P. 1
Morcheba 1

Morcheba 1

5.0

|Views: 494|Likes:
Publicado porPetr Warchar

More info:

Published by: Petr Warchar on Sep 11, 2008
Copyright:Attribution Non-commercial

Availability:

Read on Scribd mobile: iPhone, iPad and Android.
download as RTF, PDF, TXT or read online from Scribd
See more
See less

10/15/2011

pdf

text

original

Etien se narodila ve šťastné době, dvacátého pátého května, roku 68. Až do svých deseti let žila klasický
model obyčejné dcery obyčejných rodičů. K desátým narozeninám ji bůh nadělil matčinu smrt. Nebyl to
dar, o kterém by si v té době myslela, že by pro ní mohl mít nějakou hodnotu. Matčina smrt se odehrála v
Plzeňské fakultní nemocnici, na hematologickém oddělení.

Otec Etien se po čtyři roky snažil být nejlepším otcem, jakým mu jeho představivost dovolovala být.

Ke čtrnáctým narozeninám nadělil dospívající Etien novou matku. Byla to příjemná žena, která sice
nemohla nahradit Etien skutečnou matku, která však prozradila Etien důležitou informaci a sice tu, že
její skutečný – nebo lépe řečeno -biologický otec se zabil při autonehodě, 25.5.1971, právě v ten den,
kdy jí byly tři roky..
Etien se zdála tato informace velice důležitá. Svému nevlastnímu otci měla za zlé, že jí o tomto -jak se
domnívala -důležitém faktu neinformoval. Nevlastní otec necítil žádné provinění.

Celou dobu se o Etien staral jako o vlastní dceru. Nechápal, proč mu jeho milosrdné mlčení o pravém
stavu věcí zazlívá. Možná nebyl schopen pochopit, že dospívající člověk bývá často nakloněn názoru, že
je cosi jako rovina pravdy, kterou by se každá uvažující bytost měla ubírat, bez ohledu na případné
následky. V každém případě to přispělo k rozhodnutí Etien, aby odešla z domu.
Trvala na tom, že půjde do Prahy, kde se rozhodla pro čtyřletý učební obor s maturitou. Jediným
kritériem při výběru pro ní byla skutečnost, že veškeré výdaje jsou hrazeny závodem.
Rozhodla se postavit na vlastní nohy a domnívala se, že pokud bude chtít později studovat, učiní tak na
vlastní náklady.
Etien bylo tvrdohlavé děvče. Na víkendy sice zpočátku jezdila z Prahy domů, ale proces oddělení byl
započat a nebyl nikdo, kdo by jej dokázal (nebo chtěl) zvrátit.
Již během jejich učňovských let našel v její osobě zalíbení ředitel internátu. To bylo příčinou toho, že
záhy po složení maturitních zkoušek byla jeho dosavadní sekretářka, baculatá třicátnice Marta -nemající
pochopení pro smyslné doteky hladového mužství -převedena do mzdového oddělení podniku jako
obyčejná účetní a na její místo nastoupila Etien, nemající zbytečné předsudky ohledně sexuální
komunikace mezi lidmi.
V zimě, roku 1987, při obhlídce Hloubětínského zámečku se seznámila s inženýrem Plackou. Již tehdy
byl Inženýr Placka přesvědčen o tom, že je mistr. Pořádal kursy Agnijógy pro okruh svých věrných. Také
psal knihy, informující o tom, jak dosáhnout osvícení. Doba nebyla vhodná k jejich vydání, o to cennější
se však stávali pro skupinu hledajících, kteří navštěvovali jeho dům v Hloubětíně. Scházeli se tu každou
středu v odpoledních hodinách. Vypili šálek vonícího čaje, vyslechli několik slov mistra a pak se
přesunuli do meditační místnosti, aby v tichosti meditovali a prováděli uvědomování pozorovatele uvnitř
sebe samých.
Placka byl starý mládenec, netoužící po kouzlu rodinného života. Ostatně v jeho vidění světa by byla
touha po naplňování jakýchkoli světských cílů podobně dětinská, jako práce horníka s umělohmotnou
lopatkou a plastikovým kyblíčkem v temných hlubinách karvinských dolů.
Na druhé straně si byl vědom, že mladá krásná Etien v něm svým zájmem o jeho duchovní nauku
podněcuje již zpola vyhaslý oheň, který mu nebyl nepříjemný.
V létě roku 1988 se proto na Etien obrátil s nabídkou, aby s ním sdílela jeho dům a podílela se na jeho
práci duchovního gurua.
Bylo by jistě dobré poznamenat, že Etien v té době již poznala, že události v jejím životě se prostě dějí a
že se naprosto vzdala jakéhokoliv rozlišování a hodnocení, které že jsou ty dobré a které špatné.
Přijímala je všechny s lehkostí a vstřícností, jako přijímá klín písčité zátoky šumící vlny dychtivého
oceánu. Etien se stala průzračným zrcadlem, poskytujícím jasný a zřetelný odraz těch, kteří byli
postaveny před jeho hladký povrch.
Koncem roku 1989 se definitivně vyčerpal energetický potenciál generace nadšeně a urputně budující
socialismus. Inženýr Placka započal vydávat své knihy, vonící příslibem nových možností a zájem o ně
byl vskutku nebývalý.
Na jaře roku 1990 byl smylný ředitel internátu vyhozen a na jeho místo nastoupila kyprá účetní Marta,
pověřená moudrou radou Občanského fóra.
Etien byla nabídnuta výpověď dohodou. Přijala ji s lehkostí sobě vlastní, vzrušeně očekávajíc co dalšího
zajímavého ji osud přichystá. Hloubětínský dům nyní praskal ve švech. Zájem
o nauku inženýra Placky stoupal k závratným výšinám a Etien měla plné ruce práce s vydáváním knih,
jakož i organizováním přednáškových turné, které byli vždy vyprodané do posledního místečka. Inženýr
Placka prostě sklízel svoji bohatou žeň, léta pečlivě pěstovanou a ošetřovanou. Pobýval ve svém ráji,
respektován a uznáván, takže když seděl v meditační místnosti pod dřevěnou sochou Budhy a okolo něj
v tichém souznění až padesát hledajících, mohl se s klidným svědomím muže své doby prohlásit za jeho
důstojného nástupce. Ostatně nikomu není upíráno právo prohlásit se čímkoli je mu libo.

Vzhledem k tomu, že inženýr Placka dodržoval celibát, jeho vztah k Etien se zformuloval do vztahu
dědečka a vnučky. Oběma tento stav věcí vyhovoval a na ničem jiném -alespoň jim samotným -
nezáleželo.
Psychedelika vstoupila do zivota Etien v květnu roku 1996. Zpočátku absolvovala settingy ve skupince
mladých experimentátorů, kterým připadal postup pod vedením inženýra Placky příliš

pomalý a těžkopádný.
Později zjistila, že vrcholných vhledů dosahuje spíše v osamocených tripech, které její duchovní obzor
rozšiřovali do nekonečných a dosud nepoznaných prostorů jejího vlastního vědomí.
Pátravý dohled komunistických nohsledů byl již minulostí, nicméně člověk, toužící odhalit principy
lidské existence byl vždy a všude stálým nebezpečím pro tučné masařky, parazitující na lidské
omezenosti, lačnosti, hamižnosti a ostatních vlastnostech nezralého druhu dvacátého století, zručně
osedlávaným politickými lehkoživkami, libujícími si v Eshatu, takzvané moci pro moc.
Vzhledem k faktu, že nejviditelnější nepřítel, jehož bylo vždy možno obvinit z vlastní nedostatečnosti se
rozpadl a ztrouchnivěl, začal být politickými farizeji hbitě využíván "takzvaný" drogový problém, jako
forma levného zviditelnění.
Kupování papírků napuštěných LSD, či krystalů -vyráběných v té době ještě ilegálně pokoutními
chemickými dealery drog pochybných znalostí -bylo ponižující a vytvářelo již předem v mysli uživatele
nejasný - byť bezdůvodný - pocit viny.
Situace byla natolik zoufalá, že by se dala připodobnit ke stavu, kdy by vám vládla tlupa prasat, nutících
vás polykat šrot s vařenými bramborami a zakazující vám požívání vámi vybrané potravy, protože jim
samotným se z marastu zahnojených chlívků do jídelen s čistými ubrusy a vycíděnými příbory v žádném
případě nechce. V prasečích nožkách se jen velice těžko uplatní vidlička či nůž a porcelánový talíř je
mnohem křehčí než otlučený plechový kyblík s pomejemi.
Ale i toto vše je zahrnuto v božím plánu našeho vzkříšení. Ostatně doba otroků a jejich pánů byla pryč
pouhých několik desítek let. K tomu, aby zmizela i z mysli světských lidí, bude zapotřebí ještě mnohem
delšího času. Mylné přesvědčení, že mi víme, co je pro toho druhého dobré, se táhne krvavými lidskými
dějinami od počátku věků. Nenechme se mýlit. Není nikoho, kdo by alespoň tušil, co je dobré pro
ostatní. Lidé žijí ve světě krátkodechých domněnek, nemohouce se vymanit z neustálého hodnocení a
souzení všeho a všech okolo sebe.
A tak tedy jako je říční kámen omýván tekoucím proudem a pomalu formován do hladkého tvaru bez
ostrých hran, tak i osobnost Etien byla koncem roku 1999 uhlazena a připravena na kontakt s vyššími
formami lidské existence. Neboť objevování sebe pomocí psychedelik je stále ještě škrábání se levou
rukou na levém rameni.
V prosinci téhož roku nalezla Etien ve schránce na poštu malou kartičku z křídového papíru, na níž bylo
pozvání na "oživení", konající se 30.12. v 16.00 v kruhovém domě, ukrytém v tiché vilové čtvrti.

V levém horním rohu bylo vytištěno rudě zelené jablko. Etien položila levý palec na jablko. Ucítila jeho
obrys, vytlačený do měkkého papíru navštívenky. Když ji v prstech otočila, hleděla na prázdnou bílou
plochu, v jejímž středu si kráčel zlatý Ebiteb.

25.12.2002 Kocbeře

Zavřel jsem oči. Angel vedle mne rovnoměrně oddychovala, natočená na levý bok, s drobnými hýžděmi
několik centimetrů od mého boku. Sexuální vzrušení bylo již dávnou minulostí.
Myslel jsem na Angel jako na soustavu kostí, chrupavek, svalů, šlach a tuku. Střeva zaplněná tlející
stolicí, měchýř plnící se žlutavou močí a krev proudící v oběhovém systému bytosti ležící vedle mne.
Cítil jsem obyčejný soucit, soucit s dítětem, které tak úpěnlivě hledá obraz vlastního otce v lidech okolo
sebe, jakoby ten její byl již dávno mrtev.
Snažil jsem se pod zavřenými víčky vytvořit iluzi reálného prožitku. Vynořila se vzpomínka na začátek
léta. Byl jsem na návštěvě u své sestry Daniely v Praze.

13.6.2002 Praha

Byl nádherný den, slunce se koupalo v blankytně modrém oceánu oblohy a já jsem slíbil Daniele, že se
za ní přijdu podívat na vernisáž, kterou pořádala její přítelkyně schizofrenička v Bohnické galerii.

Vstal jsem okolo desáté hodiny dopolední. Posnídal jsem dva krajíčky chleba, opečené v

malém toustovači a selský jogurt. Cítil jsem jeho chuť na patře, stejně tak jako i vůni pražené kávy se
skořicí.
Vyšel jsem do horkým dopolednem dýchající Prahy a vydal se po sokolovské ulici směrem do města.
Připadal jsem si lehký a svobodný, zvědavě jsem pohlížel do lidských tváří které mne míjeli, vděčen jim
za to, že mne přijímají jako sobě rovného. Okolo projížděli na svých bicyklech hbití messengeři s baťohy
na zádech a nudící se děvčata stála před svými obchody s různými tretkami, pokuřujíc a rozebírajíc
nevýznamné milostné šarády své a svých blízkých.
Došel jsem k Wilsonově třídě a zahnul do leva. Výfuky aut mne těsně míjeli a se zlostným
oddychováním mizeli v mraveništi velkoměsta. Svlékl jsem si tričko a vydal se přes Hlávkův most
překročit široký vltavský tok.
Uprostřed mostu jsem se zastavil. V duši se mi rozléval klid a mír a já se naklonil přes kamenné zábradlí.
Sledoval jsem nehybné rybáře, sedící na břehu Vltavy a peřeje propustě, šumící v klidné harmonii,
kontrastující s neurotickým městem okolo.
Měl jsem spoustu času a tak jsem se vydal přes Bubenskou ulici směrem ke Stromovce. Cítil jsem, že
vše je na svém místě a ani výkřik nějaké nadávky z projíždějícího vozu, který měl uvolnit nesnesitelný
přetlak v mysli jakéhosi mladíka, mne nevykolejil z dráhy úplného smíření se vším a se všemi.

Došel jsem na okraj zelení prosyceného parku. Po asfaltových chodnících se proháněli lidé na
kolečkových bruslích a v zeleném koberci ve stínech mohutných stromů si hověli milenci a čtenáři
knižních svazků.
Lehl jsem si do trávy. Přes větve stromů, které se mírně pohybovali pod dechem teplého větru mne
hladili sluneční paprsky.
Zavřel jsem oči a začal dechová cvičení. Nádech, zadržet vzduch co nejdéle a potom hluboký výdech.
Nále jsem to ucítil. Pocit, jakoby mne cosi zahalovalo, od vrcholku hlavy, přes obličej, stále níž a níž.
Dalo by se to snad připodobnit k pocitu, jako když ležíte ve vaně, po okraj naplněné vlažnou vodou a
vytáhnete špunt. Cítíte, jak vaše tělo těžkne, zatímco voda po milimetrech sestupuje z vašeho těla. Dělo
se to pouze v nádechu. Při výdechu se postup vždy zarazil. Když tíže postoupila až k ústům, uvědomil
jsem si, že se jedná o určitou formu ztráty mé kontroly nad tělem. Čelisti se k sobě semkly a já jsem
věděl, že i kdybych chtěl, nepodařilo by se mi je otevřít.

Vynořila se mi vzpomínka na film "Matrix", kde hrdinovi podobným způsobem srostla ve chvíli ústa v
jeden celek.
Ač jsem byl plný zvědavého očekávání, kdesi v hlouby mé mysli se začínal rodit strach. Cítil jsem jeho
studený zápach. Cosi se zmocnilo mého jazyku. Bylo to, jakoby ožívala každičká jeho buňka, nebo spíše
jakoby jsem byl schopen si ji uvědomovat. Jak tento pocit postupoval ke kořenu jazyku, připadalo mi,
jakoby do mého krku lezl přátelský, nicméně cizorodý tvor, hadovitého tvaru.
Strach začal prudce sílit a mysl se rozštěpila na chápající a tedy klidnou část celého procesu a druhou,
obávající se část, kterou pomalu zachvacoval děsivý pocit odporu a hrůzy. V hlavě se mi rozběhl mlýnek
jediné modlitby, kterou jsem znal. "Bože můj smiluj se nade mnou." Jazyk náhle provedl podivný pohyb,
který uvolnil místo v hrtanu a do plic mohlo najednou mnohem více vzduchu. Na prsou jsem ucítil
příjemné teplo a z očí mi vytryskly slzy štěstí, lásky a odevzdání. Bylo to něco jako sexuální spojení, ale
přitom naprosto oproštěno od lidské živočišnosti a agresivity. Čisté a plné světla.

Otevřel jsem oči a měl při tom pocit, jakoby se na mne přes slabé větvičky smálo rodné slunce.

Vstal jsem. Pocit příjemného tepla v prsní krajině neustával. Vydal jsem se mezi řvoucími motory a
zvířeným prachem směrem k Tróji. Stále jsem se snažil o zadržovaný dech. Kráčel jsem v extatickém
vzrušení ulicí Za elektrárnou, mezi řadou stromů, když se moje tělo zničehonic zastavilo a trup se
předklonil k zemi. Nebyl jsem to já. Bylo to moje tělo, mající snad nedostatek kyslíku, ale poskytující mi
tím úžasný pocit volnosti a zároveň sounáležitosti, jakoby kdosi mocný sejmul z mých beder tíži
zodpovědnosti za události okolo mne.
Zpomalil jsem a u jezdeckého závodiště přešel přes Vltavu do Tróje. Jako bych byl na nějakém
příjemném tripu. Nic okolo mne se mi pojednou nezdálo nemožné, vše jsem byl ochoten

plně akceptovat.
V ústech jsem cítil, jakoby zuby měnili svoji polohu, usazujíc se v co nejpohodlnější formaci.

Chvíli to trvalo, než jsem došel až nahoru do Bohnic. Teplo z hrudníku sice již zmizelo, ale síla prožitku
byla stále uvnitř mne a ačkoliv jsem měl chuť Daniele o všem povědět, věděl jsem, že bych neměl
dostatek slov, abych s ní mohl svůj zážitek doopravdy sdílet. Navíc jsem cítil, že hovorem o něm, bych
jej nějakým způsobem deklasoval. Nebylo to nic, co by šlo popsat slovy, tak jako každé setkání s bohem.
Bylo to možné jedině prožít.
Došel jsem svižně k psychiatrické léčebně a vstoupil dovnitř areálu. Vydal jsem se po cestičce k pavilónu
s galerii, čerstvě vybudovanou ve sklepení budovy. Míjel jsem mohutné litinové poklopy kanalizace,
označené symbolem Ebiteb. Jak to bylo pojednou pochopitelné. Jako bych hleděl do tmavé místnosti,
projasněné náhle ostrým paprskem všemocného slunečního znamení.
Budova, ve které byla ukryta galerie, byla zároveň místem, kde se léčili ženy, dostatečně senzitivní na to,
aby rozeznali nestálost takzvané vnější reality, avšak příliš křehké na to, aby se s tím – díky dosavadnímu
programu v jejich myslích -dokázali vyrovnat. Ženy, jejichž program vykazoval chyby, se necítily
šťastné a proto se neustále snažili o jeho opravu, nemajíce sílu či odvahu na jeho výměnu. Nebylo
bohužel slyšet v tomto čase o dobrých programátorech, tím méně programech.

Okolo budovy byla malá oplocená zahrada, na které se vyhřívaly ženy různého stáří, oděné v modrých
nemocničních županech a zvědavě hledící na umění či atmosféru rautu milující příchozí.
Vešel jsem do galerie. Bylo tu mnoho lidí. Našel jsem Danielu, políbil ji na tvář a nechal ji svému osudu.
Zaníceně diskutovala o čemsi pro ni důležitém, s mě neznámými lidmi, držícími v ruce talířky s
bezmasým občerstvením. Přešel jsem tedy ke stolu se saláty a ovocem. Něco jsem snědl a pak jsem se
vydal na prohlídku Anniných kreseb. Bylo z nich cítit nezvládnutou vnitřně dušenou sexualitu a
submisivní vztah k mužskému pohlaví.

Na mnoha obrazech byli v různých kombinacích konopné listy v tom známém rozporuplném postavení
rozumového záporu a intuitivního přijetí. Chvíli jsem hleděl na vystavené obrazy, ale po několika
minutách jsem se už cítil jako trosečník na poušti, zasypávaný místo písku roztaženými ženskými stehny,
s divotvorně naježenými chlupy ohanbí.
Poprosil jsem diskutující Danielu o ubalení cigarety a vyšel jsem ven. Sedl jsem si do trávy pod strom a
zapálil si cigaretu. Hleděl jsem na dvě ženy za plotem. Jedna z nich držela v klíně velikou Gipsonku a
drnkala na ní nějakou píseň, jejíž ozvěna mne chvílemi pohladila po hořícíchtvářích. Ženy na oplátku
vyzývavě stáčeli pohledy směrem ke mě, nemajíce pravděpodobně jiný objekt svých dočasně
okleštěných tužeb.
Uvědomil jsem si, že mi cigareta vůbec nechutná. Jako bych měl v plicích igelitový pytlík, který
nedovolil ucítit jemnost kvalitního tabáku. Odhodil jsem cigaretu a vrátil se do galerie. Přešel jsem do
jedné z místností, kde bylo nejméně lidí a posadil se na zem. Oči jsem upřel na jeden z obrazů a zatoužil
jsem opět po nějakém zážitku, podobnému tomu ze Stromovky. Ale cítil jsem jen studené dlaždice, na
nichž spočívali mé hýždě.
Když jsme na závěr vernisáže odcházeli a loučili se s několika přítomnými, cítil jsem, jak se mi jazyk
sám od sebe pohybuje v ústech. Bylo to příjemné. Cokoliv co vybočovalo z normálního stavu věcí okolo
mne mi bylo velice příjemné.
Byl čtvrtek a to znamenalo, že za chvíli se sejdou u čajovny bubínkáři, aby oslavili život rytmem svých
srdcí. Přešli jsme s Danielou ke stromu před čajovnou. Ona si šla dovnitř koupit pivo a já jsem se rozvalil
v udusané trávě. Okolo sedělo nebo leželo několik lidí. Bohnická psychiatrická léčebna bylo jakési
veliké městečko s jakýmsi laskavým nábojem nočního přístavu, žijícího samo pro sebe. Chodilo tu
mnoho lidí a kdo z nich je pacientem a kdo pouhým návštěvníkem se nedalo žádným způsobem určit.
Nedomnívám se však, že by se tím kdokoliv zatěžoval.
Kousek ode mne ležel na břichu Ježíš a cosi sepisoval. Nevím, byl -li to skutečný Ježíš, ale konec konců
co je skutečnost? Co je realita? Není zbytečnou komplikací považovat za skutečné a reálné to, co
považuje za skutečné a reálné většina? Není ztrátou naší identity a osobitosti naše stálá vnitřní úprava
"kursu" podle samozvaných lodivodů?

"Už jsou tady." Oznámil zničehožnic asi třicetiletý muž v sepraných džínách a pruhovaném tričku s
límečkem. Byl poněkud zavalitější postavy a látka kalhot mu pevně obepínala mohutná stehna.

"Kdo?" Otočil jsem hlavu k čajovně, domnívajíce se, že má na mysli bubínkáře.
"Amitebové."
"Amitebové?"
"Amitebové. Z jiného světa." Mluvil nevzrušeným hlasem, jako stroj. Jakou cestou se asi do jeho mozku
dostal tento program?
"Znáš jejich symbol?" Měl jsem podivný pocit jakéhosi dejavu. Jako bych tuto situaci již prožil.
Většinou se jedná o pouhý zlomek okamžiku, já však pojednou věděl na co se zeptám, i co mi tlouštík
odpoví.
"Ne. Střeží jej před očima nezralých." Tlouštík seděl bez pohnutí, s pohledem upřeným kamsi k plotu
léčebny.

"Co chtějí?" Posadil jsem se a otočil se k tlouštíkovi.
"Zabránit zapálení louče, otočení Dharmy"
Ježíš odložil tužku a pozorně sledoval tlouštíka.
„Jak zabránit?“ Náhle jsem spadl z výšin svého bytí, byl jsem jen zmatený Samuel.
Tlouštík se zvedl a začal nervózně přešlapovat. Naklonil se ke mě a začal rychle mluvit, jakoby točil
nějakým modlitebním mlýnkem.
"Už brzo tě najdou, pozor na nižší květy, pomoz dívce z druhu Bhaktů s ďáblem po boku, čekej oživení,
věčný život, pozor na jedinou dceru svého otce."
Stočil pohled k zemi a jeho nožky se rozcupitali po cestě kamsi do prostoru areálu. Ježíš opět sklonil
hlavu ke svým papírkům a já jsem zamával na Danielu, která nesla dvě sklenice piva. Napili jsme se
chladné kapaliny a ulehli do trávy. Okolo stromu se pomalu začínali hemžit lidé s bubínky, vzduchem
zavoněl konopný kouř a já jsem měl pocit jemného písku, odměřujícího vteřiny hladce klouzající po
skleněném těle přesýpacích hodin.
Po chvíli první nedočkavci začali rytmicky bubnovat, každý se svým rytmusem, vytvářejíce dohromady
příjemný souzvuk pralesní sounáležitosti, ukrytý kdesi hluboko v každém z nás.
Zavřel jsem oči a znova začal s dýcháním. Nádech -výdrž -výdech...Hudba mi pomáhala v práci a po
chvíli jsem při nádechu cítil, jak mi začíná vibrovat oblast nad pupkem. Jakoby se cosi nového
probouzelo uvnitř mého těla. Byl to krásný pocit, jaký snad dokážou pochopit matky, když poprvé ucítí
přítomnost plodu uvnitř sebe. Cosi nezávislého na našem vědomí a přesto naprosto sounáležitého s naší
vnitřní podstatou. Nic cizorodého, nic odpuzujícího.
Bubnování bylo v plném proudu a já cítil tento vířící proud energie v celém těle. Měl jsem pocit, jako
bych se k čemusi blížil, jakoby to vše okolo bylo jen pro mne, pro tuto chvíli poznání, jakoby už už
přicházelo osvícení, realizace, zdálo se že otevřu oči a všichni mne přivítají v novém světě, jako dalšího
v neustávající řadě probouzejících se spáčů. Věděl jsem o svém dlouhém spánku a chtěl jsem se
probudit. Opravdu chtěl. Už šest let jsem se o to snažil všemi prostředky. Ale chvíle vrcholu pominula a
zůstal jen jakýsi příjemný pocit, sdílený s ostatními.
Posadil jsem se a moje ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Nebyl jsem to já, kdo se usmíval. Tedy
rozhodně jsem k tomu nedal vědomě svým svalům příkaz. Přesto se to dělo, bez jakékoliv námahy,
naprosto samovolně. Byl to úžasný pocit. Usměv se pomalu vytratil. Zvedl jsem se a vydal se do budovy
na záchod.
Myšlenky se mi honili hlavou jako neposedné mušky, přičemž při některých se moje ústa roztáhla opět
do úsměvu.
Poslouchali jsme až do noci bubínky a Daniela se opila. Než jsme se vydali na cestu domů, lehli jsme si
na trávník tonoucí ve tmě a hleděli na měsíc, který jsem viděl neuvěřitelně plasticky, avšak trochu
nezřetelně. I Daniela jej tak viděla, což mi opět navodilo pocit osamocení. Osamocené vědomí na této
planetě.
Mezi vrstvou, v které se pohybuje moje sestra Daniela, se považuje placení v prostředcích hromadné
dopravy za projev tuposti a připosraženosti, takže jsme noční Prahou cestovali na černo. Ostatně Daniela
všechny naše peníze propila, takže jsme se ani nemuseli rozhodovat. Celou cestu jsem mohutně zíval a z
očí mi při tom občas skanula slza na tvář. Nechával jsem je tam zasychat,

jako důkaz své příslušnosti k lidské rase.

25.12.2002 Kocbeře

Vedle mne se ozvalo nezřetelné zamumlání. Vytrhlo mne z polospánku a já si uvědomil, že mám plný
měchýř. Opatrně, abych Angel nevzbudil jsem vylezl z pod peřiny a vyšel do chladné chodby. Došel
jsem na záchod a vymočil se. Krátkým tahem za splachovací šňůrku jsem vpustil do mísy nepatrné
množství vody a rychlým krokem jsem zamířil zpět.
V kuchyni bylo příjemněji. Pohlédl jsem na spící děvče a vešel do ložnice. Bylo tu chladněji, ale
nemusel jsem se s nikým dělit o postel. Zalezl jsem pod peřinu vyhřátou elektrickou dečkou a zavřel oči.
Bylo okolo šesté hodiny ranní a po mouchách ani památky.

You're Reading a Free Preview

Descarga
scribd
/*********** DO NOT ALTER ANYTHING BELOW THIS LINE ! ************/ var s_code=s.t();if(s_code)document.write(s_code)//-->