě -a tím jsem si byl tehdy naprosto jist -pražádná touha po odplatě. Jediné možné vysvětlení bylo to, že jsem se snažil naivně rozptýlit případné pochybnosti o mravnosti našeho činu před Durgou. Předpokládal jsem, že cítí výčitky vůči svému činu, domníval jsem se, že trpí pocitem, že ublížila Ivaně, se kterou se před několika hodinami spřátelila. Durga se ovšem žádným mravním sebezpytováním nezabývala. Durga místo úvah o právě dokonaném, uchopila jeho zmenšující se penis a začala jej dráždit. Samuelovi došlo, že celá záležitost ještě není u konce. Jakmile byl penis dostatečně pevný, nasedla na něj a pokračovala ve svém uspokojování. Jak se tak zběsile zmítala a narážela svým kostnatým tělem na jeho klín, vynořili se v Samuelově mysli obavy, aby penis z pochvy nevyklouzl a nebyl nemilosrdně zlomen nenasytným klínem. Cítil se jako pouhá erotická pomůcka. Snažil se ze všech sil spolupracovat na zdárném průběhu koitusu, který již chtěl mít za sebou. Cítil pojednou všude okolo sebe neutěšenost prostředí a s nevolí vnímal kamínky, které se zadíraly do jeho zad a hyždí. Když ucítil výron spermatu, nechal si tuto skutečnost pro sebe, nechtěje narušit snahu Durgy o dosažení vlastního orgasmu. Jakmile se vrátil na pokoj penzionu, byl šťastný, že je zpět v bezpečí. Ivana jej pátravě sledovala. Svlékl se, nijak nezakrývajíce svá poranění. Chtěl si o celé záležitosti promluvit, vyznat se ze zklamání které prožil, tak jako syn v matčině klíně, chtěl spočinout v její lásce, v kterou pevně věřil. Pro Ivanu však její Samuel již také zemřel. Potřebovala oddanost. Naprostou oddanost, kterou by mohla zkoumat a poměřovat. Nepotřebovala rovnoprávnost, potřebovala nadřazenost a byla ochotna za ní platit svou podobou lásky. Samuel tehdy nemohl pochopit dlouhé hodiny pláče, který ji zcela ovládl. Nebylo mu jasné, jak by mu mohla mít za zlé to, co sama -a často -prováděla? Bylo to, jakoby mu kuřačka zakazovala kouřit. Nemohla mu dát vysvětlení. Nebyla schopna odhalit svoji pokořenou pýchu. Bylo by to příliš bolestivé. Zmatený Samuel však začínal chápat, že její vztah a pohled na něj, je zcela odlišný, než vztah jeho k ní. Zatímco Samuel bral její nevěry jako cosi, co utužuje jejich manželství, neboť narušuje jednotvárnost vztahu a umožňuje rozvíjení sexuálních zkušeností bez nutnosti ohrožení rodiny, ona zřejmě brala své sexuální zálety jako osobní výsadu, dokazující ji její vlastní hodnotu. Bylo jisté, že jejich představy o lásce jako takové byli rozdílné a nesourodé. Zdálo se, že ačkoliv Ivana své tělesné žádosti uspokojovala, ve své podstatě je považovala za zavrženíhodné, jakoby se od nich chtěla disociovat. V jejich očích byly zřejmě selháním. Společnost ovlivněná křesťanskou minulostí je považovala za nemorální. A tak skrývaný pocit uspokojení, že Ivana vidí svět okolo sebe stejným pohledem, byla jen představa, založená na mylné domněnce.

5.VŘEDY
Mojžíšova - 9:8 Jonáš Velryba a LÁSKA Samuel tak jako každý muž toužil po synovi. Toužil po tom, být tvůrce jeho osobnosti, toužil zanechat svůj otisk ve svém potomkovi, zachovat si svoji věčnost tak, jako to udělali jeho předkové. Tak se i stalo. Narodil se syn Jonáš.

Jonáš byl nádherný vnímavý chlapec, něžný a plný přirozené lásky ke všemu okolo sebe. Jeho matka, tak krutá a násilná k Michaele, jako proměněna, stanula nad chlapcem jako pyramida nad bohem slunce. Zatímco Michaelu musel občas před zlostnými útoky své matky chránit vlastním tělem, Jonáš jakoby z jejího zdánlivě ostrými skalisky zarostlého srdce, posetého vředy nenávisti a bezohlednosti dokázal vyjmout na světlo květy lásky, které v jeho přítomnosti sílili v tichou krásnou zahradu. Samuel mezi tím ovšem poznal, že nechce být rovnátkem pružné ratolesti, která zářila jeho šedivými dny. Uvědomoval si, že jeho syn je jeho učitelem, pomáhajícím mu objevovat sebe sama. Byl jako nádherná píseň, do které nemohl žádným způsobem vnést nic, co by ji mohlo vylepšit. Mohl pouze naslouchat. Ovšem úlohou rodičů, jak je chápe dnešní západní civilizace není naslouchat, ale dirigovat, nevnímat, ale zasahovat. Je třeba mladého člověka připravit pro společenský systém, naprogramovat dle obrazu diktovaného většinou, ovládající establishmend společnosti. Bylo by možné rezignovat na tuto nepsanou rodičovskou povinnost a nechat potomka rozvíjet se dle zcela vlastních zkušenostía prožitků. Ale tolik odvahy ani síly Samuel neměl. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by jeho vidění problému mohl pochopit, tím méně se s ním ztotožnit. A Samuel se stále spíš cítil dítětem na cestě, než učitelem za katedrou života. Jonáš posiloval jeho touhu odhalit princip bytí lidského druhu. Domníval se, že je to jediná možnost, jak sejmout bolest obyčejného života z nešťastných tváří okolo sebe. Ozřejmit jim smysl toho, co právě prožívají. Ozřejmit jim skutečnost tak, aby pochopili karmickou závislost akce a reakce. Ale stále jen jako slepec hmatal v místnosti po ocase kočky, která tam nebyla. Jen jeho víra, vyvěrající spíše ze srdce než z rozumu, mu mohla dávat sílu nevzdávat svoji snahu. Miloval svého syna, ale cítil, že nemá právo jej zatížit svoji vizí. Byl-li mu syn Jonáš zlatým symbolem slunečního boha Ikty, jeho dcera Michaela mu byla sestrou bližší než Daniela. Jestliže v Jonášovi cítil nezdolnou sílu mohutné řeky Gangy, v Michaele cítil křehce složitou stavbu, podobající se té jeho. Od chorvatské iniciace Ayhuascou, se však cosi změnilo. Jakoby se zrychlil onen vír, tlačící naše vnitřní uvědomění souvislostí okolo nás stále výš a výš do zběsilých otáček. Bylo pro něho stále těžší odpojovat se od zvuku vlastního srdce. Přestával mít zájem vytvářet složité konstrukce na obhajobu a vysvětlování toho, o čem se lidé v jeho okolí domnívali, že činí. Zdá se to špatně pochopitelné, ale zkuste si představit situaci herce, který hraje svoji roli. Lidé v hledišti se dostávají do stavu, kdy děj na jevišti považují za reálný a mohou cítit k určité postavě - jejíž chování nejsou schopni pochopit -odpor. Třeba i nenávist. Tak jako ve filmu Piáno chce indiánský domorodý obyvatel bránit stínané oběti jakési divadelní frašky. V té chvíli by mohl ovšem herec přestat hrát a říci: "je to jen hra, není to skutečné." Tím by ovšem narušil onen hypnotický stav, ono utonutí v ději, pro které lidé příběhy sledují. Pro herce je vše jednodušší v tom, že i ta nejdelší hra má svůj konec. Samuel netušil, kdy jeho role skončí, uvědomoval si však bolestně osamocen, že není jiného východiska, než hrát hru s kolegy, kteří již dávno zapomněli, že se jedná jen o další z podařených kusů neviditelného stvořitele. Nebylo možné stát na jevišti, hrát žárlivého manžela a mezi replikami volat do hlediště: "ale ve skutečnosti nejsem žárlivý, je to jenom role." O čem to svědčí? O obrovském strachu z osamění. O obrovské touze být milován, o touze být přijímán. Ale ne pro to, jakou hrajeme roli, protože ne všichni jsme dostali ten nejlepší list. Ale prostě proto, že jsme členy lidského druhu a také proto, že když už tu jsme právě my, musí to mít nějaký rozumný důvod. Ano, Samuel toužil po lásce. Zbývalo vyřešit, co to vlastně láska je. Samuel byl mrtev. Měl jsem jeho tělo, jeho vzpomínky a cítil jsem s ním obrovský soucit. Rozuměl jsem jeho myšlenkovým pochodům a i když jsem věděl, že jsou podivně zjednodušené, se vzrůstajícím vzrušením jsem sledoval dál a dál, kresbu jeho zkresleného sebeobrazu… Okolo slova LÁSKA bylo vytvořeno tolik mýtů, že u každého panuje vlastní představa lásky. Láska jistě nebude zběsilé pobíhání matky Terezy po slumech a sbírání kojenců do vlastní

továrny na sebeuspokojení. Je zřejmé, že představa láskyplnosti se mění s duševním rozhledem a schopností chápání souvislostí jedince. I mravenci zachraňují své larvy před útočníky, nebo čímkoliv co by je mohlo ohrozit a přesto považujeme lásku za výsadní projev lidského tvora. Z tohoto úhlu pohledu láska zcela jistě ani nebude mít nic společného se sexem, neboď z přírodního cyklu víme, že se jedná pouze o fikaný způsob, jak zajistit zachování druhu. Je láska obětování svého života pro druhé? Zdálo by se to přijatelné, až na to, že je z takového činu cítit nezměrná pýcha. Naprostý nedostatek pokory, neboť hodláme zničit (obětovat) něco, na čem nemáme žádnou zásluhu. Je to podobně hrdinské, jako když ve jménu našich momentálních, jistě velmi důležitých cílů drancujeme tuto planetu, v domnění že patří jen nám, tomu nejmocnějšímu druhu. Nevidím žádný rozdíl mezi tím, obětuji – li pro něco vlastní život, nebo obětují - li cizí život. Samuel poklidně filosofoval, lopatkou nakládaje do kamen další a další sousta černé krmě. Obojí je neúcta k životu, na jehož vzniku nemáme žádnou zásluhu. Obětování svého života za "svůj" národ, nebo za "svoji" zemi (proti "jiným" národům, nebo "jiným" zemím) je už jen rasistický exces, páchnoucí pohrdáním těch druhých, o nichž se domníváme, že nejsou tak skvělí a vynikající, jako my a proto je třeba s nimi bojovat a zvítězit. Nejsme už ta banda chlupatých pololidí, usilujících o rozkvět tím, že rozbíjejí hlavy jiných band, podobně chlupatých, avšak vůči nim v postavení nepohodlných. Ostatně vesměs se jedná pouze o výrony ztopořeného ega. Co je to tedy láska. Je to schopnost odpouštět? Co je to ovšem schopnost odpouštět. Je závislá na tom, do jaké míry jsme zranitelní. Řekl bych naopak, že je hloupost považovat odpouštění za něco vznešeného. Naopak bych se přiklonil k tomu, označit mstivost nebo zatvrzelost za něco patologického. Odpouštět dokáže každá bytost, vědoma si sama sebe, neboť v jejím vidění není co odpouštět. Uvědomuje si, že pokud nějaká jiná bytost udělá něco, co nepříjemně zasáhne jí, udělala to proto, že je na určitém stupni nezralosti, tak jako je chápáno dítě, zchodivší ze stolu drahocenný porcelánový servis, ne jako náš nepřítel, kterému je třeba odpustit, ale jako tvor, seznamující se se složitým prostředím našeho sofistikovaného světa. Nenechme se mýlit stářím osoby, které odpouštíme domnělý prohřešek. Ani starci nad hrobem nejsou ušetřeni pošetilého chování pubescenta. Co tedy láska mateřská? I ta je společná mnoha tvorům pohybujícím se na této planetě a přisvojovat si ji jako ryze lidskou vlastnost by nebylo na místě. I ona slouží k pouhému zachování kontinuity určitého vývojového druhu. Láska se jeví spíše jako respekt, nezměrná trpělivost a pochopení, činnost prostá nenávisti a zloby, tedy víceméně cosi, co může při plném rozvinutí zajišťovat rozvoj lidského potenciálu a jeho vřazení se do složité soustavy vesmírných souvislostí. Láska nevyvěrá z citů, té bouřlivé směsice pudů a podmíněných vlastností a přesto je tím nejvyšším citem. Láska nemůže být ničím podmíněná. Je - li čímkoliv podmíněná, ať již oceněním nebo opětováním, jedná se o "byznys". Ty mě -já tobě. Láska vyžaduje smíření se s řádem věcí, odehrávajících se na omezeném poli naší mysli. Láska o nic nežádá, nehledá svůj zrcadlový odraz, protože svoji sílu nečerpá z okolí, ale ze své vnitřní podstaty. Není možné milovat pouze část vesmíru jako není možná částečná smrt. Smrt je stejně definitivní jako láska a proto láska může existovat pouze po naší smrti. Ne po smrti fyzické, ale po smrti naší představy o tom, co jsme nebo co bychom měli být. Odstraníme -li všechen ten balast jež byl na nás za našeho života nahrnut a který byl odpadním produktem snahy našeho prostředí o využití naši podstaty ve svůj prospěch, zbude to co jsme. Čirá láska, která proudí odkudsi z dálek vesmírného středu naší fyzickou schránkou, aby její frekvencí tvořila nádherný obraz našeho stvořitele. Tak jako štětec v naší ruce je jen prostředek k vyjádření elektrických impulsů v našem mozku. Samuel věřil že jeho syn Jonáš bude dokonalým nositelem lásky, vynikajícím štětcem, kreslícím kresby lidského vnitřního ohně. A že tak začne činit, jakmile vystoupí z velkého temného břicha své velryby. Vzpomněl jsem si na vůz v příkopě. Bylo by dobré jej přemístit zpět do garáže, dokud je pohromadě. Věděl jsem, jak rychle dovedou pracovat supi silnic, narazí li na plechovou mršinu. Vstal jsem z chladné mísy a spláchl. Došel jsem do koupelny a pečlivě si omyl konečník.

Tento zvyk byl nesporně kladným přínosem mého manželského soužití.

Zatímco Samuel s pomocí Milana Ditricha a jeho traktoru vyprošťoval svou oranžovou škodu 120 ze závěje, přemýšlel o tom, jak kdysi dávno nemohl pochopit jednání mužů, kterými se hemžili všechny ty hry a inscenace, mužů kteří byli "pod pantoflem", kteří z tehdy jemu neznámých důvodů ustupovali své dominantnější partnerce. Muži, kteří se báli ženského hněvu a byli ochotni popřít sami sebe, jenom aby mu nebyli vystaveni. Vůz se vyhoupl na silnici a traktor se rozjel směrem k vesnici se škodovkou na roztřepeném ocelovém laně. Během svého manželství zaujal tutéž roli bojácného partnera a sám sobě si to zdůvodnil svoji láskou k Ivaně. Vždy zaujímala v jeho mysli prioritní postavení a její potřeby mu byli primárním úkolem v jejich společném svazku. Jakoby byla jakýmsi strojem, vyžadujícím trvalou pozornost a odměňujícím svého uživatele svým tichým bzukotem, signalizujícím bezchybný provoz. Uživatel potom mohl čerpat svůj pocit uspokojení z toho, že se naučil ovládat složitý mechanismus citů a vášní. V posledních letech ale Samuel pochopil, že se nejedná o projev lásky, ale závislosti. Uvědomil si, že nahradil svoji matku svou manželkou. Také si uvědomil, že Ivana svou rodičovskou roli ochotně přijala. Stále tu byla jakási možnost volby. Zůstat i nadále nezralým dítětem, opírajícím se o neochvějnou ruku své družky, nebo se vydat na cestu sebepoznání. Nevěděl kým nebo čím je. Byl jakousi skulpturou, kterou po patnáct let vytesávala Ivana, ale nebyl sám sebou. Zastavili a společnými silami dotlačili ztuhlé vozidlo do garáže. Samuel dal Milanovi padesát korun a rozloučil se. Milan -mohutný muž v montérkách a zeleném vatovaném kabátě naskočil do bublajícího traktoru a zmizel směrem ke družstvu. Život není peříčko, pomyslel si Samuel a vešel do tepla kuchyně. Chceme bůhví proč žít a máme před sebou mantinely, v kterých je nám dovoleno proplout životem. Koukáme se okolo sebe a přejímáme to, o čem si myslíme, že nám může přinést potěšení. Jsme jenom rozvinuté opice, neustále napodobující svět okolo sebe. Ovšem že teoreticky můžeme opustit ty bezpečné mantinely, ale za nimi cení své ostré zuby samota a opuštění. Vyvržení smečkou a odsouzení. Jinakost, odlišnost, to po čem Samuel tak toužil, co hledal všude okolo sebe, to bylo chápáno jako projev jakési zhoubné nakažlivé choroby, jejíhož nositele se masa snažila v pochopitelném strachu z nakažení izolovat. Samuel dychtivě hledal ve světě úspěšných osobnost, ke které by mohl vzhlížet, jež by jej inspirovala, zatímco nacházel jen karikatury svých rodičů, ulpívajících na drobných světských radostech, zoufale prázdných gestech, s vyčpělou pachutí konformity. Nakonec snad je to poslední lekce života, smířit se se svou samotou, neboť sami jsme na svět přišli a sami z něj odejdeme. Nicméně to neřeší základní otázku smyslu lidské existence. Naříkavý zvuk telefonu jej vytrhl z úvah. Zvedl sluchátko, na jehož druhé straně rozpoznal Devilův hlas. "Ahoj Same :-) Prej si v Kocbeřích." "Rozhodně ano Devile." Samuel pohlédl oknem ven. Shapiro nasedal do vozu a zřejmě se chystal kamsi odjet. Angel nikde neviděl. "Poslyš, brachu, myslíš že by byl problém, když bych se u tebe zjevil s jednou bláznivou kámoškou?" "Můj problém by to nebyl, pokud si nepředstavuješ, že budu hrát roli milého hostitele." "Ne, ne, hraj tu svoji Same, žádný násilí. Jinak jsi v pohodě?" "Vida, řečnická otázka :-)" Samuel si vesele povzdechl. "Myslím to vážně, volal jsem do Plzně a tak..." "Mám pocit, že jsem na tom pořád stejně. Už třicet osm let." A za celou tu dobu jsem nepřišel na to, jak na tak prostou otázku odpovědět, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. "Paráda. Tak mi se třicátého dostavíme. Bůh tě natřes."

"Čau."

25.12.2002 Praha

Devil zasunul telefon do kožené taštičky na opasku kalhot a ukázal naproti přes ulici. "Máme čas. Nezajdeme ke mně?" "Hmm. Pročpak ne." "Chmm?" Zasunul klíč do zámku a odemkl staré oprýskané domovní dveře. Vyrazil proti nim zatuchlý pach anonymního průchodu. "Vůně domova co?" Uchichtla se Manasa. "Starý baráky." Devil cítil trochu nevole nad opovržením Manasy. Už si zvykl na zápach a padající omítku, pomočené zdi a pomačkané plechové schránky. Jako by ho někdo budil z nějakého příjemného snu. Odemkl dveře bytu a vešli dovnitř. Pod zrcadlem v předsíni uviděl nějaký papír. Zběžně jej přelétl pohledem. Byl to vzkaz od matky. "Dobrý zprávy?" Manasa potáhla nosem a rozhlížela se po bytě. "Matka odfrčela do Pardubic." Devil hodil bundu na věšák a vydal se do svého pokoje. Myslel, že jej Manasa bude následovat, ale když se neobjevila, vrátil se zpět do předsíně. Manasa stála v obývacím pokoji s rukama v kapsách. "Pěkně zaprděnej byt Devile. Se mi zdá že seš tady jako podnájemník ne?" Devil po ní zlostně pohlédl. "Jdu se převlíknout. Moc to tady neorganizuj." Uvědomoval si, že nemá děvče pod kontrolou a trochu jej to znervózňovalo. Vešel zpátky k sobě a sundal si kalhoty. Pečlivě je zavěsil na ramínko a pověsil do skříně. "Jo tak těďko frčej zase trencle jo?" Ozvalo se mu posměšně za zády. "Máš proti tomu nějaký výhrady?" Devil našel plátěné kapsáče se zimní vložkou a hodil je na pohovku. "Není vidět co se pod nima skrejvá." Uchechtla se Masaba a složila si ruce na prsou. "Chtěla bys to snad vidět?" "Se ví." Devil stáhl bavlněné trenýrky a hodil je na zem. Připadal si jako idiot, nicméně se jakýmsi zvláštním způsobem bavil. Jakoby hrál jakousi známou hru novým způsobem. "V životě jsem neviděla nic legračnějšího." Manasa se zcela jistě bavila na Devilův účet. Bylo na čase zaplatit. Devil vyrazil dopředu. "Já ti ukážu ještě legračnější věci." Manasa se ale bleskurychle otočila a zmizela ve dveřích. Devil vyběhl v ponožkách z pokoje Na kluzkém linoleu v předsíni mu podjeli nohy a upadl na bok. Z ložnice byl slyšet smích. Vtrhl dovnitř a hleděl přes postel na Manasu, očekávající na druhé straně jeho reakci. Naznačil výpad do prava, ale pustil se do leva. Než stačila Manasa změnit směr, zachytil ji za okraj sepraných džínsů a strhl jí do nadýchaných peřin. Jeho ruce zběsile rvali těsné kalhoty ze štíhlých boků, zatímco Manasa se se smíchem plazila z jeho dosahu. Podařilo se mu mocným trhnutím shrnout džinsy i s drobnými kalhotkami ke kolenům. Kalhoty na kolenou Manese ztěžovali pohyb. Přestala se smát a uchopila z nočního stolku knihu. Devil se vyškrábal k jejím opáleným hyždím a snažil se svůj ztopořený penis zasunout do její pochvy, kterou jen tušil kdesi v houští tmavých chloupků mezi jejími stehny. Chtěl odplatu, chtěl vítězství, chtěl tu pyšnou dívku pokořit svým mužstvím. "Tak může trapný skandál způsobit pád mocného muže, protože ostatní velcí magnáti ho musí nechat padnout, aby se kryli.. au Devile, co to tam provádíš ty ďáble." Manasa četla z knihy a zdálo se, jakoby byla povznesena nad Devilovo lopotné snažení. "...aby zachovali a rozmnožili svou vlastní moc a veřejně dali najevo, že s ním nemají nic společného a že nejsou takoví jako on. Auvajs, trochu něhy by neškodilo.“ Devil smýkal křehkým tělíčkem v chuchvalci zválené pokrývky jako smyslů zbavený. Manasa zavřela knihu. "B. Traven, Bílá růže. Pěkná sračka." Nechala knihu na okraji postele. Zběsilá Devilova

touha ji však shodila na zem. Manasa si opřela bradu o ruce. "Je to skutečně ještě legračnější." Devil rychle oddechoval. Mlha v které se doposud pohyboval, jakoby se pomalu rozplývala. Cítil jak jeho penis ochabuje a spolu se zbytky spermatu vyklouzává z Manasy na čisté matčino povlečení. Devil, ač uspokojen, cítil se nenaplněn. Jakoby prohrál souboj, který se nedal vybojovat silou jeho mužství. "Udělal si se?" Manasa k němu otočila hlavu. "Ty seš ale bestie." Zašeptal a zvedl se z jejího těla. "Sem ti podržela ne?" "Jdu se vysprchovat." Devil mávl rukou a otočil se k odchodu. "Ti lidé. Jako ty veverky." Manasa se zvedla a začala se svlékat. Devil si vlezl do vany a pustil na sebe horkou sprchu. Manasa si vlezla k němu a začala se umývat. Cosi si při tom pobrukovala. Devil opatrně roztíral sprchový gel po snědé kůži jejího těla. Manasa to přijímala s jakousi lehkou samozřejmostí. Sklonila se, aby si namydlila nohy, zatímco Devil -znovu pociťujíc živočišné vzrušení – ji něžně omýval konečník a stydké pysky. Nikdy necítil tak pronikavé vzrušení, jako když se dotýkal lhostejného snědého těla. Jakoby byla jeho vlastnictvím a přesto vznešená svou nedotknutelností. Neovládl se a znovu svůj penis zasunul do předkloněné Manasy. "Copak, jdeš skládat reparát?" Devil zavíral oči pod horkým proudem vody. Manasa se opřela o okraj vany a trochu roztáhla nohy. Devil byl opět zaskočen svým rychlým výronem. "Mea culpa." Suše poznamenala Manasa a dál pokračovala v očistě. Devil jako v mrákotách vyšel z koupelny a lehl si na pohovku ve svém pokoji. Přemýšlel, co se to s ním děje. Přemýšlel, co je Manasa zač. Na ani jednu z otázek si nedovedl uspokojivě odpovědět. Ve dveřích se objevila Manasa, zabalená do ručníku. Na hlavě měla v hustém ježku spoustu lesknoucích se kapiček vody. "Co tu proboha ležíš jak chcíplej pes?" "Já...jsem nějak mimo. Chtěl jsem se ti omluvit. Normálně se takhle nechovám." Devil se stočil do polohy plodu v matčině děloze. Manasa si sedla na pohovku a vážně jej sledovala. "Byl jsem uplně mimo kontrolu. Jako na nějakým blbým tripu." "Kdopak se ti nevysere na tu tvoji kontrolu." Pronesla klidným hlasem a přehodila si nohu přes nohu. Devil na ní pohlédl, znova zmaten a znejistěn. "Co...jak to myslíš." "Už jsi viděl ďábla pod kontrolou? Byl jsi sám sebou a mohl jsi to sledovat z první řady. Možná se ti to nelíbilo, ale byl jsi to ty. Nevstoupil do tebe žádnej zlej duch. Kde máš cigára." Manasa se rozhlédla po pokojíku. "V bundě." Devil ukázal očima k předsíni. Manasa vstala a na chvíli zmizela. Z předsíně byl slyšet její hlas. "Nejsi první chlap, co mě vojel jak pivovarskou kobylu a..." Opět se objevila ve dveřích s krabičkou a zapalovačem. Vyklepla dvě cigarety, zapálila je mezi řečí a jednu podala Devilovi. "...ani poslední." Znova se posadila na kraj postele k Devilovým nohám. Popel s cigarety bezstarostně odklepávala kamsi na koberec. "To že mám mezi nohama díru neznamená, že jsem jako ty děvčátka, co se rozdychtěj mezi svíčkama a šampaňským a dělaj, jakoby otvírali zlatou jeskyňku plnou neuvěřitelných pokladů." Devil se posadil na posteli s cigaretou v ruce. Snad ani nezaznamenal, že mu ji tam Manasa dala. "Tohle..." Poplácala se po stehně ..."je jenom trochu masa, který tu teď je a za pár let třeba zase nebude. Plejtvat svoji energii na zachování nějaký důstojnosti, která je notabene neexistující pojem v mým mozku, nějakej podělanej elektrickej impuls? Pche. Statisíce let lidi šoustali, aby se mohli množit. Nedá se čekat, že teď, jenom proto že už nemusej, toho najednou nechaj." "No poslyš..." "Ty poslyš. Já ti klidně podržím kdykoliv si vzpomeneš, je to lehčí než ti namazat housku, ale nehraj na mně žádnou citovou komedii, protože sex nemá s citama nic společnýho. Je to jenom

vobyčejnej pud sebezáchovy, navlečenej do hermelínu a posazenej do trůnu, kolem kterýho se vy lidičkové plazíte. Chápu že máte potřebu šoustat a myslím že je to lepší, než vaše potřeba zabíjet, ale nijak mě to neomračuje." Manasa hodila vajgla na zem a patou jej zašlápla. "Mluvíš, jakoby si se za člověka nepovažovala." Devil cukl rukou, jak jej spálil žhavý oharek cigarety. Odhodil ji kamsi k radiátoru pod okno. Zvedl se a začal jej hledat. "Člověk to je širokej pojem. Už jsi v pohodě?" Manasa natáhla nohu a palcem rýpla Devila do holé zadnice. "To teda nevím. Nikdy sem nic podobnýho neslyšel a nevím co si vo tom myslet." Konečně našel nedopalek. Otevřel okno a vyhodil jej na ulici. "Co by sis vo tom měl jako myslet?" Manasa se uchichtla. "No, před chvílí jsem měl dojem, že jsem magor a teď mi připadá, jakoby si magor byla ty." "Na to sere pes." Manasa se rozvalila po pohovce. Protahla se s rukama nad hlavou, takže ručník povolil a odhalil její levé ňadro. "Dala bych si něco k snědku. Pozveš mě na večeři Don Juane?" Devil se ušklíbl. "Srandičky jo? Myslím že sem ti to dlužnej." Vyšel z pokoje a zamířil do kuchyně. "Ale nejsi koťe." Manasa to řekla téměř neslyšně. Zaujímala polohu ukřižovaného, s pohledem kamsi na šedivou oblohu za špinavým oknem. Devil otevřel ledničku. Uvědomil si, jak je to vše nesmyslné. Sperma v matčině ložnici, u stolu sedící dívka kterou vůbec nezná v matčině županu a on, s přirozením visícím k podlaze na bobku před lednicí. Otočil se za sebe. Manasa seděla na židličce u kuchyňského stolu, půlku nahého těla zakrytou bílým froté županem, jehož druhý cíp visel jako splihlá vlajka k prošlapanému linoleu. Bylo vidět pravé ňadro, pupík s drobným zlatým piercingem a tmavý klín. Dlouhé štíhlé nohy měla přes sebe na stole, mezi slánkou a košíkem na pečivo. "Nejprve si připravíme mírně prorostlé kotletky." Devil si uvědomil, že další vlna vzrušení nedočkavě čeká na chvíli nepozornosti. Rychle se otočil ke dřezu a položil na něj vepřové kotlety. Vzal dřevěnou paličku a krátkými pevnými údery začal maso naklepávat. "Naklepeme je.." Rudé maso měkce vzdorovalo tvrdé paličce. "Osolíme a opepříme..." Snažil se myslet na přípravu jídla a všechnu svoji vůli upíral k potlačení té žhavé žádosti, která se mu opět začínala dmout v podbřišku. "Tento pekáč vymažeme máslem a kotletky v pekáči pěkně rozprostřeme. Nastrouháme dostatečné množství parmezánu a zasypeme masíčko. Zbývá ještě zalít ...ehm.. bílou hustou smetanou, ovšem pozor! Nesmí nám kotlety zakrýt." Vložil pekáč s kotletami do trouby a zapnul na maximum. "Tyto plátky brambor." Sebral utěrku na které byli očištěné a nakrájené brambory.."Vložíme do vroucí osolené vody. Mělo by to vyjít tak současně." Utřel si ruce do utěrky a otočil se k Manase. "Co si to tam se mnou udělala v Dahabu! Má to nějakou souvislost s tím co cítím, nebo co jsem dělal že?" Devil hleděl pozorně do jejich očí a byl si jist, že se jimi na okamžik přehnalo cosi jako strach nebo nejistota. "Pocem přeci ty čertíku." Řekla polohlasně. Devil k ní přistoupil. Manasa vzala do dlaně jeho opět nalitý penis. Devil ucítil chladnou ruku, pod níž jeho vzrušení začalo prudce opadávat. Ucítil úlevu. "Trochu se ti bouřej hormony." Usmála se Manasa. "V tom Dahabu..." "Pššt." Přiložila si ruku na ústa. Devil se cítil unavený a zmatený. "Každý člověk má nějaký ten bolavý vřed." "Vřed?" "Vřed na duši. Není vidět, ale je tam, mokvající a zanícený." "Jseš snad nějaká čarodějka?" "Nevím co jsem. Snad co bych mohla být." Manasa pustila Devila a zahalila se do županu,

jakoby ji náhle bylo chladno.

30.12.2002 Kocbeře

„Konec roku jsem většinou trávil mimo město. Vzdaloval jsem se od toho vředu, hemžícího se lidskými viry. Cítil jsem se vždy trochu trapně, když jsem sledoval bezuzdný povyk opilců nad čímsi tak abstraktním, jako je konec letopočtu. Přišlo mi to stejně legrační, jako když se fanoušci svého klubu ženou ulicí a běsní, že jejich klub vyhrál. Chápu co rajcuje fanoušky, identifikovali se s bojovníkem, který zvítězil a odlesk vítězství se lehce dotkl i jich. Přesto nemuseli dělat nic, jenom přihlížet. Pouze sledovali hodinu a půl jak několik mužů vybíjí nahromaděnou energii a to jim přivodilo euforii. Snad je to jeden z hmatatelných důkazů boží existence. Skutečného zázraku. Nedovedeme-li se radovat z šumícího lesa, je nám nabídnut sportovní výkon. Člověk již nemusí bojovat s litou šelmou, ani nemusí být v gladiátorském brnění (vyjma hokejistů a hráčů amerického fotbalu) a přesto si zvíře schované uvnitř přijde na své. Snad je to pokrok. Od válek k olympiádám. Přinejmenším se mi to jeví vkusnější. Konec roku se ovšem slaví zřejmě proto, abychom si mohli naši lidskou existenci vtěsnat do matematického rámce." Samuel prstem cvrnkl nedopalek před sebe. Ten přelétl nakloněný náhrobek před ním a zmizel v tajícím sněhu. "Od svejch třinácti let sem trávila konec roku v pražských ulicích, mezi střepy rozbitejch flašek a poblitejch chodníků." Angel seděla na mramorovém soklu, jednu nohu si držela pod kolenem a mírně se pohupovala dopředu a dozadu. "Bylo to fajn. Jako kdyby se blížil konec světa." "Bude tma. Půjdem ne?" Samuel se zvedl. "Musí to bejt prima, bejt pochovanej vedle místa, kde si se narodil." Angel se ještě rozhlédla po schátralém hřbitově. "To je zajímavý, ten výraz pochovanej. Nikdy jsem si to nespojil s tím, když je dítě pochované." "Jaký dítě?" "No myslím jako když pláče a ty ho pochováš, třeba v náruči. A pak po čase umře a ty ho pochováš v náruči matky země." Samuel hleděl zamyšleně do země. Angel šla několik kroků za ním, snažíc se našlapovat do jím vytlačených stop ve zbytcích sněhu. "No, dneska se už asi spíš spaluje." "No jo, hroby jsou drahý." "Takže pracháči si je kupujou a nespalujou se." "A představ si, že když umřeš, tak se nic nezmění, akorát se nemůžeš projevovat v tomhle světě. A teď voni čekaj na dně těch svých hrobek za spoustu tisíc kaček, až se rozpadnou jejich těla na prach. Musí to bejt nuda." "Jo jo. Žeh je žeh." "Ale kdo ti zaručí, že mrtví nic necejtí?" "No tak je pořád lepší bejt spálenej, než sežranej červama. Myslím že jim to trvá docela dlouho." "Potom je tu ještě možnost koupit si hrobku ale pro jistotu se ještě nechat spálit. Do hrobky se dá potom jenom urna." "To je to co sem házeli za války Američani ne?" "Jo, ale nebyl v tom popel a říkali tomu UNRA." Prošli rezavou bránou hřbitova a vydali se k vesnici. "No, vod té kaple je to sem tak tři sta metrů, to teda nebyly moc dlouhý procesí." "Nebylo moc času, pole, louky, sena, krávy, kozy a tak." "Musel to bejt blbej život." Angel při těch slovech klopýtla, ale zlehka vyrovnala ztracenou rovnováhu. "Řekl bych že byl stejnej. Myslím, že je to pořád stejný. Je to jako v tý hádance: Co je těžší. Kilo železa nebo kilo peří. Pořád stejný. Teď nebo kdysi, bohatej nebo chudej, peří nebo železo, pořád jenom jedno kilo. Jeden

mozek, jedno srdce. Stejný žlázy, stejná chemie....." "Stejně bych v tý době nechtěla bejt." "Nojo, to peří vypadá že bude přeci jen lehčí než železo co?" "Ale ne... ale musíš uznat, že se nežilo tak pohodlně." "No tak si zkus představit, že tady na tom místě o sto let později jdou dva lidi a povídaj si vo roce 2003. A jeden z nich povídá: -Tenkrát to muselo bejt hrozný. Nechtěl bych v tom roce žít. -Dokud nepoznáš splachovací záchod, suchá kadibudka na hnoji ti připadá v pohodě. Když za sto let lidi už nebudou chodit na záchod, protože třeba nebudou jíst, tak budou na tebe, která denně tlačíš ze svejch střev zbytky potravy pohlížet jako na dokonalou chuděrku." "No ale zase ta úleva když se vysereš." Usmála se Angel. "No právě. A tak je to se vším. Vždycky za něco musíš dostat svůj cukr a za něco svůj bič. Stejnej teď, jako před dvěma tisíci, nebo za tři tisíce let. Jen důvody se lišej." Vyšli na chodník u silnice. Byla už skoro tma. Proti nim šel Robert Kočvář a jeho mladá žena Ilona. Ilona šla ztěžka a přes dlouhý kabát bylo vidět, že důvodem je pokročilý stav těhotenství. Robert se choval pozorně a laskavě. Angel se za dvojicí ohlédla. „Už se jim to brzy narodí.“ Usmála se. Samuel se také ohlédl a dodal: „Copak to asi bude. Chlapec nebo děvče?“ „Možná děvče…Víš kde bydlí?“ Zeptala se zamyšleně. „Támhle v tom domku.“ Ukázal Samuel na malou roubenou chaloupku. Angel se odmlčela a o čemsi přemýšlela. Zavěsila se do Samuela a pomalu vyšli domů. Oba domky od sebe nebyly vzdáleny více než pět set metrů. Narodí se 1.ledna 2003 v 5:30 a bude to děvče. Jmenovat se bude Anežka. Ach jo… Samuel náhle promluvil: "Všichni sme na tom stejně. Malej kluk, co dostal pětku na vysvědčení se cítí stejně, jako naftovej magnát, co přišel na buben." "Fakt myslíš že nebudou jíst?" "Kdo?" "No ty v tý budoucnosti." "To víš že ne. Budou se živit vzduchem." "Vzduchem?" "Jasně. Budou mít obzvlášť vyvinutej čich a obrovský plíce." "Jo, a nebudou kouřit." "Bodejť, kouření přeci poškozuje zdraví, všude to píšou." "Někde sem četla, že Američani už maj pilulky, po kterejch ti nesmrdí hovno." "A to je jenom začátek." Samuel se zasmál. Směrem od Dvora Králové přijela Frontera a zabočila k Shapirovu domku. "Taťka se ti vrátil." Z vozu vystupovalo několik lidí. "Je konec roku a bude se slavit." Poznamenala Angel "Jen žádný ohňostroje." "Hádám že to bude jeden veliký ohňostroj marnosti." Povzdechla si Angel.

Malá černá Honda Civic sjížděla serpentinami v lese nad Dvorem Králové. Přibrzdila před železničním přejezdem a s kovovým šelestem se přes něj přehoupla. Světla polykala tmavou vozovku i s bělavými okraji. "Dvůr Králové? Nebyli tady nalezeny ony slavné rukopisy Hankovi?" Zaťukala Manasa kloubem pravého prsteníku na chladné okno u svého ramene. "Rukopisy? To teda netuším." Devil nespustil unavené oči ze světelného kužele před sebou. "Jeden dobrák chtěl posílit národní hrdost tím, že vytvořil nějaké písemnosti, které měli dokládat bohatou kulturní historii českého národa. Bohužel se zjistilo, že to jsou padělky. Čímž

ovšem vytvořil velice zajímavou kulturní vsuvku do dějin mladého českého národa." "Nojo, lidi dělaj kraviny." Devil zastavil na stopce a počkal až přejede modrý vartburg. "Za chvíli tam budem." Projeli prázdným městem, minuli benzinovou pumpu na jejím okraji a směřovali dál, stále výš a výš. Sněhu po okrajích vozovky neustále přibývalo. Devil zastavil před bránou na Samuelův dvůr a vystoupil. Nechal běžet motor. Manasa vystoupila také. Nechala otevřené dveře. Do ticha noci se z vozu řinula rytmická hudba jedné z komerčních stanic. Devil otevřel bránu a zajel s vozem na dvorek. Vypnul zapalování a vystoupil. Bylo ticho, rušené jen vzdycháním vozu, chladnoucím po namáhavém výkonu. Devil počkal na Manasu a společně vešli do domu. Prošli krátkou chodbou a zaťukali na žluté dveře, vedoucí do kuchyně. "Jen dál." Ozval se zevnitř Samuelův hlas. Seděl na gauči v tureckém sedu a na hlavě měl tachyonovou čelenku. "Ahoj Barde. Medituješ?" Devil přidržel dveře, aby mohla Manasa projít dovnitř. "Ahoj mé drahé děti." Samuel se usmál na Manasu. Ta k němu přistoupila a políbila jej na ústa. "Haj Same, já jsem Manasa." "Máš divokou vůni Manaso." Samuel se ponořil do jejich očí. "Já vím Samueli. Vím že jsi čtenář." Manasa jeho pohled opětovala. "Co to vy dva blábolíte. Neměl bych rozsvítit?" "Měl by si si zatopit v pokoji pro hosty Devile. Je tam zima." Samuel napřáhl k Manase ruku a ta mu ji podala. "Taky jsi tam mohl zatopit Samíku." Devil přešlápl a vzal za kliku dveří. Samuel se usmál a přikryl ruku Manasi svoji druhou rukou. Manasa zavřela oči. "Dej si bacha na ty její pazoury, nebo se ti ten tvůj celibát zhroutí jak domeček z karet." Podotkl ještě Devil a vyšel z místnosti. Samuel s Manasou chvíli strnuli bez jakékoliv známky pohybu. Po chvíli Samuel pustil její dlaň a opřel se zády o zeď. "Díky fialový Samueli." Samuel mlčel, oči stále upřeny na Manasu. Mohl je však mít upřeny kamkoliv. Manasa se opřela o opěradlo židle a hlavu trochu zvrátila dozadu. Krystalová Manasa. "To čekání..." Zašeptala k bílému stropu. "Ty víš Manaso, že čekání vidí jen čekající." Samuel se usmál. "Ano Same a ty víš že to vím." "Nepokousala jsi Ďábla po svém boku?" "Jak bych mohla nekousnout." Usmála se Manasa. "Devil je tvrdý spáč." "Má tebe." "Ne nemá." "Ne?" Manasa se podívala na sedícího Samuela. "Kimi hi take Yoki mono miseru Yukimaroge!" "Zapálíš - li oheň ukážu ti něco pěkného - velkou sněhovou kouli!" Usmála se Manasa. "Myslím že na tom Devil pracuje." Samuel kývl ke dveřím, za nimiž bylo slyšet hlomození uhláku. "Rád hraješ svoje hry Samueli?" "Nemám volbu." Samuel lhostejně pokrčil rameny. Dveře se otevřeli a dovnitř vešel Devil. Mnul si ruce a očka mu svítila. "Nějaký nový vývoj situace?" Podíval se po obou sedících postavách. "Nalej nám bratříčku čaj." Odpověděl Samuel a zvedl se z gauče. Odešel do koupelny pro plastikový lavor. Naplnil jej vlažnou vodou a vrátil se do kuchyně. Devil mezitím zalil malou skleněnou konvici s čajem vroucí vodou z kamen. Samuel položil lavor k nohám Manasi a vyhrnul si rukávy. Manasa mlčky sledovala, jak jí zouvá boty a stahuje ponožky.

"A jéje. Nepřeháníš to Samueli?" Ušklíbl se Devil. Samuel, lehce se usmívaje, něžně omýval pravou nohu Manasy v plastikovém lavórku. Lehce mnul její prsty na nohou, občas stiskl nějaký bod a slabě si mezi rty pohvizdoval. "Sme snad nějaký apoštolové?" Ozval se opět Devil. "Jste i nejste, kdo by se tím trápil." Samuel otíral Manase omyté nohy a chystal se lavor přesunout k Devilovi. "Mistře, nešlo by se tomu nějak vyhnout?" Devil se smíchem zasunul své nohy pod židli. "Nebolí to Devile a prokazuješ tím službu mě, ne já tobě." "Je to taky magor." Povzdechl Devil a sundal si boty. "To jste se hledali co?" "Jak hezké je být neustále zaskakován událostmi okolo sebe." Podotkl Samuel a začal oplachovat Devilovy nohy. Manasa se zvedla. "Půjdeme se projít Devile?" "Nojo. S čistejma nožkama to bude paráda." Zavázal si tkaničky bot a také se zvedl. Jakmile odešli, Samuel vzal lavor s použitou vodou a vylil jej na dvorek. Potom se vrátil do místnosti a odestlal si na gauči v kuchyni. Lehl si a zavřel oči. Na tváři pod pravým okem cítil jakýsi vzduchový vír, jakoby mu neviditelná ústa foukala do jednoho bodu úzký proužek svého dechu. Devil s Manasou pomalu kráčeli po chodníčku u cesty směrem nahoru. Lampy byli zhasnuty, ale vánoční žárovičky na domech poskytovali dostatek světla, aby rozeznali kostky chodníku, od hromady špinavého sněhu na okrajích. V některých oknech zářili elektrické svíčky, jinde zase vynalézaví majitelé domu ověsili barevnými žárovičkami nejen své domky, ale i stromky před nimi. Došli ke škole, která měla pod okny vysoký smrk. Byl rovněž ověšen barevnými žárovkami a papírovými balíčky. Okolo stromku se rozlévala jakási tichounká hudba. Naproti škole byla autobusová zastávka. Přešli k ní a vešli do malého domečku, představujícího čekárnu. Uvnitř byli dvě dřevěné lavice. Na zemi se povalovali odhozené nedopalky od cigaret. Posadili se na lavičku proti dveřím, takže viděli na ověšený strom a balíčky na provázcích, které se mírně pohupovali ve foukajícím větru. Devil se naklonil k Manase a políbil ji do strniště na hlavě. "Znám tě pár hodin a je to jako kdyby to bylo sto let." Manasa chtěla něco říci, ale pak si to rozmyslela. Hřbetem levé ruky pohladila Devilovu hlavu a potom dlaň nechala klesnout na jeho levé stehno. "Chtěl bych..." "Copak." "Chtěl bych něco udělat, potěšit tě, chtěl bych, aby jsi se cítila dobře. Mě je s tebou moc dobře." Manasa pocítila soucit s Devilem. Bylo ji líto jeho existence, jeho neuvědomovaného otroctví. Jeho vlnobití, které musel prožívat. Nahoru dolu. Příjemné -nepříjemné. Pořád dokola. Nechala jeho ruku vklouznout pod svůj svetr. Ucítila dlaň na svém levém ňadru. Devil jemně hnětl její bradavku, domnívaje se, že tak Manase činí chvíle s ním příjemnější. Manasa si uvědomila, že by měla dát najevo, že je jí laskání příjemné. Mírně zaklonila hlavu a ze rtů se jí vydral vzdech. Cítila se trochu nepříjemně, jako podvodník, ale věděla, že je to to, co Devil očekává. A co mu způsobí příjemné pocity. Bylo třeba Devila připravit na jeho chvíli. Devil pocítil vzrušení. Cítil pod prsty nabíhající bradavku a všiml si, že Manase se z úst vydral vzrušený sten. Přímo cítil její stoupající vzrušení. Přesunul svoji druhou ruku k jejím kalhotám, aby se je pokusil rozepnout. Chtěl napravit své neurvalé pražské počínání, chtěl ukázat že je v něm dostatek něžnosti a citu. Ucítil jak mu Manasa mimoděk vzrušeně stiskla stehno. Manasa si uvědomila, že Devil provádí rituál sexuální předehry, po kterém obyčejně následuje soulož. Cítila z jeho těla sálající vzrušení. Uvědomovala si, že jeho prsty se snaží rozepnout její kalhoty, aby mohl mít volný přístup k jejímu pohlaví. Stiskla jemně jeho stehno, jakoby i ona prožívala rostoucí vzrušení. Zvenku k nim doléhaly jakési

hlasy. Na chodníku proti zastávce se objevily dvě postavy. Byli to nějaké dívky. Zastavili se před ověšeným stromkem a o čemsi spolu hovořili. Ruce měli v kapsách zimních bund. Devil s Manasou seděli ve stínu čekárny a postavy venku je nemohli vidět, i kdyby hleděli směrem k nim. Manasa se naklonila k Devilovu klínu a rozepla jeho kalhoty. Vyjmula jeho penis a vložila jej mezi své rty. Vzpoměla si na Samuelovo mytí nohou. Dívky se konečně otočili a pomalým krokem se vraceli dolů. Manasa zvolila orální sex, aby se vyhnula předstíraným vzdechům. Devil netušil, jaká vzdálenost je mezi nimi a nebylo v jeho silách poskytnout ji ani zlomek potěšení, jaké mu svými ústy poskytovala Manasa. Ale nebyla to jeho chyba a Manasa to věděla. Manasa se dovedla pohybovat ve světě Taraků (spících lidí) s lehkostí a zručností, uvědomujíce si, že zákon přijímání a dávání musí být zachován, i když si Taraku neuvědomují co dávají a co mohou přijímat. Smíča a Vanda se pomalu vraceli k Shapirovu domu. Nikde nepotkali ani živáčka. Vesnice spala pod příkrovem sněhu a ony si připadali jako jediné dvě bytosti v mrazivé prosincové noci. Manasa zkušenými pohyby pomalu uvolňovala Devilovu touhu do svých úst. Křečovité stahy Devilova penisu a ejakulát proudící do jejích úst byli pro ní hostií, kterou přijímala s pokorným odevzdáním. Samuel zaslechl příchod Devila a Manasy. Uvědomoval si jakoby z dálky zvuky jejich kroků na chodbě, tekoucí vodu v koupelně a tlumené hlasy. Jeho spodní ret se vysunul a přesunul se přes horní. Manasa se posadila k Devilovi na lůžko. Její nahé tělo se mírně lesklo ve světle rozsvícené lampičky. Položila ruku na Devilovo čelo. Ještě stále bylo v jeho těle příliš sexuální energie. Musela být do zítřka odčerpána, aby vše proběhlo jak je psáno. Devil zavřel oči. Nechal se vést jako zbloudilá ovce kamsi daleko svým pastýřem. Manasa seděla nehnutě asi patnáct minut s rukou na Devilově čele. Potom se zvedla a nechala spícího Devila o samotě. Potichu přešla chodbou a vešla do kuchyně. Samuel ležel na zádech, oči zavřené a pomalu dýchal. Manasa přistoupila ke gauči a odhrnula peřinu. Samuel se otočil na pravý bok a mírně pokrčil nohy. Manasa si lehla vedle něj a ruce vsunula mezi jeho paže. Dlaně přiložila na jeho prsní bradavky a zbytkem těla se přimkla k jeho tělu. Cítila jak se jí ruce jakoby vnořují do Samuela. Po chvíli zmizel pocit dvojnosti a jejich těla jakoby tvořila jedno jediné. Jejich dech se srovnal. Manasa získávala Samuelovu sexuální energii a Samuel získával tím, že ji předával Manase. Byl slyšet pouze pravidelný tikot hodin na stěně.

6.Krupobití
Mojžíšova 9:13
72

Takaru musí, Bhaktů chtějí. Kášdrár Miasma Bradpur 1957
31.12.2002 Kocbeře

4:13 Manasa se oddělila od Samuela a vyšla z kuchyně zpátky k Devilovi. Vlezla si pod peřinu a zavřela oči. Křehké obrazy jejich myšlenek utvořili bránu, kterou prošla do říše snů. 6:25 Angel vstoupila do kuchyně. Pohlédla na spícího Samuela a potom přistoupila ke kamnům. Přiložila do žhnoucího ohně několik lopatek uhlí a potom vyndala z igelitové tašky krabici s varnými sáčky rýže. Jeden vyjmula a začala jej oplachovat pod vodou v dřezu. Samuel otevřel oči. "Vyndej ještě dva, máme návštěvu."

"Fakt? Všimla sem si toho auta. Nějak se to sjíždí co?" "Konec letopočtu." Poznamenal Samuel. Angel dala vařit rýži a sedla si na židli. "Co je to Takaru?" "Kdes to slyšela?" Samuel zívl a posadil se na gauči. Záda si opřel o zeď a kolena si přitáhl k bradě. Levou rukou se poškrábal mezi varlaty a stehnem. "Etien včera říkala Pírkovi, že ten její inženýr odjel s nějakýma Takaru do Thajska." Samuel chvíli mlčel. "No?" "Jenom taková klasifikace. Škatulka." "Jaká škatulka. Tak ven s tím." Angela si opřela bradu o pěst pravé ruky. "Všichni dospělý lidi nejsou stejný. Mají různý zájmy a priority. Takaru mají svoje a Bhaktové zase jiné. Všichni jsou to však obyčejní lidé.“ Dodal rychle. „Ty škatulky jenom usnadňují Bhaktům komunikaci. Je to stejná škatulka jako slunce, planeta, kometa, meteorit. Jenom mapa slov." "Proč mám dojem, jakoby se Bhaktové považovali za lepší než Takaru?" "Není to tak docela pravda. Spíš je tu jistá obezřetnost. Takaru mohou způsobit Bhaktům fyzickou bolest." "Bhaktové Takarům ne?" "Je to v jejich silách, ne však v jejich přirozenosti. Je to to co rozděluje Bhaktu a Takaru. Prostě je to jako by Bhaktové byli staršími sourozenci Takaru. Tvůj brácha byl silnější, ale neubližoval ti. Rozumíš?" "Neměla sem bráchu Samueli." "Neměla?" Samuel pohlédl udiveně na Angel. "Jsem jenom ukecanej Takaru." Ušklíbla se Angel a šla se podívat na vařící se rýži. Samuel si mnul zamyšleně bradu. O čemsi přemýšlel. "Kromě toho si Takaru neholí podpaždí." Dodal ještě směrem k Angel. "Co jsou zač ta tvá návštěva? Předpokládám že Bhaktové." Angel hleděla bez hnutí do vroucí vody. "Jenom jeden z nich." Samuel vstal a začal se oblékat. „Ona?“ „Samuel zvedl obočí. Hleděl na Angel, která byla k němu stále ještě otočena zády. „Ano.“ Řekl konečně. "Zastavíte se vedle?" Angel ukázala bradou na Shapirův domek. A konečně se otočila. "Jakpak by ne ty můj andílku." 7:02 V kuchyni Shapirova domu seděli tři ženy. Vypadali že jsou zhruba stejného stáří, ale nebylo tomu tak. Jedna z nich byla o více než deset let starší než ostatní. Měla krátce zastřižené husté vlasy bílé barvy. Na sobě měla vytahané modré tílko a pánské bavlněné kalhoty, zvané "podvlékačky", se škvírou mezi nohavicemi, sloužící mužům k snadné manipulaci s penisem. Vanda měla na sobě šedivou košili bez límečku a černá tanga, s hlavičkou zajíce na přední straně kalhotek. Dlouhé štíhlé nohy měla přeloženy přes sebe, a na chodidle se jí houpala starobylá "vietnamka". Měla před sebou šálek kávy a v ruce s dlouhými štíhlými nehty držela zapálenou cigaretu, kterou si občas legračním, jakoby dětským způsobem přiložila ke rtům, aby chvatně potáhla. Když cigaretu z úst vyndala, ozval se vždy legrační zvuk, jaké vydává dítě, když je předčasně odtrženo od matčiny bradavky. Měla kaštanové vlasy, které ji splývali k okraji vyšívané košile. Smíča měla dlouhé hnědavě rezavé vlasy, sepnuté do ohonu sametově černou, dva centimetry širokou gumičkou. Měla na sobě dlouhou pánskou mikinu, umazanou od barev a pánské trenýrky, u kterých právě vytahovala gumu, aby na ní mohla udělat uzel. Vypadali jako legračně nesourodá trojice dívek. "Kam šla Angel?" Zeptala se Vanda. "Za Samuelem. Ten človíček co bydlí vedle." Kývla hlavou Etien k Samuelovu domku."Že by křehký vztah?" Poznamenala Vanda a sledovala při tom prsty u nohou.

"Nesla něco v tašce." Vanda potáhla z cigarety a vyfoukla oblak dýmu ke stropu kuchyňky. "Samuel má návštěvu." Etien si vložila lžičku s broskvovým jogurtem do úst. "Přijdou sem?" Smíča zívla a nastavila otevřená ústa k Etien. Ta ji do nich zasunula další dávku jogurtu. "Ó ano." Etien se usmála a z levého ramena jí sklouzlo tílko. Palcem pravé ruky jej vrátila na místo a nabrala z kelímku další dávku jogurtu. "Vy už jste vzhůru?" Ve dveřích se objevil rozespalý obličej asi třicetiletého muže. "Ale, Péťa se nám probudil." Uvítala jej Vanda. "Jo, probudil. Oka jsem nezamhouřil." Dívky se rozesmály. "No copak." Huhlal Péťa a otevřel dvířka ledničky. "Měla jsi slyšet to jeho bdění." Smíča spojila palec a ukazovák do malého "O" a mávla s rukou před Etien. "Slyšela jsem." Usmála se Etien. "Nedalo se to přeslechnout." "No no, každej chlap trošinku chrápe." Péťa vyndal z lednice banán a začal jej loupat. Měl na sobě bílé tričko bez rukávů a slipy s maličkými žlutými kačery. Opřel se hyžděmi o kuchyňskou linku a volnou ruku si založil v bok. "Shapiro ještě spí?" Zamumlal s plnými ústy. "Tvoří." Etien se zvedla a přešla k odpadkovému koši. Zvedla víko a pustila z ruky prázdný kelímek. Ten padl měkce na dno koše. Lžičku opláchla pod syčivě tekoucí vodou nad dřezem z nerezového kovu a dala ji do šuplíku k jejím suchým společnicím. "Ranní ptáče dál doskáče." Vzála za okraj Péťových kachních slipů, mírně napnula gumu a pustila ji. Ozvalo se mlasknutí. "Pokud si nezlomí nohu." Zavolal za ní Péťa. Etien vyšla z kuchyně a přešla do veliké místnosti, kde stál Shapiro u plátna a lehkými tahy štětce tvořil svoje bizardní obrazce, podobající se jakýmsi tajemným a nesrozumitelným mapám. Lehla si na sedačku a natáhla nohy. Otvorem v podvlékačkách se dralo ven několik tmavých chloupků. Založila ruce za hlavou a hleděla kamsi nahoru do dřevěného krovu střechy. Ve dveřích se objevil Péťa. Chvíli stál a pozoroval Shapira a potom se vydal k sedačce. Etien zvedla nohy a Péťa si sedl. Etien složila nohy do jeho klína a Péťa uchopil pravé chodidlo a s pohledem upřeným na plátno jej zamyšleně masíroval. "Dneska je dobrej den na umírání." Přiložil si nohu Etien k ústům a zlehka ji kousl do palce. Shapirova ruka se na nepatrnou chvíli zastavila ve svém rozletu. Pak jakoby znova nabrala směr a dál tvořila složité skulptury oprýskaným štětcem. 7:23 Manasa otevřela oči. Probudila ji Devilova ranní touha, zaklesnutá mezi její nohy. Bylo to naposled, což Devil ovšem netušil. Zatímco ukájel svůj chtíč, Manasa sledovala kapičku potu na jeho nosu. Konečně se kapka oddělila a ona ucítila na rtech její slanou chuť. Po krátkém koitu vstala a vyšla na chodbu. Vešla do chladné koupelny a pustila na sebe horkou sprchu. Nechala po sobě stékat vlhkou minulost a sledovala, jak odtéká temným výtokovým otvorem ve vaně, kamsi daleko a navždy. Zabalená do ručníku vyšla z koupelny a vstoupila do vyhřáté kuchyně. "Ahoj lidičky. Ty budeš ten andílek co?" Usmála se na Angel a posadila se ke stolu. "Já jsem Manasa. Jsem ráda že tě vidím." "Já jsem Sára." Angel si prohlížela Manasu s ostražitým zájmem. "Já vím andílku. Vyvolenej národ a tak... Něco vaříte?" "Rejži. Samuel ti o mě něco vykládal?" Angel pohlédla na Samuela. "Ne tak docela. Rejži bych si dala." Otevřely se dveře a objevila se Devilova hlava. "Nebyl by tu nějakej ručník? Jé..ahoj děvče." Devil si zvědavě prohlížel Angel. Na hlavě mu přistál ručník od Manasy. "A řekl bych Samueli, že máš ucpanej hajzl. Nějak to nevodtejká." Poznamenal ještě vesele Devil. "Dej si sprchu ať andílka nevylekáš. To je Devil." Kývla Manasa hlavou ke dveřím. Zatím co se Manasa odešla obléknout, Angel dala rýži do skleněných misek.

7:32 Jonáš syn seděl nahý na čalouněné židličce a v ruce držel joystick. Hleděl na obrazovku televizoru před sebou a soustředěně řídil počítačem vytvořený závodní vůz. Se zaujetím sledoval vnitřnosti své velryby. 7:38 Michaela dcera vstala a vyšla ze svého pokojíku na záchod. Posadila se na mísu a vymočila se. Spláchla a voda smíchaná s ranní močí odtekla do Plzeňské kanalizace. Přešla do koupelny, podívala se zamračeně na svoji tvář v zrcadle a začala si čistit zuby. 7:40 Samuel spláchl. V míse se nahromadila voda smíchaná s exkrementy, jejichž původce by se dal jen velice ztěžka identifikovat. Uchopil zvon a snažil se rytmickými pohyby uvolnit odtok. Byla to nechutná záležitost a navíc neúspěšná. Voda sice pomalu odtékala, ale vlhká zeď za mísou napovídala, že ne tam kam by měla. Záchod byl vybudován jeho otcem a poloslepým zedníkem a zdálo se, že kompromisní řešení při jeho výstavbě se nyní obrací proti současným uživatelům. Spád byl mírný a odpadní trubka nebyla v dostatečné hloubce. Samuel odšrouboval mísu a vynesl ji ze záchodu na chodbu. V zemi zela díra, až po okraj naplněná směsí vody a výkalů. Samuel smutně hleděl na páchnoucí břečku a uvažoval, nebylo – li by nějaké elegantní řešení, jak celou situaci vyřešit. Znovu a znovu se snažil zvonem uvolnit ucpaný odpad, ale kromě toho, že se podlaha záchodu, stěny i on samotný potřísnili nepoddajnou směsí páchnoucích hoven, moči a vody, se situace stále nezdála směřovat k nějakému rozumnému východisku. 7:43 Ivana otevřela oči a otočila se na bok. Vedle ní spal o dvacet let mladší chlapec a hluboce oddechoval. 7:52 V tiché vilové čtvrti, v kruhové budově s Ebitebem na dveřích bylo ticho. Jen jakoby z hlouby podzemí bylo slyšet slabé bzučení centrálního vysavače, jak Petra Staňková prováděla obvyklý ranní úklid. Petra Staňková byla žena okolo padesátky. Byla již několik let vdovou a do Ebitebu docházela každé ráno provádět drobné úklidové práce. Domnívala se, že se jedná o jakési přednáškové centrum. Mimo Ebiteb docházela ještě za úklidem do redakce nakladatelství Mladé fronty. Domnívala se, že jsou to nějaké noviny. 8:13 Samuel přitáhl z kůlny hadici a připojil ji v koupelně na vodovodní kohout. Zasunul ztvrdlou a nepoddajnou hadici do odpadu. Zápach jej vrátil do období, kdy bylo nutné postarat se o stolici svých potomků, neboť ještě nebyli schopni tuto základní potřebu vykonávat samostatně a dostatečně zodpovědně. Pustil vodu. Ta začala prudce stoupat a v okamžiku byla podlaha záchodu pokryta páchnoucí břečkou. Samuel rychle vypnul vodu a povzdechl si. Necítil zoufalství. Jakoby byl nějakým divákem celé situace, nebo snad hrál jakousi hru, v které bylo důležité, aby vymýšlel stále nová anová řešení. Jakoby hrál šachy nebo dámu, netuše s kým. Život nás vždy staví znova a znova do zdánlivě neřešitelných situací. Zatímco Samuel v duchu uvažoval, hadrem stíral hustou směsici do umělohmotného kbelíku. Ještě jej napadlo, není -li to nějaký symbol, to že se právě nyní, na konci roku 2002 musí hrabat zmrzlýma rukama v hovnech. 8:15 Shapirův dům měl v přední části podkrovní prostory. Byla zde dřevěná podlaha, na které byli tlusté matrace. Z hoblovaných prken byli v prostoru postavené jakési boxy, takže podkroví bylo velmi členité. Občas, když Shapiro pociťoval tísnivý smutek a samotu, přivážel sem několik přátel, kteří brali pobyt zde jako příjemné zpestření jednotvárného městského života. Většinou se jednalo o mladé lidi. Shapiro se vyhýbal své generaci, o které měl pocit, že je tuhnoucí lávovou struskou, která se pomalu mění na nehybnou krajinu, táhnoucí se od obzoru k obzoru mrtvého přežívání. Líbila se mu nevypočitatelná spontanieta mladých lidí. Jakoby z nich čerpal energii ke své práci. Shapiro měl svoji práci, měl svoje poslání. Kromě tohoto poslání a drog se do jeho života již

nic nevešlo. Pod lehce zamlženým střešním oknem ležela na matraci se shrnutým prostěradlem Vanda a právě vdechovala kouř z Jointa. Hned vedle ní byla šikmo položena druhá matrace, na níž ležel Péťa. Ležel na zádech, s levou nohou pokrčenou v koleni a pravou položenou křížem přes ní. V pravidelných intervalech si mlčky předávali brčko v jakémsi tichém rituálu, daleko od zběsilého tepu lidské civilizace. Cloumá – li člověkem tvořivá síla a on nechce tvořit, je možno ji hasit či dusit marihuanovým kouřem. Je možno tvořit obláčky kouře a mít pocit z dobře vykonané práce. Vanda pracovala do konce listopadu jako administrativní síla kdesi na Roudné. Překládalo se zde zboží z kamionů na jiné kamiony, zboží se třídilo a přerovnávalo, tak aby vozy dopravců byli co nejlépe vytíženy. Smíča s Vandou se poflakovali po kanceláři, vyřizovali objednávky, obsluhovali jednoduchý počítačový program a často chodili kouřit do místnosti k tomu určené. Tato práce nebyla jejich posláním a nebylo divu, že občas i v práci odpálili Jointa, což se samozřejmě podepsalo na jejich pracovní výkonnosti. V půli listopadu, bylo to v pátek, se tak zhulily, že nebyli schopné nakopírovat jakési listiny. Chvíli bojovali s kopírkou, smějíc se své nešikovnosti, jakož i celé situaci. Sledovali vážně se tvářící spolupracovníky, kteří přecházeli okolo a nakonec si museli přiznat, že se ve stohu potištěných papírů již vůbec neorientují a že se budou muset smířit se skutečností, že pro dnešek jsou pro pracovní proces nevyužitelné. Důsledkem toho bylo, že Vandě nebyla obnovena smlouva a nad Smíčou visel pomyslný Damoklův meč. Vanda byla jedinou dcerou svých rodičů. Otec měl obchod s náhradními součástkami k automobilům a matka pracovala v bance na přepážce. Vanda však u nich nebydlela. S pragmatickou zručností vyhledávala partnery, kteří ji byli schopni poskytnout teplo domova, nerozlišujíc při tom, jednalo - li se o muže či ženy. Netrpěla příliš předsudky a většinou se řídila spíše svoji intuicí, nežli nepsanými pravidly farizejské společnosti okolo sebe. Podkrovím se rozléhala hudba z přenosného rádiomagnetofonu Philips. CD které právě hrálo bylo určeno k otvírání čaker a Péťa s Vandou se nechávali unášet stoupajícími a klesajícími tóny kamsi vysoko a daleko snažíce se co nejlépe naložit se svými dopaminergními receptory. Vanda se rozkašlala a podala JT Péťovi. Zavřela oči a odevzdala se sama sobě. Když hudba dohrála, otočila hlavu k Péťovi. "Zamiloval jsi se někdy Péťo?" Promluvila legračně přiškrceným hláskem. "Já nevím. Pořád se mi nějak ta představa o tom, co je to zamilování mnění." "Já myslím tak, jako se o tom píše v knížkách, nebo hraje ve filmech." Vanda si znovu odkašlala. "Myslíš jako bouření hormonů jo?" Péťa se převalil na břicho. "Tak to asi jo. Pokaždý když jsem se chtěl s nějakou holkou vyspat, tak jsem předpokládal, že jsem do ní zamilovanej." "A pak to zmizelo?" "Vždycky to zmizí." "Nevěříš na tu velikou osudovou?" Vanda komíhala nahou nohou proti dřevěnému stropu. "Aby člověk mohl strávit celej život s jednou ženskou, musel by pořád předělávat ji, nebo sebe. Nikdo není pořád stejnej." "Počkej, něco sem chtěla..." "Nedá se jedno auto používat na výlety, na práci, do hor nebo na dálnici. V létě je prima kabriolet, v zimě je v něm zima. Do hor je fajn džíp, ve městě je na prd." "Něco bych si dala." „A i kdy by jsi něco takovýho našla, bude to nefunkční hybrid.“ „Něco sladkýho.“ "Tak deme obhlídnout situaci." Péťa s Vandou se zvedli a opatrně se vydali do kuchyně. Etien stála na úpatí prudkého kopce. Byl dlouhý asi šedesát metrů, s vyježděnou dráhou uprostřed. "Pozóór jedu." Zavolala dolů a posadila se na prasklý červený bob. Odrazila se předníma

nohama a prudce se spustila z kopce dolů. Smíča která šla nahoru, se uhnula mírně do strany. Uchopila maličké kovové sáňky a zamávala s nimi nad hlavou. "Chtěla bych tě vidět na tomhle." Zavolala za Etien. "Uděláme výměnu." Etien se zvedala na nohy. Zadní část kalhot měla promočenou od sněhu. "Pěkně mě studí prdel." Kopec na kterém provozovali zimní radovánky byl na dolním okraji Kocbeří. Byl hned vedle starého mlýnu, těsně vedle kamenného lomu. Kamenný lom se však neustále rozšiřoval do stran, takže bylo otázkou času, kdy pozře i tento kopec. 8:54 Devil stál za Shapirem a hleděl na mohutné plátno. "No teda čoveče jak dlouho na tom děláš." "Asi měsíc." "Sice mi to nic neříká, ale ten čas je tam vidět. Spousta energie a času...neuvěřitelný." "Kdyby si vložil ten čas strávenej šukáním do tvorby, byl by z tebe umělec Devile."

Uchichtla se Manasa. Byla zabořena do měkké sedačky a nohy opírala o desku stolku. V ruce držela ovladač televize a občas přepnula program, běžicí na veliké obrazovce bez zvuku. Devil se otočil k Manase. Pohlédl na ní a pak na televizor. "Jaký význam má ty chytrolíne sledovat televizi bez zvuku? Nebo umíš odezírat?" "Kdopak se jim nevysere na ten jejich zvuk." "I žena může být krásnější, pokud není zcela odhalena." Poznamenal Shapiro. "To je pravda. Třeba když má na nahém těle děravý zimník." Zasnil se Devil a posadil se do sedačky. "Sexus." Shapiro odložil štětec a svalil se do křesla. "Nojo. Aby nemusel nikoho zabít, tone mezi ženskými klíny." Byl to Samuelův hlas. Přicházel společně se svým nositelem z kuchyně, se sklenicí vody. "No no, nejsem žádnej kanec. Prostě normální chlap." Zvedl Devil varovně ukazovák. "A jdu si udělat kafe. Co záchod. Uspěl jsi?" "Je to v hajzlu Devile. Zdá se že naše prdel pozná středověk." "A sakra." Devil se zvedl a vykročil ke kuchyni. "Mě s mlíkem a medem." Zavolala za ním Manasa. "Když zmačkneš pytlík od mlíka, na nejslabším místě se protrhne." Shapiro se natáhl po krátké dýmce a začal ji čistit. "Já se protrhnul na tomhle.." mávl rukou k plátnu..."a Devil možná na sexu, ale jinak je to všechno nastejno. "To je ale perspektiva, bejt pytlikem vod mlíka." Manasa se natáhla po Sledži a prohlížela krabičku z bombičkami. "A tohle taky. Pitomý provázky k dřevěným loutkám." Manasa položila Sledž zpátky na místo. "...Uposlechli a propustili je. Ale potom zas obrátili a donutili k návratu otroky a otrokyně, které propustili na svobodu. Podmanili si je opět za otroky a otrokyně..." Jeremjáš 34:10,11 9:02 Milan Stočes sledoval obrazovku televizoru. Viděl rozličné reklamní spoty, ve kterých zářily krásné syté barvy. Rodiny v jednoduchých črtách, zářících klidem a spokojeností. Interiéry lesknoucí se čistotou a novostí. Jakoby hleděl oknem do jiného světa, světa ve kterém je jejich obyvatelům vše jasné. Světa, ve kterém odstranili nespokojenost a prázdnotu, která tak krutě svírala Milana. Milan vypnul televizor a vzal do ruky mobilní telefon. "Ahoj Markéto." "Ahoj." "Co děláš." "Nic, koukám na televizi." "Nemám se zastavit?" Smířlivá otázka.

"No..ani ne." Opatrná odpověď "Chtěl bych se ti ještě jednou omluvit..." Připravená slova. "Ale já nechci žádný omluvy.." Odražená ztvrdlou hradbou. "Tak co mám dělat." V Milanově hlase byl slyšet zlostný a zároveň prosebný tón malého dítětě. "Dělej si co chceš, já už na to nemám nervy." Unavený hlas Markéty, v němž je slyšet beznaděj. "Takže to je konec jo? Nejsou prachy a je konec co?!" Výhružný Milan. "Vždyť jsme o tom už mluvili ne? Jseš zlej Milane." "Já že sem zlej?" Intenzita hlasu prudce stoupla. "Nekřič na mě." "Krávo jedna blbá." Milan vypnul telefon a hodil ho na stolek. Vstal a odešel do malé kuchyňky. Zapnul fritovací hrnec a z lednice vyndal mražené hranolky. Ruce se mu nepatrně třásly. Byl rozrušený. Vyplavený adrenalin v krvi jej připravil na boj, ale mozek, jenž měl boj vézt, netušil jak na to. Instinkty zmatečně reagovali a emoce se zmítali v neukojené beznaději. Ze stolku pod oknem sebral deník Blesk a posadil se s ním na židli. Zběžně listoval novinami. Po chvíli se zvedl a hranolky nasypal do hrnce s rozpáleným olejem. Ozvalo se zaprskání. Nařídil budíček na hrnci na osm minut a vrátil se k novinám. Pohlédl na první stranu. Byla tam fotografie krásné ženy s pootevřenými ústy, odhalující bílýrovnoměrný chrup. Pod fotografii bylo velkými písmeny: "LUCIE VÝBORNÁ" a dále: Ulovila 130 kilového Poříze. Milan hleděl na fotografii tlustého bojovníka sumo Jaroslava Poříze a energickou tvář Lucie. "Je to první muž v mém životě, vedle něhož mám pocit, že kdyby se něco stalo, dokáže se o mne postarat." Svěřila se Lucie. Ucítil, jakoby jeho spodní část těla byla v kleštích. Odložil noviny a přendal hranolky na talíř. Osolil je a přešel i s talířem do křesla k televizi. Sedl si a pomalu ujídal z talíře na klíně pomfrity, zatímco oknem hleděl kamsi ven do mraků, halících toho prosincového rána město Plzeň, v bytě bez nábytku a bez naděje. Na stolku u televizoru ležel dopis, psaný úhledným rukopisem. "Ahoj Milane. Tady u nás zase napadnul sníh a tak jsem měl co dělat s jeho odklízením. Říkali jsme si, kdypak se za námi přijedeš podívat. Mohl by jsi přijet s Markétou na lyže..." Milan byl vynikající lyžař. Vyrostl na horách a tak to nebylo nic neobvyklého. Jeden čas dělal instruktora a v jeho vzpomínkách nic nepřekoná onen slastný pocit, když vzduch sviští okolo tváří a vzrušení z jízdy se převaluje v podbřišku jako líný had. Otec Milana však přestavěl svůj dům na pension „U Stočese“ a snil o tom, že syn po něm penzion převezme. Milan ovšem svého otce považoval za obyčejného slouhu, co se musí kroutit před lufťáky, aby mu dali nějakou almužnu. "... Vleky jezdí a spousta Pražáků sem na víkendy jezdí. Paroubek od naproti umřel, prej na rakovinu. Máma by tě ráda viděla a taky Marketu. Mohli bychom vám přispět na cestu." Na zbytku dopisu byl odložen rybářský časopis. Na jeho obálce stál muž v rybářských galoších a v rukou svíral mohutného sumce. Ve tváři měl výraz radosti a štěstí. 10:30 Milan vešel do zlatnictví u náměstí. Dvě mladé prodavačky k němu vzhlédli a jedna se k němu vydala. Milan si prohlížel zlaté prsteny. "Přejete si?" Zeptala se jej neutrálním tónem prodavačka v červeném svetru a s dlouhými blond vlasy. Obličej byl pokryt vrstvou pudru a Milanovi připadala jako nějaká loutka. "Máte nějaké další prsteny?" "S kamenem?" "Ano." Podíval se s křečovitým úsměvem po druhé ženě. Měla na sobě béžový kostým a vlnité kaštanové vlasy. "Jistě." Žena ve svetru odešla kamsi dozadu. Milan se ohlédl ke dveřím a vytáhl bubínkový revolver Taurus. Zamířil směrem k ženě v kostýmu a než stačila zareagovat, stiskl spoušť. Ozvala se rána a žena padla na skleněnou stěnu skříně. Milan rychle obešel pult a vkročil do prostorů za

krámem. Připadalo mu, jakoby byl zbaven veškeré tíže a na prsou cítil příjemný hřejivý tlak. Několik metrů před ním stála žena v červeném svetru a vyděšeně na něho hleděla. Vypadala, jakobymu chtěla sdělit něco důležitého. Ústa měla otevřená, ale z hrdla se žádný zvuk neozýval. Milan jidalším výstřelem srazil na kožené křesílko, které stálo za ní. Žena se svezla po kůži, narazila bokem do psacího stolu s rozsvícenou lampou a padla na šedivý koberec. Na prsou se jí v červeném svetru rozlila tmavá skvrna. Milan cítil podivuhodný klid. Připadal si jako stroj, konající mechanicky svůj úkol. Úkol byl splněn. Do igelitové tašky rychle shrnoval zlaté tretky. Ve vzduchu byl stále ještě cítit střelný prach. Z rádia byl slyšet nějaký silvestrovský zábavný pořad. Ozývali se salvy smíchu. Milan se naposled rozhlédl po krámu. Ležící ženy mu připadaly jako nepovedené módní figuríny. Prudce rozrazil dveře a vyšel ven. Cítil na tváři šustot větru a v podbřišku se mu líně rozvaloval slastně se protahující had. Milan se s hlavou skloněnou k zemi rychlým krokem vzdaloval směrem ke Kopeckého sadům. Málem vběhl pod kola modrobílému WW Transporteru. Pohlédl na řidiče za sklem. Ten se usmál a mávl mu rukou. Měl na sobě béžovou koženou bundu s šedivými náplety na límci a na rukávech. Kalhoty khaki, které měli nad kolenem jakousi mastnou skvrnu, viditelnou za přímého osvětlení obyčejným zvětšovacím sklem. Třeba to, jaké se používá na známky. Milan přešel vozovku a modro bílá dodávka se rozjela. Na boku měla velkými bílými písmeny napsán nápis: GLASS BOTTON 10:45 Samuel přiložil k ústům náustek vodní dýmky, zapalovačem zažehl ganžu a vtáhl do sebe kouř. Ozvalo se hluboké zabublání. Vodní dýmka byla z kovu, nízká a baňatá. Měla modrou barvu a etnické symboly. Podal dýmku Manase a vyfoukl kouř do prostoru. V Plzni byla podobná. Už mu nepatřila, ale pamatoval si den, kdy ji Ivana přivezla z Prahy. V té době vlastnil hudební klub. Bylo to krátké, asi roční období poněkud nevázaného života. Samuel, Chany s Ivetkou a jeho přítel Bobo. Ten večer si vzali všichni extázi. Samuel si odsedl od skupinky a hovořil o čemsi s drobnou dívkou s černými vlasy, uvězněnými do dredů. Jmenovala se Pavla. Když nadešla zavírací hodina, všichni i s Pavlou se přesunuli do řadového domku na Homolce, kde bydlel Samuel s Ivanou. Jen nejasně si vzpomínal na soulož na kožené sedačce a nervozně pobíhající Ivanu, oděnou pouze do mikyny, která chtěla styk po vyděšeném Bobovi. Bob byl o dvacet let mladší než Ivana. Té noci začal jejich vztah. Později si Samuel uvědomil, že Bob ve vztahu našel svoji matku a Ivana svého syna. Perverznost tohoto spojení byla pro oba silně vzrušujícím stimulem. Zároveň její archetyp matky a milenky se tak mohl plně rozvinout, k všeobecné spokojenosti obou těchto nádherných bytostí. Samuel zpočátku cítil radost z jejich vztahu. Předpokládal, že Ivaně musí vztah s o tolik mladším milencem dodávat spoustu sebevědomí a energie. Neměl pocit, že by měl cítit nějaké ohrožení. Miloval svoji ženu a bylo pro něho samozřejmé, že její štěstí je i jeho štěstím. Ale postupem času, jak se Bob asimiloval do jejich rodiny, stále více si uvědomoval, že Bob není schopen přijmout Samuelovu přítomnost. Byl příliš mladý a nevyzrálý. Jeho instinkt samce mu velil utvořit okolo Ivany majetnickou síť a Samuel se to rozhodl respektovat. Věděl, že Taraku v podstatě žijí systémem smečky, kde je jeden dominantní samec a samice, samec se snaží eliminovat ostatní samce a samice zase likviduje či spíše usměrňuje ostatní samičky tak, aby udržela své výsadní postavení. Mohl se snažit o vybojování svého starého postavení, nebo se jej definitivně vzdát. Samuel ale nemohl vědomě přistoupit na pravidla smečky. Jeho láska nemohla být dokazována. Pokud ji adresát nebyl schopen objevit a nalézt pro sebe sám její význam, nemohl to být jeho partner. Během několika následujících měsíců si uvědomil, že se Ivana z nějakého důvodu rozhodla pro znovuprožití vztahu žena -muž. Dospěla k závěru, (samozřejmě nevědomému), že přišel nový samec, který nahradil toho starého a snažila se mu poskytnout odpovídající protipól. Jakoby došla k závěru, že těch patnáct let co spolu prožili, nestačí k tomu, aby dokázala uchopit smysl svoji

existence. Rozhodli se s Bobem že spolu začnou žít v klasickém monogamním vztahu a Samuel došel k závěru, že pokud se nechce vracet kamsi na svůj počátek, musí tuto skutečnost přijmout jako fakt. Věděl, že každá událost, byť by nám mohla být sebenepříjemnější, je nutnou předzvěstíudálostí příjemnějších. Že vše co se odehrává, má svůj hlubší a skrytý význam, který není třebav danou chvíli znát. Život a pocity jež zažíváme jsou sledem neustálých kontrastů, které nám dávají pocit vlastní existence. To byl důvod, proč tu nyní seděl. Věřil, že tak je to psáno v jeho knize života a že smířením z daným stavem věcí přispívá k vesmírnému řádu, v jehož bezchybný systém věřil. Uvědomoval si, že výměna mužů Ivanu neosvobodí ze strachu a nevíry v sebe samotnou, ale zároveň věřil, že i ona svou intuicí vycítila vhodnou příležitost k tomu, aby otočila kolem své dharmy. Věci se prostě dějí a my můžeme plakat, křičet, lamentovat, máme – li pocit, že nám to přinese úlevu. Ostatně je to to jediné, co proti tomu můžeme dělat. Neboť vše co nás postihuje, je jen písek, dopadající na naše hlavy. Ten písek jsme nad hlavu vymrštili mi sami, svým předešlým jednáním a bylo by směšné, obviňovat z toho kohokoliv jiného. Samuel věděl, že by nikdy nedokázal opustit svoji ženu a děti, ale také si uvědomoval, že dokud na jejich místo nedosadí svoji touhu po splynutí s bohem, bude jen bojácným turistou, pořádajícím opatrné tripy a balancující na hranici Matrixu, na kterém ulpívala Ivana. Priorita jeho života byla naleznutí sebe samého, byť by to mělo být sebebolestnější. Jen tak mohl být lidem okolo sebe k nějakému užitku.

"...to mi bylo asi čtrnáct, naši byli někde pryč, tak jsem se vyparádila a vyrazila do nočního města. Nedošla jsem dál než na Karlínský náměstí. Tam mě nějakej chlap znásilnil a měla jsem to za sebou." Smíča podala Samuelovi dýmku. "Ženský toho s tím znásilněním nadělají. Mě by to bylo fuk. Chceš si ženská užít? Proč ne." Ozval se Devil. "Táhl z něj chlast a bylo to pěkně hnusný, hlavně pro tu bezmoc a strach." Dodala Smíča. "Myslím že si Devile neuvědomuješ, že ty vnímáš ženskou vždycky jako toho slabšího. Kdežto žena pociťuje muže jako silnýho protivníka." Vanda vzala od Samuela dýmku a podala ji dál. "Muž má většinou při sexu na rozdíl od ženy vždycky pocit kontroly situace." Pokračovala Vanda. Samuel: "Vím jak to myslíš Vando. Je v tom skryto násilí a boj." Vanda: "Sice mne nikdo nikdy neznásilnil, ale často si uvědomuju, jak je partner při souloži mimo, jako nějakej stroj." Smíča: "No, nedá se říct, že by mě to nějak poznamenalo. Potom už to bylo vždycky dobrý. Možná je dobrý se dotknout dna." Shapiro: "Lidi si většinou myslej, že když se jim něco takovýho stane, že se jedná o náhodu. Faktem je, že já na náhody moc nevěřím." Devil: "Myslíš jako že si za to mohla sama?" Ožil nepatrně relaxující Devil. Shapiro: "Nejde o to, že by za to někdo byl zodpovědný." Shapiro se rozpačitě odmlčel. "Kromě nás všech." Dodal a zavřel oči. Samuel: "Taky mám ten dojem, že nás obklopují jenom zrcadlové stěny našeho já."

Manasa držela za ruku Angel a obě měli zavřené oči. Smíča: "No to se mi moc nelíbí." Shapiro: "Každý hraje svoji hru Samueli. Bude -li tvá hra dobrá, brzo se najdou

spoluhráči." Všichni se odmlčeli. Ateliérem se rozléhala tichá hudba. 11:15 Kdesi bouchly dveře a za chvíli do místnosti vpadla vymrzlá Etien. "Mám pěkně zmrzlej zadek." Postěžovala si a za chůze ze sebe chvatně strhávala šaty. Přistoupila k vaně a pustila vodu. Nechala vodu téct a zase kamsi zmizela. Vana byla ve starobylém provedení, s kroucenými nohami a mosaznými kohoutky, které měli vyčnívající růžky. Po krátké chvíli se Etien opět objevila s kouřícím hrnkem čaje. Postavila se doprostřed místnosti, šálek si přiložila k ústům a pomalu usrkávala. Pohledem přejížděla po sedících postavách. "Vy teda vypadáte." Postavila hrnek na poličku a vlezla si do vany. Ačkoliv nikdo z nich nespal, všichni měli zavřené oči. 11:32 V místnosti se objevil Péťa. Rozespale mžoural na Etien ve vaně a drbal se přitom ve vlasech. "Mohl bych udělat nějakej salát." Řekl nakonec a zase zmizel. Etien zavřela kohoutky. Mezi jejímy bradavkami se na vodě pohupovala mycí houba. 11:33 Péťa vyndal ze skříňky na zeleninu kapustu, papriku, okurku a mrkev. Chvíli hledal cibuli. Konečně ji našel a po krátkém rozvažování uloupl ještě jeden stroužek česneku. Položil hlávku kapusty na prkénko a ostrým nožem ji začal krouhat na slabé plátky. Několik kousků mu přitom spadlo na zem. Nakrájenou kapustu dával do hluboké mísy. Otevřel lednici a vyndal tři rajčata. Pokrájel je na kostičky a vložil do misky. Potom nakrájel na kolečka mrkev a cibuli. Stroužek česneku nakrájel na drobné kousíčky. Okurku loupal a potom nakrájel také na kostičky. Nakonec pokrájel na kolečka mrkev. Vyndal z police olivový olej a směs trochu zalil. Dobře ji promíchal a potom vyndal z lednice bílý jogurt. Vmíchal jej do salátu, stejně tak jako menší množství krémžské hořčice. Několik soust ochutnal a potom salát přikryl velkou pokličkou. Mísu vložil do lednice a odešel se vymočit. 11:52 Ivana s Bobem a dětmi seděli v restauraci Na Klatovské. Právě si objednávali jídlo. Za stolem po jejich levé straně seděl Milan Stočes a na klíně měl igelitovou tašku. Před sebou měl pulitr s pivem a s otupělým výrazem kouřil cigaretu. V hlavě měl prázdnotu a odevzdání. Byl na konci svého poločasu rozpadu. Stárnoucí žena ztrácející sama sebe a rozmělňující donekonečna své dětské představy o životě dospělých, probouzející se muž na prahu poznání, hotov roztáhnout stále spoutávaná křídla a vzlétnout k obloze, chlapec s očima doširoka nastavenýma neznámému světu okolo sebe, děvče, držící se úpěnlivě své křehké představy o sobě a ostatních a muž s pivem, cigaretou a nákladem nesmírné tíhy na neexistujícím svědomí. Milan zabil dvě ženy. Ivana s Bobem dvě nenarozené děti. To bylo jedno z jejich spojení a přesto ti všichni dělali jen to co bylo třeba. Někteří se za to občas nenáviděli, někteří zbožňovali, v jakési nesmyslné snaze klasifikovat či ohodnotit vítr od moře či slunce na obzoru. Blížil se konec roku. Už zase. 12:13 Ještě čtyři hodiny do setu. První Kocbeřský setting. 12:15 Péťa vešel do ateliéru a sedl si k Etien na okraj vany. S cigaretou v prstech a výrazem soustředění v obličeji vypadal, jakoby nad něčím přemýšlel. "Jde o rostliny. Rostliny vytvářejí kyslík. Takže čím více kyslíku se spotřebuje, tím více budou rostliny třeba." Vyfoukl kouř do teplé vody ve vaně kamsi k Etieninu klínu a pokračoval, jakoby mluvil do rozlehlého prostoru. "...Tím více by si jich lidé měli vážit. A tak mozek který má za úkol pečovat o plíce, aby vdechovali kyslík a vydechovali kysličník uhličitý -což je potrava pro rostliny, se snaží vymyslet způsoby, jak zvětšit spotřebu kyslíku." "Podal by jsi mi tu kačenku?" Etien ukázala na malou, umělohmotnou kačenku se

šamponem, která poklidně seděla na toaletním stolku poblíž vany. "To třeba vymyslel automobily. Automobil spotřebuje spoustu kyslíku, vlastně mnohem více než člověk." Péťa se natáhl a vložil kačenku Etien mezi pohoří jejich ňader. "Takže je moudré podporovat rostliny, protože kyslíku se spotřebovává víc a víc. A já teda říkám. Základní budoucnost lidí je v tom, aby si uměli vytvořit kyslík. Na planetách okolo nás zatím není. Ale bude nás stále víc a víc a bude třeba, jej tam vytvořit." "Kyslíku tu je poměrně dost, ale nebyla by nějaká potravina?" Zdálo se, jakoby se quickeři vraceli zpět do tohoto světa. Péťa: "Je tam salát. Chtělo by to ještě balkánský sýr." Etien: "Héj, ty saláte, neklepej mi ten popel do vody." V Etienině hlase se mísil pobavený a varovný tón. Péťa: "Neklepu ho tam, sám tam padá." Etien: "Protože ho včas neodklepáváš do popelníku." Péťa: "Vždyť tu žádný není." Etien: "Kdybys nebyl tak líný, donesl by jsi si jej." Péťa: "Vadí ti moje lenost a nebo to že ti klepu popel do vany." Etien: "Ha! Vidíš že jsem měla pravdu. Nepadá ti do vany, ale jej tam odklepáváš. Péťa: "Jen jsem respektoval tvůj popis mé činnosti, čímž nechci ani jen naznačit, že bych se s ním ztotožňoval." Etien: "Není nutné aby jsi se s ním ztotožňoval, jsi přeci jen ještě mladý a nezkušený, ale spíše by bylo dobré, aby jsi zamezil tomu, aby mi mezi nohama vířili tebou vytvořené kousíčky popela. Je to morbidní. Popel patří do urny." Péťa: "Lze být mladý a nebo zkušený. Budu vždy pro tu první možnost. To za prvé. Za druhé si myslím, že za to, co ti víří mezi nohama by jsi měla být v prvé řadě zodpovědná ty. A konečně za třetí se osobně přikláním spíše k názoru, že popel patří do země, nikoliv do urny.

"Lidský jazyk je jako meč. Lze s ním velice hbitě a jemně šermovat a to dvojím způsobem. Urputně a se silným emocionálním zatížením, nebo s lehkostí a veselou radostí zdatného šermíře." Usmál se Samuel. "Vypadalo to, že zpočátku byla řeč prostředek komunikace, ale postupem času se z ní stává něco jako umění, jako malba, hudba nebo zpěv. Pořád je to o komunikaci, ale v úplně jiné dimenzi." Shapiro si povzdechl a vstal. Postavil se před svůj obraz a mlčky na něj hleděl, jakoby se snažil o nějakou mimo smyslovou komunikaci s obrazci na plátně. 13:01 Devil se mátožně zvedá a odchází kamsi pryč. 13.02 Samuel se natáhl po sledžru a vkládá do něho bombičku s oxidem dusným. "Nešel by se někdo vysaunit?" Vanda se podívala na Manasu a Angel. Kývly na souhlas a pomalu se začali zvedat. Jejich údy ztěžka narážely na zpomalující se čas. Samuel natáhl plyn do plic. Ucítil vyčpělý zápach, připomínající poloprázdný sud s kvasící limonádou. Na kvikování nestačilo mít plyn a kvikaře. Nejdůležitější byl Time. A ten nyní rozhodně nebyl. 13.07 Etien vylezla z vany a omotala vlhké tělo do tmavě fialové osušky. Péťa odešel s děvčaty do sauny a tak v ateliéru zůstali jen Shapiro, Samuel a Etien. Etien se položila na sedačku. Ve vlasech se jí leskly kapky vody a Samuel sledoval, jak ji postupně po krku a ramenou stékají další a další, jakoby to byli nějací odvážní průzkumníci, vydávající se na výpravy do vzdálených a neznámých končin,

protentokrát ohraničených voňavými záhyby fialové osušky na prsou. Etien zahýbala palci na nohou. Samuel natáhl ruku a vložil prst mezi řetízek a vlhké lýtko dívky. Na prstu ruky mu ležel malý stříbrný Ebiteb. Nadechl se, jakoby chtěl něco vyslovit. "Vím že ho někde máš." Usmála se na něj Etien. Samuel se jí zahleděl do očí, jakoby doufal, že v nich nalezne odpověď na otázky které nedokázal zformulovat, ale které jako nelítostné krupobití zasypávaly jeho mysl a vyrývali do ní bolestivé šrámy. "Povíš mi o Ebitebu?" Zeptal se vyschlým hlasem. Etien se k němu naklonila a uchopila jeho tvář do dlaní. "Šššššt." Samuel pocítil úlevu a po tváři mu začali stékat slzy. "Amnio, bashra Athabaska. Amnio, tabu bakathar." Samuel nerozuměl slovům které Etien vyslovila, ale cítil, přímo fyzicky cítil, jak silný účinek na něj mají. Jakoby to bylo nějaké magické zaříkávadlo, kouzlo, které mu roztočilo všechny čakry a on cítil jak mu páteří vystřelil žhavý proud až do temene hlavy. Na krátkou chvíli pocítil v lebce silný tlak a pak, jako by mu ostrý meč oddělil část hlavy, cítil jak energie, spousta energie jím prochází, jako by byl jenom pouhý vodič a i když jím energie jenom procházela, cítil, jak částečky té zlaté jasné záře vstupují do všech jeho buněk, jako by starostlivá matka přišla ke svým dětem a snažila se jim vynahradit svoji dlouhou nepřítomnost. 13:20 Devil kráčel uličkou mezi domky kamsi k nedalekému lesu. Cítil, jak mu nosem do plic proudí studený vzduch a jak se ohřátý zase vytrácí do odpoledního prosincového dne. Cesta byla kluzká, takže občas mu podjela noha, ale vždy vyrovnal rovnováhu a dál kráčel jako mechanická hračka, posunující se vpřed rychlostí zhruba 5 Km/h. Devilovi bylo jedno že jej považují za muže závislého na pohlavním ukojení. Neviděl na tom nic špatného. Domníval se, že je jedno čím si vyplavujeme do mozku příjemné látky, pokud to někoho jiného evidentně nepoškozuje. Přecházel okolo křivého plaňkového plotu, za kterým byla zahrada, v jejímž rohu stál zmačkaný levný bazén z plechu a folie. Smutné stromy stáli roztroušeny po zahradě a v umrzlém sněhu bylo zřetelně vidět mnoho stop rozličné zvěře, klikatících se mezi nimi. Sex byl zcela jistě levnější záležitostí, než drogy. Podobnost byla už v přístupu Matrixu k oběma prostředkům uspokojení. Přemítal Devil, ruce zastrčené do bundy a nos zčervenalý chladem. Sex i drogy byli démonizovány, i když sex samozřejmě jako prostředek k rozmnožování populace nemohl být nikdy zcela zavržen správci systému, byl alespoň odkazován do ordinací potrhlých lékařů či do temnot manželských postelí. Drogy (myšleny látky na černé listině) se museli v té době vyrábět ilegálně, což samozřejmě zvyšovalo jejich cenu. Devil uklouzl a zachytil se dřevěného plotu. O rezavý hřeb si poranil dlaň pravé ruky. Jakoby nic nezaznamenal, kráčel sveřepě dál a dál. Matrix byl starý unavený systém, který se potácel na hliněných nohách odnikud nikam. Každý kdo se narodí, touží po lásce, v které je jeho počátek i konec. Místo toho mu strkají samé hračky, které jej mají zabavit. Nikdo se mne neptal, jestli sem na ten všivej svět chci. Teď tady jsem a všichni vědí co bych měl dělat. Spát, vstávat, česat se, čistit si zuby, jíst, chodit do práce, jíst, pít, souložit, spát, vstávat, spát, vstávat. Jsem svobodný člověk, co se nemůže ani uprdnout, aby se z toho neposral. Ovšem, můžu jít k psychoušovi, dostanu nějaký klepky a bude mi všechno fuk. Budu vykastrovanej vůl. Devil se prudce zastavil a otočil se zpět. Rychlou chůzí se vydal směrem k vesnici. Lidé kteří hovoří sami k sobě, jsou obecně považováni za blázny. Devil měl odlišnou teorii. Podle ní mluvili všichni jenom sami k sobě, někteří k tomu však potřebovali publikum. 13:35 O dva domy výše nad Samuelovým obydlím byla malá hospůdka. Dvě nevelké místnosti ve spodní části bývalého statku. Devil se posadil k výčepu a rozhlížel se po místnosti. V rohu byly kamna, v kterých praskal oheň a za nimi se točil ventilátor, který hnal ohřátý vzduch do místnosti. Devil si připadal jakoby se ocitl mimo prostor a čas. Objednal si pivo a několika doušky jej vypil.

Nedalo se říci, že by mu nějak obzvlášť chutnalo, ale nikdy nepil alkoholické nápoje pro jejich chuť, ale spíš pro jejich účinek. Dva ukrajinští dělníci, Zoša a Joša, kteří seděli v téže hospodě, si naproti tomu na pivu pochutnávali, tváře jako slabikáře, sveřepě sedíc v šusťákových soupravách adidas, před sebou cigarety, sedřené ruce se špinavými nehty a dalekou domovinu v očích. Devilovi nepřipadli nijak zvlášť pozornosti třební, na rozdíl od mladého páru, zjevně prožívajícího názorový střet. 13:40 Samuel se vydal neohroženým krokem k chladnému obydlí. Oblékl si nějaké staré šaty, vonící vlhkou plísní a s přívalem nové energie zasunul zahradní hadici opět do ucpaného odtoku. Musel něco udělat. Něco, co by mělo okamžitý efekt. V koupelně nasbíral větší množství hadrů a ty nacpal okolo hadice tak, aby voda nemohla proudit zpátky. Bez jakéhokoliv emocionálního pohnutí sledoval kousíčky nestrávené potravy, jež mu prokluzovala mezi prsty, jak se snažil utěsnit hadici v odtokové rouře. Konečně mu připadalo, že udělal pro zdar celé operace maximum a šel pustit vodu do hadice. Rychle se vrátil zpátky na záchod a rukou přidržoval chuchvalec hadrů v rouře. Cítil tlak vody, jak se snaží hadry vytlačit nahoru, mrazivý chlad vody i zápach výkalů, ale voda již nestoupala tak rychle jako při prvním pokusu. Cítil v pravidelných intervalech, jakoby odpadní roura zvracela obsah nahoru. Hadry pod rukama začali prudce stoupat a když už měl pocit, že mu vyletí do obličeje, tlak povolil, chvíli byl klid a pak opět, jakoby se nějaký vzdálený žaludek vzpečoval přijmout to co mu patří. Po zhruba deseti minutách šel vodu opět vypnout. Zatímco si umýval potřísněné ruce, slyšel ze záchodu zvuky odtékající vody. Zdálo se, že zvítězil. 13:52 Maličká sauna byla naplněna pěti nahými postavičkami. Jejich těla na sebe byla namačkána, jakoby byli sardinkami v plechové vaničce jadranských rybářských závodů. Nikdo nepromluvil. Horký vzduch odebíral myšlenky velice spolehlivě. Pokud snad v někom přeci jen nějaká vznikla, uchovával si ji pro sebe, doufajíc že se stejně tak jako přebytečná voda odpaří kůží do prostoru. 14:15 "Dobře Kačeno, já se s tebou nebudu hádat. Jedeš teda nebo ne." Devil poslouchal rozhovor dívky a chlapce u stolu za jeho zády. Dívce bylo okolo pětadvaceti let, chlapci možná o rok nebo dva více. Byl vysoký, s mohutnou muskulaturou, zatímco ona měla vše tak akorát, jak to měl Devil rád. Jeho základní pud se měl opět čeho chytit a Devil se nemohl ubránit myšlence, že pro příští vývoj situace by bylo nejideálnější, kdyby ten chlapec už konečně vystřelil a on se mohl nenásilně připojit k té dívce. Poručil si další pivo a s napětím sledoval, jak se vše vyvine. "Nejedu za žádnejma tvýma blbejma kámošema. Nech si to vytisknout ať se mě nemusíš porád tak blbě vyptávat." "Najednou jsou blbý jo? Najednou!" "Ne, vodjakživa blbý byli, jsou a vždycky budou." Devil pocítil vzrušení. Cítil v té dívce spoustu energie. Zajímala ho čím dál víc. "Hlavně že ty jsi pořád ta nejchytřejší." "Běž už prosím tě, nebo ti sežerou všechno piko a ty budeš muset vydržet celej večer sám se sebou." "Tak já du Kačeno. Seď si tady v tý prdeli, ale já ti povídám že jdu." "Běž už třeba do hajzlu ty kreténe." Chlapec se zvedl a přešel k výčepnímu pultu aby zaplatil. Na tvářích a pod nosem měl tmavé strniště měkkého vousu. Zápasnický nos byl rozpláclý po dobrácké tváři, která byla nyní stažena do nebezpečného šklebu. Devil se napil piva a vyčkával. Jakmile se za mladým mužem zavřeli dveře, otočil se k děvčeti jako by byl nějaká bláznivá marioneta. "Uvědomuju si to nebezpečí, že mě pošleš do hajzlu jako svého přítele, ale nemohl jsem odolat a ..." "Kecy, kecy kecy." Dívka se napila piva a legračně při tom zamhouřila levé oko. Devil to považoval za

dobré znamení. "To je jasný, vidíš do mě a to je to vo čem mluvím." "Vůbec netuším vo čem to mluvíš." "Ty víš, že se tě snažím sbalit a máš z toho prdel a to je to co mě zajímá, tvoje síla a energie, jsi jak nevybuchlá bomba." "Seš snad pyrotechnik?" "To teda ani ne. Ačkoliv když nad tím tak přemejšlím, tak..asi jo, teda určitě. Svým spůsobem." "Jakým že to zase způsobem?" Povzdechla si dívka a podívala se na hodinky. "Velice prostým způsobem: Nejprve svými jemnými a vycvičenými prsty naleznu tvoji roznětku." Dívka nepatrně zvedla obočí. "A dál?" Vyndala z krabičky cigaretu a prsty s dlouhými nalakovanými nehty pevně sevřela bílý válec, až na jeho konci vypadlo několik zrníček tabáku. Devil cítil, že ryba projevila o návnadu nepatrný zájem. Teď jen klidně a jistě směřovat do hlubší vody, kde bude více místa na manévrování. "Je třeba zjistit, na jakém principu funguje. Roznětka je citlivý mechanismus a při manipulaci s ní je třeba postupovat velmi, velmi jemně. Opatrně a ..řekl bych až s něžnou láskou, bych se té roznětky dotýkal, dokud bych neměl jistotu, že vím jak na ni." "Dobře, chceš mě vošoustat. Ale kdybych se měla vyspat s každým, kdo vo to má zájem, nedělala bych nic jinýho." "Nemusíme spolu hned šoustat. Můžeme si povídat." "Jasně, vo bombách a roznětkách co? Jak se vlastně jmenuješ blázne?" "Devil Kačenko." "Tak mi neřikej." "Jak ti mám říkat." "Já nevím, nějak jinak." "Seibien?" "Cože?" "Seibien." "Jak jsi na to přišel?" "To nevím, samo to přišlo." "To je ale kravina. Dobrá, co mi ještě povíš Casanovo?" Ryba se zmítala na mělčině a hrozilo nebezpečí, že vlasec se zachytí o kořeny stromů a úlovek bude navždy ztracen. "Měl jsem velikou žízeň. Měl jsem velikou žízeň po něčem, co by nějak vybočovalo z toho pitomýho stereotypního života. A pak najednou zajdu sem a sedí to tady. Já nemůžu říct nic chytrýho, protože jsem jenom takovej červ u tvejch nohou, ale ještě než mě zašlápneš, něco ti povím." "Je to nějak melodramatické." Kateřina se začala pomalu zvedat. "Není pravdou, že jde o to, abych tě tu sbalil. Jde jen o naši komunikaci. Proč myslet na to, co z ní nakonec vzejde." "Zvláště když je velice pravděpodobné, že z ní vůbec nic nevzejde.“ Kateřina chvíli o čemsi uvažovala. „Tak jo, dáme jedno pivo. Času je najednou nějak dost." "Seibien, máš překrásné vlasy." Devil se zlehka dotkl jejich kadeřavých hustých vlasů kaštanové barvy. "Čtvrt století s nima žiju, takže o nich už něco vím. Ušetři si námahu." "No moc mi to neulehčuješ." "Tsst. Od toho tady nejsem. Mateřská školka je nahoře u fabriky, tady je hospoda...nebo co to vlastně je." "Bydlíš tady někde poblíž? Já jsem tu na návštěvě. Ve skutečnosti jsem z Prahy, ale nech si to pro sebe, lidi na vesnici nemaj Pražáky rádi." "A proč já bych měla bejt vyjimkou?"

"Ty sem přeci nepatříš, no možná jsi se tu narodila, možná jsi tu vyrostla, možná tu i umřeš, ale žít by jsi mohla kdekoliv." "Seš nějakej chytrej ne? Že zrovna na mě se všichni chytrolíni musej jít vyzvracet." Devil cítil, že ryba je již umístěna na háčku, ale také si uvědomoval, že každý neopatrný pohyb by mohl celou akci narušit, nebo dokonce náhle ukončit. Kateřina si uvědomovala, že její hra na dominantní samici je úspěšná. Houževnatý Devil, ten stroj na sbližování, nesl všechny ty šťouchance s nonšalancí a grácií. Jeho sklenice se plnila nahoru ke svému okraji a Kateřina zvědavě mhouřila své levé oko, přemýšlejíc, co se asi bude dít až začne přetékat. Zatím Devil stále ještě doufal, že nakonec bude tím, kdo svou vytrvalostí bude slavit úspěšné završení odvěkého boje dvou základních energii. Pravdou je, že Devil netušil, že není lovcem ale kořistí. Ale nebylo třeba aby to věděl. Důležitý je vždy výsledek, ne tolik již to, jak jsme k němu došli. Pomyslela si svěřepě Kateřina a napila se hořkého trutnovského Krakonoše. Nemůže být na škodu přidat trochu na opilosti. Ostražitost polevuje a vše se tím urychluje. Víme – li co a kam, není nic jednoduššího, než to vykonat. "Povím ti tajemství Devile. Nemám ráda chlapy. Připadaj mi moc hloupý. Né že by ženský hloupý nebyli, ale aspoň si vo sobě nemyslej jaký jsou bohyně. Samozřejmě že já jsem vyjimkou. Já jsem teda k popukání, ale jinak? Stačí jim trochu drobásků, trocha té pozornosti, dárečky, ta nepojmenovatelná, ale dobře hmatatelná síla kdesi mezi nohama..." "Klameš tělem. Jo, jsem jenom hloupej chlap, ale ne zas tak hloupej. Vidím přeci už tvoji hru, jenom nevím odkud kam hraješ :-)) " zazubil se Devil. Nezbylo než přistoupit k variantě 1A. Kateřina se zvedla a naklonila se nad Devilem. Nechala tělo mírně komíhat. "Víš co si myslím?" Devil si uvědomoval, že se jedná pouze o řečnickou otázku, ovšem i řečnické otázky si v dnešní době žádají řečnické odpovědi. "Celou dobu se to snažím uhodnout." "Vůbec nic. Já si vůbec nic nemyslím a čím dýl to potrvá, tím se budu cejtit lepší." Kateřina vyšla ke dveřím. Krok měla jistý, i když poněkud toporný, ale to mohlo být pouze zdání Devila. Devil zaplatil a vyšel ven za Kateřinou.

Finále I.
Pro Kateřinu to byl riskantní manévr, mohla Devila ztratit, ale byla to zkušená lovkyně a zisk, který by se mohl dostavit, pokud manévr vyjde, převýší jeho ztráty, pokud nevyjde. Občas člověk musí učinit odvážný manévr, jinak skončí jako sběratel odlesků, opadávajících jako stříbrné šupiny z tělíček (odvážných?) vánočních kaprů. Jo, jsou lidi co v těch šupinách vidí příslib příštích dobrých časů. Kateřina v šupinách neviděla vůbec nic. Ale z určitého důvodu potřebovala Devila a měla ho tedy mít. Kateřina vyšla před Hospodu. Byla tam hromada ztvrdlého sněhu. S tlumeným křupnutím do něj klesla. Devil vyšel z hospody a spatřil sedět Kateřinu v závěji. Přišel k ní a mlčky ji podal ruku. Nechtělo se mu bojovat. Chtěl se stulit do teplé náruče...nebo… Bůh ví co vlastně chtěl. Seibien uchopila nabízenou ruku. Byla v ní síla a teplo. Uchopila Devila i za druhou ruku a přitáhla svétělo za ním nahoru. Najednou stála na krátkou vteřinu těsně u Devila. Otřela se o něj, jak se jej snažila obejít.Devil ale pevně držel její ruku. Kateřina se zastavila a pohlédla Devilovi do očí. Devil viděl na krátkou sekundu oči chycené laně. A pocítil soucit a lítost. Seibien uviděla to co vidět chtěla a pocítila uspokojení. 15:15 Samuel stál v kuchyni v Shapirově domě. Právě vylezl z vany, kde si dopřával vzkříšení. K tomu je dobré mít co největší vanu. Samozřejmě že smaltovaná má své přednosti. Napustíme ji vlažnou vodou a to vrchovatě. Pak se svlečeme do spodního prádla, nejlépe je mít ponožky (doporučuji froté), dále jégrovky (ten slabší model, žádné vrstvy bavlny) a tričko ze stejného kompletu. Takto připraveni, se pomalu noříme do vody. Představujeme si, jak navzdory svému

rozumu, navzdory svým zkušenostem, své moudrosti, svým instinktům a normám Matrixu, navzdory tomu všemu lezeme oblečení do vany a to jenom proto, že je to naše rozhodnutí, že jsme se rozhodli očistit se od těch všech nesmyslů, co nám stále každou vteřinou znova a znova předkládá náš pán a stvořitel..ať již ho za tím vším vidíme nebo ne. Pozor, to ovšem není všechno. Jakmile je prádlo promočené, je třeba jej strhat a naházet do připraveného kbelíku z umělé hmoty. Plechový bych neradil, nechává fleky. Přichází další fáze. Opět se noříme do teplé vody, nyní však již zcela volní a svobodní, nazí tak jako při svém zrození. Zacpeme si tedy nos a ponoříme se pod vodu. Potopíme se. Naše plíce jsou naplněné vzduchem a my nasloucháme šumotu své vlastní krve. Je to skutečně napínavá zábava, jste - li tím za koho vás mám. Samuel sebou trhnul. Měl pocit, jakoby k někomu hovořil, ale zdálo se, že v kuchyni je sám. Uvařil si čaj a posadil se ke stolu. Malou lžičkou se snažil z kousku citronu vymačkat co nejvíce citronové šťávy. Ostražitě se podíval, nemíhá -li se i okolo jeho hlavy nějaká ta lžička, kterou se někdo snaží vytlačit z něho... bůh ví co by se to vlastně z lidí dalo vytlačovat...Nic jej nenapadalo. Bolelo jej na plicích, při každém nádechu. "Nejsem moc dobrý vládce svého vesmíru." "Jak jsi na to přišel?" Do kuchyně vstoupil Shapiro. Zaslechl Samuelova slova. Věděl jak na to Samuel přišel, ale to je onen těžký úděl lidí, hovořit, pohybovat se v kruzích a spirálách, stále dokola, výš, níž, stále dál a dál. "Nikdy nevíme úplně přesně, co si od toho života vlastně slibovat." "Jo, čím míň si slibuješ, tím víc můžeš dostat ne?" "Ne, jenom když si nic neslibuješ, můžeš něco opravdu dostat." Shapiro si z lednice vyndal salát a trochu ochutnal. "Hmm. Myslím že tam chybí kroupy."

7. Kobylky
Mojžíšova 10 "...kdo všechno má jít?" Mojžíš odvětil: "Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu." Druhá Mojžíšova 10:8,9 15:35 "Povídám ti Kateřino! Věř mi a já tě vyvedu z tohodle slzavého údolí." Devil se podivil, co mu to vytrysklo z úst za sentimentální blábol. "Co to kecáš ty magore? Jaký údolí? Já jedu na horský dráze ty máčko, co si myslíš, nejsme leckdo..." Zbytek věty zanikl v heknutí, neboť Seibien uklouzla na ledové krustě. Strhla s sebou Devila a ten ji loktem vrazil do nosu.

"Auu! Ty kreténe, vždyť jsi mi rozfláknul nos ty čuráku jeden pitomej, hovado zkurvený... " Proud nadávek plynule pokračoval, zatímco Seibien lovila z kapsy kapesník. Bohužel tam žádný nebyl a ona si to pomalu začínala uvědomovat. "Ježíš promiň Katko, mě to fakticky strašně mrzí, fakt za to nemůžu, vem si kapesník...teda jestli ti nevadí.." "Nojo, nojo, zavři tu klapačku. Jsem to ale kráva. Pomoz mi na nohy člověče." "Jasně Kačko. Se rychle sbíráš." Usmál se Devil. "Taky ti ještě můžu dát do zubů, tak se moc nekřeň." Devil pomohl Seibien na nohy a oprašoval z jejího oblečení kousky špinavého zmrzlého sněhu. "Tam (!) žádnej sníh nemám." "Myslel jsem že jo." "Dobrá, tak jsi se ukojil a můžem teda jako jít dál?" "Jasně. Takže jak ti říkám, nedělej žádnej velikej rozruch, jdou do tripu a kdyby věděli, že jim tě tam přivedu, tak by mi přivřeli kyslík, to ti garantuju. Bacha, tam je led."

"Najednou máš voči jako rys co? A co tam vlastně budeme dělat mi dva?" "To byla otázka?" "Co by to mělo sakra bejt? Neslyšels otazník?" "Nebyl jsem si jistej." "Tak teď si jseš jistej?" "Jsem si jistější." Devil se zastavil. Promiň, na co jsi se to ptala? Měl bych ti říct o tom, že jsem vyléčenej alkoholik, pokud jsem to už neudělal." "Nevypadals na vyléčenýho. A proč mi to povídáš? CO s tím jako mám dělat já?" "Nevíš?" Devil se potutelně (odporné slovo) zasmál. "Cože?" Seibien se nechápavě zastavila před brankou Shapirova domku. "Už jsme tu." Devil pohlédl na Seibien."Proboha, ty máš ránu. Musíš se umejt a tak... Jdeme." 15:50 Panjabi MC hráli a zpívali skupině poskakujících lidiček. Devil a Seibien stáli a hleděli na nahá tělíčka, poskakující po koberci. V první chvíli se Devil vylekal, že je to následek jeho porušené abstinence, ale pak si uvědomil, že prostě jenom tak blbnou a tak shodil šaty a připojil se. Nohy se mu zapletli do sebe a padl čelem na kohoutek od vany. Svalil se na zem a zůstal nehnutě ležet "Je mrtvej?" Ozvalo se zvědavě od dveří. Pohledy všech sedmi lidiček se stočili jedním směrem. Vzápětí se jako kyvadlo obrovských hodin opět přemístili k Devilovi. "No to by byla ale hodně blbá smrť." Poznamenal Péťa a sáhl Devilovi na krk. "Nějak divně funí, o čempak se mu asi zdá." Etien mu podložila hlavu polštářem a ohmatávala obrovskou bouli na čele. "Neměli bychom mu tu bouli zamáčknout?" Vanda byla na všech čtyřech, nevědoma si své nahoty. Jakoby to byl nějaký nový druh živočicha, člověk nevzpřímený, či tak nějak podobně. "Proč jako?" Smýča naproti tomu seděla na bobku, jakoby dělala potřebu, ale se tak nedělo. "No až se probere, bude ho to srát." "Že má bouli?" Smýča se rozhlédla po ostatních. "Nemá někdo cigáro?" Ostatní se tedy podívali, ale nikdo u sebe cigáro neměl. "Já mám." Seibien se pohnula ode dveří a podala cigaretu Smýče. "Díky." Smýča se otočila na Vandu. "Vždyť si ji sám udělal, asi k tomu měl důvod nebo ne?" "Myslím že byl jenom ožralej." Vmísila se Seibien do hovoru a usedla na malou židličku s brokátovým čalouněním, ve tvaru koňského sedla. Sědělo se na tom dost nepohodlně, ale boleli ji nohy a tak.. "Ovšem, i k tomu měl jistě důvod." Přikývla Smýča. "Ví někdo jaký?" Samuel stál s rukama na prsou, s přirozeně scvrklým penisem, ukrytým v houštině tuhých kroucených chloupků. Po chvilce ticha se ozval Shapiro: "Takže tím bych tuto záležitost odložil na později a ..." Oči všech se otočili k Seibien. "Dala bych si něco k snědku, nějak mi z toho mordu vytrávilo." Její hlas poněkud ztratil na sebejistotě. "Kuchyň je tvá děvče." Shapiro mávl rukou a vydal se pro trip. "Seibien." Hlesla ve dveřích Seibien a podivila se, jak zlehka jí to jméno vyšlo ze rtů. 16:00 Seibien vstoupila do kuchyně. Proboha, co je to za magory? Připadala si, jakoby upadla do nějakého podivného snu. Kuchyň byla zřejmě ze dřeva, nebo se tak alespoň tvářila. Seibien přiklekla k troubě, zabudované do dřevěné "jakoby" starožitné skříňky, aby se podívala na svůj obličej. Viděla krvavé skvrny po úderu Devilova lokte, takže si musela přiznat, že vypadá, jakoby jí právě přejel opilý cyklista. S tím počítala. S čím nepočítala, bylo přijetí, jakého se jí dostalo. Jakoby tam nebyla a zároveň byla mnohem víc než kdekoliv před tím. Buď se zbláznila, nebo se zbláznili

oni..oni všichni sedm...ehmm. Otevřela podlouhlá dvířka, která byla po levé straně skříňky, ve které byla umístěna trouba. Nic tam nebylo. Otevřela tedy dvířka, která byla umístěna po pravé straně trouby. Chvíli hleděla na obsah...Ovšem že tam nic nebylo, ale konečně - napadlo jí -co by tam tak mohlo být? Je to všechno jenom kulisa jejího snu. Obrátila se k lednici. Otevřela jí a hleděla na obsah. Neměla hlad, chtěla se jen dostat z té divné společnosti, ale zase nechtěla odejít. Ne že nechtěla, nemohla. Nechtěla si to přiznat, ale ONA nemohla odejít, i kdyby chtěla, jako že hodně chtěla. Snad tu nebudou pořádat nějaké orgie, na to teda nemám. Pohled jí padl na rybí salát v majonéze. To jo, to je docela antierotické. Popadla vaničku a začala hledat nějaké pečivo, protože tak už to lidé mají ve zvyku. 16:10 Seibien seděla u stolu a lžičkou nabírala mrtvé rybí kousky a vkládala je do úst. Dobře jí tak. Co o Kateřině? CO BY o Kateřině! Aristrosesters, jak znělo její pravé jméno tu byla již stotřicetšestkrát. To je již docela slušný pokus o to, jak postoupit do dalšího kola bez ztráty zeměgrálu. Zeměgrál je samozřejmě trofej, kterou není jednoduché získat. Je k tomu třeba mnoho vůle a sebezapření. Neochvějné bdělosti a talentu a bla bla bla. To je ovšem pouze propaganda. Ve skutečnosti se všeobecně má za to, že je k tomu třeba zhruba takové úsilí, jakou vykonává špalek dřeva, jenž je soustružen na soustruhu vesmírného stvořitele. Aristrosesterso (nejedná se o ženu ani o muže, neboť duše nerozděluje otázka pohlaví), tak jako ostatní duše urputně smývá svoji minulost, hrubou energii vzniku a směřuje k jemné energii bytí. Každý život je nadechnutím, pozornou činností, jakou provádí řezbář, zaobírající se určitým detailem na svém výrobku. Když je čas na celkový pohled, je tu smrt a pohled na celek. Vidíte to, co jste při pohledu na detail neměli možnost spatřit. Určíte si směr cesty a hurá, znovu do té piplačky. Je to něco jako golf. Takový Samuel (Haask) je tu po třistasedumdesátšesté a i když je tu naposled, nedá se říci, že by pospíchal. A tak tedy Aristrosesterso, abychom se vrátili k této zajímavé bytosti, zapředlo vlákno v rodině polské a ruské národnosti. Pocity při psaní tohoto textu se měnili. Cítil jsem vnitřní sílu a jakousi distanci od psaného… Méneznámé a nové JÁ sílilo.. Kdysi dávno tomu bylo, co Stanislav Grega jako mladý revolucionář přispěchal do Československa na pomoc pracujícímu lidu. Lid příliš nepracoval, věčně jenom diskutoval o nějaké té svobodě slova a..a..demokracii a socialismu s lidskou tváří (?) a vůbec se netvářil moc přívětivě na někoho, kdo se žene až bůhví odkud se samopalem v ruce a tankem pod zadkem. Joo, my Russi, veliká země. Když veliká země šlápne na nohu malé zemičce, trochu to zabolí. Ale tak jako zanikla dávná říše Mayů, zanikne jistě i velká, jakož i ta malá zemička, tak proč si dělat těžkou hlavu a neužít si toho co máme? Stanislav...Pardon, ještě si odskočíme do Kocbeře, jak to tam právě teď vypadá.. 16:20 Seibien Gregová otevřela dřevěná dvířka komody, visící na stěně. Dvířka byla vyplněné latičkami, které měli mezi sebou asi desetimilimetrové mezery, takže bylo vidět dovnitř. Seibien tam zahlédla povědomé tvary. Vyjmula hladkou hranatou lahev s pestrobarevnou etiketou a položila ji na dřevěnou plochu. Nahoře na skříňce bylo maličké laťkové zábradlíčko a za ním několik sklenic. Seibien jednu sundala a posadila se zpět ke stolu. Stůl byla dřevěná hladká deska, stojící na čtyřech nohách, obložených modrobílými dlaždicemi. Na okraji stolu bylo na vyřezávaných nožičkách vyvýšené pódium, na které položila Seibien lahev. Nalila si a vypila sklenku naráz. Cítila jak jí tekutina sežehla hrdlo a pak se rozlilo příjemné teplo žaludkem a tím vším okolo. Zavolat nyní Honzovi a s pomocí jeho žárlivosti jej vrátit do stavu podřízenosti se nyní již

nejevilo jako až tak dobrý nápad. Ti tam vedle byli jak z jiného světa a bůhví co by se tu ještě semlelo. Stoupla si a mírně vrávorajíc se vydala na výpravu za šílenstvím v přímém přenosu. ...Než tam dojde... Stanislav vysoukal své štíhlé tělo z poklopu tanku. Bylo evidentní, že ti lidé se na něho zlobily. Netušil, proč se na něho zlobí. Necítil k nim žádnou nenávist, nechtěl jim ublížit, ale viděl jejich strach a věděl, že strach je bratr násilí a agrese. Stanislav uměl česky. Jeho předkové pocházeli z této země a on se těšil, že těm milým čechům pomůže svou češtinou k tomu, aby pochopili, že on je stejný člověk jako oni, stejně je zmítán větrem jako letní obilí, stejně hlazen paprsky zapadajícího slunce a to bez záruky lepšího rána. Otevřel ústa. Měl připraveno něco jako uvítací řeč. Všude byl však hluk a hřmot, dým se převaloval okolo v dusivých chuchvalcích a on němě hleděl do těch nenávistných tváří, které ho neviděli. Viděli kohosi úplně jiného, kohosi imaginárního, na koho nedosáhli a proto musel posloužit on. On tu fyzicky byl a tak zlost mohla vybuchnout do girlandy osvobození. Krátkých okamžiků pseudovítězství a euforické bojovnosti s podvědomou vírou v to, že přeci jedni lidé nebudou střílet na jiné lidi, když vlastně proti sobě navzájem nic nemají. "Přátelé..." Ve chvíli kdy Stanislav promluvil, student Jan Palach mrštil lahví piva proti mocnému nepříteli a zasáhl jej přímo do spánku. Stanislavovo tělo se zlomilo přes okraj tanku. Stanislavovi přátelé, dá -li se spolubojovník ve zbrani takto nazvat, netušili co se tam děje, ale usoudili, že je to něco nepěkného. Prudce se .....Pardon, už je tam.. 16:22 Seiben se rozhlédla po místnosti a rychle couvla nazpět. Cosi ji vyděsilo. Možná to byla zlatá záře, která zdálo se vycházela ze skupinky lidiček, co tam nazí polehávali a poposedávali, možná to byla vzpomínka, dejavu, že to všechno přeci už kdysi zažila, viděla, prožila. Nervosně přešlápla a vydala se k vaně, aby se omyla. V místnosti bylo ticho a teplo. Připadala si, jakoby tu byla úplně sama. Svlékla si tričko a opatrně si opláchla krev a bahno, kterým byla potřísněna. Nikdo jí nevěnoval pozornost a čas se ne a nezastaví. Ale nechme Seibien a zpátky k Aristrosesters. To už předlo svoje vlákna tak, aby vše probíhalo tak, jak by probíhat mělo. Již v té chvíli, kdy se tank s přečnívajícím Stanislavem prudce rozjel dopředu a cukl sebou jako kdyby jej někdo nakopl do kouřící zadnice, jo jo, již v tom okamžiku, kdy Stanislavova hlava s cvaknutím klepla o pevný pancíř. Ano. Již v té chvíli. Zbyněk Kočvář přijel do Prahy protože byl zvědavý. Zajímal se o politickou situaci, jako se jiní lidé zajímají o vývoj fotbalové Play off. Rozhodně netušil, že mu splašený tank přejede levou nohu. Možná že kdyby to věděl, kdyby věděl že se to stane, možná že by do Prahy raději nejel a tím by narušil běh událostí, což by mohlo mít vážné následky. Proto je velice dobře zařízeno, že nevíme co nás čeká a nemine a je lépe věřit tomu, že na to máme jakýs takýs vliv. Zbyňkovi Kočvářovi bude amputována levá noha až ke kolenu, dostane invalidní důchod a zbytek života bude trochu zaujatý proti všemu ruskému, či sovětskému, neboť vždy a za všech okolností bude vědět, že kdyby mu tenkrát v osmašedesátém nepřejeli tu zatracenou hnátu, kde mohl už být, co mohl dokázat. Zatím se svým životem nebyl prostě spokojen a nyní, v této chvíli bychom -kdybychom chtěli -mohli spatřit Zbyňka, jak sedí u benzinové pumpy se dvěma stojany, v jedné malé vesničce ve východních čechách, jmenující se Kocbeře. Zbyněk Neměl rád Stanislava, otce Seibien, ačkoliv nevěděl, že byl v tom tanku co mu přejel nohu a lze se s úspěchem domnívat, že kdyby to věděl, jeho nenávist by se ještě prohloubila. Copak ještě…hmm… Ano, Zbyněk Kočvář zplodil syna Roberta. To není na jeden lidský život málo.

Nuže Stanislav svoji misi přežil. Dokonce si tu našel děvče. Sice se ukázalo, že to je děvče polské národnosti, ale to byl nedůležitý detail. Pracovala v Kocbeřském textilním závodě Tiba. Když se tam Stanislav na konci řijna roku 68 vyskytl, aby tam upevnil kázeň a pořádek, byla tam, pracovala tam a proti vojáčkovi co uměl česky málem lépe než ona, vůbec nic neměla. Něco důležitého o Stanislavovi. Byl to panic. Nebyl ošklivý, ale prostě se ještě nenašla taková, která by mu popletla hlavu. Nenašla se proto, protože v celé Rusi se nevyskytovala. Vyskytovala se na jednom jediném místě a sice v Kocbeřském závodě Tiba, výroba textilního čehosi. Jmenovala se Agniežka a měla krásné dlouhé vlasy. Ale nešlo o vlasy, šlo o to, že jedna a jedna jsou dvě a dvě a dvě čtyři a to je matematika a život je taky matematika a kdo to neví, je na tom hůř než ti co to už dávno zjistili. Agniežka a Stanislav byli jako Robinson a Pátek na pustém ostrově. Domorodci byli prakticky neškodní, neměli zálusk na jejich skalpy, Praha byla daleko a na podhorské vesnici se až tak moc nežilo problémy národní identity. Nejprve se narodil syn Jiří a když se narodila Kateřina, byla vlákna již dávno utkána a vše bylo připraveno na cestu pro zdárné splnění všech úkolů, jež si Aristrosesters vytyčil. Takže všechna ta příkoří jež se Kateřině děla, byla jejím vlastním osudem, který si sama zvolila a tak odložme lítost nad ústrky a odporem, který k ní část xenofobních obyvatel malé vesničky pociťovala. Kdyby tak nečinili, narušovali by její vlastní plán, plán jež jí měl zajistit věčný život. Můžeme si prozradit (proč ne) že Devil je pro Kateřinu důležitou osobou, může jí velice pomoci. Ona je nyní žabička, kterou musí políbit princ. Ale kterému že to princi by se chtělo políbit oslizlou žábu? Navíc o vláknu, jež bylo dávno již upředeno, ego Kateřiny nesmělo mít ani potuchy. Ego Kateřiny pracovalo tak jako všechna lidská ega. "To chci to chci a tohle také chci." Jen její duchovní srdce, duše ukrytá kdesi hluboko v každé lidské bytosti vědělo, co je jí třeba a nikam nepospíchalo, neboť čas je pouhá iluze lidských bytostí. Kateřina se velice dlouho domnívala, že aby dostala to, po čem touží (po čem že to touží?), musí pro to něco udělat. Kolik lidí trpí stejným bludem. Běhají po louce života a kombinačkami vytahují stébla trávy ve strachu, že bez jejich snahy by tráva nevyrostla ke kráse jejich i těch ostatních.

Trest začne od chrámu
Vidění muže v lněném šatě. Věrní Hospodinovi jsou na čele označeni znamením, ostatní propadají záhubě (Ezechiel 9) Seibien za sebou náhle uslyšela nějaký šramot. Prudce se otočila. Devil se neohrabaně zvedal ze země. "Co se to...kde..kurva to je bolest." Nevypadal příliš spokojeně. "Buď rád že žiješ ty tanečníku." Zašeptala Seibien. Oblékla si tričko a přišla blíž k Devilovi. Ten stál rozpačitě tak jak jej bůh stvořil a rukou si držel čelo. "Není to nějaký znamení?" Zašeptal napůl spiklenecky. "Jo, že bychom si měli udělat kafe." Seibien jej uchopila za paži a vedla jej do kuchyně. "Počkej, to sou moje..." Devil se ohnul pro kalhoty. Za chůze si je nemotorně oblékl a přicupital za Seibien do kuchyňky. "Už si klidně můžeš pustit tu hlavu, nikam ti neuletí." "Tím bych si nebyl tak jistej. Neumíš si představit, jak tě taková šlupka do hlavy probere. Jak se to tak mohlo stát?" Devil se posadil ke stolu a nervózně se popotahoval za chloupky na prsou. Jakoby se k čemusi odhodlával. Sledoval jak Seibien zkušenými pohyby připravuje kávu a několikrát si odkašlal. "No?" Poznamenala Seibien, aniž by se otočila. "Chtěl jsem se ti k něčemu přiznat." Hlesl Devil. Princ se chystá políbit ošklivou žabičku, která ušla smrti upálením na cestě mezi Kocbeří a Rábišem, poté co o chlup unikla smrti na okraji lomu, při lovecké akci bláznivého Norberta. "Proč?" Odpověděla lhostejně Seibien. "Cože? Jak..No..Víš tedy.."

"Nějak tě ta rána vychýlila což? A jakpak se pane jmenujete?" Seibien se krátce usmála. Otočila se k Devilovi, zatímco kávovar se suchým chrchláním vyplivoval tmavou tekutinu, kterou lidé obyčejně pily, když nevěděli coby. "Chci říct, že si se mi líbila a tak..tak jsem prostě jsem si jenom myslel, že bych si s tebou jako mohl užít, sbalit tě, ulovit tě, pomilovat a..." "No a proč mi to říkáš? Dyť to z tebe stejně bylo cejtit na sto honů, ten tvůj neukojitelnej chtíč." "Já nevím..musím. Najednou je mi z toho tak nějak na blití víš?" "To bude nejspíš otřes mozku." Seibien pokrčila nos a otočila se zpět ke kávovaru. "Najednou si připadám jak nějakej hnusnej chlupatej pavouk, co čeká až se mu moucha chytne do sítě, aby ji mohl omotat a sežrat..." Devil se zajíknul. Seibien stála zády k Devilovi a hleděla na své prsty, položené na kuchyňské desce. Bylo ticho. Káva se překapala a kávovar se opět ponořil do mlčení. Vyndala ze skříňky dva hrnečky a nalila do nich kávu. Otevřela lednici, chvíli něco hledala a pak vyndala dvě maličkatá mlíčka do kávy. Chvíli hledala cukr. Vše přenesla na stůl k Devilovi a sedla si naproti němu. Devil sledoval hladinu kávy a slabě se zachvíval po celém těle. Seibien hleděla na Devila a cítila že má na výběr. Držet se nebo se pustit. "Je tady..eh" Seibien se zadrhl hlas.."nějaký klidný místo?" "Nahoře je podkroví pro hosty.." Devil krátce pohlédl na Seibien. "Já myslím, že bychom tam měli zalézt Devile." Pokývala hlavou Seibien. Nahoře bylo přítmí a ticho. Jen z venčí sem občas dolehl štěkot nějakého svědomitého ochránce majetku a pak už jen vítr, co se smekal po střeše, jako nervosní lyžař po alpských vrcholech. Stulili se k sobě a v tu jednu jedinou chvíli cítili oba totéž. Touhu po bezpečí, touhu po lásce, cosi co si člověk pamatuje z dětství a co pak marně hledá celý život. Jako by právě po dlouhé a hrůzyplné plavbě v rozbouřeném moři na křehké bárce dorazili ke klidnému a bezpečnému ostrovu, kde jsou jen oni sami, žádný ze stínů minulosti mezi nimi není, je jen tato chvíle a ty další a další...A jak se Devil tisknul k Seibien, začala cítit, jak z jeho prsou vychází teplo, které do ní proniká a celou ji omývá, cítila jak se doslova koupe v jakési očistné lázni... náhle ji vytryskly slzy a ona pocítila obrovskou úlevu. Jakoby odhodila tu tvrdou a neúprosnou Kateřinu, toho muže, který v ní vždy získával vrch a uvolnila pouta té křehké Seibien, jež v ní tak dlouho volala po lásce. Obě tělíčka se otřásala vzlyky, které byli společností považovány za projev slabosti. Na plačícího člověka hledíme jako na něco nepatřičného, pláč je třeba okamžitě zastavit, zrušit, rozptýlit. Ale teď v této chvíli tu nebyl nikdo, komu by jejich pláč vadil, kdo by jej chtěl rozptylovat, nebo zastavovat. Devil ani nepostřehl, že jeho penis pronikl do Seibien. Bylo to tak přirozené, jako když oblaka plují po obloze. Seibien se z úst vydral úlevný vzdech odevzdání a pak už nebylo nic co by bylo možné obsáhnout slovy lidských bytostí. Šťastnou cestu Aristrosesters, šťastnou cestu Hotkathes. Najdou – li se dvě duše které k sobě patří a naleznou dostatek odvahy k tomu aby se vzdali své minulosti, už je nic nerozdělí.

Křižovatka
25.12.2002 Pardubice

Lucie vystoupila z vlaku a zamířila k východu z nástupiště. Prodírala se davem lidí. Náhle ucítila, jak jí kdosi zatahal za rukáv semišového kabátu. Otočila se a uviděla tvář, kterou neviděla mnoho let. Ta tvář zestárla, změnila se, ale ona ji ihned poznala. Ztuhla a nechápavě hleděla do čistých modrých očí. Lidé okolo se prodírali dál, neurvale do ní vráželi, ale ona viděla jen tu hloubku modrých očí, očí které nikdy nezmizely z její paměti. Oči, které se jí navždy vryli kamsi hluboko do srdce. Ty oči patřili otci Devila. Muž s modrýma očima se usmál a nesměle ji zatáhl ještě jednou za rukáv. „Máš chvíli čas?“ Jeho hlas jí zněl stejně měkce a vlídně jako kdysi, v tu jednu jedinou noc, kdy se spojili ke zrození jejich syna.

„Já…jistě…kde se tu bereš?“ Přiškrceně promluvila. „Měl jsem tu nějaké vyřizování, za půl hodiny mi jede vlak do Hradce, nezajdeme si na čaj? Nebo tak…“ Dodal nejistě. Lucie se snažila rozeznat pocity, které se jí zběsile zmítali v mysli. „Jistě, ráda.“ Usmála se a bezradně se rozhlédla nádražní halou. „Tam.“ Mávl rukou muž směrem k restauraci. Lucie se zmateně vydala za ním. Jeho chůze byla klidná a pravidelná. Ona si připadala, jakoby za ním jen nemotorně cupitala. Třicet minut po třiceti letech. Bude to málo nebo příliš mnoho? Usadili se u stolu se špinavým ubrusem, všude okolo byl chvat a zmatek, ale Lucie nic z toho nevnímala. Vměstnat třicet let do třiceti minut není jednoduché. Zatímco spolu přerývaně hovořili, Lucii neustále vířila hlavou myšlenka, má či nemá – li muži sedícímu naproti povědět o tom, že spolu mají syna. Minutu za minutou stále řešila toto zdánlivě jednoduché dilema. Čas zběsile utíkal a ona stále netušila, jak se rozhodnout. Když byl kdesi daleko, vzdálený a nedostupný, bylo to snadné. Ale nyní sedí zde, metr od ní. Nevěděla co je správné. Bylo nutné, aby rozhodla za člověka, který měl již za chvíli odejít. „Budu muset jít.“ „Já vím.“ Lucie hleděla do modrých očí. Teď je poslední možnost. Blesklo jí hlavou. Valerián se zvedl. Podal jí ruku. Lucie sklopila oči a vložila jeho ruku do napřáhnuté pravice. Ucítila silný stisk. „Přeji ti mnoho štěstí.“ Valerián se zkoumavě zahleděl na Lucii. Měl podivný pocit, jakoby se stále odhodlávala něco mu sdělit. Mohl se přímo zeptat, ale nechtěl jí uvádět do rozpaků. „Sbohem Valeriáne.“ Lucie se konečně usmála. „Jsem moc ráda, že jsem tě potkala.“ Valerián ještě nerozhodně přešlápl a pak se vydal k východu z restaurace. Když zmizel ve dveřích, Lucie ucítila, jak jí po tváři z levého oka vytryskla slza. Cítila, jak jí pomalu stéká k levému koutku úst. Setřela ji hřbetem ruky a ucítila její slanou chuť.

8.Temnota
"Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota, že se dá nahmatat." (Druhá Mojžíšova 10:21) 18:00 Když si vezmu trip, vůbec nic se neděje. Padam padam, nic se pořád neděje. Kolikrát i hodinu se nic neděje. A potom jakoby růžovoučký nádech červánků, co vidíte mezi listy stromoví na prohřáté pasece kdesi daleko od lidí v horské kotlině s vůní čerstvě posečené louky…. nebo něco podobného ucítím a sundávám čepici, protože cosi přichází. Radostně přijímám bolest táhnoucí se od třísel k levému koleni, protože vím, že je to průvodní znak, směšná splátka bezúročného úvěru od čehosi či kohosi. Mé tři mozky se sjednocují, vidí neviděné a cítí necítěné, realita mizí a já jsem jako malej kluk, co ho zavřeli v cukrárně. Trochu se bojí že tam zůstal, ale hodně a hodně se těší, jak si to užije. 19:45 :-)) 19:35 :-)? 19:00 :-))?? 19:05 Podívám se po ostatních a vidím že pracují, mozky jim pracují, kolem hlav se jim míhá aura, je to jako když se prolomí ztrouchnivělá stará přehrada, umělý výtvor kohosi, společnosti, rodiny, kohokoliv kdo měl tu moc a stvořil zábranu mezi levou a pravou částí hemisfér. Voda se valí a valí,

je to příboj a je to rafting složitým labyrintem mysli. Někdo to nemá rád, já to miluju. 19:55 Nikdy jsem neprožíval na tripu nějaké vidiny, halucinace nebo snové děje, jsem prostý a praktický člověk. Prostě jsem jenom z trabanta sednul do porche a jako malý chlapec jsem se s toho radoval. Jenomže Yunivers není jen zábava, ale také práce. A tak alespoň v mém případě ke každému tripu patří nějakej průser. Vyrovnej se s tím človíčku, co tě nezabije to tě posílí... 20:25 Jsem zase doma. Houm, houm, říkají moje rty. Už se nedá nic dělat, je to jako když skočíte z mostu. Když už letíte, nic s tím neuděláte. Můžete to jen pozorovat... Často jsem četl, že někdo pozoroval sám sebe, ale nikdy jsem si neuvědomoval, co to "skutečně" znamená. Teď jsem to věděl....Mohl jsem pozorovat sám sebe. Samuel seděl nahý na pohovce a já jsem na něho neměl žádný vliv. A já jsem sledoval pocity a myšlenky kohosi, kdo již nebyl Samuelem a přesto ještě nebyl mnou… Mohl jsem jenom sledovat co udělá. Naštěstí nedělal vůbec nic... Alenka vstupovala za zrcadlo, malý princ se vydával na svou cestu a já jsem byl poblíž.... Moje ego škemralo: "Dáme si pauzu, dáme si pauzu, ne tak rychle....." Kdybych zavřel oči, rozplynul bych se v hravých a barevně jásajících piktogramech, které mi cosi sdělují a já vždy pozdě pochopím to co jsem vždy chápal i dřív, ale jinak. Jako když je pouštní růže zalita zlatým proudem života, v okamžiku nabírá na síle, barvě a vůni...jakási dlouhá červená aorta se táhne od mého mozku kamsi nahoru do nicoty. 20:43 Venku před domem zapraskal sněhový škraloup pod vlažnými pneumatikami modrobílého WW Transporteru. Vůz měl kouřová skla. Dovnitř vidět nebylo, ale bylo možné přečíst nápis na boku vozidla. Byla už tma, ale kdyby jste přišli trochu blíž, ne, ještě blíž.. mohli by vaše rty vyfouknout obláček páry a pronést dvě slova: "Glass Botton". Ale nikdo tu nebyl. Zatímco městy klopýtali tlupy opilých Taraku, Kocbeře poklidně odpočívali a jen rozsvícená okna a zbytky vánoční výzdoby naznačovali, že tu někde přebývají lidské bytosti. Mnoho jich konzumovalo velice primitivní psychedelikum etanol, neboť kvalitní a netoxická psychedelika byla přístupná jen za cenu útoku na systém Matrixu a to porušením jeho primitivního trestního zákoníku. U dodávky se otevřeli postranní dveře na lyžinách, což znělo jako by kolem projel rychlovlak. V okolí se rozštěkalo několik neurotických psů a přesto že ty zvuky museli mít nějaký význam, rozhodně to nebyla žádná intelektuální debata. Z dodávky o níž je řeč, vystoupili celkem tři muži. Nebo tak alespoň na první pohled vypadali. Zvláště v té tmě. Řidič měl na sobě béžovou koženou bundu s šedivými náplety na límci a na rukávech. Kalhoty khaki barvy vojenského střihu, které měli nad kolenem jakousi mastnou skvrnu, ale ke spatření této skvrny, byste museli mít nějaké zvětšovací sklo. Třeba jako je lupa na známky. V rukojeti mívá plastikovou pinzetku. Druhému cestujícímu mohlo být asi tak dvacet pět let, na tváři měl neupravené chmíří a zpod mastných vlasů prosvítalo do mrazivě temné noci nezdravě bledé čelo, se strupem na kořeni křivého nosu. Třetí cestující, jenž stanul toho večera na pozemcích obce Kocbeře, byl zavalitý čtyřicátník s vypouklým, částečně převislým břichem a dvojitou bradou, oblečený do zelené lyžařské jugoslávské bundy. Všichni tři se vydali směrem k Shapirovu domku.

21:00 Zoša a Joša byli ukrajinští dělníci, kteří pracovali v kamenolomu na hranicích osady Kocbeře. Nyní nepracovali, nyní konzumovali alkoholické nápoje. Všichni nešťastní lidé a všichni šťastní lidé konzumovali alkoholické nápoje. Někteří šťastňonešťastní lidé inhalovali zplodiny vznikající při spalování cannabis sativa, jiní polykali tabletky s MDMA, někdo polkl houbičku, jiný papírek, každý tak trochu sám za sebe chtěl narušit svoji strukturu, svoji vnitřní integritu, odloupnout staré krápníky poznání, aby mohli vykvést nové. Zoša a Joša se domnívali, že jsou smutní proto, že: 1.Jsou daleko od domova (svého) 2.Nevlastní dostatečné množství finančních prostředků (částka nespecifikována) 3.Není tu žádna žena, která by byla ochotna uspokojit jejich základní instinkt (myšleno rozmnožovací) Byli to Taraku a ti si vždy najdou dobrý důvod k tomu, proč být smutní nebo nešťastní. 21:05 Pozoroval jsem Samuela, jak sedí na pohovce a hledí na přicházející trojici mužů. Jako první vstoupil do místnosti Eliahch. Jeho převislé břicho bezohledně rozráželo poletující molekuly vzduchu, zatímco dvojitá brada se natřásala v rytmu chůze, jakoby existovala jakýmsi zvláštním způsobem, coby samotná entita, pohybující se na okraji složitého uskupení v zelené yugoslávské bundě. Prasečí očka s rudými žilkami přebíhala po místnosti v rychlém chvatu, v ostrém kontrastu k toporné a nemotorné chůzy zbytku Eliahch. V pořadí druhého se pro tuto chvíli ocitl Sibatechl. Jeho křivý nos nervosně bodal do prostoru, prosvěcovaného bledým odleskem jeho sýrového čela, ozdobeného malinovo marmeládovým útvarem zasychajícího strupu. Kolébal se na svých křivých nožkách po koberci, zanechávajíc za sebou šustivě potutelné zvuky. Celou výpravu uzavíral Azbereth jr. "Je tu příjemně," řekl Azbereth jr. Promnul si praskavě suché a vrásčitě neurčité ruce, neuroticky bloudící prostorem a časem a posadil se do ratanového proutěného křésílka. Ratanové proutěné (houpací) křesílko unaveně praskavě vzdychlo a tlumeně a zlověstně se zhouplo do měkké vstřícnosti zátěžového střižového koberce. Sibatechl odložil pohled na Azberetha jr., neboť jej zaujalo rozpracované plátno. Chvíli zamyšleně poklovával pohledem po strukturách barev, aby se s překvapeným úšklebkem otočil na Eliahch. "Ovšem, ale není to přesné a navíc ani neví co to vlastně nakreslil. Buď klidný synu." Eliahch většinou věděl, co, kdy a komu je třeba říci to, co je třeba říci. Pozoroval jsem tu situaci, pozoroval jsem Samuela, ale byl jsem jen pozorovatel a i kdyby jsem měl pocit, že je třeba něco podniknout, neměl jsem žádnou možnost, prostřednictvím čeho nebo koho bych tak mohl učinit. Nehledě k tomu, že žádná taková potřeba se v mém vědomí ani neobjevovala. Byl jsem jen pozorovatelem a byla to velice příjemná funkce. neměl jsem žádnou odpovědnost za další vývoj událostí. Nyní již ne, jen jsem byl svědkem. SVĚDKEM. Samuel seděl nahý ve společnosti ostatních bytostí, to bylo jasné. Jasné nebylo to, kdo jsem potom byl já... "Všechny ty jejich obrazy, hudba, jsou jen odrazy našich stínů v zaprášených zrcadlech jejich primitivních myslí. Zatím ani netuší, co vlastně znamenají." Eliahch unaveně klesl do křesílka u televize. "Mají to tu hezké." Azbereth jr. sevřel svou vrásčitou praskavou rukou ratanové křesílko až cosi v jeho konstrukci zapraskalo. Jak jsem se v čase přibližoval blíž a blíž k současnosti, začínal jsem si uvědomovat důsledky toho všeho, co se později odehrálo. I když hrůza není to správné slovo. Slovo hrůza z mého slovníku vypadlo a já nevím jak jej nahradit. Snad vzrušení? Překvapení?

Finále II.
„Je čas jít synu.“ Eliahch se otočil k Samuelovi a přetáhl spodní ret přes horní. „Kam jít?“ Otázal se Samuel. Cítil strach. Věděl že je bezbranný a bezmocný. „K nám domů přece..“ Zafuněl Azbereth jr. V ratanovém křesílku. „Kde to je?“ „To je otrava, vezmeme ho a jdeme!“ Zabručel Sibatechl Eliahch zafuněl. „Znáte pravidla tak tu nekecejte blbosti.“ Otočil se na Samuela. „Drahý Haasku – tedy Samueli. Vždy jsi toužil po osvícení. My tu nyní jsme z toho důvodu, abychom tě provedli tvou smrtí.“ Eliahch si založil ruce na břichu a mlčky se podíval na Samuela. „Moji smrtí? Jakou smrtí?“ Samulel cítil svíravý strach kdesi u kostrče. Hleděl na podivné příchozí, jejichž tváře měnili vzhled, jakoby byli z gumy. „Tvoji poslední smrtí. Venku čeká vůz. My, pracovníci Glass Botton tě odvezeme na místo,kde se opět zrodíš. Žil jsi poměrně rychle, na co jiní potřebují 70 let, zvládl jsi za 38. Samuel je mrtev.“ Eliahch se odmlčel a prohlédl si ostatní postavy sedící v místnosti. „O ně si starosti nedělej, existují pouze jako projekce tvého vědomí. Stejně tak jako my a vlastně vše co vnímáš.“ „Takže vlastně neexistujete?“ „Existujeme jako projekce. To stačí. Všechno co vnímáš je složeno z několika základníchprvků, přičemž tvá projekce jim dává řád a smysl, tak aby jsi si mohl uvědomovat svoji VLASTNÍ existenci.“ „To je všechno? To je celé mysterium života?“ Samuel se cítil zklamán a podveden. Etien hleděla na Samuela. S někým mluvil, ale v místnosti nikoho neviděla. Byla tu jen ona a Samuel. Chtěla promluvit, ale jakási síla jí v tom bránila. „Ještě ne, ještě není čas…“ Cítila na blízku zápach Amiteb. Shapiro měl pocit, jakoby byl tekutým pískem. Necítil žádnou formu. Vanda, Smíča a Péťa se spojili v jeden celek, neboť jím vždy byli. Jejich vědomi vyplnilo Manasu, tak jak bylo psáno v knize jejich osudu. (Prvky příštích formací) Angel chtěla otevřít oči. Víčka však zůstala zavřená. Slyšela vrzaní ratanového křesílka a cítila, že její časse blíží. Angel se cítila stísněně. Pod víčky se jí rozzářil vesmír, do něhož se ještě na chvíli mohla ponořit. 23:15. Zoša a Joša zaplatili a vypotáceli se z hospody. Všude byla tma, jen žárovičky na domech barevně světélkovali. Zošu a Jošu přepadl stesk, který zaplnil celou jejich mysl. Pomalu klopýtali temnou Kocbeří. Zoša se náhle zastavil a jeho pohled padl na modrobílý transportér, na jehož boku bylo napsáno GLASS BOTTON. Joša sledoval jeho pohled. Mlčky na sebe pohlédli. Rychlým a vrávoravým krokem došli k vozu a vzali za kliku u dveří. Bylo otevřeno. „Mystérium života není možno spatřit v jeho celistvosti. Je možno pouze dýchat jeho vůni, v náhodných okamžicích božské jednoty.“ Azbereth jr. Se zasnil. „Možná si myslíš, že jsi tu na světě už příliš dlouho Samueli, ale tvůj život byl jako jedno nadechnutí, jedno krátké nadechnutí. Ale ani to nadechnutí není tvoje. Ty jsi spíše dýchán…“ „No ale to snad stačí ne? Máme ho vzít a vypadnout, takže co?“ Sibatechl nervózně poposedl. Eliahch vrhl krátký pohled na Sibatechla a ten zmlkl. Eliahchhův pohled měl tu moc. „Říká ti něco název Amitába?“ Eliahch se klidně a s lišajovým úsměvem obrátil na Samuela. Ten zpozorněl. I já jsem zpozorněl. „Kdesi tady na této planetě je již v současné době nejvyšší Ebiteb.“ Eliahch se usmál. „I ty máš znak Ebitebu. Proto jsme tady. Proto jsme byli stále v tvoji blízkosti. Nejvyšší Ebiteb je symbolem hmoty, symbolem těla. Amiteb je symbolem ducha. Duch je věčný, hmota podléhá proměně. Proměně, smrti, zkáze, je jedno jak si to nazveš drahý Samuely. Již brzy se tě chystá kontaktovat nejvyšší Ebiteb.“ Eliahch se odmlčel. Samuel přemýšlel o jeho slovech. Všiml si, že Etien nemá zavřené oči. Hledí na něho, jakoby mu něco chtěla sdělit, už už se k tomu chystala, ale zatím stále jen mlčela. Samuel pochopil že k tomu

má nějaký důvod a upřel oči zpět na Eliahcha. Uvědomil si, že Eliahch se na okamžik podíval podezřívavě a ostražitě na Etien, ale hned se v jeho očích opět objevil dobrácký a přátelský výraz. „Proč se mne bude snažit kontaktovat?“ Samuel sledoval Samuela jak se ptá Eliahcha a já jsem to zapisoval do paměti diskupočítače, jakoby skutečně existoval, jako bych existovalo JÁ a vše okolo něho. „Bude chtít abys jsi se nevymkl z jeho hmotné kontroly. Chce mít pod kontrolou co nejvíce hmoty, kterou by mohl vyplňovat svojí energii. Nejlépe lidské hmoty. Ty jsi nyní připraven přejít na druhý břeh, tak jak jsi si to už dlouho přál.“ Eliahch se nepřestával chápavě usmívat. Vypadal jako otec, zasvěcující svého syna do tajemství života. „Jak jsem si už dlouho přál? TO jsem si přál?“ „Ovšem, vše co jsi posledních několik let dělal, každé tvé rozhodnutí, každý tvůj čin tě vedl do této přítomné chvíle. Opustil jsi svoji ženu, kterou jsi miloval tou nejvyšší láskou, láskou jakou mohou milovat jen dědicové ebitebu. Odpoutal jsi se od svých dětí, které nositelé ebitebu milují více než sami sebe. Jsi nyní opuštěný, sám, nezávislý. Tak jak jsi to chtěl.“ Eliahch se odmlčel. Azbereth jr. Se zapojil do hovoru: „Samozřejmě to vše s naší pomocí. Tvá rodina netrpí a nestrádá. Ve skutečnosti jsi jim již lhostejný. Nic k tobě necítí. To říkám proto, abys věděl, že se od nich skutečně můžeš odpoutat.“ Azbereth jr. Se opět zhoupl na ratanovém křesílku a ruce spojil na břichu. Tvář se mu vlnila, jako kdyby byl pod vodou, ale Samuel věděl, že je to způsobeno psychedeliky, takže tomu nevěnoval nadměrnou pozornost. Sibatechl zlostně zafuněl, ale netroufl si nic dodat. „Kdo je Amitába?“ Samuel se zkoumavě podíval na Eliahchha. „Jsme tu proto, aby jsi jej poznal. My jsme jen jeho služebníci, formy které se ti jeví jako těla, ale zajišťujeme pouze drobné úpravy v osudech tvých bývalých druhů.“ „Bývalých?“ „Pokud půjde vše hladce, již nikdy se nezrodíš Samueli, již nikdy nebudeš prožívat utrpení života, utrpení toužit po příjemném, utrpení obávat se nepříjemného, utrpení z opuštění milující bytostí, utrpení toužení po milující bytosti…Přišel tvůj čas Haasku.“ „Jak jsi mi to řekl?“ „Řekl jsem ti Hasku. To je tvé pravé jméno. Už brzy si jej vybavíš. Měli bychom vyrazit.“ Sibatechl se zvedl a odešel. Netrvalo to dlouho a byl opět zpátky. „Věděl jsem že z toho budou problémy. Auto je fuč a myslím že v tom má prsty ta..“ Sibatechl kývl k Etien, která bez pohnutí hleděla na Samuela. Etien JE cítila, věděla že tam jsou, ale zatím je ještě neviděla. Eliahch se podíval na Etien. Uvědomil si, že je to kněžka Ebitebu a že budou problémy. Problémy byl jeho JOB. „To je v pořádku. Ve stodole je připraven vůz a…“ bradou kývl k Etien „…přítelkyni berem sebou.“ Zvedl se i s břichem a udal tak tón celému shromáždění. Samuel se pomalu vrátil do svého těla a zvedl jej. Byl nahý, stejně jako Etien. Rozhodl se, že tělo obalí šatstvem. 23:59 Etien pohlédla na Samuela, který se zvedl a nejistými pohyby odkládal svoji nahotu do oblečení. Oblékla se. Všech pět postav vyšlo ven. Eliahch kývl hlavou na Sibatechla a ten se vydal do stodoly pro Fronteru. Vycouval před vrata na umrzlém sněhu. Etien uslyšela vedle sebe hlas: „Myslím že je ta pravá chvíle, abychom se představili. Já jsem Eliahch, toto je Azbereth jr. a za volantem vozu uvidíte sedět Sibatechla.“ Jak Eliahch vyslovoval jména služebníků Amitáby, postavy se před Etien zhmotňovali. „Bude nutné, aby jste jela s námi. Ostatně domnívám se, že je to vaším přáním..“ Povzdechl Eliahch a otevřel dveře vozu. Etien mlčky dosedla vedle Samuela. Všichni se usadili ve voze.

Sibatechl zařadil rychlost a pomalu vyjeli směrem na Hradec Králové. Po chvíli se jim po pravici rozsvítily světélka malého městečka Dvora Králové n/L. „Vida, Dvůr Králové. Naposled jsme tu byli 21.8.1958. To jsi se měl narodit ty Samueli. Ale nebyl příznivý čas.“ Eliahch se odmlčel. Samuel znal to datum. 21.8.1958 se narodil jeho mentálně postižený bratr. Pocítil tísnivý pocit. Etien ho zlehka uchopila za ruku a jemně ji stiskla. Vzpomněl si na seanci v temné chýši na ostrově a uvnitř sebe ucítil klid. Nevzpomínal si už, byla -li to skutečnost nebo jen pouhá představa, ale v tuto chvíli to nebylo důležité. Vůbec netušil, je – li pozorovatelem nějaké podivné halucinace nebo snu. Cítil jen, že to pro něho má zcela určitý význam. Shapiro se pomalu vracel do své staré formy. Začínal si opět uvědomovat svoji vlastní existenci i existenci ostatních. Vedle něho spala na boku Angel s Manasou a po pravici seděla Vanda , Smíča a Péťa. Měli zavřené oči. Shapiro nikde neviděl Etien ani Samuela a měl tísnivý pocit, jakoby oba zemřeli. Náhle mu srdce sevřela chladná a bezcitná ruka. Zavřel oči, definitivně opustil své tělo a před ním se otevřela hluboká temnota. V zápětí Angel otevřela oči a pohlédla lhostejným pohledem na mrtvého Shapira. Setřásla ze sebe Manasu a zvedla se. Protáhla se a odešla do kuchyně. Manasa se mátožně posadila. Do boku ji tlačila látková taštička, která patřila Angel. Cosi tvrdého a pevného vyplňovalo její roh. Rozespale do ní hmátla a vyjmula těžký stříbrný zapalovač. Obrátila jej v prstech a všimla si dvou slov, která byla do stříbrného kovu vyryta. Náhle si uvědomila, že ji kdosi pozoruje. Zvedla oči ke dveřím do chodby. V nich stála Sára a hleděla na Manasu chladným pohledem. Manasa vhodila zapalovač zpět do tašky. Znala ta dvě slova…věděla co znamenají. Neměla z nich vůbec žádnou radost. Netušila, jak dlouho v sobě udrží vědomí Smíči, Vandy a Péťi. I s jejich energii se cítila slabá a bezmocná. Ale věděla, co je třeba udělat. "Vztáhni svou ruku k nebi a egyptskou zemi zahalí temnota, že se dá nahmatat." (Druhá Mojžíšova 10:21) Joša a Zoša sjeli s transportérem do lesa. Byli pojednou tak unavení. Jejich hlavy se zvrátili do sedaček a oba usnuli. Všude bylo ticho, narušované jen dvojicí chrápajících a opilých ukrajinských dělníků, snících své šťastné sny. „Tam v pravo!!“ Vykřikl náhle Azbereth jr. Sibatechl šlápl na brzdy. Vůz se zastavil a Samuel sebou vylekaně trhl. „Co v pravo.“ Štekl Sibatechl a mžoural do tmavého lesa. „Naše auto, je tam v lese..“ Mávl rukou Azbereth jr. a klepl klouby prstů do skla. „Couvni tam.“ Uzavřel klidný hlas Eliahcha. Sibatechl zařadil zpátečku a pomalu couval zpět. Před nimi se objevila odbočka na lesní cestu. O několik metrů dál v lese, stál modrobílýtransportér WW. Sibatechl opatrně najel na cestu. Široké gumy džípu se prodíraly umrzlým sněhem. Vůz se zastavil a Sibatechl vytáhl klíč ze zapalování. Eliahch se otočil na Samuela a Etien. „My nyní půjdeme převzít vozidlo. Vy zůstaňte prosím zde. Bude to tak lepší pro vaši bezpečnost.“ Muži vystoupili z Frontery a vydali se ke svému vozu, klopýtajíce ve vyjeté sněhové koleji. Samuel ucítil, že Etienina ruka jej opustila. Její tělo se s neuvěřitelnou rychlostí vymrštilo ze sedadla a prosmýklo se mezi předními sedačkami. Samuel zaslechl start motoru a potom zběsilý jekot pneumatik. Náhon na všechny čtyři kola vymrštil vůz kymácivě na silnici. Etien s trhnutím přeřadila a sešlápla plynový pedál až k podlaze. Motor se rozeřval a džíp vyrazil prudce dopředu. To vše se událo během několika vteřin. Eliahch hleděl zamyšleně za koncovými světly vozu, které rychle mizely v temné noci.

„Zapomněl jsi klíč v zapalování…“ „Nic jsem nezapomněl…“ Sibatechl zvedl ruku, a zatřepal klíčky od Frontery. „Mrcha jedna.“ Azbereth jr. kopl do zmrzlé hroudy sněhu. Bylo to konstatování. V jeho hlase nebyla zloba. Hrouda se rozprskla a potřísnila mu nohavice. Eliahch pokrčil rameny. „Tedy měla rezervní.“ Otočil se k transportéru. „Dobrá. Trochu jsme ji podcenili. Teď ale máme práci.“ Ostře kývl bradou k vozu a muži vykročili. Etien rychle ujížděla prázdnou silnicí. Mlčky upírala pohled do světlem reflektorů ohrožované tmy před ní. Čekala až se Samuel zeptá. Samuel hleděl na vlasy dívky před ním. Mlčela. Samuel se cítil unavený, ale rád by se zeptal na spoustu věcí. Už by to udělal, ale přemítal o tom, jaký to má význam, ptát se kohokoliv na cokoliv. Byl zmatený a každý mu mohl napovídat cokoliv, aniž by si to mohl nějak ověřit. Cítil k Etien podivnou přitažlivost a trochu se obával, že až se zeptá, ona mu odpoví a ta odpověď mezi nimi cosi změní. Měl pocit, jakoby se připletl do nějakého střetu, jenomže tu není žádné dobro, ani zlo. Obával se, že se po něm bude chtít, aby udělal nějaké rozhodnutí, jehož se (ačkoliv jej ještě vůbec neznal) obával. „A Manasa?“ Zeptal se ve chvíli, kdy míjeli Jaroměř. „Manasa je zbloudilá ovečka. Už nemá sílu. Zůstává zde, ale čeká ji ještě jeden úkol.“ „A co Shapiro?“ „Shapiro je mrtev. Jeho pohár se zcela naplnil tak jak si to přál. A on jej vypil až do dna a uhasil svoji neuhasitelnou žízeň.“ Etien mluvila pomalým klidným hlasem, který byl v kontrastu s její rychlou jízdou. „Myslel jsem, že se dostanu k Amitábovi.“ Hlesl unaveně Samuel. „Všichni se dostaneme k Amitábovi, ale ještě není tvůj čas Samueli.“ „Není?“ Samuel slyšel svůj hlas jakoby z dlouhého tunelu. „Ne. Teď je čas na setkání s nejvyšším Ebitebem, tvým otcem.“ Informační vsuvka se zřetelem k činnosti GLASS BOTTON mezi 27.1.1937 až 27.1.2002 Samuelův otec se na planetě zemi narodil 27.1.1937, v zemi, jež se tehdy nazývala Československo. Vstup nejvyššího Ebiteba se neobešel bez potíží. Anexe Československa říšským kancléřem Adolfem Hitlerem (zástupce GLASS BOTTON, který měl na starosti tehdejší státní uskupení, jež se nazývalo Německo), který se snažil vypátrat jeho lidskou identitu se sice minula účinkem, ale rozpoutala celou řadu příčin a následků, jež vedly ke druhé světové válce. Nejvyšší Ebiteb se však neprojevuje ve své formě dříve, než dozraje v těle svého nositele. Je to tak bezpečnější pro nejvyššího i pro jeho okolí. Pro Adolfovo gestapo bylo nadlidským úkolem najít a zlikvidovat bytost, která nebyla zatím ničím výjimečná, jejíž podobu neznalo a o jejíž existenci neměl tušení ani samotný nositel této bytosti. Zakladatelé kultu hákového kříže, krycí formace GLASS BOTTON, vycházeli z premisy, že nejvyšší Ebiteb bude stejně jako v případě Krista židovské národnosti. Snažili se proto eliminovat co nejvíce židů, doufajíce, že takto naslepo zasáhnou cíl svého snažení. Bylo to velice hloupé a celá akce byla předem odsouzena k nezdaru. Nakonec musel GLASS BOTTON přemístit vědomí z Adolfa Hitlera do náhradního nositele (Josefa Visiarinoviče Stalina, jakéhosi správce Svazu Sovětských republik). Jakmile se podařilo Stalinovi převzít opětovně kontrolu nad Československem, začal budovat hustou síť jakýchsi informátorů, kteří mněli ve své nejvyšší fázi mít pod kontrolou prakticky všechny občany této malé zemičky, neboť existovalo podezření, že se vyskytuje právě zde. GLASS BOTTON nasadil veškeré síly aby objevil nositele nejvyššího Ebitebu a Československá státní bezpečnost měla v brzku přehled o všech svých občanech. Pravidelně vyhodnocovala jakékoliv podezřelé aktivity, zvláště pokud se jednalo o cokoli spirituálního či esoterického. Převzala kontrolu nad náboženskými skupinami a vytvořila vlastní kontrolovanou

formu církve, jež měla mechanismy, které by znemožnili případnou infiltraci nejvyššího do jejich struktur. Genová knihovna nositele nejvyššího Ebitebu, byla však vybavena tak, že duchovní aspekt své osobnosti vůbec nevnímal. Náboženství pro něho bylo vždy společenstvím tupců a slabochů a nikdy se o ně nezajímal. Zbyněk Roup zemřel a pomohl ke zrození nejvyššího Ebitebu 27.1.2000 v malé náchodské nemocnici. „A dál? Hlesl Samuel.“ „V jednom měli pravdu Samueli. Skutečně přišel tvůj čas. Čas aby jsi se stal Ebitebem… lvíčkem. Etien se usmála a pohlédla na Samuela do zpětného zrcátka. Spatřila světla vozu, který jel asi padesát metrů za nimi. Věděla co je to za vůz. Po tváři se jí mihl spokojený výraz. Joša a Zoša žili. Krom několika pohmožděnin jim nic nebylo. Čekala je pouze cesta mrazivou nocí zpět do Kocbeří. Bylo 1.1.2003, 996 let do konce světa lidí. „Mám je předjet?“ Sibatechl mrkl do zrcátka na Eliahcha. „Ne. Jeď za nimi. Nyní nás zajímá kam jedou.“ Zafuněl Eliahch a poposedl na sedačce. „Nejedeme moc blízko?“ Ozval se Azbereth jr. „Přibrzdi, jedou na Prahu.“ Eliahch se pohodlně opřel o sedačku a zavřel oči. „Zvládne to Achranheth?“ Otočil se dozadu Azbereth jr. „Je to v jejím zájmu…Nhastha je slabá, myslím že ON ji odepsal.“ Řekl Sibatechl a podíval se do zrcátka na Eliahchha. Ten ale mlčel a oči měl zavřené, jakoby o čemsi usilovně přemýšlel. Samuel usnul a Etien dál směřovala vůz směrem na Prahu. Cítila se svěží a plná energie. Cítila že ON je s ní a byla šťastná.

Achranheth a Nhastha.
1.1.2003 Kocbeře

Achranheth došla k pohovce. Zvedla svoji taštičku a vyjmula stříbrný zapalovač. Zapálila si cigaretu. Podívala se nahoru vlevo. Tam kdesi byli ve spojení dvě bytosti, Aristrosesters a Hotkathes. Nhastha sledovala její pohled. Zavrtěla hlavou. Aristrosesters a Hotkathes došli svého naplnění, takže pro tuto chvíli jim z GLASS BOTTON nehrozilo žádné nebezpečí. Právě mezi nimi proběhlo spojení, z něhož se zrodí chlapec, který bude jednou slavným malířem. Bylo slyšet pouze bzučení kotle. „Pěkně mi vytrávilo. Nezakousneme něco?“ Achranheth se usmála. Nhastha okamžitě pocítila hlad. Nebude to lehké. Pomyslela si. Zvedla se a nejistě se postavila na vratké nohy. „Já mám teda hlad jako vlk.“ Usmála se Nhastha a popleskala si ploché bříško. Achranheth se otočila a zamířila do kuchyně. Nhastha ji následovala. Zatím si byla jistá, že rozumí zahájení Achranheth. Pocítila úlevu. Vešli do kuchyně. Achranheth se nahnula k lednici a vyndala mísu se salátem. Položila ji na stůl a ze zásuvky vyndala dvě lžíce. Nhastha zabořila lžíci do salátu a vložila si sousto do úst. Cítila jak je patro nepružné a ztvrdlé. Achranheth pomalu žvýkala a soustředěně pozorovala Nhasthu. Nhastha cítila, jakoby se čas zastavil. Vstala a přešla ke dřezu, natočila si do sklenice vodu a lačně ji pila. Pohlédla na zátylek Achranheth a odešla na záchod. Strčila si do úst prst a žaludek vyzvrátil právě polknutý obsah. Zahlédla v záchodové míse kousky potravy smíšené se žaludečními šťávami. Mezi kousky zeleniny zahlédla tlusté černé červy. Žaludek se ještě jednou vzedmul, ale z úst ji vytekly již pouze žaludeční šťávy a právě vypitá voda. Opláchla si ústa a přešla zpět do kuchyně. Achranheth se ohlédla a usmála se. „Všechno v pořádku?“ „Bouří se mi střeva.“ Povzdechla Nhastha. „To znám. Dáš si ještě?“ Achranheth ukázala na salát. „Ne, děkuju, mám dost.“ Mávla Nhastha rukou. Na chvíli se odmlčela a zahájila svůj útok. „Shapiro odešel.“ „Vím.“ Achranheth zvážněla. „Přišel jeho čas.“ Odložila lžíci a polkla. „Všichni jednou dojdou ke svému konci…“ Nhastha se odmlčela.

„Měl krásný plamen…ale..“ Achranheth se zlomil hlas do vzlyku. Přijala zdánlivě nevinnou výzvu Nhasthy a rozvinula ji. Rychle se zvedla a chtěla projít kolem Nhasthy. Ta na okamžik zaváhala. Věděla že hra má svoje pravidla a že si nemůže dovolit chybu. Zlehka se soucitně dotkla nahého ramene Achranheth. Ta se zastavila, se slzami v očích pohlédla na Nhasthu a přimkla se kní. Šelma ucítila svoji kořist a vyrazila. Nhastha cítila, jak se její hyždě zarazili o kuchyňskou linku. Ttělo Achranheth se otrásalo vzlyky. Vnímala, jak se jejich prsa o sebe třou a jak se pohlaví Achranheth přimknulo k jejímu. V tu chvíli si uvědomila, že v sobě má mužskou energii Petra. Ale udělala tah, který již nemohla vzít zpět. Nebylo cesty zpět. Musela plout vpřed a opatrně se vyhnout ostrým skalnatým výčnělkům, ukrytým pod temnou hladinou. Ucítila ruku Achranheth, jak se z lopatek posunula níž, kamsi do oblasti kříže. Horká dlaň si její tělo mírně přitlačila ke svému a dlouhé štíhlé prsty se dotkly kostrče mezi půlkami jejich hyždí. Ucítila obrovskou vlnu sexuálního vzrušení, která se v ní začínala zvedat. Nebylo v jejich silách jej kontrolovat. Mohla by uvolnit Petrovo vědomí, ale to by jí oslabilo a její šance nepodlehnout síle Achranheth by se ještě snížili. Na druhou stranu Petrova sexuální energie bude toužit po sexuálním spojení, což by v této situaci bylo katastrofou. Bylo by to selhání, které by již nemohla napravit. Snažila se zadržet dech, ale vnímala, jak se jí v podbřišku rozlévá mohutná vlna extatické energie, bradavky jí zduřely a cítila, že ztrácí kontrolu nad svými končetinami. Pravá ruka pomalu sjela po vlhké kůži k hyždím Achranheth a lehce je přitlačila k tělu Nhasthy. Nohy jí podklesly v kolenou a vyzývavě se roztáhly. Nhasthu zaplavilo horko. Její levá ruka přejela po plochém břichu Achranheth a lačně a hladově se zasunula mezi její nohy. Třesoucí se prsty nahmataly zvlhlé pohlaví Achranheth.. Ucítila vnitřek její pochvy. Cítila jak se hladově stahuje okolo jejího prstu. Nemohla se soustředit na motorické funkce a zároveň mít pod kontrolou emoční výbuch Petrova vědomí. Zavřela oči a prudce vydechla. Do břicha se jí zasekla křeč. Nedovolila svým plícím, aby se nadechly. Soustředila nyní veškerou energii na to, aby udržela tělo ve výdechu bez kyslíku a v duchu prosila, aby ji ON pomohl. Matně si uvědomovala neodbytné prsty Achranheth, které do ní něžně, avšak nekompromisně vnikaly. Ačkoliv se její bránice bolestivě zmítala, stále ještě zadržovala dech a vzrušení tak bylo drženo pouze v dolní části těla okolo pánve. Ta se však již naprosto vymkla její kontrole a Nhastha si s odporem uvědomovala, jak její žhavé pohlaví lačně nasává prsty Achranheth, jakoby to byla nějaká nezávislá část jejího těla. Pánev se křečovitě přimykala na prst, který se nořil hlouběji a hlouběji. Svíravá bolest v plicích ji nemilosrdně drtila. Nhastha věděla, že je to její jediná šance. V hlavě měla poslední zoufalou myšlenku. Stop! Stop! Nenadýchnu se dokud to neskončí. Byla ochotna raději zemřít, než by se podvolila energii Achranheth. Přestávala cítit prsty na nohou a na rukou. Cítila jak ji obrovské blaho mezi stehny podlamuje kolena. Tělo se zoufale dožadovalo kyslíku, zatímco sexuální energie se snažila prorazit cestu páteří do horních čaker, aby je ovládla. Konečně ucítila, že její ještě před chvílí vlhká pochva rychle vysychá. Achranheth si to zřejmě také uvědomila a ihned se sklonila, aby ji navlhčila jazykem. Pustila její kříž a chytla Nhasthu neurvale za stehna, aby mohla proniknout co nejhlouběji. Byla to chyba. Stehna byla pro Nhasthu jen jakési vzdálené končetiny a pochva byla již téměř vyschlá. Prudce se nadechla a vydechla. Znova a znova. S každým nádechem cítila novou čistou energii. Ucítila obrovskou sílu a jednotu svého těla a mysli. Pohladila s úsměvem a soucitně Achranheth po vlasech. Ta ztuhla a svěsila hlavu. „Pojď, postaráme se o Shapira.“ Nhastha vnímala svůj čistý a jistý hlas, který vyplňoval celou kuchyň. Achranheth se před ní pojednou scvrkla v ubohou opuštěnou loutku, ke které cítila obrovský soucit. Zvedla ji a vzala okolo ramen. „Dobře.“ Špitla Achranheth. Zcela jistě již věděla, že prohrála. Obě si toho byli vědomy. Nhastha projevila soucit a to bylo důležité. Achranheth zvolila roli, která mohla mít úspěch, ale jen za předpokladu, že by Petrovo vědomí ovládlo zbylá vědomí, která však byla ženského rodu. Tedy alespoň v tomto duálním světě, ve světě neustálého boje protikladů. Z kuchyně vyšly dvě dívky, ale do hlavní místnosti již vešla jen jedna. Achranheth s každým

krokem zestárla o desítky let. K pohovce jí musela Nhastha téměř donést. Nhastha posadila Achranheth na sedačku vedle nehybného těla Shapira. Kůže Achranheth byla vysušená a vrásčitá. Obličej se jí jakoby propadal dovnitř do sebe. Byly vidět jen žlutavá bělma a vodové panenky s rozšířenými zorničkami. Ztěžka dýchala. Scvrklé pytlíky prsou se svráštělými, modravě fialovými peckami bradavek se jí trhavě a přerývaně zvedali. Nhastha cítila, že Achranheth odchází na druhý břeh. Necítila nenávist, ale ani lítost. Věděla že vše je tak, jak má být. Cítila pokoru k neomylnému vesmírnému řádu. Pohlédla s úlevou na Smíču, Vandu a Péťu. Vypustila jejich vědomí a sledovala jak přicházejí k sobě. Vstala a oblékla se. Vyšla ven do mrazivého vzduchu. Pohlédla na oblohu. Nebe bylo čisté a zářilo miliardami sluncí. Cítila život, cítila jej všude okolo i v sobě samotné. Sehnula se k zemi a nabrala do dlaní studený sníh. Přiložila si jej k tváři. Příjemně chladil rozpálenou kůži. Vnímala harmonii a klid. Všude bylo ticho. Rozemnula zbytky sněhu mezi prsty a sledovala jak kousky bílých vloček padají k zemi. Náhle jí začalo být chladno. Otočila se ke vchodu do domu. Připadal jí najednou velmi vzdálený. Něco podivného se dělo.

About Surprise II.
Frontera zastavila před domem kdesi v Karlíně. „Tady bydlí?“ Etien se otočila na Samuela. „Jo, ve třetím patře.“ Kývl hlavou Samuel. Oba vystoupili z vozu a vydali se k domovním dveřím. Zmáčkli tlačítko, na něž byl zapojen elektrický zámek. Mechanismus zabzučel a Samuel se ramenem opřel o červená plechová vrata. Přes silnici naproti vchodu zaparkoval v tmavém stínu modrobílý transportér se zhasnutými světly. Pichlavé oči Eliahchha pozorně sledovali obě postavy ve svitu pouliční lampy. Tlustým sklem nad plechovými dveřmi se ven vylilo žlutavé světlo ze schodiště. Všechna okna v domě byla temná. Občas se tmou před domy potácivě zakomíhali vrávorající postavy a sem tam vybuchla usínajícím městem střapatá světlice. Bylo těsně před pátou hodinou ranní a většina slavících Taraku byla již značně unavena. „Tam!“ Eliahch zabodl mlaskavě tučný prst do oroseného skla vozu. Ukazoval na okno, které se rozsvítilo. Eliahchhovy oči i na značnou vzdálenost bezpečně rozeznali postavu Samuela, která se zastavila před oknem. Nyní zřejmě sledoval dění před domem. Po chvíli postava zmizela v bytě. Azbereth jr. pohlédl na hodinky. Svítící ciferník zářil do tmy. Vteřinová ručička v pravidelném intervalu přecházela od jednoho čísla ke druhému, lhostejně a pravidelně. Jen velice neochotně a pomalu se za ní sunula veliká ručička a ještě mnohem pomaleji malá ručička. Jakoby na hodinkách byla tři časová pásma. Rychlé, pomalejší a nejpomalejší. Nikdo z přítomných nepromluvil celou hodinu. Okno již dávno bylo temné jako ta ostatní. Eliahch prudce vydechl vzduch mezi masitými rty. Všichni se zvedli a vystoupili z vozu. Obezřetně došli až k domovním dveřím. Eliahch zmáčkl bzučák a otevřel plechová vrata. Ohlédl se na ulici a vešel dovnitř. Ostatní jej následovali. Sibatechl vstoupil jako poslední. Levou rukou přidržoval plechová vrata, dokud se s tichým klapnutím nezavřeli. Všude byla tma. Stáli v jakémsi průchodu. Azbereth jr. hbitými prsty přebíhal po vlhkém zdivu. Narazil na bakelitový spínač. Zmačkl jej a průchod zalilo žlutavé světlo ze žárovky, která svítila v klenbě průchodu. Světla na schodišti měla mléčné kryty, plné mrtvých much a můr. Eliahch se podíval na konec průchodu. Hlavou mu cosi problesklo. Šustivým krokem se vydal na druhý konec, kde byli další dveře. Vzal za kliku, ale dveře se otevřít nedali. Chvíli ještě váhal, ale potom se vrátil k ostatním. Kývl hlavou a všichni tři se vydali po schodech nahoru. Vyšli do třetího patra. Přistoupili ke dveřím, vedle kterých bylo na zvonku ledabyle načmáráno: Danihela. Azbereth jr. přejel dlaní po rámu starých oprýskaných dveří a palec přiložil na zámek. Sáhl do náprsní kapsy a vyndal malý kožený penál. Vyndal z něj cosi jako plochou pásku. Páska byla asi

sedm milimetrů široká a deset centimetrů dlouhá. Na jednom konci byla modrofialová a na druhém černá. Azbereth jr. se sehnul a přiložil modrofialový konec pásky k zámku. Světlo na schodišti zhaslo. Sibatechl, který stál u spínače, opět rozsvítil. Azbereth jr. uchopil černý konec pásky a zmačkl jej. Páska se zavlnila a bezhlesně se zasunula do útrob zámku. Azbereth jr. bez hnutí sledoval vlnění pásky. Pohyb pásky náhle ustal. Azbereth jr. otočil opatrně černým koncem pásky a zámek lehce klapl. Otočil ještě trochu a vzal za mosaznou kouli dveří. Přitáhl ji k sobě a dveře se otevřeli. Do chodby uvnitř proniklo světlo zvenčí. Na konci byli prosklené dveře. Počkali až světlo na chodbě zhasne a pak potichu vstoupili dovnitř. Nhastha vstoupila do domu. Ucítila podivné vibrace. Vběhla do kuchyně. Smíča s Vandou seděli u stolu a popíjeli kávu. Smíča držela v ruce cigaretu a cosi vyprávěla Vandě. „Kde je Péťa?“ Vyhrkla přiškrceným hlasem Manasa. Vanda se usmála a mávla rukou směrem k obývacímu pokoji. Ještě chtěla něco dodat, ale Manasa se již rozeběhla do velké místnosti. Studený strach jí sevřel hrdlo „Péťo!!“ Vykřikla ve dveřích. V křesle seděl Péťa s vyděšeným výrazem ve tváři. V pokoji se rozsvítilo světlo. Martin s Danielou se prudce vztyčili na svých matracích. Nikoho sice neviděli, ale cítili jakoby místností kdosi procházel. Eliahch pokýval hlavou a přešel k oknu. Vyhlédl ven. Frontera byla pryč. „Je tu někdo?“ Martinův hlas se slabě třásl. Daniela pevně sevřela jeho loket. Martin cítil, jak se nehty zarývají do kůže. Světlo pojednou opět zhaslo a po chvíli se ozvalo klapnutí domovních dveří. Martin se slabě třásl a naslouchal monotónnímu vrčení lednice. „Byli tady? Byli to oni?“ Otočil se na Danielu. „Pokud ano, zdá se že už odešli.“ Daniela hleděla do temné místnosti a slyšela svůj zrychlený dech. Samuel s Etien spatřili pod dveřmi světlo. Stáli z druhé strany průchodu domu. Konečně jsou tady. Pomyslel si Samel a vší silou opatrně nalehl na dveře. Chvíli se nic nedělo. Pak se pohnula klika dveří. Samuel cítil studený pot, který mu stékal v mrazivém vzduchu mezi lopatkami kamsi dolů, k lemu kalhot. Na krku cítil klidný dech Etien. Čas se stával věčností bez konce. Náhle světlo zhaslo. Samuelovi svaly se uvolnili. Chtěl vzít za kliku, ale Etien mu položila ruku na předloktí. Světlo se opět rozsvítilo. Etien stále držela ruku na Samuelovu předloktí. Ten dotyk jej uklidňoval. Konečně světlo opět zhaslo. Několik dlouhých vteřin ještě vyčkávali a pak otevřeli dveře a rychlým krokem přešli k plechovým vratům hlavního vchodu. Rychle je otevřeli a vyšli ven. Potichu dveře přivřeli, ale nenechali je zaklapnout, aby nezpůsobily zbytečný hluk. Přešli k odemčené Fronteře, nasedli a Etien se pomalu rozjela. Samuel hleděl na okno bytu Daniely. Ještě než jej ztratil z dohledu, právě když míjeli benzínovou pumpu, měl pocit, jakoby se do tmy rozzářilo. Etien přidala plyn a vůz se vyřítil liduprázdnou Prahou kamsi na okraj města, do tiché vilové čtvrti, ve které byla kruhová budova se znakem Ebitebu. „Skutečně jim neublíží?“ Hlesl Samuel. „Ne. Nemělo by to pro ně žádný význam. Oni nic bez významu nedělají. Nemají emoce Taraků.“ Etien položila ruku na Samuelovo stehno. „Mám z toho špatný pocit.“ „Já vím. Neměli jsme na vybranou.“ Etien zpomalila. „Opravdu se nemusíš bát. Ani se jim neukážou.“ „Snad máš pravdu..“ Podíval se na Etien. „…vlastně vím že ji máš.“ Slabě se usmál a opřel se do sedačky vozu. Zavřel oči. Cítil se stále ještě strašně unavený. Konečně dojeli do tiché vilové čtvrti, kde stála kruhová stavba. Samuel vystoupil a rozechvěle hleděl na podivnou budovu. Cosi cítil. Cosi jako vůni skořice.

Již pouze několik hodin jej dělilo od prvního oživení.. Již brzy se měl zrodit Haask.
Chorvatsko 8.8.2003

Samuelova matka nervozně poposedávala na koženkové lavici v čekárně bohnické ambulance. Na klíně ji spočívala větší kabela, která měla po stranách ošoupané dlouhé uši. Klouby jejich prstů je pevně svírali, zatímco Otevřeli se dveře a z ordinace vyšel obtloustlý lékař. Jeho převislé břicho pohled nepřítomně bloudil po čekárně. bezohledně rozráželo poletující molekuly vzduchu, zatímco dvojitá brada se natřásala v rytmu chůze, jakoby existovala jakýmsi zvláštním způsobem, coby samotná entita, pohybující se na okraji složitého uskupení v bílém plášti. Prasečí očka s rudými žilkami přebíhala po místnosti v rychlém chvatu, v ostrém asi metr od lavice a matka se potácivě zbytku jeho Zastavil se kontrastu k toporné a nemotorné chůzy „Nevypadá to dobře.“ pohlédl na tučnými prsty si mnul tváři se mu objevil podivné entity. Lékař Promluvil a Samuelovu matku a nalevé ucho. „ Zdá se, zvedla. že jeho kontakt s realitou je přerušený. Po fyziologické stránce je již znepokojivý výraz. stabilizovaný, ale nevnímá své okolí. Domnívám se, že žije v jakémsi imaginárním světě. Snad se nám ho povede vrátit, ale bude to chtít čas paní Lékař prohodil ještě pár chlácholivých slov k matce a pomalu se otočil k Roupová.“ odchodu. Ruce zabořil do kapes bílého pláště a vydal se chodbou napříč ambulancí. Masitá tvář s krůpějemi potu ztratila jakýkoliv výaz. Epilog
1.1.2003 Kocbeře 5:30

Manasa vrhla pohled na místo, kam usadila Achranheth. Nebyla tam. Seděl tam jen mrtvý Shapiro, mírně předkloněn, jakoby hluboce spal. Na tváři měl klidný a vyrovnaný výraz. „Co to…Angel tam seděla a…najednou…“ Péťa nevěřícně kýval hlavou ze strany na stranu. „Zmizela?“ Manasa napjatě sledovala Petrův obličej. „Začla celá …jakoby zářit a vlnit se a mizet…myslel jsem, že mám nějaký halušky nebo co…“ Péťa vypadal zmateně. Ve dveřích se objevila Smíča a Vanda. „Co se stalo?!“ Vyhrkla Vanda. Manasa se otočila, pohlédla na obě dívky a tiše řekla: „Shapiro a Angel zemřeli.“ „Co že to?“ Smíča přistoupila k nim a nevěřícně hleděla na Shapira. „A kde je Angel?“ Vanda jí koukala nejistě přes rameno. „Nevím.“ Manasa stočila pohled k oknu do temnoty venku. „Někde tam…“ Mávla rukou. „Snad…“ „Neslyšíte dětský pláč?“ Smíča se udiveně podívala po ostatních. Spustil jsem ruce z klávesnice. Cítil jsem se podivně vyprázdněný. Vše okolo mne se prudce zavlnilo a já jsem konečně cítil, že ON přichází… Konec první části

Sign up to vote on this title
UsefulNot useful